Shofman proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 74826/01

Datum: 24. 11. 2005

Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), F. Tulkensová (Belgie), P. Lorenzen (Dánsko), N. Vajićová (Chorvatsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), S. E. Jebens (Norsko).

Stěžovatel, pan Leonid Michaljovič Shofman (nar. 1957), byl v době namítaných událostí ruským státním příslušníkem, ale následně získal německé občanství a nyní žije v Gross-Rohrheimu v Německu.

Stěžovatel se dne 10. 8. 1989 v Novosibirsku oženil s paní G.; po sňatku se přestěhovali do Petrohradu. Dne 12. 5. 1995, během pobytu u jejích rodičů v Novosibirsku, se paní G. narodil syn, kterému i přes námitky stěžovatele dala své příjmení. Krátce poté bylo narození zaregistrováno a stěžovatel byl v matrice uveden jako otec dítěte. Na konci září 1995 se paní G. se synem vrátili do Petrohradu. Stěžovatel se domníval, že je otcem dítěte a jednal s ním jako s vlastním.

Dne 28. 3. 1996 se stěžovatel přestěhoval do Německa. Do září 1997 čekal, že paní G. se synem za ním přijedou. V dopise ze září 1997 však paní G. stěžovatele informovala, že dále nechce žít v manželství a požádá o výživné na dítě. Příbuzní stěžovatele v Novosibirsku mu přibližně ve stejnou dobu sdělili, že není otcem dítěte. Dne 16. 12. 1997 stěžovatel požádal o rozvod a podal žalobu na popření otcovství. Dne 12. 4. 1999 bylo manželství rozvedeno.

Okresní soud v Novosibirsku (dále „Okresní soud“) dne 16. 11. 2000 vynesl rozsudek ve věci žaloby na určení otcovství. Uvedl, že genetické testy (DNA) z 28. 6. 1999 a 5. 6. 2000 prokázaly, že stěžovatel nemůže být otcem dítěte. Ačkoli paní G. tvrdila opak, při absenci jakýchkoli pochybností o přesnosti testů soud konstatoval, že stěžovatel nebyl otcem jejího syna. Okresní soud však rozhodl, že se na případ vztahuje zákon o manželství a rodině Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) z 30. 7. 1969, protože se dítě narodilo před 1. 3. 1996, tedy než začal platit nový zákon Ruské federace o rodině.

Zákon o manželství a rodině RSFSR stanovil jednoroční lhůtu na podání žaloby na popření otcovství, jejíž začátek byl počítán ode dne, kdy byl domnělý otec informován, že byl zaregistrován jako otec. Protože stěžovatel nezpochybnil otcovství, když se dítě narodilo, a na soudy se obrátil až v prosinci 1997, po uběhnutí lhůty, jeho žaloba musela být prohlášena za promlčenou.

Skutečnost, že začal platit nový zákon o rodině, který nestanovil žádné lhůty pro žaloby na určení otcovství, byla nepodstatná, protože se týkal jen rodině-právních sporů po 1. 3. 1996.

Dne 15. 3. 2001, na základě odvolání stěžovatele, Krajský soud v Novosibirsku (dále „Krajský soud“) potvrdil rozsudek z 16. 11. 2000. Krajský soud a Nejvyšší soud Ruské federace zamítli dne 20. 4., resp. 26. 10. 2001 žádost stěžovatele o přezkum rozhodnutí.

Dne 12. 9. 2002 Okresní soud vyhověl žádosti stěžovatelky o výživné.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátil dne 5. 9. 2001. Ve své stížnosti tvrdil, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) tím, že řízení o popření jeho otcovství bylo považováno za promlčené podle platného zákona v rozhodné době. Stížnost byla přidělena 1. sekci Soudu. Rozhodnutím z 25. 3. 2004 prohlásil Soud stížnost za částečně přijatelnou. Dne 1. 11. 2004 změnil Soud složení svých sekcí. Stížnost byla ponechána 1. sekci v novém složení.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatel podle čl. 8 Úmluvy namítá, že nemohl zahájit řízení na popření otcovství, protože promlčecí lhůta začala plynout od data, kdy došlo k registraci narození. Čl. 8 zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Argumenty stran

Stěžovatel nejprve uvedl, že i když řízení o otcovství mělo za cíl rozvázání existujících rodinných vazeb, určení jeho právního vztahu k dítěti se nepochybně týkalo jeho soukromého života (viz Rasmussen proti Dánsku, 1984). Stát měl pozitivní povinnost podle čl. 8 zajistit respektování soukromého života i v oblasti vztahů jednotlivců mezi sebou (viz Botta proti Itálii, 1998). Zejména dítě má právo podle čl. 8 právo na vznik právního vztahu se svým skutečným otcem (viz Mikulič proti Chorvatsku, 2001) a manžel má právo zpochybnit otcovství, aby se mohlo prokázat, že není biologickým otcem. Podle názoru stěžovatele zaručuje čl. 8 anulování rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení. Na základě rozsudku ve věci Kroon uvedl, že biologická a společenská realita má převažovat nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty vztahů, aby jakákoli domněnka otcovství mohla být účinně vyvrácena a nebyla považována de facto za normu (viz Kroon a další proti Nizozemí, 1994). Právo popřít otcovství bylo přijato všemi smluvními stranami, včetně Ruské federace. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vnitrostátních soudů prohlásit jeho žalobu na popření otcovství za promlčenou je zasahováním do jeho práva na respektování jeho soukromého a rodinného života.

Stěžovatel přijímá, že rozsudky vnitrostátních soudů vycházely z platného zákona v rozhodné době. Zdůraznil však, že vláda neprokázala, že dotyčný zákon sledoval legitimní cíl a že zasahování bylo nezbytné v demokratické společnosti. Stěžovatel uvedl, že zasahování nebylo nezbytné a nebylo ospravedlnitelné z následujících důvodů.

Pro účely promlčecí lhůty stanovené ve vnitrostátním právu a aplikované v projednávaném případě začala doba plynout bez ohledu na to, zda manžel měl jakékoli pochybnosti týkající se jeho biologického otcovství. Zákonný otec by popřel otcovství, jen kdyby si byl vědom skutečností naznačujících, že není otcem. Jen za těchto okolností mohl učinit volbu týkající se dítěte: buď dítě neuznat, nebo převzít rodičovské povinnosti ve formě legalizované adopce . Proto legislativa měla obsahovat určité časové období, během něhož mohl domnělý otec učinit rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele by byla jeho práva dostatečně chráněna, jen kdyby doba začala plynout od data, kdy se manžel dověděl o skutečnostech naznačujících, že nemusí být biologickým otcem. Kromě toho tvrdil, že taková úprava by nenarušila zájmy dítěte a že je pro dítě lepší, když zákonné otcovství odpovídá biologickému. Stěžovatel zdůraznil, že nový zákon o rodině (platný od 1. 3. 1996) neobsahuje žádnou lhůtu pro popření otcovství. Tato změna demonstruje, že zájmy dítěte mohou být chráněny, aniž by bylo domnělému otci bráněno zpochybnit otcovství.

Stěžovatel tvrdí, že ve většině ostatních smluvních států byla buď promlčecí lhůta pro popření otcovství relativně dlouhá v zemích, ve kterých se doba počítá od narození dítěte, nebo doba začala plynout teprve tehdy, když se zákonný otec dověděl o skutečnostech naznačujících, že není biologickým otcem. V některých zemích neexistovala žádná promlčecí lhůta, nebo byla velmi dlouhá.

Konečně stěžovatel uvedl, že v době, kdy zjistil, že nemusí být biologickým otcem dítěte, lhůta již uplynula. Žádné zájmy dítěte nebyly v rozporu s jeho právem popřít otcovství, protože od 28. 3. 1996 trvale žil v Německu a žádné skutečné rodinné pouto mezi ním a dítětem nebylo.

Vláda tvrdí, že rozsudky domácích soudů byly plně v souladu s vnitrostátním právem, zákonem RSFSR o manželství a rodině, který se v projednávaném případě aplikoval. Vnitrostátní soudy zjistily, že stěžovatel souhlasil s tím, aby byl zapsán jako otec dítěte v červenci 1995, a tedy mohl zápis zpochybnit do 30. 6. 1996. Až do prosince 1997 však řízení nezahájil, a jeho žaloba tedy byla promlčena. Vláda uzavřela, že nedošlo k žádnému zasahování do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodinného života.

Soud již přezkoumával případy, ve kterých manžel chtěl zahájit řízení na popření otcovství dítěte narozeného v manželství. V těchto případech zůstalo otevřené, zda se řízení o otcovství, mající za cíl právní zrušení existujících rodinných vazeb, týkalo stěžovatelova „rodinného života“ kvůli závěru, že se určení právních vztahů otce s jeho domnělým dítětem týkalo jeho „soukromého života“ (Yildirim proti Rakousku, 1999; výše cit. Rasmussen).

V projednávaném případě chtěl stěžovatel soudním řízením vyvrátit právní domněnku svého otcovství na základě biologického důkazu. Účelem tohoto řízení bylo stanovit jeho právní vztah se synem paní G., který byl zaregistrován jako jeho vlastní. Skutkové okolnosti případu tedy spadají do rozsahu čl. 8.

Obecné principy

Soud znovu opakuje, že základním cílem čl. 8 je chránit jednotlivce před svévolnými činy veřejných úřadů. Kromě toho mohou existovat pozitivní povinnosti obsažené v zajištění účinného respektování soukromého a rodinného života. Tyto povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření k zajištění respektování soukromého života i ve sféře vztahů jednotlivců mezi sebou (viz výše cit. Mikulič).

Při jak pozitivních tak negativních povinnostech státu podle tohoto ustanovení musí být brán ohled na spravedlivou rovnováhu, které musí být dosaženo mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku a v obou případech má stát určitou míru uvážení (viz Keegan proti Irsku, 1994).

Soud znovu opakuje, že jeho úlohou není nahrazovat kompetentní vnitrostátní úřady při řešení sporů o otcovství na vnitrostátní úrovni, ale podle Úmluvy spíše přezkoumat rozhodnutí přijatá těmito úřady při výkonu jejich rozhodovací pravomoci (viz Hokkanen proti Finsku, 1994). Soud tedy přezkoumá, zda žalovaný stát při projednávání žaloby stěžovatele dodržel své pozitivní povinnosti podle čl. 8 Úmluvy.

Soulad s čl. 8 Úmluvy

Stěžovatel netvrdí, že by rozhodnutí vnitrostátních soudů nebyla „v souladu se zákonem“, zejména s § 49 zákona RSFSR o manželství a rodině, který se aplikoval na spory o dětech narozených během období, po které platil. Obsahoval právo zpochybnit otcovství během jednoho roku poté, co se manžel dověděl nebo se měl dovědět o zápisu narození dítěte. Promlčecí lhůta začala plynout bez ohledu na to, zda manžel měl či neměl nějaké pochybnosti o svém biologickém otcovství. Srovnávací studie legislativy smluvních států o zahájení žalob o otcovství ukazuje, že neexistuje nějaký univerzálně přijatý standard. S výjimkou několika států, které nemají žádnou promlčecí lhůtu pro zahájení řízení o popření otcovství, mají ostatní obvykle šestiměsíční nebo roční, ale i až dvouletou promlčecí lhůtu.

Rozdílem mezi různými právními systémy, který je v projednávaném případě relevantní, však není jen délka promlčecí lhůty jako takové, ale rovněž její dies a quo. V některých státech se doba počítá od okamžiku, kdy domnělý otec věděl, nebo měl vědět, že byl zapsán jako otec dítěte. Další státy, kterých je přibližně stejný počet, přijímají jako počátek datum, kdy se domnělý otec dověděl, nebo měl dovědět o okolnostech zpochybňujících legitimnost dítěte. Mnoho těchto států zavedlo druhou lhůtu umožňující popřít otcovství, jen když je dítě ještě malé. Několik států, kde doba začíná plynout od narození dítěte, bez ohledu na vědomí otce o dalších skutečnostech, rovněž spadá do této kategorie.

Soud již dříve přijal, že zavedení promlčecí lhůty na zahájení řízení o otcovství je ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte (viz výše cit. Rasmussen). Ve věci Yildirim shledal, že „jakmile vypršela promlčecí lhůta, aby mohl stěžovatel zpochybnit otcovství, byla větší váha přiznána zájmům dítěte než zájmům stěžovatele na vyvrácení otcovství“. Tento závěr byl však učiněn v případech, kdy stěžovatel s jistotou věděl, nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne života dítěte, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (viz výše cit. Yildirim a Rasmussen).

Situace v projednávaném případě však byla jiná. Zdá se, že asi dva roky po narození dítěte stěžovatel netušil, že dítě není jeho, a považoval ho za vlastní. S okolnostmi zpochybňujícími jeho otcovství byl seznámen v září 1997, kdy již zákonná promlčecí lhůta uplynula. Jakmile si stěžovatel uvědomil, že biologická realita může být jiná, neprodleně podal žalobu. Během tří měsíců od doby, kdy se tuto informaci dověděl, podal žádost o rozvod a žalobu na popření jeho otcovství.

Soud poznamenává, že Okresní soud na základě genetické informace uznal, že stěžovatel není otcem dítěte. Nebyla to proto absence zjištěné biologické skutečnosti, která způsobila, že žalobě nebylo vyhověno (jako protiklad viz Nilund proti Finsku, 1999, kde vnitrostátní soudy zamítly žádost stěžovatele o určení, zda existovalo biologické pouto mezi ním a dítětem). Strany se shodly na tom, že by stěžovatel měl podle vnitrostátního práva nárok zpochybnit své otcovství, kdyby podal žalobu během jednoho roku po zápisu narození dítěte.

Soud poznamenává, že právní systémy smluvních států nabízí různá řešení problému, který vznikne, když jsou relevantní okolnosti známé teprve po uplynutí promlčecí lhůty. V některých státech, v určitých výjimečných případech, může soud umožnit zahájit promlčené řízení (viz výše cit. Rasmussen). V ostatních státech je pravomoc tak učinit svěřena prokurátorovi (viz výše cit. Yildirim). V projednávaném případě byla rozhodovací pravomoc vnitrostátních soudů vymezena § 49 zákona RSFSR o manželství a rodině. Toto ustanovení mohlo přiměřeně zajistit zájmy manžela, který, když se dověděl o skutečnosti nebo datu narození, které znamenaly, že dítě nebylo jeho, mohl učinit volbu a buď přijmout právní domněnku otcovství, nebo jej napadnout u soudu. To však neřešilo situaci manželů v situaci stěžovatele, kteří se o biologické realitě nedověděli do jednoho roku po zápisu narození dítěte. Vláda neuvedla žádné důvody, proč by mělo být „nezbytné v demokratické společnosti“ zavést neměnnou promlčecí lhůtu bez ohledu na vědomí domnělého otce o okolnostech zpochybňujících jeho otcovství a neučinit z této lhůty žádné výjimky.

Podle judikatury Soudu není situace, při které je dovoleno, aby právní domněnka převažovala nad biologickou a společenskou realitou, aniž by byl brán zřetel na jak zjištěné skutečnosti, tak přání dotyčných osob, slučitelná s povinností zajistit účinné „respektování“ soukromého a rodinného života, i když se přihlédne k míře uvážení, která je ponechána státu (viz výše cit. Kroon).

Soud je toho názoru, že skutečnost, že stěžovateli bylo zabráněno popřít otcovství, protože nezjistil, že nemusí být otcem, do jednoho roku, co se dověděl o zápisu narození dítěte, nebyla přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. To znamená, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ochraně právní jistoty v rodinných vztazích a právem stěžovatele nechat přezkoumat právní domněnku jeho otcovství ve světle biologických důkazů.

Soud konstatuje, že i přes míru uvážení, kterou mají smluvní státy, žalovaný stát nezajistil stěžovateli respektování jeho soukromého života, na které má podle Úmluvy nárok.

Čl. 8 byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o odškodnění ve výši 8 000 EUR za morální újmu. Uvedl, že zamítnutí jeho žaloby na popření otcovství mu způsobilo bolest a utrpení. Odkázal na srovnatelná zadostiučinění přiznaná ve věcech McMichael proti Spojenému království, 1995; Amuur proti Francii, 1996. Soud stěžovateli přiznává částku 6 000 EUR.

Pokud jde o materiální újmu, požadoval stěžovatel zbavení povinnosti platit výživné na dítě a náhradu toho, co již zaplatil. Soud opakuje, že jeho rozsudky jsou v zásadě deklaratorní povahy a že je primárně na dotyčném státu zvolit si prostředky, které budou použity ve vnitrostátním právním řádu, aby se stát zprostil své právní povinnosti podle čl. 46 Úmluvy, za předpokladu, že takové prostředky jsou slučitelné se závěry uvedenými v rozsudku Soudu (viz Assanidze proti Gruzii, 2004). Soud není podle Úmluvy oprávněn vyhovět požadavku stěžovatele (viz Dudgeon proti Spojenému království, 1983). Pokud jde o požadavek stěžovatele na vrácení již zaplaceného výživného, Soud poznamenává, že stěžovatel neuvedl částky, které již zaplatil, ani nepředložil žádné dokumenty na podporu svého tvrzení. Soud mu tedy nic nepřiznává.

Pokud jde o náklady řízení, požadoval stěžovatel částku 4 223,50 EUR za právní služby, cestovní náklady a překlady vnitrostátních rozsudků. Soud mu přiznává částku 4 000 EUR sníženou o částku 701 EUR, kterou obdržel v rámci právní pomoci Rady Evropy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 8 Úmluvy;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit následující částky:

a) 6 000 EUR za morální újmu;

b) částku 3 299 EUR za náklady řízení;

tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.