© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 27145/03
Nenad PEDOVIČ proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 6. prosince 2005 v se­nátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,
I. Cabral Barreto,

K. Jungwiert,

V. Butkevych
M. Ugrekhelidze,

paní A. Mularoni,
E. Fura-Sandström, soudci,

a pan S. Naismith, zástupce tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 23. srpna 2003,

s ohledem na rozhodnutí projednat stížnost přednostně na základě článku 41 Jednacího řádu Soudu

a s ohledem na stanovisko předložené žalovanou vládou a na repliku stěžovatele na toto stanovisko,

vynesl po poradě následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

Stěžovatel, pan Nenad Pedovič, narozený v roce 1946 a bytem v Praze, je chor­vat­ským občanem. Před Soudem jej zastupuje paní K. Veselá-Samková, advokátka zapsaná u České advokátní komory.

Žalovanou vládu zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

A. Okolnosti případu

Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

V roce 1992 se z manželství stěžovatele s R. P. narodil P. P.

V lednu roku 1996 R. P. stěžovatele opustila pro velmi napjaté vztahy, které mezi nimi panovaly. V březnu téhož roku si s sebou odvedla syna, se kterým jí stěžovatel neumožňoval se stýkat. Přesto v květnu 1996 stěžovatel odvedl dítě z bydliště R. P. a odcestoval s ním do Chorvatska. V říjnu roku 1998 se R. P. vydala hledat syna do Chorvatska. Tam jej našla u cizích lidí a odvedla jej s sebou do České republiky. Od té doby žije dítě s ní.

Dne 17. ledna 1996 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti vůči P. P.

Soud dne 13. února 1996 zamítl návrhy rodičů, v nichž se každý z nich domáhal vydání předběžného opatření za účelem svěření dítěte do vlastní výchovy. Městský soud v Praze dne 23. dubna 1996 toto rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že vztahy mezi rodiči jsou velmi konfliktní.

Ve dnech 25. března a 7. června 1996 se konala ústní jednání.

Dne 28. června 1996 vyhověl soud návrhu R. P. a vydal předběžné opatření, na jehož základě jí dítě bylo svěřeno do výchovy. Dle názoru soudu toto opatření plně odpovídalo zájmům nezletilého, jehož bydliště se měnilo v závislosti na vůli rodičů. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. října 1997 poté, co městský soud dne 29. srpna 1997 zamítl odvolání stěžovatele. Ačkoli uvedený soud konstatoval, že je nutné stabilizovat výchovné prostředí nezletilého, a nařídil stěžovateli, aby dítě předal matce, vláda uvádí, že se stěžovatel tomuto rozhodnutí odmítl podrobit a ponechal si dítě v Chorvatsku až do doby, kdy si jej R. P. přijela vyzvednout v říjnu 1998. Stěžovatel s tím nesouhlasí, přičemž tvrdí, že nemohl s dítě­tem z Chorvatska vycestovat, protože nemělo pas, a že se R. P. nijak nepokusila se s dítětem setkat. Ostatně trestní oznámení, které bylo proti stěžovateli podáno, bylo odloženo.

Stěžovatel z Chorvatska nereagoval na předvolání k ústním jednáním nařízeným na 8. července, 7. října, 9. prosince 1996, 10. února a 12. března 1997.

Dne 26. srpna 1997 požádal soud prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti příslušný soud v Chorvatsku, aby provedl výslech stěžovatele a prošetřil životní poměry dítěte. Chor­vatské ministerstvo spravedlnosti zaslalo dne 28. prosince 1998 protokol o výslechu stěžo­va­tele, který byl proveden dne 11. března 1998.

Dne 19. března 1998 podala R. P. návrh na výkon rozhodnutí ze dne 28. června 1996.

Řízení o rozvod manželství, které R. P. zahájila dne 6. května 1996, bylo dne 1. pro­since 1998 přerušeno do doby, než bude vydáno konečné rozhodnutí v řízení o úpravu rodi­čovské zodpovědnosti.

Na ústním jednání konaném dne 8. prosince 1998 v přítomnosti stěžovatele vydal soud předběžné opatření, kterým mu přiznal právo stýkat se se svým synem každou druhou sobotu odpoledne v přítomnosti R. P. Na základě odvolání obou rodičů městský soud toto rozhodnutí dne 22. února 1999 zrušil.

Z ústního jednání nařízeného na 2. února 1999 se rodiče omluvili; vyslechnuti byli na jednání konaném dne 8. června 1999.

Dne 17. června 1999 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně pověřené pro­jednáváním případu a žádal o urychlené rozhodnutí o styku se synem. Dne 24. srpna 1999 městský soud rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání věci.

Již následujícího dne po jednání konaném dne 4. listopadu 1999, na které se stěžovatel nedostavil, soud ustanovil znalce k posouzení vztahů mezi rodiči a nezletilým. Stěžovatel podal odvolání, které bylo dne 30. prosince 1999 odmítnuto jako nepřípustné.

Dne 24. listopadu 1999 vznesl stěžovatel vůči soudkyni novou námitku podjatosti.

Dne 3. března 2000 zaslal stěžovatel soudu prohlášení, ve kterém souhlasil se svěřením syna do výchovy R. P. a zároveň žádal o úpravu styku.

V době od 14. dubna do 12. července 2000 se rodiče a nezletilý zúčastnili čtyř terapeutických setkání zorganizovaných ve specializovaném středisku.

Dne 26. června 2000 byl vypracován posudek z oboru psychologie.

Při soudních jednáních ve dnech 5. října a 2. listopadu 2000 soud vyslechl rodiče a znalce.

Ve dnech 23. ledna a 19. února 2001 podal stěžovatel dva návrhy na vydání před­běž­ného opatření ve věci jeho styku s dítětem. Dne 16. února 2001 podal návrh na svěření dítěte do své výchovy.

Rozsudkem ze dne 27. února 2001 (doplněným dne 13. června 2001 o rozhodnutí o nákla­dech řízení) obvodní soud rozhodl o svěření dítěte do výchovy matce a nařídil stěžovateli platit výživné. Stěžovateli bylo přiznáno právo navštěvovat syna každou středu odpoledne v bydlišti R. P., a až do 30. září 2001 v její přítomnosti; od 1. ledna 2002 se směl stěžovatel se svým synem stýkat každý druhý víkend. Dále byla oběma rodičům stanovena povinnost účastnit se rodinné terapie a žádat o souhlas druhého rodiče k vycestování s dítětem ze země. V průběhu řízení soud vyslechl rodiče a dítě a posoudil některé listinné důkazy, včetně lékařských zpráv, zpráv příslušného odboru sociálních věcí a posudku z oboru psychologie. Dle tohoto posudku dítě v důsledku napětí mezi rodiči a změn prostředí trpí, jeho psychický vývoj je ohrožen velmi silnou fixací na matku a absencí mužského vzoru. Znalec uvedl, že oba rodiče mají k dítěti pozitivní vztah, avšak vnášejí do něj své vlastní negativní zkušenosti, a že dítě nemá z otce strach a neprojevuje žádnou zjevnou odchylku od normálního chování. Znalec dospěl k závěru, že s ohledem na jeho věk a silné vazby na matku by dítě mělo být svěřeno do výchovy R. P., která by měla rozvíjet své schopnosti k navázání realistického vztahu s otcem dítěte. Soud na základě tohoto posudku dospěl k názoru, že pro nedostatek shody mezi rodiči je nezbytné stabilizovat výchovné prostředí nezletilého a stanovit podmínky jeho styku se stěžovatelem s přihlédnutím k tomu, že dítě je návštěvami otce stresováno vzpomínkou na špatné zkušenosti z doby, kdy jej otec odvezl do Chorvatska.

Rodiče se odvolali.

V době od 24. dubna do 21. června 2001 se z podnětu opatrovníka uskutečnila tři setkání mezi stěžovatelem a jeho synem. Další tři setkání proběhla ve specializovaném stře­disku mezi 30. říjnem a 13. listopadem 2001 poté, co sociální orgán rodičům nařídil spolu­pracovat s tímto zařízením. Dne 23. listopadu 2001 jim toto zařízení doporučilo v setkáních pokračovat s cílem obnovit vztahy mezi zúčastněnými osobami.

Ve dnech 13. a 14. června 2001 stěžovatel žádal opětovně, avšak marně, o vydání před­běžného opatření, aby mohl se synem strávit prázdniny.

Dne 7. srpna 2001 podal stěžovatel návrh na výkon rozhodnutí o právu na styk s dí­tětem.

V závěru ústního jednání konaného dne 23. listopadu 2001 městský soud potvrdil výrok rozsudku o svěření dítěte do výchovy a změnil výrok o právu stěžovatele na styk s dítětem. Stěžovateli bylo umožněno stýkat se se synem bez přítomnosti dalších osob každou druhou sobotu odpoledne po dobu prvních tří měsíců a poté každý druhý víkend, 26. prosince a dva týdny během letních prázdnin. Rodiče byli zproštěni povinnosti podrobit se terapii a žádat o souhlas k cestě do zahraničí. Rozhodnutí o výživném bylo zrušeno. Odvolací soud uvedl, že svěření dítěte do výchovy matky bylo odůvodněno nutností stabilizovat výchovné prostředí dítěte, které trpí neurózou v důsledku předchozích změn, a nikoli lepšími výchov­nými schopnostmi matky. Zároveň konstatoval, že přes dlouhou dobu odloučení nezletilý svého otce poznává a jeho odmítavý postoj je zapříčiněn negativními názory matky. Vzhle­dem k tomu, že dítě netrpí vážnými poruchami, není nutné, aby se se svým otcem scházelo v přítomnosti třetí osoby. Soud proto zdůraznil, že R. P. musí napravit své chování a dítě na styk s otcem připravit. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. ledna 2002.

Ve dnech 25. března a 5. dubna 2002 podal stěžovatel návrhy na soudní výkon roz­hod­nutí o úpravě styku s dítětem s tím, že se v únoru a březnu neuskutečnilo žádné ze stanove­ných setkání a že dítě trpí syndromem zavrženého rodiče. Zároveň navrhl přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ příslušnému podle nového bydliště nezletilého.

Dne 16. dubna 2002 zaslal obvodní soud R. P. výzvu na základě § 272 odst. 2 občan­ského soudního řádu, aby se pod hrozbou pokuty podrobila rozhodnutím z 27. února a 23. lis­topadu 2001.

Dne 18. dubna 2002 se konalo ústní jednání ve věci výživného. Při této příležitosti stě­žovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně, jež byla dne 14. června 2002 městským soudem zamítnuta.

Dne 2. května 2002 podala R. P. návrh na zákaz styku stěžovatele s dítětem.

V době od 16. května 2002 do 11. března 2004 podal stěžovatel čtrnáct návrhů na výkon rozhodnutí a vyzýval soud, aby jednal urychleně. Dne 26. června 2002 sdělil opatrov­níkovi, že se odmítá se synem stýkat v jeho prostorách a trval na podmínkách styku sta­no­vených soudem. Dne 14. října 2002 byl stěžovatel soudem vyzván k předložení soupisu styků, které se nemohly uskutečnit. Stěžovatel tak učinil dne 30. října 2002.

Soud mezitím dne 14. října 2002 vyhověl návrhu R. P. na vydání předběžného opatření o výživném; toto rozhodnutí bylo dne 14. března 2003 zrušeno. Ve věci se konala ústní jednání ve dnech 20. května a 18. listopadu 2003.

Specializované středisko, které se zabývalo případem rodiny, dne 24. února 2003 sdělilo opatrovníkovi, že vyčerpalo veškeré možnosti spolupráce, které přitom nevedly k žád­nému výsledku, a že tudíž nemůže v práci pokračovat. Dne 1. září 2003 stěžovatel odmítl setkání s dítětem v prostorách zařízení opatrovníka.

Dne 25. července 2003 rozhodl vrchní soud o přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ.

Dne 22. října 2003 požádal okresní soud R. P. o vyjádření k návrhům stěžovatele na výkon rozhodnutí.

Dle sdělení vlády byl dne 18. ledna 2004 vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, z něhož vyplývá, že stěžovatel vyvolává u dítěte pocity nedůvěry a úzkosti, které vycházely z osobní zkušenosti nezletilého (pobyt v Chorvatsku bez matky) a nikoli pouze z postoje R. P.

Dne 2. března 2004 zaslal okresní soud R. P. další výzvu ve smyslu § 272 odst. 2 občanského soudního řádu s upozorněním na možnost uložení pokuty.

Dne 16. března 2004 byla R. P. uložena pokuta ve výši 27 000 Kč[1] proto, že v době od 20. dubna 2002 do 10. ledna 2004 znemožnila dvacet sedm setkání mezi stěžovatelem a synem. Městský soud toto rozhodnutí dne 30. července 2004 potvrdil.

Dne 22. dubna 2004 uložil soud R. P. pokutu ve výši 3 000 Kč[2] za nerealizované styky stěžovatele se synem ve dnech 7. února a 6. března 2004. R. P. se odvolala.

Rodiče a opatrovník odpověděli v dubnu roku 2004 na výzvu soudu k předložení otázek pro znalce. Stěžovatel pak informoval soud o pokusech setkat se s dítětem ve dnech 3. a 17. dubna 2004 a navrhl výkon rozhodnutí o právu na styk.

Dne 31. května 2004 soud mimo jiné na základě návrhu R. P. ze dne 2. května 2002 nařídil vypracování znaleckého posudku pro účely rozhodnutí o podmínkách realizace styku stěžovatele s dítětem.

Z lékařské zprávy vyhotovené dne 25. června 2004 psychiatričkou na žádost opatrov­níka vyplývá, že psychiatrička sledovala nezletilého od května 2002 a že v roce 2000 byla u něj stanovena diagnóza poruchy z posttraumatického stresu.

Soud dne 28. června 2004 zamítl návrhy stěžovatele ze dne 21. června 2004 na vydání předběžného opatření ve věci styku se synem o prázdninách a na výkon rozhodnutí o styku s dítětem upraveného rozsudkem ze dne 23. listopadu 2001. Soud uvedl, že právo na styk s dítětem bylo upraveno konečným rozhodnutím tak, že stěžovatel má matce do 30. dubna každého roku sdělit termín styku s dítětem o prázdninách. Nucený výkon rozhodnutí by ostat­ně nebyl v zájmu nezletilého, který trpí traumatem z toho, že jej stěžovatel v roce 1996 odvezl do zahraničí.

V době od 7. července do 18. října 2004 podal stěžovatel sedm návrhů na výkon roz­hodnutí o právu na styk s dítětem. K posledně uvedenému datu rovněž navrhl změnu výchovy a umístění dítěte na neutrální půdu.

Pokud se jedná o ústní jednání konané dne 22. října 2004, které se mělo týkat výživ­ného, R. P. se ze zdravotních důvodů omluvila, zatímco stěžovatel se dostavil v doprovodu zástupce sdružení, který se dožadoval oprávnění stěžovatele zastupovat a navrhoval změnu práva na styk s dítětem.

Dne 25. října 2004 byla R. P. uložena pokuta ve výši 6 000 Kč[3] za zmaření čtyř návštěv stěžovatele v době od 20. března do 1. května 2004.

V prosinci roku 2004 se stěžovatel odvolal proti rozhodnutí ze dne 27. října 2004, kterým byl dítěti ustanoven opatrovník pro řízení o změně výchovy, a také proti rozhodnutí ze dne 11. listopadu 2004, jímž byl zamítnut návrh na zastupování výše uvedeným sdružením. V důsledku toho bylo jednání nařízené na 16. listopadu 2004 odročeno a spis byl postoupen krajskému soudu.

Znalci dne 8. prosince 2004 požádali o prodloužení lhůty k vypracování posudku. Následně uvědomili soud, že se stěžovatel nadvakrát nedostavil k vyšetření.

V únoru roku 2002[4] stěžovatel žádal, aby bylo pokračováno v řízení o výkon rozhod­nutí, a poukazoval na průtahy v řízení.

Dne 28. února 2005 potvrdil krajský soud rozhodnutí, proti nimž podal stěžovatel odvolání.

Dne 6. dubna 2005 byli rodiče vyzváni k předložení důkazů o svých majetkových poměrech.

Soud[5] dne 18. dubna 2005 navrhl nucený výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem během prázdnin.

Dne 19. dubna 2005 se konalo neveřejné ústní jednání u okresního soudu, a to navzdory několika námitkám procesní povahy, které vznesl stěžovatel. Tyto námitky měly dle názoru vlády bránit průběhu řízení, dle stěžovatele bylo jejich smyslem poukázat na neres­pek­tování vnitrostátního práva. Oba rodiče byli vyslechnuti ve věci výživného. V závěru tohoto jednání soud rozhodl o výši výživného, jež měl platit stěžovatel, proti čemuž se rodiče podle všeho odvolali. Otázky týkající se práva na styk a změny výchovy byly vyloučeny k samostat­nému projednání do doby, než bude předložen znalecký posudek. Znalci prohlásili, že nejsou schopni znalecký posudek vyhotovit, protože se k nim stěžovatel nedostavil, načež stěžovatel přislíbil spolupráci a spis byl vrácen znalcům.

Vláda rovněž předložila výňatky ze spisu vyhotoveného opatrovníkem dítěte. Z tohoto spisu je patrné, že opatrovník měl rodinu na starost od prosince 1994; několikrát rodiče navštívil a předkládal zprávy soudu. Ze zprávy vypracované dne 19. listopadu 2002 sdru­žením na pomoc dětem, jež s rodinou stěžovatele spolupracovalo od roku 1999, mimo jiné vyplývá, že stěžovatel se chová agresivně s cílem prosadit své požadavky a potrestat matku. Autor zprávy rodičům doporučil terapii, přičemž se odmítl případem zabývat, dokud rodiče nebudou s to přijmout jeho pomoc.

Trestní řízení

Dne 13. února 2004 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zaned­bání povinné výživy dítěte v době od 1. listopadu 1998 do 15. července 2003. Po zamítnutí svého odvolání podal stěžovatel dne 22. září 2004 dovolání.

Trestní oznámení podané stěžovatelem dne 4. května 2002 na R. P. pro maření výkonu rozhodnutí o právu na styk s dítětem bylo dne 10. září 2002 pro nedostatek důkazů odloženo. Další trestní oznámení ze dne 13. dubna 2004 je předmětem šetření.

B. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou popsány v rozhodnutí Choc proti České republice (č. 25213/03, 29. listopad 2005).

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

1. S poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel tvrdí, že jeho záležitost nebyla projednána spravedlivě, nestranně a v přiměřené lhůtě.

Ve svém stanovisku ze dne 19. ledna 2005 stěžovatel rovněž namítá neexistenci účinného právního prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož se dovolává ve spojení s námitkou týkající se spravedlivosti řízení.

2. Stěžovatel rovněž poukazuje na zásah do svého práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy. Tento zásah dle jeho tvrzení vyplývá jednak z délky řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti a jednak z nevykonání jeho práva na styk s dítětem.

3. S poukazem na článek 14 v kombinaci s článkem 8 Úmluvy stěžovatel tvrdí, že se stal obětí diskriminace na základě pohlaví. S odvoláním na různé dokumenty tvrdí, že z hlediska článku 5 Protokolu č. 7 se české soudy v rodinných věcech dopouštějí systematické diskriminace vůči otcům dětí.

4. Konečně ve svém stanovisku ze dne 19. ledna 2005 se stěžovatel odvolává na článek 3 Úmluvy s tím, že nemožnost naplnit svůj rodinný život a nedostatek ochrany ze strany státu představují nelidské a ponižující zacházení.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

1. K námitkám opírajícím se o článek 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel uplatňuje několik námitek na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) nestranným soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

1.1. Stěžovatel na prvním místě kritizuje nepřiměřenou délku řízení.

Vláda nejprve poznamenává, že stěžovatel dne 17. ledna 1996 zahájil řízení o rodi­čov­ské zodpovědnosti, které dosud probíhá; domnívá se však, že z jeho celkové délky je nezbytné odečíst období od 8. července 1996 do 8. prosince 1998, kdy stěžovatel pobýval v Chorvatsku a neúčastnil se ústních jednání. Dle názoru vlády se jednalo o poměrně složitou věc zejména z důvodu rozdílů v názorech rodičů a jejich značné procesní aktivity a s ohledem na sku­teč­nost, že stěžovatel odcestoval do zahraničí, aniž o tom uvědomil soud a zanechal svoji adresu. Bezpochyby k tomu přispěly i nesmiřitelné postoje rodičů, kteří se dokonce ani nesnažili jednat v zájmu dítěte a nerespektovali soudní rozhodnutí. V tomto ohledu vláda dodává, že stěžovatel vznesl několik námitek podjatosti a podal velký počet opravných prostředků, z nichž některé nebyly ani podle zákona přípustné, a že se neúčastnil ústních jednání ani v době od 8. července 1996 do 8. prosince 1998, ani ve dnech 2. února a 4. listopadu 1999. Vláda naopak tvrdí, že soudy věc projednávaly, jak nejrychleji to jen bylo možné, a že jim nelze vytýkat průtahy v řízení, a to ani po dobu pobytu stěžovatele v zahraničí. Zejména soudkyně, které byl případ přidělen v září 2003, postupuje systematicky a rozhoduje v přimě­řených lhůtách s cílem dovést řízení do konce. Návrhy na výkon rozhodnutí podávané stěžo­vatelem jsou projednávány průběžně. Vláda plně připouští, že význam řízení je pro stěžo­vatele značný, přitom však dodává, že zejména on sám přispívá k jeho prodlužování.

Stěžovatel považuje tvrzení vlády za nepravdivá a nerelevantní, podle něj jsou absurd­ní, skandální a nepřijatelná. Zásadně nesouhlasí s tvrzením, že brání průběhu řízení, a uvádí, že pouze napadá porušování vnitrostátního práva, jak tomu bylo na jednání soudu dne 19. dubna 2005. Stěžovatel tvrdí, že v České republice je v rodinných věcech běžný takový postup, že soudy nejdříve svou nečinností u dětí vyvolají stav strádání, na který se poté odvolávají, což ve stěžovateli nebudí důvěru. Dle názoru stěžovatele je jeho vlastní případ vzorovým příkladem odepření spravedlnosti, které je v právním státě nepřípustné, neboť jakmile začal uplatňovat svá práva, soudní systém se projevil jako nefunkční.

1.1.1. Soud podotýká, že řízení zahájené dne 17. ledna 1996 se týkalo veškerých práv a povinností, jež jsou obsahem rodičovské zodpovědnosti. Vzhledem k tomu, že práva na výchovu a styk s dítětem byla platně upravena rozsudkem ze dne 23. listopadu 2001, který nabyl právní moci dne 21. ledna 2002 (tedy více než šest měsíců před podáním této stížnosti), část uvedeného řízení, která doposud nebyla skončena, se týká pouze výživného. Jelikož tato otázka byla předmětem rozsudku ze dne 19. dubna 2005, proti kterému bylo podle všeho podáno odvolání, relevantní období, jímž se má Soud zabývat, trvá téměř deset let.

Soud se s ohledem na kritéria vyvozená ze své judikatury ve věci „přiměřené lhůty“ a na předložené skutečnosti domnívá, že o této námitce je třeba rozhodnout v rámci projednání věci samé.

1.1.2. Je třeba poznamenat, že v současné době soudy rozhodují také o návrhu R. P. na zákaz styku s dítětem ze dne 2. května 2002 a o návrhu stěžovatele na změnu výchovy ze dne 18. října 2004. Rozsudkem ze dne 19. dubna 2005 byly tyto otázky vyloučeny z řízení o výživném. Dle názoru Soudu však nelze říci, že by měl stěžovatel v úmyslu zahrnout délku tohoto řízení do předmětu stížnosti, neboť jeho stanoviska v tomto ohledu neobsahují žádná upřesnění a zmíněný návrh ze dne 18. října 2004 byl stěžovatelem soudu předložen až po podání této stížnosti. Za těchto okolností se Soud domnívá, že není povolán se k délce tohoto řízení vyjadřovat.

1.1.3. Soud uvádí, že stěžovatel rovněž namítá údajnou nečinnost soudů v řízení o výkon jeho práva na styk s dítětem. V tomto ohledu Soud připomíná vlastní judikaturu, dle které platí, že posuzuje-li délku řízení, ve kterém již bylo vydáno konečné rozhodnutí, období posuzované z hlediska „přiměřené lhůty“ dle článku 6 odst. 1 zahrnuje i následné řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí (Di Pede proti Itálii, rozsudek ze dne 26. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 24 a 26). Soud však podotýká, že v jiné věci po­dobné projednávanému případu [Kříž proti České republice (rozh.), č. 26634/03, 29. listopad 2005] nepovažoval za vhodné zaujímat tento přístup v případě vykonávacího řízení o právu na styk s dítětem a omezil se na přezkoumání délky a průběhu takového řízení výhradně na poli článku 8 Úmluvy. S ohledem na odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí Soud neshledal důvod, pro který by měl v tomto případě dospět k odlišnému závěru.

1.2. Stěžovatel na druhém místě namítá, že jeho věc nebyla projednána spravedlivě a nestranně.

Soud poznamenává, že stěžovatel svá tvrzení ani neupřesnil, ani je nepodepřel žád­nými důkazy a že se ve formuláři stížnosti omezil pouze na citaci znění článku 6 odst. 1 Úmluvy. Postup vnitrostátních soudů v souvislosti s výkonem rozhodnutí o právu na styk je každopádně předmětem zkoumání na poli článku 8 Úmluvy a není nutné se jím zabývat oddě­leně z hlediska článku 6. Přestože článek 8 neklade žádný výslovný poža­davek na příslušné řízení, je nezbytné, aby byl rozhodovací proces vedoucí k zásahu do práv spravedlivý a respektoval zájmy, jejichž ochranu ukládá článek 8 (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 56, ESLP 2002-I).

Pokud se jedná o další řízení, která jsou předmětem projednávaného případu, je třeba konstatovat, že rozsudek, jímž bylo matce svěřeno dítě do výchovy a stěžovateli přiznáno právo na styk s dítětem, nabyl právní moci dne 21. ledna 2002, tedy více než šest měsíců před podáním stížnosti. Avšak vzhledem k tomu, že řízení ve věci výživného, zákazu styku s dí­tětem a změny výchovy dítěte stále probíhají, je třeba konstatovat, že tato část stížnosti je předčasná, neboť vnitrostátní právní prostředky nápravy nebyly vyčerpány, jak to vyžaduje článek 35 odst. 1 Úmluvy.

Z toho vyplývá, že námitky týkající se nedodržení požadavků na spravedlivost a nestrannost v rámci výše uvedených řízení musejí být v souladu s článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnuty.

1.3. Ve svém stanovisku ze dne 19. ledna 2005 namítá stěžovatel porušení práva na spravedlivé řízení ve spojení s článkem 13 Úmluvy, přičemž tvrdí, že jelikož nemůže před českými soudy dosáhnout spravedlivého projednání věci, „vychází existence či neexistence soudů nastejno“.

Vláda poukazuje na nejasnost této námitky, která postrádá jakoukoli logickou návaz­nost na zbývající část jeho stanoviska, a poznamenává, že ji stěžovatel náležitě neodůvodnil. Pakliže je třeba námitku chápat tak, že se týká porušení práva na přístup k soudu zaručeného článkem 6 (který v sobě zahrnuje požadavky článku 13), jež by mělo spočívat v neplnění rozhodnutí o právu na styk s dítětem přiznaném stěžovateli, vláda uvádí, že zdržení při výkonu rozhodnutí může být ospravedlněno zvláštními okolnostmi případu (viz, mutatis mutandis, Koltsov proti Rusku, č. 41304/02, § 22, 24. únor 2005). Dle vlády tomu tak bylo i v projednávané věci, protože vnitrostátní orgány při zajištění výkonu práva stěžovatele vyví­jely soustavné úsilí a prokázaly dobrou vůli. Vláda pak subsidiárně tvrdí, že ústavní stížnost představuje, pokud jde o námitku týkající se spravedlivosti řízení, účinný a vhodný prostředek nápravy.

Stěžovatel tvrzení vlády zpochybňuje a uvádí, že na rozdíl od článku 6 se článek 13 vztahuje na situace, kdy má uplynutí času nevratné následky. Nehledě na úsilí vyvinuté vnitrostátními orgány je podle stěžovatele rozhodující výsledek jejich postupu. V daném pří­padě se tento výsledek rovná porušení Úmluvy. Ačkoli lze totiž rozumně očekávat, že soudy zajistí výkon vlastních rozhodnutí, v daném případě se soudní moc projevila jako neschopná přimět matku k jejich respektování. A tak namísto toho, aby dítě bylo odňato z péče R. P., soudy situaci neřešily, čímž podporují neoprávněné chování matky.

Stěžovatel podle všeho také tvrdí, že závěry Soudu učiněné v rozsudku Hartman proti České republice [č. 53341/99, § 69, ESLP 2003-VIII (výňatky)], podle nichž v českém právu neexistuje účinný právní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by stěžovatelé mohli namítat délku řízení, lze použít také v případě porušení ostatních ustanovení Úmluvy včetně porušení procesních požadavků upravených článkem 6. Podle stěžovatele je tomu tak z dů­vodu neexistence prostředku nápravy, s jehož pomocí by se oprávněné osoby mohly domoci náhrady morální újmy způsobené takovým porušením. Stěžovatel sice připouští, že Ústavní soud má pravomoc zrušit rozhodnutí, která by představovala zásah do práv zaručených Úmluvou, avšak s odkazem na informace zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti tvrdí, že při zrušení rozhodnutí se neposkytuje náhrada škody z titulu porušení, k němuž došlo v minulosti, byť bylo pouze dočasné povahy.

Soud podotýká, že podobnou námitku zamítl ve výše uvedených věcech Choc proti České republice a Kříž proti České republice. Soud se domnívá, že úvahy vyslovené v těchto rozhodnutích v plném rozsahu platí i pro posuzovanou stížnost, a že tedy v projednávané věci nelze vyslovit odlišný závěr.

Tuto námitku je proto třeba zamítnout jako zjevně neopodstatněnou v souladu s člán­kem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

2. K námitce opírající se o článek 8 Úmluvy

Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že délka rozhodovacího procesu měla nepříznivý dopad na jeho právo na respektování rodinného života, a na straně druhé namítá, že neměl možnost dosáhnout výkonu práva na styk s dítětem. Přitom se dovolává článku 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Dle názoru vlády musí být stížnost posuzována z hlediska pozitivních povinností, které článek 8 ukládá státu. Podle vlády spočívá podstata stížnosti v nerealizování práva na styk s dítětem ode dne 15. října 1998, přičemž až do tohoto data bylo dítě odloučeno od matky a žilo se stěžovatelem, který je „prakticky unesl“ do Chorvatska.

Vláda potvrzuje skutečnost, že od návratu dítěte do České republiky brání R. P. stěžovateli ve styku s dítětem, neboť se obává dalšího odloučení. S ohledem na předchozí události považuje vláda tyto obavy za oprávněné a poznamenává, že R. P. souhlasila se stykem s dítětem v přítomnosti třetí osoby a že náležitě spolupracovala s opatrovníkem stejně jako s psychiatrickou ordinací, kde se nezletilý léčil z poruchy vyvolané posttraumatickým stresem.

Vláda uvádí, že v době od 24. dubna do 21. června 2001 se z podnětu opatrovníka uskutečnila tři setkání stěžovatele se synem. Další tři setkání proběhla ve specializovaném středisku v době od 30. října do 13. listopadu 2001. K návrhu stěžovatele ze dne 25. března 2002 soud bez průtahů zaslal dne 16. dubna 2002 výzvu matce. Vykonávací řízení však nemohlo proběhnout okamžitě, neboť bylo třeba vyčkat rozhodnutí o námitkách podjatosti a místní nepříslušnosti soudu vznesených stěžovatelem. O všech návrzích stěžovatele na výkon rozhodnutí pak bylo rozhodnuto ve dnech 16. března, 22. dubna a 25. října 2004. Na základě těchto rozhodnutí byly matce uloženy pokuty ve výši od 1 000 do 1 500 Kč[1] za každý neuskutečněný styk. V současné době soud shromažďuje důkazy nezbytné pro rozhodnutí o návrhu R. P. na zákaz styku s dítětem.

Dle názoru vlády z toho vyplývá, že k výkonu práva stěžovatele na styk s dítětem soud využil možností, které mu poskytují § 272 a 273 občanského soudního řádu, s výjimkou nuceného vydání nezletilého stěžovateli, které představuje podstatný zásah do života dítěte. V projednávaném případě je situace o to složitější, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní a nezletilý je v péči psychiatra z důvodu posttraumatického syndromu vyvolaného dlouhým odloučením od matky po dobu svého pobytu v Chorvatsku a svému otci nedůvěřuje. V tomto ohledu vláda připomíná judikaturu Soudu, podle které mají být respektovány zájem a přání nezletilého dítěte.

Vláda konečně uvádí, že záležitost byla sledována Ministerstvem práce a sociálních věcí, že rodina byla v péči několika odborníků a že opatrovník věnuje případu maximální pozornost, díky čemuž se mohlo uskutečnit několik setkání mezi stěžovatelem a synem; uskutečnění dalších setkáním závisí na vůli a snaze rodičů. V tomto ohledu vláda odsuzuje skutečnost, že se stěžovatel na setkání dostavoval v přítomnosti dítěti neznámých osob nebo policie a že neplní svoji vyživovací povinnost.

Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením vlády, podle kterého dítě „prakticky unesl“, přičemž tvrdí, že právo takový pojem nezná a že jednal v souladu se zákonem. Dle jeho názoru vláda pouze přebírá strategii soudů a hájí zájmy matky, ačkoli není oprávněna vyslovovat se k otáz­kám z oboru psychologie. Stěžovatel v tomto směru upozorňuje na skutečnost, že údajné trauma se u dítěte projevilo až tři a půl roku po jeho návratu z Chorvatska a že po tuto dobu se mezi nimi žádný kontakt neuskutečnil. Stěžovatel připomíná, že v rozhodnutích z 27. února a 23. listopadu 2001 se uvádělo, že jej dítě zná, nemá z něj strach a neprojevuje se u něj žádná zjevná odchylka od normálního chování ani závažná porucha. Stěžovatel konečně uvádí, že kdyby jeho práva byla respektována stejným způsobem jako práva R. P., byla by situace méně konfliktní.

Soud se ve světle všech argumentů předložených účastníky řízení domnívá, že tato část námitky nastoluje závažné otázky skutkové i právní, které nelze vyřešit v této fázi pro­jed­návání stížnosti a které vyžadují posouzení ve věci samé. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti nelze považovat za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný další důvod nepřijatelnosti nebyl shledán.

3. K námitce opírající se o článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
a o článek 5 Protokolu č. 7

Stěžovatel s poukazem na tato ustanovení namítá, že se stal obětí „protiotcovské“ diskriminace, která se projevuje v rodinných věcech. Na základě různých výňatků z tisku a analýzy vypracované psychologem stěžovatel tvrdí, že rozvedení otcové trpí soustavnou dis­kriminací ze strany českých soudů, které automaticky svěřují děti do výchovy matkám, jimž tolerují neplnění rozhodnutí o právu na styk přiznanému otcům, čímž ohrožují jejich duševní zdraví.

Článek 14 Úmluvy zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 5 Protokolu č. 7 zní:

„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.“

Vláda s poukazem na skutečnost, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil před Ústavním soudem, namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy viz, mutatis mutandis, Voleský proti České republice (rozh.), č. 63627/00, 23. září 2003. Zároveň uvádí, že jelikož článek 14 Úmluvy obsahuje zákaz veškeré diskriminace při respektování rodinného života, není třeba se tvrzeními stěžovatele zabývat zvlášť na poli článku 5 Protokolu č. 7.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Čes­kou republiku, které má k dispozici, bývá péče o nezletilé děti svěřována většinou matce, jak­mile se o této otázce rozhoduje poprvé[1]. Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s obtížemi. Vzhledem k tomu, že však původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva styku s dítětem podávají otcové, nejedná se o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda dále zdůrazňuje nutnost vykládat statistiky v kontextu dalších skutečností. Tyto údaje především neumožňují zjistit, který z rodičů o svěření do výchovy skutečně požádal. V tomto ohledu vláda uvádí jako příklad částečný místní průzkum prove­dený v roce 1999 u jednoho z okresních soudů, z nějž vyplývá, že zatímco pouze 16 % otců požadovalo svěření dětí do výchovy, 34 % z nich mělo úspěch ve věci a ve 23 % případů byly děti svěřeny do střídavé nebo společné výchovy. Ze sociologických studií pak jednoznačně vyplývá, že ačkoliv tradiční rozdělení rodičovských rolí v České republice pomalu směřuje k překonání rozdílů, výchova dětí se stále soustřeďuje v rukou žen. Takto lze pochopit, že děti nízkého věku jsou v prvé řadě svěřovány do výchovy matek.

Pokud se jedná o projednávaný případ, vláda uvádí, že stěžovatel nikterak neupřesňuje domnělé diskriminační zacházení, jehož se měl stát obětí. Dle jejího mínění je ze spisu zřejmé, že soudy zásadu rovnosti účastníků řízení respektovaly a že stěžovatel se neocitl ve znevýhodněné situaci.

Stěžovatel opakuje své argumenty, že podání ústavní stížnosti by nepomohlo napravit porušení Úmluvy.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, stěžovatel popírá, že svěřování dětí do výchovy matek lze vysvětlovat nezájmem ze strany otců. Zdůrazňuje, že ve věcech nezletilých jsou soudy povinny jednat bez návrhu, a musí tedy děti svěřovat do výchovy toho rodiče, který má lepší výchovné schopnosti, a to nezávisle na návrzích účastníků řízení. Vládou uváděný výzkum pak podle stěžovatele neobsahuje důvody, pro které otcové nežádají svěření dětí do vlastní výchovy; dle názoru stěžovatele, který se odvolává na písemnou práci studentky sociálních věd, jsou k tomu často donuceni pod nátlakem ze strany matky, soudu a sociálních orgánů. I průzkumy veřejného mínění uskutečněné od roku 2002 do roku 2004 ukazují, že podle 75 % českých občanů mají ženy větší vyhlídky na svěření dítěte do výchovy, a nedostatky v této oblasti byly přiznány i některými vnitrostátními orgány. V České republice tedy existuje systém „diskriminace otců a mužů“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na dva konkrétní případy, ve kterých bylo nedodržení soudních rozhodnutí ze strany otců záhy sankcionováno především nuceným předáním dětí jejich matkám. Naopak ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí Kotan proti České republice (č. 26136/03, 29. listopad 2005), vedlo rychlé přijetí účinných opatření vůči matce k obnovení vztahů mezi otcem a jeho dítětem. Stěžovatel uvádí, že v projednávaném případě mohly orgány postupovat stejným způsobem. Ve zbytku hodnotí argumenty vlády jako nepřijatelné a tvrdí, že délka řízení a její následky dostatečně prokazují opodstatněnost jeho stížnosti.

Soud předně bere na vědomí argumenty účastníků řízení týkající se podmínky vyčer­pání vnitrostátních prostředků nápravy. Nepovažuje však za nutné zabývat se v daném případě otázkou, zdali stěžovatel této podmínce vyhověl, neboť i za předpokladu, že by tak učinil, jsou jeho námitky nepřijatelné z jiných dále uvedených důvodů.

Soud připomíná, že na poli článku 14 Úmluvy může být nastolena sporná otázka pouze tehdy, jedná-li se o nedůvodné rozdíly v zacházení s některými osobami oproti jiným osobám, které se nacházejí v obdobných situacích. Stěžovatel však v daném případě jednak předkládá obecná tvrzení podepřená výňatky z domácího tisku a jednak opakuje argumenty o nečinnosti soudů v řízení o výkonu jeho práva na styk s dítětem. Tyto argumenty se však shodují s argumenty, které byly předloženy na poli článku 8 a které jsou nadále předmětem zkoumání ze strany Soudu. Stěžovatel ostatně netvrdil, že diskriminace otců je důsledkem příslušných právních předpisů nebo rozdílů v řízení viz, a contrario, Sommerfeld proti Německu [velký senát], č. 31871/96, § 94 a 98, ESLP 2003-VIII (výňatky).

Mimoto nic z obsahu spisu nenasvědčuje tomu, že by na postup soudů mělo vliv pohlaví stěžovatele. Rozhodnutí přijatá v průběhu celého řízení vedeného v projednávané věci dostatečně prokazují, že soudci se v rozhodování řídili takovými skutečnostmi, jako jsou postoj rodičů a zájem dítěte.

Soud tudíž uvádí, že na základě skutečností předložených stěžovatelem nelze odhalit žádný náznak diskriminace z důvodu pohlaví.

Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 5 Protokolu č. 7, případně v kombinaci s článkem 14, Soud konstatuje, že tato námitka se překrývá s námitkami, o nichž bylo pojednáno výše. Za těchto okolností nespatřuje žádný důvod, aby se jí zabýval zvlášť viz, mutatis mutandis, Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

4. Ve svém vyjádření ze dne 19. ledna 2005 stěžovatel konečně vznáší námitku opí­ra­jící se o článek 3 Úmluvy, přičemž tvrdí, že nemožnost naplnit svůj rodinný život a nedosta­tek ochrany ze strany státu představují nelidské a ponižující zacházení.

Přestože Soud uznává, že stěžovatel je v důsledku marných snah dosáhnout výkonu svého práva na styk s dítětem frustrován, nepovažuje za prokázané, že byl stěžovatel podro­ben zacházení spadajícímu do rozsahu působnosti článku 3 Úmluvy.

Z toho vyplývá, že tato námitka je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje námitky stěžovatele týkající se délky řízení ve věci výživného a zásahu do jeho práva na respektování rodinného života za přijatelné, čímž není dotčeno rozhodování ve věci samé;

prohlašuje stížnost ve zbytku za nepřijatelnou.

[1] Přibližně 908 €.

[2] Přibližně 101 €.

[3] Přibližně 202 €.

[4] Správně roku 2005 (pozn. překl.).

[5] Správně „Stěžovatel“ (pozn. překl.).

[1] Přibližně 34 až 51 €.

[1] V roce 2003 tomu tak bylo v 89,9 % případů oproti 7,1 % případů, ve kterých byly děti svěřeny do výchovy otců.