© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 26634/03

Václav KŘÍŽ proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 29. listopadu 2005 v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,
I. Cabral Barreto,

K. Jungwiert,

V. Butkevych,

M. Ugrekhelidze,

paní A. Mularoni,

E. Fura-Sandström, soudci,
a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 13. srpna 2003,

s ohledem na rozhodnutí projednat stížnost přednostně na základě článku 41 Jednacího řádu Soudu

a s ohledem na stanovisko předložené žalovanou vládou a na repliku stěžovatele na toto stanovisko,

vynesl po poradě následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

Stěžovatel, pan Václav Kříž, narozený v roce 1953 a bytem v Praze, je českým občanem. Před Soudem jej zastupuje paní K. Veselá-Samková, advokátka zapsaná u České advokátní komory.

Žalovanou vládu zastupuje její z mocněnec, pan V. A. Schorm.

A. Okolnosti případu

Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

Dne 31. července 1991 se stěžovatel rozvedl se svou ženou M. K. V září 1991 se jim narodil syn. Již 2. října 1991 podal stěžovatel soudu návrh na úpravu styku s dítětem.

Obvodní soud pro Prahu 4 dne 16. května 1994 rozhodl, že stěžovatel má právo svého syna navštěvovat každou první sobotu v měsíci a dne 26. prosince, a to za přítomnosti matky, které soud nařídil, aby nezletilého na styk připravila. Po provedení výslechu rodičů a vyhodnocení znaleckého posudku soud konstatoval, že nezletilý stále ještě svého otce nezná a že kontakt mezi nimi je pro stěžovatele jediným způsobem, jak přispět k výchově dítěte.

Rodiče se odvolali. Stěžovatel namítal omezený rozsah svého práva na styk s dítětem a rovněž skutečnost, že styku měla být přítomna matka.

Městský soud v Praze dne 5. října 1994 část napadeného rozsudku změnil, přičemž rozhodl, že z důvodu značného napětí panujícího mezi rodiči se v přítomnosti matky mají uskutečnit pouze první tři setkání. Připomněl, že ze znaleckého posudku vyžádaného soudem prvního stupně nevyplývalo, že by bylo nutné kontakt mezi stěžovatelem a synem zakázat, jak to požadovala matka. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. listopadu 1994.

Dne 11. října 1994 podal stěžovatel další návrh na úpravu styku s dítětem. Věc byla přidělena Obvodnímu soudu pro Prahu 10, který dne 30. listopadu 1995 návrh zamítl. Toto rozhodnutí bylo dne 17. dubna 1996 potvrzeno městským soudem.

1. Výkon práva stěžovatele na styk s dítětem

Stěžovatel tvrdí, že již od 5. prosince 1994 navrhoval výkon práva na styk s dítětem, jež mu bylo přiznáno rozhodnutími z 16. května a 5. října 1994.

Obvodní soud pro Prahu 10 dne 24. března 1995 vyzval M. K., aby se uvedeným rozhodnutím podrobila.

Dne 30. listopadu 1995 tentýž soud uložil bývalé manželce stěžovatele pokutu ve výši 2 600 Kč[1] za maření jeho práva na styk s dítětem v období od 4. prosince 1994 do 4. listopadu 1995. Dne 17. dubna 1996 městský soud zvýšil pokutu uloženou matce nezletilého na 4 400 Kč.[2]

Dne 4. prosince 1997 byla M. K. uložena pokuta ve výši 30 550 Kč[3] za to, že bránila stěžovateli ve styku s dítětem v době od 2. prosince 1995 do 1. listopadu 1997. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil dne 31. července 1998.

K návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí za období od června 1999 do května 2001 Okresní soud Praha-západ dne 3. května 2001 rozhodl uložit M. K. pokuty v celkové výši 102 000 Kč.[1] Soud shledal, že v určitých případech chyběly objektivní překážky, a dospěl tedy k závěru, že neuskutečnění styku s dítětem bylo způsobeno subjektivním postojem M. K. Na základě výslechu nezletilého soud zjistil, že dítě nebylo na kontakt se stěžovatelem nijak připraveno, neboť tvrdilo, že otce nemá. Soud M. K. neuložil žádnou sankci za neuskutečněné styky v období od prosince 1997 do května 1999, k nimž nedošlo buď proto, že si stěžovatel pro dítě jezdil na jinou adresu, než jakou matka uvedla, anebo z důvodu nemoci či nepří­tom­nosti dítěte.

Dne 23. května 2001 proběhl ve speciálním středisku styk stěžovatele se synem. Z jeho průběhu znalci vyvodili závěr, že navázání kontaktů bude velice obtížné.

K odvolání rodičů Krajský soud v Praze dne 15. října 2001 zrušil část rozsudku ze dne 3. května 2001 týkající se uložení pokut M. K. a tuto věc vrátil soudu prvního stupně. Krajský soud uvedl, že návrhy stěžovatele na uložení pokut M. K. měly být projednávány postupně, tak jak byly podávány, a že soud měl shromažďovat odpovídající důkazy k posouzení zavinění M. K. v každém konkrétním případě.

Dne 10. dubna 2003 zamítl okresní soud návrhy stěžovatele na výkon práva na styk s dítětem v období od června 1999 do března 2003. S přihlédnutím k výpovědím rodičů, dvěma znaleckým posudkům vyhotoveným v lednu 2003 a dalším písemným důkazům soud konstatoval, že dítě není schopno se setkat s otcem, kterého nezná, a že je nezbytné, aby rodiče nejdříve změnili své chování. Dospěl k závěru, že matku nelze nutit, přinejmenším od roku 1997, aby příslušné rozhodnutí plnila, a to z důvodu odmítavého postoje dítěte, které již matka nemohla ovlivnit, přestože k němu přispěla.

Oba rodiče a opatrovník dítěte se odvolali. Opatrovník zejména uvedl, že dle zna­lec­kého posudku z roku 2001 se kontakty mohly v zájmu dítěte uskutečnit po provedení rozsáhlé rodinné terapie.

Krajský soud dne 4. září 2003 rozhodnutí ze dne 10. dubna 2003 zrušil. Soud shledal, že je třeba dát vypracovat nový znalecký posudek z oboru psychologie a dětské psychiatrie, aby bylo možné prokázat, že M. K. nemůže změnit postoj dítěte k otci, a věc tedy vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování.

Dne 31. května 2004 uložil okresní soud M. K. pokutu ve výši 40 000 Kč,[2] přičemž uvedl, že svým negativním postojem zapříčinila neuskutečnění několika styků stěžovatele s dítětem mezi červencem 1999 a únorem 2004. Vyzval tedy M. K. ke splnění rozhodnutí a pokynů znalců a k absolvování terapie. Soud nicméně zamítl návrh stěžovatele týkající se jiných návštěv, které se neuskutečnily z důvodu častých onemocnění dítěte.

Rodiče podali odvolání, kterým se soud zabýval na ústním jednání dne 9. září 2004. Při této příležitosti znalkyně mimo jiné uvedla, že nezletilý je zcela závislý na názorech matky, a kdyby jej tedy matka pozitivně motivovala, mohl by změnit přístup k návštěvám otce. Kdyby krom toho matce hrozilo, že jí bude dítě odňato (za účelem výkonu práva otce na styk s dítětem), mohla by dle názoru znalkyně své chování vůči stěžovateli změnit. V závěru tohoto jednání snížil krajský soud pokutu uloženou M. K. na 30 000 Kč.[3]

Okresní soud dne 6. ledna 2005 na základě deseti návrhů na výkon rozhodnutí podaných stěžovatelem od května 2004 do ledna 2005 rozhodl přerušit řízení o výkonu práva na styk s dítětem, jelikož zároveň probíhalo řízení ve věci samé ohledně nové úpravy tohoto práva.

2. Nové řízení ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti

Dne 28. května 1996 podal stěžovatel nový návrh na úpravu svého styku s dítětem.

Šest ústních jednání nařízených v době od 30. července 1996 do 16. října 1997 muselo být odloženo z důvodů na straně M. K., která především vznesla tři námitky podjatosti. Ty byly ve dnech 21. srpna 1996, 31. ledna a 22. srpna 1997 zamítnuty.

Dne 27. listopadu 1997 vyhověl soud návrhu M. K. ze dne 2. ledna 1996 ve věci zvýšení výživného. Zamítl naopak její návrh na zákaz styku stěžovatele s dítětem. Městský soud toto rozhodnutí dne 14. července 1998 potvrdil a zároveň změnil výši výživného.

Dne 9. prosince 1998 se opatrovníkovi nepodařilo provést šetření v místě bydliště M. K.

Podle informací poskytnutých vládou bylo řízení ve věci výkonu rodičovské zodpo­vědnosti po ústních jednáních konaných před Obvodním soudem pro Prahu 10 ve dnech 14. listopadu, 16. února a 11. března 1999 přiděleno Okresnímu soudu Praha-západ, což bylo dne 23. července 1999 potvrzeno.

Dne 21. dubna 1999 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení o určení výše výživného. Zamítavé rozhodnutí obvodního soudu ze dne 27. října 1999 bylo městským soudem dne 28. srpna 2000 zrušeno a věc byla přidělena okresnímu soudu. Následně byl návrh na obnovu řízení zamítnut.

Dne 30. listopadu 2000 byl dítěti ustanoven nový opatrovník.

Dne 29. března 2001 byl nezletilý vyslechnut soudem.

Vláda uvádí, že dne 17. dubna 2001 zahájil Okresní soud Praha-západ řízení o úpravu styku stěžovatele s dítětem. Dne 24. dubna 2001 podala M. K. návrh na zákaz styku stěžova­tele s jeho synem.

Ve dnech 25. dubna a 16. května 2001 proběhla dvě ústní jednání.

Dne 16. května 2001 soud rozhodl, že rozhodnutí z 16. května a 5. října 1994 zůstávají nezměněna, jelikož nedošlo ke změně okolností.

Krajský soud v Praze dne 27. září 2001 zrušil rozsudek ze dne 16. května 2001, při­čemž konstatoval, že s ohledem na vyhrocený konflikt obou rodičů se okolnosti oproti před­chozím rozhodnutím o právu na styk s dítětem změnily v tom smyslu, že navázání styku již není možné bez pomoci odborného pracoviště.

Dne 3. dubna 2002 byla věc přidělena jinému soudci.

Ve dnech 3. a 24. června 2002 byli ve věci výkonu práva na styk s dítětem vyslechnuti svědci.

Ve dnech 24. června a 1. a 2. července 2002 proběhlo ústní jednání ve věci zákazu styku stěžovatele s dítětem, úpravy jeho styku s dítětem a výkonu rozhodnutí o styku stěžova­tele s nezletilým. Jednání bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku.

Stěžovatel dne 4. srpna 2002 zpochybnil nestrannost soudce a soudních znalců; jeho námitky byly ve dnech 20. srpna a 30. září 2002 zamítnuty. Dne 22. října 2002 byl spis zaslán znalcům, z nichž jeden požádal o prodloužení stanovené lhůty. M. K. byla vyzvána, aby se ke znalcům dostavila.

Dne 9. ledna 2003 vznesla M. K. námitku podjatosti proti soudnímu znalci, která však byla dne 7. února 2003 zamítnuta.

Rozsudkem ze dne 11. března 2003 změnil okresní soud výkon rodičovské zodpověd­nosti upravený rozhodnutími ze 16. května a 5. října 1994. Rozhodl, že se právo na styk stěžovatele s dítětem neupravuje, přičemž zamítl návrh M. K. na zákaz jejich styku a nařídil jí, aby informovala stěžovatele o zdravotním stavu a aktivitách dítěte. V odůvodnění svého rozhodnutí soud zejména uvedl, že po pokusu o setkání v krizovém centru dítě trpělo nevolností, z čehož dovodil, že vzájemné vztahy mezi účastníky řízení jsou natolik narušeny, že nezletilý není schopen se s otcem scházet. Za těchto okolností byl doporučen styk písem­nou formou a dlouhodobá terapie. Rodiče se odvolali.

Dne 24. dubna 2003 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudkyni. Tato námitka byla dne 4. září 2003 zamítnuta. Dne 20. května 2003 mu byla uložena pokuta za urážlivé výroky na adresu soudkyně; toto rozhodnutí pak bylo dne 30. června 2003 zrušeno.

Dne 28. května 2003 podal opatrovník dítěte návrh na nařízení soudního dohledu nad výchovou nezletilého.

Krajský soud dne 4. září 2003 zrušil rozsudek ze dne 11. března 2003 v části týkající se práva stěžovatele na styk s dítětem. Podle odvolacího soudu nebylo možné rozhodnout tak, že se styk stěžovatele s dítětem neupravuje, neboť takové rozhodnutí vyvolává právní nejisto­tu a vytváří prostor pro konflikty mezi rodiči. Věc byla vrácena okresnímu soudu k rozhodnutí o rozsahu práva na styk stěžovatele s dítětem nebo o jeho zákazu a k doplnění dokazování o znalecký posudek o možnostech styku mezi dítětem a stěžovatelem. Soud zároveň uvedl, že odmítavý postoj dítěte k setkání s rodičem lze zohlednit pouze tehdy, byl-li jeho příčinou sám tento rodič nebo psychická porucha u dítěte. K tomuto odmítavému postoji naopak nelze přihlížet, jestliže se jedná pouze o odezvu na názor rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do vý­chovy.

Dne 29. září 2003 podala M. K. návrh na obnovu řízení ve věci zákazu styku stěžova­tele s dítětem.

Ve dnech 11. prosince 2003 a 12. února 2004 nařídily soudy výkon rozhodnutí o po­vinnosti stěžovatele platit výživné srážkami ze mzdy. Stěžovatel se proti tomu odvolal.

Okresní soud dne 13. ledna 2004 ustanovil dva znalce, kteří měli odpovědět na otázky ohledně psychického stavu dítěte a příčin jeho chování. Od 11. února do 26. dubna 2004 byl spis zapůjčen znalcům.

Rozsudkem ze dne 21. prosince 2004 okresní soud rozhodl, že stěžovatel má právo udržovat se svým synem písemný kontakt a může mu posílat jeden dopis měsíčně. Uvedl, že nezletilý, který trpí neurózou a otce se bojí, není schopen se setkat se stěžovatelem osobně a po vzoru matky jej odmítá. Ačkoli tento postoj dítěte nebyl způsoben psychickou poruchou ani nevhodným chováním stěžovatele, má stěžovatel změnit svůj přístup a snažit se za pomoci znalců navázat se synem citový vztah, namísto aby se soustředil na soudní vyřešení sporu.

Soud rovněž zamítl návrh M. K. na zákaz styku, nařídil dohled nad výchovou nezleti­lého a stěžovateli zvýšil výživné.

Rodiče se odvolali. Stěžovatel zejména namítal, že písemný kontakt ve své podstatě znamená zákaz styku s dítětem, a zdůraznil, že matka u syna vyvolala syndrom zavrženého rodiče, když stěžovateli po dobu deseti let bránila ve vzájemném styku.

Krajský soud rozsudkem ze dne 21. dubna 2005 změnil podmínky písemného styku, když M. K. vyzval, aby nezletilého přiměla odpovědět jednou za dva měsíce na dopisy zasí­lané stěžovatelem. Dále stěžovateli snížil výživné a potvrdil zamítnutí návrhu na zákaz styku a nařízení dohledu nad výchovou. Toto opatření soud odůvodnil sociální nezralostí nezleti­lého, která odpovídá osmiletému dítěti a byla způsobena nadměrnou ochranou ze strany matky a nedostatkem řádné přípravy chlapce na setkání s otcem. Stejně jako soud prvního stupně uvedl odvolací soud s poukazem na znalecký posudek, že se nezletilý ztotožňuje s názory matky a má z otce skutečný strach, zatímco stěžovatel nemá jako otec žádnou zku­šenost a po citové stránce není na setkání s dítětem připraven; neprokázalo se však, že by svého syna vědomě traumatizoval. Podle znalců by proto byl osobní kontakt pro nezletilého značně traumatizující a představoval by zásah do jeho psychického zdraví. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že nezletilý, který netrpí žádnou duševní poruchou, a stěžovatel, u nějž se neprokázalo nevhodné chování, jsou ve skutečnosti schopni vzájemného styku. Strach nezletilého z otce podle soudu nepředstavuje objektivní překážku vzhledem k tomu, že matka může na dítě působit, aby svůj postoj změnilo, a styk nezletilého s otcem nepřestává být v zájmu jeho harmonického vývoje. S ohledem na dosavadní neexistenci normálního vztahu soud konstatoval, že vzájemný písemný kontakt by mohl mezi otcem a synem vytvořit takový vztah, který by jim umožnil se v budoucnu setkat.

3. Trestní řízení

a) Dne 20. června 1997 shledal soud M. K. vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v délce tří měsíců s podmíněným odkladem. Soud uvedl, že v době od července do října 1996 M. K. neumožňovala stěžovateli styky se svým synem, přestože jí byly v souladu s občanským soudním řádem uloženy pokuty.

Městský soud dne 20. března 1998 tento rozsudek změnil v části týkající se trestu, přičemž M. K. uložil pokutu ve výši 5 000 Kč[1] (a alternativní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce).

b) Dne 3. listopadu 1999 byla M. K. opětovně uznána vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí v době od května 1997 do září 1998 a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem. Odvolací soud tento rozsudek dne 8. března 2000 zrušil a zprostil M. K. obžaloby, neboť se nepodařilo náležitě prokázat skutkový stav věci. Ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti Nejvyšší soud dne 11. října 2000 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil příslušnému soudu.

Dne 25. června 2001 byla M. K. uznána vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí o právu stěžovatele na styk s dítětem v době od května do července 1997 a v době od září 1997 do září 1998. Byl jí uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem a dále stanovena povinnost podrobit se terapii.

Dne 15. ledna 2002 byl tento rozsudek zrušen.

Dne 31. března 2003 uznal Obvodní soud pro Prahu 10 M. K. vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí o výkonu práva stěžovatele na styk s dítětem v době od května do července 1997 a rovněž v době od září 1997 do září 1998. Uložil jí trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců s podmíněnou dobou odkladu tří let. Soud ji přitom označil za speciálního recidivistu, avšak konstatoval, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by mělo negativní dopad na nezletilého v její péči. Soud ve svém verdiktu vycházel z výslechů účastníků řízení a mnoha svědků, z výslechu znalkyně z oboru psychiatrie a z četných písemných důkazů. Z provedených důkazů především vyplývá, že dítě otce neznalo, že snaha o jejich setkání v krizovém centru ztroskotala, rodiče projevovali ve vztahu k nezletilému jen málo pochopení a sami již nebyli schopni nalézt řešení vzájemného napětí. V tomto kontextu znalkyně prohlásila, že nemá k dispozici optimální řešení a uvedla, že jedním z možných prostředků by bylo dítě hospitalizovat a pracovat s účastníky řízení přímo v nemocnici.

B. Příslušné vnitrostátní právo a rozhodovací praxe

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění platném od 1. srpna 1998)

Dle ustanovení § 25 manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

Podle § 26 před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

Podle § 26 odst. 4 při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmot­nému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

Soud konečně vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

Z ustanovení § 27 odst. 1 se podává, že dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Podle odstavce 2 však soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Ustanovení § 27 odst. 3 opravňuje soud k omezení styku dítěte s rodičem nebo i k jeho zákazu, vyžaduje-li to zájem dítěte.

Podle ustanovení § 43 vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, zejména a) napomenout vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu, b) stanovit nad nezletilým dohled.

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

Podle § 12 může příslušný orgán sociálně-právní ochrany uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a uvedený orgán takovou pomoc dítěti předtím doporučil.

Podle § 13 rozhoduje obec o opatřeních uvedených v § 43 zákona o rodině, neučinil-li tak soud, a sleduje, zda jsou dodržována.

Občanský soudní řád

Na základě § 81 odst. 1 písm. a) může soud bez návrhu zahájit řízení ve věci péče o nezletilé (zejména svěření do výchovy, styk rodičů s dítětem).

Uvedený kodex obsahuje speciální ustanovení o výkonu rozhodnutí nebo dohod mezi rodiči o výchově nezletilých dětí, o svěření do výchovy a o styku rodičů s dítětem. Na rozhodování o těchto věcech se nevztahují zejména některá obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí včetně § 261, podle kterého lze výkon rozhodnutí nařídit jen na návrh oprávně­ného.

Podle § 272 odst. 2 předseda senátu před nařízením výkonu rozhodnutí vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě též upozorní na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Podle § 272 odst. 3 předseda senátu zpravidla požádá též příslušný orgán sociální péče, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody.

Z ustanovení § 273 odst. 1 vyplývá, že zůstane-li výše uvedená výzva bezvýsledná, soud nařídí a) výkon rozhodnutí, kterým tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu, uloží pokutu, a to i opětovně, přičemž jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 2 000 Kč (50 000 Kč od 1. ledna 2001) a připadají státu, nebo b) odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.

Podle § 273 odst. 2 může soud nařídit výkon rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) i bez předchozí výzvy podle § 272 odst. 2, je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí, nebo jestliže by tím bylo splnění soudního rozhodnutí zmařeno.

Podle § 273 odst. 3 je nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odstavce 1 písm. b) závazné pro každého. Soud jej provede v součinnosti s příslušnými státními orgány.

Z § 273 odst. 4 se podává, že pokud to vyžaduje provedení výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného nebo jiné osoby, jestliže je možné předpokládat, že se v nich dítě nachází; za tím účelem je oprávněn zjednat si přístup do bytu a jiné místnosti povinného nebo jiné osoby.

Judikatura vnitrostátních soudů[4]

Rc 1/79: Ve věcech výkonu rozhodnutí podle § 272 a 273 občanského soudního řádu je soud povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků aniž by k tomu byl účastníky řízení vyzván; právě tak je povinen v řízení bez návrhů a bez zbytečných průtahů pokračovat.

Zůstane-li výzva podle § 272 odst. 2 bezvýsledná, má soud tomu, kdo se odmítá podvolit soudnímu rozhodnutí, ukládat postupně pokuty.               ni pokuty soud nemusí ukládat, je-li z okolností případu zřejmé, že by jejich ukládání bylo naprosto bezúčelné a znamenalo by jen zbytečné prodlužování výkonu rozhodnutí. Soud může proto kdykoliv od dalšího ukládání pokut upustit a začít s postupem podle § 273 odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesení, kterým nařídí odnětí dítěte, doručí soud osobě, která odmítá rozhodnutí splnit, při vlastním odnětí dítěte.

Soudy někdy povolují odklad výkonu rozhodnutí, ačkoliv ten je v daném řízení vyloučen, v některých případech vyčkávají na vyřízení jiného návrhu ve věcech péče o nezletilé, někdy ze spisu není patrno, proč ve výkonu rozhodnutí není pokračováno, ačkoliv dotčené osoby se pokračování ve výkonu rozhodnutí domáhají. Soudy svou činností mají vychovávat občany k zachovávání zákonů a k důslednému plnění povinností vůči nezletilým dětem.               Jestliže při výkonu rozhodnutí o výchově dětí někdy soudy postupují liknavě nebo výkon vůbec neprovádějí, pak neplní tuto svou výchovnou funkci a naopak podporují některé občany v názorech, že rozhodnutí o výchově dětí nemusí respektovat a že dalšími návrhy na změnu předchozích rozhodnutí mohou výkon těchto rozhodnutí úspěšně mařit, což bývá mnohdy v rozporu se zájmy dětí.

Cpj 228/81: Soud je povinen – pokud není podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a pokud se dozví o tom, že pravomocné rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte není dobrovolně respektováno – neprodleně učinit opatření směřující k jeho výkonu.

Je na úvaze soudu, aby posoudil, zda přistoupí k ukládání pokut či k vydání usnesení o odnětí dítěte rodiči, u nějž se nachází. Proti rozhodnutí je přípustné odvolání, kterým se sice odkládá jeho právní moc, nikoliv však jeho vykonatelnost.

Jestliže má být proveden výkon rozhodnutí, kterým byl upraven styk rodičů s dítětem, musí soud postupovat velmi uvážlivě a šetrně, aby výkonem rozhodnutí neutrpěla výchova dítěte, jeho citový vývoj a vztahy k oběma rodičům. V zájmu zdravého vývoje dítěte by mělo mít přednost vynucování povinnosti ukládáním pokut podle § 273 odst. 1 občanského soud­ního řádu před postupem podle § 273 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud není zřejmé, že by ukládání pokut bylo se zřetelem k celkovému postoji toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí, zcela bezvýsledné.

Před uložením pokuty, popřípadě před nařízením nuceného výkonu, soud zjistí, zda skutečně vinou toho, kdo má dítě u sebe, došlo k porušení povinnosti uložené rozhodnutím o styku a zda nejde např. o nemoc dítěte či jiný vážný důvod, pro který k uskutečnění styku ve stanoveném termínu nemohlo dojít. Zjistí-li se, že k porušení povinnosti uložené rozhodnutím o styku nedošlo buď vůbec nebo k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin, a bude-li oprávněný rodič přesto na výkonu rozhodnutí trvat, nezbude, než návrh zamítnout, neboť proti nečinnosti soudu by rodič dožadující se nařízení výkonu neměl možnost obrany.

16 Co 230/98: Zásada, podle níž je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení, platí v řízení o výkonu rozhodnutí jen omezeně a uplatní se pouze tehdy, pokud exekuční soud provádí dokazování, tj. zejména k návrhům na zastavení výkonu rozhodnutí. I při nařizování výkonu rozhodnutí podle § 272 a § 273 občanského soudního řádu exekuční soud vychází především ze zkoumání materiálních a formálních předpokladů vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže však při výkonu rozhodnutí zkoumat důvody a správnost vykonávaného rozhodnutí a nemůže ani hodnotit jeho povahu či formu.

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

1. Jak vyplývá z formuláře stížnosti, v níž se poukazuje na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení se stanoviskem stěžovatele předloženým Soudu, stěžovatel namítá, že je­ho věc nebyla projednána spravedlivě, nezávislým a nestranným soudem a v přiměřené lhůtě.

Ve svém stanovisku ze dne 28. ledna 2005 stěžovatel rovněž namítá neexistenci účinného právního prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož se dovolává ve spojení s námitkou týkající se spravedlivosti řízení.

2. Stěžovatel rovněž poukazuje na zásah do svého práva na respektování rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy. Tento zásah dle jeho tvrzení spočívá jednak v délce řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti a jednak v nemožnosti uskutečnit styk s dítětem.

3. S odvoláním na článek 14 Úmluvy v kombinaci s článkem 8 stěžovatel tvrdí, že se stal obětí diskriminace na základě pohlaví. S poukazem na různé výňatky z domácího tisku tvrdí, že v rodinných věcech se české soudy dopouštějí z hlediska článku 5 Protokolu č. 7 systematické diskriminace vůči otcům dětí.

Ve svém stanovisku ze dne 28. ledna 2005 stěžovatel rovněž spojuje článek 14 Úmluvy s článkem 10 Úmluvy a článkem 5 Protokolu č. 7.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

1. K námitkám opírajícím se o článek 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel uplatňuje několik námitek na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) nestranným soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

1.1. Stěžovatel na prvním místě namítá nepřiměřenou délku řízení.

Vláda má za to, že se tato námitka týká délky řízení ve věci výkonu práva na styk stěžovatele s dítětem, tak jak bylo upraveno rozsudkem ze dne 5. října 1994. Podle vlády tímto dnem začalo relevantní období, které doposud neskončilo. S ohledem na kritéria vyvo­zená z judikatury Soudu a na konkrétní okolnosti případu vláda tvrdí, že délka tohoto řízení splňuje požadavek na „přiměřenou lhůtu“. Vláda uvádí, že soudy věc projednávaly, jak nejry­chleji to jen bylo možné, a že jeho celková délka byla způsobena především nepřátelským postojem bývalé manželky stěžovatele a velkým počtem různých návrhů podávaných účast­níky řízení.

Stěžovatel se domnívá, že relevantní období, jímž se má Soud zabývat, začalo již dne 2. října 1991, tj. dnem, kdy podal první návrh na určení svého práva na styk s dítětem, a že toto období dosud neskončilo. S argumenty vlády nesouhlasí. Dle jeho názoru se vláda snaží pochybení soudů zastřít a hájí zájmy matky. Stěžovatel zdůrazňuje, že s přihlédnutím k „výz­namu řízení, jehož cílem bylo přiznání práva na styk s jeho dítětem“, jeho případ vyžaduje rychlé projednání.

Soud předem poznamenává, že účastníky řízení vyzval, aby mu v souvislosti s člán­kem 6 odst. 1 Úmluvy předložili stanoviska ohledně délky „řízení ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti“. Má-li Soud posoudit délku řízení, ve kterém již bylo přijato konečné rozhod­nutí, pak v souladu s jeho judikaturou platí, že období posuzované z hlediska „přiměřené lhůty“ dle článku 6 odst. 1 zahrnuje i následné řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí (Di Pede proti Itálii, rozsudek ze dne 26. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 24 a 26). Soud se však nedomnívá, že je vhodné k dané věci takto přistupovat, a to z níže uvedených důvodů. Za prvé, postup vnitrostátních orgánů v řízení o výkon práva na styk s dítětem je předmětem námitky uplatněné stěžovatelem na základě článku 8 (viz níže), který nejenže zahrnuje vlastní procesní požadavky, ale sleduje také obecnější cíl spočívající v za­jištění zejména respektování rodinného života (Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, § 76, 24. duben 2003). Za druhé, výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem má specifický charakter daný samotnou povahou tohoto práva, které musí být v zásadě vykoná­váno nepřetržitě. Předmětný spor totiž nelze vyřešit jediným rozhodnutím, neboť alespoň podle českého právního řádu je právo na styk s dítětem přiznané rodiči vykonatelné až do dosažení zletilosti dítěte. V případě potíží s výkonem rozhodnutí tak lze soudům podávat i několik návrhů po sobě (jak tomu bylo i v daném případě), aniž by bylo možné tvrdit, že každý z těchto návrhů představuje začátek nového řízení, které definitivně skončí výrokem soudu o tomto návrhu. Konečně určení relevantního období může být navíc komplikováno tím, že ve věci výkonu práva na styk s dítětem jsou české soudy povinny jednat z vlastního podnětu, a může tudíž dojít k vykonávacímu řízení, aniž by dotčený rodič k tomu formálně podal návrh. Za těchto podmínek považuje Soud za vhodné zkoumat v daném případě délku a průběh vykonávacího řízení výhradně na poli článku 8 Úmluvy.

I když Soud připouští, že námitka stěžovatele je nepřesná, považuje za nez­byt­né s ohledem na okolnosti případu zkoumat z hlediska dodržení „přiměřenosti“ délku řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti zahájeného stěžovatelem dne 28. května 1996. Soud v této souvislosti z informací poskytnutých vládou dovozuje, že v případě řízení „zahájeného“ Okresním soudem Praha-západ dne 17. dubna 2001 se jedná o pokračování ve věci, která byla tomuto soudu přidělena Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 11. března 1999 a která tudíž byla skutečně zahájena uvedeným návrhem stěžovatele ze dne 28. května 1996. Toto řízení skončilo rozsudkem krajského soudu ze dne 21. dubna 2005, a trvalo tedy téměř devět let pro dva stupně soudní soustavy, přičemž v každém stupni bylo rozhodováno třikrát.

Soud se s ohledem na předložené skutečnosti a na kritéria vyvozená ze své judikatury ve věci přiměřené lhůty domnívá, že o této námitce je třeba rozhodnout v rámci projednání věci samé.

1.2. Stěžovatel na druhém místě namítá, že jeho věc nebyla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Soud poznamenává, že stěžovatel svá tvrzení ani neupřesnil, ani je nepodepřel žádnými důkazy a že se ve formuláři stížnosti omezil pouze na citaci znění článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud každopádně podotýká, že postup vnitrostátních soudů v souvislosti s výkonem rozhodnutí o právu na styk s dítětem je předmětem zkoumání na podkladě článku 8 Úmluvy. Přestože článek 8 neklade žádný výslovný poža­davek na příslušné řízení, je nezbytné, aby byl rozhodovací proces vedoucí k zásahu do práv spravedlivý a respektoval zájmy, jejichž ochra­nu ukládá článek 8 (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 56, ESLP 2002-I).

Pokud se jedná o řízení týkající se nového určení práva na styk s dítětem, je třeba uvedené námitky zamítnout pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Ze stanovisek stěžovatele, z nichž poslední bylo odesláno dne 20. července 2005 (tedy několik měsíců po vynesení rozsudku ze dne 21. dubna 2005), totiž nevyplývá, že by stěžovatel tyto námitky vznesl před Ústavním soudem České republiky.

V tomto kontextu považuje Soud za nezbytné vyslovit se k argumentům stěžovatele uplatněným na poli článku 13 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel podle všeho tvrdí, že závěry Soudu učiněné v rozsudku Hartman proti České republice [č. 53341/99, § 69, ESLP 2003-VIII (výňatky)], podle nichž v českém právu neexistuje účinný právní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by stěžovatelé mohli namítat délku řízení, lze použít také v případě porušení ostatních ustanovení Úmluvy, včetně porušení procesních požadavků upra­vených článkem 6. Podle stěžovatele je tomu tak z důvodu neexistence prostředku nápravy, s jehož pomocí by se oprávněné osoby mohly domoci náhrady morální újmy způsobené tako­vým porušením. Stěžovatel sice připouští, že Ústavní soud má pravomoc zrušit rozhodnutí, která by představovala zásah do práv zaručených Úmluvou, tvrdí však, že při zrušení rozhod­nutí se neposkytuje náhrada škody z titulu porušení, k němuž došlo v minulosti, byť bylo pouze dočasné povahy.

Vláda s tímto tvrzením naprosto nesouhlasí.

Soud na jedné straně zdůrazňuje, že princip vyjádřený v rozsudku Kudła proti Polsku ([velký senát], č. 30210/96, § 158, ESLP 2000-XI) a uplatněný ve výše uvedené věci Hartman, podle kterého je prostředek nápravy „účinný“, může-li zabránit vzniku nebo pokračování tvrzeného porušení anebo poskytnout stěžovateli vhodnou nápravu za každé již nastalé porušení, se týkal námitky ohledně délky řízení. Na straně druhé dává tento princip v dané oblasti na výběr: právní prostředek nápravy je „účinný“, pokud umožňuje, buď aby příslušné soudy rozhodly dříve, anebo aby se oprávněná osoba domohla odpovídající nápravy průtahů již vzniklých. Účinnost právního prostředku nápravy tedy nelze omezit jen na jeho peněžní stránku.

Z ustálené judikatury Soudu týkající se českých případů dále vyplývá, že s výjimkou námitek ohledně délky řízení představuje ústavní stížnost prostředek, který může zjednat nápravu při porušení práv a svobod přiznaných Úmluvou, a musí tedy být vyčerpána ve smyslu článku 35 odst. 1. Když totiž dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení Úmluvy, Ústavní soud konstatuje porušení práva, ukončí je a obnoví stav před porušením, což je třeba považovat za dostatečnou nápravu, a to tím spíše, že i Soud může prohlásit, dospěje-li k závěru o porušení Úmluvy, že tento závěr představuje pro stěžovatele spravedlivé zadostiučinění a nepřiznat mu peněžitou náhradu.

Za těchto okolností, kdy stěžovatel nevyužil účinného prostředku nápravy, který mu poskytuje vnitrostátní právo, tj. ústavní stížnost, stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy stanovenou v článku 35 odst. 1 Úmluvy. Z toho vyplývá, že námitky týkající se údajné nespravedlivosti řízení a nedostatku nezávislosti a nestrannosti soudů musejí být podle článku 35 odst. 4 zamítnuty.

1.3. Ve svém stanovisku ze dne 28. ledna 2005 stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivé řízení ve spojení s článkem 13 Úmluvy. Tvrdí, že byl fakticky zbaven přístupu k soudům, neboť dle jeho názoru řízení vedené v posuzovaném případě skončilo, jako by žádný soudní systém vůbec neexistoval.

Vláda poukazuje na nejasnost této námitky, která postrádá jakoukoli logickou návaz­nost na zbývající část jeho stanoviska, a poznamenává, že ji stěžovatel náležitě neodů­vodnil. Pakliže je třeba námitku chápat tak, že se týká porušení práva na přístup k soudu zaručeného článkem 6 (který v sobě zahrnuje požadavky článku 13), jež by mělo spočívat v neplnění rozhodnutí o právu na styk s dítětem přiznaném stěžovateli, vláda uvádí, že zdržení při výko­nu rozhodnutí může být ospravedlněno zvláštními okolnostmi případu (viz, mutatis mutandis, Koltsov proti Rusku, č. 41304/02, § 22, 24. únor 2005). Dle vlády tomu tak bylo i v pro­jednávané věci, protože vnitrostátní orgány při zajištění výkonu práva stěžovatele vyvíjely soustavné úsilí a prokázaly dobrou vůli. Vláda pak subsidiárně tvrdí, že pokud jde o námitku týkající se spravedlivosti řízení, představuje ústavní stížnost účinný a vhodný prostředek nápravy.

Jak se již Soud mnohokrát vyjádřil, článek 13 Úmluvy zaručuje ve vnitrostátním právu existenci právního prostředku nápravy, jehož prostřednictvím se lze dovolat práv a svobod zakotvených v Úmluvě. Toto ustanovení ve svém důsledku vyžaduje vnitrostátní právní prostředek nápravy umožňující posouzení obsahu „obhájitelné námitky“ založené na Úmluvě a poskytnout odpovídající nápravu. „Účinnost“ „právního prostředku nápravy“ ve smyslu článku 13 nezávisí na jistotě příznivého výsledku řízení pro stěžovatele (Kudla proti Polsku, viz výše, § 157).

V dané věci Soud poznamenává, že stěžovateli nebylo znemožněno obrátit se na soudy České republiky. Postupem těchto soudů v řízeních vedených v projednávaném případě stejně jako neprovedením výkonu práva na styk stěžovatele s dítětem se Soud ostatně zabývá na poli článků 6 a 8 Úmluvy.

Z tohoto důvodu a s ohledem na výše uvedené závěry je třeba tuto námitku zamítnout jako zjevně neopodstatněnou v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

2. K námitce opírající se o článek 8 Úmluvy

Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že délka rozhodovacího procesu měla nepříznivý dopad na jeho právo na respektování rodinného života, a na straně druhé namítá, že neměl možnost dosáhnout výkonu práva na styk s dítětem, které mu bylo přiznáno rozsudkem ze dne 5. října 1994. Přitom se dovolává článku 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Dle názoru vlády musí být stížnost posuzována z hlediska pozitivních povinností, které článek 8 ukládá státu.

Vláda z tohoto pohledu rozlišuje dvě skupiny „zmařených styků“. První skupina zahrnuje styky, které byly zmařeny výlučně vinou bývalé manželky stěžovatele, která vůči němu již od začátku zaujala krajně nepřátelský postoj. Dle vlády je však nepopiratelné, že vnitrostátní orgány v tomto ohledu nenesou žádnou odpovědnost. Naopak, M. K. byla potrestána pokaždé, kdy bylo prokázáno její zavinění, a intenzita těchto sankcí se stupňovala od pokut uložených v občanskoprávním řízení až po trestněprávní sankce. Vzhledem ke sví­zelné situaci učinily vnitrostátní orgány vše, co od nich bylo lze rozumně očekávat, aby přinutily M. K. respektovat právo stěžovatele na styk s dítětem. Do druhé skupiny pak patří styky, které nebylo možno realizovat z důvodu nemoci dítěte nebo jeho psychické nezpů­sobilosti se se stěžovatelem setkat. Jakmile byla taková překážka za pomoci lékařských zpráv náležitě prokázána, byly návrhy stěžovatele na výkon práva v takových případech dle mínění vlády legitimně zamítnuty. S ohledem na to, že zmiňovaný odmítavý postoj nezletilého zapříčinila rovněž M. K., která na dítě přenášela svůj negativní postoj vůči stěžovateli, soudy jí nařídily absolvování rodinné terapie.

Vláda uvádí, že veřejné orgány nejsou v těchto situacích všemocné a že od nich nelze očekávat víc, než co jim umožňuje objektivní realita. Nejvyšší zájmy dítěte a rigidní přístup matky v daném případě orgánům neumožňovaly učinit více. Odsouzení M. K. k nepod­mí­něnému trestu odnětí svobody nebo nucený výkon práva na styk s dítětem bez ohledu na stav nezletilého by ve skutečnosti měly velmi negativní dopad na výchovu nezletilého a výsledek by mohl být kontraproduktivní (viz, mutatis mutandis, Voleský proti České republice, č. 63267/00, § 123, 29. červen 2004). Vláda se konečně domnívá, že pokud se soudy rozhodly zavrhnout ústavní léčbu dítěte a ponechat je v péči matky, nelze tato rozhodnutí kvalifikovat jako iracionální nebo nepřiměřená.

Stěžovatel zdůrazňuje, že rozsudkem ze dne 5. října 1994 mu bylo přiznáno právo na styk s dítětem v trvání pouhých třiceti devíti hodin za rok pravděpodobně proto, že jeho syn byl v té době ještě příliš malý. Přestože je mu dnes čtrnáct let a M. K. nebyla nikdy donucena uvedený rozsudek splnit, soudy nejenže nerozhodly o rozšíření práva na styk, ale navíc je omezily na písemný styk. Dle jeho názoru šlo toto rozhodnutí ruku v ruce se záměrem matky a soudů zbavit jej rodičovské role.

Stěžovatel dále poznamenává, že kdyby byla celková výše pokut uložených M. K. rozpočítána podle počtu zmařených styků, pak by se pokuta pohybovala od 338[1] do 1 175[2] Kč na jedno setkání, což je zjevně nedostatečné. Krom toho nemá stěžovatel žádnou možnost zjistit, zda byly tyto pokuty skutečně uhrazeny. Tato neúčinnost sankcí, jakož i průtahy v trestním stíhání, které bylo ostatně zahájeno z podnětu stěžovatele a nikoli úřadů, přispěly k nepříznivému vývoji celého sporu. Ve sporu byl nakonec vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2004, v němž soud pouze konstatoval neexistenci jakéhokoli východiska, čímž stěžovatele připravil o jakoukoli možnost zvrátit situaci a pokusit se o navázání citových vztahů se svým synem. Na základě vypracovaných znaleckých posudků mu soudy měly svěřit dítě do výchovy, jak jim to umožňovala novela zákona o rodině, která nabyla účinnosti dne 1. srpna 1998, aby se tak zabránilo narušení jeho osobnosti kvůli špatnému vlivu matky. Matce sice bylo uloženo, aby podstoupila terapii, podle stěžovatele je však třeba upřesnit, že se jí nikdy nepodrobila.

Stěžovatel také podotýká, že jakmile mělo být vydáno rozhodnutí v jeho neprospěch, a sice rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 o přerušení výkonu rozhodnutí, soud rozhodl s přek­va­pivou rychlostí. Také pomoc ze strany znalců narážela na odpor matky, která odmí­tala přivést nezletilého na určené místo. Proto se v krizovém centru konalo pouze jediné set­kání.

Za těchto okolností stěžovatel tvrdí, že nečinnost českých soudů je nejen zásahem do jeho vlastního rodinného života, ale také a hlavně zásahem do rodinného života dítěte, který může mít katastrofické následky.

S ohledem na veškeré argumenty účastníků řízení se Soud domnívá, že tato část stížnosti nastoluje závažné skutkové a právní otázky, které nelze vyřešit v tomto stádiu pro­jednávání stížnosti a které musejí být posouzeny v rámci projednání věci samé. Tuto námitku proto nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný jiný důvod nepřijatelnosti nebyl shledán.

3. K námitce opírající se o článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
a o článek 5 Protokolu č. 7

Stěžovatel s poukazem na tato ustanovení namítá, že se stal obětí „protiotcovské“ diskriminace, která se obvykle projevuje v rodinných věcech. Na základě různých výňatků z tisku a analýzy vypracované psychologem stěžovatel tvrdí, že rozvedení otcové trpí soustavnou diskriminací ze strany českých soudů, které automaticky svěřují děti do výchovy matkám, jimž tolerují neplnění rozhodnutí o právu na styk přiznanému otcům, čímž ohrožují jejich duševní zdraví.

Článek 14 Úmluvy zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 5 Protokolu č. 7 zní:

„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.“

Vláda na prvním místě uvádí, že se výše uvedená tvrzení podobají actio popularis a že jako taková nemohou být předmětem hodnocení Soudu. V daném případě by se tedy měl Soud vyslovit pouze k argumentu, že české soudy nedonutily matku dítěte respektovat stě­žo­vatelovo právo na styk.

Vláda s poukazem na skutečnost, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil před Ústavním soudem, namítá nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy [viz, mutatis mutandis, Voleský proti České republice (rozh.), č. 63627/00, 23. září 2003). Vláda se zároveň domnívá, že jelikož článek 14 Úmluvy obsahuje zákaz veškeré diskriminace při respektování rodinného života, nelze se tvrzeními stěžovatele zabývat zvlášť na poli článku 5 Protokolu č. 7.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Českou republiku, které má k dispozici, bývá péče o nezletilé děti svěřována většinou matce, jakmile se o této otázce rozhoduje poprvé[1]. Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s překážkami. Vzhledem k tomu, že však původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva styku s dítětem podávají otcové, nejedná se o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda dále zdůrazňuje nutnost vykládat statistiky v kontextu dalších skutečností. Tyto údaje především neumožňují zjistit, který z rodičů o svěření do výchovy skutečně požádal. V tomto ohledu vláda uvádí jako příklad částečný míst­ní průzkum provedený v roce 1999 u jednoho z okresních soudů, z nějž vyplývá, že zatímco pouze 16 % otců se domáhalo svěření dětí do výchovy, 34 % z nich dosáhlo ve věci úspěchu a ve 23 % případů byly děti svěřeny do střídavé nebo společné výchovy. Ze sociologických studií pak jednoznačně vyplývá, že ačkoliv tradiční rozdělení rodičovských rolí v České republice pomalu směřuje k překonání rozdílů, výchova dětí se stále soustřeďuje v rukou žen. Takto lze pochopit, že děti nízkého věku jsou v prvé řadě svěřovány do výchovy matek.

Pokud se jedná o projednávaný případ, vláda podotýká, že stěžovatel na podporu své námitky nepředložil žádný rozumný argument, ani nedoložil relevantní judikaturu a že z okol­ností případu není patrné žádné porušení ustanovení, jichž se stěžovatel dovolává. Vláda sice připouští, že se stěžovatel a jeho bývalá manželka nacházejí v podobné situace, kdy mají oba dva právo podílet se na výchově svého dítěte, dle jejího názoru však nic nenasvědčuje tomu, že by byl stěžovatel podroben méně výhodnému zacházení. Stěžovatel se se svým synem nemůže stýkat výlučně v důsledku chování M. K., která neplní příslušná rozhodnutí, a to navzdory stupňujícím se sankcím, které jí byly ukládány. Dle názoru vlády není pochyb o tom, že orgány přijaly veškerá opatření, která od nich bylo lze rozumně očekávat, aby stě­žo­vateli poskytly reálnou možnost vídat své dítě, třebaže se ukázalo, že účinnost těchto opatření je omezená.

Stěžovatel opakuje své argumenty, že podání ústavní stížnosti by nepomohlo napravit porušení Úmluvy, protože Ústavní soud nemá žádný prostředek k tomu, aby soudy přiměl k plnění svých nálezů, že projednání takové stížnosti trvá dva tři roky a že tak či onak řízení v této věci skončilo, jako by žádný soudní systém vůbec neexistoval.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, stěžovatel popírá, že svěřování dětí do výchovy matek lze vysvětlovat nezájmem ze strany otců, a zdůrazňuje, že i kdyby byl tento argument přijatelný, neexistuje důvod pro tvrzení, že on sám patří k mužům, kteří si nepřejí stýkat se se svým dítětem. Naopak, od narození syna o něj projevoval zájem a vzhledem k tomu, že s matkou nebyla možná žádná dohoda, trval na soudním vyřešení sporu, aniž by se choval nezákonně. Stěžovatel uvádí, že jeho případ jednoznačně ukazuje na nerovnost mezi bývalými manžely. S ohledem na to, že porušení článku 5 Protokolu č. 7 je v daném případě ku prospěchu matky, musí býti kvalifikováno jako diskriminační.

Soud předně bere na vědomí argumenty účastníků řízení týkající se podmínky vyčer­pání vnitrostátních prostředků nápravy. Nepovažuje však za nutné zabývat se v daném případě otázkou, zdali stěžovatel této podmínce vyhověl, neboť i za předpokladu, že by tak učinil, jsou jeho námitky nepřijatelné z jiných dále uvedených důvodů.

Soud připomíná, že na poli článku 14 Úmluvy může být nastolena sporná otázka pouze tehdy, jedná-li se o nedůvodné rozdíly v zacházení s některými osobami oproti jiným osobám, které se nacházejí v obdobných situacích. Stěžovatel však v daném případě jednak předkládá obecná tvrzení podepřená výňatky z domácího tisku a jednak opakuje argumenty o neschopnosti orgánů zajistit mu výkon jeho práva na styk s dítětem bez ohledu na odpor matky. Tyto argumenty již však byly uplatněny v rámci článku 8 a jsou nadále předmětem zkoumání ze strany Soudu. Stěžovatel ostatně netvrdil, že diskriminace otců je důsledkem příslušných právních předpisů nebo rozdílů v řízení viz, a contrario, Sommerfeld proti Německu [velký senát], č. 31871/96, § 94 a 98, ESLP 2003-VIII (výňatky).

Mimoto nic z obsahu spisu nenasvědčuje tomu, že by na postup soudů mělo vliv pohlaví stěžovatele. Rozhodnutí přijatá v průběhu celého řízení vedeného v projednávané věci dostatečně prokazují, že soudci se v rozhodování řídili takovými skutečnostmi, jako je rodinná situace a postoj rodičů a dítěte.

Soud tudíž uvádí, že na základě skutečností předložených stěžovatelem nelze odhalit žádný náznak diskriminace z důvodu pohlaví.

Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 5 Protokolu č. 7, případně v kombinaci s článkem 14, Soud konstatuje, že tato námitka se překrývá s námitkami, o nichž bylo pojed­náno výše. Za těchto okolností nespatřuje žádný důvod, aby se jí zabýval zvlášť viz, mutatis mutandis, Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

4. Ve svém stanovisku ze dne 28. ledna 2005 stěžovatel konečně vznáší námitku týkající se článku 10 Úmluvy ve spojení s článkem 14.

Dle vlády tato námitka postrádá jakoukoli logickou návaznost na zbývající část stanoviska stěžovatele a neodkazuje na žádnou situaci, v níž by byla ohrožena svoboda projevu.

Soud poznamenává, že stěžovatel svoji námitku neupřesnil ani neodůvodnil. V kaž­dém případě však Soud po prozkoumání všech shromážděných skutečností neshledal žádný náznak porušení práv a svobod zaručených ustanoveními, jichž se stěžovatel dovolává.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

prohlašuje námitky stěžovatele týkající se délky řízení ve věci nového určení jeho práva na styk s dítětem a zásahu do jeho práva na respektování rodinného života za přijatelné, čímž není dotčeno rozhodování ve věci samé;

prohlašuje stížnost ve zbytku za nepřijatelnou.

[1] Přibližně 88 €.

[2] Přibližně 150 €.

[3] Přibližně 1 035 €.

[1] Přibližně 3 460 €.

[2] Přibližně 1 357 €.

[3] Přibližně 1 017 €.

[1] Přibližně 170 €.

[4] Pozn. překl.: Překlad citovaných judikátů do češtiny byl upraven s ohledem na jejich původní české znění (uveřejněné v databázi ASPI).

[1] Přibližně 11,5 €.

[2] Přibližně 40 €.

[1] V roce 2003 tomu tak bylo v 89,9 % případů oproti 7,1 % případů, ve kterých byly děti svěřeny do výchovy otců.