Hirst (č. 2) proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 74025/01

Datum: 6. 10. 2005

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), G. Bonello (Malta), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), F. Tulkensová (Belgie), P. Lorenzen (Dánsko), N. Vajićová (Chorvatsko), K. Traja (Albánie), A. Kovler (Rusko), V. Zagrebelsky (Itálie), A. Mularoni (San Marino), L. Mijovićová (Bosna a Hercegovina), S. E. Jebens (Norsko), D. Jočien? (Litva), J. Šikuta (Slovensko).

Stěžovatel, pan John Hirst (nar. 1950), je britským státním občanem.

Dne 11. 2. 1980 se stěžovatel přiznal, že je vinen neúmyslným zabitím. Soud tuto kvalifikaci uznal vzhledem k jeho snížené odpovědnosti; z předložených lékařských zpráv totiž vyplývalo, že stěžovatel trpí vážnou osobnostní poruchou, která z něj činí amorální osobu. Byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Doba, po kterou nemohl být propuštěn (tariff), uplynula dne 25. 6. 1994. I poté došla komise rozhodující o podmíněném propuštění k závěru, že stěžovatel představuje vážné ohrožení pro společnost, a pan Hirst byl tedy ponechán ve vězení.

Vzhledem k tomu, že mu ustanovení čl. 3 zákona z roku 1983 o zastoupení obyvatelstva zakazovalo volit v komunálních a v parlamentních volbách, obrátil se stěžovatel podle zákona o lidských právech na High Court a žádal, aby soud prohlásil, že výše uvedené ustanovení je neslučitelné s Evropskou úmluvou o lidských právech. Jeho žádost byla projednána Divisional Court ve dnech 21. a 22. 3. 2001 spolu s opravným prostředkem podaným jinými dvěma vězni, kterým byla odepřena registrace ve volebních seznamech. V rozhodnutí Divisional Court ze dne 4. 4. 2001 prohlásil Lord Justice Kennedy, že čl. 3 byl završením dlouhého procesu, a zmínil důvody, které během řízení uvedl ministr ve prospěch zachování platné politiky:

„Spácháním trestných činů, které samy o sobě nebo ve spojení s přitěžujícími okolnostmi, jako jsou osobnost pachatele anebo jeho předchozí odsouzení, vyžadují uložení trestu odnětí svobody, ztratili tito odsouzení právo ovlivňovat po dobu jejich trestu způsob, jakým je země řízena. Nucené odnětí svobody není jediným aspektem trestu. Vyloučení ze společnosti s sebou nese i odnětí společenských výsad, zejména práva volit své zástupce.“

Po posouzení praxe v jiných evropských státech pak soud uvedl, že v Evropě existuje pouze osm zemí, včetně Spojeného království, které zbavují odsouzené vězně volebního práva; dalších dvacet států toto právo vězňům plně zaručuje a osm států praktikuje jistá omezení. Citoval také Nejvyšší soud Spojených států, který odmítl opravný prostředek směřující proti ustanovení Ústavy státu Kalifornie, kterým byli vězňové zbaveni volebního práva (Richardson v. Ramirez, 1974). Velká pozornost byla věnována kanadské judikatuře, které se obě strany dovolávaly, zejména rozhodnutí přijatému Nejvyšším soudem Kanady ve věci Sauvé proti Kanadě č. 1 (1992), kterým bylo odnětí volebního práva všem vězňům zrušeno, neboť mělo příliš velký dosah a nesplňovalo podmínku minimálního zásahu; naproti tomu federální odvolací soud ve věci Sauvé proti Kanadě č. 2 (2000) potvrdil v mezidobí přijatou legislativu, která omezovala aplikovatelnost odnětí volebních práv pouze na vězně, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody přesahujícímu dva roky. Soud měl dále za to, že přestože mělo ustanovení Charty práv a svobod aplikované kanadskými soudy jiné znění, rozsudek vynesený federálním odvolacím soudem v druhé věci obsahoval užitečné názory, zejména pokud jde o riziko, že by si soudy mohly uzurpovat úlohu Parlamentu. Zmínil také stížnosti projednané Komisí a Evropským soudem pro lidská práva a poznamenal, že Komise akceptovala omezení volebního práva u osob zbavených svobody.

Lord Justice Kennedy pak vyslovil následující závěr:

„(...) Vracím se k tomu, co řekl Evropský soud v odstavci 52 rozsudku Mathieu-Mohin. Samozřejmě, že z pohledu vězněné osoby znamená odnětí volebního práva zásah do samé podstaty tohoto práva, ovšem takový přístup je příliš zjednodušující, neboť skutečným účelem čl. 3 Protokolu č. 1 je širší otázka všeobecného volebního práva a ‚svobodného vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru‘. Je-li jednotlivec zbaven volebního práva, sleduje toto opatření legitimní cíl. V případě, že jde o odsouzeného ve výkonu trestu, není tento cíl snadno vysvětlitelný. Vyskytuje se zde zcela zřejmě prvek trestu a prvek volebního práva. Jak řekl ministr vnitra, Parlament rozhodl, že po dobu výkonu trestu ztrácejí odsouzení právo ovlivňovat způsob, jakým je země řízena. Pracovní skupina usoudila, že tito odsouzení ztratili morální autoritu nutnou k hlasování. Nejlepším řešením je zřejmě návrh soudce Lindena přenechat filozofům, aby definovali skutečnou povahu tohoto odnětí volebního práva, a uznat, že úkol legislativy je odlišný.

Evropský soud rovněž vyžaduje, aby prostředky použité k omezení volebních práv vyplývajících z Úmluvy nebyly nepřiměřené, a zde musí podle mého názoru Divisional Court přenechat roli zákonodárci. Je snadné kritizovat zákon kvůli rozsahu jeho působnosti (např. skutečnost, že se aplikuje na odsouzené, kteří již vykonali neprominutelnou část jejich doživotního trestu, a na osoby zbavené svobody podle zákona o duševním zdraví), ale jak vyplývá z již citovaných zdrojů, státy, které odnímají odsouzeným osobám jejich volební právo, neomezují toto odnětí pouze na dobu zbavení svobody. Parlament této země mohl přijmout jinou právní úpravu, aby dosáhl vytyčených cílů, a stejně jako kanadský soudce Mc Lachlin i já připouštím, že proces přizpůsobení se specifickým případům je zřídkakdy dokonalý, takže soudy musejí zákonodárci nechat jistý prostor. Jak zdůraznila rada ministrů, opatření přijatá v různých demokratických společnostech tvoří široké spektrum, v jehož středu se nachází britské řešení. S postupem času se toto řešení může - lehce či radikálně - posunout na jeden z okrajů tohoto spektra. Ale takové rozhodnutí přísluší Parlamentu, nikoliv soudům. Tato zásada se vztahuje i na obtížný případ vězňů, kteří již vykonali neprominutelnou část jejich doživotního trestu. (...) Všichni tito jedinci byli odsouzeni, a pokud by byl Parlament například řekl, že všechny osoby odsouzené k trestu doživotního odnětí svobody doživotně ztrácejí právo volit, zjevná anomálie jejich situace by zmizela. (...)“

Požadavky stěžovatele i ostatních vězňů byly tedy zamítnuty.

V květnu a v červnu 2001 byly odmítnuty i jejich žádosti o povolení podat odvolání; soudce dospěl na základě spisu k závěru, že takové odvolání by nemělo skutečnou šanci na úspěch.

Dne 25. 5. 2004 byl stěžovatel podmínečně propuštěn na svobodu.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pan John Hirst se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátil dne 5. 7. 2001. Ve své stížnosti namítal, že v důsledku svého postavení odsouzeného ve výkonu trestu byl úplně zbaven volebního práva. Dovolával se přitom čl. 3 Protokolu č. 1k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“ a „Protokol č. 1“), posuzovaného jednak samostatně, jednak v kombinaci s čl. 14, jakož i s čl. 10 Úmluvy.

Věc byla přidělena 4. sekci Soudu, jejíž senát ji dne 8. 7. 2003 prohlásil za částečně přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Veřejné jednání se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo dne 16. 12. 2003. Ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2004 senát jednomyslně konstatoval porušení čl. 3 Protokolu č. 1 a prohlásil, že není nutné se odděleně zabývat čl. 14 a 10 Úmluvy a že konstatování porušení je dostatečným spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl.

Dne 23. 6. 2004 požádala vláda – podle čl. 43 Úmluvy a čl. 73 Jednacího řádu Soudu – o postoupení případu velkému senátu. Kolegium velkého senátu její žádosti vyhovělo dne 10. 11. 2004. Předseda senátu pak dal souhlas k tomu, aby se písemného řízení zúčastnily třetí osoby, tj. sdružení Prison Reform Trust a Centrum AIRE, jakož i lotyšská vláda. Veřejné jednání se uskutečnilo dne 27. 4. 2005 v Paláci lidských práv ve Štrasburku.

K tvrzenému porušení čl. 3 Protokolu č. 1:

Stěžovatel namítá, že byl zbaven volebního práva, které mu zaručuje čl. 3 Protokolu č. 1, jenž má následující znění:

„Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.“

A. Rozsudek senátu

Senát došel k závěru, že zákaz volit vztahující se na odsouzené vězně ve výkonu trestu je nepřiměřený. Vzal přitom v úvahu zejména skutečnost, že toto opatření zbavuje volebního práva velké množství osob, aplikuje se automaticky bez ohledu na délku trestu či závažnost trestného činu a vede ke svévolným výsledkům a anomáliím v závislosti na dni konání voleb. Poznamenal rovněž, že pokud má být odnětí volebního práva součástí uložené sankce, neexistuje žádný logický důvod pro to, aby se toto opatření nadále vztahovalo na stěžovatele, který již v tomto případě vykonal tu část trestu odpovídající požadavkům represe a odstrašení. V § 51 vyslovil následující závěr:

„Soud připouští, že se jedná o oblast, ve které může národní zákonodárce s použitím široké míry uvážení určit, zda je omezení volebního práva vězňů v současnosti stále ospravedlnitelné, a pokud ano, jak dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Zákonodárci zejména přísluší rozhodnout, zda mají být případná omezení volebního práva přizpůsobena konkrétním trestným činům nebo zvlášť závažným trestným činům, anebo zda má mít např. soud ukládající sankci naprostou volnost při rozhodování, zda odsouzeného zbavit volebního práva či nikoliv. Soud vyzdvihuje, že nic nesvědčí o tom, že by se britský zákonodárce snažil zvážit konkurující si zájmy, anebo hodnotil přiměřenost zákazu postihujícího odsouzené vězně. Nemůže připustit, aby absolutní zákaz volit vztahující se na všechny vězně ve výkonu trestu – bez ohledu na konkrétní okolnosti – spadal do rámce přijatelné míry uvážení. V projednávaném případě byl stěžovatel zbaven volebního práva, protože se na něj aplikovalo omezení, které automaticky a úplně odnímá odsouzeným vězňům právo volit; může se tedy považovat za poškozeného v důsledku tohoto opatření. Soud nemůže spekulovat o tom, zda by byl stěžovatel zbaven volebního práva i tehdy, pokud by omezení aplikované v této oblasti bylo užšího rozsahu, a respektovalo tak požadavky ustanovení čl. 3 Protokolu č. 1.“

B. Argumenty stran

1. Stěžovatel

Stěžovatel souhlasí se zněním rozsudku senátu. Tvrdí, že argument vlády, podle kterého by si tento rozsudek vyžádal radikální změnu zákonů v mnoha smluvních státech, vychází z nesprávného pojetí věci; podle něj se závěry Soudu zakládají na specifické situaci panující ve Spojeném království a týkají se úplného odnětí volebního práva odsouzeným vězňům, jež vyplývá nikoliv z odůvodněného rozhodnutí přijatého na základě důkladného posouzení, ale z věrnosti historické tradici. Odmítá rovněž argument, že senát nepřiznal dostatečnou váhu míře uvážení státu, neboť podle jeho názoru má tento pojem v konkrétních okolnostech projednávaného případu malý význam.

Stěžovatel zdůrazňuje, že existuje presumpce svědčící ve prospěch přiznání volebního práva, která je spjata se samotnou povahou demokracie. Nejedná se podle něj o výsadu, jak se často uvádí, a to ani ve vtahu k vězňům, kteří nadále požívají nedotknutelných práv, od kterých lze odstoupit pouze a jedině ve velmi výjimečných okolnostech. Omezení volebního práva však nesleduje žádný legitimní cíl. Ve skutečnosti zákonodárce otázku odnětí volebního práva vězňům vůbec neprojednával, neboť zákon z roku 1983 (který pouze přeformuloval předchozí úpravu) byl přijat bez rozpravy; ta se nekonala ani při přijetí zákona z roku 2000. Vnitrostátní soudy se pak zákonností tohoto zákazu nezabývaly a ve věci rozhodly tak, že řešení ponechaly na Parlamentu.

Parlament toto opatření ospravedlnil tak, že odnětí volebního práva odsouzeným je součástí sankce. Stěžovatel však nepovažuje za legitimní trestat jedince zbavením dalších základních práv (vedle odnětí práva na svobodu), neboť to se neslučuje s proklamovaným účelem věznění, jímž je reintegrace. Nic nenasvědčuje tomu, že toto opatření sleduje zmíněné cíle a že existuje jakákoliv souvislost mezi zrušením volebního práva a předcházením trestným činům či respektováním právního státu. Většina soudů a občanů není obeznámena s tím, že odsouzení k trestu odnětí svobody je provázeno ztrátou volebního práva. Takové opatření naopak neodpovídá smyslu pro občanskou povinnost a oslabuje respektování právního státu, protože přispívá k vyloučení vězňů ze společnosti.

Kromě toho je tento obecný zákaz podle stěžovatele nepřiměřený a svévolný a zasahuje do samé podstaty volebního práva. Nijak totiž nesouvisí s povahou a závažností trestného činu a jeho dopad na vězně se liší podle toho, zda se po dobu jejich výkonu trestu konají volby či nikoliv. Značnou část obyvatelstva (více než 48 000 osob) potenciálně zbavuje hlasu a možnosti vyslovit se ve volbách proti trestní politice, které podléhají. Stěžovatel dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že již vykonal neprominutelnou část trestu, není nadále zadržován za účelem represe, nýbrž z důvodu své nebezpečnosti, takže zákaz volit nelze ospravedlnit argumentováním o trestu.

Stěžovatel se také odvolává na současné tendence v Kanadě, v Jihoafrické republice a v různých evropských státech, které vězňům přiznávají volební právo, a tvrdí, že devatenáct států neaplikuje žádné omezení, zatímco v osmi se uplatňují pouze omezení částečná či specifická. Usuzuje tedy, že kromě sankčního aspektu neexistuje žádný přesvědčivý důvod pro to, aby byli odsouzenci ve výkonu trestu zbaveni volebního práva; takový doplňkový trest nadto neodpovídá myšlence, že podstata trestu vězení spočívá v odnětí svobody a že vězeň tímto způsobem neztrácí žádné ze svých dalších základních práv, pokud to není nutné v zájmu bezpečnosti. Podle jeho názoru je tento zákaz pouze morálním soudem, přičemž není přijatelné, aby volební právo podléhalo morálnímu soudu osob, které byly zvoleny, neboť to by znamenalo, že zvolení zástupci si vybírají svoje voličstvo.

2. Vláda

Vláda se domnívá, že čl. 3 Protokolu č. 1 nezakotvuje absolutní volební právo a že je třeba smluvním státům přiznat širokou míru uvážení při určování podmínek výkonu tohoto práva. Senát však ve svém rozsudku tomuto argumentu nepřiznal náležitý význam a nesprávně usoudil, že zákon o volebním právu vězňů vychází ze slepé věrnosti historické tradici. Tvrdí, že tato politika se po dlouhá léta uplatňuje s výslovným souhlasem Parlamentu, naposledy vyjádřeným při přijetí zákona z roku 2000 o zastoupení lidu, ke kterému bylo připojeno prohlášení o slučitelnosti se zákonem o lidských právech. Senát nevzal v úvahu ani velkou různorodost, která panuje v členských státech ohledně volebního práva odsouzených vězňů a která jde od neexistence jakéhokoliv zákazu po omezení uplatňující se i po skončení výkonu trestu; ve třinácti státech nemohou osoby zbavené svobody volit. Orgány Úmluvy přitom předtím nikdy neupozornily na problematický charakter typu omezení aplikovaného ve Spojeném království.

Tato otázka byla navíc předmětem důkladného posouzení vnitrostátními soudy, které aplikovaly principy Úmluvy převzaté zákonem z roku 1998 o lidských právech. Senát však tomuto faktoru věnoval malou pozornost a soustředil se spíše na postoj soudů jiného státu (viz výše cit. rozsudek Sauvé proti Kanadě č. 2). Vláda upozorňuje na to, že tento kanadský precedent byl přijat těsnou většinou (přičemž připojené nesouhlasné stanovisko bylo bližší judikatuře orgánů Úmluvy), týkal se zákona, jehož znění a struktura byly odlišné od Úmluvy, a byl interpretován soudy, které neaplikují koncept míry uvážení. Věc předložená jihoafrickým soudům pak nemá pro projednávaný případ žádný význam.

Vláda má rovněž za to, že se senát dopustil chyby, když abstraktně posuzoval slučitelnost vnitrostátního zákona s Úmluvou, aniž by přitom vzal v úvahu, že kdyby mělo za daných okolností Spojené království změnit zákon a odejmout volební právo pouze pachatelům nejzávažnějších trestných činů, stěžovatel by i tak zůstal tohoto práva zbaven, neboť byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za zabití. Senát se navíc zmýlil v počtu vězňů zbavených volebního práva, neboť do něj zahrnul i osoby nacházející se ve vazbě, na které se zmíněné opatření nevztahuje.

Vláda tvrdí, že v projednávaném případě sledovalo toto opatření dva nerozlučně spjaté cíle: jednak prevenci trestné činnosti a potrestání pachatelů, jednak posílení smyslu pro občanskou povinnost a respektování právního státu, a to tak, že osoby, které porušily základní pravidla společnosti, jsou po dobu výkonu trestu zbaveny práva vyjádřit svůj názor na způsob, jakým jsou tato pravidla vytvářena. Odsouzení vězňové totiž porušili společenskou smlouvu, a ztratili tak právo účastnit se na vládnutí v zemi.

Uvedená úprava ostatně splňuje i požadavek přiměřenosti, neboť se týká osob odsouzených za dostatečně závažné trestné činy, které mají za následek nepodmíněné odnětí svobody, což vylučuje osoby odsouzené k peněžitému trestu, k podmíněnému trestu odnětí svobody, k veřejně prospěšným pracím, jakož i osoby umístěné do vazby. Zákaz volit navíc končí v okamžiku, kdy je odsouzený propuštěn na svobodu; to znamená, že dobu trvání tohoto opatření určuje soud při rozhodování o výši trestu.

Pokud jde o údajné svévolné účinky tohoto opatření, má vláda za to, že s výjimkou situace, kdy by podle Soudu neexistovala v této oblasti žádná míra uvážení, je třeba připustit, že někudy musí vést demarkační linie. Důsledky pro stěžovatele pak v tomto případě nejsou nepřiměřené, neboť byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody, a modality volebního zákazu by tedy nemohly být přizpůsobeny jeho konkrétní situaci, jako je tomu např. v Rakousku, kde se tento zákaz vztahuje pouze na osoby odsouzené k trestu odnětí svobody přesahujícímu jeden rok. Na závěr vyjádřila vláda znepokojení nad tím, že jí senát ve svém rozsudku neposkytl žádné vysvětlení ohledně opatření, která by Spojené království mělo přijmout, aby byl její systém v souladu s čl. 3 Protokolu č. 1, a v zájmu právní jistoty žádá, aby se smluvním státům dostalo podrobnějších pokynů.

3. Třetí strany

Prison Reform Trust tvrdí, že odnětí volebního práva odsouzeným vězňům je pozůstatkem z 19. století, který má svůj původ v pojetí tzv. občanské smrti. Uvádí, že vyloučení ze společnosti je jednou z hlavních příčin trestné činnosti a recidivy a že zákaz volit odporuje myšlenkám reintegrace a občanské zodpovědnosti, neboť prohlubuje izolaci pachatelů od společenství, do kterého se mají z vězení vrátit. Toto opatření tak podle něj neslouží k odrazení od trestné činnosti a není ani vhodnou sankcí.

Centrum AIRE upozorňuje na doporučení Rady Evropy týkající se zacházení s vězni odsouzenými k doživotnímu trestu, které má členským státům poskytnout rady, jak bojovat s negativními důsledky dlouhých trestů odnětí svobody a jak vězně připravit na reintegraci do společnosti. Vychází přitom ze tří zásad uvedených v doporučení, kterými jsou zásada individualizace, zásada normalizace a zásada odpovědnosti.

Lotyšská vláda je znepokojena myšlenkou, že by rozsudek senátu mohl mít horizontální dopad na ostatní země, které odsouzeným vězňům zakazují volit. Argumentuje tím, že státy by měly v této oblasti požívat široké míry uvážení, zejména s ohledem na jejich historický a politický vývoj a vzhledem ke skutečnosti, že Soud není kompetentní nahrazovat vnitrostátní orgány v posuzování, co je ve vyšším zájmu demokracie. Podle jejího názoru nepřiznal senát dostatečný význam preventivnímu aspektu odnětí volebního práva a skutečnosti, že v moderních systémech trestní justice je odnětí svobody (a z něj vyplývající zákaz volit) až posledním možným řešením.

C. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

Čl. 3 Protokolu č. 1 je na první pohled odlišný od ostatních ustanovení Úmluvy a jejích protokolů, zaručujících práva, protože zakotvuje povinnost smluvních stran uspořádat volby v podmínkách, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu, a nikoliv právo či svobodu jedince. Na základě přípravných prací k Úmluvě a jejího celkového výkladu však Soud usoudil, že tento článek zaručuje i subjektivní práva, mj. hlasovací právo a právo kandidovat ve volbách (viz Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, 1987). Domníval se totiž, že výjimečnou formulaci tohoto ustanovení lze vysvětlit úmyslem dát závazku, který na sebe smluvní státy berou, slavnostnější ráz a zajistit, aby byly státy v této oblasti povinny přijmout pozitivní opatření a neomezily se pouze na nezasahování.

Soud již několikrát připomněl důležitost demokratických zásad, kterými se má řídit výklad a aplikace Úmluvy (viz, mezi jinými, Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, 1998), a využívá této příležitosti k tomu, aby zdůraznil, že práva zaručená čl. 3 Protokolu č. 1 mají zásadní význam pro základy skutečné demokracie ovládané zásadou právního státu.

Jak poznamenává stěžovatel, volební právo nelze považovat za výsadu. V demokratickém státě 21. století se musí uplatňovat presumpce ve prospěch přiznání tohoto práva co největšímu počtu občanů, což potvrzuje postupné rozšiřování volebního práva na další kategorie osob v průběhu historie. Práva zakotvená v čl. 3 Protokolu č. 1 však nejsou absolutní; toto ustanovení ponechává prostor pro implicitní omezení, přičemž smluvní státy disponují v této oblasti jistou mírou uvážení. Rozsah tohoto uvážení vyvolal v projednávaném případě značnou diskusi. Soud znovu konstatuje, že míra uvážení je v této oblasti široká (viz výše cit. Mathieu-Mohin a Cleyrfayt proti Belgii; Matthewsová proti Spojenému království, 1999; Labita proti Itálii, 2000; Podkolzina proti Lotyšsku, 2002). Existuje mnoho způsobů organizace a fungování volebních systémů a je na každém smluvním státu, aby vtělil do svého pojetí demokracie specifika svého historického vývoje, kulturní různorodosti a politického myšlení.

Soudu nicméně přísluší, aby se v poslední instanci vyslovil k dodržování požadavků čl. 3 Protokolu č. 1; musí se ujistit, že sporná omezení nezasahují do samé podstaty dotčených práv a nezbavují je jejich účinnosti, že sledují legitimní cíl a že použité prostředky se nejeví jako nepřiměřené. Žádná z uložených podmínek především nesmí být na překážku svobodnému vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru – to znamená, že tyto podmínky musejí zachovávat celistvost a účinnost volebního procesu, který má prostřednictvím všeobecného hlasování vyjevit vůli lidu. Je např. možné uvažovat o určení minimální věkové hranice, aby bylo zajištěno, že účastníci voleb jsou osoby dostatečně zralé, anebo lze za určitých okolností stanovit jistá kritéria volitelnosti (např. bydliště), aby byly identifikovány osoby, které mají dostatečně úzké vztahy s danou zemí a mají o dění v ní zájem (viz rozh. Hilbe proti Lichtenštejnsku, 1999; Melnyčenko proti Ukrajině, 2004). Jakákoliv výjimka ze zásady všeobecného hlasování by mohla podkopat demokratický charakter takto zvoleného zákonodárného sboru a zákonů jím přijatých. Vyloučení některých skupin či kategorií obyvatelstva proto musí být v souladu se zásadami obsaženými v čl. 3 Protokolu č. 1 (viz, mutatis mutandis, Aziz proti Kypru, 2004).

2. Osoby zbavené svobody

Projednávaná záležitost se týká volebního práva odsouzenců ve výkonu trestu. V minulosti připouštěla judikatura orgánů Úmluvy různá omezení postihující odsouzené jedince. V několika starších případech měla Komise za to, že zákonodárce mohl odejmout politická práva osobám odsouzeným za zneužití práva účastnit se veřejného života spáchané v době druhé světové války, či jedinci, který byl odsouzen k osmi měsícům vězení za odmítnutí nastoupit vojenskou službu (viz rozh. Komise č. 6573/74 a č. 9914/82). Ve věci Patrick Holland proti Irsku (1998) šlo o stěžovatele, který byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody za držení výbušnin a byl fakticky zbaven volebního práva, protože žádné ustanovení vězňům neumožňovalo hlasovat ve vězení; Komise usoudila, že takové přerušení výkonu volebního práva nebylo na překážku svobodnému vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru a že za daných okolností nebylo svévolné.

Sám Soud odmítl námitku týkající se nemožnosti volit, která postihla poslance, jenž byl odsouzen k zákazu výkonu veřejných funkcí po dobu dvou let, uloženému soudcem jako vedlejší trest k tříletému odnětí svobody za daňovou trestnou činnost (viz rozh. M. D. U. proti Itálii, 2003).

Vláda tvrdí, že rozsudek senátu konstatující porušení představuje nečekanou změnu judikatury oproti citovaným rozhodnutím.

Soud však upřesňuje, že má poprvé příležitost projednat obecné a automatické odnětí volebního práva odsouzeným vězňům. Podotýká, že ve výše cit. věci Patrick Holland proti Irsku, jejíž skutkový stav byl podobný, se Komise omezila na zkoumání, zda šlo o svévolný zákaz, a nezabývala se dalšími aspekty kritéria, které Soud stanovil ve svém výše cit. rozsudku Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, tj. legitimitou sledovaného cíle a přiměřeností sporného opatření. Proto není závěr o porušení, ke kterému dospěl senát, v rozporu s předchozími rozhodnutími Soudu; senát se naopak řídil precedentem, který představuje zmíněný rozsudek.

Pokud jde o projednávaný případ, Soud nejprve zdůrazňuje, že vězňové obecně požívají všech základních práv a svobod zaručených Úmluvou, s výjimkou práva na svobodu, jde-li o zákonné zbavení svobody podle čl. 5 Úmluvy. Takové osoby např. nesmějí být vystaveny špatnému zacházení či nelidským a ponižujícím trestům nebo podmínkám (viz, mezi jinými, Kalašnikov proti Rusku, 2002; Van der Ven proti Nizozemí, 2003), nadále požívají práva na respektování rodinného života (viz Płoski proti Polsku, 2002; rozh. Komise X. proti Spojenému království, 1982), práva na svobodu projevu (viz Yankov proti Bulharsku, 2003; zpráva Komise T. proti Spojenému království, 1983), práva praktikovat své náboženství (viz Poltoratski proti Ukrajině, 2003), práva na efektivní přístup k obhájci či k soudu ve smyslu čl. 6 (viz Campbell a Fell proti Spojenému království, 1984; Golder proti Spojenému království, 1975), práva na respektování korespondence (viz Silver a další proti Spojenému království, 1983) a práva na sňatek (viz zpráva Komise Hamer proti Spojenému království, 1979; zpráva Komise Draper proti Spojenému království, 1980). Jakékoliv omezení těchto práv musí být ospravedlnitelné, zpravidla bezpečnostními požadavky, zejména z důvodu předcházení trestným činům a ochrany pořádku, což nevyhnutelně vyplývá z okolností odnětí svobody.

Je tedy vyloučeno, aby byl vězeň zbaven práv, která mu zaručuje Úmluva, pouze z toho důvodu, že byl odsouzen a nachází se ve výkonu trestu. Systém Úmluvy, charakterizovaný tolerancí a otevřeností jako znaky demokratické společnosti, taktéž nenechává prostor pro automatické odnětí volebního práva. Tato norma tolerance však nebrání demokratické společnosti v přijetí opatření, která ji mají chránit před činností směřující k potlačení práv a svobod zakotvených v Úmluvě. Čl. 3 Protokolu č. 1, který jedinci zaručuje schopnost ovlivňovat složení zákonodárného sboru, tedy nevylučuje, aby byla osobám, které se dopustily např. závažného zneužití ve výkonu veřejných funkcí nebo jejichž jednání ohrožuje právní stát či základy demokracie, uložena omezení volebních práv (viz např., mutatis mutandis, rozh. Komise Glimmerveen a Hagenbeek proti Nizozemí, 1979, kterým Komise prohlásila za nepřijatelné dvě stížnosti, týkající se toho, že stěžovatelům – vůdcům zakázané organizace podněcující rasismus a xenofobii - bylo odepřeno právo kandidovat ve volbách). Tak přísné opatření, jakým je odnětí volebního práva, však nelze brát na lehkou váhu; zásada proporcionality ostatně vyžaduje existenci jasné a dostatečné souvislosti mezi sankcí a jednáním i situací dotčené osoby. Soud přitom bere ohled na doporučení Benátské komise, podle které musí být odnětí politických práv vysloveno soudem ve zvláštním rozhodnutí; nezávislý soud aplikující zásadu kontradiktornosti totiž poskytuje záruku proti svévoli.

3. Aplikace na projednávaný případ

Soud připomíná, že stěžovatel, jenž byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za neúmyslné zabití, byl po dobu výkonu trestu zbaven volebního práva, a to na základě zákona z roku 1983, který se vztahuje na odsouzence vykonávající trest odnětí svobody. Vláda tvrdí, že se senát dopustil omylu, protože posuzoval slučitelnost legislativy s Úmluvou abstraktně, aniž by zkoumal, zda má odnětí volebního práva stěžovateli odsouzenému na doživotí za závažný trestný čin za následek porušení Úmluvy. Soud tuto kritiku neakceptuje. Námitku, kterou stěžovatel vznesl, nelze v žádném případě považovat za actio popularis. Ve skutečnosti byl pan Hirst sporným ustanovením dotčen přímo a bezprostředně a v takové situaci senát správně posuzoval slučitelnost tohoto opatření s Úmluvou, aniž se zabýval otázkou, zda by stěžovatel mohl být zbaven volebního práva i tehdy, pokud by bylo znění zákona jiné a slučitelné s Úmluvou.

Úkolem Soudu je proto ve světle uvedených zásad zkoumat, zda sporné opatření sledovalo legitimní cíl a zda bylo přiměřené.

a) Legitimní cíl

Soud připomíná, ža na rozdíl od jiných ustanovení Úmluvy čl. 3 Protokolu č. 1 neupřesňuje ani nelimituje cíle, které musí dané omezení sledovat. Požadavek slučitelnosti tak mohou splňovat velmi rozdílné cíle (viz např. výše cit. Podkolzina proti Lotyšsku). Vláda uvádí, že účelem projednávaného opatření je předejít trestné činnosti, neboť sankcionuje chování odsouzených vězňů, jakož i posílit smysl pro občanskou povinnost a respektování právního státu. Soud poznamenává, že v době, kdy byla přijata poslední zákonná úprava, vláda prohlásila, že smyslem zákazu postihujícího odsouzené vězně je uložit jim doplňkový trest. Takový byl i postoj ministra ve vnitrostátním řízení, které stěžovatel zahájil.

Přestože odmítá myšlenku, že by odnětí svobody na základě odsuzujícího rozsudku mělo vyvolávat ztrátu jiných práv než práva na svobodu, a zejména tvrzení, že možnost volit je výsada, nikoliv právo, Soud připouští, že příslušné ustanovení britského zákona z roku 1983 sleduje vládou uváděné cíle. Soud sice připomíná, že senát vyjádřil k těmto cílům jisté výhrady, nicméně – i navzdory pochybnostem ohledně účinnosti zákazu volit pro dosažení těchto cílů – nenachází v dané situaci žádný důvod k tvrzení, že by tyto cíle byly neobhájitelné nebo samy o sobě neslučitelné s čl. 3 Protokolu č. 1.

b) Přiměřenost

Soud připomíná, že senát považoval dané opatření za nepřiměřené, zejména proto, že se jedná o automatický zákaz, který postihuje všechny odsouzené vězně a má svévolné účinky, přičemž nelze říci, že jeho cílem bylo stěžovatele potrestat, neboť tento již vykonal neprominutelnou část trestu, jež odpovídá požadavkům represe a odstrašení.

Vláda naopak tvrdí, že toto opatření je přiměřené. Poznamenává, že se týká pouze 48 000 vězňů (a nikoliv 70 000, jak se uvádí v rozsudku senátu, který opomněl odečíst osoby umístěné do vazby) a že se ve skutečnosti uplatňuje málo, neboť se vztahuje pouze na pachatele dostatečně závažných trestných činů, za které je jim uložen trest odnětí svobody. V tomto kontextu kladla lotyšská vláda důraz na to, že v trestním soudnictví smluvních států je takový trest až posledním možným řešením.

Soud se v prvé řadě nedomnívá, že by uvedený početní rozdíl byl rozhodující. Skutečností zůstává, že jde o vysoké číslo, a proto nelze tvrdit, že zmíněný zákaz má zanedbatelné účinky. Přestože se na některé kategorie vězňů nevztahuje, postihuje tento zákaz velkou část vězňů odsouzených k různým trestům odnětí svobody (v trvání od jednoho dne až po doživotí) za různé trestné činy (od relativně málo závažných po nejzávažnější). Soud dále podotýká, že pachatelé závažných trestných činů, za které lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, jsou volebního práva zbaveni pouze tehdy, rozhodne-li soud o uložení takového nepodmíněného trestu, a nikoliv o jiné formě sankce. V této souvislosti lze poznamenat, že při vyhlašování odsuzujícího rozsudku trestní soudy v Anglii a ve Walesu odnětí volebního práva nijak nezmiňují, a nezdá se, že by existovala přímá souvislost mezi spáchaným trestným činem a ztrátou volebního práva. Vláda dále zdůrazňuje velký rozsah míry uvážení a argumentuje tím, že ve smluvních státech doposud neexistuje žádný konsensus a že vnitrostátní zákonodárce a soudce se danou otázkou zabývali.

Pokud jde o postoj zákonodárné a soudní moci ve Spojeném království, nic podle Soudu nenasvědčuje tomu, že by Parlament kdy vážil různé dotčené zájmy a posuzoval přiměřenost úplného zákazu volit. Tato otázka byla sice projednávána na poslanecké konferenci o volebním zákoně, která se konala v roce 1968 a která jednomyslně doporučila zbavit odsouzence volebního práva; pracovní skupina pak navrhla změnit zákon tak, aby mohly volit osoby zbavené svobody, které nebyly odsouzeny, nikoliv však odsouzenci, kteří podle ní ztratili nutnou morální autoritu. Nelze však říci, že by Parlament vedl skutečnou rozpravu, ve které by se zabýval tím, zda je takové obecné omezení volebního práva v moderní trestní politice nadále ospravedlnitelné.

Z rozsudku Divisional Court také vyplývá, že charakter ukládaných omezení je obecně považován za problém, který je v kompetenci Parlamentu, a ne vnitrostátních soudů. Proto zmíněný soud nepřistoupil ke zkoumání přiměřenosti tohoto opatření.

Pokud jde o existenci konsensu ve smluvních státech, Soud poznamenává, že příslušné právní úpravy v některých státech se skutečně liší a že Spojené království nesporně není jedinou zemí, která odnímá volební právo všem odsouzeným vězňům. Nicméně pouze menšina států zbavuje odsouzence práva volit, či nemá žádné ustanovení, které by jim volit umožnilo; i podle informací vlády počet takových států nepřesahuje třináct. Ať je tomu jakkoliv, skutečnost, že neexistuje společný evropský přístup k této otázce, není pro její posouzení Soudem rozhodující.

Soud znovu uvádí, že míra uvážení států je sice široká, ale není neomezená. Navíc, i když zákon z roku 2000 umožňující volit osobám nacházejícím se ve vazbě přinesl jisté zlepšení, zákon z roku 1983 zůstává nástrojem bez jakékoliv schopnosti rozlišovat ve velkém množství osob, které postihuje. Jeho ustanovení ukládají globální omezení všem odsouzeným ve výkonu trestu, a to automaticky, bez ohledu na délku trestu, povahu a závažnost spáchaného trestného činu či osobní situaci vězňů. Takové obecné omezení práva zaručeného Úmluvou a majícího rozhodující význam překračuje míru uvážení, jakkoliv je tato široká, a není slučitelné s čl. 3 Protokolu č. 1.

Pokud jde o námitky vlády týkající se skutečnosti, že senát neuvedl, jaká omezení volebního práva vězňů by případně byla v souladu s Úmluvou, Soud podotýká, že jeho funkcí v zásadě je vyslovit se ke slučitelnosti existujících opatření s Úmluvou. Dotčeným státům pak přísluší, aby si pod dohledem Výboru ministrů zvolily prostředky, kterými v rámci svého vnitrostátního právního řádu zajistí splnění své povinnosti vyplývající z čl. 46 Úmluvy (viz, mezi jinými, Assanidzé proti Gruzii, 2004; Öcalan proti Turecku, 2005). Ve stížnostech, ve kterých dospěl k závěru o strukturálním porušení, Soud naznačil typ opatření, která by mohla být přijata k ukončení příslušné situace, aby tak žalovanému státu pomohl zhostit se jeho povinnosti. V jiných výjimečných případech pak povaha konstatovaného porušení ve skutečnosti neponechává volbu mezi různými druhy nápravných opatření (viz výše cit. Assanidzé proti Gruzii).

Ve věci, jako je tato, kdy smluvní státy řeší otázku volebního práva vězňů různými metodami, se musí Soud omezit na rozhodnutí, zda omezení vztahující se na všechny odsouzence ve výkonu trestu překračuje přijatelnou míru uvážení, a ponechat na zákonodárci, aby si zvolil prostředky, kterými zaručí práva zakotvená v čl. 3 Protokolu č. 1 (viz např. Thynne, Wilson a Gunnell proti Spojenému království, 1990; Singh proti Spojenému království, 1996; Stafford proti Spojenému království, 2002).

Na základě uvedených skutečností dospěl Soud k závěru, že čl. 3 Protokolu č. 1 byl porušen.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že byl jako odsouzený vězeň vystaven diskriminaci odporující čl. 14 Úmluvy.

Vzhledem ke svému závěru týkajícímu se čl. 3 Protokolu č. 1 se Soud – stejně jako senát – domnívá, že na poli čl. 14 nevyvstává žádná odlišná otázka. K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy:

Stěžovatel dále namítá, že odnětí volebního práva mu brání ve výkonu práva na svobodu projevu zaručeného čl. 10 Úmluvy.

Soud je toho názoru, že čl. 3 Protokolu č. 1 představuje lex specialis, pokud jde o výkon volebního práva, a že na poli čl. 10 nevyvstává žádná odlišná otázka.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel žádá 5 000 liber šterlinků za utrpení způsobené tvrzeným porušením. Soud má, stejně jako senát, ve svém rozsudku za to, že konstatování porušení je v projednávaném případě dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.

Pokud jde o náklady, Soud rovněž souhlasí se senátem v tom, že stěžovateli nepřísluší náhrada nákladů vynaložených ve vnitrostátním řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovateli svědčila v řízení před Soudem právní pomoc Rady Evropy, přiznává Soud jeho zástupcům částku 23 000 EUR a stěžovateli samotnému za různé další výdaje částku 200 EUR.



Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. dvanácti hlasy proti pěti, že čl. 3 Protokolu č. 1 byl porušen;

2. jednomyslně, že na poli čl. 14 Úmluvy nevyvstává žádná odlišná otázka;

3. jednomyslně, že na poli čl. 10 Úmluvy nevyvstává žádná odlišná otázka;

4. jednomyslně, že konstatování porušení Úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl;

5. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 23 000 EUR za náklady vynaložené jeho zástupci v řízení před Soudem a 200 EUR za jeho další výdaje;

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Caflische, souhlasné stanovisko společné soudkyni Tulkensové a soudci Zagrebelskému, nesouhlasné stanovisko společné soudcům Wildhaberovi, Costovi, Lorenzenovi, Kovlerovi a Jebensovi a nesouhlasné stanovisko soudce Costy.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.