H. F. proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 54797/00

Datum: 8. 11. 2005

Soud rozhodoval v senátu (4. sekce) složeném z následujících soudců: Sir N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), J. Casadevall (Andorra), M. Pellonpää (Finsko), R. Maruste (Estonsko), S. Pavlovschi (Moldavsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), J. Šikuta (Slovensko).

Stěžovatelka, paní H. F. (nar. 1959), žije v Bratislavě.

V únoru 1996 podal J. F., stěžovatelčin bývalý manžel, spolu s Psychologickou klinikou Fakultní nemocnice v Bratislavě u Okresního soudu Bratislava III žádost o to, aby byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům. Uváděli přitom, že stěžovatelka byla opakovaně hospitalizována z důvodu chronické psychické nemoci, která ovlivňuje její schopnosti chápat a rozpoznávat právní důsledky jejího jednání. J. F. rovněž tvrdil, že jeho bývalá manželka je nebezpečná pro sebe i pro své blízké, zejména jejich děti.

Usnesením ze dne 27. 3. 1996 zahájil soud řízení o stěžovatelčině způsobilosti k právním úkonům. Dotyčná byla před soudem zastoupena advokátkou.

Dne 8. 7. 1996 obdržel soud znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný dne 1. 7. 1996 jím určenou znalkyní L. D., která byla zároveň zaměstnankyní výše zmíněné kliniky, která se na soud obrátila spolu s J. F.

Z protokolu z jednání konaného dne 8. 4. 1997, z něhož se stěžovatelčina zástupkyně omluvila, vyplývá, že soud se rozhodl předvolat na další jednání dne 20. 5. 1997 pouze advokátku, nikoliv stěžovatelku samotnou. Na tomto jednání pak právní zástupkyně prohlásila, že dopis zaslaný stěžovatelce se jí vrátil s tím, že její klientka je hospitalizována, a trvala na jejím výslechu. Na dalším jednání, které se uskutečnilo dne 13. 11. 1997, navrhla zamítnutí žádosti směřující k tomu, aby byla stěžovatelka zbavena právní způsobilosti, mj. z toho důvodu, že znalecký posudek vypracovaný v červenci 1996 považovala za zastaralý. Rozsudkem ze dne 13. 11. 1997 soud rozhodl, že se stěžovatelka zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Na základě výslechů J. F., dvou jím navržených svědků a L. D. a po přezkoumání znaleckého posudku vypracovaného L. D. v červenci 1996, jakož i zprávy Psychiatrické nemocnice Pezinok z června 1997 došel soud k závěru, že stěžovatelka trpí paranoidní schizofrenií trvalého charakteru a není schopna zodpovědně vykonávat právní úkony a starat se o své záležitosti. S odvoláním na ustanovení § 187 odst. 2 občanského soudního řádu upustil soud od stěžovatelčina výslechu s tím, že podle závěrů znalce by takový úkon mohl vést ke komplikacím a dekompenzaci zdravotního stavu vyšetřované. Dne 13. 2. 1998 podala stěžovatelka prostřednictvím své zástupkyně odvolání ke Krajskému soudu v Bratislavě. Zpochybnila v něm nestrannost znalkyně, která byla zaměstnankyní kliniky – navrhovatelky, a uvedla, že důvodem, proč J. F. usiluje o to, aby byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, je jeho snaha získat pro sebe byt, který mají ve společném nájmu. Advokátka rovněž namítla, že stěžovatelce nebyl určen opatrovník, který by hájil její zájmy před soudem. Nakonec vyjádřila nesouhlas s názorem soudu, podle kterého by výslech stěžovatelky ohrozil její zdraví, přičemž poznamenala, že její klientka sama vyhledala její pomoc a bez jakýchkoli obtíží jí vysvětlila podstatu věci. Právní zástupkyně proto odvolacímu soudu navrhla, aby stěžovatelku vyslechl a aby jmenoval nestranného znalce, který by vypracoval kontrolní znalecký posudek.

Dne 22. 9. 1998 udělila stěžovatelka plnou moc k zastupování ve věci novému advokátovi.

Na jednání, které se před odvolacím soudem konalo dne 25. 9. 1998, namítal stěžovatelčin advokát, že jeho klientka nebyla vyslechnuta, a navrhl doplnit dokazování kontrolním znaleckým posudkem.

Dne 25. 9. 1998 potvrdil krajský soud rozsudek soudu prvního stupně. Ze záhlaví rozsudku vyplývá, že stěžovatelka byla v tomto řízení zastoupena opatrovníkem (tajemnicí Okresního soudu Bratislava III). Odvolací soud usoudil, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů vyvodil správný právní závěr. Vyzdvihl, že podle znaleckého posudku stěžovatelka trpí onemocněním trvalého charakteru a je v plném rozsahu neschopná vykonávat právní úkony a starat se o své záležitosti. Skutečnost, že znalkyně je zaměstnankyní jednoho z navrhovatelů, nebyla podle soudu sama o sobě důvodem ke zpochybnění správnosti posudku; pořízení kontrolního znaleckého posudku by proto bylo nadbytečné.

Rozsudek byl stěžovatelčinu právnímu zástupci doručen dne 29. 3. 1999 a téhož dne nabyl právní moci.

V roce 2000 požádala stěžovatelka o navrácení způsobilosti k právním úkonům, přičemž tvrdila, že se její zdravotní stav zlepšil, že chodí na pravidelné lékařské kontroly a dodržuje léčebný režim. Okresní soud Bratislava III její žádosti dne 12. 7. 2001 vyhověl, zejména s ohledem na nový znalecký posudek z oboru psychiatrie, podle kterého byl její stav asi dva roky kompenzovaný, poruchy se neprojevovaly a všechny psychické funkce byly v normě.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátila dne 8. 9. 1999 a namítala, že byla zbavena způsobilosti k právním úkonům na základě nespravedlivého řízení a že toto rozhodnutí zasáhlo do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života. Tím mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).

Stížnost byla přidělena 4. sekci Soudu, jejíž senát ji dne 9. 11. 2004 prohlásil za částečně přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Řízení před Soudem probíhalo písemně.

K předběžné námitce vlády:

Před prohlášením stížnosti za přijatelnou vznesla vláda námitku nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, přičemž stěžovatelce vytýkala, že nepodala dovolání podle § 237 písm. f) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, pokud byl účastník řízení postupem soudu zbaven možnosti jednat před soudem. Tuto námitku Soud ve svém rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti ze dne 9. 11. 2004 zamítl.

Ve svém stanovisku k opodstatněnosti stížnosti však vláda uvedenou námitku opakuje a tvrdí, že stěžovatelčin subjektivní názor, podle kterého neexistoval v daném případě žádný důvod přípustnosti dovolání, ji nezbavuje povinnosti tento opravný prostředek využít. Podle vlády je třeba dovolání považovat za účinný prostředek nápravy procesních vad a nelze spekulovat o tom, jak by o něm v projednávaném případě Nejvyšší soud rozhodl. V této souvislosti vláda odkazuje na rozhodnutí Soudu ve věci Vargová a Varga proti Slovensku (2004), kterým byla část stížnosti prohlášena za předčasnou, neboť o dovolání, které stěžovatelé podali, nebylo do té doby rozhodnuto.

Soud poznamenává, že ve svém rozhodnutí o přijatelnosti nepopíral účinnost dovolání podle slovenského práva obecně. Byl však toho názoru, že specifické okolnosti projednávané záležitosti stěžovatelce znemožnily či přinejmenším velmi zkomplikovaly účinné použití tohoto prostředku, a že by tedy bylo příliš formalistické trvat na jeho podání. Vláda nadto sama uvádí, že podmínky, za kterých bylo podle paragrafu 187 odst. 2 občanského soudního řádu možné upustit od stěžovatelčina výslechu, byly splněny. Soud k tomu dodává, že z pozdější vnitrostátní judikatury vyplývá, že skutečnost, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníka řízení, nelze považovat za postup, kterým byl účastník zbaven možnosti jednat před soudem, jak má na mysli § 237 písm. f) občanského soudního řádu.

Soud proto nevidí důvod odchýlit se od závěru, ke kterému dospěl ve svém rozhodnutí ze dne 9. 11. 2004, a předběžnou námitku vlády zamítá.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že řízení, ve kterém byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebylo spravedlivé. Namítá zejména, že soudy řádně nezjistily skutkový stav a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a to vzhledem k tomu, že upustily od jejího výslechu, opřely se o zastaralý znalecký posudek, který vypracovala zaměstnankyně kliniky – navrhovatelky, a nevyhověly její žádosti o pořízení kontrolního posudku. Stěžovatelka si stěžuje rovněž na nedostatky v činnosti opatrovníka, který jí byl určen soudem pro účely zastupování. Dovolává se přitom čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který má následující znění:

,,Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (…) projednána (…) soudem (…), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (…)“

1. Argumenty stran

Vláda nejprve poznamenává, že provádění důkazů se řídí v prvé řadě pravidly vnitrostátního práva. Připomíná, že podle § 120 odst. 2 slovenského občanského soudního řádu se řízení o právní způsobilosti řídí zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, které soudu ukládají povinnost z vlastní iniciativy shromažďovat důkazy a objasnit skutkový stav. Proto i za předpokladu, že by opatrovník nesplnil svou funkci, byl soud povinen provést veškeré důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, i kdyby je účastníci nenavrhli.

Vláda rovněž podotýká, že § 187 odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje za jistých podmínek, které byly v daném případě splněny, upustit od výslechu osoby, o jejíž právní způsobilost se jedná. S odkazem na příslušné protokoly z jednání poznamenává, že stěžovatelka se nezúčastnila žádného jednání před okresním soudem a nepředložila žádný návrh a že i její právní zástupkyně měla potíže se s ní spojit. V takové situaci vyvstává podle vlády otázka, zda chtěla být stěžovatelka skutečně vyslechnuta.

Pokud jde o znalecký posudek, jehož závěry paní H. F. před Soudem popírá, vláda uvádí, že stěžovatelka nenavrhla pořízení kontrolního posudku před soudem prvního stupně, nevznesla námitku podjatosti určené znalkyně a nevyužila možnosti předložit svůj „vlastní“ posudek vypracovaný znalcem dle jejího výběru (viz rozh. Stifter proti Rakousku, 1995). Z rozsudku ze dne 13. 11. 1997 navíc vyplývá, že závěry znalkyně byly konfrontovány s ostatními důkazy, jak si to žádá vnitrostátní judikatura, na kterou odkazuje stěžovatelčin právní zástupce. V následném řízení týkajícím se navrácení způsobilosti k právním úkonům byl ostatně vypracován také pouze jeden znalecký posudek, aniž by proti tomu stěžovatelka něco namítala.

V této souvislosti vláda podotýká, že v rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti Káňová proti Slovensku (2004) týkající se nespravedlivosti řízení o přiznání invalidního důchodu se Soud domníval, že zásada rovnosti zbraní byla respektována, neboť stěžovatelka, která mohla požádat o určení znalce nebo předložit znalecký posudek vypracovaný lékařem dle jejího výběru, měla možnost uplatnit před soudem své argumenty a navrhovat důkazy.

Na závěr tedy vláda uvádí, že nic ve spisu nenasvědčuje tomu, že by byla stěžovatelka zbavena možnosti popírat důkazy v její neprospěch či předkládat své vlastní důkazy. Nevyplývá z něj ani to, že by rozhodnutí vnitrostátních soudů nebyla dostatečně odůvodněná. Požadavek spravedlivosti byl tak v projednávané věci respektován.

Ve svém stanovisku k přijatelnosti a opodstatněnosti stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že řízení o právní způsobilosti je řízením nesporným, které může soud zahájit z úřední povinnosti a ve kterém má zajistit ochranu zájmů těch osob, které se nemohou bránit samy. Z toho vyplývá, že projednávané věci měl soud věnovat zvláštní pozornost a měl nařídit zpracování kontrolního znaleckého posudku sám, bez ohledu na postoj stěžovatelky k této otázce. Pokud se tedy její právní zástupkyně mohla na prvním stupni spoléhat na iniciativu soudu, který měl jednat v souladu s § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, a na příslušnou judikaturu, již při podání odvolání žádala vyhotovení kontrolního posudku a nic nebránilo soudu v tom, aby jejímu návrhu vyhověl.

K argumentu vlády týkajícímu se možnosti předložit „vlastní“ znalecký posudek stěžovatelka podotýká, že takový důkaz se v praxi považuje pouze za svědeckou výpověď a nemá váhu znaleckého posudku. V každém případě pak judikatura vyžaduje, aby byly závěry znalců konfrontovány se skutečným životem dotyčného, což se v projednávaném případě nestalo.

2. Posouzení Soudem

Soud připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat vnitrostátní soudy v hodnocení skutečností a důkazů, ale zkoumat, zda byly důkazy provedeny způsobem, který respektuje zásady spravedlivého procesu. Je v první řadě na národních orgánech, a zejména na soudech, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní legislativu. Soudu také nepřísluší projednávat stížnosti týkající se skutkových či právních omylů, kterých se měly národní soudy dopustit; jeho úlohou je pouze ověřit, zda jsou jejich důsledky v souladu s Úmluvou (viz Kníže Hans-Adam II Lichtenštejnský proti Německu, 2001; Blücher proti České republice, 2005).

Kromě toho je nutné dbát na to, aby byla spravedlivost ve výkonu justice zjevná. Při posuzování adekvátnosti a spravedlivosti je třeba zohlednit řízení jako celek, jakož i to, co je pro stěžovatele v sázce (viz P., C. a S. proti Spojenému království, 2002).

V projednávaném případě je namístě předeslat, že dané řízení bylo ovládáno vyšetřovací zásadou, podle které má soud úřední povinnost zjišťovat pravdu. Ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu soudu, který rozhoduje o právní způsobilosti jedince, skutečně ukládá, aby shromáždil veškeré potřebné důkazy, bez ohledu na návrhy stran. V tomto bodě se stěžovatelčina záležitost liší od stížnosti Káňová proti Slovensku, kterou zmiňovala vláda a ve které byla sama stěžovatelka podle § 120 odst. 1 soudního řádu povinna podložit svá tvrzení příslušnými důkazy.

Kromě toho ukládá občanský soudní řád soudu povinnost ustanovit osobě, o jejíž právní způsobilost se jedná, opatrovníka, a to i v případě, že je tato osoba zastoupena advokátem. V projednávané věci se však zdá, že stěžovatelka nebyla před soudem prvního stupně zastoupena opatrovníkem, neboť ze záhlaví rozsudku nic takového nevyplývá a vláda se k tomuto bodu nevyjádřila, a že toto zastoupení v řízení před odvolacím soudem bylo pouze formální. Soud sice připouští, že stěžovatelka využívala pomoci svého advokáta, odkazuje však také na principy 8 a 9 Doporučení Výboru ministrů č. R (99) 4, které se týká právní ochrany právně nezpůsobilých dospělých osob, a spolu se stěžovatelkou se domnívá, že účel institutu opatrovníka nebyl v tomto případě naplněn. Z judikatury vnitrostátních soudů dále vyplývá, že „znalecký posudek nemůže nahradit nedostatečně zjištěný skutkový stav“ a že závěry znaleckého posudku je nutné hodnotit v kontextu dalších důkazů a podrobit je kritickému pohledu. Navíc je podle této judikatury nevhodné jmenovat znalce za účelem vypracování posudku hned na počátku řízení. Soud s uspokojením poznamenává, že tyto požadavky odrážejí principy obsažené ve výše zmíněném doporučení Výboru ministrů, není však přesvědčen o tom, že našly své uplatnění v řízení, které je předmětem této stížnosti.

Ve skutečnosti vyšly národní soudy v této věci zejména z důkazů předložených navrhovateli, tj. z výpovědi stěžovatelčina bývalého manžela, z prohlášení jím navržených svědků a ze znaleckého posudku vypracovaného zaměstnankyní kliniky, která byla jedním z navrhovatelů. Tento posudek byl navíc pořízen již v červenci 1996, tedy tři měsíce po zahájení řízení, ale více než rok a čtyři měsíce před vynesením prvostupňového rozsudku a dva roky a tři měsíce před rozsudkem odvolacího soudu. Nelze jej tedy považovat za „recentní“ ve smyslu principu č. 12 uvedeného ve zmíněném doporučení, které hovoří rovněž o „alespoň“ jednom kvalifikovaném znalci.

Soud se domnívá, že by bylo v zájmu stěžovatelky, jejíž zdravotní stav mohl doznat změny v závislosti na způsobu léčby, ale také v zájmu objektivní pravdy, kterou měl soud z úřední povinnosti zjišťovat, kdyby byl později jmenován další znalec za účelem vypracování kontrolního posudku, jak o to v odvolání a při odvolacím jednání žádali právní zástupci stěžovatelky. Na základě takového posudku by byl soud mohl lépe zhodnotit, zda bylo znalcovo doporučení upustit od stěžovatelčina výslechu, pocházející z roku 1996, stále platné v době rozhodování. V této souvislosti Soud upozorňuje na princip č. 13 výše uvedeného doporučení a podotýká, že v rozhodné době byla stěžovatelka schopna vyhledat pomoc dvou advokátů, které se svou záležitostí obeznámila.

Pokud jde o argument vlády, podle kterého se stěžovatelka nezúčastnila jednání před soudem prvního stupně, Soud podotýká, že z příslušných protokolů nevyplývá, že by na ně byla předvolána; kromě toho si její léčení občas vyžadovalo hospitalizaci.

Vláda dále stěžovatelce vytýká, že soudu nepředložila vlastní znalecký posudek vypracovaný jím zvoleným lékařem. Soud však poznamenává, že podle judikatury vnitrostátních soudů je posudek, jehož zpracování nebylo nařízeno soudem, považován za pouhý písemný důkaz, což má vliv na jeho hodnocení. Na rozdíl od znalce určeného soudem nemůže být autor posudku zhotoveného na žádost účastníka řízení předvolán a slyšen před soudem; z toho pramení zájem stěžovatelky na tom, aby soud nařídil kontrolní znalecký posudek. Navíc se Soud domnívá, že v dané situaci si stěžovatelka nemohla dovolit nést náklady takového posudku. V tomto bodě nelze stěžovatelčinu situaci připodobnit ke stěžovateli ve věci Stifter proti Rakousku, kterou zmiňuje vláda a která se týkala spíše hodnocení důkazů. Pan Stifter si ve skutečnosti stěžoval na to, že soudy přisoudily větší váhu důkazům předloženým určenými znalci a že nevěnovaly dostatečnou pozornost názorům „soukromých“ znalců, které si vybral on sám.

Soud se domnívá, že projednávané řízení, které mělo pro stěžovatelku velký význam, měly doprovázet vhodné procesní záruky, které by jí zajistily ochranu jejích práv a zohlednění jejích zájmů. Dle názoru Soudu však soudy v daném případě nepostupovaly s náležitou pečlivostí a neshromáždily dostatek důkazů umožňujících posouzení stěžovatelčiných schopností, čímž by se předešlo případným nespravedlnostem.

Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelka rovněž namítá, že rozhodnutí vydaná v dotčeném řízení porušila její právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť její práva a svobody, jakož i její osobní a profesní rozvoj, byly neoprávněně omezeny. Dovolává se přitom čl. 8 Úmluvy, který má následující znění.

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

Podle Soudu je nesporné, že zbavení způsobilosti k právním úkonům je závažným zásahem do práv, které stěžovatelce zaručuje čl. 8 Úmluvy, jenž zahrnuje také právo na osobní identitu a rozvoj, jakož i právo navazovat a rozvíjet vztahy s ostatními a s okolním světem (viz Bensaid proti Spojenému království, 2001). Úkolem Soudu nicméně není nahrazovat vnitrostátní orgány při hodnocení právní způsobilosti jisté osoby, nýbrž pouze ve světle Úmluvy přezkoumat rozhodnutí, která tyto orgány vydaly v rámci jejich míry uvážení (viz, mutatis mutandis, Matter proti Slovensku, 1999).

Vzhledem k závěrům vztahujícím se k námitce formulované na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy se Soud domnívá, že pod čl. 8 nevyvstává žádná odlišná otázka, a že tedy není nutné se tímto bodem stížnosti zabývat.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka požaduje milion SKK, tj. asi 25 680 EUR, z titulu materiální škody. Tato částka má odpovídat ušlému zisku vyplývajícímu z toho, že nemohla vykonávat profesi zdravotní sestry a pronajmout si byt, ze kterého se musela vystěhovat. Dále žádá o kompenzaci morální újmy způsobené úzkostí a stresem, a to ve stejné výši. Vláda namítá absenci příčinné souvislosti mezi údajným porušením čl. 6 odst. 1 a 8 Úmluvy a tvrzenou újmou.

Soud podotýká, že základem pro přiznání spravedlivého zadostiučinění je v tomto případě skutečnost, že stěžovatelka nepožívala v řízení, které vedlo ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, záruk čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud sice nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek tohoto řízení v opačném případě, domnívá se však, že stěžovatelka utrpěla ztrátu skutečných šancí (viz, mutatis mutandis, Pélissier a Sassi proti Francii, 1999). K tomu se přidává morální újma, kterou nelze napravit pouhým konstatováním porušení Úmluvy v tomto rozsudku (viz Sakkopoulos proti Řecku, 2004). Podle zásad ekvity a s ohledem na to, co bylo pro stěžovatelku v sázce, jí Soud přiznává celkovou částku 5 000 EUR.

Náklady vynaložené ve vnitrostátním řízení a před Soudem stěžovatelka vyčíslila na 65 675 SKK (1 687 EUR). Vláda poznamenává, že část stížnosti již byla prohlášena za nepřijatelnou, a vyzývá Soud, aby stěžovatelce přiznal rozumnou a přiměřenou částku. Soud podotýká, že stěžovatelka neuvedla, v jaké míře byly uvedené náklady vynaloženy za účelem nápravy námitky, která vedla ke konstatování porušení Úmluvy. Vzhledem k informacím, které má k dispozici, a ke skutečnosti, že stěžovatelka byla po celou dobu řízení před ním zastoupena, považuje Soud za rozumné přiznat jí částku 1 000 EUR.

Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. předběžná námitka vlády se zamítá;

2. čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

3. není nutné zkoumat stížnost pod úhlem čl. 8 Úmluvy;

4. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelce vyplatit 5 000 EUR z titulu materiální a morální újmy a 1 000 EUR za náklady řízení;

5. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.