Draon proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 1513/03

Dne 6. 10. 2005 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Draon proti Francii.

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeného z následujících soudců: L. Wildhaber (Švýcarsko), předseda soudu, C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), sir N. Bratza (Spojené království), G. Bonello (Malta), L. Caflish (Švýcarsko, jmenován za Lichtenštejnsko), L. Loucaides (Kypr), C. Birsan (Rumunsko), P. Lorenzen (Dánsko), K. Jungwiert (Česká republika), V. Butkevych (Ukrajina), A. B. Baka (Maďarsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), V. Zagrebelsky (Itálie), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), R. Jaeger (Německo), D. Jočiené (Litva).

Stěžovatelé, manželé pan Lionel Draon (1961) a paní Christine Draonová (1962), jsou francouzští státní občané a žijí ve městě Rosny-sous-Bois.

Na jaře roku 1996 paní Draonová poprvé otěhotněla. Druhé ultrazvukové vyšetření v pátém měsíci těhotenství odhalilo odchylku ve vývoji plodu. Dne 20. 8. 1996 byla vykonána amniocentéza (odběr plodové vody) v nemocnici Saint-Antoine, která je provozována Assistance Publique – Hôpitaux de Paris (AP-HP). Vzorek plodové vody byl poslán na analýzu do cytogenetické laboratoře (vedené profesorem T.) s žádostí o analýzu karyotypu a zažívacího enzymu. V srpnu 1996 T. informoval stěžovatele, že amniocentéza ukázala, že plod má chromosomální vzorec bez zjištěné odchylky.

Dítě, R. Draon, se narodilo v prosinci 1996. Velice brzy u něho byly zpozorovány četné odchylky, zejména vadný psychomotorický vývoj. Vyšetření ukázala, že má vrozenou vadu způsobenou „chromosomální odchylkou“.

Když byl T. o tomto informován, uznal, že diagnóza byla vypracována chybně, neboť odchylka již byla plně rozeznatelná v době amniocentézy. Konstatoval: „Co se týče dítěte R. Draona,… s lítostí sdělujeme, že mezi dvěmi kopiemi chromosomu plodu byla asymetrie, takže odchylka nebo zvláštnost unikla naší pozornosti.“ Podle lékařských zpráv představuje postižení R. mozkovou deformaci způsobující vážné poruchy, těžké poškození a trvalou plnou invaliditu ve spojení se zastaveným růstem váhy. To znamená, že musí být vytvořena nezbytná opatření pro jeho každodenní péči, dohled a vzdělávání, včetně trvalé odborné i neodborné péče.

Stěžovatelé ve své žádosti ze dne 10. 12. 1998 nárokovali na AP-HP náhradu škody utrpěnou v důsledku invalidity R. V dopisu ze dne 8. 2. 1999 AP-HP odpověděla, že „v této kauze nemá v úmyslu popřít svou odpovědnost“, ale požádala stěžovatele, aby „postoupili svou žádost Správnímu soudu v Paříži, jenž určí výši škody, která má být uhrazena“.

Stěžovatelé předložili dne 29. 3. 1999 Správnímu soudu v Paříži stížnost s prohlášením o svých nárocích proti AP-HP s požadavkem na posouzení utrpěné škody. Současně předložili soudci příslušnému rozhodovat o předběžných opatřeních požadavek na ustanovení znalce a předběžné nařízení náhrady škody. Správní soud v Paříži ve svém rozhodnutí ze dne 10. 4. 1999 přiznal stěžovatelům první prozatímní odškodné ve výši 25 000 FRF (38 112,25 EUR) a ustanovil znalce. Soud uvedl mimo jiné, že:

„[AP/HP] nepopírá odpovědnost za to, že nediagnostikovala chromosomální odchylku, kterou chlapec trpí. Pokud jde o náhradu morální újmy, v tomto stádiu šetření se zdá, že narušení podmínek života stěžovatelů a zvláštní břemeno vyplývající z postižení jejich dítěte bezpochyby zakládá povinnost AP-HP uhradit částku 25 000 FRF.“

Znalec ve své zprávě, kterou předložil dne 16. 7. 1999, potvrdil závažnost zdravotního stavu dítěte. Dne 14. 12. stěžovatelé zaslali dodatečná vyjádření k meritu své stížnosti, v nichž žádají Správní soud, aby posoudil výši náhrady škody, kterou má AP-HP zaplatit. Vyjádření AP-HP bylo podáno dne 19. 7. 2000. Kromě toho stěžovatelé znovu požádali soud, aby vydal prozatímní rozhodnutí o náhradě škody. Soudce příslušný rozhodovat o předběžných opatřeních nařídil ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2001 zaplacení částky 750 000 FRF (114 336,76 EUR) stěžovatelům s ohledem na potíže, kterými chlapec nadále trpí, a vysoké náklady na jeho výchovu a péči od roku 1996. Po několika ústních a písemných upomínkách Správní soud v Paříži informoval stěžovatele, že bylo v případu nařízeno jednání na den 19. 3. 2002.

Dne 5. 3. 2002 byl v Úředním věstníku Francouzské Republiky (Journal officiel de la République française) publikován zákon č. 2002-303, ze dne 4. 3. 2002, jehož čl. 1 se vztahoval na již probíhající případy, a ovlivnil tak i případ stěžovatelů.

V dopise ze dne 15. 3. 2002 informoval Správní soud v Paříži stěžovatele, že projednávání bylo odloženo na pozdější datum a že případ bude pravděpodobně rozhodnut v souladu s čl. 1 zákona č. 2002-303 ze dne 4. 3. 2002. Ve svém rozhodnutí ze dne 3. 9. 2002 Správní soud v Paříži jednající na návrh vládního zmocněnce zastavil řízení a podal ke Státní radě žádost o výklad ustanovení zákona ze dne 4. 3. 2002 a jeho soulad s mezinárodními úmluvami.

Na základě tohoto rozhodnutí Státní rada vydala svůj posudek v kontextu již probíhajícího řízení (avis contentieux), který je citován níže. Správní soud v Paříži rozhodl o meritu případu dne 2. 9. 2003, přičemž ve svém rozhodnutí uvedl:

„Ustanovení čl. 1 zákona č. 2002–303 ze dne 4. 3. 2002 jsou při neexistenci ustanovení odkládajících jejich účinnost aplikovatelná za stejných podmínek jako obyčejné zákony, tzn. poté, co jsou publikována v Úředním věstníku Francouzské republiky.

Jelikož normy zakotvené v zákoně byly vytvořeny Parlamentem s ohledem na veřejný zájem na etickém jednání, řádné organizaci zdravotnických služeb a spravedlivém zacházení se všemi postiženými osobami, nejsou neslučitelné s požadavky obsaženými v čl. 6 (Úmluvy), s čl. 5, 8 a 14 (Úmluvy) nebo s požadavky vyplývajícími z čl. 1 Protokolu č. 1 (k Úmluvě). Důvody veřejného zájmu, které Parlament zohlednil při vytváření zákona, ospravedlňují použití na situace, které předcházely zahájení probíhajících řízení. To znamená, že se použijí i na daný případ, zahájený dne 29. 3. 1999.

Správní soudy nemají pravomoc rozhodovat o ústavnosti zákonů; požadavek (stěžovatelů), aby byla přezkoumána ústavnost zákona ze dne 4. 3. 2002, musí být tudíž zamítnut.

Z provedeného šetření se jeví, že v pátém měsíci těhotenství paní Draonové, poté, co ultrazvukové vyšetření ukázalo zjevné problémy ovlivňující růst plodu, bylo paní a panu Draonovým doporučeno, aby zvážili možnost umělého přerušení těhotenství, pokud analýza karyotypu po amniocentéze odhalí odchylku týkající se chromozómů. Manželé Draonovi se tedy rozhodli podstoupit test v nemocnici Saint-Antoine. Dne 13. 9. 1996 byli informováni, že nebyla zaznamenána žádná anomálie mužského chromosomálního vzorce.

Avšak velmi brzy po narození dítěte dne 10. 12. 1998 byla pomocí diagnostického postupu používajícího snímací přístroj, který detailně zobrazuje strukturu tkání, odhalena závažná malformace mozku v důsledku anomálie karyotypu.

Zpráva znalce ustanoveného soudem konstatuje, že tato anomálie byla zcela zjistitelná, a tudíž neschopnost ji rozeznat představovala hrubou nedbalost ze strany AP-HP, která znemožnila manželům Draonovým požádat o umělé přerušení těhotenství a zakládá právo manželů Draonových na náhradu škody podle čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002.“

Soud poté posoudil újmu utrpěnou stěžovateli následovně:

„…částky požadované za jinou než odbornou péči, náklady, které nejsou hrazeny ze sociálního zabezpečení, náklady na přestavbu domu s ohledem na potřeby dítěte a pořízení speciálně upraveného vozidla vyplývají ze zvláštní zátěže, která se projevuje během celého života dítěte z důvodu jeho postižení, a tudíž je AP-HP není povinna hradit.

…za druhé…, manželé Draonovi utrpěli morální újmu a závažné narušení jejich života, zejména pracovního, se zřetelem na intenzívní a trvalou změnu jejich životů, kterou přineslo narození vážně postiženého dítěte. Tyto dvě formy škody musí být ohodnoceny, dle okolností tohoto konkrétního případu, na 180 000 EUR.

…na závěr…, ačkoliv manželé Draonovi tvrdí, že nemohou nadále užívat nemovitost, kterou zakoupili ve Španělsku k trávení dovolené, nejsou zbaveni práva užívat tuto nemovitost, a tudíž jejich požadavek na náhradu škody způsobené nemožností užívat tento majetek musí být zamítnut.“

Soud ukončil řízení tím, že nařídil AP-HP zaplatit stěžovatelům částku 180 000 EUR, po odečtení částky, která byla přiznána předběžným opatřením, s úrokem v zákonné výši z výsledné sumy, splatným ode dne podání žádosti dne 14. 12. 1999 počítáno za každý následující rok od tohoto data. AP-HP bylo dále uloženo zaplatit stěžovatelům částku 3 000 EUR za náklady na znalce ustanoveného předsedou soudu. Dne 3. 9. 2003 se stěžovatelé proti rozsudku odvolali. Toto odvolací řízení v současné době probíhá u Odvolacího správního soudu v Paříži.

Stěžovatelé se obrátili na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 2. 1. 2003. Ve své stížnosti namítali, že se jejich dítě narodilo s postižením, které nebylo zjištěno v průběhu těhotenství z důvodu nedbalosti při stanovení prenatální diagnózy. Stěžovatelé požadovali před vnitrostátními soudy náhradu škody, ale v průběhu řízení byla jejich žaloba zmařena novou legislativou, která byla aplikovatelná na již probíhající řízení. Stěžovatelé se odvolávali na čl. 6 odst. 1, čl. 8, 13 a 14 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1, přičemž namítali retroaktivní povahu nového zákona a napadali jeho hmotná ustanovení.

Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu a byla dne 6. 7. 2004 prohlášena senátem 2. sekce za částečně přijatelnou. Dne 19. 10. 2004 se senát vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu, vůči čemuž žádná ze stran nevznesla námitky( čl. 30 Úmluvy a čl. 72 Jednacího řádu Soudu). Po poradě se stranami sporu rozhodl předseda Soudu, že tento případ bude v souladu s čl. 42 odst. 2 Jednacího řádu Soudu projednán společně s případem Maurice proti Francii (stížnost č. 11810/03), který byl rovněž postoupen velkému senátu.

I. K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě

Stěžovatelé napadají čl. 1 zákona č. 2002–303 ze dne 4. 3. 2002, o právech pacientů a kvalitě zdravotnických služeb. Namítají, že toto ustanovení zasáhlo do jejich práva pokojně užívat svůj majetek a porušilo čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který stanoví:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s veřejným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelé

Stěžovatelé uvedli, že před přijetím zákona ze dne 4. 3. 2002 podali podnět k zahájení řízení, ve kterém se domáhali plné náhrady škody, kterou utrpěli, zejména náhrady škody, která spočívá ve zvláštní zátěži vznikající z důvodu postižení dítěte v průběhu jeho života. Poznamenali, že jejich požadavek na náhradu škody měl být plně uspokojen, jelikož byly splněny podmínky stanovené v rozsudku Státní rady ve věci Quarez pro to, aby AP-HP byla prohlášena za povinnou k náhradě této škody. Tento požadavek stěžovatelů představuje majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jmenovitě nárok na náhradu škody proti AP-HP, a z tohoto hlediska měli legitimní očekávání, že bude vynesen rozsudek znějící v jejich prospěch (viz Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, ze dne 20. 11. 1995). Jelikož zákon ze dne 4. 3. 2002 byl aplikovatelný na již probíhající řízení, včetně jejich případu, ve svém důsledku je připravil o jejich nárok. Jeho přijetí znamenalo „zásah“ do jejich práva pokojně užívat majetek, jak ostatně uznala i vláda.

Pokud jde o legitimitu zásahu, stěžovatelé tvrdili, že nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu (zejména s ohledem na důvody přijetí zákona, které nemohou ospravedlnit retroaktivní účinek zákona) a ochranou jejich základních práv, jelikož inkriminovaný zákon je ve svém účinku připravil o jejich nárok bez efektivní náhrady.

Stěžovatelé dále zdůraznili obrovský a nepřiměřený dopad rozhodnutí, podle něhož má být nový zákon bezprostředně aplikovatelný na již probíhající řízení, zejména pokud se bere v úvahu skutečnost, že odkazovalo na ustanovení o pomoci postiženým osobám prostřednictvím principu národní solidarity, což je podle nich nedostatečné, vágní a nepřesné. V této souvislosti namítali, že ačkoliv nedávno přijatý zákon ze dne 11. 2. 2005 zavedl nový příspěvek, kterým může být kompenzována invalidita, nemůže vyrovnat nerovnováhu vzhledem k formě, kterou nový systém náhrady škody měl mít, a i přesto nechal stěžovatele nést nepřiměřenou zátěž.

2. Vláda

Vláda namítala s odkazem na již výše zmíněný rozsudek Pressos Compania Naviera S.A. a další, že nebylo možné před přijetím zákona ze 4. 3. 2002 a na základě tehdy platné judikatury tvrdit, že by existovalo obecné pravidlo, podle něhož by rodiče dětí, které se narodily s postižením v důsledku lékařské chyby, automaticky obdrželi náhradu škody. Nemohli tudíž mít v každém ohledu „legitimní očekávání“, že budou uspokojeny jejich požadavky, které mohly být zmařeny přijetím nového zákona.

Vláda nicméně uznala, že tento případ byl ve své podstatě odlišný od dosavadních kauz, jelikož AP-HP výslovně a bez výhrad uznala svou odpovědnost vůči stěžovatelům. Když nový zákon nabyl účinnosti, nebylo žádných pochyb o principu odškodnění, které, ve spojení s ustálenou judikaturou počínající od výše zmíněného rozsudku Quarez, zahrnovalo zvláštní zátěž vznikající rodičům v důsledku nemohoucnosti dítěte. Před tím, než zákon ze dne 4. 3. 2002 nabyl účinnosti, mohli stěžovatelé legitimně očekávat, že jim bude uhrazena škoda vznikající v důsledku zvláštní zátěže. Tato forma škody byla však vyloučena novým zákonem. V souladu s tím vláda uznala, že došlo k zásahu do práva pokojně užívat majetek.

Na druhou stranu, pokud jde o legitimitu zásahu, vláda tvrdila, že nelze konstatovat, že částečné zbavení majetku, které utrpěli stěžovatelé, je v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě za okolností, kdy účelem zákona ze dne 4. 3. 2002 bylo vyjasnit systém odpovědnosti za jednání lékařů, která zakládají právní a etické problémy. Tento systém byl, jak vláda zdůraznila, založen nedávným rozhodnutím (rozsudek Quarez byl vynesen až v roce 1997, zatímco dítě stěžovatelů se narodilo v roce 1996). Nový zákon ve skutečnosti nebyl retroaktivní; pouze změnil stávající právní situaci a nová pravidla učinil použitelná na již zahájená řízení, což je běžná praxe.

Za účelem podložení legitimity svého zásahu se vláda odvolala na rozhodnutí Státní rady ze dne 6. 12. 2002 a dále odkázala na veřejný zájem, který měl ospravedlnit přijetí zákona, který stěžovatelé napadají a jeho použitelnost na probíhající řízení.

V prvé řadě se jednalo o etické důvody, které byly vyjádřeny v odst. 1 čl. 1 zákona. Vzhledem k reakcím na rozhodnutí ve věci Perruche Parlament zasáhl, aby poskytl logické řešení problému, který byl předmětem národní debaty, a upozornil na velmi důležitá témata týkající se mj. důstojnosti lidské bytosti a statusu nenarozeného dítěte. Hlavním cílem bylo zamezit stavu, který umožňoval dítěti namítat, že bylo přivedeno na svět s vrozenou vadou. Jedná se o záležitost, ke které společnost nutně musí přijmout zásadní stanovisko, a proto nemohlo být připuštěno rozdílné zacházení mezi řízeními zahájenými před přijetím zákona a řízeními po jeho přijetí.

Za druhé zde byly otázky spravedlnosti. Legislativa, která je předmětem sporu, měla odrážet potřebu zajistit spravedlivé zacházení se všemi postiženými osobami bez ohledu na to, jaká byla závažnost a důvod jejich postižení. Vzhledem k vynesení rozsudků Státní rady a Kasačního soudu ve věcech Quarez a Perruche byl tento zásah o to více nutný, neboť se systém odškodnění pro postižené osoby stal neuspokojivým. Tento ohled na spravedlivé zacházení byl důvodem pro bezprostřední účinnost, aby tak nebyl činěn žádný rozdíl mezi postiženými osobami v souvislosti s datem, kdy byla podána jejich žádost, ať už před vyhlášením zákona nebo po něm. Přirozená spravedlnost také podnítila rozhodnutí zrušit normu, která vyžadovala, aby zdravotničtí pracovníci a zařízení platili náhradu škody za postižení, která nebyla zjištěna během těhotenství, což bylo vnímáno jako hluboce nespravedlivé ze strany porodníků a lékařů provádějících prenatální ultrazvuková vyšetření.

Parlament intervenoval především z důvodů týkajících se řádné organizace zdravotnické péče, jež byla ohrožená v důsledku nespokojenosti lékařů, kterou vyjádřili v návaznosti na vydání již zmíněného rozsudku ve věci Perruche. S ohledem na stávky, žádosti o propuštění a odmítnutí vykonávat ultrazvuková vyšetření byl zákonodárce nucen zajistit, aby byly zachovány lékařské služby v oboru porodnictví a ultrazvukového vyšetření s dobrým personálem a aby ženy a nenarozené děti obdržely lékařskou péči za uspokojivých podmínek.

Vláda dále tvrdila, že existovala spravedlivá rovnováha mezi sledovaným cílem a prostředky použitými k jeho dosažení. Tvrdila v této souvislosti, že ani rodiče postiženého dítěte, ani děti samotné nebyly připraveny o všechny formy pomoci a že stále existovala zákonná odpovědnost za nedbalost způsobenou zdravotnickými pracovníky. Parlament byl nucen prosadit přednost zdravotnické služby nad očekáváním několika rodičů týkajícími se dalšího odškodnění.

S ohledem na velký počet stávkujících lékařů byla okamžitá účinnost zákona nezbytná, aby zabránila odlivu soukromých lékařů z odvětví prenatálních diagnóz. Vláda dále zdůraznila, že v první instanci, poté, co inkriminovaný zákon nabyl účinnosti, stěžovatelé obdrželi odškodné, které, i když možná nebylo tak vysoké, jak stěžovatelé očekávali, nebylo zdaleka symbolické, když činilo 180 000 EUR. Tato částka se rovnala odškodnému, které bylo zaplaceno ve výše zmíněnému případu Quarez. Stěžovatelé tudíž, ačkoliv nedostali odškodné za všechny formy škody, které požadovali, obdrželi značnou částku peněz.

Kromě toho vláda tvrdila, že by neměla být přehlížena úroveň pomoci poskytované v rámci národní solidarity. Opatření byla zavedena do praxe již před přijetím zákona ze dne 4. 3. 2002 a byla doplněna opatřeními, která přinesl nedávno přijatý zákon ze dne 11. 2. 2005. Postižené osoby a jejich rodiny tak netrpěly nadměrnými důsledky aplikace zákona ze dne 4. 3. 2002. Nebyly připraveny o finanční podporu, tato podpora však již nebyla poskytována pouze zdravotnickými pracovníky, ale také státem.

B. Posouzení Soudem

1. Zda existoval „majetek“ a zásah do práva pokojně užívat „majetek“ Soud znovu zopakoval, že podle judikatury může stěžovatel tvrdit, že byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě pouze za předpokladu, že se napadené rozhodnutí vztahuje k jeho „majetku“ ve smyslu tohoto ustanovení. „Majetkem“ může být „skutečný majetek“ nebo majetková hodnota, zahrnující za jasně definovaných okolností pohledávky. Aby mohla být pohledávka považována za „majetkovou hodnotu“ spadající pod rozsah čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, musí stěžovatel prokázat, že má dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například když existuje ustálená judikatura domácích soudů, která potvrzuje tento nárok. Teprve když toto úspěšně prokáže, může vstoupit do hry pojem „legitimní očekávání“. Co se týče pojmu „legitimní očekávání“, jeho jeden aspekt byl objasněn ve výše zmíněném případu Pressos Compania Naviera S. A. a další, týkajícího se nároku na náhradu škody, která vznikla údajně nehodami zaviněnými nedbalostí belgických pilotů. Podle belgické úpravy deliktů začaly tyto pohledávky existovat v okamžiku, kdy vznikla škoda. Soud je označil jako „majetkové hodnoty“ chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Dále soud poukázal na to, že na základě řady rozhodnutí Kasačního soudu stěžovatelé mohli tvrdit, že měli „legitimní očekávání“, že jejich nárok vyplývající ze zmíněné nehody by byl posouzen podle platné úpravy deliktů.

Soud výslovně neuvedl v případu Pressos Compania Naviera S.A. a další, že „legitimní očekávání“ bylo součástí nebo že bylo připojeno k tvrzeným majetkovým právům. Nicméně v rozsudku bylo nepřímo vyjádřeno, že žádné takové očekávání nemůže přicházet v úvahu, pokud zde neexistují „majetkové hodnoty“ spadající pod rozsah čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, což je v tomto případě právo na náhradu škody. „Legitimní očekávání“ určené v případu Compania Naviera S. A. a další nezakládalo samo o sobě majetkový zájem; týkalo se způsobu, jakým bude s právem kvalifikovaným jako „majetková hodnota“ zacházeno ve vnitrostátním právu a zejména předpokladů, za nichž bude ustálená judikatura vnitrostátních soudů nadále aplikována ve vztahu ke škodě, která již vznikla.

V řadě případů Soud zjistil, že stěžovatelé neměli legitimní očekávání tam, kde nemohlo být řečeno, že měli vymahatelnou pohledávku, která byla rozumně podložená. Judikatura soudu nehloubá nad existencí „skutečného sporu“ nebo „žalovatelného nároku“ jako kritéria pro rozhodnutí, zda existuje „legitimní očekávání“ chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Podle stanoviska soudu, je-li majetkový zájem podstatou práva, může být považován za majetkovou hodnotu jen za předpokladu, že existuje dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například pokud existuje ustálená judikatura domácích soudů, která ho potvrzuje (viz Kopecký proti Slovensku).

Navíc čl. 1 Protokolu č. 1, který v podstatě zaručuje právo na majetek, obsahuje tři odlišné normy: první norma, jenž je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecnou povahu, stanoví princip respektování vlastnictví; druhá, figurující ve druhé větě stejného odstavce, se týká zbavení majetku a podrobuje je určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou ve druhém odstavci, ta uznává, že smluvní strany jsou oprávněny, mimo jiné, upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Druhá a třetí norma, které se zabývají určitými případy zásahu do práva pokojně užívat majetek, mají být vykládány ve světle principu zakotveného v první normě (viz např. Pressos Compania Naviera S. A. a další, § 33).

V tomto případu není sporu o tom, že došlo k zásahu do práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Strany uznávají, že s ohledem na úpravu odpovědnosti ve francouzském právu v době přijetí zákona ze dne 4. 3. 2002 a zejména s ohledem na ustálenou judikaturu správních soudů, která byla založena rozhodnutím Quarez uvedeným výše, stěžovatelé utrpěli újmu způsobenou přímo nedbalostí ze strany AP-HP a měli právo umožňující legitimně očekávat, že obdrží náhradu škody zohledňující zvláštní zátěž vzniklou z důvodu postižení dítěte.

Zákon ze dne 4. 3. 2002, který nabyl účinnosti dne 7. 3. 2002, zbavil stěžovatele možnosti obdržet náhradu škody z důvodu zvláštní zátěže ve smyslu precedentu založeného rozhodnutím ve věci Quarez ze dne 14. 2. 1997, třebaže stěžovatelé podali žádost u Správního soudu v Paříži již dne 29. března 1999 a vnitrostátní soudy ve dvou platebních rozkazech vydaných soudcem příslušným rozhodovat o předběžných opatřeních dne 10. 5. 1999 a 11. 8. 2001 učinily předběžné rozhodnutí představující značnou částku, přičemž odpovědnost AP-HP nebyla vážně napadena. Napadaný zákon měl tedy za následek zásah do výkonu práva na náhradu škody, které mohlo být do té doby uplatňováno podle vnitrostátního práva, a tudíž i do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku.

Soud poukazuje na to, že v projednávaném případě došlo k zásahu, který se rovnal zbavení majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, pokud jde o to, že napadaný zákon byl aplikován na řízení již zahájená před dnem 7. 3. 2002. Tudíž musí být určeno, zda napadaný zásah byl ospravedlnitelný podle tohoto ustanovení.

2. Zda byl zásah ospravedlnitelný

a) „Stanovený zákonem“

Není sporu o tom, že sporný zásah byl „stanovený zákonem“ tak, jak je vyžadováno čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Strany sporu se naopak rozcházejí v názoru, zda byl zásah legitimní. Soud musí tudíž zjistit, zda zásah sledoval legitimní cíl, jinými slovy, zda existoval „veřejný zájem“ a zda byl v souladu se zásadou přiměřenosti pro účely druhého pravidla zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

b) „Ve veřejném zájmu“

Soud má za to, že s ohledem na svou bezprostřední znalost společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány v podstatně lepším postavení, než je mezinárodní soudce, aby zhodnotily, co je „ve veřejném zájmu“. Podle systému ochrany založeného Úmluvou náleží vnitrostátním orgánům učinit prvotní zjištění, co se týče existence problémů veřejného zájmu vyžadujících opatření spočívající ve zbavení majetku. Zde vnitrostátní orgány užívají určitou míru uvážení, stejně jako v jiných oblastech, na něž dopadají záruky vyplývající z Úmluvy.

Kromě toho je pojem „veřejný zájem“ nutně široký. Obzvláště rozhodnutí přijmout zákony zabavující majetek budou obvykle obsahovat zohlednění politických, hospodářských a sociálních otázek. Soud, jelikož shledává jako přirozené, že míra uvážení ponechaná zákonodárci k uskutečňování sociální a hospodářské politiky by měla být široká, bude respektovat posouzení zákonodárce týkající se toho, co je „veřejný zájem“, pokud takové posouzení nebude zjevně postrádat rozumné opodstatnění (viz Pressos Compania Naviera S. A. a další, uvedený výše, § 37; a Broniowski proti Polsku, § 149). V projednávaném případě vláda namítala, že čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002 byl vynucen ohledy na veřejný zájem trojího druhu: 1) etické ohledy a obzvláště potřebu upravit základní dilema společnosti, 2) zásadu spravedlivého zacházení, a 3) řádnou organizaci zdravotnických služeb. V této souvislosti Soud nemá důvod pochybovat o tom, že rozhodnutí francouzského parlamentu ukončit judikaturu soudů, se kterou nesouhlasil, a změnit právní stav v oblasti odpovědnosti lékařů, dokonce i to, že učinil nový zákon aplikovatelný na již zahájená řízení, bylo „ve veřejném zájmu“. To, zda tento cíl byl pro Soud natolik závažný, aby shledal zásah přiměřeným, je ovšem jiná věc.

a) „Přiměřenost zásahu“

Zásah do práva pokojně užívat majetek musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce (viz, mezi jinými, Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozhodnutí ze dne 23. 9. 1982). Zájem na dosažení této rovnováhy se odráží ve struktuře čl. 1 Protokolu č. 1 jako celku, včetně druhé věty, která má být chápána ve světle obecné zásady formulované v první větě. Obzvláště musí existovat rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, který má být uskutečněn jakýmkoliv způsobem, který zbavuje jednotlivce majetku (viz Pressos Compania Naviera S. A. a další, § 38).

Pro určení toho, zda napadaná opatření respektovala požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda nekladla na stěžovatele nepřiměřené břemeno, je zásadní posouzení podmínek odškodnění v relevantním vnitrostátním právu. V této souvislosti již Soud shledal, že zabrání majetku bez zaplacení adekvátní částky bude obvykle znamenat nepřiměřený zásah a nulová kompenzace může být považována za ospravedlnitelnou podle čl. 1 Protokolu č. 1 jen za výjimečných okolností (viz Svaté kláštery proti Řecku, § 71; a Jahn a další proti Německu, § 94).

Soud podotýká, že Státní rada uznala ve svém rozsudku ve věci Quarez ze dne 14. 2.1997, že stát a veřejnoprávní subjekty jako AP-HP, veřejná zdravotnická instituce poskytující služby veřejné nemocnice, byly podrobeny normám platného práva o odpovědnosti za nedbalost. Soud poukazuje na to, že judikatura, ačkoliv poměrně nedávná, byla ustálená a důsledně používaná správními soudy. Jelikož rozsudek ve věci Quarez předcházel zjištění postižení u R. a především řízení zahájenému stěžovateli před francouzskými soudy, tito mohli mít legitimní naději a spoléhat se, že toto rozhodnutí bude znít v jejich prospěch.

Tím, že napadaný zákon zrušil účinky rozsudku ve věci Quarez a rozsudku Kasačního soudu ve věci Perruche na probíhající řízení, použil nové pravidlo o odpovědnosti na skutečnosti zakládající žalovatelný nárok, které vznikly před jeho platností a vyvolaly právní řízení v té době stále probíhající, a tím vytvořil retroaktivní účinek. Aplikace zákona na probíhající řízení nepochybně sama o sobě neporušuje spravedlivou rovnováhu, jelikož není předem vyloučeno, aby zákonodárce intervenoval v civilních věcech za účelem změny stávajícího právního stavu prostřednictvím zákona, který učiní bezprostředně účinným (viz, mutatis mutandis , Zielinski, Pradal, Gonzalez a další proti Francii).

V projednávaném případě však čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002 prostě zrušil s retroaktivním účinkem základní formu náhrady škody vztahující se k velmi vysoké částce peněz, v důsledku čehož rodiče dětí, jejichž postižení nebylo zjištěno před narozením, jako stěžovatelé nemohli požadovat odškodné od nemocnice, která byla uznána jako odpovědná. Francouzský zákonodárce tak připravil stěžovatele o existující „majetkové hodnoty“, které dříve vlastnili, a to prokazatelné právo na náhradu škody, o níž očekávali, že bude posouzena podle judikatury nejvyšších soudů země.

Soud nemůže uznat argument vlády, že byla respektována zásada přiměřenosti, když bylo přijato opatření pro zajištění náležité částky peněz, která měla být zaplacena stěžovatelům, což tak mohlo vytvořit uspokojivou alternativu. Soud nemá za to, že to, co stěžovatelé mohli obdržet podle zákona ze dne 4. 3. 2002 jako jedinou formu náhrady škody vzniklé zvláštní zátěží v důsledku postižení dítěte bylo nebo je způsobilé uhradit jim částku, která se přiměřeně vztahuje na zmenšená aktiva. Stěžovatelé jsou bezpochyby oprávněni užívat příspěvky, které poskytuje systém, který je nyní v platnosti, ale tato částka z něho vyplývající je podstatně nižší než částka, která měla být hrazena podle dřívějších norem o odpovědnosti, a je zcela zřejmě neadekvátní, jak vláda i legislativní orgán samy uznaly, když tyto dávky zvýšily nedávno přijatými ustanoveními zákona ze dne 11. 2. 2005. Kromě toho ani částky, které mají být uhrazeny stěžovatelům podle tohoto zákona, ani datum, kdy vůči postiženým dětem tento zákon nabývá účinnosti, nebyly doposud definitivně stanoveny. Tato situace ponechává stěžovatele, dokonce i nyní, ve značné nejistotě, a v každém případě je jim zabráněno obdržet dostatečnou náhradu škody, kterou utrpěli od narození jejich dítěte.

Jak velice omezená povaha současné náhrady škody hrazené prostřednictvím principu národní solidarity, tak i nejistota kolem náhrady škody, která může plynout z aplikace normy obsažené v zákoně z roku 2005, vylučují závěr, že zákon ze dne 4. 3. 2002 přiměřeně vynahradil významnou formu náhrady škody, která existovala před jeho přijetím.

Co se týče náhrady škody přiznané doposud stěžovatelům Správním soudem v Paříži, Soud podotýká, že pokrývá morální újmu a narušení života stěžovatelů, ale nikoliv zvláštní zátěž, která vzniká v důsledku postižení dítěte v průběhu jeho života. V tomto ohledu je Soud nevyhnutelně nucen konstatovat, že výše náhrady škody přiznané Správním soudem v Paříži byla daleko nižší, než mohli stěžovatelé legitimně očekávat, a že každopádně nemůže být tato částka ani považována za definitivní, neboť byla přiznána rozsudkem soudu první instance, proti němuž již bylo zahájeno odvolací řízení. Náhrada škody, která byla přiznána stěžovatelům, tudíž nemůže nahradit nároky, které byly nyní ztraceny.

Soud je dále toho názoru, že důvody týkající se etických ohledů, spravedlivého zacházení a řádné organizace zdravotnických služeb, které zmínila Státní rada ve svém posudku ze dne 6. 12. 2002 a kterých se vláda odvolávala, nemohou v daném případě legitimizovat retroaktivní působení, v jehož důsledku byli stěžovatele zbaveni, bez dostatečné kompenzace, podstatné části náhrady škody, kterou požadovali, a tím byli přinuceni nést individuální a nepřiměřené břemeno.

Takový radikální zásah do práva stěžovatelů porušil spravedlivou rovnováhu, která má být dodržena mezi požadavky obecného zájmu na jedné straně a právem pokojně užívat majetek na straně druhé.

Nabytím účinnosti čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002 v souvislosti s řízením stěžovatelů probíhajícím ke dni 7. 3. 2002 tak došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

II. K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:

Stěžovatelé namítají, že zákon ze dne 4. 3. 2002 tím, že založil nový specifický systém odpovědnosti, vytvořil neoprávněnou nerovnost mezi rodiči dětí, jejichž postižení nebyla zjištěna před narozením z důvodu nedbalosti a rodiči dětí postižených z důvodů jiných forem nedbalosti, vůči nimž se zásady platného práva nadále používaly. Odvolávali se na čl. 14, který stanoví:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.”

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelé

Stěžovatelé namítali, že zákon ze dne 4. 3. 2002 vytvořil neoprávněnou nerovnost v zacházení mezi rodiči dětí, jejichž postižení nebylo zjištěno před narozením z důvodu nedbalosti, pro které odškodné za zvláštní zátěž vznikající v důsledku postižení v průběhu života dítěte bylo pouze věcí národní solidarity (na jedné straně) a (na straně druhé) oběťmi jiných nedbalostních činů způsobujících postižení, vůči nimž zůstala občanskoprávní odpovědnost nadále nedotčena. Stěžovatelé dále zdůraznili, že již není sporu o tom, zda měli „majetek”. Zákon ze dne 4. 3. 2002 porušil jejich právo pokojně užívat majetek tím, že vytvořil nerovnost v zacházení mezi nimi a jinými kategoriemi rodičů, ačkoliv, podle jejich tvrzení, byly obě situace v podstatě podobné, když se obě týkaly odškodnění újmy, která vznikla v důsledku nedbalosti. Kromě toho stěžovatelé tvrdili, že ohledy na obecný zájem nebo veřejný zájem nemohly ospravedlnit diskriminační zacházení vzniklé touto novou legislativou.

2. Vláda

Vláda jako svůj hlavní argument uváděla, že tyto dvě kategorie rodičů nebyly ve stejné situaci. Tam, kde bylo postižení přímo způsobeno nedbalostí lékaře, nedbalost předcházela vzniku postižení a byla příčinou postižení a tím prvotní příčinou újmy, kterou rodiče utrpěli narozením postiženého dítěte. V případě stěžovatelů nebyla nedbalost přímou příčinou postižení, které již existovalo. Jediná újma, kterou nedbalost způsobila, spočívala v tom, že stěžovatelé neměli možnost podstoupit umělé přerušení těhotenství. Protože příčinná souvislost mezi těmito dvěma případy byla odlišná, vláda – dle jejího názoru správně – vytvořila odůvodnění pro dva různé soubory norem o odpovědnosti. Nemůže být tudíž vyvozován závěr, že došlo k diskriminaci, jelikož oba případy nebyly stejné.

Vláda alternativně tvrdila, že spoléhání se na princip národní solidarity co se týče poskytnutí pomoci se zvláštní zátěží, spočívající v postižení dětí, které se nacházely v situaci jako R., nebylo diskriminační, jelikož, stejně jako ostatní, mohli těžit z rozsáhlých podpůrných opatření.

B. Posouzení Soudem

Vzhledem k tomu, že Soud shledal porušení týkající se práva stěžovatelů pokojně užívat majetek (viz výše), Soud nepovažuje za nezbytné zkoumat stížnost stěžovatelů podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

III. K tvrzenému porušení čl. 6 odstavce 1 Úmluvy:

Stěžovatelé tvrdili, že bezprostřední aplikace zákona ze dne 4. 3. 2002 na již zahájená řízení, včetně jejich případu, porušila jejich právo na spravedlivý proces. Odvolávali se na čl. 6, který stanoví:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.”

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelé

S odkazem na judikaturu Soudu (zejména rozsudek Řecké rafinérie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, ze dne 9. 12. 1994, a Zielinski, Pradal, Gonzalez a další), stěžovatelé tvrdí, že ustanovení zákona ze dne 4. 3. 2002 nezohledňují zásadu, podle níž princip právního státu a pojem spravedlivého procesu (zejména zásada rovnosti zbraní) vylučují jakýkoliv zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti, jehož záměrem je ovlivnění rozhodnutí soudu, s výjimkou závažných důvodů veřejného zájmu. Tvrdili, že žádný naléhavý důvod veřejného zájmu neospravedlňuje retroaktivní ustanovení, která jsou předmětem sporu. Dále namítli, že nebylo zapotřebí přesně definovat podstatu zákona ze dne 4. 3. 2002, protože znamenal retroaktivní legislativní zásah toho typu, který je judikaturou Soudu pravidelně kritizován. Pro aplikaci této judikatury přitom nebyla rozhodující přítomnost státu jako strany sporu. Každopádně v projednávaném případě byl stát stranou zprostředkovaně, jelikož AP-HP byla veřejnoprávním zařízením pod kontrolou státu. Na závěr stěžovatelé napadli argument, že odškodnění prostřednictvím principu národní solidarity kompenzuje újmu, za kterou neobdrželi odškodnění s tím, že dosavadní ustanovení o pomoci postiženým osobám byla nedostatečná a budoucí opatření neurčitá a v každém případě zpožděná a neúčinná, co se týče kompenzace zvláštní zátěže vznikajících v důsledku postižení dítěte.

2. Vláda

Vláda namítala, že musí být činěn rozdíl mezi daným případem a případy projednávanými dříve v souvislosti s otázkou „uvádění zákonů v platnost”, a obzvláště případy Řecké rafinérie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku a Zielinski, Pradal, Gonzalez a další uvedenými výše. Napadaný zákon byl svou povahou odlišný a nemohl být zařazen mezi tzv. „validační“ zákony ani být srovnáván s legislativou dříve kritizovanou Soudem. Účelem zákona ze dne 4. 3. 2002 nebylo zmařit řízení probíhající před soudy, ale spíše objasnit pravidla odpovědnosti, která způsobovala obtíže po vynesení rozsudku Perruche.

Parlament, který intervenuje nezávisle na jakémkoliv sporu, přijal zákon, který je ve skutečnosti spíš výkladový než retroaktivní, v oblasti, která je vhodná pro legislativní intervenci, a aniž by zasahoval do již existujících smluvních vztahů. Kromě toho stát nebyl jakkoliv stranou sporu, který zapříčinil projednávaný případ, ani nehájil své vlastní zájmy. Z toho plyne, že zásah zákonodárce nepředstavoval porušení a jeho záměrem nebylo ovlivnit výsledek probíhajícího řízení. Kromě toho, i kdyby bylo uznáno, že došlo k takovému zásahu, byl tento ospravedlnitelný, jelikož zákon ze dne 4. 3. 2002 sledoval několik legitimních cílů, na které upozornila Státní rada ve svém posudku ze dne 6. 12. 2002. Nakonec vláda zopakovala svůj argument, že existoval rozumný vztah přiměřenosti mezi cíli sledovanými zákonodárcem a prostředky, které byly k jeho dosažení použity. Vláda zdůraznila úroveň pomoci poskytované prostřednictvím národní solidarity, odkazujíc nejen na opatření, která již byla přijata na vnitrostátní úrovni, ale také na ta, která jsou plánována do budoucna.

B. Posouzení Soudem

S ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu a na úvahy, které vedly k zjištění porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (viz výše), Soud nepovažoval za nutné zabývat se samostatně stížností stěžovatelů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

IV. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatelé dále tvrdili, že bezprostřední aplikace zákona ze dne 4. března 2002 na již zahájená řízení je zbavila účinného prostředku nápravy, když už nemohli od odpovědné osoby obdržet náhradu škody spočívající ve zvláštní zátěži v důsledku postižení dítěte. Odvolávali se na čl. 13 Úmluvy, který stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

Soud připomíná, že čl. 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dosažitelnost právního prostředku nápravy k vynucení podstaty práv a svobod podle Úmluvy, ať už jsou zajištěny jakoukoliv formou ve vnitrostátním právním řádu. Tento článek tudíž vyžaduje ustanovení o vnitrostátním prostředku nápravy umožňujícím „příslušnému národnímu orgánu” jednak se zabývat podstatou stížnosti týkající se Úmluvy a jednak zajistit vhodnou podporu, i když smluvní státy mají určitou volnost, pokud jde o způsob, jímž zajišťují konformitu se svým závazkem podle tohoto ustanovení. (viz, mezi jinými, Aksoy proti Turecku, rozsudek ze dne 18. 12 1996, § 95).

Protože Soud dospěl výše k závěru, že došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, není pochyb o tom, že stížnost je „žalovatelná” také podle tohoto ustanovení. Avšak dle judikatury Soudu nezachází čl. 13 tak daleko, aby garantoval prostředek nápravy dovolující, aby zákony smluvního státu jako takové mohly být napadeny u vnitrostátního orgánu (viz např. Gustafsson proti Švédsku, rozsudek ze dne 25. 4. 1996).

Stížnost stěžovatelů se tudíž dostává do konfliktu s touto zásadou, pokud jde o namítaný nedostatek prostředku nápravy po 7. 3. 2002, tj. po dni, kdy vstoupil v platnost čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002, o právech pacientů a kvalitě zdravotnických služeb (viz, mutatis mutandis , Christine Goodwin proti Spojenému království, § 113). Soud tudíž porušení čl. 13 Úmluvy v daném případě neshledal.

V. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy a čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelé tvrdili, že skutečnost, že byl čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002 aplikován v jejich případě v průběhu řízení, představovala svévolný zásah ze strany státu, který porušil jejich právo na respektování rodinného života. Odvolávali se na čl. 8, který stanoví:

„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelé

Při projednávání před soudem stěžovatelé tvrdili, že čl. 8 Úmluvy je použitelný na daný případ v té části, kde proklamuje právo na normální rodinný život. Namítali, že zákon ze dne 4. 3. 2002 porušil toto právo a zasáhl do jeho výkonu. Žádná z podmínek vyžadovaných pro to, aby takový zásah byl v souladu s Úmluvou, zejména že by měl být v souladu s právem, sledovat legitimní cíl a být nezbytným, však nebyla splněna. V prvé řadě legislativa nebyla v protikladu s požadavky stanovenými judikaturou Soudu ani jasná, ani přesně stanovená, a to tím, že normy o odškodnění prostřednictvím principu národní solidarity zůstávají vágní a nepřesné. Za druhé a zejména, zásah nesledoval legitimní a závažný cíl. V této souvislosti stěžovatelé tvrdili, mimo jiné, že ohledy týkající se zlepšení organizace zdravotnických služeb, z nichž nejdůležitější byl zájem vyhnout se zvýšení pojistného pro lékaře a zdravotnická zařízení, nemohly ospravedlnit imunitu ve vztahu k nedbalostním činům nebo opomenutím. Kromě toho stát nezaručil výkon práva stěžovatelů na rodinný život, když zákonodárce zablokoval ochranu zájmů rodiny tím, že je zbavil prostředku nápravy, pomocí něhož mohli požadovat náhradu újmy způsobené zvláštní zátěží vzniklou v důsledku postižení jejich dítěte.

Při projednávání se stěžovatelé rovněž poprvé dovolávali čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 v souvislosti s právem na normální rodinný život. Stěžovatelé tvrdili, že napadaný zákon přinesl neoprávněnou diskriminaci mezi rodiči dětí, jejich postižení bylo následkem chyby lékaře spočívající v tom rozeznat postižení v průběhu těhotenství, a kteří nemohli získat plnou reparaci za důsledky takové chyby a mezi rodiči postižených dětí, kteří mohli přičítat vinu za způsobenou škodu třetí straně a obdržet za ni plnou náhradu.

2. Vláda

Jako svůj hlavní argument vláda napadla použitelnost čl. 8 Úmluvy. S odkazem na judikaturu Soudu (citujíc Marckx proti Belgii, rozsudek ze dne 13. června 1979) činila rozdíl mezi osobními právy, která se svou podstatou váží k rodinnému životu (jako např. dědické právo nebo bezúplatné převody majetku) a právy, která jen nepřímo souvisí s rodinným životem, jako právo na náhradu škody způsobené nedbalostí lékaře. Pokud by byla připuštěna aplikace čl. 8 na později jmenované případy a obzvláště pak na daný případ, znamenalo by to podřazení jakéhokoliv majetkového nároku, který rodina může mít, pod rozsah ustanovení čl. 8, i kdyby se vůbec netýkal struktury rodiny. Ačkoliv, jak vláda uznala, otázka, zda budou náklady vznikající v důsledku postižení R. proplaceny, pravděpodobně ovlivňovalo život rodiny stěžovatelů, netýkala se však nijak osobních vztahů mezi rodiči a dětmi.

Dále vláda namítala, že i kdyby soud měl dospět k názoru, že čl. 8 je použitelný na daný případ, nebyla prokázána existence zásahu. I kdyby tomu tak bylo, zásah by sledoval legitimní cíl a byl by nezbytný v demokratické společnosti s ohledem zejména na legitimní účel, který byl sledován zákonem ze dne 4. 3. 2002.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

Ačkoliv základním záměrem čl. 8 je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům veřejných orgánů, nevyžaduje od státu pouze zdržet se takových zásahů: mohou existovat i pozitivní závazky, které jsou neodmyslitelně spjaty s „respektováním“ rodinného života. Hranice mezi pozitivními a negativními závazky státu podle tohoto ustanovení není přesně vymezená, nicméně použitelné zásady jsou podobné. V obou případech je důležitá spravedlivá rovnováha, kterou je třeba dosáhnout mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku a v obou případech má stát určitou míru uvážení (viz například Nuutinen proti Finsku, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 127; a Kutzner proti Německu, rozsudek ze dne 26. 2. 2002, § 61 a 62). A dále i ve vztahu k pozitivním závazkům vyplývajícím z prvního odstavce „při zachovávání (vyžadované) rovnováhy budou mít cíle zmíněné v druhém odstavci určitý význam“ (viz Powell a Rayner proti Spojenému království, rozsudek ze dne 21. 2. 1990, § 41).

Respektování rodinného života v sobě obsahuje závazek státu jednat způsobem, který umožňuje normální vývoj vztahů mezi jednotlivci (viz např. Marckx, § 45). Soud potvrdil, že Stát je podroben tomuto typu závazku tam, kde shledal přímou a bezprostřední souvislost mezi opatřeními vyžadovanými stěžovatelem na jedné straně a jeho soukromým a rodinným životem na straně druhé (viz Arey proti Irsku, rozsudek ze dne 9. 10. 1979, § 32; X a Y proti Nizozemí, rozsudek ze dne 26. 3. 1985, § 32; López Ostra proti Španělsku, rozsudek ze dne 9. 12. 1994; Guerra a další proti Itálii, rozsudek ze dne 19. 2. 1998, § 55; Botta proti Itálii, rozsudek ze dne 24. 2. 1998, § 58; Zehnalová a Zehnal proti České republice).

Jelikož koncepce respektování není přesně stanovená, Stát užívá širokou míru uvážení při určení, jaké kroky mají být učiněny pro zajištění souladu s Úmluvou se zřetelem na potřeby a zdroje společnosti a jednotlivců (viz Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 67; a Zehnalová a Zehnal, citováno výše). Současně však Soud připomíná zásadně subsidiární roli Úmluvy. Vnitrostátní orgány mají přímé demokratické zmocnění a jsou, jak Soud potvrdil při mnoha příležitostech, v zásadě v lepším postavení, než je mezinárodní soudce, aby posoudily místní potřeby a podmínky (viz např. Handyside proti Spojenému království, rozsudek ze dne 7. 12. 1976, § 48; Hatton a další proti Spojenému království, § 97). V záležitostech veřejné politiky, názory na níž se v demokratické společnosti mohou široce rozcházet, by role vnitrostátního zákonodárce měla mít zvláštní váhu (viz rozsudek ve věci James a další proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1986, § 46, kde Soud považoval za přirozené, že míra uvážení ponechaná zákonodárci k implementaci sociální a hospodářské politiky by měla být široká).

2. Použití výše zmíněných zásad

V daném případě, pokud může být předložená stížnost odlišena od dříve projednaných podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, stěžovatelé tvrdili, že došlo k neoprávněnému zásahu, ale také, v podstatě k nečinnosti státu, který nevytvořil efektivní systém, který by poskytoval odškodnění za zvláštní zátěž vznikající v důsledku postižení dítěte.

První otázkou je, zda-li je čl. 8 Úmluvy použitelný; jinými slovy, zda se opatření učiněná odpovědným státem ve vztahu k postiženým osobám týkala práva stěžovatelů vést normální rodinný život.

Avšak Soud nepovažuje za nezbytné v daném případě posoudit tuto otázku, jelikož má za to, že i za předpokladu, že čl. 8 může být aplikován, jednání, které je předmětem sporu nezakládá porušení tohoto ustanovení. Soud podotýká, že čl. 1 zákona ze dne 4. 3. 2002 změnil stávající právní úpravu lékařské odpovědnosti. V reakci na rozsudek Perruche a následnou bouřlivou celostátní diskusi, v níž se odrážel zásadní rozkol francouzské společnosti, francouzský parlament po poradě s různými osobami a dotčenými zájmovými skupinami intervenoval za účelem, aby byl vytvořen nový systém odškodnění újmy utrpěné postiženými dětmi a jejich rodiči, odlišný od toho, který vyplýval z judikatury správních a občanskoprávních soudů. Jedním z hlavních dopadů nových norem vzniklých v jeho důsledku a objasněných Státní radou v jejím posudku ze dne 6. 12. 2002 bylo, že rodiče už nemohli od strany, která zanedbala své povinnosti, obdržet náhradu škody za zvláštní zátěž, která vzniká v důsledku postižení jejich dětí v průběhu jejich života.

Tato pravidla byla důsledkem komplexní diskuse Parlamentu, v jejímž průběhu byly zvažovány právní, etické a sociální ohledy a zájmy týkající se řádné organizace zdravotnických služeb a potřeby spravedlivého zacházení se všemi postiženými osobami. Jak Státní rada poznamenala ve svém posudku uvedeném výše, Parlament založil své rozhodnutí na důvodech obecného zájmu a platnost těchto důvodů nemůže být Soudem zpochybňována. Tím zásah sledoval alespoň jeden z legitimních cílů zakotvených v odst. 2 čl. 8 Úmluvy, konkrétně ochranu zdraví a morálky.

Bezpochyby inkriminovaná ustanovení prostřednictvím retroaktivity zbavila stěžovatele podstatné části náhrady škody, k níž mohli uplatnit nárok, a to tím, že byla bezprostředně aplikovatelná a Soud nemohl než zopakovat svá zjištění o porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Nicméně francouzský zákonodárce tím, že rozhodl, že náklady péče o postižené děti by měly spočívat na principu národní solidarity, zaujal stanovisko, podle něhož je lepší zabývat se touto záležitostí prostřednictvím legislativy zakotvující podmínky pro obdržení odškodnění za postižení než ponechat na soudech, aby rozhodovaly o činnostech podle platného práva týkajícího se odpovědnosti. Navíc Soud podotýká, že dřívější úprava, která existovala od roku 1975, byla zcela změněna zákonem ze dne 11. 2. 2005. Soudu jistě nepřísluší nahrazovat národní orgány při posuzování vhodnosti takového systému nebo určování toho, co by mohlo být nejlepším postupem v této obtížné sociální sféře. Jedná se o oblast, kde Smluvní strany požívají široký prostor pro uvážení (viz, mutatis mutandis , Powell a Rayner proti Spojenému království, § 44).

Není tudíž dán žádný vážný důvod k tomu, aby Soud vyslovil, že způsob, jakým se francouzský zákonodárce vypořádal s problémem nebo obsahem zvláštních opatření přijatých k jeho ukončení, byl v rozporu s čl. 8, ať už v jeho pozitivních, nebo negativních aspektech. Nelze rozumně tvrdit, že francouzský parlament tím, že změnil systém odškodnění postižení ve Francii, překročil širokou volnost uvážení, která mu byla v této oblasti ponechána, nebo že porušil spravedlivou rovnováhu, která musí být zachována.

K porušení čl. 8 Úmluvy tudíž nedošlo. Co se týče stížnosti podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8, Soud podotýká, že byla před ním uplatněna poprvé při projednávání dne 23. 3. 2005. Následkem toho se jí netýká rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 6. 7. 2004, které omezuje rozsah příslušnosti Soudu. (viz např. Göç proti Turecku, § 36; a Assanidze proti Gruzii, § 162). Z toho vyplývá, že tato stížnost nespadá pod rozsah případu, tak jak byl postoupen velkému senátu.

VI. Aplikace čl. 41 Úmluvy

A. Materiální a morální újma

Stěžovatelé tvrdili, že utrpěli materiální újmu odpovídající částce, kterou by byli získali, kdyby nadále trvala situace, která existovala před přijetím zákona ze dne 4. 3. 2002. Na základě předložených vyúčtování stěžovatelé uplatnili nárok na následující částky:

a) 38 701,32 EUR a 6 922,40 EUR za narušení jejich pracovního života, které utrpěli pan a paní Draonovi, každý samostatně;

b) 22 867,35 EUR jako náhradu za ztrátu užívání skutečného majetku;

c) 91 469,40 EUR jako náhradu morální újmy;

d) 45 734,70 EUR jako náhradu za narušení jejich životů;

e) 365 499 EUR jako náhradu dodatečných výdajů spojených s vybudováním účelově zařízeného domu;

f) 42 779 EUR jako náhradu za nezbytné úpravy jejich obydlí;

g) 5 092,588 jako náhradu jiné než odborné péče (pomoc třetí osoby);

h) 52 567,47 EUR za zvláštní vydání, která nebyla refundována;

i) 35 940,99 EUR nebo speciálně vybavené motorové vozidlo.

Zejména co se týče částek odpovídajících „zvláštnímu břemenu“ [vyjmenovaných pod body e) až i)], stěžovatelé zdůraznili, že zákon ze dne 11. 2. 2005 nebude ihned aplikovatelný na děti a že nezajistí náhradu újmy, kterou už utrpěli od narození R. Příspěvky poskytované podle toho zákona navíc nebudou postačující.

Z částek uvedených výše stěžovatelé odečetli částku ve výši 180 000 EUR, přiznanou Správním soudem v Paříži. Požadavek na náhradu materiální újmy tak činil 5 615 069,63 EUR. Stěžovatelé dále požadovali 12 000 EUR jako náhradu morální újmy způsobené porušením Úmluvy, která byla předmětem jejich stížnosti. Vláda vznesla námitku proti všem výše uvedeným nárokům, jelikož je považovala za nepřiměřené. Co se týče požadavku na náhradu materiální újmy, vláda uplatnila zejména námitku, že částky požadované pod body a) až d) již byly uspokojeny vnitrostátnímu soudy. Co se týká částek odpovídajícím „zvláštní zátěži“ vznikající v důsledku postižení R. [vyjmenovaných pod body e) až i)], tyto již byly částečně uhrazeny pomocí příspěvků vyplácených prostřednictvím principu národní solidarity, které byly dodatečně zavedeny do zákona ze dne 11. 2. 2005. Vláda má rovněž za to, že pokud jde o morální újmu, pak pokud Soud zjistí porušení, tento závěr by mohl znamenat dostatečné zadostiučinění.

Soud má za to, že za okolností případu a zejména s ohledem na stav řízení před vnitrostátními soudy není otázka aplikace čl. 41 zcela připravená pro rozhodnutí ve vztahu k materiální a morální újmě. Proto by mělo být řízení před Soudem zatím odloženo s přihlédnutím k možnosti dohody mezi žalovaným státem a stěžovatelem.

B. Náklady a výdaje

Na základě předložení vyúčtování stěžovatelé požadovali 15 244 EUR jako náhradu nákladů a výdajů, jež vynaložili v řízení před Soudem. Vláda uznala, že stěžovatelé využili služeb právníka a že případ byl poměrně komplikovaný. Ponechala stanovení částky, která má být přiznána na Soudu samotném, ale uvedla, že by tato částka neměla překročit 7 500 EUR.

Soud konstatoval, že požadované částky nejsou nepřiměřené ve světle povahy sporu, který byl nesporně složitý, a tudíž uznává požadavek stěžovatelů v plné výši a uděluje jim náhradu nákladů řízení ve výši 15 244 EUR.


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy byl porušen;

2. jednomyslně, že není nutné zabývat se stížností podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy;

3. v poměru dvanácti hlasů k pěti, že není nutné zabývat se samostatně stížností podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

4. jednomyslně, že čl. 13 Úmluvy nebyl porušen;

5. jednomyslně, že i kdyby byl čl. 8 aplikovatelný, nebyl porušen;

6. jednomyslně, že stížnost podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 nespadá pod rozsah posuzovací pravomoci Soudem;

7. jednomyslně, že co se týče částky, která by měla být stěžovatelům přiznána ve vztahu k materiální i morální újmě vznikající v důsledku porušení Úmluvy, otázka aplikace čl. 41, pokud jde o materiální a morální újmu, není ještě připravena k rozhodování, a proto

a) výše zmíněná otázka nebude posouzena;

b) vyzývá vládu a stěžovatele, aby předložili, ve lhůtě 6 měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku svá písemná vyjádření a zejména aby oznámili Soudu existenci jakékoliv dohody, kterou mezi sebou uzavřou;

c) odkládá další řízení a deleguje na předsedu Soudu pravomoc stanovit totéž;

8. jednomyslně, že

a) žalovaný stát musí do tří měsíců zaplatit 15 244 EUR za náklady a výdaje, které byly vynaloženy doposud v řízení před Soudem, včetně jakékoliv daně, která může být účtována;

b) úroky rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body jsou splatné za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.