Sjednocená makedonská organizace Ilinden – PIRIN (United Macedonian Organisation Ilinden – PIRIN) a ostatní proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. Sekce)

Číslo stížnosti: 59489/00

Datum: 20. 10. 2005

Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), N. Vajićová (Chorvatsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Azerbajdžán).

Sjednocená makedonská organizace Ilinden – strana pro ekonomický rozvoj a integraci obyvatelstva (United Macedonian Organisation Ilinden – Party for Economic Development and Integration of the Population, UMO Ilinden – PIRIN; dále „stěžovatel“) byla politickou stranou založenou dne 28. 2. 1998 v jihozápadním Bulharsku (v oblasti známé jako kraj Pirin, nebo geografická oblast Pirin Makedonie). Byla prohlášena Ústavním soudem dne 29. 2. 2000 za protiústavní a následně byla rozpuštěna.

V letech 1990 – 1998 bylo založeno více než patnáct organizací osob prohlašujících, že mají makedonskou etnickou příslušnost, které byly aktivní na území Bulharska. Většina z nich zřejmě nikdy nepožádala o registraci.

Jedna z nich, UMO Ilinden, byla založena dne 14. 4. 1990. Jejím cílem podle stanov a programu bylo „sjednotit všechny Makedonce v Bulharsku na územním a kulturním základě“ a dosáhnout „uznání makedonské menšiny v Bulharsku“. V tom samém roce stěžovatel požádal o registraci, která byla zamítnuta. Ve svých rozsudcích z července a listopadu 1991 příslušné soudy shledaly, že cíle organizace byly namířeny proti jednotě národa, že stěžovatel hlásá národnostní a etnickou nesnášenlivost a představuje nebezpečí pro územní celistvost Bulharska. Cíle organizace zahrnovaly „politický rozvoj Makedonie“ a „jednotný, nezávislý makedonský stát“ (viz Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, 2001). Stěžovatel se pokusil znovu zaregistrovat v letech 1998 – 1999, ale registrace byla zamítnuta.

Politická strana (stěžovatel) byla založena ve městě Gotze Delchev dne 28. 2. 1998 padesáti jedna osobami. Někteří ze zakládajících členů byli dříve členy UMO Ilinden. Žádost o registraci byla podána u Městského soudu v Sofii (dále „Městský soud“).

V průběhu řízení prokurátor tvrdil, že cíle strany byly v rozporu s čl. 44 odst. 2 Ústavy a že by měla být registrace zamítnuta. Zakladatelé se v souvislosti s tímto rozhodli pozměnit jeden bod ve stanovách, učinili tak na jednání dne 14. 11. 1998 a předložili nové znění soudu. Rozsudkem z 12. 2. 1999 Městský soud stranu zaregistroval, když uvedl, že její cíle tak, jak jsou stanoveny ve stanovách a programu, nejsou v rozporu s čl. 44 odst. 2 Ústavy a § 3 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990.

Rozpuštění politické strany

1. Řízení před Ústavním soudem

Dne 4. 3. 1999 šedesát jedna členů bulharského parlamentu požádalo Ústavní soud, aby prohlásil politickou stranu za neústavní, resp. v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 44 odst. 2 Ústavy z roku 1991. Tvrdili, že strana byla ve skutečnosti vytvořena v roce 1990 a byla následovníkem protizákonné UMO Ilinden. Dále uvedli, že konečným cílem strany bylo vytvoření nezávislého makedonského státu odtržením oblasti makedonského Pirinu od Bulharska. Členové strany a její vůdci při mnoha příležitostech takové cíle hlásali. Původní stanovy strany, změněné v průběhu řízení před Městským soudem, obsahovaly znění, že „budou chráněny zájmy obyvatel makedonského Pirinu a uprchlíků z makedonského Aegeanu a Vardaru“. To dokazuje separatistické tendence. Předseda strany pan Ivan Singartiyski (druhý stěžovatel) zaslal dopisy státním úřadům a médiím sousední země, ve kterých vyzýval k podpoře makedonské menšiny v Bulharsku. Bylo pravdou, že vliv strany na veřejnost byl zanedbatelný, ale její registrace vytvořila nebezpečný precedent.

Dne 9. 3. 1999 prohlásil Ústavní soud stížnost za přijatelnou a vyzval stěžovatele, Národní shromáždění, Radu ministrů, ministry vnitra a spravedlnosti, generálního prokurátora, bulharský helsinský výbor a bulharské centrum pro lidská práva, aby předložili svá písemná vyjádření do 30 dnů. Druhý stěžovatel, pan Singartiyski, jednající jako předseda jménem strany, ve svém vyjádření uvedl, že UMO Ilinden – PIRIN je demokratickou stranou a její činnost je plně v souladu s Ústavou a zákony země. Bulharský helsinský výbor a bulharské centrum pro lidská práva byly proti rozpuštění strany. Uvedly, že existuje pouze krátkou dobu, a je tedy předčasné usuzovat, jestli je její činnost protiústavní. Několik málo veřejných prohlášení jejích představitelů a členů nemůže vést k žádnému závěru. Naopak, strana nikdy nezpochybnila územní celistvost země. Opatření tak radikální, jako je rozpuštění, by bylo ospravedlněno jen tehdy, kdyby existovala bezprostřední a přímá hrozba národní bezpečnosti nebo veřejnému pořádku, což nebyl tento případ.

Jednání Ústavního soudu, na kterém soud vyslechl ústní stanoviska, se konalo dne 25. 11. 1999. Ministerstvo vnitra předložilo jako důkaz dopis psaný panem Kirilem Ivanovem, bývalým předsedou strany, zaslaný jménem strany Open Society Institutu v Budapešti. V něm pan Ivanov uvedl, že „Makedonský Pirin musí získat ,kulturní, politickou a ekonomickou autonomii‘ a že lidská práva Makedonců v Pirinu jsou důležitější než suverenita Bulharska“. Tento dopis se projednával na jednání předsednictva strany dne 28. 11. 1999. Strana se od dopisu sama distancovala a uvedla, že činy pana Ivanova jsou v rozporu se stanovami strany a jejími cíli. Předsednictvo doporučilo vyloučení pana Ivanova ze strany. Strana informovala Ústavní soud o svém rozhodnutí.

2. Rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud vynesl rozsudek dne 29. 2. 2000, kterým prohlásil stranu za protiústavní. Soud na úvod konstatoval, že ústavnost strany by měla být posuzována hlavně na základě jejích aktivit. Nestačí vycházet jen z jejích stanov a programu. Stanovy strany mohou být jen zástěrkou pro její registraci, proto je nutné přihlédnout k jejím skutečným aktivitám. Nelze vyloučit, že tyto dokumenty mohou tajit cíle, záměry a činnosti, které jsou odlišné od veřejně proklamovaných. Je proto nutné srovnat jejich obsah se skutečnými aktivitami strany. Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) se tímto problémem zabýval ve svém rozsudku ve věci Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku (1998). Ústavní soud dále uvedl, že ačkoli byla strana zaregistrována na základě svých stanov přijatých na zakládajícím setkání dne 28. 2. 1998, nebyla novou organizací. Měla předchůdce a pokračovala v jeho aktivitách. Soud popsal založení UMO Ilinden v roce 1990 a její neúspěšný pokus o registraci v letech 1990 – 1991. Dále shledal, že UMO Ilinden se v roce 1994 rozdělila na radikály a umírněnější členy, kteří vytvořili dvě organizace: UMO Ilinden – Demokratická akce a UMO Ilinden – Blagoevgrad. Většina současných představitelů strany, včetně pana Ivana Singartiyského a pana Kirila Ivanova, byli členové těchto dvou organizací, které se spojily a po neúspěšném pokusu o registraci jako sdružení u Krajského soudu v Blagoevgradu se jim podařilo zaregistrovat se jako politická strana u Městského soudu v Sofii. Bylo možno se tedy domnívat, že stěžovatel nebyl novou organizací, ale že je úzce spjat s bývalým nezaregistrovaným sdružením UMO Ilinden. Obě mají téměř stejný název a stejné osoby byly jejími představiteli a členy. Kromě toho, druhý stěžovatel a další představitel strany v novinových rozhovorech uváděli, že považují stěžovatele a UMO Ilinden za jednu a tutéž organizaci. Soud proto uzavřel, že aktivity předchůdce stěžovatele by měly být vzaty v úvahu pro účely posouzení ústavnosti strany.

Pokud jde o tvrzený nesoulad s čl. 11 odst. 4 Ústavy, soud shledal, že v Bulharsku nejsou etničtí Makedonci. Proto nelze říci, že strana vychází z makedonského původu. Z jejích stanov vyplývá, že každý bulharský občan se mohl stát jejím členem. Tato část stížnosti byla tedy neopodstatněná.

Pokud jde o další důvod prohlásit stranu za protiústavní, nesoulad s čl. 44 odst. 2 Ústavy, soud odkázal na množství konkrétních příkladů, ve kterých členové strany a jejího předchůdce jednali způsobem zakázaným podle čl. 44 odst. 2 Ústavy:

– na setkání dne 20. 4. 1991 v klášteře Rozhen byla přijata deklarace požadující plnou kulturní, ekonomickou a politickou autonomii regionu Pirin, stažení bulharských jednotek označených jako „okupační“, rozpuštění bulharských politických stran a organizací, vytvoření makedonské ortodoxní církve nezávislé na bulharské ortodoxní církvi, atd.;

– vzpomínkové shromáždění konané dne 1. 8. 1993 v areálu pevnosti Samuilova. Leták oznamující shromáždění obsahoval mapu Makedonie, která zahrnovala území, které jsou součástí Bulharska (region Pirin) a Řecka a uprostřed mapy byl znázorněn symbol šestnácticípé makedonské hvězdy;

– v roce 1994 noviny Skornuvane vydávané UMO Ilinden obsahovaly mapu Makedonie s územími náležejícími Bulharsku a Řecku;

– dne 2. 8. 1997 frakce UMO Ilinden vedená panem Kirilem Ivanovem vydala memorandum, podle něhož v Bulharsku v současnosti existuje „genocida, diskriminace a asimilace“ a Makedonci jsou zde zbaveni práva uctívat památku tisíců bojovníků, kteří padli v boji za „svobodnou a nezávislou Makedonii“. Toto memorandum bylo rozšiřováno v zahraničí;

– ihned po založení strany noviny Nová Makedonie ve svém vydání dne 21. – 22. 3. 1998 znovu otiskly rozhovor s panem Ivanem Gargavelovem, sekretářem strany, ve kterém údajně urazil bulharský národ a zaútočil na představitele bulharských úřadů. Mluvil o regionu Pirin jako o části Makedonie a uvedl, že jedinečný folklór, kultura, tradice a jedinečnost makedonského lidu byly zničeny, že její historie a zvyky byly ukradeny a že je popírána její národní identita;

– v únoru 1999 se pan Ivan Gargavelov zúčastnil tiskové konference Konzervativní strany konané ve Skopje, jako představitel UMO Ilinden. Když byl tázán, proč mluví bulharsky, odpověděl: „To není bulharština, ale makedonština, jazyk, kterým se mluví v Bulharsku, zatímco tamní Bulhaři mluví tatarským jazykem“;

– v rozhovoru pro deník Macedonian Sun dne 27. 3. 1998 místopředseda strany pan Anguel Bezev obvinil Bulharsko z genocidy a nedostatku demokracie a mluvil o „Pirinu části Makedonie“ jako o nebulharském území. Vyjádřil se pro odtržení od Bulharska, ale byl toho názoru, že ještě nenastala vhodná doba, a dodal: „Věřím, že čas pracuje pro nás“;

– prohlášení UMO Ilinden podepsané jeho předsedou panem Ivanem Singartiyskim (druhý stěžovatel) a jeho tajemníkem panem Ivanem Gargavelovem bylo zveřejněno ve vydání deníku Macedonian Sun dne 10. 4. 1998. Mluvilo se v něm o regionu Pirin jako o části Makedonie;

– strana se spolu s několika zahraničními organizacemi zúčastnila vydání Deklarace na ochranu národních odlišností makedonského lidu adresované vládě bývalé Jugoslávské republice Makedonie. Bod pět deklarace požadoval potvrzení, že část makedonského lidu žila na makedonském území daného do dočasného poručnictví Albánii, Bulharsku a Řecku smlouvou z roku 1913 z Bukurešti. Znovu bylo prohlášeno, že tato část bulharského území byla jen dočasně pod správou Bulharska;

– pan Atanas Manushkin kandidující na funkci starosty Razlogu na kandidátce strany dne 8. 10. 1999 na tiskové konferenci prohlásil: „V několika vyjádřeních členů bulharské vlády bylo řečeno, že když koalice Spojených demokratických sil nevyhraje v Razlogu volby, do regionu nepřijdou žádné finanční prostředky. Tudíž jestliže vyhrajeme my, dá nám vláda právo si svobodně vybrat a vyhlásit, že toto je svobodné území, které se následně může rozhodnout, ke komu se připojí“;

– dopis zaslaný panem Kirilem Ivanovem dne 20. 7. 1999 jménem strany Open Society Institutu v Budapešti (viz výše) byl rovněž významný. Vyjádřil v něm přání, aby „makedonský Pirin získal kulturní, politickou a ekonomickou autonomii“. Rovněž uvedl, že „lidská práva Makedonců v makedonském Pirinu stojí nad národní suverenitou Bulharska“. Podle názoru soudu skutečnost, že se vedení strany distancovalo od pana Ivanova, nestačí, protože se tak stalo teprve tehdy, když byl dopis doručen adresátovi a byl znám veřejnosti.

Ústavní soud pokračoval:

„Skutečnosti výše uvedené naznačují, že činnost strany je zaměřena na region Pirin. Považuje tuto část území Bulharska za nebulharské území. Podle jejího názoru je to cizí území, dané Bulharsku do dočasné správy podle mezinárodní smlouvy. Činnost strany směřuje k odtržení dotyčného území od Bulharska. To dokazují výzvy k autonomii, což je výslovně zakázáno čl. 2 odst. 1 Ústavy. Rovněž mapy vydávané a zveřejňované stranou definují region Pirin jako část Makedonie a své názory strana dokazuje i interpretací balkánské války a Bukurešťské smlouvy z roku 1913. Hrozí, že dojde k odtržení regionu Pirin, jestliže nedojde ke splnění jejích požadavků. Taková hrozba, učiněná předsedou strany, nemusí být jen slova. Je skutečná a ukazuje cíle strany. Kromě toho tak mluvili i ostatní straničtí představitelé.

Jedná se o činnost zaměřenou proti územní celistvosti země ve smyslu čl. 44 odst. 2 Ústavy. Ústavní normy chrání hodnoty nejvyššího významu, zejména územní celistvost Bulharské republiky, kterou čl. 2 odst. 2 Ústavy prohlašuje za nedotknutelnou. Činnost zaměřená proti územní celistvosti, jakou je ta v projednávaném případě, je nepřijatelná.

Politická strana, která prohlašuje část bulharského území za cizí a zapojuje se do akcí za jeho odtržení, je protiústavní stranou. Nemá právo na existenci. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho pojetí protiústavnosti je v souladu s čl. 22 odst. 2 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále,Úmluva‘). Tato ustanovení umožňují omezit svobodu sdružování, když je to nutné v zájmu národní bezpečnosti jako zde. Není pochyb o tom, že činnost, zaměřená proti územní celistvosti Bulharské republiky, ohrožuje její národní bezpečnost.“ Tři soudci hlasovali proti většině. V jejich nesouhlasných stanoviscích mj. vyjádřili názor, že činnosti UMO Ilinden by neměly být vzaty v úvahu pro účely posuzování protiústavnosti strany. Uvedli, že Ústavní soud pochybil, když vzal v úvahu jen některá vyjádření členů a představitelů strany. Její základní činností byla od její registrace spíše normální a plně demokratická účast ve volbách do regionální správy v říjnu 1999. Soud se však rozhodl tuto skutečnost ignorovat. Konečně soudci vyjádřili názor, že strana byla potrestána za vyjadřování svých názorů, které měla právo sdělovat, ačkoli byly pro většinu Bulharů šokující a možná i urážlivé.

Stěžovatelé – politická strana UMO Ilinden – PIRIN, její předseda pan Ivan Iliev Singartiyski, bulharský státní příslušník (nar. 1953), její místopředseda pan Ivan Georgiev Bikov, bulharský státní příslušník (nar. 1938), a její tajemník pan Atanas Mihaylov Orozov, bulharský státní příslušník (nar. 1948), se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátili dne 3. 7. 2000. Tvrdili, že rozpuštění strany UMO Ilinden – PIRIN Ústavním soudem v únoru 2000 nebylo v souladu se zákonem a nebylo nezbytné v demokratické společnosti. Stížnost byla přidělena 1. sekci Soudu. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2004 prohlásil senát 1. sekce stížnost za přijatelnou. Dne 1. 11. 2004 změnil Soud složení svých sekcí. Stížnost byla ponechána 1. sekci v novém složení.

K tvrzenému porušení čl. 11 Úmluvy:

Stěžovatelé namítají podle čl. 11 Úmluvy, že politická strana UMO Ilinden – PIRIN byla prohlášena za protiústavní a následně byla rozpuštěna. Uvedli, že toto zasahování do jejich svobody sdružování nebylo stanoveno zákonem, protože ve svém rozsudku č. 7 z roku 1996 Ústavní soud konstatoval, že omezení svobody projevu, která se podle názoru stěžovatelů, mutatis mutandis, aplikuje na svobodu sdružování, by bylo ospravedlnitelné jen tehdy, kdyby dotyčné projevy byly bezprostřední hrozbou násilného zvrácení ústavního pořádku a demokracie. Stěžovatelé dále uvedli, že zasahování nebylo nezbytné v demokratické společnosti, protože Ústavní soud neuvedl relevantní a dostatečné důvody pro prohlášení strany za protiústavní. Čl. 11 zní:

„1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

Stěžovatelé uvedli, že zasahování do práv chráněných čl. 10 a 11 Úmluvy jsou ospravedlněna jen tehdy, když výkon těchto práv ohrožuje principy demokratické vlády. V dosavadní judikatuře Soudu jsou taková zasahování považována za oprávněná jen ve dvou typech případů: když existuje hrozba užití násilí a když je navrhovaný politický projekt neslučitelný s pravidly demokracie. Ostatní politické akce jsou chráněny Úmluvou. Dokud je separatismus podporován v rámci demokratického procesu, není důvod takovou politiku zakazovat. Územní celistvost státu je předmětem diskuse stejně jako další otázky veřejného zájmu. To bylo nedávno potvrzeno Soudem jeho rozsudkem ve věci Socialistická strana Turecka a další proti Turecku, 2003.

Stěžovatelé tvrdí, že rozpuštění UMO Ilinden – PIRIN nebylo nezbytné v demokratické společnosti, protože se jednalo o demokratickou politickou stranu. V její činnosti či činnosti jejích představitelů nebylo nic, co by naznačovalo nepřátelský postoj k demokratické formě vlády. Nedošlo rovněž k žádným výzvám k užití násilí. Stěžovatelé připouští, že skutečnosti, kterými Ústavní soud odůvodnil svůj rozsudek, jsou pravdivé. Dále souhlasili s tím, že určitý význam mohou mít i poslední výroky členů a představitelů strany, ale Ústavní soud jim však dal nepřiměřený význam, když na straně druhé znevážil řadu dalších skutečností, jako je účast strany ve volbách v říjnu roku 1999, která byla důkazem, že ve skutečnosti separatismus odmítá.

Stěžovatelé uvedli, že UMO Ilinden – PIRIN nikdy neprováděla separatistické aktivity. Podporovala pouze práva etnických Makedonců žijících v Bulharsku, a tudíž se dotýkala problému regionální autonomie. Zatímco někteří z jejích členů mohli v minulosti nebo i současnosti vyjádřit separatistické tendence, nikdy za tímto účelem nebylo přijato žádné usnesení strany ani to nebyla politika strany. I za předpokladu, že politikou strany byl separatismus, jak tvrdí Ústavní soud na základě výroků členů strany před jejím založením, není to dostatečný důvod pro její rozpuštění. Nejednalo se o nepřátelské útoky na principy demokracie ani výzvy k užití násilí. Právě naopak, množství výroků a stanovisek citovaných Ústavním soudem obsahovalo demokratické principy.

Stěžovatelé uvedli, že rozpuštění UMO Ilinden – PIRIN nevycházelo z relevantních a dostatečných důvodů. Ústavní soud jen konstatoval, že strana obhajovala separatistické ideje, a rozhodl, že to stačí k jejímu zákazu, aniž by se nějakým způsobem zabýval přiměřeností tohoto opatření. Soud tudíž nezvážil, zda existovaly dostatečné důkazy, že strana obhajuje užití násilí nebo jiných nedemokratických prostředků k dosažení svých cílů. Soud se rovněž nezabýval otázkou, zda strana přijala nebo odmítala demokratické principy. Rozsudek se místo toho soustředil na nevýznamné otázky, jako je státní příslušnost, národnost a správný výklad historických událostí.

Stěžovatelé uzavřeli, že neexistovala naléhavá společenská potřeba ospravedlňující rozpuštění UMO Ilinden – PIRIN a že důvody Ústavního soudu pro nařízení tohoto opatření nebyly relevantní a dostatečné. Rozpuštění strany nelze proto považovat za nezbytné v demokratické společnosti.

Vláda nejprve uvedla, že rozpuštění strany bylo stanoveno zákonem, Ústavou z roku 1991 a zákonem o politických stranách z roku 1990. Na základě čl. 149 odst. 1 a 5 Ústavy má Ústavní soud pravomoc rozhodnout o ústavnosti politických stran. Důvodem pro prohlášení strany za protiústavní byly čl. 44 Ústavy a § 3 zákona o politických stranách. Ústavní soud využil svoji pravomoc zákonným způsobem. Vláda dále uvedla, že namítané zasahování sledovalo celou řadu legitimních cílů: ochranu národní bezpečnosti, veřejnou bezpečnost, územní celistvost země a práva a svobody jiných.

Podle jejího názoru bylo rozpuštění strany důsledkem naléhavé společenské potřeby a bylo přiměřené sledovaným legitimním cílům. Vláda tvrdí, že stížnost by měla být posuzována v širším historickém kontextu a ve světle skutkových závěrů ve věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden. Právo se svobodně sdružovat není absolutní a podléhá omezením stanovených zákonem, jinak by jeho výkon mohl ovlivňovat zájmy státu a společnosti. Judikatura Soudu k čl. 10 a 11 Úmluvy stanoví, že státy požívají široké míry uvážení při výběru prostředků k omezení tohoto práva. Při rozhodnutí zakázat politickou stranu nebo hnutí musí úřady přihlédnout hlavně k jejich aktivitám a jejich souladu s principy demokracie. Ústavní soud konstatoval, naprosto v souladu s těmito principy, že ústavnost strany je třeba posoudit na základě jejích aktivit, nejen stanov a programu.

Ústavní soud rovněž zkoumal vztah mezi stěžovatelem a UMO Ilinden a zda mezi nimi existovala určitá kontinuita. Bylo zjištěno, že počátky stěžovatele lze vysledovat již v roce 1990, kdy byla založena UMO Ilinden. Proto je logickým závěrem Ústavního soudu, že stěžovatel není novou politickou organizací, ale má předchůdce, UMO Ilinden. Ta se v roce 1994 rozdělila a vytvořily se dvě organizace: UMO Ilinden – Demokratická Akce vedená panem Ivanem Singartiyskim (druhý stěžovatel) a UMO Ilinden, vedená panem Kirilem Ivanovem. Oba pánové jsou představiteli stěžovatele. V roce 1998 se obě organizace rozhodly sloučit a požádaly o registraci Městský soud v Sofii. Při posuzování ústavnosti stěžovatele vzal Ústavní soud správně v úvahu celé období deseti let, které předcházelo rozpuštění strany. Je nepochybné, že prohlášení strany za protiústavní jen na základě stanovisek a výroků jejích představitelů by bylo chybné. V projednávaném případě vycházel však závěr o protiústavnosti strany z důkazů o dlouhé řadě incidentů, kterými se Ústavní soud v rozsudku zabýval. Činnosti stěžovatele lze označit za podporu separatistických plánů, výzvy k autonomii regionu Pirin, šíření map znázorňujících bulharské území začleněné do plánovaného území Makedonie, popisujících region Pirin jako část Makedonie, slovní výpady a vážná obvinění proti bulharskému státu, výhrůžky o odtržení regionu Pirin, jestliže nebudou splněny požadavky strany atd.

Vláda tvrdí, že po registraci mohla strana směřovat k moci, a tudíž se dostat k mechanismu, jak dosáhnout uskutečnění svých separatistických snah. Nebezpečí hrozilo národní bezpečnosti, státní suverenitě, územní celistvosti země a jednotě národa. Ve světle všech důkazů byly plně oprávněné závěry Ústavního soudu, že strana považovala region Pirin za nebulharské území a že její aktivity směřovaly až k pokusům o odtržení tohoto regionu od Bulharska.

Vláda uvedla, že právo stoupenců UMO Ilinden a stěžovatele považovat se za Makedonce bylo plně zaručeno, jak dokládá sčítání z roku 2001, ve kterém se 5 071 osob prohlásilo za Makedonce. Dále, po místních volbách v říjnu 1999, strana získala posty dvou starostů a tří radních. I přes rozpuštění strany zůstaly tyto osoby dále v úřadu.

Shrnuto, vláda je toho názoru, že zasahování do práv stěžovatelů na svobodu sdružování bylo v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti pro ochranu národní a veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných.

1. K aplikovatelnosti čl. 11

Strany se shodují, že se čl. 11 na stěžovatele aplikuje. Soud je stejného názoru (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další, Socialistická strana a další proti Turecku, 1998; Yazar a další proti Turecku, 2002).

2. Zda došlo k zasahování

Rozpuštění stěžovatele nepochybně představovalo zasahování jak do práv prvního stěžovatele, tak ostatních stěžovatelů (kteří byli tehdy předsedou, místopředsedou a tajemníkem strany) na svobodu sdružování (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další; Strana svobody a demokracie proti Turecku, 1999; výše cit. Yazar a další).

3. Zda bylo zasahování ospravedlněno

a) „Stanoveno zákonem“

Soud znovu opakuje, že je v první řadě na vnitrostátních úřadech, v daném případě na Ústavním soudu, interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo. Není úkolem Soudu jeho závěry zpochybňovat, pokud nejsou svévolné. Podstatou tvrzení stěžovatelů je, že rozsudek Ústavního soudu odporuje jeho vlastní judikatuře o přípustnosti omezení svobody projevu. Bylo uvedeno, že ve svém rozsudku č. 7 z roku 1996 Ústavní soud konstatoval, že omezení svobody projevu, které se podle názoru stěžovatelů mutatis mutandis aplikuje na svobodu sdružování, by bylo ospravedlnitelné jen tehdy, kdyby byl dotyčný projev bezprostřední hrozbou násilného zvrácení ústavního pořádku a demokracie. Soud však není přesvědčen, že tomu tak skutečně bylo. Poznamenává, že Ústavní soud výslovně neuvedl normu, podle níž posuzoval protiústavnost strany. Konstatoval inter alia, že strana hrozila odtržením regionu Pirin a že „taková hrozba učiněná předsedou strany, není jen planými slovy“. Konstatoval rovněž, že není pochyby o tom, že činnost směřující proti územní celistvosti Bulharské republiky ohrožovala její národní bezpečnost. Je tudíž zřejmé, že Ústavní soud byl toho názoru, že činnost stěžovatele představovala reálné a zřejmé nebezpečí pro územní celistvost země (což je část ústavního pořádku Bulharska, čl. 2 Ústavy), i když konkrétní výsledky takové činnosti chyběly.

Soud se za těchto okolností nedomnívá, že by se rozsudek Ústavního soudu lišil do takové míry od jeho předchozí judikatury, aby byl svévolný, a tudíž ho bylo možno označit za zasahování, které nebylo stanoveno zákonem. Jestli byl názor Ústavního soudu správný a zda jeho závěr, že stěžovatel představoval reálné a zřejmé nebezpečí, vycházel z přijatelného posouzení faktů, musí být rozhodnuto v kontextu otázky, zda bylo či nikoli zasahování do práva stěžovatelů na svobodu sdružování nezbytné v demokratické společnosti.

b) Legitimní cíl

Ústavní soud prohlásil stranu za protiústavní, protože byl toho názoru, že ohrožuje územní celistvost země a její národní bezpečnost. Soud přijímá, že zasahování sledovalo legitimní cíl, ochranu národní bezpečnosti.

c) „Nezbytné v demokratické společnosti“

Soud na úvod znovu opakuje, že s ohledem na základní roli, kterou hrají politické strany v řádném fungování demokracie (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další) musí být výjimky stanovené v čl. 11 odst. 2, pokud jde o politické strany, chápány striktně. Jen přesvědčivé důvody mohou ospravedlnit omezení svobody sdružování v těchto stranách (viz výše cit. Strana svobody a demokracie proti Turecku).

Poznamenává rovněž, že ve svém rozsudku, kterým rozpustil stranu, se Ústavní soud nezabýval tím, zda jsou stanovy a program strany v souladu s Ústavou. Vycházel spíše z určitých výroků a aktivit představitelů strany a jejích členů jak před založením strany, tak poté. Soud tedy sám přezkoumá tyto výroky a aktivity (viz výše cit. Yazar a další).

Důvody, pro něž Ústavní soud nařídil rozpuštění strany, byly, že strana a její předchůdce zastávali separatistické tendence. Shledal tudíž, že strana představovala hrozbu územní celistvosti země, a byla tak v rozporu s čl. 44 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud však neshledal, že někdo z představitelů strany nebo jejích členů vyzýval k užití násilí nebo odmítání demokratických principů. Naopak uznal, že strana nepodnikala nic, co by mohlo účinně ohrozit územní celistvost země.

Soud je toho názoru, že se úřady mohly rozumně domnívat, že někteří představitelé nebo členové strany zastávali separatistické názory a jejich politický program zahrnoval autonomii pro region makedonský Pirin, nebo i jeho odtržení od Bulharska (viz výše cit. Stankov). Zároveň však Soud připomíná, že politická strana může vést kampaň za změnu v právním a ústavním uspořádání státu za dvou podmínek: prostředky k tomuto cíli musí být v každém ohledu zákonné a demokratické a navrhovaná změna musí být slučitelná se základními demokratickými principy (viz výše cit. Yazar a další). Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto podmínky nebyly v projednávaném případě splněny.

Pokud jde o první podmínku, stojí za zmínku, že při žádné ze situací citovaných Ústavním soudem v jeho rozsudku představitelé a členové strany nenaznačovali úmysl užít násilí nebo jiné nedemokratické prostředky k dosažení svých cílů. Dále nic ve spisu nenasvědčuje tomu, že stranou byly učiněny nějaké praktické kroky, které by ohrožovaly národní bezpečnost Bulharska. V této souvislosti Soud konstatuje, že incidenty, na které odkazuje Ústavní soud, byly shromáždění, projevy, tiskové konference, dopisy nebo mapy, ve kterých členové strany nebo jejích předchůdců uváděli, že v Bulharsku existuje makedonská menšina, že region Pirin není částí Bulharska, a v tomto smyslu měli určité pokojné požadavky.

Pokud jde o druhou podmínku, je Soud toho názoru, že i kdyby se bylo možno domnívat, že politickým cílem stěžovatele byla opravdu autonomie, nebo dokonce odtržení makedonského Pirinu, neznamená to automaticky rozpor s principy demokracie. V předchozí věci, která se týkala zákazu shromáždění organizovaných UMO Ilinden, která je zřejmě úzce spojena se stěžovatelem, Soud přezkoumával otázku, zda vyjadřování separatistických myšlenek na veřejných shromážděních bylo dostatečným důvodem pro zákaz těchto shromáždění, a konstatoval: „Skutečnost, že skupina osob vyzývá k autonomii, nebo dokonce požaduje odtržení části státního území, tedy požaduje fundamentální ústavní a územní změny, nemůže automaticky ospravedlnit zákaz jejích shromáždění“ (viz výše cit. Stankov). Uvedl rovněž, že pravděpodobnost zveřejnění separatistických prohlášení na shromážděních organizovaných UMO Ilinden nemůže ospravedlnit zákaz jejích shromáždění.

Soud konstatuje, že odůvodnění přijaté ve věci Stankov se aplikuje rovněž v projednávaném případě. Pouhá skutečnost, že politická strana vyzývá k autonomii nebo dokonce k odtržení části státního území, není dostatečným podkladem k ospravedlnění jejího rozpuštění z důvodů národní bezpečnosti.

Politické názory, které odmítají existující uspořádání, aniž by zpochybňovaly principy demokracie a k jejichž realizaci má dojít pokojnými prostředky, musí mít v demokratické společnosti šanci být vyjádřeny prostřednictvím inter alia účasti v politickém procesu. Jakkoli šokující a nepřijatelné se mohou úřadům nebo většině obyvatelstva zdát výroky představitelů a členů strany a jakkoli nelegitimní mohou být jejich požadavky, nemohou ospravedlnit namítané zasahování. Skutečnost, že politický program strany byl shledán neslučitelným s principy a uspořádáním bulharského státu, neznamená, že je neslučitelný s pravidly a principy demokracie.

Je podstatou demokracie umožnit, aby byly navrhovány a diskutovány různé politické programy, i ty, které zpochybňují aktuální uspořádání státu, za předpokladu, že nepoškozují demokracii jako takovou (viz výše cit. Socialistická strana a další).

Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že strana měla reálnou šanci uskutečnit politické změny, které by byly v rozporu s názorem politického spektra. V žádosti o její rozpuštění bylo konstatováno, že její veřejný vliv je zanedbatelný. V této souvislosti je třeba také poznamenat, že některá prohlášení UMO Ilinden a stěžovatele obsahovala pro upoutání pozornosti zřejmě i určitá přehánění a provokativnost.

Zdá se tudíž, že konstatování Ústavního soudu, že stěžovatel svojí činností skutečně ohrožoval bulharskou národní bezpečnost, nevycházelo z přijatelného posouzení relevantních skutečností.

Soud tedy konstatuje, že neexistovala naléhavá společenská potřeba nařídit rozpuštění politické strany, a že její rozpuštění nebylo tudíž nezbytné v demokratické společnosti ve smyslu čl. 11 Úmluvy.

Tento článek byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požádali o odškodnění ve výši 50 000 EUR za morální újmu, kterou utrpěli následkem porušení čl. 11 Úmluvy. Na podporu svého nároku uvedli, že politická strana byla politicky aktivní zhruba rok, než byla rozpuštěna, a úspěšně se zúčastnila místních voleb. Uvedli dále, že jako osoby, které se považují za etnické Makedonce, zažívaly dlouhodobé popírání svých politických práv, což je zřejmé z věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden. Podle jejich názoru toto ospravedlňuje vyšší odškodnění za morální újmu. Vláda se k tomuto nevyjádřila. Soud poznamenává, že stanovy strany byly schváleny Městským soudem v Sofii a strana byla aktivní asi rok před tím, než byla rozpuštěna Ústavním soudem. Stěžovatelé proto utrpěli následkem rozpuštění strany morální újmu (viz výše cit. Socialistická strana a další). Berouce v úvahu všechny aspekty věci Soud přiznává všem stěžovatelům společně částku 3 000 EUR.

Pokud jde o náklady řízení, požadovali stěžovatelé částku 4 570 EUR, z čehož je 1 250 EUR za náklady vnitrostátního řízení a 3 320 EUR za řízení před Soudem. Soud přiznává částku 3 000 EUR.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 11 Úmluvy;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy vyplatit následující částky:

a) 3 000 EUR za morální újmu;

b) částku 3 000 EUR za náklady řízení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení.;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudkyně Botoucharové.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.