BAGIR-ZADE proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 3. listopadu 2005 ve věci č. 22993/03 – Bagir-Zade proti České republice

Senát druhé sekce Soudu prohlásil za nepřijatelnou stížnost týkající se tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces jako celek (článek 6 odst. 1 Úmluvy) a práv obviněného být seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a na obhajobu [článek 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy], jakož i práva na uložení zákonného trestu (článek 7 Úmluvy).

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, státní příslušník Ázerbájdžánu, byl v květnu 2000 obviněn z trestného činu ublí­žení na zdraví ve spolupachatelství, byl mu ustanoven obhájce a byl vzat do vazby. V říjnu 2000 byla na stěžovatele podána Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem obžaloba pro výše uvedený trestný čin.

V prosinci 2000 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek, kterým stěžovatele odsoudil pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, přičemž upozornil, že předmětný skutek může být nově kvalifikován jako trestný čin vraždy.

V listopadu 2001 vynesl krajský soud nový rozsudek, ve kterém dospěl ke stejným závěrům jako v rozsudku předešlém. I přes názor vrchního soudu neshledal, že by byly naplněny znaky trestného činu vraždy.

V únoru 2002 vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se stěžovatele a odsoudil ho pro spáchání trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud dle jeho pokynu provedl důkazy potřebné pro věcně spravedlivé rozhodnutí, přičemž nepovažoval za nutné provést důkazy navržené stěžovatelem. Pochybil však, když jednání stěžovatele po­soudil toliko jako trestný čin ublížení na zdraví.

Stěžovatel podal dovolání, jež směřovalo proti odlišným skutkovým závěrům odvolacího soudu. Dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost stěžovatele, ve které namítal porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, byla odmítnuta jako zjevně neopod­statněná.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel brojil především proti způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení ze strany národ­ních soudů, jakož i změny právní kvalifikace skutku, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn.

a) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Soud se předně v souladu se svojí judikaturou rozhodl neposuzovat námitky stěžovatele na porušení článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy odděleně. Soud dále právně kvalifikoval námitky obsažené ve stížnosti tak, že se vztahují ke článku 6 odst. 1 a 3 písm. a) a b) Úmluvy.

Pokud jde o hodnocení důkazů, Soud, ostatně jako již mnohokrát, uvedl, že přípustnost důkazů a jejich hodnocení je v prvé řadě záležitostí vnitrostátního práva a národních soudů. Soud není příslušný k tomu, aby se vyslovil o vině stěžovatele, a může pouze zhodnotit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Soud ovšem neshledal pochybení ve způsobu, jakým ná­rodní soudy shromáždily důkazy a odůvodnily svá odsuzující rozhodnutí.

K námitce týkající se práva na obhajobu Soud poznamenal, že stěžovatel měl v průběhu celého trestního řízení obhájce, který soudům předkládal argumenty na obhajobu stěžo­va­tele.

Řízení jako celek tedy nebylo nespravedlivé a k porušení Úmluvy nedošlo.

b) K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy

Na poli článku 7 Úmluvy Soud konstatoval, že z protokolů o jednáních, jejichž opravu stěžovatel nevyžadoval, vyplývá, že byl upozorněn na možnou změnu kvalifikace skutku, příslušné usnesení vrchního soudu bylo ostatně jemu i jeho právnímu zástupci doručeno. Právní zástupce (i stěžovatel) se následně účastnil jednání před krajským soudem v listo­pa­du 2001, což znamená, že nepodcenil možnost překvalifikování skutku. Nadto, tato mož­nost vyplývala i z obsahu odvolání státního zástupce proti druhému rozsudku krajského soudu. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel mohl předvídat, že skutek bude překvalifikován na vraž­du. Ani k porušení článku 7 Úmluvy tedy nedošlo.