STORCK proti Německu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 16. června 2005 ve věci č. 61603/00 – Storck proti Německu

Senát třetí sekce Soudu shledal, že jak protiprávní nedobrovolné umístění svéprávné stěžovatelky na soukromé psychiatrické klinice toliko na základě souhlasu jejího otce, tak i selhání vnitrostátních soudů při výkladu práva v duchu čl. 5 odst. 1 v řízení o odškodnění dosáhlo porušení práva na svobodu podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Zásahy do fyzické integrity při protiprávní hospitalizaci pak představovaly i porušení článku 8 Úmluvy. V absenci pravidelného dohledu a kontroly u soukromých psychiatrických zařízení Soud shledal porušení pozitivního závazku státu plynoucího z čl. 5 odst. 1 věty první, tedy ochránit stěžovatelku před zásahem do její svobody ze strany soukromých osob, i z článku 8 odst. 1, tedy ochránit stěžovatelku před zásahem do práva na soukromý život ze strany soukromých osob.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla dvakrát jako adolescent hospitalizována na psychiatrii, na žádost svého otce. Mezi ní a rodiči byl vážný konflikt a otec se následně domníval, že dcera trpí psychotickým onemocněním. Stížnost k Soudu se týkala, mimo jiné, psychiatrických hospitalizací na soukromé psychiatrické klinice v době, kdy byla stěžovatelka krátce plnoletá, a také plně svéprávná.

První pobyt trval téměř dvacet měsíců. Stěžovatelku na kliniku přijali na žádost jejího otce. Byla tam držena na uzavřeném oddělení a někdy i dále omezena ve volnosti pohybu, nemohla udržovat pravidelný sociální kontakt s vnějším světem, a když odmítala brát psychofarmaka, byla jí podána za použití síly. Když se pokusila o útěk, policie ji za použití síly přivedla nazpět. Důležitou okolností je, že stěžovatelka v raném věku onemocněla dětskou obrnou a po léčbě na klinice se u ní rozvinul post-polio syndrom. Druhý pobyt trval tři měsíce a stěžovatelka jej nastoupila při náhlém zhoršení zdravotního stavu, když vysadila léky; ztratila schopnost mluvit a podle lékařů kliniky měla projevy autismu. V obou případech stěžovatelka nepodepsala formulář dobrovolného vstupu a o jejím umístění se nevedlo žádné řízení u soudu. Přitom podle tehdejšího právního stavu, pokud nesouhlasil, nebo nebyl vyslovení platného souhlasu schopen, mohl být pacient hospitalizován a držen v psychiatrickém zařízení pouze na základě rozhodnutí soudce. Výkon těchto soudních rozhodnutí pak podléhal dozoru orgánů státu. Daná soukromá klinika neměla oprávnění realizovat detenci pacientů a nebyla tedy ani předmětem souvisejícího dozoru. Až později došlo v Německu k posílení práv pacientů a byla zavedena opatření pro kontrolu respektování práv pacientů při psychiatrické hospitalizaci a pro usnadnění podávání stížností.

Ještě i jindy se stěžovatelka léčila na psychiatrii, neurologii nebo ortopedii a mimo jiné se jí po 11 letech vrátila řeč. S odstupem 13 a 18 let od poslední hospitalizace na klinice vznikly ke zdravotnímu stavu stěžovatelky dvě psychiatrické zprávy, zásadně odlišné od dosavadních lékařských hodnocení. Podle nich stěžovatelka nikdy netrpěla psychózou daného typu a její nepřiměřené chování bylo výsledkem konfliktů v rodině a krizí identity v pubertě. Důsledkem špatné diagnózy, jež jí byla přisouzena, měla dostávat po léta léky, jež mají vedlejší účinky, což je zvláště vážné s ohledem na specifika stavu po prodělané dětské obrně. Zprávy také podpořily tvrzení stěžovatelky, že na klinice dostávala příliš vysoké dávky léků. Měla tam být také podrobena metodám tzv. „černé pedagogiky“.

Do tří let od vypracování první expertní zprávy se stěžovatelka obrátila na vnitrostátní soud s tvrzením, že její držení na klinice bylo nezákonné, tamní léčba kontraindikovaná a v důsledku obojího má zničené fyzické i duševní zdraví. Přes předchozí snahy jí až v tom okamžiku byla zpřístupněna zdravotnická dokumentace z kliniky. Prvoinstanční soud stanovil počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty ve prospěch stěžovatelky, když vzal v úvahu, že v průběhu hospitalizace a po ní byla pod vlivem silných léků a déle než 11 let nemluvila. Soud pak shledal, že zbavení svobody bylo nezákonné. Odvolací soud ale ustanovil dalšího experta a zaujal jiné stanovisko, jak co se týká počátku běhu promlčecí lhůty, tak i nedobrovolnosti pobytu. Stěžovatelka podle něj neprokázala, že při vstupu na kliniku vyjadřovala nesouhlas, a u pokusů o útěk byla na základě tehdejší diagnózy shledávána chorobná příčina a součástí náležité péče tak bylo jim bránit. Dávky léků nebyly dle experta příliš vysoké. Další opravný prostředek i ústavní stížnost soudy odmítly.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1, 4 a 5 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že její vynucené pobyty na soukromé psychiatrické klinice byly v rozporu s článkem 5 Úmluvy, že nemohla dosáhnout vyslovení nezákonnosti svého zbavení svobody a že přístup odvolacího soudu ji připravil o možnost dosáhnout odškodnění.

Soud musel nejprve rozhodnout, zda je vůbec článek 5 Úmluvy použitelný. Při tom dané pobyty na klinice posuzoval zvlášť. Ve vztahu k první hospitalizaci a otázce, zda situace stěžovatelky představovala zbavení svobody, Soud připomněl, že je nutné vyjít z konkrétních okolností a zvážit řadu faktorů, jako je druh, trvání, dopady a způsob výkonu zkoumaného opatření (Guzzardi proti Itálii, č. 7367/76, rozsudek ze dne 6. listopadu 1980, § 92). Objektivní prvek zbavení svobody tvoří okolnost uzavření v omezeném prostoru po nezanedbatelně dlouhou dobu. To v daném případě bylo naplněno, neboť stěžovatelka byla držena na uzavřeném oddělení, pod trvalým dohledem personálu a bez možnosti odejít pod dobu 20 měsíců. Když se pokusila odejít, byla poutána. Po úspěšném pokusu o útěk ji navrátila policie. Osoba ale může být považována za zbavenou svobody, jen pokud je přítomen také subjektivní prvek, totiž absence platného souhlasu. Ta byla mezi stranami řízení předmětem sporu. Plně svéprávná stěžovatelka sice nepodepsala v den nástupu na kliniku formuláře dobrovolného vstupu, nicméně, jak vláda upozorňovala, na kliniku se sama dostavila, v doprovodu otce. Soud ale za klíčové považoval, že později se stěžovatelka pokusila několikrát o útěk, byla v důsledku toho poutána a také byla z útěku navrácena policií. Soud proto uzavřel, že šlo o zbavení svobody.

Dále Soud řešil, zda byl stát za situaci stěžovatelky odpovědný, jelikož vláda namítala, že šlo o pobyt na soukromé klinice, na němž neměly státní orgány účast ani skrze rozhodnutí soudu o detenci, ani skrze výkon dohledu. Otázku odpovědnosti státu Soud rozdělil na aspekt přímého zapojení veřejných orgánů na detenci stěžovatelky, otázku souladnosti výkladu práva vnitrostátními soudy v řízení o odškodnění s duchem čl. 5 odst. 1 Úmluvy a otázku naplnění pozitivního závazku státu ochránit stěžovatelku před zásahem do svobody ze strany soukromých osob.

Odpovědnost orgánů státu za detenci stěžovatelky Soud dovodil ze skutečnosti, že ji policie za použití síly navrátila na kliniku, odkud utekla, a žádný orgán v reakci na to neprovedl přezkum zákonnosti jejího držení. Dále Soud shledal selhání státu v tom, že odvolací soud nevykládal vnitrostátní právo v souladu s duchem článku 5 odst. 1 Úmluvy a stěžovatelka tak nemohla dosáhnout nápravy. Zaprvé se tak stalo při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty tím, že odvolací soud přehlédl zvláštní okolnosti, totiž neschopnost stěžovatelky obrátit se na soud v průběhu pobytu na klinice a také po propuštění, danou léčbou silnými psychofarmaky, závažnými problémy somatickými (ztráta schopnosti mluvit), jejím tehdy nezpochybněným statusem duševně nemocné osoby a nezpřístupněním zdravotnické dokumentace. A zadruhé se pak odvolací soud dopustil svévole, když zamítl žaloby stěžovatelky s odkazem na její souhlas s pobytem; podle Soudu buď měla být s ohledem na útěky považována za projevující nesouhlas, nebo s ohledem na nutnost brát silnou medikaci za neschopnou svou situaci posoudit a tedy neprojevující svou vůli.

Konečně Soud odpovědnost státu shledal také v oblasti pozitivních závazků státu. Nejprve připomněl, že z článku 1 Úmluvy již dovodil na poli článků 2, 3 a 8 nejen povinnost státu zdržet se aktivního zásahu do jimi zaručených práv ze strany představitelů státu, ale také činit vhodné kroky k ochraně před zásahy, ať už ze strany představitelů státu nebo soukromých osob. V této logice Soud shledal, že pozitivní závazek vyplývá také z článku 5 odst. 1 věty první, a to chránit svobodu občanů. Jeho obsahem je přijetí opatření zajišťujících účinnou ochranu zranitelných osob před svévolnou detencí, včetně učinění rozumných kroků k předejití zbavení svobody, o němž úřady věděly nebo měly vědět (mutatis mutandis, Z a ostatní proti Spojenému království, č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 73, a Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 48787/99, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004, § 332–52 a 464).

V posuzovaném případě se Soud zabýval tím, zda porušení nenastalo absencí dohledu a kontroly nad soukromými psychiatrickými zařízeními. Podle Soudu u těchto zařízení, a zvláště pak kde jsou osoby drženy bez rozhodnutí soudu, nestačí pouze vydání licence, ale je zapotřebí pravidelný dohled, zda jsou držení a léčba oprávněné. Soud při tom vyslovil, že zpětně působící prostředky, jako je trestní postih lékařů či nárok na soudní přiznání odškodnění za neoprávněnou detenci, samy o sobě nezajišťují účinnou ochranu jednotlivců v tak zranitelném postavení, v jakém se nacházela stěžovatelka. Nemohla těžit z běžných pojistek, protože byly dostupné jen pacientům, o jejichž detenci rozhodoval soud, a později také nemohla požádat o pomoc, když byla izolována od světa a podrobena podávání silných léků. Soud konstatoval velké nebezpečí zneužití v této oblasti, zvláště v případech, kdy na počátku hospitalizace stojí konflikty v rodině a krize identity pacienta. Dohled státu nad klinikou spočívající pouze ve vydání licence byl tedy nedostatečný a stát porušil povinnost ochránit stěžovatelku před zásahem do její svobody ze strany soukromých osob, což už samo o sobě představovalo porušení článku 5.

Soud se nicméně po ujasnění odpovědnosti státu zabýval i tím, zda zbavení svobody stěžovatelky nastalo „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ a bylo „zákonné“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Vyšel z toho, že detence pacienta proti jeho vůli či bez jeho vůle byla bez rozhodnutí soudu v rozporu s vnitrostátním právem. To byl případ stěžovatelky, proto uzavřel, že její první umístění na kliniku dosáhlo porušení jejího práva na svobodu podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

S ohledem na tento závěr Soud shledal, že zde již nevystupují zvláštní otázky k posouzení, co se týká porušení čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy.

U druhého pobytu Soud dospěl na základě odlišných skutkových okolností k jinému závěru, již co se týká otázky, zda byla stěžovatelka zbavena svobody. Stěžovatelka uvedla, že ji na kliniku umístil praktický lékař, když trpěla silnými abstinenčními příznaky po náhlém vysazení léků. Podle vlády však stěžovatelka nastoupila bez nátlaku a měla v úmyslu získat pokračující léčbu, když se její zdravotní stav tak zhoršil, že při nástupu nemohla mluvit a vykazovala projevy autismu. Před odvolacím soudem navíc sama připustila, že v tomto smyslu byl její pobyt do určité míry dobrovolný. Soud se soustředil na otázku souhlasu stěžovatelky s pobytem a léčbou. Připustil, že důvodem nástupu na kliniku mohlo být aktuální utrpení, a upozornil, že samotné vzdání se do detence nezbavuje osobu ochrany podle čl. 5 odst. 1, co se týká pokračujícího pobytu (mutatis mutandis, H. L. proti Spojenému království, č. 45508/99, rozsudek ze dne 5. října 2004, § 90). Nicméně s ohledem na to, že i při znalosti tamních poměrů stěžovatelka připustila, že do určité míry s pobytem souhlasila, a že v jeho průběhu se nepokusila o útěk, Soud nemohl uzavřít, že byla na kliniku umístěna proti své vůli nebo bez souhlasu. Nedošlo tedy ke zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, a tudíž ani k jeho porušení, stejně jako k porušení odstavců 4 a 5 článku 5 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení článku 8

Stěžovatelka dále namítala, že její žaloby před vnitrostátními soudy obsahovaly také stížnosti na porušení článku 8 Úmluvy, jež mělo spočívat v tom, že při pobytech na klinice byla podrobena omezení svobody, byla fixována k lůžku, křeslu či radiátoru a léky jí byly podávány proti její vůli. Tvrdila, že podávané léky byly kontraindikované a způsobily rozvinutí post-poli syndromu.

Soud opět přistupoval k oběma pobytům na klinice zvlášť. Ve vztahu k první hospitalizaci Soud nejprve upozornil, že co se týká volnosti pohybu, stížnost stěžovatelky se v podstatě shoduje s tou podle čl. 5 odst. 1. Protože článek 5 představuje vůči článku 8 lex specialis, nevyvstává zde otázka ke zvláštnímu posouzení. Co se týká léčby proti vůli pacienta, Soud připomněl, že i jen drobný zásah do fyzické integrity člověka musí být považován za zásah do práva na ochranu soukromého života podle článku 8, pokud byl vykonán proti jeho vůli. V případě prvního pobytu měl Soud za prokázané, že stěžovatelka konstantně odporovala pokračování pobytu a také léčbě, jež proto někdy byla aplikována za použití síly. Proto zde byl zásah do práva na ochranu soukromého života.

Dále Soud zkoumal, zda byl zásah přičitatelný státu. Zde dovodil, že orgány veřejné moci byly odpovědné za pokračování léčby, když policie navrátila, dokonce za použití síly, stěžovatelku z útěku. Dále přičitatelnost dovodil z toho, že odvolací soud v řízení o odškodnění vykládal ustanovení německého práva v rozporu s duchem článku 8; opět to shledal u jeho přístupu k otázce běhu promlčecí lhůty a u nepodloženosti jeho závěru, že stěžovatelka neustále souhlasila se svou léčbou, byť měl informaci, že utíkala a léčba jí byla podávána za použití síly. Konečně Soud odpovědnost státu shledal také v porušení pozitivního závazku ochránit stěžovatelku před zásahem do práva na soukromý život ze strany soukromých osob, jehož obsahem je povinnost přijmout rozumná a vhodná opatření k zajištění a ochraně práva jednotlivce. Také zde, co se týká zajištění práva na fyzickou a psychickou integritu, Soud dovodil povinnost státu vykonávat dozor a kontrolu u soukromých psychiatrických zařízení. Zpětně působící prostředky, jako je trestní postih lékařů či nárok na soudní přiznání odškodnění, samy o sobě nezajišťují účinnou ochranu fyzické integrity jednotlivců v tak zranitelném postavení, v jakém se nacházela stěžovatelka. Protože účinná kontrola soukromých psychiatrických zařízení také v tomto ohledu v daném období absentovala, shledal Soud selhání v naplnění pozitivního závazku plynoucího z čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

U druhého pobytu na klinice Soud odkázal na to, že nebylo prokázáno, že stěžovatelka nedala platný souhlas s pobytem. I pokud by měl předpokládat, že stěžovatelka souhlasila pouze s léčbou splňující parametry náležité pečlivosti a tehdejších medicínských standardů, Soud neshledal podklad pro zpochybnění závěru odvolacího soudu, že poskytnutá léčba tyto parametry neporušovala. K porušení článku 8 Úmluvy proto v tomto nedošlo.