Fadeyeva proti Rusku

Dne 9. června 2005 vyhlásil předseda senátu 1. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Fadeyeva proti Rusku.

Soud rozhodoval v senátu (1. sekce) složeném z následujících soudců: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkensová (Belgie), N. Vajićová (Chorvatsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), V. Zagrebelsky (Itálie).

Stěžovatelkou je paní Naděžda Michajlovna Fadějevová (nar. 1949), která žije v Čerepovci, důležitém centru výroby ocele, nacházejícím se asi 300 km severovýchodně od Moskvy. V roce 1982 se její rodina přestěhovala do bytu v ulici Žukova, přibližně 450 m od území ocelárny „Severstal“. Tento byt byl ocelárnou poskytnut manželovi stěžovatelky, panu Nikolaji Fadějevovi, na základě nájemní smlouvy.

Ocelárna Severstal byla vybudována v době existence SSSR a vlastnilo ji Ministerstvo hutnictví Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Ocelárna byla a je největší hutí na tavení železa v Rusku a hlavní zaměstnavatel asi 60 000 lidí. Aby bylo vymezeno území, na kterém by mohlo docházet k nadměrnému znečištění způsobenému ocelárnou, zřídily úřady okolo pozemků Severstalu nárazníkovou zónu – „sanitární bezpečnostní zónu“. Ta byla poprvé vymezena v roce 1965 a pokrývala oblast o poloměru 5 000 metrů okolo území ocelárny. Ačkoli měla teoreticky tato zóna oddělit ocelárnu od obytných čtvrtí města, ve skutečnosti na jejím území žily tisíce lidí, včetně rodiny stěžovatelky. Obytné domy v zóně patřily ocelárně a byly určeny hlavně jejím zaměstnancům, kteří měli doživotní nájemní smlouvy. Nařízení Rady ministrů RSFSR z 10. 9. 1974 nařizovalo Ministerstvu hutnictví přestěhovat obyvatele sanitární zóny, kteří žili v obvodech č. 213 a 214, do roku 1977. K tomu však nedošlo.

V roce 1990 přijala vláda RSFSR program „Zlepšení životního prostředí v Čerepovci“, ve kterém bylo uvedeno, že koncentrace toxických látek v městském ovzduší několikrát přesahuje povolenou normu a úmrtnost obyvatel města je vyšší než celostátní průměr. Bylo konstatováno, že mnoho obyvatel stále žije v sanitární zóně ocelárny. Podle programu měla ocelárna snížit toxické emise na bezpečnou úroveň do roku 1998, přičemž program obsahoval konkrétní technologická opatření k dosažení tohoto cíle. Ocelárna měla rovněž každý rok financovat výstavbu 20 000 m2 obytné plochy pro přestěhování obyvatel žijících v sanitární zóně.

Nařízením města č. 30 z 18. 11. 1992 byly změněny hranice sanitární zóny okolo ocelárny. Její poloměr se zmenšil na 1 000 m.

V roce 1993 došlo k privatizaci ocelárny a majitelem se stal Severstal PLC. V průběhu privatizace byly obytné domy v majetku ocelárny, nacházející se uvnitř zóny, převedeny do majetku města.

Vláda Ruské federace přijala dne 3. 10. 1996 nařízení č. 1161 „Zvláštní federální program – Zlepšení životního prostředí a veřejného zdraví v Čerepovci na léta 1997 – 2010“ (v roce 2002 byl tento program nahrazen Zvláštním federálním programem „Ekologických a přírodních zdrojů Ruska“). Realizace programu z roku 1996 byla financována Světovou bankou. Druhý odstavec tohoto programu uváděl:

„Koncentrace některých znečišťujících látek v obytných oblastech města je 20 – 50krát vyšší než maximálně povolené limity. Největším znečišťovatelem ovzduší je Severstal PLC, který způsobuje 96 % všech emisí. Nejvyšší míra znečištění ovzduší je v obytných oblastech sousedících s průmyslovou zónou Severstalu. Základní příčinou emisí toxických látek do ovzduší jsou zastaralé a ekologicky nebezpečné technologie, stejně jako malá účinnost systémů čistících plyny. Situaci zhoršuje překrývání průmyslových a obytných oblastí ve městě a skutečnost, že nejsou odděleny sanitárními bezpečnostními zónami.“

Nařízení dále uvádělo, že situace ve městě způsobuje stálé zhoršování zdraví obyvatel. Konkrétně v období 1991 – 1995 se počet dětí s dýchacími onemocněními zvýšil z 345 na 945 případů na tisíc dětí, počet hematologických onemocnění z 3,4 na 11 případů na tisíc dětí, počet kožních onemocnění z 33,3 na 101,1 případů na tisíc dětí. Vysoká úroveň znečištění ovzduší způsobila nárůst výskytu dýchacích a hematologických onemocnění mezi dospělými obyvateli města a zvýšený počet úmrtí na rakovinu.

Většina v programu navrhovaných opatření se týkala fungování ocelárny. Nařízení obsahovalo množství opatření týkajících se města jako celku, včetně přestěhování 18 900 obyvatel ze sanitární zóny Severstalu. Z programu vyplývá, že přestěhování měl financovat hlavně stát. Zdá se však, že v následujících letech za přestěhování obyvatel ze zóny, alespoň pokud jde o obvody č. 213 a 214, platil Severstal PLC. Podle nařízení starosty Čerepovce č. 1260 ze 4. 4. 2004 byli obyvatelé obytných domů v Gagarinově ulici přestěhováni do jiného obvodu města. Podle dopisu od starosty Čerepovce z 3. 6. 2004 platil Severstal přibližně 1/3 nákladů na přestěhování.

Hlavní hygienik Čerepovce stanovil dne 9. 8. 2000, že šířka sanitární zóny by měla být 1000 m od hlavních zdrojů průmyslového znečišťování. Pro zónu nebyly stanoveny žádné konkrétní hranice. V roce 2002 se město postavilo proti svému nařízení č. 30 z roku 1992, které vyměřovalo hranice zóny. Městský soud v Čerepovci dne 13. 6. 2002 prohlásil nařízení č. 30 za neplatné, protože město nemělo v rozhodné době oprávnění stanovit šířku zóny. Hranice sanitární zóny okolo ocelárny tak nejsou doposud stanoveny.

V roce 2001 přestalo být nařízení z roku 1996 vykonáváno a v něm navrhovaná opatření se stala součástí odpovídající části podprogramu „Nařízení kvality životního prostředí“ ve zvláštním federálním programu „Ekologické a přírodní zdroje Ruska (2002 – 2010)“.

Podle dopisu starosty Čerepovce z 3. 6. 2004, byla ocelárna v roce 1999 odpovědná za více než 95 % průmyslových emisí do městského ovzduší. Podle zprávy vlády o životním prostředí za rok 1999 byla ocelárna největším znečišťovatelem ovzduší ze všech oceláren v Rusku.

Pokus stěžovatelky o přestěhování mimo zónu

První soudní řízení

V roce 1995 podala stěžovatelka se svojí rodinou a dalšími obyvateli obytného domu, kde žila, žalobu, ve které se domáhala přestěhování mimo zónu. Tvrdila, že koncentrace toxických látek a úroveň hluku v sanitární zóně přesahuje maximální povolené limity stanovené ruskou legislativou. Uvedla, že situace v zóně je obyvatelům nepříznivá a ohrožuje jejich zdraví i životy. Na podporu svých tvrzení vycházela hlavně z nařízení města z roku 1989. Tato nařízení ukládala majitelům ocelárny povinnost provést různá ekologická opatření v zóně, včetně přestěhování obyvatel do ekologicky bezpečné oblasti. Stěžovatelka tvrdila, že Severstal nesplnil svoji povinnost.

Městský soud v Čerepovci (dále „Městský soud“) přezkoumal žalobu stěžovatelky dne 17. 4. 1996. Uznal, že se budova v ulici Žukova, kde žalobkyně žila, nachází uvnitř sanitární zóny Severstalu. Soud uvedl, že před rokem 1993 byl byt stěžovatelky vlastněn Ministerstvem hutnictví, které vlastnilo také ocelárnu. Po privatizaci v roce 1993 se ocelárna stala soukromou společností a byt stěžovatelky majetkem místních úřadů. S odkazem na ministerské nařízení z roku 1974 soud konstatoval, že úřady měly přestěhovat všechny obyvatele zóny, ale že tak neučinily. S ohledem na tyto závěry soud tvrzení stěžovatelky v zásadě přijal, když uvedl, že podle vnitrostátního práva měla nárok na přestěhování. Soudem však nebylo vydáno konkrétní nařízení o přestěhování stěžovatelky. Místo toho soud uvedl, že jí místní úřady musí dát na prioritní čekací listinu, aby získala od úřadů nové bydlení. Soud rovněž uvedl, že její přestěhování závisí na množství finančních prostředků, které má město k dispozici.

Stěžovatelka se odvolala a tvrdila, že povinnost ji přestěhovat byla spíše na straně ocelárny než města. Soud rovněž změnil smysl předmětu její žaloby. I když se dovolávala okamžitého přestěhování, soud nařídil její umístění na čekací listinu. Podle jejího názoru nebylo toto rozhodnutí proveditelné, protože jeho výkon závisel na příliš mnoha podmínkách (existenci nařízení o přestěhování, počtu lidí na čekací listině, dostatku finančních prostředků na přestěhování atd.)

Krajský soud ve Vologdě (dále „Krajský soud“) dne 7. 8. 1996 potvrdil rozhodnutí ze 17. 4. 1996 a uvedl, že dům stěžovatelky se nachází na území sanitární zóny Severstalu. Konstatoval, že přestěhování stěžovatelky do ekologicky nezávadné oblasti mělo provést město. Soud také vyloučil z rozsudku část týkající se dostupnosti finančních prostředků jako podmínky pro přestěhování stěžovatelky.

Soud prvního stupně vydal příkaz k vykonání rozsudku a postoupil ho soudnímu vykonavateli. Rozhodnutí nebylo však po určitou dobu vykonáno. V dopise z 11. 12. 1996 místostarosta Čerepovce vysvětlil, že výkon rozsudku byl zablokován, protože neexistovala nařízení stanovící postup při přesídlování obyvatel mimo zónu.

Soudní vykonavatel zastavil vykonávací řízení dne 10. 2. 1997, protože neexistovala žádná prioritní čekací listina na nové bydlení pro obyvatele sanitární zóny.

Druhé soudní řízení

V roce 1999 podala stěžovatelka žalobu proti městu, v níž požadovala okamžitý výkon rozsudku ze 17. 4. 1996. Tvrdila mj., že toxické emise a hluk z ocelárny porušují její právo na respektování jejího soukromého života a obydlí, jak jsou zaručena ruskou ústavou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Žádala o poskytnutí bytu v ekologicky bezpečné oblasti nebo finančních prostředků na koupi nového bytu.

Městský úřad zařadil stěžovatelku dne 27. 8. 1999 na hlavní čekací listinu na nové bydlení, kde měla pořadové číslo 6820.

Městský soud zamítl žalobu stěžovatelky dne 31. 8. 1999. Uvedl, že pro přestěhování obyvatel sanitární zóny neexistovala žádná prioritní čekací listina a stěžovatelka byla řádně zařazena na hlavní čekací listinu. Rozsudek ze 17. 4. 1996 byl vykonán a nebylo nutné provést nějaká další opatření. Krajský soud rozsudek potvrdil dne 17. 11. 1999.

Míra znečištění v místě bydliště stěžovatelky

Úřady provádějí pravidelné kontroly kvality ovzduší ve městě. Znečištění monitorují čtyři kontrolní stanoviště Státního meteorologického ústavu, včetně jednoho stanoviště (č. 1) nacházejícího se v ulici Žukova, 300 metrů od domu stěžovatelky. Úřady kontrolují hladinu emisí třinácti nebezpečných látek (čpavek, oxid uhličitý, prach, sirovodík, sirouhlík, fenol, formaldehyd, kysličník siřičitý, mangan, benzpyren, olovo a oxidy dusíku). Státní hygienický úřad provádí pravidelné kontroly ovzduší na vzdálenost jednoho, dvou, pěti, sedmi a devatenácti kilometrů od ocelárny. Severstal PLC má svůj vlastní monitorovací systém, který odděleně hodnotí emise z každé části ocelárny.

Zdá se, že základní údaje o znečištění ovzduší, ať již získané státními monitorujícími stanovišti, nebo Severstalem, nejsou přístupné veřejnosti. Obě strany předložily množství oficiálních dokumentů obsahujících všeobecné informace o průmyslovém znečištění ve městě.

Stěžovatelka tvrdí, že koncentrace některých toxických látek v ovzduší v okolí jejího domu trvale přesahovaly a přesahují bezpečné hodnoty stanovené ruskou legislativou. V letech 1990 – 1999 průměrná roční koncentrace prachu v ovzduší v sanitární zóně byla 1,6 až 1,9krát vyšší, než je povolený limit, koncentrace sirouhlíku 1,4 až 4krát vyšší a koncentrace formaldehydu 2 až 4,7krát vyšší (údaje Centra sanitární kontroly v Čerepovci). Státní meteorologický ústav uvedl, že úroveň znečištění ovzduší v zóně v období 1997 – 2001 byla „vysoká“ nebo „velmi vysoká“.

Pokud jde o rok 2002, stěžovatelka předložila zprávu Krajského úřadu Státního meteorologického ústavu, ve které se mj. uvádí, že průměrná roční koncentrace prachu v blízkosti domu stěžovatelky byla 1,9krát vyšší, než je povolený limit. V červenci byla naměřena zvýšená koncentrace oxidu uhličitého a krátkodobá koncentrace byla 7krát vyšší, než je povolený limit. Rovněž průměrná roční koncentrace formaldehydu ve městě byla 3krát vyšší, než je povolený limit. Průměrná roční koncentrace sirouhlíku v blízkosti domu stěžovatelky byla 2,9krát vyšší, než je povolený limit, a krátkodobá koncentrace fenolů byla 4krát vyšší a sirovodíku 4,5krát vyšší.

Stěžovatelka rovněž předložila informace publikované na webové stránce tohoto úřadu, které uváděly, že koncentrace formaldehydu v dubnu 2004 v Čerepovci překročila normy. V březnu 2004 byla průměrná měsíční koncentrace formaldehydu 5krát vyšší, než je povolený limit.

V červnu 2004 vláda předložila zprávu nazvanou „O životním prostředí v Čerepovci a jeho vztahu k činnosti ocelárny v období do roku 2004“, kterou připravil městský úřad v Čerepovci.

Podle této zprávy se životní prostředí ve městě za poslední léta zlepšilo: emise škodlivin byly sníženy z 370,5 tisíc tun v roce 1999 na 346,7 tisíc tun v roce 2003 (tj. o 6,4 %). Celkové emise z ocelárny byly během tohoto období sníženy z 355,3 na 332,2 tisíc tun (tj. o 5,7 %). Zpráva dále uváděla, že podle údajů z kontrolních stanovišť došlo k podstatnému snížení nebezpečných škodlivin u prachu, fenolů a sirovodíku. Podle zprávy nebyly hodnoty škodlivin v okolí domu stěžovatelky vyšší než v jiných oblastech města. Průměrná roční koncentrace většiny škodlivin nepřekročila povolenou hladinu. Zvýšená průměrná roční koncentrace byla zaznamenána pouze u prachu, formaldehydu a benzpyrenu.

Vláda rovněž předložila výňatek ze zprávy krajského hygienika, která byla vypracována v červnu 2004 pro účely vymezení nové hranice sanitární zóny. Podle ní byl Severstal v roce 2004 odpovědný za 94 – 97 % celkového znečištění ovzduší ve městě. Zpráva uvádí, že emise z ocelárny obsahují na 80 různých škodlivých látek. I přes značné snížení znečištění v posledních letech, maximální koncentrace pěti hlavních znečišťujících látek stále překračují normu ve vzdálenosti od jednoho do pěti kilometrů od ocelárny. Více než 150 000 lidí žije v oblasti, kde je vysoká úroveň znečištění prostředí.

Dopady znečištění na stěžovatelku

Od roku 1982 byla paní Fadějevová vyšetřována v nemocnici č. 2 v Čerepovci. Podle vlády nelze zhoršení jejího zdravotního stavu spojovat se znečištěným životním prostředím v místě jejího bydliště.

V roce 2001 provedl lékařský tým nemocnice pravidelnou lékařskou kontrolu zaměstnanců na pracovišti stěžovatelky. Lékaři zjistili nemoci z povolání u pěti zaměstnanců včetně stěžovatelky. Diagnóza byla potvrzena v roce 2002. Zpráva napsaná lékaři nemocnice v Petrohradu dne 30. 5. 2002 uvádí, že paní Fadějevová trpí různými chorobami nervového systému, zejména progresivní neuropatií horních končetin projevující se ochrnutím, osteochondózou páteře, artrózou deformující kolenní klouby, chronickou gastroduodenitidou, a stařeckou dalekozrakostí. I když příčiny těchto problémů nebyly ve zprávě výslovně uvedeny, lékaři uvedli, že onemocnění se budou zhoršovat prací v podmínkách vibrací, toxického zamoření a znečištěného ovzduší.

V roce 2004 předložila stěžovatelka zprávu nazvanou „Posouzení zdravotních rizik v okolí ocelárny Severstal v Čerepovci“. Zprávu vypracoval Dr. Mark Černajk Ph.D., který uvedl, že obyvatelstvo žijící uvnitř zóny nadprůměrně trpí výskytem dýchacích infekcí, podráždění nosu, kašlem a bolestmi hlavy, poruchami štítné žlázy, rakovinou dýchacích orgánů, chronickým podrážděním očí, nosu a krku. Znečištění má dále nepříznivé následky na kardiovaskulární, neurologické a reprodukční funkce organismu.

Stěžovatelka předložila také doporučení Odboru životního prostředí městského úřadu v Čerepovci občanům města o tom, jak postupovat za nepříznivých povětrnostních podmínek, zejména když vítr zanáší emise od ocelárny směrem na město. Lidé nemají vycházet z domů a doporučuje se omezit fyzickou činnost. Stěžovatelka odkázala i na dopis hygienické stanice v Čerepovci z 20. 9. 2001, který uvádí, že za takových nepříznivých povětrnostních podmínek se 1,3krát zvyšuje počet dětí přijímaných do nemocnic.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátila dne 11. 12. 1999. Ve své stížnosti tvrdila, že fungování ocelárny v blízkosti jejího bydliště zhoršilo její zdravotní stav a kvalitu života. Namítá porušení čl. 8 Úmluvy. Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. Dne 1. 11. 2001 došlo ke změně ve složení jednotlivých sekcí Soudu a věc byla přidělena nově vytvořené 1. sekci. Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2003 prohlásil Soud stížnost za částečně přijatelnou. Veřejné jednání Soudu se konalo v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 1. 7. 2004.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení tohoto článku, protože stát nechránil její soukromý život a obydlí před nepříznivým vlivem životního prostředí, vzniklým v souvislosti s činností ocelárny Severstal.
Čl. 8 Úmluvy zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Aplikovatelnost čl. 8 v projednávaném případě

1. Podstata a rozsah tvrzeného zasahování do práv stěžovatelky Obě strany sporu souhlasí, že bydliště stěžovatelky je zasaženo průmyslovým znečištěním. Sporu není ani o tom, že hlavní příčinou znečištění je ocelárna Severstal nacházející se v blízkosti bydliště stěžovatelky.

Soud však konstatuje, že spor stran spočívá v tom, do jaké míry se na znečištění podílí ocelárna a jaké účinky má znečištění životního prostředí na stěžovatelku. Zatímco stěžovatelka tvrdí, že znečištění vážně ovlivňuje její soukromý život a zdravotní stav, vláda tvrdí, že újma stěžovatelky v důsledku polohy jejího obydlí v sanitární zóně není taková, aby došlo ke stížnosti podle čl. 8 Úmluvy. Soud musí tedy nejprve zjistit, zda namítaná situace spadá do rozsahu čl. 8 Úmluvy.

a) Obecné principy

Čl. 8 byl namítán v mnoha případech zahrnujících znečištění životního prostředí, není však porušen pokaždé, když dojde ke zhoršení životního prostředí: právo na ochranu přírody jako takové není součástí práv a svobod zaručených Úmluvou (viz Kyrtatos proti Řecku, 2003). Aby mohlo dojít k vznesení námitky podle čl. 8, musí mít zasahování přímý vliv na obydlí, soukromý nebo rodinný život stěžovatele.

Soud dále zdůrazňuje, že nepříznivé dopady znečištění životního prostředí musí dosahovat určité minimální úrovně, pokud mají spadat do rozsahu čl. 8 (viz López Ostra proti Španělsku, 1994; mutatis mutandis Hatton a další proti Spojenému království, 2002. Posouzení tohoto minima je relativní a závisí na všech okolnostech případu, jako je intenzita a trvání obtěžování i jeho následky na fyzické nebo duševní zdraví. V úvahu je třeba vzít také celkový stav životního prostředí. O stížnost podle čl. 8 by se nejednalo, kdyby namítaná újma byla zanedbatelná ve srovnání s tím, jak každé moderní město ovlivňuje životní prostředí.

Aby stížnosti na poškození životního prostředí spadaly do rozsahu čl. 8, musí se prokázat, že došlo k zasahování do soukromé sféry stěžovatele a bylo dosaženo určité minimální úrovně závažnosti.

b) Argumenty stěžovatelky

Stěžovatelka tvrdí, že míra znečištění životního prostředí v místě jejího bydliště vážně poškozovala a poškozuje zdraví její a její rodiny. Odkázala na množství dokumentů (viz výše), které podle jejího názoru svědčí o škodlivých účincích průmyslových aktivit ocelárny na obyvatelstvo v Čerepovci. Zdůraznila, že v roce 2004 Soud požádal vládu o předložení informací o znečištění ovzduší v Čerepovci. Stěžovatelka tvrdí, že vláda k těmto údajům má přístup, ale Soudu je nepředložila. Zpráva předložená vládou obsahovala jen dlouhodobé průměrné míry znečištění, které jsou nedostatečné pro pochopení, jak škodliviny ovlivňují zdraví obyvatel Čerepovce. Podle jejího názoru dlouhodobé průměry, ačkoli jsou samy daleko od přípustných limitů, maskují případy extrémně zvýšeného znečištění v určitých obdobích.

c) Argumenty vlády

Vláda přijímá, že koncentrace znečišťujících látek v ovzduší v blízkosti obydlí stěžovatelky překračovaly normy. Zároveň ale nejsou důkazy, že by provoz ocelárny nějak narušil její soukromý život nebo zdravotní stav. Vnitrostátní soudy nikdy nezkoumaly vliv průmyslového znečištění na zdraví stěžovatelky ani újmu takto způsobenou. Vláda tvrdí, že stěžovatelka tyto otázky ve vnitrostátních soudních řízeních nevznesla. Pokud jde o diagnostikované nemoci, vláda tvrdí, že se jedná o nemoci z povolání, protože stěžovatelka pracovala v rizikovém průmyslu. Potahovala trubky a další kovové předměty tepelně-izolačními materiály. Taková práce vyžaduje značnou fyzickou sílu a provádí se často venku nebo v nevytápěných prostorách. Tyto nemoci nelze tedy přičíst místu, kde stěžovatelka bydlela, ale nepříznivým pracovním podmínkám. Průvodní jevy onemocnění stěžovatelky jsou rozšířené a nejsou neobvyklé u osob jejího věku, bez ohledu na místo bydliště. Vláda tvrdí, že závěry Dr. Černajka týkající se náchylnosti obyvatel sanitární zóny v Čerepovci k určitým onemocněním jsou abstraktní, nemají žádné opodstatnění, a nelze je tudíž brát v úvahu.

d) Posouzení Soudem

Soud na úvod připomíná, že při posuzování důkazů je aplikována zásada „nade vši rozumnou pochybnost“. V určitých případech má jen vláda přístup k informacím schopným podpořit nebo vyvrátit tvrzení stěžovatele.

Podle tvrzení stěžovatelky se její zdravotní stav zhoršil následkem bydlení v blízkosti ocelárny. Jediná lékařská zpráva předložená stěžovatelkou na podporu tohoto tvrzení je zpráva poskytnutá lékaři nemocnice v Petrohradu. Soud je toho názoru, že z této zprávy nevyplývá žádná příčinná souvislost mezi znečištěním životního prostředí a zdravotními problémy stěžovatelky. Stěžovatelka nepředložila žádné další lékařské důkazy, které by jasně spojily její zdravotní stav s vysokou mírou znečištění v místě jejího bydliště.

Stěžovatelka také předložila množství úředních dokumentů potvrzujících, že od roku 1995 (kdy se poprvé obrátila na soud) znečištění životního prostředí v místě jejího bydliště trvale překračovalo povolené hodnoty. Podle jejího názoru tyto dokumenty prokazují, že každá osoba vystavená takovým hodnotám znečištění nevyhnutelně utrpí vážnou újmu na zdraví.

S ohledem na toto tvrzení Soud konstatuje, že Úmluva vstoupila v platnost pro Ruskou federaci dne 5. 5. 1998. Proto lze vzít v úvahu pro posouzení povahy a míry tvrzeného zasahování do soukromé sféry stěžovatelky pouze období po tomto datu.

Podle materiálů, které měl Soud k dispozici od roku 1998, hodnoty znečištění překračovaly vnitrostátní normy. Hodnoty předložené vládou ukazují jen průměrné roční hodnoty a neukazují denní nebo maximální hodnoty znečištění. Vláda sama uvedla, že maximální koncentrace znečištění naměřené v blízkosti domu stěžovatelky byly často 10krát vyšší, než je průměrná roční hodnota, která již byla nad povolenou hranicí. Soud rovněž poznamenává, že vláda nevysvětlila, proč nepředložila dokumenty a zprávy, o které Soud žádal, ačkoli jí určitě byly dostupné. Soud proto uzavírá, že v určitých obdobích mohlo být znečištění ještě horší, než z předložených údajů vyplývá.

Soud dále poznamenává, že v mnoha případech stát uznal, že situace v Čerepovci způsobuje zvýšení úmrtnosti obyvatel města. Zprávy a úřední dokumenty předložené stěžovatelkou a zejména zpráva Dr. Černajka popisují škodlivé účinky znečištění na všechny obyvatele Čerepovce, zejména ty, kteří žijí v blízkosti ocelárny. Tudíž byla během posuzovaného období, podle údajů předložených oběma stranami, koncentrace formaldehydu v ovzduší u domu stěžovatelky 3 – 6krát vyšší, než jsou povolené hodnoty. Dr. Černajk popsal škodlivé účinky formaldehydu následovně: „Při trvalé přítomnosti formaldehydu v ovzduší sanitární zóny Čerepovce trpí obyvatelstvo ve srovnání s obyvatelstvem jiných, formaldehydem nezasažených oblastí, nadprůměrným výskytem rakoviny dýchacích orgánů, bolestmi hlavy a chronickým podrážděním očí, nosu a krku.“

Pokud jde o sirouhlík, jehož koncentrace přesahovala povolený limit 1,1 – 3,75krát v průběhu celého období, Dr. Černajk uvedl:

„Při trvalé přítomnosti sirouhlíku v ovzduší sanitární zóny Čerepovce trpí obyvatelstvo ve srovnání s obyvatelstvem jiných, sirouhlíkem nezasažených oblastí, nadprůměrným výskytem neurologických, kardiovaskulárních a reprodukčních onemocnění.“

Soud v projednávaném případě přikládá zvláštní význam skutečnosti, že vnitrostátní soudy uznaly právo stěžovatelky na přestěhování. Jak vyplývá z názoru Krajského soudu ve Vologdě ve věci Ladiajevová, znečištění způsobené ocelárnou vyžadovalo přestěhování do bezpečnější oblasti. Kromě toho vnitrostátní legislativa sama definovala zónu, ve které se nacházelo obydlí stěžovatelky, jako nevhodnou pro bydlení. Lze proto říci, že existence zasahování do soukromé sféry stěžovatelky byla na vnitrostátní úrovni uznána.

Shrnuto, Soud konstatuje, že po značnou dobu koncentrace různých toxických látek v ovzduší v okolí domu stěžovatelky vážně překračovaly maximální povolené hodnoty, které ruská legislativa definuje jako bezpečné. Jestliže jsou překročeny, stává se znečištění potenciálně škodlivým pro zdraví těch, kteří jsou mu vystaveni. Toto je domněnka, která nemusí být v konkrétním případě pravdivá. To samé lze říci o zprávách předložených stěžovatelkou. Je možné, že i přes nadměrné znečištění a jeho prokázané negativní dopady na obyvatelstvo jako celek, stěžovatelka neutrpěla žádnou konkrétní a mimořádnou újmu.

V projednávaném případě je však možné se domnívat, že se zdraví stěžovatelky zhoršilo následkem dlouhodobého působení průmyslových emisí ocelárny. I za předpokladu, že znečištění nezpůsobilo žádnou měřitelnou újmu jejímu zdraví, nesporně stěžovatelku oslabilo a zvýšilo riziko vzniku dalších nemocí. Nelze ani pochybovat, že negativně ovlivnilo kvalitu jejího života.

Soud proto konstatuje, že újma zdraví stěžovatelky a jejímu blahu dosáhla dostatečné míry na to, aby mohla být její stížnost posuzována podle čl. 8 Úmluvy.

2. Odpovědnost státu za tvrzené zasahování

Soud poznamenává, že v rozhodné době nebyla ocelárna Severstal vlastněna, kontrolována, nebo provozována státem. Nelze tedy říci, že Ruská federace přímo zasahovala do práva stěžovatelky na soukromý život nebo obydlí. Soud však zdůrazňuje, že odpovědnost státu v případech znečištění životního prostředí může vzniknout z neregulování soukromého podnikání (viz výše cit. Hatton a další). Projednávanou stížnost je tedy nutno přezkoumat ve smyslu pozitivní povinnosti státu přijmout vhodná opatření k zajištění práv stěžovatelky podle čl. 8 § 1 Úmluvy (viz Powel and Rayner proti Spojenému království, 1990; Guerra proti Itálii, 1998).

Za těchto okolností je prvním úkolem Soudu posoudit, zda bylo možné rozumně očekávat, že stát zabrání nebo ukončí tvrzené zasahování do práv stěžovatelky.

Soud v této souvislosti připomíná, že ocelárna byla postavena a původně vlastněna státem. Ocelárna od začátku vypouštěla kouř, zápach a zamoření způsobující zdravotní problémy a onemocnění mnoha lidem v Čerepovci. I po privatizaci ocelárny v roce 1993 měl stát kontrolu nad průmyslovými aktivitami ocelárny tím, že ukládal majiteli ocelárny provozní podmínky a dohlížel nad jejich prováděním. Ocelárna byla kontrolována Státní agenturou pro životní prostředí a majiteli ocelárny byly ukládány správní sankce. Namítaný stav životního prostředí nebyl výsledkem náhlého a neočekávaného zvratu událostí, ale naopak procesem dlouhotrvajícím a dobře známým. Stejně jako ve věci López Ostra si byly i v projednávaném případě úřady města vědomy trvajících problémů se životním prostředím a aplikovaly určité sankce, aby došlo ke zlepšení situace. Soud dále konstatuje, že ocelárna Severstal byla a je odpovědná za téměř 95 % celkového znečištění ovzduší ve městě. Na rozdíl od mnoha jiných měst, kde je za znečištění ovzduší odpovědných více menších zdrojů, je v Čerepovci hlavní příčina znečištění lehce identifikovatelná. Namítané znečištění je velmi specifické a plně jej způsobuje průmyslová činnost jedné konkrétní firmy.

Soud uzavírá, že úřady v projednávaném případě mohly vyhodnotit rizika znečištění a přijmout konkrétní opatření, aby jim zabránily nebo je omezily. Kombinace těchto faktorů ukazuje dostatečnou souvislost mezi znečišťujícími emisemi a státem, aby bylo možno vznést otázku jeho pozitivní povinnosti podle čl. 8 Úmluvy.

Zbývá zjistit, zda stát při ochraně práv stěžovatelky dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy stěžovatelky a společnosti jako celku, jak vyžaduje odst. 2 čl. 8.

Ospravedlnění podle čl. 8 odst. 2

Soud znovu opakuje, že pokud jde o porušení pozitivní povinnosti nebo nepřímé zasahování státu, jsou aplikovatelné principy týkající se ospravedlnění podle čl. 8 odst. 2, pokud jde o rovnováhu mezi právy jednotlivce a zájmy společnosti jako celku, podobné (viz Keegan proti Irsku, 1994).

Přímé zasahování státu do výkonu práv podle čl. 8 nebude slučitelné s odst. 2, pokud není v „souladu se zákonem“. Porušení vnitrostátního práva v těchto případech by nezbytně vedlo k závěru o porušení Úmluvy. Tam, kde má stát přijmout pozitivní opatření, spadá výběr prostředků k jejich dosažení do míry uvážení smluvních států.

Soud současně poznamenává, že ve všech předchozích případech stížností souvisejících s životním prostředím došlo k porušení Úmluvy proto, že vnitrostátní úřady nedodržely pravidla stanovená vnitrostátním právem. V případu López Ostra byla továrna na likvidaci odpadů ilegální, neboť neměla potřebné povolení a byla nakonec uzavřena. V případu Guerra bylo shledáno porušení proto, že stěžovatelé nemohli získat informace, které měl podle zákona stát povinnost poskytnout. V případu S. proti Francii (rozhodnutí Komise z 17.5. 1990) byla posuzována rovněž otázka zákonnosti.

„Legitimní cíl“

Když má stát přijmout pozitivní opatření, aby dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a společnosti jako celku, mohou mít cíle uvedené v druhém odstavci určitý význam, i když se toto ustanovení týká jen „zasahování“ do práv chráněných prvním odstavcem (viz Rees proti Spojenému království, 1986).

Soud konstatuje, že hlavní ospravedlnění nabídnuté vládou vzhledem k odmítnutí přestěhovat stěžovatelku byla ochrana zájmů ostatních obyvatel Čerepovce, kteří měli podle vnitrostátních zákonů právo na poskytnutí bytů. Vláda uvedla, že město má jen omezené finanční prostředky na výstavbu nových bytů pro sociální účely. Proto by okamžité přestěhování stěžovatelky nevyhnutelně porušilo práva ostatních na čekací listině.

Dále vláda odkázala na hospodářský blahobyt země. Stejně jako vláda se Soud domnívá, že provoz ocelárny přispíval ekonomice regionu Vologda a do jisté míry sloužil legitimnímu cíli ve smyslu odst. 2 čl. 8 Úmluvy. Zůstává určit, zda při sledování tohoto cíle dosáhly úřady spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatelky a společnosti jako celku.

„Nezbytné v demokratické společnosti“

Soud připomíná, že při rozhodování, co je nezbytné pro dosažení jednoho z cílů zmíněných v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, musí být míra uvážení ponechána vnitrostátním úřadům, které mohou lépe než mezinárodní soud posoudit místní potřeby a podmínky. Zatímco vnitrostátní úřady činí prvotní posouzení nezbytnosti, konečné zhodnocení, pokud jde o to, zda ospravedlnění dané státem je významné a dostatečné, zůstává předmětem přezkumu Soudem (viz mj. Lustig-Prean a Beckett proti Spojenému království, 1999).

V posledních letech se znečištění životního prostředí stalo předmětem rostoucích obav veřejnosti. Státy proto přijaly různá opatření, aby omezily škodlivé účinky průmyslových aktivit. Při posuzování těchto opatření z pohledu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě Soud zpravidla akceptoval, že státy mají širokou míru uvážení ve sféře ochrany životního prostředí. V roce 1991 ve věci Fredin proti Švédsku Soud uznal, že v současné společnosti je ochrana životního prostředí stále důležitější, a rozhodl, že zasahování do majetkového práva (zrušení povolení stěžovateli těžit štěrk na jeho pozemku z důvodu ochrany přírody) nebylo nepatřičné nebo nepřiměřené v kontextu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Později, ve stejném roce, Soud ve věci Pine Valley Development Ltd a další proti Irsku potvrdil tento přístup.

V jiné skupině případů, kde šlo rovněž o nejednání ze strany státu, Soud se zdržel rovněž přehodnocování vnitrostátních politik životního prostředí. V rozsudku velkého senátu (výše cit. Hatton) Soud konstatoval, že „by nebylo vhodné, aby v tomto ohledu zaujímal zvláštní přístup ke specifickému postavení práv životního prostředí“. V jiném dřívějším případu Soud konstatoval, že „není úlohou Soudu nahrazovat vnitrostátní úřady při posouzení, co může být nejlepší politikou v této technicky a společensky obtížné oblasti. Jedná se o oblast, kde se musí ponechat široká míra uvážení jednotlivých států“.

Soud musí nejprve přezkoumat, zda rozhodovací proces byl spravedlivý a zda došlo k respektování zájmů jednotlivce zaručených čl. 8 (viz Buckley proti Spojenému království, 1996) a jen ve výjimečných případech může jít za tuto hranici a přehodnotit závěry vnitrostátních úřadů (viz Taşkin a další proti Turecku, 2004).


Argumenty stěžovatelky

Stěžovatelka nejprve uvedla, že podle ruské legislativy měla být přestěhována mimo sanitární zónu ocelárny. Podle jejího názoru, podle nařízení z roku 1974, měl stát povinnost ji přestěhovat. Dále mělo přestěhování obyvatel sanitární zóny proběhnout podle federálního programu z roku 1996. Legislativa, tak jak ji interpretoval Nejvyšší soud ve věci Ivaščenko, zajišťuje okamžité přestěhování, a ne umístění na čekací listinu. Jediným kritériem pro přestěhování bylo vždy bydliště uvnitř sanitární zóny. Úřady nepostupovaly podle právních předpisů a povinnost stěžovatelku přestěhovat nebyla soudy vykonána.

Ve svém vyjádření vláda odkázala na § 10 odst. 5 zákona o městském plánování, aby odůvodnila trvající bydlení stěžovatelky uvnitř sanitární zóny. Podle stěžovatelky se však toto ustanovení týká jen dočasného bydlení, a ne hustě obydlených oblastí a domů, v jednom z nichž stěžovatelka žije. Dále tvrdila, že úřady nepřijaly vhodná opatření k zajištění jejích práv podle čl. 8 Úmluvy. Vláda se nepokusila ospravedlnit žádným rozumným důvodem zasahování do jejích práv podle čl. 8 a nepřijala účinná opatření, aby zabránila nebo snížila znečištění životního prostředí.

Argumenty vlády

Vláda tvrdí, že předložená stížnost je neopodstatněná a nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

Ve svém původním vyjádření Soudu vláda uznala skutečnost, že dům stěžovatelky se nachází uvnitř sanitární zóny ocelárny, ale tvrdila, že rozhodnutí vnitrostátních soudů odmítající okamžité přestěhování stěžovatelky byla zákonná. Platná ruská legislativa umožňuje pouze umístění stěžovatelky na všeobecnou čekací listinu a budoucí přestěhování je povinností městských úřadů. Poskytnutí bytu stěžovatelce, bez ohledu na její pozici na čekací listině, by porušilo práva ostatních podle vnitrostátní legislativy na poskytnutí bydlení.

Ve svém vyjádření po rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti a po veřejném jednání Soudu vláda tvrdila, že rozhodnutí vnitrostátních soudů byla nesprávná, protože se dům stěžovatelky v sanitární zóně nenachází. Uvedla také, že podle vnitrostátních zákonů je dočasné bydliště paní Fadějevové na území sanitární zóny přípustné. Odkázala zejména na § 10 zákona o městském plánování Ruské federace. Podle odst. 5 je dočasné bydliště obyvatel povoleno na územích s nepříznivým životním prostředím v případech, když zájmy státu nebo veřejnosti vyžadují na takovýchto územích ekonomické nebo jiné aktivity. Tvrdila také, že se stěžovatelka přestěhovala do svého bytu v ulici Žukova z vlastní vůle a že jí nic nebránilo se odstěhovat. Kromě toho stěžovatelka mohla byt zprivatizovat a pak ho prodat, aby si mohla koupit byt v jiné části města.

Vláda uvedla, že úřady prováděly pravidelný monitoring kvality ovzduší ve městě a vypracovaly řadu vědeckých studií pro posouzení dopadu znečištění na obyvatele Čerepovce.

Úřady ocelárně uložily různé správní sankce, aby zajistily dodržování zákonů. V letech 1995 – 2000 Státní výbor na ochranu životního prostředí provedl v ocelárně 89 kontrol a shledal více než 300 porušení enviromentální legislativy. V tomto období byli vedoucí pracovníci ocelárny obviněni ve 45 případech ze správních deliktů v oblasti životního prostředí. V letech 2001 – 2003 provedlo Ministerstvo přírodních zdrojů Ruské federace čtyři kompletní kontroly a shledalo 44 porušení enviromentální legislativy. Většina shledaných porušení byla poté odstraněna.

Konečně vláda uvedla, že v posledních letech bylo provedením několika federálních a městských programů znečištění životního prostředí v Čerepovci sníženo, což prokazuje řada měření. Hodnoty naměřené v blízkosti domu stěžovatelky se významně neliší od průměrných hodnot v jiných částech města. Vláda rovněž zmínila technologické změny provedené v ocelárně, zaměřené na snížení emisí, a tvrdí, že se v nich bude pokračovat i v blízké budoucnosti.

Posouzení Soudem

i) K tvrzenému nepřestěhování stěžovatelky

Soud na okraj poznamenává, že důsledky provozu ocelárny na životní prostředí nejsou v souladu se standardy ochrany zdraví a životního prostředí tak, jak jsou zakotveny v relevantní ruské legislativě. Pro provozování důležité továrny tohoto typu pamatuje ruská legislativa na kompromisní řešení vytvořením nárazníkové zóny okolo továrny, v níž může znečištění oficiálně překračovat bezpečné hodnoty. Existence takové zóny je podmínkou sine qua non provozovat nebezpečnou továrnu, jinak musí být uzavřena či významně restrukturalizována. Hlavním účelem sanitární zóny je oddělit rezidenční oblasti od zdrojů znečištění, a tudíž snížit přímé negativní dopady znečištění na obyvatelstvo. Vláda prokázala, že v průběhu posledních dvaceti let byly celkové emise z ocelárny značně sníženy a tento trend nelze než přivítat. Během období, které je posuzováno (od roku 1998), však hodnoty znečištění stále překračovaly bezpečné hodnoty. Provoz ocelárny v souladu s vnitrostátními předpisy by byl tedy možný jen tehdy, pokud by tato zóna, oddělující továrnu od rezidenčních oblastí města, řádně sloužila svému účelu.

Strany se přou o velikost zóny. Vláda ve svém stanovisku po přijatelnosti stížnosti a při veřejném jednání u Soudu popřela, že by stěžovatelka žila uvnitř zóny. Ve svém původním vyjádření však vláda přímo uvedla, že dům stěžovatelky se na území zóny nachází. Skutečnost, že sanitární zóna ocelárny zahrnuje rezidenční oblasti města, potvrzuje také Vládní program z roku 1996. Pokud jde o dům stěžovatelky, skutečnost, že se v zóně nachází, nebyla předmětem sporu u vnitrostátních soudů a byla úřady mnohokrát potvrzena. Status zóny byl zpochybněn teprve poté, co byla stížnost zaslána vládě k vyjádření. Soud je tedy toho názoru, že v posuzovaném období stěžovatelka žila na území sanitární zóny ocelárny.

Vláda dále uvedla, že hodnoty znečištění způsobené hutním průmyslem jsou v ostatních oblastech Čerepovce stejné ne-li vyšší než ty zaznamenané v blízkosti domu stěžovatelky. To však jen dokazuje, že ocelárna nedodržuje normy ochrany životního prostředí stanovené vnitrostátní legislativou a měla by být zřízena širší sanitární zóna. V každém případě tento argument neovlivňuje závěr soudu, že stěžovatelka žila v oblasti, kde průmyslové znečištění překračovalo bezpečné hodnoty a kde bylo podle vnitrostátní legislativy jakékoli bydlení zakázáno.

Stěžovatelka se do této oblasti nastěhovala v roce 1982 a věděla, že míra znečištění v této oblasti byla velmi nepříznivá. Vzhledem k nedostatku bytů v té době a skutečnosti, že téměř všechny byty v průmyslových městech patřily státu, je však velmi pravděpodobné, že stěžovatelka neměla jinou volbu než přijmout byt jí přidělený. Navíc, v důsledku nedostatku informací o znečištění v tomto období, mohla podcenit jeho závažnost. Je rovněž důležité, že stěžovatelka získala byt legálně od státu, který musel vědět o jeho poloze v sanitární zóně a o tom, že ekologická situace je velmi špatná. Nelze proto tvrdit, že stěžovatelka nějakým způsobem sama vytvořila situaci, která je posuzována, nebo že je za ni odpovědná.

Je rovněž významné, že v 90. letech bylo možné si pronajmout nebo koupit nemovitost bez omezení a stěžovatelce nic nebránilo se z nebezpečné oblasti odstěhovat. V této souvislosti Soud konstatuje, že stěžovatelka měla byt v ulici Žukova jako doživotní nájemce. Podmínky jejího nájmu byly mnohem příznivější než na volném trhu. Přestěhování se jinam by bylo spojeno se značnými výdaji, které v její situaci, kdy jediným příjmem byla penze a dávky spojené s chorobou z povolání, bylo prakticky vyloučené. To samé lze říci o možnosti koupit si jiný byt, kterou vznesla vláda. Ačkoli je teoreticky možné, aby stěžovatelka změnila svoji osobní situaci koupí bytu, zdá se to téměř neproveditelné.

Soud opakuje, že ruská legislativa přímo zakazuje výstavbu obydlí uvnitř sanitární zóny. Zákon však přímo neříká, jak postupovat v případě těch, kteří v takové zóně již žijí. Stěžovatelka tvrdí, že ruská legislativa vyžaduje okamžité přestěhování těchto obyvatel a že přestěhování má platit znečišťující podnik. Vnitrostátní soudy však interpretovaly zákon jinak. Rozhodnutí Městského soudu v Čerepovci z roku 1996 a 1999 stanovila, že znečišťující podnik není za přestěhování odpovědný; legislativa jen stanoví umístění obyvatel zóny na obecnou čekací listinu. Stejný soud zamítl žádost stěžovatelky o úhradu nákladů přestěhování. Při absenci přímého požadavku na okamžité přestěhování nepovažuje Soud tento výklad zákona za absolutně neodůvodněný. Soud může přijmout, že jediné řešení předvídané v dané situaci vnitrostátní legislativou bylo umístit stěžovatelku na čekací listinu. Ruská legislativa tak, jak ji vnitrostátní soudy a úřady aplikovaly, nečiní rozdíl mezi osobami, které mají nárok ze sociálních důvodů na nové bydlení poskytnuté zdarma (váleční veteráni, velké rodiny), a těmi, jejichž každodenní život je vážně narušen toxickými zplodinami ze sousední továrny.

Soud dále poznamenává, že od roku 1999, kdy byla stěžovatelka umístěna na čekací listinu, se její situace nezměnila. Jak stěžovatelka uvedla, není naděje, že se v blízké budoucnosti ze zóny přestěhuje. Přestěhování konkrétních rodin ze zóny je otázkou dobré vůle ze strany ocelárny a nelze se na ni spoléhat. Proto opatření vnitrostátních soudů nic nemění: nedávají jí reálnou naději na přestěhování z blízkosti zdroje znečištění.

ii) K tvrzenému neregulování soukromého průmyslu

Odvolání se na opatření, kterých se stěžovatelka chtěla u vnitrostátních soudů domoci (okamžité přestěhování nebo náhrada nákladů spojených s přestěhováním), není jediným prostředkem k nápravě namítané situace. Soud zdůrazňuje, že výběr prostředků, které mají zajistit soulad s čl. 8 Úmluvy ve sféře vztahů mezi jednotlivci, spadá v zásadě do míry uvážení smluvních států. V této souvislosti existují různé způsoby zajištění „respektování soukromého života“ a povaha povinnosti státu bude záležet na konkrétních aspektech soukromého života (X. a U. proti Nizozemí, 1985). V projednávaném případě měl stát k dispozici množství dalších nástrojů, které mohly zabránit nebo snížit znečištění. Soud může přezkoumat, zda při přijímání opatření obecného charakteru stát dodržel své pozitivní povinnosti podle Úmluvy.

V této souvislosti Soud poznamenává, že podle tvrzení vlády se znečištění životního prostředí ocelárnou za posledních dvacet let významně snížilo. Tudíž když se rodina stěžovatelky do bytu v roce 1982 nastěhovala, celkové znečištění ovzduší v Čerepovci bylo dvakrát vyšší než v roce 2003. Od roku 1980 se toxické emise z ocelárny do městského ovzduší snížily z 787,7 na 333,2 tisíc tun. Po přijetí Federálního programu v roce 1996 se celkové roční emise ovzduší znečišťujících látek snížily o 5,7 %. Procento nevyhovujících testů ovzduší okolo ocelárny se za posledních pět let snížilo.

Soud konstatuje, že implementace Federálních programů 1990 a 1996 nedosáhla očekávaných výsledků: v roce 2003 koncentrace toxických látek v ovzduší v okolí továrny stále překračovaly bezpečné hodnoty. I když podle programu z roku 1990 měla ocelárna snížit své toxické emise na bezpečnou úroveň do roku 1998, v roce 2004 hlavní hygienik přiznal, že se tak nestalo, a že novým termínem, do kterého se musí emise ocelárny snížit na bezpečnou úroveň, je rok 2015.

V posledních 10 – 15 letech došlo nepochybně k významnému pokroku ve snižování emisí. Kdyby se však posuzovalo jen období kompetence Soudu ratione temporis, ukázalo by se celkové zlepšení životního prostředí jako velmi pomalé. Kromě toho, jak ukazuje zpráva vlády, není vývoj snižování emisí některých toxických látek trvalý a v některých letech se hodnoty znečištění spíše zvyšovaly, než snižovaly.

Lze argumentovat, že vzhledem ke složitosti a rozsahu problému ho nelze vyřešit během krátké doby. Není ani úkolem Soudu určit, co se mělo udělat, aby došlo k účinnějšímu snížení znečištění. Do kompetence Soudu však patří posoudit, zda vláda k problému přistoupila s náležitou péčí a zvážila všechny konkurující si zájmy. V této souvislosti Soud opakuje, že je na státu, aby ospravedlnil situaci, ve které někteří jednotlivci nesou nadměrné břemeno. Soud poznamenává zejména následující.

Vláda odkázala na množství studií provedených za účelem posouzení situace znečištění v okolí ocelárny. Vláda je však nepředložila ani nevysvětlila, jak ovlivnily podmínky, pokud jde o povolení ocelárnu provozovat. Soud rovněž poznamenává, že vláda nepředložila kopii tohoto povolení, ani nevysvětlila, jak byly vzaty v úvahu zájmy obyvatel žijících v okolí ocelárny, když byly posuzovány podmínky s povolením související.

Vláda uvedla, že během posuzovaného období bylo v ocelárně provedeno množství kontrol a byly uloženy správní sankce. Nespecifikovala však, jaké sankce a za jaký typ porušení byly uloženy. Není tedy možné posoudit, do jaké míry mohly tyto sankce skutečně přimět ocelárnu přijmout opatření k ochraně životního prostředí.

Soud je toho názoru, že není možné provést rozumnou analýzu politiky vlády vůči ocelárně Severstal, protože vláda jasně neprokázala, v čem tato politika spočívala. S ohledem na materiály, které má k dispozici, nemůže Soud dospět k závěru, že při regulaci průmyslových aktivit ocelárny věnovaly úřady náležitou pozornost zájmům obyvatel žijících v její blízkosti.

Shrnuto, Soud konstatuje následující. Stát umožnil provozování ocelárny silně znečišťující životní prostředí v hustě obydleném městě. Protože toxické emise překračovaly bezpečné limity stanovené vnitrostátní legislativou a ohrožovaly zdraví těch, kdo žili v její blízkosti, stát stanovil, že území kolem ocelárny má zůstat neobydleno. Tato legislativní opatření však v praxi nebyla dodržena.

Kdyby Soud konstatoval, že stát nebo ocelárna měly povinnost poskytnout stěžovatelce nové bydlení, zašel by příliš daleko, protože není jeho úkolem diktovat přesná opatření, která by měla být státy přijata, aby vyhověly svým pozitivním povinnostem podle čl. 8 Úmluvy. Ačkoli situace okolo ocelárny vyžadovala zvláštní přístup k obyvatelům žijícím uvnitř zóny, stát stěžovatelce nenabídl účinné řešení, aby se mohla odstěhovat z nebezpečné oblasti. Kromě toho, ačkoli byla ocelárna provozována v rozporu s vnitrostátními normami životního prostředí, nic nenasvědčuje tomu, že stát přijal nebo aplikoval účinná opatření, která by vzala v úvahu zájmy místních obyvatel zasažených znečištěním a která by pomohla snížit průmyslové znečištění na přijatelnou úroveň.

Soud uzavírá, že přes širokou míru uvážení ponechanou žalovanému státu ten nenalezl spravedlivou rovnováhu mezi zájmy společnosti a účinným respektováním práva stěžovatelky na její obydlí a soukromý život.

Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Pokud jde o morální újmu na základě čl. 41 Úmluvy, stěžovatelka požadovala částku 10 000 EUR. Tato částka je podle ní ospravedlnitelná nadměrným znečištěním v sanitární zóně, které negativně ovlivnilo její zdravotní stav a prožívání soukromého života. Tyto podmínky rovněž způsobily obavy a zklamání, protože musí se svojí rodinou žít v zóně více než 20 let. Vláda považovala tuto částku za nepřiměřenou a uvedla, že konstatování porušení Úmluvy by bylo dostatečným spravedlivým zadostiučiněním. Soud je připraven přijmout, že dlouhodobé působení průmyslového znečištění způsobilo stěžovatelce mnoho problémů, psychické strádání a dokonce fyzické utrpení – to je jasné z důvodů, pro které Soud shledal porušení čl. 8. Soud však připomíná, že Úmluva vstoupila v platnost pro Ruskou federaci dne 5. 5. 1998, proto nemá Soud kompetenci ratione temporis přiznat zadostiučinění za období před tímto datem. Berouce v úvahu různé významné skutečnosti jako je věk, zdravotní stav stěžovatelky a trvání namítané situace, Soud přiznává stěžovatelce 6 000 EUR.

Pokud jde o materiální újmu, stěžovatelka tvrdí, že vláda jí má poskytnout nové ubytování srovnatelné se stávajícím bytem, mimo sanitární zónu v Čerepovci. Alternativně stěžovatelka požaduje částku 30 000 EUR, což je hodnota bytu srovnatelného s jejím bytem, ale mimo sanitární zónu. Vláda tvrdí, že by tato žádost měla být zamítnuta. Soud poznamenává, že stěžovatelkou namítané porušení je trvající povahy. Během posuzovaného období žila stěžovatelka ve svém bytě jako nájemník a nikdy tohoto titulu nebyla zbavena. Ačkoli byl její soukromý život během tohoto období nepříznivě ovlivněn průmyslovými emisemi, nic nenasvědčuje tomu, že v tomto ohledu utrpěla nějaké finanční náklady. Pokud jde o budoucí opatření, které vláda přijme, aby vyhověla závěru Soudu o porušení čl. 8 Úmluvy v projednávaném případě, bylo by přesídlení stěžovatelky do ekologicky bezpečné oblasti jen jedním z mnoha možných řešení. V každém případě na základě čl. 41 Úmluvy, zjištěním porušení čl. 8, Soud shledal povinnost vlády přijmout vhodná opatření k nápravě osobní situace stěžovatelky.

Pokud jde o náklady řízení, požadovala stěžovatelka jejich náhradu pro své ruské a britské právní zástupce. Soud přiznává částku 6 500 EUR pro její ruské právní zástupce, sníženou o částku 1 732 EUR již vyplacenou panu Korotějevovi v rámci právní pomoci Rady Evropy a částku 5 540 GBP (britská libra) pro její britské právní zástupce.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 8 Úmluvy;

2. a) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy vyplatit částku 6 000 EUR za morální újmu, tato částka bude převedena na ruské ruble v kurzu platném k datu vyplacení; b) dále musí žalovaný stát vyplatit následující částky: i) částku 6 500 EUR za náklady řízení ruským právním zástupcům stěžovatelky převedenou na ruské ruble v kurzu platném k datu vyplacení sníženou o částku 1 732 EUR již vyplacenou panu Korotějevovi; ii) částku 5 540 GBP za náklady řízení britským právním zástupcům a poradcům; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Kovlera.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.