Znamenskaya proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 77785/01

Dne 2. června 2005 vyhlásil předseda senátu 1. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Znamenskaya proti Rusku.

Soud rozhodoval v senátu (1. sekce) složeném z následujících soudců: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), S. Botoucharová (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), E. Steinerová (Rakousko), K. Hajiyev (Azerbajdžán), D. Spielmann (Lucembursko), S. E. Jebens (Norsko).

Stěžovatelka paní Natalie Vasilijevna Znamenskaya (nar. 1955) je ruskou státní příslušnicí žijící v Moskvě.

V roce 1997 otěhotněla. V noci dne 1. 8. 1997 v 35. týdnu těhotenství došlo k nitroděložnímu poškození plodu v souvislosti s nedostatečným přívodem kyslíku a dne 4. 8. 1997 stěžovatelka porodila mrtvého chlapce, kterého se rozhodla pohřbít.

Mrtvé dítě bylo dne 13. 8. 1997 zaregistrováno na matrice. Pan Z., který byl manželem stěžovatelky, než se rozvedli dne 25. 3. 1997, byl zapsán jako otec mrtvě narozeného dítěte v rodném listu i v matrice.

Stěžovatelka uvedla, že biologickým otcem dítěte je pan G., se kterým žila od roku 1994. Pan G. se na dítě těšil a mluvil o jejich budoucím synovi jako o svém. Nemohli však podat společné prohlášení o otcovství, protože pan G. byl dne 20. 6. 1997 uvězněn. Zdá se, že stěžovatelka neměla po tomto datu k partnerovi přístup. Dne 12. 10. 1997 pan G. ve vězení zemřel.

Stěžovatelka odmítla napsat příjmení svého bývalého manžela na náhrobek dítěte a nechala ho prázdným.

Stěžovatelka se dne 10. 8. 2000 obrátila na Čertanovský okresní soud v Moskvě (dále „Okresní soud“), aby určil otcovství pana G. k zemřelému dítěti a změnil příjmení i jméno po otci dítěte. Jméno po otci se v Rusku tvoří z otcova jména a přípony „-ovič“ pro syny nebo „-ovna“ pro dcery. Stěžovatelka odkazovala na § 49 zákona o rodině.

Bývalý manžel stěžovatelky zemřel v listopadu 2000.

Okresní soud vydal dne 16. 3. 2001 rozhodnutí, ve kterém uvedl, že mrtvě narozené dítě nezískalo občanská práva a § 49 zákona o rodině se týká pouze živých dětí. Nařídil zastavení řízení, protože žalobu stěžovatelky nelze přezkoumat a rozhodnout v rámci civilního řízení.

Městský soud v Moskvě dne 18. 5. 2001 na základě odvolání stěžovatelky potvrdil rozhodnutí Okresního soudu z 16. 3. 2001. Soud zopakoval, že „věc nelze přezkoumat jako civilní žalobu, protože dítě nezískalo občanská práva“.

Stěžovatelka se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátila dne 14. 11. 2001. Ve své stížnosti tvrdila, že odmítnutí vnitrostátních soudů určit otcovství mrtvě narozeného dítěte a podle toho změnit jeho jméno porušilo její právo na respektování soukromého a rodinného života. Stížnost byla přidělena 1. sekci Soudu. Dne 1. 11. 2001 došlo ke změně ve složení jednotlivých sekcí Soudu a věc byla přidělena nově vytvořené 1. sekci. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2004 prohlásil Soud stížnost za částečně přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelka podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) namítá, že vnitrostátní soudy nevyhověly její žalobě na potvrzení původu jejího mrtvě narozeného dítěte od jejího zemřelého partnera a o změně jeho jména.

Čl. 8 zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Argumenty stran

Stěžovatelka uvedla, že vnitrostátní úřady selhaly ve své pozitivní povinnosti zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života. S odkazem na judikaturu Soudu tvrdí, že „respektování rodinného života vyžaduje, aby biologická a společenská realita převažovala nad právní domněnkou, která neobstojí jak ve vztahu ke zjištěným skutečnostem, tak k přáním dotyčných osob“ (viz Kroon a další proti Nizozemí, 1994).

Vláda přijímá, že zamítnutí vnitrostátních soudů zabývat se žalobou stěžovatelky nemělo žádný právní podklad. Podle § 50 zákona o rodině i v případě smrti otce, který uznal otcovství a nebyl s matkou dítěte v manželském stavu, mohly soudy vycházet z toho, že uznal své otcovství. Takové uznání by vedlo ke změně v rodném listu a přidělení příjmení otce dítěti.

B. Posouzení Soudem

1. Aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy

Soud na úvod poznamenává, že již při mnoha příležitostech rozhodl, že spory týkající se jmen a příjmení jednotlivců spadají do rozsahu čl. 8 Úmluvy. Ačkoli toto ustanovení výslovně nezmiňuje právo na jméno, jméno jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou, dotýká se soukromého a rodinného života jednotlivce (viz např. Burghartz proti Švýcarsku, 1994; Stjerna proti Finsku, 1994; Guillot proti Francii, 1996).

V projednávaném případě však spočívá jádro stížnosti v nemožnosti změnit jméno po otci a příjmení mrtvě narozeného dítěte stěžovatelky tak, aby odpovídalo jeho biologickému původu po zemřelém partnerovi stěžovatelky. Projednávaná stížnost je tedy odlišná od případů, kde byly vnitrostátní úřady proti výběru jména dítěte rodiči (viz např. rozhodnutí Komise ve věci Salonen proti Finsku, 1997; výše cit. Guillot), nebo jejich žádosti dát dítěti příjmení matky místo příjmení otce (viz např. G. M. B a K. M. proti Švýcarsku, 2001; Bijleveld proti Nizozemí, 2000). Judikatura týkající se žádosti jednotlivce o změnu příjmení se rovněž neaplikuje, protože se nelze domnívat, že mrtvě narozené dítě získalo právo na respektování soukromého a rodinného života odděleně od práva své matky (viz např. rozhodnutí Komise ve věci Bývalý řecký král Konstantin a další proti Řecku, 1998).

Podle názoru Soudu je podstatou projednávaného případu snaha, aby stěžovatelka získala uznání pana G. jako biologického otce svého mrtvě narozeného dítěte i přes právní domněnku, že bývalý manžel je otcem dítěte narozeného během 300 dnů po skončení manželství. Přidělení příjmení a jména po otci mrtvě narozenému dítěti by bylo důsledkem takového uznání.

V judikatuře Soudu je pevně zakotveno, že pojem „rodinný život“ v čl. 8 odkazuje na existenci „rodinných vazeb“ mezi partnery, ať již manželských či nemanželských, a dítě partnerům narozené je ipso jure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností (viz např. Gül proti Švýcarsku, 1996; Keegan proti Irsku, 1994; Kroon a další proti Nizozemí, 1994).

Existence nebo neexistence „rodinného života“ pro účely čl. 8 záleží na skutečné existenci úzkých osobních vazeb (viz K. a T. proti Finsku, 2001 ²⁾). Je zřejmé, že v projednávaném případě nemohlo k takovému vzniku osobních vazeb dojít, protože se dítě narodilo mrtvé a jeho biologický otec byl od stěžovatelky oddělen už před jeho narozením a krátce poté zemřel. Berouce v úvahu, že si matka musela vytvořit k plodu, který téměř donosila, silnou vazbu a že vyjádřila přání dát mu jméno a pohřbít ho, dotýká se nepochybně určení jeho původu jejího „soukromého života“, jehož respektování rovněž zaručuje čl. 8. V projednávaném případě se tedy aplikuje toto ustanovení.

2. Soulad s čl. 8 Úmluvy

Soud znovu opakuje, že hlavním cílem čl. 8 je chránit jednotlivce proti svévolným činům úřadů. V účinném respektování soukromého života mohou být obsaženy i pozitivní povinnosti. Hranice mezi pozitivními a negativními povinnostmi podle tohoto ustanovení není přesně vymezená. Aplikovatelné zásady jsou nicméně podobné. V obou případech je důležitá spravedlivá rovnováha, kterou je třeba dosáhnout mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku a v obou případech má stát určitou míru uvážení (viz výše cit. Koon).

V projednávaném případě je nesporný partnerský vztah mezi stěžovatelkou a panem G. Nikdo také nezpochybnil otcovství pana G. k mrtvě narozenému dítěti dne 4. 8. 1997.

Při zamítnutí žaloby stěžovatelky vnitrostátní soudy nepoužily zákonné nebo přesvědčivé důvody pro zachování status quo. Kromě toho vláda přijímá, že se vnitrostátní soudy zmýlily, pokud jde o občanská práva mrtvě narozeného dítěte, a pečlivě neuvážily práva stěžovatelky. Vláda také tvrdí, že podle norem rodinného práva mělo být žalobě vyhověno.

Podle judikatury Soudu není situace, kdy právní domněnka převažuje nad biologickou a společenskou realitou bez přihlédnutí ke skutečnostem a přáním dotyčných osob a jejich prospěchu, přijatelná i s přihlédnutím k míře uvážení, kterou má stát při povinnosti zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života (viz výše cit. Kroon).

Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o odškodnění za morální újmu v částce 100 000 EUR. Požadovala rovněž částku 1 000 EUR za přibližné náklady při léčbě za poslední čtyři roky jako odškodnění za materiální újmu.

Vláda uvedla, že stěžovatelka nepředložila žádné lékařské zprávy nebo recepty na podporu svého požadavku na odškodnění za materiální újmu a že částka požadovaná za morální újmu je nepřiměřená a přehnaná.

Pokud jde o materiální újmu, Soud žádost stěžovatelky zamítá. Domnívá se však, že musela trpět pocitem marnosti a nespravedlnosti v důsledku rozhodnutí vnitrostátních úřadů a přiznává stěžovatelce částku 1 000 EUR.

Pokud jde o náklady řízení, stěžovatelka požadovala 334 ruských rublů (RUR) za poštovné. Vláda uvedla, že předložila potvrzení jen na 52,50 RUR. Soud připomíná, že stěžovatelka obdržela v rámci právní pomoci Rady Evropy částku 685 EUR a nepřiznává žádnou další částku.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. čtyřmi hlasy proti třem, že byl porušen čl. 8 Úmluvy;

2. čtyřmi hlasy proti třem, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovatelce částku 1 000 EUR za morální újmu převedenou na ruské ruble v kurzu platném k datu vyplacení, tato částka bude navýšena o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.