Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 46626/99

Datum: 3. 2. 2005

Složení senátu: B. M. Zupančič, předseda senátu (Slovinsko), J. Hedigan (Irsko), L. Caflisch (Švýcarsko), C. Birsan (Rumunsko), A. Gyulumyanová (Arménie), R. Jaegerová (Německo), E. Myjer (Nizozemí).

Stěžovateli jsou politické uskupení s názvem Partidul Comunistilor (Nepeceristi) - PCN - a pan Gheorghe Ungureanu, rumunský státní příslušník, jenž je zároveň předsedou zmíněného uskupení.

A. Zamítnutí žádosti o registraci PCN

Dne 23. 3. 1996 se pod předsednictvím druhého stěžovatele konala celostátní konference, na které byla založena PCN, přijaty její statuty a politický program. Ve statutech se uvádělo zejména následující:

"PCN respektuje národní suverenitu, územní celistvost státu, jeho právní řád a demokratické principy. Zakazuje svým členům hanobit zemi a národ, podněcovat válku a národní, rasovou, třídní či náboženskou nesnášenlivost, navádět k diskriminaci, k územnímu separatismu a k veřejnému násilí, jakož i jednat obscénně či v rozporu s dobrými mravy.

PCN je volným sdružením občanů, kteří bojují za politický pluralismus, podporují zásady demokratického právního státu a chtějí hájit své vlastní zájmy, aniž by přitom popírali zájmy jiných.

Článek 1: PCN vyjadřuje, reprezentuje a hájí politické zájmy pracujících bez ohledu na jejich etnický původ, pohlaví, věk, profesi, přesvědčení a cítění. Pracujícími jsou všichni ti, kteří si na živobytí vydělávají prací, a to jakoukoliv (...). K zabezpečení stálého růstu životní úrovně pracujících jedná PCN v právním rámci a používá přitom prostředky, které zákon dává politickým stranám, za účelem získání politické moci a vybudování lidské a demokratické společnosti.

Článek 20: PCN není nástupcem bývalé rumunské komunistické strany, se kterou nemá žádnou spojitost; naopak pokračuje v odporu proti komunistické straně existující před rokem 1989. Tvoří ji osoby, které nebyly členy bývalé komunistické strany; PCN proto upřesňuje, že jí nelze přiznávat zásluhy bývalé komunistické strany, ani jí adresovat kritiky týkající se činnosti posledně jmenované."

Ve svém politickém programu, jenž byl přijat dne 23. 3. 1996, PCN tvrdila, že jejím cílem je hájit zájmy pracujících a dodržovat podstatu komunistické doktríny, která se zakládá na následujících principech: nevyužívání některých osob jinými osobami či státem, sociální spravedlnost založená na práci a na skutečné kvalitativní konkurenci a opravdová demokracie schopná zaručit práva většiny prostřednictvím svobodných voleb, ke kterým musejí mít přístup všechny politické proudy. Dále v něm vyjadřovala politování nad tím, jak se vyvíjela rumunská společnost po - antisociálním a protilidovém - pádu režimu v roce 1989, a nad přeměnou země na "kolonii evropských a světových neokolonialistických říší". Program zahrnoval rovněž následující politické myšlenky:

"Teze, která je základem každé politiky a doktríny, spočívá v tom, že hlavní kvalitou v politice je počet. Nejpočetnější mají vždy pravdu, nezávisle na tom, jak uvažují a jednají, což se stále potvrzuje, jak tomu bylo dne 22. 12. 1989, když v několika evropských zemích zvítězila protilidová, antisociální a protinárodní kontrarevoluce.

Východiskem veškeré činnosti pracujících je přání změnit Zlo; co se však ve skutečnosti změnilo, je výhradně a téměř totálně Dobro. Co je to Dobro? (...) V dobách svého socioekonomického působení na území bývalé Dácie realizoval Socialismus v zájmu lidových vrstev - i navzdory omylům, zneužitím, neúspěchům a zpronevěrám buržoazních členů bývalé komunistické strany - cíle, které pracující nemohou opustit ani zapomenout: nejvyšší materiální a duchovní úroveň v historii, nejvyšší úroveň kultury a civilizace v historii (...), nejširší a nejhlubší demokratický zákonný rámec (...).

PCN je revolučním politické uskupení pracujících, které jedná organizovaně a vědomě, v ústavním rámci, s cílem odstranit důsledky kontrarevoluce a vrátit se k budování nejlidštější a nejdemokratičtější společnosti, jakou kdy dějiny poznaly, tj. k Socialismu. Nezávisle na svém postavení ve vztahu k ostatním politickým silám, tedy nezávisle na tom, zda se bude účastnit výkonu státní moci a veřejné správy, bude PCN bojovat za realizaci cílů, které mohou zajistit ochranu zájmů lidových vrstev."

Dne 4. dubna 1996 podal druhý stěžovatel jako zástupce PCN u Okresního soudu v Bukurešti žádost o registraci ve zvláštním seznamu politických stran.

Rozsudkem ze dne 19. 4. 1996 soud tuto žádost zamítl. Základní body odůvodnění zněly následovně:

"Na podporu žádosti o registraci strany byl do spisu založen jmenný seznam vedení strany, jmenný seznam zakládajících členů, statuty upravující její organizaci a fungování, její politický program, nájemní smlouva na sídlo, důkaz o finančních prostředcích a zakládající listina, kterou je zápis z celostátní konference konané dne 23. 3. 1996.

Po přezkoumání uvedených listin lze konstatovat, že ve statutech strany, konkrétně v kapitole týkající se sledovaného cíle, je upřesněno, že činnost strany směřuje k získání politické moci za účelem vybudování lidské a demokratické společnosti.

Ze statutů a z politického programu tak vyplývá, že cílem strany je vybudovat lidský stát založený na komunistické doktríně, což by znamenalo, že ústavní pořádek a právní řád existující od roku 1989 je nelidský a nezakládá se na skutečné demokracii.

Z toho důvodu strana nerespektuje ustanovení paragrafu 2 odst. 2, 3 a 4 zákonného dekretu č. 8/1989, který stanoví, že: „cíle politických stran musejí respektovat suverenitu země a prostředky používané k jejich dosažení musejí být v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem Rumunska."

Druhý stěžovatel napadl tento rozsudek před odvolacím soudem v Bukurešti. Ten však jeho stížnost rozsudkem ze dne 28. 8. 1996 odmítl s tím, že analýza obsažená v prvostupňovém rozsudku je správná. Pan Ungureanu tvrdí, že se s odůvodněním rozsudku seznámil až dne 13. 11. 1996. Vyplývá z něj, že soud prvního stupně správně usoudil, že statuty PCN nerespektují ustanovení zákona č. 8/1989 týkající se ústavního pořádku a právního řádu země.

Dne 28. 5. 1997 generální prokurátor Rumunska informoval pana Ungureanu, že neshledal žádný důvod k podání žádosti o zrušení rozsudku ze dne 28. 8. 1996. Tato žádost podaná panem Ungureanu osobně byla dne 5. 12. 1997 soudem odmítnuta jako opožděná.

B. Pozdější publikace druhého stěžovatele

Po roce 1997 pokračoval pan Ungureanu ve vyjadřování svých politických názorů prostřednictvím deníku Pentru socialism ("Pro socialismus"), jehož byl šéfredaktorem. Dne 13. 8. 1998 v něm uveřejnil článek nazvaný "Komunistický manifest", ve kterém vyjadřoval své sepětí s komunistickou doktrínou a kritizoval fakt, že vedení komunistické strany před rokem 1989 se od této doktríny odchýlilo, jakož i vládní politiku po roce 1989. V několika článcích, které pan Ungureanu ve zmíněném deníku publikoval v letech 1998 a 1999, byly použity slogany typu "Dělníci všech zemí, spojte se!", "Boj pokračuje!" či "Ať žije socialismus!". V jednom z nich pak prohlašoval, že jakmile se dostane k moci, "akceptuje pouze ty, kteří jej akceptují".

V roce 2000 vydal pan Ungureanu knihu s názvem Antisocialistická, antilidová a antinárodní kontrarevoluce, ve které odpovídal na stovku otázek jistého novináře; v prosinci 2003 tuto knihu zaslal Soudu. Prezentoval v ní své politické vize, své sepětí s komunistickou doktrínou a s dělnickou třídou a za největšího politického filozofa lidstva v ní označoval Marxe, dále kritizoval postupnou zradu komunistických ideálů, které se orgány dopustily před rokem 1989 (zároveň však chválil bývalého prezidenta Ceausescu), a vládní politiku po tomto datu. Uváděl také, že na rozdíl od komunistického režimu před rokem 1989 je nakloněn svobodným a pluralitním volbám, kterých by se mohly účastnit všechny politické síly s výjimkou extrémistů a fašistů, a prohlašoval se za stoupence politické konkurence založené na respektování druhých a jejich politických názorů. Zmiňoval se rovněž o obtížích s nalezením dostatečného počtu členů k zaregistrování PCN a o tom, že strana není v zemi známá, zejména ne mezi rolníky a dělníky, ke kterým se obrací.

Domnívajíc se, že socialismus byl kdysi předmětem mnoha útoků, jejichž cílem bylo jej zničit, jako v roce 1968 v Praze, v roce 1978 v Polsku, v letech 1985 a 1993 v Rusku, prohlásil pan Ungureanu v odpovědi na jednu z otázek:

"Dokud budou na světě kapitalističtí, imperialističtí a náboženští surovci, jejichž hlavním cílem je podmanit si druhé, budou přetrvávat podmínky pro to, aby se takové vnitřní a vnější akce proti socialismu opakovaly, (...) neboť tento je základní koncepcí a přesvědčením národů; vzpomeňte si na nekonečné pokračování útoků proti Dobru v pohádkách. Tyto útoky přestanou až poté, co bude navždy vyhubena ošklivá, parazitující a kriminální drůbež."

Dále uvedl, že politický systém se časem zorganizuje podle struktury sociálních tříd, že PCN má v úmyslu zastupovat zájmy rolníků a dělníků a že demokratický parlament by měl odrážet sociální strukturu země, přičemž zmíněné dvě třídy by měly mít většinu křesel. Jelikož kapitalismus podle pana Ungureanu podporuje krádeže, národ, který pohrdá bohatstvím, se odvrátí od politických stran z období po roce 1989 a přibližně za padesát let se přikloní k PCN.

Pokud jde o majetek, prohlašoval tento stěžovatel, že národ rozhodne o účelnosti privatizací a že "bohatí" budou moci požívat majetku, který nabyli zákonným způsobem. Co se týká restituce majetku, který se stal za komunistického režimu vlastnictvím státu, pan Ungureanu měl za to, že by měl být vrácen majetek zkonfiskovaný z politických důvodů, aniž by se však restituovaly celé nemovitosti a továrny, protože znárodňovací procesy po roce 1947 - 1948 byly akty sociální spravedlnosti.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelé se na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen "Komise") obrátili dne 14. 4. 1997. Namítali, že odmítnutí zaregistrovat PCN jako politickou stranu porušilo jejich právo na svobodu sdružování ve smyslu čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Vzhledem k odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí se také považovali za oběti diskriminace z důvodu svých politických názorů, která odporuje čl. 14 Úmluvy.

Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování věci převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Stížnost byla přidělena jeho 2. sekci, jejíž senát ji dne 16. 12. 2003 prohlásil za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Dne 1. 11. 2004 došlo ke změně ve složení sekcí, přičemž stížnost byla přidělena 3. sekci v jejím novém složení. Řízení před Soudem probíhalo písemně.

K tvrzenému porušení čl. 11 Úmluvy:

Stěžovatelé tvrdí, že tím, že vnitrostátní soudy nevyhověly jejich žádosti o zaregistrování PCN jako politické strany, došlo k porušení jejich práva na svobodu sdružování, zaručeného čl. 11 Úmluvy, který zní takto:

"1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy."

A. K existenci zásahu

Vláda i stěžovatelé uznávají, že odmítnutí zaregistrovat PCN jako politickou stranu je zásahem do práva na svobodu sdružování. Soud tento názor sdílí.

B. K opodstatněnosti zásahu

Takový zásah neodporuje čl. 11 Úmluvy pouze tehdy, pokud je "stanoven zákonem", sleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v odst. 2 a je "nezbytný v demokratické společnosti" k dosažení těchto cílů.

1. "Stanoven zákonem"

Vláda tvrdí, že v projednávaném případě byl zásah stanoven zákonem. Kromě toho, že žádost o zaregistrování PCN trpěla formálními nedostatky odůvodňujícími její odmítnutí, statuty a politický program PCN nerespektovaly čl. 37 Ústavy a čl. 2 zákonného dekretu č. 8/1989 vztahující se k registrování a fungování politických stran a čl. 3 písm. h) zákona č. 51/1991 o národní bezpečnosti. Všechna tato zákonná ustanovení splňovala požadavky přístupnosti a předvídatelnosti ve smyslu Úmluvy.

Stěžovatelé namítají, že odmítnutí jejich žádosti o registraci PCN nemá zákonný podklad, neboť soudy svá rozhodnutí založily na domněnkách, a svým výkladem tak překročily ustanovení Ústavy a zákonného dekretu č. 8/1989.

Soud předesílá, že rozhodnutí vnitrostátních soudů se opírala výhradně o zákonný dekret č. 8/1989, jehož první ustanovení umožňuje odmítnout registraci sdružení fašistického typu či takového, které by propagovalo myšlenky odporující ústavnímu a právnímu pořádku země. Zmíněný zásah tedy měl základ ve vnitrostátním právu.

Pokud jde o požadavky na kvalitu příslušného zákona, z judikatury vyplývá, že taková norma musí být přístupná a předvídatelná, tj. natolik jasná, aby umožnila jednotlivci - za pomoci případných právních rad - přizpůsobit jí své jednání [viz Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), 1979]. V projednávaném případě byl zákonný dekret č. 8/1989 publikován ve Sbírce zákonů, stručně definoval základní zásady, kterým musí politický program odpovídat, a upravoval také soudní řízení v případě nesouhlasu s výkladem soudů týkajícím se souladu žádosti o registraci s těmito ustanoveními.

Soud se domnívá, že kritika, které stěžovatelé v daném případě podrobili soudní výklad zákonného dekretu, spadá spíše do oblasti posouzení nezbytnosti zásahu než do oblasti předvídatelnosti zákona. Vzhledem k výše uvedenému vyjde Soud ze zásady, že sporný zásah byl "stanoven zákonem".

2. Legitimní cíl

Dle názoru vlády sledoval sporný zásah několik legitimních cílů, tj. ochranu národní bezpečnosti, morálky a práv jiných. Z politického programu a statutů PCN podle ní vyplývá, že toto uskupení ve skutečnosti jedná proti pluralitní demokracii a zásadám chráněným Úmluvou. Vláda se také domnívá, že je třeba přihlédnout ke stopám, které v zemi zanechal komunistický režim, a že myšlenka propagace komunismu je v rozporu s morálními hodnotami většiny obyvatel Rumunska.

Stěžovatelé s argumenty vlády nesouhlasí a tvrdí zejména, že vláda hovoří o morálce pouze ve jménu menšiny, a že pokud nedojde k volební konfrontaci mezi PCN a ostatními politickými stranami, není možné spekulovat o morálních a politických hodnotách obyvatelstva.

Soud se domnívá, že vzhledem ke zkušenosti Rumunska s totalitním režimem se lze domnívat, že sporná opatření sledovala ochranu národní bezpečnosti a práv a svobod jiných.

3. "Nezbytný v demokratické společnosti"

a) Argumenty stran

Stěžovatelé tvrdí, že odmítnutí jejich žádosti o registraci PCN nemá reálný základ, ale opírá se o hypotézy. Politický program a statuty PCN podle nich prokazují, že strana hodlala jednat v zákonném a ústavním rámci, respektujíce režim pluralitní demokracie. Tyto dokumenty, ani články a knihy druhého stěžovatele, neobsahují žádný skrytý úmysl, svědčí naopak o jejich sepětí s komunistickou doktrínou a o jejich nesouhlasu se zneužíváním moci bývalou komunistickou stranou.

Stěžovatelé také zdůrazňují, že v některých zemích západní a východní Evropy existují komunistické strany, jejichž inspirace vychází z marxismu. Dodávají, že PCN by chtěla hájit zájmy dělníků a rolníků v parlamentu, kde podle nich tyto kategorie dnes nejsou zastoupeny. Na závěr uvádějí, že porušení práva na svobodu sdružování nelze ospravedlnit politickým a sociálním klimatem v zemi.

Vláda naopak tvrdí, že cíle PCN uvedené v jejích statutech a v politickém programu se snaží zastřít skutečné úmysly této strany, kterými jsou obnova komunistického režimu a diktatury proletariátu, jež odporují zásadám demokracie uznávaným Úmluvou. Tyto úmysly se podle ní objevují v několika článcích pana Ungureanu a zejména v jeho knize Antisocialistická, antilidová a antinárodní kontrarevoluce. Vláda upozorňuje na hrozbu, kterou by znamenalo nastolení společnosti, o kterou stěžovatelé usilují, a domnívá se, že v daném případě je třeba uplatnit čl. 17 Úmluvy, neboť PCN by popřela základy Úmluvy a svobod, které tato uznává.

Vláda se domnívá, že při zkoumání nutnosti sporného zásahu a jeho přiměřenosti vzhledem ke sledovaným cílům je nutné vzít v úvahu historickou specifičnost Rumunska a utrpení, které komunistický totalitarismus zemi způsobil. PCN by byla přinejmenším následovníkem totalitní komunistické ideologie, a bylo by tedy obtížné akceptovat znovuzrození takové ideologie, přičemž vznik komunistické strany by nemohl být předmětem demokratické diskuse. Druhý stěžovatel se sice snaží vzbudit dojem, že je mluvčím komunistického názorového proudu, ve skutečnosti však PCN nemá téměř žádné členy.

Dále vláda uvádí, že některé postkomunistické země, např. Česká republika, Polsko a Litva, přijaly legislativní opatření, jejichž cílem je zamezit vzniku politických uskupení propagujících myšlenky totalitních režimů. Podle ní se stěžovatelé nedistancují od komunistické doktríny a symbolů bývalé komunistické strany, ale pouze od jejích vůdců.

S odkazem na rozsudek ve věci Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku (2003) se pak vláda domnívá, že odmítnutí žádosti o registraci PCN nebylo unáhlené, neboť po státu nelze žádat, aby zasáhl až poté, co se daná politická strana dostane k moci, aby realizovala svůj politický plán, který je neslučitelný s Úmluvou a s demokracií. V projednávaném případě tedy stát nepřekročil svou míru uvážení, kterou disponuje při posuzování nezbytnosti sporného zásahu v demokratické společnosti.

b) Posouzení Soudem

Soud připomíná, že i přes jeho autonomní úlohu a specifickou sféru aplikace je třeba čl. 11 Úmluvy interpretovat také ve světle čl. 10. Ochrana názorů a svobody jejich projevu je jedním z cílů svobody shromažďování a sdružování zaručené čl. 11. S ohledem na jejich zásadní roli při udržování plurality a dobrého chodu demokracie pak toto tvrzení tím spíše platí pro politické strany.

Podle Soudu totiž není demokracie bez plurality. Proto se svoboda projevu ve smyslu čl. 10 a s výhradou jeho druhého odstavce vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou přijímány příznivě či považovány za neškodné, ale také na ty, které provokují, šokují či znepokojují (viz, mezi jinými, Handyside proti Spojenému království, 1976; Jersild proti Dánsku, 1994). Vzhledem k tomu, že politické strany se svou činností podílejí na kolektivním výkonu svobody projevu, mohou se rovněž dovolávat ochrany čl. 10 a 11 Úmluvy (viz Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, 1998).

Soud již dříve uznal, že politická strana může vést kampaň za účelem změny legislativy či zákonných nebo ústavních struktur státu, pokud ovšem splňuje následující dvě podmínky: jsou-li prostředky k tomuto cíli použité ve všech ohledech zákonné a demokratické a je-li sama navrhovaná změna slučitelná se základními demokratickými principy. Z toho nutně vyplývá, že politická strana, jejíž vůdci vyzývají k násilí nebo jejíž politický projekt nerespektuje pravidla demokracie, příp. usiluje o jejich zničení nebo sleduje porušování uznávaných práv a svobod, nemůže v Úmluvě hledat ochranu před sankcemi, které jsou jí z těchto důvodů uloženy (viz Yazar a další proti Turecku, 2002; výše cit. Refah Partisi a další proti Turecku). Při zkoumání nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti pak pojem "nezbytný" ve smyslu čl. 11 odst. 2 implikuje "naléhavou společenskou potřebu".

Při rozhodování, zda odmítnutí zaregistrovat politickou stranu odpovídá "naléhavé společenské potřebě", musí Soud zkoumat zejména následující skutečnosti: a) zda existují náznaky svědčící o tom, že riziko ohrožení demokracie je dostatečné a lze je rozumně předpokládat; b) zda lze jednání a projevy představitelů, které jsou zohledňovány v rámci posuzování věci, přičitatelné dotčené politické straně; c) zda jednání a projevy přičitatelné politické straně tvoří celek podávající jasný obraz o společenském modelu, o který tato strana usiluje, a zda je tento v rozporu s pojetím "demokratické společnosti". V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i historický vývoj, do něhož je odmítnutí zmíněné registrace situováno (viz výše cit. Refah Partisi a další proti Turecku).

Úkolem Soudu není nahrazovat kompetentní vnitrostátní soudy, nýbrž posoudit z pohledu čl. 11 rozhodnutí, která tyto soudy vydaly v rámci své míry uvážení. Neznamená to, že by se měl Soud omezit na zkoumání, zda žalovaný stát užil svých pravomocí v dobré víře, pečlivě a rozumně; jeho úlohou je zhodnotit sporný zásah ve světle celého případu a určit, zda byl tento zásah "přiměřený sledovanému legitimnímu cíli" a zda se důvody, na které se vnitrostátní orgány odvolávají při ospravedlňování zásahu, jeví být "relevantními a dostatečnými". Přitom se musí Soud přesvědčit, že národní orgány aplikovaly normy odpovídající zásadám zaručeným čl. 11 a že vycházely z přijatelného hodnocení důležitých skutečností (viz, mutatis mutandis, Ahmed a další proti Spojenému království, 1998; Goodwin proti Spojenému Království, 1996).

V projednávaném případě Soudu náleží posoudit, zda sporný zásah, tedy zamítavý rozsudek odvolacího soudu v Bukurešti ze dne 28. 8. 1996, odpovídal "naléhavé společenské potřebě" a zda byl "přiměřený sledovaným legitimním cílům".

Soud zprvu poznamenává, že národní soudy založily svá zamítavá rozhodnutí výlučně na zkoumání souladu statutů a politického programu PCN s ustanoveními zákonného dekretu č. 8/1989, neboť před podáním žádosti o registraci nevyvíjela PCN žádnou politickou činnost. Okresní ani odvolací soud se přitom ve svých rozhodnutích neopřely o žádný jiný dokument PCN ani o jakékoliv stanovisko druhého stěžovatele či jiného představitele PCN. Stejně jako vnitrostátní soudy bude tedy Soud při posuzování nezbytnosti sporného zásahu vycházet z politického programu a statutů PCN (viz mj. výše cit. Refah Partisi a další proti Turecku; výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku). Soud proto nemůže vyhovět žádosti vlády, aby byl rozsah zkoumání rozšířen i o pozdější postoje druhého stěžovatele, tj. o výše citované novinové články z let 1998 - 1999 a knihu Antisocialistická, antilidová a antinárodní kontrarevoluce vydanou v roce 2000. Stejný přístup byl aplikován ve věci, ve které nebyly vnitrostátními soudy zohledněny politické projevy předcházející rozpuštění strany, která podala stížnost [viz Dicle pour le Parti de la Démocratie (DEP) proti Turecku, 2002]. V každém případě pak Soud nespatřuje v pozdějších publikacích pana Ungureanu, navzdory kritickým a často ostrým vyjádřením, žádné stanovisko, které by bylo možné vyložit jako výzvu k násilí či jako politický projekt odporující pravidlům demokracie.

Soud podotýká, že při odmítnutí žádosti o registraci PCN se odvolací soud v Bukurešti ztotožnil, aniž by jej jakkoliv rozvinul, s názorem Okresního soudu, podle kterého PCN usilovala o získání politické moci za účelem vytvoření lidského státu založeného na komunistické doktríně, což podle tohoto soudu znamenalo, že stěžovatelé považovali stávající ústavní a právní pořádek, nastolený po roce 1989, za nelidský a nespočívající na skutečné demokracii. Z toho důvodu došly vnitrostátní soudy k závěru, že PCN odporuje čl. 2 odst. 3 a 4 zákonného dekretu. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelům vyčítaly zejména to, že cíle PCN nerespektují suverenitu země a že prostředky k dosažení těchto cílů nejsou v souladu s ústavním a právním pořádkem Rumunska. Soud tedy posoudí nezbytnost sporného zásahu s ohledem na důvody odmítnutí uvedené ve zmíněných vnitrostátních rozhodnutích.

Na základě analýzy statutů a politického programu PCN Soud poznamenává, že tyto texty kladou důraz na respektování národní suverenity, územní celistvosti a právního a ústavního pořádku země, jakož i na zásady demokracie, k nimž řadí politickou pluralitu, všeobecné hlasování a volnou účast na politickém životě. Podotýká rovněž, že neobsahují žádnou pasáž, kterou by bylo možné vykládat jako výzvy k násilí, k povstání či k jiné formě odmítnutí demokratických principů či k "diktatuře proletariátu" [viz Socialistická strana Turecka (STP) a další proti Turecku, 2003; a contrario rozh. Komunistická strana Německa proti Německu, 1957]. Na druhé straně tyto dokumenty obsahují části kritizující zneužití moci komunistickou stranou existující před rokem 1989, od které se PCN distancuje, stejně jako politiku vedenou od roku 1989.

Podle Soudu je jednou ze základních charakteristik demokracie to, že nabízí možnost diskutovat formou dialogu a bez použití násilí o otázkách vycházejících z různých politických názorových proudů, a to i tehdy, jsou-li tyto otázky nepříjemné či znepokojující. Živnou půdou demokracie totiž je svoboda projevu. Z tohoto pohledu tedy nelze zavrhnout politické sdružení respektující základní principy demokracie jen proto, že kritizuje ústavní a právní pořádek země a že se chce účastnit veřejné debaty na politické scéně. V projednávaném případě však vnitrostátní soudy nijak nedokázaly, v čem byl program a statuty PCN v rozporu s právním a ústavním pořádkem země a s demokratickými principy. Soud proto nemůže souhlasit s argumentem vlády, podle kterého nelze v Rumunsku akceptovat, aby se vznik komunistické strany stal předmětem demokratické diskuse.

Není samozřejmě možné vyloučit, že politický program nějaké strany skrývá cíle a úmysly odlišné od těch, které jsou veřejně proklamovány. Politická zkušenost smluvních států z minulosti svědčí o tom, že politické strany, jejichž cíle odporovaly základním principům demokracie, neodhalily tyto cíle v oficiálních textech, dokud se nechopily moci. K dosažení jistoty v této otázce je nutné porovnat obsah programu s jednáním a postoji členů a vedoucích představitelů dotčené strany.

V tomto případě však program PCN nemohl být nijak zpochybněn konkrétním jednáním, neboť v důsledku odmítnutí žádosti o registraci neměla tato strana příležitost jakoukoliv aktivitu vyvíjet. Byla tedy sankcionována za jednání, které spočívalo výhradně ve výkonu svobody projevu.

Přesto, že Soud nemá nic proti zohlednění historických souvislostí případu, tedy rumunské zkušenosti s totalitním komunismem před rokem 1989, je toho názoru, že tyto souvislosti nemohou samy o sobě ospravedlnit nezbytnost zásahu, tím spíše, že komunistické strany s marxistickou ideologií existují i v několika dalších smluvních státech.

Soud se tedy domnívá, že kritéria definující "naléhavou společenskou potřebu" nejsou v tomto případě splněna, neboť soudy nedokázaly neslučitelnost politického programu stěžovatelů s "demokratickou společností", a už vůbec ne existenci blízkého ohrožení demokracie. Aplikace čl. 17 rovněž není na místě, neboť ze statutů a z politického programu PCN nelze vyvodit, že tato má v úmyslu vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření práv a svobod zaručených Úmluvou.

Na základě výše uvedených skutečností lze uzavřít, že opatření natolik radikální, jakým bylo odmítnutí žádosti stěžovatelů směřující k registraci PCN jako politické strany, přijaté ještě před zahájením jakékoliv činnosti, se jeví jako nepřiměřené sledovanému cíli, a tedy ne nezbytné v demokratické společnosti.

Došlo proto k porušení čl. 11 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy:

Stěžovatelé se považují za oběti diskriminace založené na jejich politických názorech, přičemž se dovolávají čl. 14 Úmluvy.

Vzhledem k tomu, že tato námitka se opírá o stejné skutečnosti, které byly předmětem posuzování na základě čl. 11, Soud se domnívá, že není nutné ji samostatně zkoumat.


Spravedlivé zadostiučinění

Z titulu materiální újmy stěžovatelé požadují částku 351 450 EUR, která podle nich odpovídá výši veřejné podpory, kterou mohli obdržet od roku 1996, neboť PCN by podle nich byla stranou zastoupenou v parlamentu. Dále žádají, aby bylo vládě nařízeno dát jim k dispozici prostory pro sídlo PCN, příp. jim vyplatit dalších 351 450 EUR. Podle vlády jsou tyto částky spekulativní a přehnané, s tím, že vzhledem k nízkému počtu členů a sympatizantů je málo pravděpodobné, že by PCN získala statut parlamentní strany.

Podle Soudu spočívá tato žádost na fiktivní aplikaci norem upravujících poskytování veřejné podpory politickým stranám, což je otázka, o které nelze spekulovat. Soud proto tuto žádost zamítá pro neexistenci příčinné souvislosti mezi konstatovaným porušením a tvrzenou újmou.

Stěžovatelé dále požadují 702 900 EUR za morální újmu, kterou podle nich lze jen obtížně vyčíslit. Vláda se domnívá, že tuto újmu lze napravit konstatováním porušení čl. 11 Úmluvy.

Soud připouští, že pan Ungureanu jako předseda PCN utrpěl jistou morální újmu. Domnívá se však, že konstatování porušení čl. 11 je dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé svou žádost o náhradu nákladů nepodložili žádnými dokumenty, Soud přiznává panu Ungureanu z tohoto titulu pouze částku 100 EUR.


Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 11 Úmluvy byl porušen;

2. není nutné zkoumat, zda došlo k porušení čl. 14 Úmluvy;

3. žádost o spravedlivé zadostiučinění za morální újmu tvrzenou PCN se zamítá;

4. konstatování porušení samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou utrpěl pan Ungureanu;

5. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit panu Ungureanu 100 EUR za náklady řízení; tato částka bude navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od uplynutí uvedené lhůty do vyplacení;

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.