Enhorn proti Švédsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 56529/00

Datum: 25. 1. 2005

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), A. B. Baka (Maďarsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), I. Cabral Barreto (Portugalsko), R. Türmen (Turecko), E. Fura-Sandströmová (Švédsko), D. Jočienová (Litva).

Stěžovatel, pan Eie Enhorn (nar. 1947), je homosexuální orientace. V roce 1994 bylo zjištěno, že byl infikován virem HIV a že tímto virem nakazil 19letého mladíka, se kterým měl první pohlavní styk v roce 1990. Krajský hygienik vydal dne 1. 9. 1994 vůči stěžovateli následující příkaz podle Zákona o nakažlivých chorobách z roku 1988 (dále „zákon“).

„Stěžovatel nesmí mít pohlavní styk, aniž by nejprve informoval partnera o své HIV nákaze. Musí používat kondom. Musí se zdržet konzumace takového množství alkoholu, které by ovlivnilo jeho ovládání, a tím vystavilo ostatní riziku nákazy HIV. V případě tělesného vyšetření, operace, očkování, krevního testu nebo krvácení musí oznámit svoji nákazu lékařskému personálu. Musí rovněž informovat svého zubního lékaře. Kromě toho nemůže darovat krev, tělesné orgány nebo sperma. Musí navštěvovat svého ošetřujícího lékaře a dodržovat termín návštěv stanovené krajským hygienikem.“

Zdá se sporné, jestli byl příkaz součástí stěžovatelovy lékařské dokumentace, jak ukládá § 16 zákona. Není však pochyb o tom, že stěžovatel byl o příkazu informován dne 1. 9. 1994 jak ústně, tak písemně.

Stěžovatel měl s krajským hygienikem v září 1994 tři schůzky a v listopadu 1994 jednu. Byl rovněž dvakrát navštíven hygienikem ve svém bydlišti. Pětkrát, v průběhu října a listopadu, se na předvolání nedostavil.

Krajský hygienik se dne 2. 2. 1995 obrátil na Krajský správní soud, aby vydal příkaz k hospitalizaci stěžovatele do povinné izolace v nemocnici až na dobu tří měsíců podle § 38 zákona.

Podle soudního zápisu uvedl stěžovatel mimo jiné:

„Když se dozvěděl o své HIV infekci, neměl téměř žádný pohlavní styk. Od té doby měl sexuální styk pouze s osobami nakaženými HIV. Stěžovatel si nepřál navštěvovat krajského hygienika nebo psychiatra, ale považoval komunikaci se svým ošetřujícím lékařem za uspokojivou a měl v úmyslu ho navštěvovat každý měsíc.“

Krajský hygienik uvedl mimo jiné:

„Stěžovatel nemusí být v současnosti pohlavně aktivní, ale zkušenost ukázala, že když vznikne příležitost, je pravděpodobné, že bude mít pohlavní styk zejména s mladšími muži a bez přemýšlení o následcích. Stěžovatel nechce znát závažnost své situace a nechce změnit své chování. Aby se jeho chování změnilo, je nezbytné, aby navštívil psychiatra. Protože toto odmítá, riziko, že bude šířit nákazu, je zřejmé.“

Ve stanovisku zástupce primáře psychiatrie S. A. ze dne 16. 2. 1995, který se setkal se stěžovatelem dvakrát na psychiatrickém oddělení infekční kliniky, se mj. uvádí:

„Když se stěžovatel dozvěděl o tom, že je HIV pozitivní, reagoval s vysokou mírou strachu, který se pokoušel zmírnit alkoholem. Uvedl, že pije tři silná piva před spaním, aby mohl usnout. Měl období značné konzumace alkoholu, jednak když se dozvěděl o své nákaze a také když ztratil zaměstnání. Jeho nedostatek společenských kontaktů a pocit, že je outsider, v kombinaci s možným požíváním alkoholu může zvýšit riziko nebezpečných sexuálních vztahů.“

V rozsudku ze 16. 2. 1995 Krajský správní soud shledal, že stěžovatel nedodržel stanovená opatření nařízená krajským hygienikem, aby došlo k zabránění šíření jeho nákazy HIV, a nařídil hospitalizaci stěžovatele až na tři měsíce podle § 38 zákona.

Příkaz byl vykonatelný ihned, ale stěžovatel se do nemocnice nedostavil, a proto ho tam policie dopravila dne 16. 3. 1995.

Zdá se, že tento příkaz a další následně vydávané Krajským správním soudem byly potvrzeny Odvolacím správním soudem, a stěžovatelova povinná izolace byla opakovaně prodlužována po šesti měsících.

Když byl izolován, mohl stěžovatel chodit ven každý den spolu s lékařským personálem, ale ne sám. Stěžovatel několikrát z nemocnice uprchl, poprvé 25. 8. 1995. Policie, kterou sám kontaktoval, ho přivezla zpět. Dne 27. 9. 1995 opět uprchl a byl na svobodě až do 28. 5. 1996, kdy ho policie opět našla. Potřetí uprchl 6. 11. 1996, ale dobrovolně se vrátil 16. 11. 1996. Počvrté uprchl 26. 2. 1997 a nebyl nalezen až do 26. 2. 1999.

V období od 26. 2. do 2. 3. 1999 byl ponechán ve svém pokoji. Krajský hygienik se opětovně obrátil na Krajský administrativní soud dne 14. 4. 1999, aby prodloužil povinnou izolaci stěžovatele. Na soudním jednání s vyloučením veřejnosti dne 20. 4. 1999 stěžovatel podle soudního zápisu uvedl mj.:

„...před rokem 1994 měl 10 nebo 12 pohlavních styků ročně. Jeho partnery byly částečně staří známí a potom ti, které potkal v parcích atd. Chlapec, kterému bylo 15 let, když se setkali, byl iniciativní jak citově, tak sexuálně. Dnes si uvědomuje, že chlapce nakazil, čehož velmi lituje. Partner s psychickými problémy, se kterým měl delší sexuální vztah, byl rovněž iniciátorem. Když byl na útěku od 26. 2. 1997 do 26. 2. 1999, tak neměl žádný pohlavní styk. Byl velmi opatrný, pokud jde o možnost šíření choroby, a když v období útěku dvakrát navštívil lékaře, informoval je o své nákaze. Od října 1997 do června 1998 a od srpna 1998 do února 1999 žil v hostelu a mezitím kempoval. Čas trávil nakupováním, vařením, sledováním televize, utrácením peněz za hry a pitím piva. Pil průměrně šest silných piv týdně, nikdy se neopil. Snil o tom, že bude žít sám v bytě a bude dostávat nemocenské dávky. Ztratil všechnu sexuální touhu a v budoucnu by odmítl všechny případné sexuální vztahy. Kdyby byla povinná izolace zrušena, řídil by se instrukcemi krajského hygienika.“

Majitel hostelu, který u soudu vystupoval jako svědek stěžovatele, mimo jiné uvedl:

„Stěžovatel, který vystupoval pod pseudonymem, pobýval v jeho hostelu od října 1997 do června 1998 a od srpna 1998 do ledna 1999. Krátce mluvil se stěžovatelem skoro každý den. Stěžovatel nikoho neobtěžoval a s nikým nenavazoval osobní vztahy. Chodil jednou denně nakupovat, obvykle pivo, a odhaduje, že vypil mezi čtyřmi až šesti plechovkami piva denně... Několikrát jel do Stockholmu nebo Norrköpingu vyřídit finanční záležitosti... V Norrköpingu však šel hlavně do obchodu s alkoholickými nápoji... Neumí si dost dobře představit, že by stěžovatel měl nějaké sexuální vztahy, když žil v hostelu...“ Lékař P. H. předložil dne 16. 4. 1999 stanovisko týkající se stěžovatelovy konzumace alkoholu. Různé laboratorní testy za účelem kontroly jater od 31. 7. 1995 neprokázaly jakékoli odchylky. Poslední test z 18. 3. 1999 potvrdil, že stěžovatel má játra v pořádku.

Bylo rovněž uvedeno, že po svém návratu navázal stěžovatel kontakt s primářem psychiatrie C. G., který nebyl spjat s nemocnicí.

Soudu bylo předloženo stanovisko psychiatra P. N. z oddělení zvláštní péče nemocnice, kde byl stěžovatel přijat. Po stěžovatelově nedobrovolném návratu se P. N. pokusil s ním třikrát navázat kontakt, ale bezvýsledně. Tvrdí, že při poslední příležitosti v březnu 1999 ho stěžovatel napadl. Podle jeho názoru stěžovatel neučinil žádný pozitivní pokrok od 10. 10. 1996, kdy byla vydána jeho poslední zpráva týkající se stavu stěžovatele, ve které mimo jiné uvedl:

„Stěžovatel trpí paranoidní poruchou osobnosti a je alkoholik. Nepřipouští si, že je nemocný. Kombinace sexuální orientace na mladší muže a možné neuropsychologické funkční poruchy spojené s požíváním alkoholu spolu s možností občasné paranoidní poruchy osobnosti podobné psychóze a jeho předchozí nebezpečné chování při šíření nákazy je velkým rizikem. Šance, že se s nemocí smíří nebo se prodloužením jeho hospitalizace v izolaci v souladu se zákonem omezí trvající riziko, že bude nákazu šířit, ještě nebyly plně využity.“

Bylo rovněž předloženo stanovisko psychologa B. S., který se se stěžovatelem setkal jednou. B. S. shledal, že stěžovatel s nadprůměrným intelektem byl spíše nezralou a křehkou osobností. Projevoval rysy podezřívavosti a nedůvěry.

Krajský hygienik, který vypovídal před soudem, podle zápisu soudu uvedl:

„Během posledních dvou let, když byl na útěku, vyhledal stěžovatel dvakrát lékařskou péči a bylo zjištěno, že v obou případech upozornil na to, že je HIV pozitivní (na rozdíl od útěku září 1995 – květen 1996, kdy třikrát lékaře o své nákaze neinformoval). Mimoto stěžovatel nakonec uznal, že mladíka, s nímž měl dlouhotrvající poměr od začátku 90. let, nakazil, že to nebylo naopak. Souhlasil také s podpisem léčebného plánu s účastí dvou lékařů podle svého výběru... Tyto skutečnosti svědčí o zlepšení stěžovatelova přístupu k léčbě. Nebylo však zjištěno, že by stěžovatel také změnil svůj přístup, pokud jde o riziko šíření nemoci. Je trvale neschopen přijímat pomoc, na kterou má nárok; odmítl návštěvu psychiatra P. N. a psychologa B. S. Kromě toho návštěvu lékařů, které stěžovatel kontaktoval dobrovolně (P. H. a C. G.), považuje krajský hygienik za účelovou, neboť stěžovatel potřeboval jejich potvrzení, aby mohl dále dostávat nemocenské dávky, a chtěl být prohlášen za psychicky zdravého. Motivem těchto návštěv ale nebylo zahájení léčby. Nikdy se nemluvilo o riziku šíření nemoci, léčebný plán nebyl formálně stěžovatelem podepsán. Podle názoru krajského hygienika se v případě propuštění stěžovatel nebude dobrovolně řídit instrukcemi ani neomezí šíření nemoci.“

Pokud jde o laboratorní jaterní testy stěžovatele, krajský hygienik shledal, že mají pochybnou hodnotu, neboť byly provedeny v době povinné izolace stěžovatele v nemocnici, ale nikdy v době, kdy požíval alkohol.

Dne 23. 4. 1999 Krajský administrativní soud vynesl proti stěžovatelovi rozsudek, když shledal následující:

„Stěžovatel je HIV pozitivní, a je tudíž nositelem HIV nákazy. Od února 1995 byl v povinné izolaci v nemocnici, odkud několikrát utekl, naposledy na více než dva roky. Během této doby neměl žádný kontakt s krajským hygienikem nebo ošetřujícím lékařem. Žil v ústraní pod falešným jménem, aby nebyl vypátrán. Život na svobodě klade vysoké nároky na osobu, která je nositelem nákazy. V období před povinnou izolací stěžovatel nedodržoval příkazy vydané lékaři, potom stále odmítal léčbu ošetřujícího lékaře a psychiatra v nemocnici, reagoval projevy nedůvěry a útěky. Soud konstatuje, že pro stěžovatele bylo obtížné přijmout oznámení o své HIV nákaze a že potřebuje pomoc, aby se s touto kritickou situací vyrovnal. Z důkazů vyplývá, že stěžovatel stále vykazuje odpor k léčbě a je pravděpodobné, že uprchne. Soud není přesvědčen, že stěžovatel nepožívá alkohol, a konstatuje, že zvláště ve spojení s konzumací alkoholu pravděpodobně nebude jednat odpovědně v sexuálních vztazích. Je dost důvodů se domnívat, že když zůstane na svobodě, nebude se řídit vydanými praktickými příkazy, čímž se zvyšuje riziko šíření nákazy.“

Stěžovatel opět uprchl dne 12. 6. 1999 a zdržoval se na neznámém místě. Mezitím se odvolal proti výše uvedenému rozsudku k Odvolacímu správnímu soudu, když odkazoval na stanovisko ze dne 14. 5. 1999 výše uvedeného primáře psychiatrie C. G., který mimo jiné uvedl:

„Stanoviska ostatních psychiatrů a jednoho psychologa byly téměř jednomyslné v závěru, že stěžovatel je mužem s paranoidní poruchou osobnosti a je alkoholik. Paranoidní poruchu osobnosti charakterizuje přetrvávající podezřívavost a nedůvěra v druhé a jejich motivy jsou vnímány jako škodící. Tyto osoby často trpí depresemi, obavami atd. Při mém rozhovoru se stěžovatelem byl poměrně otevřený a komunikativní. Když hovořil o zkušenostech ze školy, projevoval různé emoce. Projevoval rovněž empatii, pokud jde o spolužáky. Byl částečně schopen nést odpovědnost za své činy, aniž by obviňoval ostatní. Byl však velmi rezolutní a přísný, pokud jde o výklad událostí v jeho dospělosti a zejména událostí v posledních letech, poté, co u něho v září 1994 byla zjištěna nákaza HIV. Jeho vztah ke krajskému hygienikovi a personálu na infekčním oddělení, o kterých si myslel, že ho nespravedlivě obtěžují, byl téměř nenávistný. Je toho názoru, že v období 1994 – 1995 byl perzekvován. To lze interpretovat jako příznak deziluze. Od roku 1996 stěžovatel zažíval pocity pronásledování, zejména poté, co uprchl. Pokud jde o sexuální vztahy, stěžovatel uvedl, že preferuje chlapce ve věku okolo 17 let. Předpubertální chlapci ho nezajímají. Od roku 1996 žil bez sexu a neměl sexuální touhy ani fantazie. Byl si plně vědom, že je nositelem HIV viru. Jeho postoj k léčbě HIV infekce byl negativní, protože tato léčba může mít vedlejší účinky a také proto, že to by zahrnovalo i omezení jeho svobody, neboť by byl podrobován mnohým vyšetřením a kontrolám. Stěžovatel vyjádřil přání dále se setkávat na bázi dobrovolnosti. Na otázku, zda by to mohlo být součástí léčebného plánu ve spolupráci s krajským hygienikem a personálem infekčního oddělení, stěžovatel odpověděl záporně, protože by se cítil zahanben, kdyby tento boj vzdal.“

Na závěr C. G. konstatoval, že stěžovatel splňuje kritéria pro paranoidní poruchu osobnosti a je alkoholik. Podle C. G. je možné stěžovatele běžnou mluvou označit za „divného“, ale ne za psychicky nemocného. Pokud jde o riziko přenosu HIV infekce na ostatní, C. G. je toho názoru, že ani on, ani nikdo jiný nemůže míru rizika než odhadovat na základě chování pacienta v průběhu jeho pobytu na svobodě.

Rozsudkem z 18. 6. 1999 Odvolací správní soud rozhodl v neprospěch stěžovatele. Odvolání bylo zamítnuto Nejvyšším správním soudem dne 5. 10. 1999. Několik žádostí o prodloužení povinné izolace stěžovatele bylo podáno krajským hygienikem po červnu 1999 a bylo jim vyhověno do 12. 12. 2001, kdy byla žádost zamítnuta Krajským správním soudem, který uvedl, že pobyt stěžovatele není znám, a nejsou tudíž k dispozici žádné informace ohledně jeho chování, zdravotního stavu atd.

Zdá se, že od roku 2002 byl pobyt stěžovatele znám, ale že krajský hygienik byl toho názoru, že neexistují důvody pro další nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele v izolaci.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se na Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) obrátil dne 3. 4. 2000. Ve své stížnosti tvrdil, že byl zbaven svobody v rozporu s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Stížnost byla přidělena 4. sekci Soudu. Dne 1. 11. 2001 došlo ke změně ve složení jednotlivých sekcí Soudu a věc byla přidělena nově vytvořené 2. sekci. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2002 prohlásil Soud stížnost za přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 5 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o povinné izolaci a jeho nedobrovolná hospitalizace v nemocnici v období od 16. 3. 1995 do 25. 4. 1995, 11. 6. 1995 do 27. 9. 1995, 28. 5. 1996 do 6. 11. 1996, 16. 11. 1996 do 26. 2. 1997 a 26. 2. 1999 do 12. 6. 1999 jsou v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;...“

Argumenty stran

Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí zbavit ho svobody bylo nezákonné, nemá ve švédském právním řádu žádný právní podklad, ustanovení § 38 zákona nesplňuje požadavek „určitosti a předvídatelnosti“. Zejména pojem „rozumný důvod“ a „zjevné riziko šíření nákazy“ jsou příliš neurčité a nikde nejsou vysvětleny. Příkaz vydaný krajským hygienikem nebyl součástí jeho lékařského spisu, jak vyžaduje § 16 zákona. Ačkoli se nedostavil na některé schůzky s krajským hygienikem a uprchl, čímž porušil vydaný příkaz, nedá se říci, že to je zjevné riziko šíření infekce HIV. V této souvislosti uvedl, že během dvou let na útěku musel dvakrát vyhledat lékařskou pomoc a při obou příležitostech informoval lékaře o své HIV pozitivitě. Dále odkázal na své současné chování, včetně sexuálního, které potvrzuje majitel hostelu, kde pobýval od února 1997 do února 1999. Kromě toho poznamenal s odkazem na rozvinutý systém registrace šíření nemocí, že v období více než čtyř a půl roku na svobodě nikoho nenakazil. Upozornil rovněž na stanovisko psychiatra C. G.

Stěžovatel zdůraznil, že podrobení se psychiatrickým rozhovorům nebylo mezi praktickými příkazy vydanými krajským hygienikem dne 1. 9. 1994, a tvrdí, že rozhodnutí soudů o jeho povinné izolaci za účelem zabránění šíření viru HIV porušily zásadu proporcionality vyžadovanou čl. 5 odst. 1 písm. e). I kdyby měl být ve skutečnosti izolován „jen“ jeden a půl roku, zdůraznil, že parlamentní výbor pověřený úkolem přezkoumat legislativu týkající se nakažlivých nemocí ve své zprávě s ohledem na čl. 5 Úmluvy navrhl, aby jakákoli povinná izolace byla ukončena maximálně po třech měsících.

Vláda tvrdí, že nedobrovolná hospitalizace stěžovatele splňovala požadavky jak čl. 5 odst. 1 písm. b), tak odst. 1 písm. e) Úmluvy. Hospitalizace byla zákonná a zákon splňuje kritérium určitosti a předvídatelnosti vzhledem k důsledkům.

S ohledem na čl. 5 odst. 1 písm. b) vláda uvádí, že podle § 13 zákona musí osoba nakažená závažnou infekcí dodržovat příkazy vydané lékařem. Takový příkaz stěžovateli vydal krajský hygienik dne 1. 9. 1994. Stěžovatel však nedodržel řadu konkrétních povinností z něj vyplývajících. Kromě toho lze ze zákona vyvodit, že nedobrovolné umístění v nemocnici je chápáno jako poslední šance, když ostatní opatření selhala, nebo nebyla dostatečná, aby byli ostatní chráněni. Hospitalizace stěžovatele neměla za cíl ho potrestat za nedodržení příkazu, ale byla nařízena v naději, že se změní jeho přístup i chování.

S ohledem na čl. 5 odst. 1 písm. e) vláda poznamenala, že neexistuje judikatura Soudu, pokud jde o hospitalizaci osob k zabránění šíření nakažlivých nemocí. Má za to, že důvody pro hospitalizaci osob duševně nemocných se v projednávaném případě mohly rovněž aplikovat.

Pokud jde o otázku, zda byla přijatá opatření přiměřená sledovanému cíli, vláda zopakovala, že cílem daného opatření nebyla léčba nemoci. Dodala, že léčba osoby HIV pozitivní se neprovádí z donucení. Účelem hospitalizace bylo naproti tomu pomoci nositeli nakažlivé nemoci změnit jeho přístup a životní styl takovým způsobem, aby jeho povinná izolace mohla být ukončena co nejdříve.

Vláda se domnívá, že v období září 1994 – únor 1995 byla učiněna řada marných pokusů, aby chování stěžovatele nepřispívalo k šíření HIV nákazy. V této souvislosti je významná osobnost stěžovatele a jeho chování, jeho preferování mladých chlapců, skutečnost, že virem HIV nakazil mladého muže a že několikrát uprchl a odmítal spolupracovat s personálem nemocnice. Vláda je tudíž toho názoru, že nedobrovolná hospitalizace stěžovatele byla přiměřená účelu opatření, tj. zabránit, aby šířil nakažlivou nemoc.

Pokud jde o trvání hospitalizace, vláda zdůraznila, že i když povinná izolace platila po dobu několika let, vlastní zbavení svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy trvalo přibližně jeden a půl roku. Tvrdí, že kdyby stěžovatel tolikrát neuprchl, bylo by možné mu pomoci tak, že by ke změně jeho chování došlo dříve, a tím by se zkrátila délka povinné izolace.

Posouzení Soudem

1. Zda byl stěžovatel zbaven svobody

Strany se shodly, že příkaz k izolaci a nedobrovolná hospitalizace stěžovatele jsou „zbavením svobody“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Soud je stejného názoru.

2. Zda zbavení svobody bylo ospravedlnitelné podle jednoho z písmen a) – f) čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy obsahuje seznam důvodů pro zbavení svobody. Obě strany souhlasí, že hospitalizaci stěžovatele je možné přezkoumat podle čl. 5 odst. 1 písm. e), neboť jejím účelem bylo zabránit, aby stěžovatel šířil HIV nákazu. Soud poznamenává, že povinná izolace stěžovatele byla nařízena na základě § 38 zákona, a konstatuje, že čl. 5 odst. 1 písm. e) je aplikovatelný. Není nutné se tedy zabývat tvrzením vlády, že písm. b) je rovněž aplikovatelné, nebo aplikovatelností zbývajících písmen čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

3. Zda byla hospitalizace „zákonná“ a nesvévolná

Výrazy „zákonný“ a „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ v čl. 5 odst. 1 odkazují na vnitrostátní zákony a stanoví povinnost vyhovět jejich procesním pravidlům. Pokud jde o zbavení svobody, je zvláště důležité, aby byla dodržena zásada právní jistoty. Proto musí být podmínky pro zbavení svobody podle vnitrostátního práva jasně definovány a zákon předvídatelný, pokud jde o jeho aplikaci, aby vyhovoval požadavku „zákonnosti“ stanoveném Úmluvou. To vyžaduje, aby všechny zákony byly dostatečně přístupné a přesné, což má umožnit předvídat následky, které může určitá akce vyvolat (viz např. Varbanov proti Bulharsku, 2000; Amann proti Švýcarsku, 2000; Steel a další proti Spojenému království, 1998).

Podstatnou náležitostí „zákonnosti“ zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) je absence svévolnosti (viz mj. Chahal proti Spojenému království, 1996; Witold Litwa proti Polsku, 2000). Zbavení svobody jednotlivce je závažné opatření, které je ospravedlnitelné jen tehdy, když další, méně závažná opatření byla posouzena a shledána nedostatečnými k zajištění zájmů jednotlivce nebo veřejného zájmu, což může vyžadovat, aby dotyčná osoba byla zbavena svobody. To znamená, že nestačí, aby zbavení svobody bylo v souladu s vnitrostátním právem, musí být rovněž za daných okolností nezbytné a v souladu se zásadou proporcionality (viz např. Vasileva proti Dánsku, 2003).

Pokud jde o relevantní vnitrostátní legislativu, stěžovatel tvrdí, že pojmy „rozumný důvod“ a „zjevné riziko šíření nákazy“ v § 38 zákona jsou příliš neurčité, nikde nejsou vysvětleny, a požadavky určitosti a předvídatelnosti nebyly proto splněny.

Je především na vnitrostátních úřadech, zejména soudech, interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo (viz mj. Bouamar proti Belgii, 1988). V projednávaném případě podle § 16 zákona měl ošetřující lékař poměrně širokou volnost při vydání příkazů k zabránění šíření nákazy. Tyto příkazy se týkaly „kontaktů s lékaři, osobní hygieny, zaměstnání a účasti na vzdělávacích akcích, stejně jako celkového způsobu života...“. Podle § 17 zákona je mohl krajský hygienik upravit tak, jak považoval za nejvhodnější.

Krajský hygienik vydal dne 1. 9. 1994 vůči stěžovatelovi následující příkazy: Nemohl mít pohlavní styk, aniž by předtím upozornil partnera na svou HIV pozitivitu, musel používat prezervativ, musel se zdržet konzumace takového množství alkoholu, které by ovlivnilo jeho ovládací schopnosti a následně ostatní vystavilo riziku nákazy. Kdykoli měl být lékařsky vyšetřován, operován, očkován, odebírána mu krev, nebo kdyby krvácel, musel existenci své nákazy sdělit lékařskému personálu. Musel informovat o nákaze dentistu, nemohl darovat krev ani tělesné orgány či sperma. Měl povinnost navštěvovat svého ošetřujícího lékaře a dodržovat program návštěv stanovený krajským hygienikem.

Chování stěžovatele, včetně sexuálního, a dodržování příkazů krajského hygienika bylo v průběhu vnitrostátního řízení důkladně zkoumáno. Krajský správní soud ve svém rozsudku ze 16. 2. 1995 a ve svých následných rozhodnutích o prodloužení povinné izolace stěžovatele konstatoval, že požadavky § 38 zákona byly splněny. Stejný závěr byl dosažen, i pokud jde o jeho rozsudek z 23. 4. 1999 potvrzený Odvolacím správním soudem dne 18. 6. 1999. Vnitrostátní soudy konstatovaly, že stěžovatel dobrovolně nesplnil opatření k zabránění šíření nákazy, a připustily existenci rozumných důvodů se domnívat, že v případě propuštění by se stěžovatel neřídil příkazy vydanými krajským prokurátorem, což by zvyšovalo riziko šíření nákazy.

Za těchto okolností je Soud toho názoru, že jeho hospitalizace měla zákonný podklad ve švédském právu.

Soud musí přistoupit k posouzení, zda zbavení stěžovatele svobody bylo „zákonným držením osoby za účelem zabránění šíření nakažlivé nemoci“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e).

Soud se jen v malé míře zabýval případy, kde osoba byla zbavena svobody za účelem „zabránění šíření nakažlivé nemoci“. Musí tedy stanovit, která kritéria jsou významná pro posouzení, zda takové zbavení svobody je v souladu se zásadou proporcionality a požadavkem na to, aby zbavení svobody bylo prosté jakékoli svévolnosti.

V souladu s čl. 5 § 1 písm. e) nemůže být jednotlivec zbaven své svobody jako osoba duševně nemocná, pokud nejsou splněny tři následující podmínky: 1) musí být spolehlivě prokázáno, že se jedná o osobu duševně nemocnou; 2) zbavení svobody je ospravedlněno druhem a stupněm duševní choroby; 3) délka zbavení svobody závisí na trvání duševní choroby (viz Winterwerp proti Nizozemí, 1979; Johnson proti Spojenému království, 1997; Varbanov proti Bulharsku, 2000). Zbavení svobody osoby duševně zdravé bude „zákonné“ pro účely písm. e) odst. 1 čl. 5, jen když k němu dojde v nemocnici nebo dalším vhodném zařízení (viz Ashingdane proti Spojenému království, 1985). Jednotlivec nemůže být zbaven svobody proto, že je alkoholik, pokud méně závažná opatření nebyla shledána nedostatečnými zajistit zájem jednotlivce nebo veřejnosti, který může vyžadovat, aby dotyčná osoba byla svobody zbavena. To znamená, že nestačí, aby ke zbavení svobody došlo v souladu s vnitrostátním právem; musí být rovněž za daných okolností nutné (viz např. výše cit. Witold).

Kromě toho čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy se týká několika kategorií jednotlivců – osob šířících nakažlivé nemoci, osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků. Mezi nimi existuje souvislost, protože mohou být zbaveni své svobody, buď aby se podrobili léčení, nebo kvůli sociálním důvodům, nebo z obou příčin současně. Z tohoto ustanovení je proto potřeba vyvodit závěr, že převládajícím důvodem, proč Úmluva umožňuje, aby osoby zmíněné v odst. 1 písm. e) byly zbaveny svobody, není pouze nebezpečí pro veřejnou bezpečnost, ale že rovněž jejich vlastní zájmy mohou takové zbavení svobody vyžadovat (viz Guzzardi proti Itálii, 1980).

Bera v úvahu tyto principy Soud konstatuje, že základní kritéria při posuzování „zákonnosti“ zbavení svobody za účelem „zabránění šíření nakažlivé nemoci“ jsou, zda toto šíření je nebezpečné pro zdraví nebo bezpečnost veřejnosti a zda zbavení svobody infikované osoby je poslední možností, jak šíření nemoci zabránit, protože méně závažná opatření se ukázala jako nedostatečná pro ochranu zájmu veřejnosti. Když tato kritéria již neplatí, podklad pro zbavení svobody přestává existovat.

Je nepochybné, že v projednávaném případě bylo první kritérium splněno, protože virus HIV byl a je nebezpečný pro zdraví a bezpečnost veřejnosti. Zbývá tedy posoudit, zda zbavení stěžovatele svobody bylo poslední možností, jak šíření nemoci zabránit, protože méně závažná opatření se ukázala jako nedostatečná pro ochranu zájmu veřejnosti.

V rozsudku z 16. 2. 1995 Krajský správní soud rozhodl, že stěžovatel má být umístěn do povinné izolace až na tři měsíce v souladu s § 38 zákona. Poté byla každých šest měsíců vydávána rozhodnutí o zbavení svobody až do 12. 12. 2001, kdy byla žádost krajského hygienika o prodloužení platnosti příkazu soudem zamítnuta. Rozhodnutí zbavit stěžovatele svobody platilo téměř sedm let.

Protože stěžovatel několikrát uprchl, vlastní zbavení svobody trvalo od 16. 3. 1995 do 25. 4. 1995, 11. 6. 1995 do 27. 9. 1995, 28. 5. 1996 do 6. 11. 1996, 16. 11. 1996 do 26. 2. 1997 a 26. 2. 1999 do 12. 6. 1999, celkem téměř jeden a půl roku.

Vláda uvádí, že v období září 1994 – únor 1995 byla učiněna řada marných pokusů, aby chování stěžovatele nepřispívalo k šíření HIV nákazy. Upozornila na konkrétní okolnosti případu, zejména na osobnost stěžovatele a jeho chování, jeho preferování mladých chlapců, skutečnost, že virem HIV nakazil mladého muže, a že několikrát uprchl a odmítal spolupracovat s personálem nemocnice. Vláda je tudíž toho názoru, že nedobrovolná hospitalizace stěžovatele byla přiměřená účelu opatření, tj. zabránit, aby šířil nakažlivou nemoc.

Soud poznamenává, že vláda nepředložila příklady méně závažných opatření vůči stěžovateli, která byla v období od 16. 2. 1995 do 12. 12. 2001 zvažována, ale ukázala se jako nedostatečná pro ochranu zájmu veřejnosti

Je nesporné, že stěžovatel nedodržel příkaz vydaný krajským hygienikem dne 1. 9. 1994, který stanovil, že má znovu navštívit svého ošetřujícího lékaře a dodržovat program návštěv stanovený krajským hygienikem. I když se v září 1994 k hygienikovi dostavil třikrát a jednou v listopadu 1994 a byl hygienikem dvakrát navštíven u sebe doma, pětkrát v průběhu října a listopadu 1994 se na předvolání nedostavil.

Další z příkazů vydaných lékaři dne 1. 9. 1994 se týkal toho, že v případě operace, tělesného vyšetření, očkování, krevních testů nebo krvácení musí lékařskému personálu sdělit, že je HIV pozitivní. V dubnu 1999 u Krajského administrativního soudu krajský hygienik uvedl, že stěžovatel v průběhu dvou posledních let, když byl na útěku, dvakrát vyhledal lékařskou péči a bylo zjištěno, že v obou případech uvedl, že je HIV pozitivní na rozdíl od jeho předchozího útěku v září 1995 – květnu 1996, kdy třikrát neinformoval lékaře o své nákaze.

Další příkaz vydaný krajským hygienikem dne 1. 9. 1994 ukládal stěžovateli zdržet se konzumace takového množství alkoholu, které by ovlivnilo jeho ovládací schopnosti, a ostatní by byli následně vystaveni riziku nákazy HIV. Neexistoval však příkaz zdržet se úplné konzumace alkoholu nebo se podrobit protialkoholní léčbě. Ani vnitrostátní soudy neodůvodnily zbavení stěžovatele svobody odkazem na to, že je „alkoholik“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e).

Příkaz vydaný 1. 9. 1994 zakazoval stěžovateli pohlavní styk, aniž by informoval partnera o své HIV nákaze. Musel rovněž použít prezervativ. Soud v této souvislosti poznamenává, že nejsou žádné důkazy o tom, že v období svého pobytu na svobodě stěžovatel někoho virem HIV nakazil, že měl pohlavní styk, aniž by o své nemoci informoval, že by nepoužil kondom, nebo že měl vůbec nějaký sexuální vztah. Je pravda, že nakazil 19letého mladíka, se kterým měl první styk v roce 1990. To bylo zjištěno v roce 1994, kdy se stěžovatel sám dozvěděl, že je HIV pozitivní. Nic však nenasvědčuje tomu, že stěžovatel nakazil mladíka virem HIV úmyslně, nebo hrubou nedbalostí, což by v mnoha smluvních státech včetně Švédska bylo považováno za trestný čin.

Za těchto okolností Soud konstatuje, že povinná izolace stěžovatele nebyla poslední šancí jak zabránit, aby stěžovatel nešířil virus HIV, když další, méně závažná opatření, byla posouzena a shledána nedostatečnými k zajištění veřejného zájmu. Kromě toho se Soud domnívá, že příkazem k povinné izolaci přesahující dobu téměř sedmi let s tím, že stěžovatel byl nedobrovolně hospitalizován celkově téměř jeden a půl roku, úřady porušily spravedlivou rovnováhu mezi nutností zajistit nešíření viru HIV a právem stěžovatele na svobodu.

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o odškodnění za morální újmu ve výši 400 000 švédských korun (SEK), což je 44 305 EUR. Podle názoru vlády by odškodnění nemělo přesáhnout částku 100 000 SEK (11 076 EUR). Soud stěžovateli přiznává částku 12 000 EUR (viz např. výše cit. Witold Litwa, Morsink proti Nizozemí, 2004). Pokud jde o náklady řízení, stěžovatel požadoval částku 18 809 SEK (2 083 EUR). Soud mu tuto částku přiznává.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli částku 12 000 EUR za morální újmu a částku 2 083 EUR za náklady řízení, tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku byla připojena souhlasná stanoviska soudců Costy a Cabrala Baretto.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.