Moreno Gómez proti Španělsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 4143/02

Datum: 16. 11. 2010

Složení senátu:Sir N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), M. Pellonpää (Finsko), J. Casadevall (Andorra), S. Pavlovschi (Moldavsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), E. Fura-Sandström (Švédsko), L. Mijovic (Srbsko a Černá Hora).

Stěžovatelka, občanka Španělska (nar. 1948), žije ve Valencii.

Paní Moreno Gómez žije od roku 1970 v bytě, který se nachází v rezidenční čtvrti ve Valencii. V roce 1974 bylo v blízkosti jejího bydliště z povolení radnice města otevřeno několik barů, hostinců a diskoték, které ruší klid osob žijících v této oblasti. Před rokem 1980 stěžovatelčini sousedé několikrát protestovali proti hluku a negativním jevům, kterým byli vystaveni. Vzhledem k těmto problémům se magistrát ve Valencii rozhodl, že již v tomto sektoru nebude povolovat otvírání dalších nočních podniků. Toto rozhodnutí však zůstalo bez účinku, neboť nadále docházelo k vydávání nových licencí.

V roce 1993 si Magistrát města Valencie nechal vypracovat znalecký posudek, podle kterého byla zjištěná úroveň hluku nepřípustná a přesahovala povolené limity. Ve své zprávě ze dne 31. 1. 1995 pak místní policie magistrát informovala, že hudební podniky nacházející se v blízkosti stěžovatelčina bydliště nerespektují zavírací hodiny a že stížnosti sousedů vyhodnotila jako opodstatněné.

Dne 28. 6. 1996 schválil magistrát novou vyhlášku o hluku a vibracích, která určila maximální limity hluku mezi 22. a 8. hodinou v oblasti, kde stěžovatelka žije, a stanovila podmínky, za kterých je možné prohlásit jistou zónu za "akusticky saturovanou" (zona acústicamente saturada), jakož i důsledky takového prohlášení (tj. zejména zákaz nových nočních podniků).

Rozhodnutím magistrátu ze dne 27. 12. 1996 byla dotčená čtvrť prohlášena za akusticky saturovanou zónu. Přesto bylo dne 30. 1. 1997 vydáno povolení k provozování diskotéky přímo v domě, který stěžovatelka obývá. Tato licence byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001. V rámci šetření přistoupila radnice k několika kontrolám úrovně hluku; ve všech zprávách se uvádělo, že hladiny zvukových emisí přesáhly limity stanovené městskou vyhláškou.

Stěžovatelka byla touto situací velmi dotčena, neboť jí hluk bránil ve spánku a v odpočinku, a způsobil jí tak nespavost a vážné zdravotní problémy. Dne 21. 8. 1997 tedy podala předběžnou stížnost na magistrátě, ve které se dovolávala svých práv na život a fyzickou integritu, jakož i na neporušitelnost obydlí. Požadovala přitom částku 3 907 EUR jako odškodnění za újmu a náhradu nákladů za instalaci dvojitých oken. Vzhledem k tomu, že na tuto stížnost neobdržela žádnou odpověď, obrátila se se správní žalobou na Vrchní soud ve Valencii.

Dne 2. 10. 1997 se magistrát vyjádřil v tom smyslu, že správní žaloba je předčasná, neboť jeho orgány se snaží věc řešit. Tato námitka však byla soudem odmítnuta. Dne 11. 12. 1997 se státní zastupitelství ve svém stanovisku postavilo na stranu stěžovatelky.

Rozsudkem ze dne 21. 7. 1998 vrchní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl s tím, že skutečnosti zjištěné ve vstupní hale domu (nikoliv v bytě stěžovatelky) nezakládají porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolávala. Z lékařské zprávy pak údajně vyplývalo pouze to, že stěžovatelka se léčí pro nespavost, aniž by byla uvedena délka léčení a jeho důvod.

Dne 9. 10. 1998 napadla stěžovatelka tento rozsudek ústavní stížností, ve které namítala porušení práva na spravedlivé řízení a stěžovala si na nedostatečné odůvodnění rozsudku, jakož i na hodnocení důkazů, které soud provedl. Dovolávala se rovněž ústavních práv na život, na fyzickou a psychickou integritu a na neporušitelnost obydlí.

Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2000 prohlásil Ústavní soud stížnost za přijatelnou a vyzval stěžovatelku, státní zastupitelství a Magistrát města Valencie, aby předložily svá vyjádření. Ústní jednání bylo nařízeno na den 16. 5. 2001. Na tomto jednání stěžovatelka zopakovala své námitky. Magistrát vznesl několik námitek nepřijatelnosti a tvrdil, že stížnost směřuje pouze proti rozsudku vrchního soudu a že jeho možnosti jsou v dané oblasti velmi omezené. Státní zastupitelství vyjádřilo názor, že jde o smíšenou stížnost, která směřuje jak proti nečinnosti Magistrátu města Valencie, tak proti rozhodnutí vrchního soudu. S odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci López Estra proti Španělsku mělo státní zastupitelství za to, že došlo k porušení práva na neporušitelnost obydlí, neboť prostředí, ve kterém stěžovatelka žije, není podle něj vhodné pro každodenní život. Podle jeho názoru nebyla stěžovatelka povinna předložit důkaz o nerespektování maximálních hlukových limitů, protože tato skutečnost dostatečně vyplývala z výsledků šetření městských orgánů.

Rozsudkem ze dne 29. 5. 2001 Ústavní soud stěžovatelčinu stížnost zamítl, poté, co odmítl námitky nepřijatelnosti, které uplatnil Magistrát města Valencie, a ztotožnil se s názorem státního zastupitelství, že v projednávaném případě jde o "smíšenou" stížnost. Ústavní soud připomněl, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, a konstatoval, že závěry Vrchního soudu ve Valencii nejsou nepodložené či nelogické. Pokud jde o práva na život, fyzickou integritu a neporušitelnost obydlí, soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž mohou zvláště závažné zásahy do životního prostředí porušovat právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy, aniž by byly nebezpečné pro zdraví osob. Ústavní soud však došel k názoru, že ústavní práva, jichž se stěžovatelka dovolávala, by mohla být porušena pouze tehdy, pokud by úroveň akustické saturace, které je osoba vystavena v důsledku činnosti či nečinnosti orgánů veřejné moci, vážně a bezprostředně poškozovala její zdraví. Tak tomu podle něj v projednávaném případě nebylo, neboť přestože si stěžovatelka stěžovala, že kvůli hluku trpí nespavostí, předložila pouze potvrzení o hospitalizaci a vyšetření, ze kterého nevyplývalo, jak dlouho a z jakého důvodu trpí poruchami spánku. Podle Ústavního soudu tak stěžovatelka neprokázala přímou souvislost mezi hlukem a újmou, která jí měla být způsobena, a nedokázala, že by hluk v jejím bytě dosahoval takové intenzity, která by byla způsobilá porušit příslušná ustanovení Úmluvy. Existence skutečného zásahu do základních práv stěžovatelky, který by byl přičitatelný Magistrátu ve Valencii, tak podle soudu nebyla prokázána.

Zmíněný rozsudek byl přijat plénem Ústavního soudu. Dva soudci však vyjádřili názor, že toto rozhodnutí omezuje svobodný rozvoj osobnosti v místě bydliště a neurčuje, do jaké míry je dotčený orgán veřejné moci povinen poskytovat požadovanou ochranu práv.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka, paní Pilar Moreno Gómez, se na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud") obrátila dne 22. 11. 2001 se stížností na porušení jejího práva na respektování obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Rozhodnutím 4. sekce Soudu ze dne 29. 6. 2004 byla tato stížnost prohlášena za přijatelnou k meritornímu projednání. Řízení probíhalo písemně.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Paní Moreno Gómez si stěžuje na rušení nočního klidu a hluk, který pochází z nočních podniků nacházejících se v blízkosti jejího bydliště, přičemž za tuto situaci, která porušuje její právo na respektování obydlí, jsou podle ní zodpovědné španělské státní orgány. Dovolává se přitom čl. 8, jehož znění je následující:

"1. Každý má právo na respektování svého (...) obydlí (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

A. Argumenty stran

1. Stěžovatelka

Stěžovatelka si stěžuje na pasivitu místních úřadů, zejména magistrátu ve Valencii, jenž nejen že nezamezil rušení nočního klidu, ale naopak vydal další licence na provozování nočních podniků, aniž by přijal opatření za účelem dodržování zákona. Odvolává se na rozsudek ve věci Lopez Ostra proti Španělsku (1994), týkající se dopadů vnějšího znečištění a vymezení základních práv v rámci obydlí.

Ve svém doplňujícím stanovisku ze dne 14. 9. 2004 stěžovatelka uvádí, že vysoká úroveň hluku v noci (od 10. hodiny večerní do 6 hod. 30 min ráno), který pochází z více než 127 nočních podniků, je zdraví škodlivá, což potvrzuje i Světová zdravotnická organizace. Na rozdíl od věci Hatton proti Spojenému království (2003) se bydliště stěžovatelky nenachází v zóně, která by byla významná z hlediska infrastruktury, nýbrž v rezidenční čtvrti.

2. Vláda

Vláda tvrdí, že hluk je způsoben činností soukromých subjektů, a že tedy nelze v projednávaném případě hovořit o přímém zásahu veřejné moci do práva na respektování obydlí a soukromého či rodinného života. Uvádí, že magistrát ve Valencii učinil několik opatření k nápravě problému, např. schválil detailní vyhlášku, vyhlásil zmíněnou zónu za akusticky saturovanou a přikročil k takovým sankcím, jako je odebrání licence a trestní odsouzení.

I za předpokladu, že stěžovatelka musela strpět určitou hladinu zvukového znečištění a mohla by prokázat důsledky takového hluku ve svém bydlišti, příslušné úřady již podle vlády přijaly dostatečná opatření k nápravě této situace. Kromě toho soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že stěžovatelka nedokázala, že k rušení nočního klidu došlo přímo v jejím bytě, přičemž ochrana čl. 8 se omezuje pouze na obydlí a nelze ji vztáhnout na situaci mimo toto obydlí. Dle názoru vlády tedy nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva stěžovatelky na respektování obydlí.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

Čl. 8 chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Obydlím se běžně rozumí fyzicky omezený prostor, kde se rozvíjí soukromý a rodinný život. Právo na respektování obydlí nezahrnuje jen právo na tento fyzický prostor, ale také na jeho klidné užívání. Zásah do práva na respektování obydlí může být nejen materiální či tělesný, jako je např. nepovolený vstup do obydlí, ale také nemateriální, kupř. hluk, emise, pachy aj. Závažné zásahy mohou dotčenou osobu zbavit jejího práva na respektování obydlí, neboť jí brání jej užívat (viz výše cit. Hatton proti Spojenému království).

Soud tak aplikoval čl. 8 ve věci Powell a Rayner proti Spojenému království (1990), neboť hluk letadel z letiště Heathrow snížil kvalitu soukromého života stěžovatelů a pohodlí jejich obydlí. Ve výše cit. věci Lopez Ostra proti Španělsku, která se týkala znečištění pocházejícího z čistící stanice, došel Soud k závěru, že závažné zásahy do životního prostředí mohou na jedince negativně působit a bránit mu v užívání obydlí takovým způsobem, že ruší jeho soukromý a rodinný život, a to aniž by představovaly nebezpečí pro jeho zdraví. Ve stížnosti Guerra a další proti Itálii (1998) Soud poznamenal, že přímý dopad škodlivých látek a emisí na právo stěžovatelů na respektování jejich soukromého a rodinného života je důvodem aplikovatelnosti čl. 8. Konečně ve věci Surugiu proti Rumunsku (2004) týkající se různých zásahů, spočívajících mj. v tom, že cizí osoby pronikaly na dvůr stěžovatelova domu a vykládaly před jeho dveřmi a okny hnůj, dospěl Soud k závěru, že toto jednání bylo opakovaným zásahem do výkonu stěžovatelova práva na respektování obydlí a že je nutné na daný případ aplikovat čl. 8 Úmluvy.

Soud připomíná, že i když je hlavním účelem čl. 8 chránit jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, může zahrnovat i přijetí opatření týkajících se respektování soukromého života až po vztahy jednotlivců mezi sebou (viz Stubbings a další proti Spojenému království, 1996; výše cit. Surugiu proti Rumunsku, 2004). Ať je věc posuzována z hlediska pozitivních povinností, v rámci nichž je na státu, aby přijal rozumná a adekvátní opatření k ochraně práv vyplývajících pro každého z odst. 1 čl. 8, či z hlediska zásahu orgánu veřejné moci, jenž musí být ospravedlnitelný na základě odst. 2, aplikovatelné principy jsou dosti podobné. V obou případech je nutné brát zřetel na spravedlivou rovnováhu, která má být zajištěna mezi konkurujícími si zájmy jedince a společnosti jako celku. Pokud jde o pozitivní povinnosti vyplývající z odst. 1, cíle zmiňované v odst. 2 mohou hrát jistou roli při hledání této rovnováhy (viz výše cit. Hatton a další proti Spojenému království).

Soud také podotýká, že cílem Úmluvy je chránit "konkrétní a efektivní práva", nikoliv práva "teoretická či iluzorní" (viz Papamichalopoulos a další proti Řecku).

2. Aplikace na projednávaný případ

Tento případ se netýká zásahu státních orgánů do výkonu práva na respektování obydlí, nýbrž toho, že úřady nepřijaly žádná opatření, aby ukončily zásahy třetích osob do práva, jehož se stěžovatelka dovolává.

Soud konstatuje, že stěžovatelka bydlí v zóně, kde k rušení nočního klidu nesporně dochází, což samozřejmě narušuje stěžovatelčin každodenní život, zejména o víkendech. Nyní je třeba zkoumat, zda úroveň hluku přesáhla minimální práh závažnosti nutný k tomu, aby bylo možné hovořit o porušení čl. 8.

Vláda vyzdvihuje, že podle vnitrostátních soudů stěžovatelka neprokázala vysokou intenzitu hluku přímo ve svém obydlí. Dle názoru Soudu je požadavek takového důkazu příliš formalistický, neboť místní orgány již předtím kvalifikovaly zónu, v níž stěžovatelka žije, jako akusticky saturovanou podle příslušné městské vyhlášky. Překročení maximální hladiny zvuku bylo několikrát ověřováno místními úřady. Není tedy nutné vyžadovat po někom, kdo bydlí v akusticky saturované zóně, aby prokázal to, co je úřadům známé. Proto státní zastupitelství v rámci vnitrostátního řízení nepožadovalo po stěžovatelce důkazy a bylo toho názoru, že důkazní břemeno nese druhá strana.

Vzhledem k intenzitě hluku v nočních hodinách, která přesáhla povolenou hranici, a ke skutečnosti, že toto rušení nočního klidu trvalo po několik let, má Soud za to, že v projednávaném případě došlo k zásahu do práv chráněných čl. 8 Úmluvy.

Místní orgány města Valencie sice přijaly v rámci své pravomoci opatření, která byla v zásadě přiměřená a jejichž účelem bylo respektování chráněných práv (např. vyhláška o hluku a vibracích); v předmětném období však zmíněné úřady tolerovaly porušování této úpravy a tímto způsobem k němu také přispěly. Takové ochranné opatření je ovšem pouze iluzorní, pokud není zajištěno jeho stálé dodržování. Soud přitom připomíná, že účelem Úmluvy je chránit práva efektivní, nikoliv iluzorní a teoretická. Skutkový stav tohoto případu svědčí o tom, že stěžovatelka utrpěla závažný zásah do svého práva na respektování obydlí z důvodu nečinnosti správních orgánů, jež nezakročily proti rušení nočního klidu.

Za těchto okolností se Soud domnívá, že žalovaný stát nedostál své pozitivní povinnosti zaručit stěžovatelce právo na respektování jejího obydlí a soukromého života.

Došlo tedy k porušení čl. 8 Úmluvy.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka požaduje z titulu materiální škody částku 879 EUR, což je cena, kterou zaplatila za instalaci dvojitých oken. Morální újmu vyčíslila na 3 005 EUR.

Vláda se k těmto požadavkům nevyjádřila.

Soud podotýká, že jediným základem pro přiznání spravedlivého zadostiučinění je v projednávaném případě skutečnost, že kompetentní orgány nevyvinuly snahu, kterou by od nich bylo možné normálně očekávat, aby ukončily zásahy do stěžovatelčina práva na respektování obydlí. Podle jeho názoru zde tedy existuje příčinná souvislost mezi konstatovaným porušením Úmluvy a materiální škodou, kterou měla stěžovatelka utrpět. Kromě toho se Soud domnívá, že zmíněné porušení Úmluvy způsobilo stěžovatelce jistou morální újmu.

Podle zásad ekvity a v souladu s čl. 41 Úmluvy tedy Soud stěžovatelce přiznává celkovou částku 3 884 EUR z titulu materiální a morální újmy.

Stěžovatelka dále požádala o proplacení nákladů vynaložených v řízení před vnitrostátními soudy a před Soudem, zahrnující odměny jejích právních zástupců a výdaje za překlady. S ohledem na předložené informace a na kritéria stanovená judikaturou považuje Soud za rozumné přiznat stěžovatelce z tohoto titulu částku 4 500 EUR.

Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 8 Úmluvy byl porušen;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovatelce 3 884 EUR za materiální a morální újmu a 4 500 EUR za náklady řízení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.