Kopecký proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 44912/98

Datum: 28. 9. 2004

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), R. Türmen (Turecko), V. Strážnická (Slovensko), P. Lorenzen (Dánsko), V. Butkevyč (Ukrajina), N. Vajicová (Chorvatsko), H. S. Greve (Norsko), S. Botoucharova (Bulharsko), V. Zagrebelsky (Itálie), E. Steinerová (Rakousko), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), K. Hajiyev (Ázerbajdžán).

Dne 12. 2. 1959 byl stěžovatelův otec odsouzen za to, že v rozporu s tehdy platnými předpisy přechovával 131 zlatých a 2 151 stříbrných mincí numismatické hodnoty. Soud mu uložil trest odnětí svobody a pokutu a zároveň rozhodl o konfiskaci mincí. Dne 1. 4. 1992 Nejvyšší soud Slovenské republiky stěžovatelova otce, který mezitím zemřel, rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb. a zrušil rozsudek ze dne 12. 2. 1959, jakož i všechna následná rozhodnutí.

Dne 30. 9. 1992 požádal stěžovatel na základě zákona č. 87/1991 Sb. o restituci otcových mincí. Rozsudkem vydaným dne 19. 9. 1995 mu Okresní soud v Senici vyhověl a nařídil Ministerstvu vnitra, aby mince vydalo. Soud zjistil, že poté, co byly mince dne 21. 11. 1958 stěžovatelovu otci odebrány, byly dne 12. 12. 1958 předány Krajské správě Ministerstva vnitra v Bratislavě. O týden později byly posouzeny znalcem a uloženy v prostorách Krajské správy v Bratislavě.

Okresní soud ve svém rozsudku uvedl:

"Je pravda, že zákon vyžaduje, aby osoba požadující restituci movitého majetku uvedla a prokázala, kde se tento majetek nachází. V daném případě však žalobce zjevně nemá žádnou možnost prohlížet prostory a trezory bývalé Krajské správy veřejné bezpečnosti, protože do nich nemá přístup. Požadavkem, aby prokázal, že se dotčené mince stále nacházejí na posledním známém místě jejich uložení, by byla žalobci uložena prakticky nesplnitelná důkazní povinnost. Naproti tomu (...) Ministerstvo vnitra neprokázalo, že by Krajská správa veřejné bezpečnosti v Bratislavě předala mince jinému orgánu, ani nenavrhlo provést za tímto účelem důkazy.

Soud zjistil, že poslední známé místo, kde byly mince uloženy, je budova Krajské správy veřejné bezpečnosti v Bratislavě, jejímž právním nástupcem je Ministerstvo vnitra, přičemž nebylo prokázáno, že by se mince v těchto prostorách nenacházely ke dni 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o mimosoudních rehabilitacích."

Dne 1. 12. 1995 podalo Ministerstvo vnitra odvolání ke Krajskému soudu v Bratislavě. Jeho zástupce tvrdil, že příslušné dokumenty byly zničeny a že důkazní břemeno, pokud jde o místo uložení mincí, leží na stěžovateli.

Krajský soud dne 29. 1. 1997 odvolání Ministerstva vnitra vyhověl. S odkazem na ustanovení § 4 odst. 1, § 5 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, kde se požadované mince nacházely v okamžiku, kdy zmíněný zákon nabyl účinnosti, tedy dne 1. 4. 1991. Připouštějíc, že stěžovatel měl pouze omezené možnosti určit místo uložení mincí, nařídil soud před vynesením rozsudku provedení důkazů z vlastní iniciativy. Uvedl zejména, že podle tehdejší praxe měl být zabavený majetek předán prokurátorovi a po právní moci příslušného soudního rozhodnutí finančnímu odboru kompetentního orgánu místní správy. Krajský soud rovněž přezkoumal trestní spis týkající se stěžovatelova otce. Zjistil, že v archivech Okresního úřadu Senica, Ministerstva vnitra, Slovenské národní banky a Krajské správy archivů v Bratislavě se nenachází žádný dokument vztahující se ke sporným mincím. Krajský soud též vyslechl svědka, který pracoval na okresní pobočce Ministerstva vnitra v Myjavě v roce 1958 svědek však s věcí nebyl obeznámen. Soud nepovažoval za nutné vyslechnout dvě další osoby, z nichž jedna se účastnila inventarizace mincí a jejich předání Krajské správě, a to z toho důvodu, že obě tyto osoby byly ze svých funkcí odvolány v letech 1958 a 1960, a jejich prohlášení by tedy podle něj nepřispěla k objasnění skutkového stavu v dané věci.

Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto dne 27. 1. 1998. Nejvyšší soud souhlasil s názorem Krajského soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že mince jsou stále v držení žalovaného ministerstva.

Nejvyšší soud uvedl zejména:

"Tvrzení, že předmětné mince byly dne 12. 12. 1958 převzaty pracovníkem Krajské správy veřejné bezpečnosti v Bratislavě a poté dne 19. 12. 1958 přezkoumány znalcem na zmíněném pracovišti, není postačující. Od té doby uplynulo mnoho času a mince mohly být mezitím převedeny na jiný subjekt, zničeny či ztraceny. Zákonodárce však v ustanovení paragrafu 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích výslovně stanovil povinnost uvést, kde se požadovaný movitý majetek nacházel v okamžiku, kdy zákon nabyl účinnosti.

Z logického a systematického výkladu paragrafu 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že restituční žaloba se může týkat pouze těch konkrétních věcí, které byly zkonfiskovány státem, nikoliv jiných věcí stejného druhu. Předmětem vydání mohou proto být jen movité věci určené znaky, které je individualizují a činí nezaměnitelnými."

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pan Juraj Kopecký se na Evropskou komisi pro lidská práva (dále "Komise") obrátil dne 25. 8. 1998. Ve své stížnosti tvrdil, že v důsledku odmítnutí jeho žádosti o restituci věcí zkonfiskovaných jeho otci bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku, zaručené čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").

Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), převzal projednávání stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla přidělena 2. sekci Soudu, jejíž senát ji dne 1. 2. 2001 prohlásil za částečně přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) pokračovala v posuzování stížnosti 4. sekce Soudu, jejíž senát vyhlásil dne 7. 1. 2003 ve věci rozsudek, v němž většinou hlasů rozhodl, že došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.

Dne 4. 4. 2003 požádala vláda - podle čl. 43 Úmluvy a čl. 73 Jednacího řádu Soudu - o postoupení případu velkému senátu. Kolegium velkého senátu její žádosti vyhovělo dne 21. 5. 2003. Veřejné jednání se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo dne 7. 4. 2004.

K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1:

Stěžovatel tvrdí, že v důsledku odmítnutí restituční žádosti byl zbaven možnosti požívat majetku svého otce. V tom podle něj spočívá porušení čl. 1 Protokolu č. 1, který zní:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

A. Argumenty stran

1. Stěžovatel

Stěžovatel tvrdí, že splňoval všechny zákonné restituční podmínky. Pokud jde o povinnost označit místo, kde se požadované věci nacházejí, stanovenou čl. 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, uvádí, že předložil písemné důkazy potvrzující, že mince byly zkonfiskovány jeho otci a dne 12. 12. 1958 uloženy v prostorách Krajské správy Ministerstva vnitra. V té době žádný právní předpis Ministerstvu vnitra neukládal převést mince na jiný orgán a také nebylo nikdy prokázáno ani tvrzeno, že by k zákonnému převodu na třetí osobu došlo.

Argument, podle kterého již Ministerstvo vnitra mince nevlastní, je pouhým tvrzením. Vzhledem k neexistenci spolehlivého důkazu o přemístění mincí pak toto tvrzení nemůže vyvrátit důkazy, které předložil on sám. Požadovat, aby dokázal, že Ministerstvo již mince nemá, nebo že tyto byly nezákonně přemístěny, by bylo nepřiměřeným břemenem porušujícím jeho práva vyplývající z čl. 1 Protokolu č. 1.

Stěžovatel dále upozorňuje na to, že zákon o mimosoudních rehabilitacích výslovně nestanovil, že se vztahuje pouze na věci určité a že restituce tohoto druhu věcí je vyloučena i v těch případech, že jsou dostatečně identifikovány. Podrobný inventář pořízený znalcem v prosinci 1958 podle něj k identifikaci sporných mincí postačuje.

Stěžovatel uzavírá, že měl legitimní naději na to, že k mincím znovu získá vlastnické právo. Domnívá se tedy, že měl "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1, a odmítnutí jeho nároku je proto zásahem do jeho práv zaručených tímto ustanovením a porušuje spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a ochranou individuálních práv.

2. Vláda

Vláda uvádí, že účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo zmírnění důsledků některých majetkových křivd spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dotčené období tedy skončilo před 18. 3. 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro bývalou československou federaci.

Pokud jde konkrétně o movité věci, zmíněný zákon stanovil, že tyto mohou být - při splnění zákonných podmínek - vydány pouze in natura . To vylučuje možnost restituce přidělením jiných věcí stejného druhu či formou finančního odškodnění.

Stěžovatelova restituční žádost byla zamítnuta, neboť nebyly splněny formální zákonné podmínky. Nedostál totiž povinnosti stanovené paragrafem 5 odst. 1 ve spojení s paragrafem 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jelikož neprokázal, kde se mince zkonfiskované jeho otci nacházely v okamžiku, kdy tento zákon nabyl účinnosti. Tento nedostatek se nepodařilo odstranit ani později, přestože odvolací soud nařídil doplnění důkazů. Žalovaná vláda přitom nemůže nést odpovědnost za případné zcizení mincí, ke kterému mohlo dojít před tím, než Úmluva začala pro Slovenskou republiku platit.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplňoval podmínky určené zákonem a protože čl. 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na nabytí majetku, nelze než uzavřít, že stěžovatel neměl "majetek" ve smyslu uvedeného ustanovení. K zásahu do jeho práv tedy nedošlo, přičemž je nepodstatné, že soud prvního stupně zprvu rozhodl ve prospěch pana Kopeckého, neboť tento rozsudek nikdy nenabyl právní moci.

B. Posouzení Soudem

1. Rekapitulace relevantních zásad

Z rozhodovací praxe orgánů Úmluvy týkající se čl. 1 Protokolu č. 1 vyplývají následující zásady:

a) Zbavení vlastnického práva je jednorázovým aktem, který nevytváří pokračující situaci "zbavení práva" (viz rozh. Malhous proti České republice, 2000, a tam uvedené odkazy).

b) Čl. 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na nabytí majetku (viz Van der Mussele proti Belgii, 1983; rozh. Slivenko a další proti Lotyšsku, 2002).

c) Stěžovatel může namítat porušení čl. 1 Protokolu č. 1 pouze tehdy, vztahují-li se inkriminovaná rozhodnutí k "majetku" ve smyslu tohoto ustanovení. Pojem "majetek" zahrnuje jak "existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" na získání skutečného vlastnického práva. Naproti tomu za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že bude uznáno původní vlastnické právo, které nemohlo být účinně vykonáváno; totéž platí o podmíněné pohledávce, jež zanikla z důvodu nesplnění podmínky (viz Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, 2001; rozh. Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002).

d) Čl. 1 Protokolu č. 1 nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit pole působnosti restitučních zákonů a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny (viz Jantner proti Slovensku, 2003).

Smluvní státy pak zejména disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1 (viz výše cit. rozh. Gratzinger a Gratzingerová proti České republice). Pokud ovšem smluvní stát, poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zákony zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1 (viz Broniowski proti Polsku, 2004).

2. Aplikace uvedených zásad na projednávaný případ

a) Obecné úvahy

Soud nejdříve bere v potaz situaci, v jaké došlo k přijetí uvedené legislativy. V souvislosti se změnou režimu přijal právní předchůdce Slovenska sérii rehabilitačních a restitučních zákonů, jejichž cílem byla náprava některých křivd z dob komunistického režimu, které odporovaly zásadám demokratických společností. To si vyžadovalo posouzení mnoha morálních, právních, politických a ekonomických otázek. V odlišných souvislostech Soud dříve uznal, že vnitrostátní orgány smluvních stran mají široký prostor pro zhodnocení existence veřejného zájmu, kterým lze ospravedlnit jistá opatření, a pro výběr ekonomické a sociální politiky (viz Bývalý řecký král a další proti Řecku, 2000).

Podobný přístup se tím spíše nabízí ve vztahu k výše zmíněným rehabilitačním a restitučním zákonům. Soud znovu připomíná, že Úmluva smluvním státům neukládá žádnou specifickou povinnost přistoupit k nápravě křivd a škod způsobených před ratifikací Úmluvy. Čl. 1 Protokolu č. 1 proto nelze vykládat tak, že omezuje svobodu smluvních států stanovit, za jakých podmínek může dojít k restituci majetku zkonfiskovaného před touto ratifikací.

Skutečnost, že pole působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích je omezené a že restituce podléhá jistým podmínkám, tedy sama o sobě neporušuje stěžovatelova práva vyplývající z čl. 1 Protokolu č. 1.

To samozřejmě neznamená, že vnitrostátní aplikace příslušných právních ustanovení na konkrétní případ nemůže spadat pod čl. 1 Protokolu č. 1. Dříve, než bude zkoumáno, zda způsob, jakým byl uvedený zákon aplikován v případě pana Kopeckého, porušil jeho práva zaručená čl. 1 Protokolu č. 1 , však musí Soud rozhodnout, zda lze spornou restituční pohledávku považovat za "majetek" ve smyslu uvedeného ustanovení.

b) K otázce stěžovatelova "existujícího majetku"

Stěžovatel se ve své restituční žádosti opíral o ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nikdy přitom netvrdil, že majetek, jehož vydání se domáhal, mu patřil (i bez zásahu soudů). Jeho majetkový zájem tak má povahu pohledávky a nemůže být označen za "existující majetek" ve smyslu judikatury Soudu.

c) K otázce, zda stěžovatel měl "majetkovou hodnotu"

Zbývá tedy rozhodnout, zda bylo možné považovat zmíněnou pohledávku za "majetkovou hodnotu", tzn. zda byla tato pohledávka dostatečně konkrétní, aby mohla požívat záruk čl. 1 Protokolu č. 1. V této souvislosti není bez významu otázka, zda stěžovatel mohl v rámci inkriminovaného řízení tvrdit, že měl "legitimní naději" na to, že bude moci znovu užívat požadované mince.

Ve výše citovaném rozsudku senátu ze dne 7. 1. 2003 měla většina soudců za to, že případ pana Kopeckého se liší od záležitostí stěžovatelů, kteří byli od samého počátku vyloučeni z možnosti majetkové restituce, neboť bylo buď zřejmé, že nesplňovali zákonné podmínky, anebo se jejich nárok vymykal působnosti dotčeného zákona (viz výše cit. rozh. Gratzinger a Gratzingerová proti České republice). Podle této většiny vyplývalo z textu rozsudku okresního soudu v Senici, že stěžovatel mohl hájitelným způsobem tvrdit, že splňoval podmínky pro restituci otcových mincí. Existoval tedy "skutečný spor". Za těchto okolností nebyl stěžovatelův nárok neopodstatněný, a nelze ani říci, že neměl od počátku žádnou šanci na úspěch. Pan Kopecký proto měl legitimní "naději" na uspokojení svého požadavku a podle senátu bylo možné se domnívat, že vlastnil majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1.

Názor většiny senátu o existenci "skutečného sporu" hrál tedy rozhodující roli, pokud jde o závěr, že stěžovatel měl "legitimní naději". Je proto nutné zkoumat význam tohoto pojmu v judikatuře Soudu.

i) Pojem "legitimní naděje"

Pojem "legitimní naděje" v kontextu čl. 1 Protokolu č. 1 se poprvé objevil v rozsudku Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku (1991), ve které byl za majetkový prvek považován konečný dokument územního plánování. Ve věci Stretch proti Spojenému království (2003) vyjádřil Soud názor, že stěžovatel mohl mít legitimní naději na možnost prodloužit svou nájemní smlouvu; to znamená, že mu smlouva přiznávala právo připodobnitelné právu vlastnickému. V těchto případech mohly tedy dotčené osoby legitimně očekávat, že právní úkon, na základě kterého přijaly jisté finanční závazky, nebude v jejich neprospěch retroaktivně prohlášen za neplatný. "Legitimní naděje" vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatelé se ospravedlnitelným způsobem opírali o právní úkon, jenž měl pevný právní základ a týkal se vlastnických práv.

Jiný aspekt pojmu "legitimní naděje" se objevil ve věci Pressos Companía Naviera S. A. a další proti Belgii (1995), týkající se pohledávek na odškodnění újmy způsobené nehodami zaviněnými nedbalostí belgických pilotů. Tyto pohledávky vznikaly v okamžiku, kdy došlo ke škodě, a Soud je označil za "majetkové hodnoty" chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Taková "legitimní naděje" však sama o sobě nevytvářela majetkový zájem; vztahovala se spíše ke způsobu, jakým bude s pohledávkou označenou za majetkovou hodnotu nakládáno ve vnitrostátním právu, konkrétně k presumpci, že konstantní judikatura vnitrostátních soudů bude nadále aplikována na škody vzniklé uvedeným způsobem.

V řadě jiných případů došel Soud k názoru, že stěžovatelé neměli "legitimní naději", nebylo-li možné se domnívat, že s dostatečnou jistotou vlastnili ihned vymahatelnou pohledávku. Tak ve (výše cit.) věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, ve které šlo o odmítnutí restituční žádosti pro nesplnění jedné ze základních zákonných podmínek (občanství žalovaného státu), nebyla tato pohledávka považována pro účely čl. 1 Protokolu č. 1 za dostatečně konkrétní. Soud měl za to, že je třeba odlišit pouhou (třebaže pochopitelnou) naději na restituci od tzv. legitimní naděje, která musí mít konkrétnější charakter a musí se zakládat na právním ustanovení či aktu, jako je např. soudní rozhodnutí. Stejně tak nelze o "legitimní naději" hovořit v případě, kdy existuje spor o způsobu, jakým bylo vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, a kdy národní soudy s konečnou platností stěžovatelovy argumenty odmítly (viz výše cit. Jantner proti Slovensku).

O věcech Gratzinger a Gratzingerová a Jantner týkajících se restitučních žádostí lze říci, že skutečným jádrem sporu nebyla ani tak "legitimní naděje" ve smyslu zásad stanovených výše cit. rozsudkem Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku, jako spíše otázka, zda stěžovatelé měli nebo neměli pohledávku představující "majetkovou hodnotu" ve smyslu popsaném ve věci Pressos Companía Naviera S. A. a další proti Belgii. V obou těchto záležitostech není možné konstatovat, že by stěžovatelé měli jakékoliv vlastnické právo jen proto, že se opírali o právní akt. Nesplňovali-li totiž zákonnou podmínku pro restituci požadovaného majetku, neexistoval ani dostatečně konkrétní majetkový zájem, se kterým by bylo možné "legitimní naději" spojovat.

Lze tedy uzavřít, že judikatura Soudu nepokládá existenci "skutečného sporu" či "hájitelného nároku" za kritérium umožňující posoudit existenci "legitimní naděje" chráněné čl. 1 Protokolu č. 1. Soud proto nemůže v tomto bodě souhlasit s názorem většiny senátu. Domnívá se naopak, že pokud má dotčený majetkový zájem povahu pohledávky, lze jej za majetkovou hodnotu považovat pouze tehdy, má-li dostatečný základ ve vnitrostátním právu, tj. je-li např. potvrzován ustálenou judikaturou soudů.

ii) Situace v projednávaném případě

Stěžovateli nevznikl žádný majetkový zájem jen proto, že se opíral o konkrétní právní akt. Není proto možné tvrdit, že měl "legitimní naději" ve smyslu popsaném ve výše cit. rozsudku Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku. Ve světle výše uvedené analýzy judikatury tak zbývá Soudu posoudit, zda pro stěžovatelovu pohledávku existuje alespoň dostatečný právní základ, který by odůvodňoval závěr, že jde o "majetkovou hodnotu" ve smyslu rozsudku Pressos Companía Naviera S. A. a další proti Belgii.

Podstatnou otázkou je tedy to, zda ve vnitrostátním právu, jak jej interpretují národní soudy, existoval dostatečný právní základ pro to, aby bylo možné stěžovatelovu pohledávku pro účely čl. 1 Protokolu č. 1 kvalifikovat jako "majetkovou hodnotu". Sporným bodem je, zda je možné mít za to, že stěžovatel splnil podmínku stanovenou ustanovením § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. povinnost označit, kde se požadovaný majetek nacházel. Stěžovatel se na rozdíl od Krajského a Nejvyššího soudu domnívá, že této povinnosti dostál, když uvedl, kdy byly mince převedeny na stát a kam byly uloženy, neboť kompetentní orgány nebyly schopny vysvětlit, co se s těmito mincemi později stalo.

Krajský soud v Bratislavě a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstatovaly, že uvedené ustanovení ukládá povinnost označit, kde se požadovaný majetek nacházel dne 1. 4. 1991, tj. v den nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud navíc uvedl, že žádost o restituci movitých věcí se může týkat pouze těch věcí, které byly státem skutečně zkonfiskovány, nikoliv jiných věci stejného druhu. Tyto soudy dospěly k závěru, že důkazy, které stěžovatel předložil a které shromáždil sám Krajský soud, dostatečně neprokazovaly, že v roce 1991 Ministerstvo vnitra stále vlastnilo mince zkonfiskované stěžovatelovu otci v roce 1958.

Na základě informací, které má k dispozici, a s tím, že má jen velmi omezenou možnost přezkoumávat skutkové či právní omyly, kterých se měly dopustit vnitrostátní soudy, jimž náleží výklad a aplikace národního práva (viz García Ruiz proti Španělsku, 1999; Kopp proti Švýcarsku, 1998, se Soud nedomnívá, že by Krajský soud v Bratislavě a Nejvyšší soud rozhodoval o stěžovatelově žádosti svévolně. Nic také nevede Soud k tomu, aby se odchýlil od závěru těchto soudů, podle kterého stěžovatel nesplnil jednu ze stanovených podmínek.

S ohledem na znění příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a na konkrétní okolnosti daného případu Soud připouští, že stěžovatel nemohl s určitostí vědět, zda splnil uvedenou podmínku stanovenou pro restituci sporných mincí. Lze tedy tvrdit, že se nacházel v jiné situaci, než stěžovatelé ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, jejichž nároky se jasně vymykaly působnosti zákona, neboť nebyli občany žalovaného státu. Tento rozdíl však není pro posouzení dané věci rozhodující. Soud poukazuje zejména na to, že stěžovatelova restituční pohledávka byla od počátku pohledávkou podmíněnou a že otázka, zda pan Kopecký splňoval zákonné požadavky, byla předmětem dotčeného soudního řízení. V tomto řízení soudy s konečnou platností rozhodly, že podmínky uvedené v zákoně nebyly v jeho případě splněny. Soud se tedy domnívá, že v okamžiku, kdy stěžovatel podal svou restituční žalobu, jeho pohledávka nebyla natolik určitá, aby mohla být považována za "majetkovou hodnotu" chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1.

Je sice pravdou, že Okresní soud v Senici rozhodující na prvním stupni došel k závěru, že pro stěžovatele bylo prakticky nemožné splnit podmínku týkající se přesného umístění sporných mincí, a nařídil jejich vydání. Tento rozsudek však byl později v rámci téhož řízení dvěma vyššími instancemi zrušen, aniž by nabyl právní moci. Vzhledem k tomu, že rozsudek vydaný Okresním soudem v Senici nedával stěžovateli vykonatelné právo na restitucí mincí (viz, mutatis mutandis , Rafinérie Stran Greek a Stratis Andreadis proti Řecku, 1994), nemohl dát vzniknout majetkovému zájmu, který by bylo možné označit za "majetkovou hodnotu".

Za těchto okolností se Soud domnívá, že v rámci řízení o podané restituční žádosti neměl stěžovatel "majetek" ve smyslu první věty čl. 1 Protokolu č. 1. V důsledku toho nejsou záruky tohoto ustanovení na projednávaný případ aplikovatelné.

Čl. 1 Protokolu č. 1 tedy nebyl porušen.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

třinácti hlasy proti čtyřem, že čl. 1 Protokolu č. 1 nebyl porušen.

K rozsudku bylo připojeno nesouhlasné stanovisko soudce Resse, ke kterému se připojila soudkyně Steinerová a soudce Borrego Borrego, jakož i nesouhlasné stanovisko soudkyně Strážnické.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.