O.B. HELLER, A.S. proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2004 ve věci č. 55631/00 – O. B. Heller, a. s. proti České republice a č. 55728/00 – Česko­slo­venská obchodní banka, a. s. proti České republice

Senát druhé sekce Soudu prohlásil výše uvedené stížnosti týkající se práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a práva na pokojné užívání majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) jedno­myslně za nepřijatelné, a to především pro zjevnou neopodstatněnost.

(i) Okolnosti případů

Stížnost se týkala způsobu uplatnění tzv. globální celní záruky pro jiné operace než režim tranzitu, které obě stěžovatelky poskytly svým klientům (společnostem Cotton Garden, s. r. o. a Chemapol, a. s.) podle § 256 celního zákona. V roce 1996 vystavila první stěžova­telka záruční listinu v maximální výši 2 milióny Kč, druhá stěžovatelka pak v maxi­mální výši 37 miliónů Kč. Při realizaci této záruky však vyvstal spor o to, zda se záruka vztahuje vždy pouze na jednotlivou operaci (názor celní správy) či zda stěžovatelky ručí každá do maximální výše záruky za celek všech operací svých klientů (názor stěžovatelek).

Konkrétně první stěžovatelka zaplatila za celou řadu celních operací prováděných u různých celních úřadů společností Cotton Garden, s. r. o. celkovou částku přesahující 31 miliónů Kč, druhá stěžova­telka za společnost Chemapol, a. s. zaplatila celkovou částku přesahující 87,5 miliónů Kč.

Obě stěžovatelky se rozhodly bránit se proti rozhodnutím celní správy u příslušných kraj­ských soudů. V případě první stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který přijal výklad celních orgánů a žaloby zamítl. Stejně postupovaly i Krajské soudy v Plzni a Ostravě ve věci druhé stěžovatelky. Městský soud v Praze a Krajské soudy v Ústí nad Labem a v Hradci Králové ve svých prvních rozsudcích daly za pravdu stěžova­tel­kám, nicméně po rozhodnutí pléna Ústavního soudu v dalších rozhodnutích svůj právní názor změnily a žaloby zamítly. Krajské soudy ve věci vesměs konaly jedno jednání a v dalších, co do podstaty shodných, věcech rozhodovaly bez nařízení jednání, a to jednak se souhlasem obou stran sporu, tedy i stěžovatelek, nebo při uplatnění domněnky stanovené v tehdy platném ustanovení § 250f odst. 2 občanského soudního řádu.

Ústavní soud se zabýval celou sérií ústavních stížností obou stěžovatelek, přičemž zásadně se s problémem výkladu institutu globální záruky vypořádal v rozhodnutí pléna ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, kdy se přiklonil k výkladu používanému celními orgány a ústavní stížnost zamítl. V tomto případě podrobněji odůvodnil svoje rozhodnutí, takže v dalších rozhodnutích přijatých v co do podstaty shodných případech, již rozhodnutí odů­vod­nil jen stručně, což mu stěžovatelky ve své stížnosti k Soudu též vytýkaly.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) Ke spravedlivosti přezkumného řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy)

Úvodem Soud konstatoval, že rozhodnutí o povinnosti stěžovatelek uhradit celní dluhy jejích klientů neznamenalo přesun fiskální povinnosti na tyto stěžovatelky, které v řízení vystupovaly pouze v ručitel­ském postavení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž na řízení vedená stěžovatelkami aplikova­telný.

Stěžovatelky v prvé řadě namítaly, že krajské soudy nekonaly o jejich žalobách jednání. Soud k tomu uvedl, že jednak stěžovatelky nezpochybnily argumenty vlády o tom, že soudy postupovaly podle § 250f občanského soudního řádu, jednak tuto námitku nevznesly ve svých ústavních stížnostech. Proto bylo na místě tuto část stížnosti odmítnout pro nevy­čerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

Stěžovatelky dále namítaly, že ani Ústavní soud nekonal o jejich stížnostech jednání. Soud k tomu poznamenal, že v předchozí fázi řízení krajské soudy konaly jednání, resp. že v tomto ohledu stěžovatelky nezpochybnily argumenty vlády. Tím byla v zásadě kompen­zo­vá­na absence jednání před Ústavním soudem, který rozhoduje pouze o ústavněprávních otáz­kách. Tato část stížností je tudíž nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatelky poukazovaly na nespravedlivost řízení ve světle finálních rozhodnutí vnitro­státních orgánů, která vyzněla v jejich neprospěch. Soud konstatoval, že mu až na výjimky nepřísluší zkoumat skutkové nebo právní omyly, jichž se měly dopustit vnitrostátní orgány, a že právo na spravedlivý proces nezaručuje příznivý výsledek sporu. Vnitrostátní soudy v dané záležitosti odůvodnily své závěry řadou argumentů, jejich závěry nejsou svévolné a stěžovatelky mohly své argumenty řádně uplatnit. I rozdílný výklad, který národní orgány zaujaly, může být přirozeným důsledkem mnohosti vnitrostátních soudů, navíc byl případ stěžovatelek ojedinělý. Výklad celního zákona následně sjednotilo plénum Ústavního soudu a obecné soudy se právnímu názoru Ústavního soudu podřídily. Tím také byl odstraněn stav právní nejistoty. Tato část stížností je tudíž zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelky konečně namítaly, že Ústavní soud řádně nezdůvodnil svá rozhodnutí, zejména nevysvětlil, proč odmítl výklad celního zákona zastávaný stěžovatelkami. Splnění implicitní povinnosti soudů, vyplývající ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odůvodnit svá rozhod­nutí lze hodnotit jen ve světle konkrétních okolností. Stěžovatelky podaly sérií ústavních stížností týkajících se téže problematiky, Ústavní soud k nim zaujal jednotný přístup a nemu­sel pokaždé zdůvodnit své závěry v témže rozsahu, zejména pokud se následně odvolával na stanovisko svého pléna. I tato část stížnosti tedy byla prohlášena za zjevně neopod­stat­něnou.

b) K zásahu do práva na pokojné užívání majetku (článek 1 Protokolu č. 1)

Stěžovatelky na tomto poli namítaly, že národní orgány aplikovaly zákonné ustanovení umožňující více výkladů způsobem, který představoval nepřiměřený zásah do práva na ochranu jejich majetku.

Soud konstatoval, že vzniklou situaci nelze přesně podřadit pod některou ze dvou norem obsažených v odstavci 1 větě druhé a odstavci 2, kde se v článku 1 Protokolu č. 1 hovoří o zbavení vlastnictví a o užívání vlastnictví. Proto se rozhodl hodnotit situaci podle normy obecné, zakotvené v článku 1 odst. 1 větě první: zásah do vlastnického práva musí respektovat spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a zájmem jednotlivce.

Podle Soudu on sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních soudů, které z možných výkladů celního zákona určitou interpretaci zvolily, s tím, že taková interpretace byla nepřed­ví­datelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.

Soud uvedl, že systém globální záruky sleduje legitimní cíl, totiž výběr cel a potírání podvodů, a právě v oblasti rozpočtové politiky požívají státy určité míry volnosti při hodno­cení toho, co je pro společnost jako celek potřebné. Státům je třeba ponechat široký prostor pro co nejefektivnější zajištění výběru rozpočtových příjmů.

Podle Soudu sice rozhodnutí národních orgánů uvalilo na stěžovatelky značné břemeno, nicméně toto břemeno na sebe převzaly dobrovolně v rámci výkonu jejich profesionálních aktivit a mohly též celou věc nechat přezkoumat vnitrostátními soudy. Stěžovatelky nepro­kázaly, v čem by toto břemeno mělo být nadměrné, navíc se obě stěžovatelky, na rozdíl od jejich klientů, tímto způsobem nedostaly do úpadku a ve svých aktivitách bez problémů pokračují.

Proto je i tuto část stížnosti třeba pokládat za zjevně neopodstatněnou.