Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku, Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 48787/99

Datum: 8. 7. 2004

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu, (Švýcarsko), C. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), L. Loucaides (Kypr), I. Cabral Barreto (Portugalsko), F. Tulkensová (Belgie), C. Birsan (Rumunsko), J. Casadevall (Andorra), B. Zupančič (Slovinsko), T. Pantiru (Moldavsko), W. Thomassenová, (Nizozemí), J. Hedigan (Irsko), E. Levits (Lotyšsko), A. Kovler (Rusko), E. Fura-Sandströmová (Švédsko).

Stěžovatelé, kterými jsou první stěžovatel pan Ilie Ilascu (nar. 1952), druhý stěžovatel pan Alexandru Lesco (nar. 1955), třetí stěžovatel pan Andrei Ivantoc (nar. 1961) a čtvrtý stěžovatel pan Tudor Petrov-Popa (nar. 1963), byli v době podání stížnosti moldavskými státními příslušníky uvězněnými v podněsterské části Moldavska.

Pan Ilascu, ačkoli uvězněn, byl dvakrát zvolen do moldavského parlamentu od roku 1994 do roku 2000. Jako jeho člen byl členem moldavské delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Dne 4. 10. 2000 pan Ilascu získal rumunskou státní příslušnost. V prosinci 2000 byl zvolen do Senátu rumunského parlamentu a stal se členem rumunské delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

Pan Lesco a pan Ivantoc získali rumunskou státní příslušnost v roce 2001.

Pan Ilascu byl propuštěn v roce 2001, od té doby žije v Bukurešti (Rumunsko). Bydliště druhého a třetího stěžovatele je v Kišiněvě (Moldavsko, anglický výraz Moldova) a čtvrtý stěžovatel žije v Tiraspolu (Podněstersko, Moldavsko; anglický výraz Transdniestria). V současné době jsou všichni tři uvězněni v Tiraspolu. Protože se nemohli obrátit na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud") sami, byla stížnost podána jejich ženami, paní Ninou Ilascu, paní Taťánou Lesco, paní Eudochií Ivantoc, a sestrou čtvrtého stěžovatele, paní Raisou Petrov-Popa.

Obecné pozadí případu

A. Rozpad Sovětského svazu a moldavsko - podněsterský konflikt

Moldavská sovětská socialistická republika (Moldavian Soviet Socialist Republic), která vznikla rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR dne 2. 8. 1940, byla vytvořena z části Besarábie, odňaté Rumunsku dne 28. 6. 1940 v důsledku paktu Molotov - Ribbentrop mezi SSSR a Německem, kde byla většina obyvatelstva rumunsky mluvící, a pruhu země na levém břehu Dněstru na Ukrajině. Podněstersko, které k němu bylo připojeno v roce 1940, je obýváno obyvatelstvem, jehož jazykové složení bylo v roce 1989 podle veřejně dostupných informací 40 % Moldavců, 28 % Ukrajinců, 24 % Rusů a 8 % ostatních. Ruština se stala úředním jazykem, ruské úřady zavedly užívání cyrilice pro psanou rumunštinu, která se tudíž stala moldavštinou a byla na druhém místě po ruštině.

V srpnu a září 1989 Moldavský nejvyšší sovět přijal dva zákony zavádějící latinskou abecedu pro psanou rumunštinu (moldavština), která se tak stala prvním úředním jazykem namísto ruštiny.

Dne 27. 4. 1990 přijal nejvyšší sovět novou vlajku s třemi pruhy (červený, žlutý a modrý) s moldavským heraldickým symbolem a státní hymnu, která byla v té době shodná s rumunskou. Dne 23. 5. 1991 Moldavská sovětská socialistická republika změnila svůj název na Moldavská republika (Republic of Moldova).

Moldavská podněsterská republika (Moldavian Republic of Transdniestria, dále "MPR") byla vyhlášena dne 2. 9. 1990. Nejvyšší Rada MPR přijala dne 25. 8. 1991 prohlášení nezávislosti, mezinárodní společenství ale doposud MPR neuznalo.

Moldavský parlament přijal dne 27. 8. 1991 prohlášení nezávislosti Moldavské republiky, jejíž území zahrnovalo Podněstersko. V té době neměla Moldavská republika vlastní armádu a k prvním pokusům o její vytvoření došlo o několik měsíců později. Moldavský parlament požádal vládu SSSR, aby zahájila jednání s moldavskou vládou za účelem ukončení nezákonné okupace Moldavské republiky a stažení sovětských jednotek z moldavského území.

Po prohlášení nezávislosti Moldavské republiky 14. armáda vojenského okruhu Oděsa ministerstva obrany SSSR (dále "14. armáda"), jejíž velitelství bylo od roku 1956 v Kišiněvě, zůstala na moldavském území.

Během roku 1991 měla 14. armáda několik tisíc vojáků, dělostřelecké a protiletadlové jednotky, obrněná vozidla a letadla a množství muničních skladů.

Kromě zbraní 14. armády mělo zásoby munice i Sdružení na pomoc armádě, letectvu a námořnictvu (dále "DOSAAF"), státní organizace založená v roce 1951 k přípravě civilního obyvatelstva na válku.

Po prohlášení nezávislosti Moldavské republiky se vybavení DOSAAF, nacházející se na území kontrolovaném moldavskou vládou, dostalo do jejích rukou a zbytek nacházející se v Podněstersku padl do rukou tamějších separatistů.

Nejvyšší sovět MPR vydal dne 6. 9. 1991 nařízení o přechodu všech organizací, podniků, vojenských jednotek, prokuratur, soudů, poboček KGB v Podněstersku s výjimkou vojenských jednotek patřících sovětským ozbrojeným silám pod jurisdikci Podněsterské republiky (Republic of Transdniestria). Důstojníci a vojáci byli vyzváni, aby prokázali svou občanskou solidaritu a mobilizovali na ochranu Podněsterské republiky v případě invaze z Moldavska.

Předseda Nejvyššího sovětu Moldavské sovětské socialistické podněsterské republiky (Supreme Soviet of the Moldavian Soviet Socialist Republic of Transdniestria) rozhodl dne 18. 9. 1991 o tom, že sovětské ozbrojené síly nasazené v Podněstersku přejdou pod jurisdikci republiky. Nařízením č. 234 z 14. 11. 1991 moldavský prezident, pan Snegur, prohlásil munici, zbraně, vojenské základny a další majetek náležející sovětským ozbrojeným silám umístěným na moldavském území za majetek Moldavské republiky.

Bělorusko, Rusko a Ukrajina podepsaly dne 8. 12. 1991 Dohodu z Minsku, v níž došlo k ukončení existence Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států (dále "SNS").

Moldavská republika byla přijata do OSN 2. 3. 1992.

Ozbrojený konflikt (1991 - 1992)

Ozbrojené střety vypukly mezi podněsterskými separatisty a moldavskou policií již v listopadu 1990 ve východním Moldavsku. V průběhu následujících měsíců podněsterské úřady vytvořily paravojenské oddíly, které se staly základem republikánské gardy vytvořené v roce 1991. Na levém břehu Dněstru (Podněstersko) proběhly 1. 12. 1991 prezidentské volby, které byly prohlášeny moldavskými úřady za nezákonné. Prezidentem MPR byl zvolen pan Igor Smirnov. Na konci roku 1991 a začátku 1992 vypukly násilné střety mezi podněsterskými separatisty a moldavskými bezpečnostními silami, které si vyžádaly několik stovek lidských životů.

Prezident Moldavské republiky, předseda parlamentu a ministerský předseda protestovali v prosinci 1991 u Rady bezpečnosti OSN proti okupaci moldavských měst na levém břehu Dněstru 14. armádou. Nařízením z 26. 12. 1991 prezident MPR Smirnov vytvořil ozbrojené síly MPR z jednotek nacházejících se na jejím území. V době střetů s moldavskými silami v letech 1991 - 1992 přešlo množství vojenských jednotek SSSR a později Ruské federace s výzbrojí na stranu podněsterských separatistů.

Stěžovatelé uvedli, že 14. armáda umožnila vyzbrojení separatistů jednak tak, že jim otevřela zbrojní sklady, anebo jim nekladla odpor při útocích na ně. Tvrdí rovněž, že se jednotky 14. armády připojily k separatistům se souhlasem svých nadřízených a z Ruska přijelo několik tisíc kozáků bojovat na straně separatistů. Soud s ohledem na materiály obsažené ve spisu a svědecké výpovědi považuje za prokázané nade vši rozumnou pochybnost, že velké množství ruských státních příslušníků přijelo bojovat na straně separatistů proti moldavským jednotkám. Tvrzení, že vojáci 14. armády zaminovali mosty na levém břehu Dněstru, nepovažuje Soud za prokázané nade vši rozumnou pochybnost.

Předseda moldavského parlamentu protestoval dne 20. 5. 1992 proti okupaci dalších částí Podněsterska vojsky 14. armády podporované ruskými žoldáky a kozáky. Zdůraznil, že ruská vojenská agrese narušuje suverenitu Moldavska a pravidla mezinárodního práva. Prezident Snegur požádal generálního tajemníka OSN v červnu 1992, aby informoval členy Rady bezpečnosti o útoku na město Tighina 14. armádou, který považuje za přímý zásah do vnitřních záležitostí Moldavské republiky. Vyjádřil obavy z výroků prezidenta Jelcina, které jasně ukazují, že Rusko není připraveno vzdát se práv, které již dávno nemá jak de iure, tak de facto k území, které mu po rozpadu impéria již nenáleží.

Prezidenti Snegur a Jelcin podepsali dohodu o zásadách mírového vyřešení ozbrojeného konfliktu v podněsterské oblasti Moldavské republiky (dohoda o příměří) dne 21. 7. 1992.

Dohoda zavádí zásadu bezpečnostní zóny vytvořené stažením jednotek stran konfliktu a došlo k vytvoření jednotek k udržení míru (peacekeeping forces), pověřených dohledem nad dodržováním příměří, složených z jednotek ruských, moldavských a podněsterských.

Události po ozbrojeném konfliktu

Nová moldavská ústava, která byla přijata dne 29. 7. 1994, mezi jinými ustanoveními obsahuje, že Moldavsko je neutrální a zakazuje na svém území umístění vojenských jednotek náležejících jiným státům. Dne 21. 10. 1994 podepsali Moldavsko a Ruská federace dohodu týkající se právního statusu vojenských jednotek Ruské federace dočasně přítomných na území Moldavské republiky a lhůt pro jejich stažení, které má být sladěno s politickým řešením konfliktu a zřízením speciálního statusu pro "podněsterskou oblast Moldavské republiky". Dohoda však Ruskem nebyla ratifikována, a nikdy tak nevstoupila v platnost

Prezident Moldavské republiky Lucinschi a prezident MPR Smirnov podepsali dne 8. 5. 1997 v Moskvě memorandum stanovující zásady normalizace vztahů mezi oběma stranami. Memorandum bylo podepsáno rovněž prezidenty Jelcinem za Rusko, Kučmou za Ukrajinu a H. Petersenem, předsedou OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, se sídlem ve Vídni), jako garanty.

Dne 16. 4. 2001 prezidenti Moldavské republiky Voronin a Ruské federace Putin podepsali společné prohlášení, jehož bod 5 uvádí:

"Prezidenti podporují urychlené a spravedlivé vyřešení podněsterského konfliktu použitím výlučně pokojných prostředků založených na respektování zásady suverenity a územní integrity Moldavské republiky a lidských práv."

V dokumentu z 4. 9. 2001 moldavská strana poukázala na nedodržování závazků podněsterské strany, která vytváří nové vojenské jednotky a dováží zbraně do bezpečnostní zóny.

Poslední rozhovory uskutečněné za pomoci OBSE vycházejí z návrhů na vytvoření federativního státu, ve kterém by mělo Podněstersko autonomii.

Konkrétní skutkové okolnosti případu

A. Zadržení, vazba a odsouzení stěžovatelů

1. Zadržení stěžovatelů

Stěžovatelé byli zatčeni ve svých obydlích v Tiraspolu mezi 2. 6. a 4. 6. 1992 v časných ranních hodinách. Mezi těmi, kdo zatčení prováděli, byly osoby, které měly uniformy 14. armády bývalého SSSR, a další měli maskovací oděvy.

Druhý stěžovatel - Alexandru Lesco - byl zatčen 2. 6. 1992 přibližně v 2.45 hod. Následující den bylo jeho obydlí prohledáno za přítomnosti sousedů.

První stěžovatel - Ilie Ilascu, který byl tehdy místní vedoucí představitel Lidové fronty, strany zastoupené v Moldavském parlamentu, a vedl kampaň za sjednocení Moldavska s Rumunskem - byl zatčen 2. 6. 1992 přibližně v 4.30 hod., kdy 10 - 12 ozbrojených osob násilně vniklo do jeho obydlí v Tiraspolu, provedlo prohlídku a zabavilo některé věci včetně pistole, kterou tam podle stěžovatele samy umístily. Stěžovatel tvrdí, že k jeho zatčení a uvěznění došlo bez soudního příkazu. Byl informován, že byl zatčen, protože jako člen Lidové fronty byl nebezpečným pro stabilitu MPR, která byla ve válce s Moldavskem.

Třetí stěžovatel - Andrei Ivantoc - byl zatčen ve svém obydlí dne 2. 6. 1992 v 8.00 hod. několika ozbrojenými osobami, které ho uhodily pažbou pušky a kopaly ho. Uvádí, že se v průběhu prohlídky ztratilo 50 000 rublů, koberce a cenné hodinky.

Čtvrtý stěžovatel - Tudor Petrov-Popa - byl zatčen 4. 6. 1992 v 6.45 hod. dvěma osobami, jedním z nich byl policista Victor Gusan. V 11.00 hod. dva prokurátoři, pan Starojuk a pan Glazyrin, prohledali stěžovatelovo obydlí v jeho nepřítomnosti.

Ve 140stránkovém obvinění prokurátora Starojuka byli stěžovatelé mj. obviněni z protisovětských aktivit a boje nezákonnými prostředky proti legitimnímu Podněsterskému státu, pod vedením Lidové fronty Moldavska a Rumunska. Rovněž byli obviněni z množství činů trestných jak podle trestního zákona Moldavské republiky, tak podle zákona Moldavské sovětské socialistické republiky. Obvinění zahrnovala vraždu dvou obyvatel Podněsterska, pana Gusara a Ostapenka.

Stěžovatelé byli nejprve odvezeni na policejní centrálu v Tiraspolu, kde byli vyslechnuti a vystaveni špatnému zacházení po dobu několika dnů. Výslech prováděl náměstek ministra bezpečnosti i vyšetřovatelé odění v uniformách 14. armády. Stěžovatelé byli pravidelně surově biti a nedostávali skoro nic k jídlu a pití. Výslechy se konaly v noci, ani ve dne si však stěžovatelé nemohli odpočinout.

První stěžovatel uvedl, že mu výměnou za jeho propuštění nabízeli, aby se dal do služeb Podněsterska, a využil tak zkušeností, které získal během své vojenské služby ve speciálních jednotkách SSSR. Tvrdí, že když odmítl, bylo mu řečeno, že jedinou alternativou je hřbitov.

2. Věznění prvních tří stěžovatelů v objektech 14. armády

O několik dní později byli první tři stěžovatelé odděleně odvezeni vozidly s ruským označením na velitelství 14. armády. Uvádějí, že byli hlídáni vojáky této armády, kteří je mučili.

Moldavská vláda uvedla, že se příslušníci 14. armády účastnili zatčení stěžovatelů a jejich výslechů. Ruská vláda ve svém písemném prohlášení z 1. 9. 2003 zopakovala své stanovisko, že Soud nemá jurisdikci ratione temporis zabývat se událostmi, ke kterým došlo v roce 1992. Pokud jde o meritum věci, uznala, že stěžovatelé byli uvězněni v objektech 14. armády, ale tvrdila, že jen po velmi krátkou dobu a že to bylo v každém případě protizákonné. Vojenský prokurátor věznění ukončil ihned, jakmile o něm byl informován. Vláda se nevyjádřila k otázce, jestli se ruští vojáci účastnili zatčení stěžovatelů. Kromě poskytnutí cel, které ani nehlídali, vojáci 14. armády neučinili nic protizákonného.

Soud poznamenává, že první tři stěžovatelé byli vězněni na velitelství 14. armády dva měsíce.

Ilie Ilascu byl vystaven čtyřem simulovaným popravám. Poprvé mu byl trest smrti přečten, ale při ostatních byl s pokrývkou na hlavě odvezen na pole, kde na něj strážci stříleli slepými náboji, až omdlel.

Druhému stěžovateli vyhrožovali znásilněním. Po měsících bití byl třetí stěžovatel přijat na psychiatrickou kliniku, kde zůstal čtyři týdny.

V celách nebyly toalety, voda ani denní světlo. Žárovka v cele svítila stále. Sklápěcí postele na stěnách byly spuštěny v půlnoci a vytahovaly se zpět v pět hodin ráno.

Stěžovatelé měli jen 15ti minutovou vycházku denně v uzavřeném prostoru, během věznění se nemohli mýt ani si vyměnit oděv. Toalety byly pouze na chodbě a stěžovatelé tam mohli jít jen jednou denně, a to na pouhých 45 sekund, jinak byl na ně poštván pes. Uvádějí, že si museli ulevit v celách. Byli odříznuti od venkovního světa, jejich příbuzní je nemohli kontaktovat ani jim posílat balíčky. Nemohli psát ani dostávat poštu a neměli přístup k advokátům.

Poté, co generál Lebeď převzal velení 14. armády v srpnu 1992, byli převezeni na policejní velitelství v Tiraspolu.

3. Věznění na policejním velitelství v Tiraspolu a převoz do věznice během soudního řízení

První stěžovatel zůstal ve vězení na policejním velitelství v Tiraspolu téměř šest měsíců do dubna 1993, kdy začal jeho proces. Druhý stěžovatel zde zůstal také do dubna 1993. Třetí stěžovatel zůstal měsíc na velitelství 14. armády, pak byl měsíc na psychiatrické klinice a poté byl převezen na policejní velitelství, kde zůstal do dubna 1993. Čtvrtý stěžovatel zde byl uvězněn do začátku procesu. Stěžovatelé byli vyslýcháni v noci a pravidelně biti.

Cely neměly přístup denního světla. V prvních týdnech nemohli být navštěvováni ani rodinou, ani advokáty. Později mohli nepravidelně dostávat balíčky, ale nemohli psát ani dostávat poštu. Lékařské ošetření po špatném zacházení se často konalo s velkým zpožděním.

V neurčený den byli převezeni do věznice v Tiraspolu. Tam byli vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení: pravidelnému bití, pobytu na samotkách, byli na ně poštváni psi, dostávali falešné informace o politické situaci a zdravotním stavu rodin, hrozili jim popravou.

Panu Ivantocovi a panu Petrovovi-Popa podávali psychotropní látky, následkem čehož došlo u pana Ivantoca k duševním poruchám.

4. Soudní řízení a odsouzení stěžovatelů

Stěžovatelé byli souzeni Nejvyšším soudem MPR, který zasedal nejprve v budově jednoho státního podniku a poté v koncertní síni kulturního centra v Tiraspolu. Během procesu, který začal 21. 4. 1993 a skončil 9. 12. 1993, byli oprávněni vstoupit do soudní síně pouze moldavští státní příslušníci, kteří měli bydliště v Podněstersku. Ozbrojení vojáci a policisté byli přítomni i na místě, kde seděli soudci.

Stěžovatele přivezli v železných klecích. Svědci byli přítomni, i když ostatní svědci podávali svá svědectví. Stěžovatelé mohli mluvit s obhájci často jen v přítomnosti vojáků. Proces probíhal v napjaté atmosféře a v soudní síni byly vyvěšeny plakáty "Přiveďte teroristy k zodpovědnosti". Senát byl složen ze tří soudců: předsedkyně paní Ivanovová, bývalá soudkyně Nejvyššího soudu Moldavska, pan Myazin, v té době 28letý, který předtím rok pracoval na Generální prokuratuře Moldavska, než byl přijat na Nejvyšší soud MPR, a pan Zenin.

Soud vynesl rozsudek 9. 12. 1993.

Prvního stěžovatele shledal vinným z množství trestných činů podle trestního zákona Moldavské sovětské socialistické republiky, včetně podněcování k spáchání trestného činu proti národní bezpečnosti, organizování aktivit s cílem spáchat mimořádně závažné trestné činy proti státu, vraždy představitele státu s cílem šířit teror, úkladné vraždy, úmyslné ničení cizího majetku, ilegálního používání zbraní a výbušnin. Soud ho odsoudil k trestu smrti a propadnutí majetku.

Druhý stěžovatel byl odsouzen za podobné trestné činy k trestu odnětí svobody na 12 let v těžkém pracovním táboře a propadnutí majetku. Třetí a čtvrtý stěžovatel k 15 letům v těžkém pracovním táboře a propadnutí majetku

B. Události po odsouzení stěžovatelů propuštění pana Ilasca

Prezident Moldavské republiky prohlásil dne 9. 12. 1993 odsouzení stěžovatelů za nezákonné, protože ho vynesl soud, který je neústavní.

Náměstek generálního prokurátora nařídil 28. 12. 1993 trestní stíhání soudců, prokurátorů a ostatních, kteří se účastnili procesu.

Nejvyšší soud Moldavské republiky přezkoumal z vlastního popudu rozsudek z 9. 12. 1993, zrušil ho, protože soud, který ho vynesl, byl neústavní a nařídil postoupit spis moldavské prokuratuře k novému vyšetřování. Ze spisu vyplývá, že vyšetřování k ničemu nevedlo. Nejvyšší soud nařídil propuštění stěžovatelů a požádal prokurátora, aby posoudil možnost stíhat soudce tzv. Nejvyššího soudu Podněsterska za úmyslné vynesení nezákonného rozhodnutí.

Moldavské úřady provedly vyšetřování smrti pana Gusara a Ostapenka v dubnu a květnu 1992, které bylo pro nespolupráci podněsterských úřadů zastaveno v červnu 1994. Pokus o znovuzahájení vyšetřování se uskutečnil v roce 2000, ale pro stejný důvod bylo o několik měsíců později zastaveno.

Moldavský parlament požádal moldavskou vládu dne 3. 10. 1995, aby se prioritně zabývala případem stěžovatelů jako politických vězňů a pravidelně ho informovala o vývoji situace, a požádal Ministerstvo zahraničních věcí, aby hledalo podporu v zemích, kde má Moldavsko diplomatické zastoupení za účelem propuštění stěžovatelů ("skupina Ilascu")

Pan Ilascu, ačkoli uvězněn, byl zvolen členem Moldavského parlamentu 25. 2. 1994 a opět 22. 3. 1998, ale nikdy se funkce kvůli uvěznění neujal.

Rumunské úřady mu udělily na jeho žádost dne 4. 10. 2000 rumunské občanství.

Dne 26. 11. 2000 byl zvolen do druhé komory rumunského parlamentu. Zřeknutím se moldavského občanství a svého místa v moldavském parlamentu přestal být jeho členem k 4. 12. 2000.

V roce 2001 bylo pánům Ivantocovi a Lescovi, rovněž na jejich žádost, uděleno rumunské občanství.

Pan Ilascu byl propuštěn dne 5. 5. 2001.

C. Uvěznění stěžovatelů po jejich odsouzení

První stěžovatel byl do svého odsouzení vězněn ve věznici č. 2 v Tiraspolu, potom byl převezen do jiné věznice do oddělení vězňů odsouzených k trestu smrti, kde zůstal do července 1998 a pak se vrátil zpět do Tiraspolu, kde zůstal do svého propuštění v květnu 2001.

Pan Lesco byl po odsouzení uvězněn v Tiraspolu, kde je dosud, pan Ivantoc byl odvezen do jiné věznice, pak přijat na psychiatrickou kliniku a poté se vrátil do tiraspolské věznice, kde je dosud. Pan Petrov-Popa po několika přesunech skončil také ve věznici v Tiraspolu. Moldavská vláda poskytla rodinám stěžovatelů od prvních měsíců jejich uvěznění finanční pomoc. Úřady těm, kdo museli opustit Podněstersko, našly ubytování a poskytovaly jim další pomoc v souvislosti s vězněním stěžovatelů.

1. Podmínky ve vězení

Stěžovatelé byli až na výjimky uvězněni na samotkách, nemohli posílat ani přijímat korespondenci.

Pan Ilascu měl ve věznici pro odsouzené k trestu smrti ještě tvrdší podmínky než ostatní. Uvnitř cely stála ve stejné velikosti železná klec, uvnitř které byla železná postel a stůl. Nemohl mluvit s ostatními vězni ani strážci, na vycházku chodil sám a jen v prostorách budovy. K jídlu dostával 100 g žitného chleba 3 x denně a sklenici neslazeného čaje 2x denně. Večer dostával kukuřičnou kaši.

Cely stěžovatelů neměly přístup denního světla, jediný zdroj světla byl ze žárovky na chodbě otvírací částí ve dveřích cely. Jen zřídka se mohli umýt a měsíce chodili v nevypraných oděvech. Žádná z cel obývaných panem Ilascem nebyla vytápěná, a to ani v zimě. V celách byl zaveden přívod pouze studené vody. Stěžovatelé mohli nepravidelně dostávat od rodin balíčky a být navštěvováni jen občas.

Pan Ivantoc, v dopise ze 17. 7. 1999, informoval veřejnost, že začal hladovku na protest proti tvrdým podmínkám ve vězení. Tvrdil, že pasivita moldavských úřadů, pokud jde o Podněstersko a skupinu Ilascu, je tichou podporou úřadů v Podněstersku. V dopise 77. den hladovky obvinil lídry v Kišiněvě, že nedělají nic na ochranu lidských práv v Moldavsku a že mají dobré vztahy s lídry separatistů v Podněstersku. Uvedl, že z jeho cely bylo vše odstraněno, z oblečení mu byla ponechána pouze košile, byl opakovaně bit a byl často vyzýván k sebevraždě.

V dopise Soudu z 10. 5. 2000 pan Ilascu uvedl, že nemohl navštívit lékaře od roku 1997. Obvinil moldavské úřady z pokrytectví, když i přes výzvy k propuštění dělaly vše možné, aby se stěžovatelé nedostali na svobodu.

Zástupce stěžovatelů informoval Soud v lednu 2002, že se jejich podmínky ve vězení od roku 2001 zhoršily. Pánové Ivantoc a Lesco dostávali k jídlu pouze chléb, pan Petro-Popa byl převezen do jiné věznice, kde byl v naprosté izolaci a bylo mu řečeno, že nebude mít žádnou návštěvu po dobu šesti měsíců. Stěžovatelé mohli korespondovat pouze v ruštině, dopisy v rumunštině byly zakázány.
V souvislosti s návštěvou delegátů Soudu v Tiraspolu v březnu 2003 bylo advokátům po dlouhé době umožněno setkat se se svými klienty uvězněnými v Podněstersku.

Soud poznamenává, že se celkový zdravotní stav stěžovatelů během věznění zhoršil. S několika málo výjimkami nebyly nemoci stěžovatelů léčeny. Jediné léky, které dostali, byly ty, které poslaly jejich rodiny.

Ačkoli měli stěžovatelé zažívací potíže, jaterní onemocnění, pankreatitidu a tuberkulózu, nedostávalo se jim dieteticky vhodné stravy ani lékařské péče.

Pan Petrov-Popa je nyní v cele po panu Ilascovi, ačkoli je v této věznici zvláštní křídlo pro vězně s tuberkulózou. Od roku 2002 se jeho podmínky věznění trochu zlepšily, neboť může za své dobré chování dostávat za rok navíc tři návštěvy a balíčky.

2. Špatné zacházení

Pan Ilascu byl při každé sebemenší zámince dáván do korekce. Po zveřejnění článku o stěžovatelích v tisku vězeňská stráž v celách pana Ilasca a Ivantoca sebrala nebo zničila vše, co tam našla, brutálně zbila stěžovatele a dala je do korekce na 24 hodin. To samé se opakovalo po podání stížnosti Soudu. Pan Ilascu byl zbit pažbou pušky, byla mu dána do úst pistole pod pohrůžkou zastřelení, jestli ještě někdy napíše z věznice. Přitom mu byl vyražen zub. Stěžovatelé nedostali dva dny nic k jídlu a tři dny neviděli světlo.

D. Kroky podniknuté do května 2001 za účelem propuštění stěžovatelů

Jednání mezi Moldavskou republikou a Ruskou federací o stažení ruských ozbrojených sil z Podněsterska a řešení této otázky se nikdy netýkala situace stěžovatelů. Na úrovni prezidentů moldavská strana pravidelně vznášela otázku propuštění stěžovatelů. Moldavský náměstek generálního prokurátora Sturza jel několikrát do Tiraspolu vyjednávat o propuštění stěžovatelů, ale neúspěšně. Prezident Moldavské republiky a vedoucí mise OBSE v Moldavsku několikrát žádali o propuštění stěžovatelů z humanitárních důvodů. Pan Ila§cu byl propuštěn až 5. 5. 2001.

E. Propuštění pana Ilasca dne 5. 5. 2001

Pan Ilascu uvedl, že v tento den okolo 5.30 hod. ministr bezpečnosti Podněsterska vstoupil do jeho cely a přikázal mu rychle se obléknout, protože pojede k prezidentu MPR. Byl odvezen do Kišiněva a předán veliteli Moldavské tajné služby, když mu bylo přečteno, že: "Vězeň Ilascu, odsouzený k trestu smrti, je předáván příslušným orgánům Moldavské republiky." Ministr bezpečnosti údajně prohlásil, že trest zůstává v platnosti a bude vykonán, jestliže se pan Ilascu do Podněsterska vrátí. Moldavské speciální jednotky pak odvezly stěžovatele na Ministerstvo bezpečnosti, kde byl před propuštěním krátce vyslechnut.

Moldavská vláda informovala Soud, že prezident Moldavské republiky Voronin se dozvěděl o propuštění pana Ilascu z dopisu prezidenta MPR Smirnova z 5. 5. 2001. V něm pan Smirnov požadoval, aby Moldavská republika za toto gesto dobré vůle podněsterských úřadů odsoudila svoji agresi z roku 1992 proti Podněstersku, plně nahradila materiální škody způsobené MPR v důsledku agrese a omluvila se jejímu lidu.

V dopise z 16. 11. 2001 Moldavská vláda předložila Soudu kopie několika nařízení podepsaných panem Smirnovem, prezidentem MPR. Nařízení č. 263 podepsané 6. 7. 1999 se týká moratoria na výkon trestu smrti na území MPR od 1. 9. 1999. Zdá se, že se vztahuje i na rozsudky vynesené před tímto datem, ale nevykonané do nabytí účinnosti nařízení. Nařízení č. 198 podepsaná panem Smirnovem 5. 5. 2001 se týká milosti pro pana Ilasca a nařizuje jeho propuštění.

Pan Ilascu tvrdí, že toto nařízení je zfalšované a vytvořené až po jeho propuštění. Uvádí, že i přes jeho propuštění zůstává jeho odsouzení v platnosti, a kdyby se do Podněsterska vrátil, riskoval by trest smrti.

Soud má k dispozici jen tvrzení pana Ilasca a kopii nařízení pana Smirnova z 5. 5. 2001. Žádné z nich není podepřeno dalšími důkazy, a Soud tedy za daného stavu nemůže dospět k závěru, pokud jde o důvody a právní základ pro propuštění pana Ilasca.

F. Kroky podniknuté k propuštění ostatních stěžovatelů po květnu 2001

V dopise Soudu z 1. 6. 2001 zástupce pana Lesca sdělil, že propuštění pana Ilascu bylo urychleno intervencí ruských úřadů. Tvrdil, že v rozhovoru pro moldavskou veřejnoprávní rozhlasovou stanici moldavský ministr zahraničí uvedl: "Ilie Ilascu byl propuštěn po intervenci ruského ministra zahraničí Igora Ivanova, který na žádost moldavského prezidenta Voronina mluvil telefonicky o této záležitosti s úřady v Tiraspolu. Vysvětlil jim, že se jedná o mezinárodní problém ovlivňující čest Ruské federace a Moldavska." Na veřejném jednání dne 6. 6. 2001 moldavská vláda poděkovala všem, kteří přispěli k propuštění pana Ilasca, zejména Ruské federaci, a uvedla, že chce změnit stanovisko ve svém písemném vyjádření z 24. 10. 2000 Soudu, pokud jde o odpovědnost Ruské federace. Odůvodnila to snahou zabránit nežádoucím následkům, jako je napětí nebo ukončení procesu k nalezení mírového řešení podněsterského sporu a zajištění propuštění ostatních stěžovatelů.

Pan Ilascu se po svém propuštění několikrát setkal s moldavskými úřady, kde se probírala naděje na propuštění ostatních stěžovatelů.

Na tiskové konferenci dne 31. 7. 2001 moldavský prezident pan Voronin prohlásil:

"Pan Ilascu je osoba, která drží své kamarády uvězněné v Tiraspolu." Zdůraznil, že v této souvislosti navrhoval panu Ilascu, aby stáhnul svou stížnost u Soudu proti Ruské federaci a Moldavsku výměnou za propuštění ostatních stěžovatelů před 19. 6. 2001, ale pan Ilascu tak odmítl učinit. Podle moldavské tiskové agentury Basa-press pan Voronin rovněž uvedl, že pokud pan Ilascu vyhraje u Soudu, stane se propuštění ostatních stěžovatelů obtížnější.

G. Mezinárodní odezva na odsouzení a uvěznění stěžovatelů

Ve své zprávě, na žádost OBSE, dva experti po své návštěvě Podněsterska analyzovali soudní proces se stěžovateli u Nejvyššího soudu MPR, pokud jde o dodržování základních práv. Uvedli závažné porušování práv obžalovaných včetně nemožnosti přístupu obhájců v prvních dvou měsících po zatčení a poté velmi omezeného přístupu, porušení práva být souzen nestranným soudem, že přiznání byla získána nelidským zacházením a že došlo k porušení práva obsaženého v čl. 14.5 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech tím, že soud proběhl výjimečným způsobem, který stěžovatelům znemožnil právo na odvolání. Autoři popsali soudní proces jako "politickou událost od začátku do konce". Konstatovali, že některé z teroristických bodů obžaloby vznesených proti stěžovatelům na základě trestního zákona sovětské éry by v moderních demokraciích byly považovány jen za otázky svobody projevu.

V září 1999 se předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy a její generální tajemník obrátili na separatistické úřady v Podněstersku, aby umožnili Mezinárodnímu výboru Červeného kříže návštěvu stěžovatelů, a vyzvali k okamžitému zlepšení podmínek věznění.

Komisař pro lidská práva Rady Evropy při návštěvě Moldavska v říjnu 2000 požádal úřady v Podněstersku o návštěvu pana Ilasca, aby přezkoumal podmínky jeho věznění. To bylo odmítnuto.

V listopadu 2000 Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (dále "Výbor") konstatoval po své návštěvě Podněsterska, že podmínky v tamějších vězeních jsou velmi špatné (nedostatečné větrání, chybějící přístup denního světla, nedostatečná hygienická zařízení, přeplněnost, pobyt na samotkách po dlouhou dobu, nedostatečná strava a lékařská péče). Pokud jde o situaci stěžovatelů, Výbor uvedl, že tři členové skupiny Ilascu jsou vězněni již osm let v podmínkách samotek. To má škodlivé psychické následky nejméně pro jednoho z nich. Režim samotek může za určitých okolností být nelidským a ponižujícím zacházením a v každém případě je po tak dlouhou dobu neospravedlnitelný. Výbor zaznamenal bití stěžovatelů v květnu 1999 maskovanými osobami.

Stěžovatelé se dne 5. 4. 1999 obrátili na Soud. Stížnost se týká jednání úřadů Moldavské Podněsterské republiky, oblasti Moldavska, která vyhlásila svoji nezávislost v roce 1991, ale není uznána mezinárodním společenstvím.

Stěžovatelé uvádějí, že byli odsouzeni soudem, který není soudem podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), neměli spravedlivé soudní řízení podle stejného článku a byli zbaveni svého majetku v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1. Dále tvrdí, že podle čl. 5 nebylo jejich věznění v Podněstersku zákonné a jeho podmínky jsou v rozporu s čl. 3 a 8. Úmluvy. Kromě toho pan Ilascu namítal porušení čl. 2 Úmluvy, protože byl odsouzen k smrti. Stěžovatelé tvrdí, že moldavské úřady jsou podle Úmluvy zodpovědné za tvrzená porušení jejich práv, protože neučinily nic, čím by došlo k jejich zastavení. Odpovědnost má i Ruská federace, neboť území Podněsterska bylo a de facto je pod ruskou kontrolou, neboť jsou zde ruské vojenské jednotky a zbraně a Ruská federace údajně poskytuje separatistickému režimu podporu. Stěžovatelé konečně tvrdí, že Ruská federace a Moldavsko bránily podání individuální stížnosti podle čl. 34 Úmluvy.

Stížnost byla přidělena bývalé 1. sekci Soudu, jejíž senát se dne 20. 3. 2001 vzdal projednávání ve prospěch velkého senátu (čl. 30 Úmluvy a čl. 72 Jednacího řádu). Rozhodnutím z 4. 7. 2001 velký senát prohlásil stížnost za přijatelnou po veřejném jednání Soudu o přijatelnosti stížnosti a jejím meritu konaném 6. 6. 2001. Zde moldavská vláda prohlásila, že si přeje stáhnout své vyjádření z 24. 10. 2000, nebo alespoň tu část, která se týká odpovědnosti Ruské federace. V zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzval předseda velkého senátu také rumunskou vládu, aby se k věci vyjádřila. Předseda velkého senátu vyzval příslušné vlády dne 12. 1. 2004 k přijetí nezbytných opatření podle čl. 39 Jednacího řádu Soudu, aby byl pan Ivantoc, který držel hladovku od 28. 12. 2003, uvězněn za podmínek odpovídajících jeho právům podle Úmluvy. Předseda velkého senátu vyzval dne 15. 1. 2004 pana Ivantoca k ukončení hladovky. Podle jeho zástupce tak učinil ještě ten samý den.

Za účelem objasnění sporných bodů, zejména otázky, zda Moldavsko a/nebo Ruská federace jsou odpovědné za tvrzená porušení, uskutečnil Soud vyšetřování na místě. To se zabývalo tím, zda Moldavsko a Ruská federace mají jurisdikci nad situací v Podněstersku, vztahy mezi jím a Moldavskem a Ruskou federací a podmínkami věznění stěžovatelů. Soud ustanovil delegáty pana G. Resse, Sira Nicolase Bratzu, pana J. Casadevalla a pana E. Levitse, kteří provedli výslech svědků v Kišiněvě a Tiraspolu 10. 3. - 15. 3. 2003. Celkem vyslechli 43 svědků, z nichž tři si přáli zůstat v anonymitě. Sedm předvolaných svědků se nedostavilo. Seznam svědků a jejich výpovědi tvoří přílohu k rozsudku. Soud rovněž vycházel z řady listinných důkazů týkajících se projednávané věci, jako jsou dokumenty Rady Evropy, OBSE, tiskové zprávy, výroky politiků a oficiální dokumenty o situaci v Podněstersku včetně smluv a dohod.

I. Posouzení, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci Moldavské republiky

Moldavská vláda tvrdí, že v rozhodné době ani později nespadají stěžovatelé pod její jurisdikci, a stížnost je proto neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy. V projednávaném případě nebyly oblasti na levém břehu Dněstru pod kontrolou ústavních orgánů Moldavské republiky již od konce roku 1991. Byla zde vytvořena Moldavská Podněsterská republika se svými vlastními institucemi včetně ozbrojených a policejních sil a celních úředníků. Proto, když Moldavsko ratifikovalo Úmluvu, učinilo prohlášení s cílem zbavit se odpovědnosti za činy spáchané na území Podněsterska, které nekontrolovala. Tvrdí, že všichni svědci potvrdili, že na tomto území nemá žádnou kontrolu. Odmítla jakoukoli spolupráci ze své strany s podněsterskými úřady. Určitá opatření byla přijata v souvislosti s jednáními o urovnání konfliktu, z nichž některé se konaly se souhlasem a za přítomnosti zprostředkovatelů OBSE. Vláda se domnívá, že se zbavila svých pozitivních povinností, jak obecně ve smyslu nalezení řešení konfliktu a znovuzískání kontroly nad územím Podněsterska, tak konkrétně ve smyslu zajištění práv podle Úmluvy stěžovatelům.

V této souvislosti odkázala na celou řadu konkrétních pokusů o urovnání konfliktu a uvedla, že nemá další prostředky k vynucení respektování práv stěžovatelů podle Úmluvy, aniž by současně neohrožovala ekonomickou a politickou situaci Moldavska.

Ruská vláda pouze uvedla, že moldavská vláda je jedinou legitimní vládou v Moldavsku. Podněsterské území je integrální součástí Moldavské republiky a jen ta je odpovědná za činy spáchané na tomto území.

Stěžovatelé uvedli, že Moldavsko je odpovědné za porušení Úmluvy, k nimž, jak tvrdí, došlo na území Podněsterska, neboť to je součástí území státu, a moldavská vláda má povinnost přijmout účinná opatření k zajištění práv zaručených Úmluvou na celém svém území. K tomu ale nedošlo. Stěžovatelé tvrdí, že kroky podniknuté moldavskými úřady byly omezené a nedostatečné, pokud jde o politické a ekonomické prostředky, které měly k dispozici.

Moldavská vláda se nejenže nezbavila svých pozitivních závazků podle Úmluvy, zašla dokonce tak daleko, že přijala opatření spočívající de facto v uznání režimu v Tiraspolu, jako jsou např. propuštění generála Jakovleva, převzetí pana Ilasca dne 5. 5. 2001 a spolupráce v celních a policejních věcech.

Stěžovatelé rovněž uvedli, že moldavské úřady měly dlouhodobě vyjednávat s ruskými úřady, které jediné kontrolovaly režim v Podněstersku, za účelem zajištění propuštění stěžovatelů.

Ve svém stanovisku rumunská vláda, jako třetí strana, uvedla, že se nebude vyjadřovat k otázce odpovědnosti Moldavské republiky. Jejím záměrem bylo přispět k objasnění skutkových okolností a právního posouzení případu, jehož jsou stěžovatelé, státní příslušníci Rumunska, aktéry.

Smluvní strana Úmluvy nemůže omezit rozsah své odpovědnosti tvrzením, že podle čl. 1 nemá jurisdikci. Musí zajistit každému na jejím území práva zaručená Úmluvou. Rumunská vláda uvedla, že moldavské úřady neprokázaly, že učinily vše k zajištění suverenity na území Podněsterska. Kritizovala zejména moldavské úřady za nepřijetí žádných účinných opatření k vykonání rozsudku Nejvyššího soudu Moldavska z 3. 2. 1994 a za to, že umožnily celní správě MPR užívat kolky a razítka Moldavské republiky, aby mohlo být zboží z území Podněsterska vyváženo.

Pojem jurisdikce

Čl. 1 Úmluvy stanoví:

"Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy."

Z toho vyplývá, že členské státy mají odpovědnost za jakékoli porušení práv a svobod chráněných Úmluvou způsobené jednotlivcům spadajícím pod jejich "jurisdikci" (viz např. Gentilhomme, Schaff-Benhadji a Zerouki proti Francii, 2002, Bankovič a další proti Belgii, 2001, Assanidze proti Gruzii, 2004).

Z pohledu mezinárodního práva veřejného pojem "podléhající jejich jurisdikci" musí být chápán tak, že jurisdikce státu je primárně teritoriální (viz výše cit. Bankovič) a má být vykonávána na území státu.

Tato domněnka může být při výjimečných okolnostech omezena, zejména když stát nemůže vykonávat svoji autoritu na části svého území. To může být následek vojenské okupace ozbrojenými silami jiného státu, který dotyčné území kontroluje (viz Loizidou proti Turecku, 1995, Kypr proti Turecku, 2001), válečných činů či povstání, nebo činů druhého státu podporujících vznik separatistického státu na území dotyčného státu.

Soud konstatuje, že ačkoli ve věci Bankovič zdůraznil převahu teritoriálního principu při aplikaci Úmluvy, uznal rovněž, že pojem jurisdikce ve smyslu čl. 1 Úmluvy není nezbytně omezen na státní území Vysoké smluvní strany (viz výše cit. Loizidou).

Soud přijal, že za výjimečných okolností činy smluvního státu vykonané mimo jeho území, nebo které tam mají účinky, mohou být výkonem jeho jurisdikce ve smyslu čl. 1 Úmluvy.

Podle relevantních principů mezinárodního práva může odpovědnost státu vzniknout, když jako důsledek vojenské akce - zákonné či nezákonné, ve skutečnosti vykonává účinnou kontrolu na území situovaném mimo své teritorium. Povinnost zajistit v takové oblasti práva a svobody stanovené Úmluvou vychází ze skutečnosti této kontroly, ať již je vykonávána přímo, prostřednictvím svých ozbrojených sil, nebo prostřednictvím podřízené místní správy.

Když smluvní stát vykonává celkovou kontrolu na teritoriu mimo své státní území, jeho odpovědnost se nevztahuje jen na činy jeho vojáků a úředníků na tomto území, ale vztahuje se rovněž na činy místní správy, která je ustanovena na základě jeho vojenské akce nebo jiné pomoci. Stát může být rovněž odpovědný za to, že jeho zaměstnanci jednají ultra vires nebo v rozporu s příkazy. Dalším z uznávaných principů mezinárodního práva je odpovědnost státu za porušení mezinárodního závazku.

Aplikace výše uvedených principů

Soud musí proto zjistit, zda odpovědnost Moldavska vzniká buď na základě její povinnosti zdržet se nezákonného jednání, nebo jejích pozitivních povinností podle Úmluvy.

V této souvislosti Soud připomíná tvrzení Moldavska, že neměla kontrolu nad částí svého státního území, Podněsterskem. Soud konstatuje, že ve svém rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti uvedl, že prohlášení učiněné Moldavskem při ratifikaci Úmluvy týkající se nedostatku kontroly legitimních moldavských úřadů na území Podněsterska nebylo platnou výhradou ve smyslu čl. 57 Úmluvy.

Soud poznamenává, že Moldavská republika prohlášená svým parlamentem za svrchovanou dne 23. 6. 1990 a nezávislou dne 27. 8. 1991 a poté uznána mezinárodním společenstvím byla bezprostředně konfrontována se separatistickým hnutím na území Podněsterska. Na konci roku 1991 vypukla občanská válka aktivně podporovaná alespoň částí 14. armády. V březnu 1992 došlo k vyhlášení výjimečného stavu. Dne 21. 7. 1992 došlo k uzavření dohody o příměří. Ústava byla přijata dne 29. 7. 1994. Čl. 111 umožňoval poskytnout autonomii oblastem na levém břehu Dněstru. Když Moldavsko ratifikovalo Úmluvu dne 12. 9. 1997, uložilo spolu s ratifikační listinou prohlášení, že není schopno zajistit soulad s ustanoveními Úmluvy na části svého území pod účinnou kontrolou orgánů Podněsterské republiky. Dohoda o příměří ukončila první fázi snahy Moldavska vykonávat svoji moc na svém území. Soud poznamenává, že poté se Moldavsko snažilo zaujmout takový přístup, aby na území Podněsterska vykonávalo omezenou kontrolu týkající se např. občanských průkazů a celních razítek. Na základě materiálů, které má k dispozici, Soud konstatuje, že moldavská vláda, jediná legitimní vláda Moldavské republiky podle mezinárodního práva, nevykonává moc na části svého území, které je pod kontrolou MPR.

I při absenci účinné kontroly nad územím Podněsterska má ale Moldavsko pozitivní povinnost podle čl. 1 Úmluvy přijmout diplomatická, ekonomická, soudní nebo jiná opatření, která jsou v jeho moci a v souladu s mezinárodním právem, k zajištění práv stěžovatelů zaručených Úmluvou.

Soud konstatuje, že stěžovatelé podléhají jurisdikci Moldavské republiky pro účely čl. 1 Úmluvy, ale její odpovědnost za namítané činy, k nimž došlo na území MPR, na němž nevykonává účinnou moc, musí být posouzena ve světle jejích pozitivních závazků podle Úmluvy.

Soud musí zjistit, zda se moldavské úřady zprostily své pozitivní povinnosti zajistit práva zaručená Úmluvou, nebo zda, jak uvedli stěžovatelé a rumunská vláda, moldavská vláda nepřijala dostatečná opatření k zajištění jejich práv.

Soud se domnívá, že tato otázka je úzce spjata jak se vztahem mezi Moldavskem a Ruskou federací, tak mezi Podněsterskem a Ruskou federací.

Soud nemá jurisdikci posuzovat, zda události před moldavskou ratifikací Úmluvy byly slučitelné s jejími ustanoveními. Může však k těmto událostem přihlédnout při posuzování pozitivních povinností Moldavska a užít je pro účely porovnání při posuzování kroků učiněných Moldavskem po 12. 8. 1997.

Pozitivní povinnosti Moldavska se týkají jak opatření nutných k znovuzískání kontroly nad územím Podněsterska jako výrazu jeho jurisdikce, tak opatření k zajištění respektování práv stěžovatelů, včetně pokusů o jejich propuštění.

Podle názoru Soudu, při konfrontaci s režimem udržovaným vojensky, politicky a ekonomicky takovou velmocí, jako je Ruská federace, nemělo Moldavsko mnoho prostředků k znovuzískání moci na území Podněsterska. Jeho snaha probíhala před ratifikací Úmluvy i po ní a byla zaměřena spíše diplomatickým směrem.

Soud poznamenává, že moldavská vláda tvrdila, že změna její vyjednávací strategie směrem k diplomatickým postupům, zaměřená na přípravu návratu Podněsterska do právního řádu Moldavska, byla odpovědí na požadavky vyjádřené separatisty během jednání o vyřešení konfliktu a propuštění stěžovatelů. Souběžně se změnou této strategie došlo k navázání kontaktů s tamějšími separatisty, kontaktů mezi parlamenty, k uzavření dohod o ekonomické spolupráci, spolupráci v otázkách policie a bezpečnosti, dopravních kontrol, telekomunikací a sportu. Moldavská vláda vysvětlila, že k těmto opatřením došlo kvůli zlepšení životních podmínek obyvatel v Podněstersku.

Soud je stejně jako moldavská vláda toho názoru, že tyto činy vzhledem k jejich povaze a rozsahu nelze považovat za podporu režimu v Podněstersku. Naopak jsou potvrzením snahy Moldavska o znovuzískání kontroly nad územím Podněsterska.

Pokud jde o situaci stěžovatelů Soud poznamenává, že před ratifikací Úmluvy v roce 1997 moldavské úřady přijaly řadu soudních, politických a administrativních opatření, jako např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 2. 1994 rušící jejich odsouzení z 9. 12. 1993, trestní řízení proti "soudcům" Nejvyššího soudu Podněsterska, amnestii prezidenta Moldavska z 4. 8. 1995, vyslání lékařů z Moldavska přezkoumat zdravotní stav stěžovatelů, finanční pomoc rodinám. Rovněž systematicky vznášely otázku propuštění stěžovatelů.

Soud však nemá žádné důkazy, že po propuštění pana Ilasca v květnu 2001 byla přijata účinná opatření k ukončení trvajícího porušování práv ostatních stěžovatelů. Moldavské úřady ani nevěnovaly otázce jejich propuštění dostatečnou pozornost v bilaterálních vztazích s Ruskou federací. V jednáních o urovnání situace od roku 2001, při kterých je Ruská federace garantujícím státem, nebyli stěžovatelé zmiňováni a nebyla přijata žádná opatření k zajištění jejich práv podle Úmluvy.

Vzhledem k materiálům, které má k dispozici, je Soud toho názoru, že i po propuštění pana Ilasca v květnu 2001 bylo v moci moldavských úřadů přijmout opatření k zajištění práv stěžovatelů podle Úmluvy. Pro zjištění, zda odpovědnost Moldavska podle Úmluvy skutečně vzniká, musí Soud přezkoumat každou ze stížností vznesených stěžovateli.

II. Posouzení, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci Ruské federace

Ruská vláda uvedla, že namítaná porušení nespadají do jurisdikce Ruské federace ve smyslu čl. 1 Úmluvy, protože ta nevykonávala a nevykonává jurisdikci nad územím Podněsterska, které náleží Moldavské republice. Ruská federace nikdy neokupovala část Moldavska a ozbrojené síly tam byly umístěny se souhlasem Moldavska. Jednotky bývalé 14. armády nezasahovaly do ozbrojeného konfliktu mezi Moldavskem a Podněsterskem, ale na základě dohod mezi Moldavskem a Ruskou federací přispívaly k udržení míru, a tudíž zabránily zhoršení konfliktu i zvýšení počtu obětí mezi civilisty. Pokud však došlo k ilegálním ozbrojeným akcím obou stran proti bývalé 14. armádě, musela se bránit.

Vláda dále tvrdí, že umístění ruských jednotek v Podněstersku není srovnatelné s přítomností tureckých jednotek v severní části Kypru, kterou se Soud zabýval ve výše uvedené věci Loizidou proti Turecku a Kypr proti Turecku. Hlavní rozdíl spočívá v množství jednotek, neboť ruských vojáků bylo pouze 2 000, zatímco Turecko mělo na severním Kypru více než 30 000 vojáků.

Síly k udržení míru (peacekeeping forces) v Podněstersku zajišťovaly mír a stabilitu v regionu, hlídaly obrovské množství zbraní zde uskladněných a dodržování neutrality vyžadované dohodou z 21. 7. 1992. Stručně řečeno, přítomnost ruských vojenských sil na území Moldavské republiky s jejím souhlasem za účelem udržení míru nemůže vyvolat odpovědnost Ruské federace ve smyslu čl. 1 Úmluvy.

Ruská vláda kategoricky popřela, že nad územím Podněsterska vykonává či vykonávala kontrolu, a zdůraznila, že MPR vytvořila své vlastní mocenské struktury včetně parlamentu a soudnictví. Stejně tomu bylo v otázce ekonomické kontroly, neboť na tomto území se prováděla vlastní, nezávislá ekonomická politika v rámci Moldavska. Na rozdíl od situace na severním Kypru, režim v Podněstersku nevděčil za své přežití Ruské federaci, která nikdy neposkytla tamějším úřadům ani tu nejmenší vojenskou, finanční či jinou pomoc. Nikdy neuznala a neuznává MPR, která je nedílnou součástí Moldavské republiky. Ve světle důkazů Ruská vláda přiznává, že stěžovatelé byli uvězněni v objektech 14. armády. Tvrdí ale, že k tomu došlo porušením pravidel a trvalo to krátce. Pokud jde o ostatní tvrzení, neexistuje příčinná souvislost mezi přítomností ruských ozbrojených sil na území Podněsterska a situací stěžovatelů.

Moldavská vláda uvedla, že Ruská federace by mohla mít odpovědnost podle čl. 1 Úmluvy, vzhledem k umístění a vybavení jednotek náležejících Ruské federaci na území Podněsterska, když v této souvislosti poukázala na rozhodnutí ve výše cit. věci Kypr proti Turecku a rozhodnutí Soudu o předběžné námitce ve věci Loizidou proti Turecku.

Při veřejném jednání dne 6. 6. 2001 moldavská vláda uvedla, že chce změnit stanovisko, pokud jde o otázku odpovědnosti Ruské federace. Odůvodnila to tím, že se chce vyhnout nežádoucím důsledkům, zejména zastavení procesu směřujícího k ukončení sporu a uvěznění dalších stěžovatelů. Ve svém písemném vyjádření z 1. 10. 2003 moldavská vláda zdůraznila, že se 14. armáda aktivně účastnila, přímo i nepřímo, konfliktu v roce 1991 - 1992 na straně separatistů tím, že jim poskytovala logistickou a vojenskou podporu. Podle ní je Ruská federace nástupnickým státem bývalého SSSR, a je tedy odpovědná za činy spáchané orgány bývalého SSSR, v tomto případě bývalé 14. armády, zejména za dosazení separatistického režimu i následky těchto činů. Odpovědnost Ruské federace vzniká také na základě účasti příslušníků 14. armády při zatčení a výslechu stěžovatelů, jejich uvěznění v objektech 14. armády a jejich převozu do rukou separatistů. Moldavská vláda je proto toho názoru, že podle čl. 1 Úmluvy činy spáchané na území Podněsterska podléhají jurisdikci Ruské federace až do konečného urovnání sporu.

Stěžovatelé tvrdí, že odpovědnost Ruské federace vzniká z mnoha důvodů. Jedná se o přispění bývalého SSSR a Ruské federace k vytvoření MPR, účast ruských ozbrojených sil a ruských kozáků v ozbrojeném konfliktu 1991 - 1992 mezi Moldavskem a MPR a ekonomickou i politickou podporu poskytovanou Ruskou federací MPR. Ruské úřady podporovaly separatisty nejen politicky, ale i přímou účastí v ozbrojeném konfliktu. Ruská federace neučinila nic, aby zabránila kozákům a ostatním žoldákům v příjezdu do Podněsterska a boji na straně separatistů. Naopak je k tomu pobízela a 14. armáda ozbrojila a cvičila separatisty.

Tzv. mocenské orgány MPR byly de facto loutkou Ruské vlády. Tvrdí, že MPR byla ruskou vládou uznána a ta jí podporovala ekonomicky i finančně. Takové činy, kombinované de facto s kontrolou nad územím Podněsterska, znamenají odpovědnost Ruské federace, pokud jde o porušování lidských práv na tomto teritoriu. S odkazem na judikaturu Soudu ve věci Loizidou tvrdí, že Ruská federace může být odpovědná za činy spáchané mimo své území, ale v oblasti, kterou kontroluje.

Rumunská vláda jako třetí strana zdůraznila vliv ruských jednotek na vytvoření a trvající existenci podněsterského regionu, který je mimo kontrolu moldavské vlády. 14. armáda přispěla k vytvoření separatistických vojenských sil, neboť po ukončení konfliktu její příslušníci zůstali na moldavském území. Odkázala na judikaturu Soudu, podle níž smluvní strana může být odpovědná, když následkem vojenské akce vykonává praktickou kontrolu v oblasti mimo své státní území (viz výše cit. případy proti Turecku). Orgány Ruské federace mají rovněž politický vliv na separatistické úřady v Tiraspolu.

Úkolem Soudu je zjistit, zda vzhledem k výše uvedeným principům může být Ruská federace shledána odpovědnou za tvrzená porušení.

Soud na úvod poznamenává, že podle mezinárodního práva je Ruská federace nástupnickým státem SSSR. Když došlo k založení SNS, Moldavsko se nepřipojilo k jeho vojenským cvičením a později dalo najevo, že se nechce účastnit vojenské spolupráce v rámci SNS.

a) Před ratifikací Úmluvy Ruskou federací

Soudu je známo, že dne 14. 11. 1991, když se SSSR rozpadal, mladá Moldavská republika nárokovala právo na vybavení a zbraně 14. armády SSSR, která se nacházela na jejím území. Vstoupila rovněž do jednání s Ruskou federací o stažení její armády ze svého území.

Soud konstatuje, že během moldavského konfliktu v letech 1991 - 1992 jednotky bývalé 14. armády umístěné v Podněstersku, nedílné součásti Moldavské republiky, bojovaly na straně separatistických sil. Velké množství zbraní z jejích skladů bylo dodáno separatistům.

Soud poznamenává, že počínaje prosincem 1991 si moldavské úřady systematicky stěžovaly, mimo jiné mezinárodním orgánům, na to, co nazývaly "akt agrese" bývalé 14. armády proti Moldavské republice a obvinily Ruskou federaci z podporování separatistů. Během střetů mezi moldavskými silami a separatisty vedoucí představitelé Ruské federace svými politickými prohlášeními podporovali separatisty. Ruská federace připravila hlavní část Dohody o příměří z 21. 7. 1992 a podepsala ji i jako strana.

Soud se domnívá, že Ruská federace je odpovědná, pokud jde o nezákonné činy spáchané separatisty, vzhledem k jejich vojenské a politické podpoře a účasti svých vojáků v bojích. Úřady Ruské federace tedy přispěly jak vojensky, tak politicky k vytvoření separatistického režimu v oblasti Podněsterska, které je částí území Moldavské republiky. I po uzavření Dohody o příměří dne 21. 7. 1992 Ruská federace pokračovala v poskytování vojenské, politické a ekonomické podpory separatistům. Stěžovatelé byli zatčeni v červnu 1992 za účasti vojáků 14. armády, byli uvězněni v jejích objektech a hlídáni jejími příslušníky. Soud je toho názoru, že na základě těchto událostí stěžovatelé podléhali jurisdikci Ruské federace ve smyslu čl. 1 Úmluvy, ačkoli když k nim došlo, Úmluva ještě pro Ruskou federaci nebyla v platnosti.

b) Po ratifikaci Úmluvy Ruskou federací

Pokud jde o období po ratifikaci Úmluvy dne 5. 5. 1998, Soud poznamenává následující.

Ruská armáda se stále nachází v Moldavsku, v rozporu se závazky Ruské federace na summitu OBSE v Istanbulu (1999) a Portu (2001), že se úplně stáhne. Na základě dohod mezi Ruskou federací a moldavskými a podněsterskými úřady měly úřady MPR získat infrastrukturu a arzenál 14. armády v okamžiku jejího stažení se.

Soud přikládá velkou váhu finanční podpoře, kterou MPR dostávala na základě následujících dohod, které uzavřela s Ruskou federací:

- dohoda podepsaná 20. 3. 1998 mezi Ruskou federací a zástupci MPR o rozdělení výnosů z prodeje vybavení 14. armády;

- dohoda z 15. 6. 2001 týkající se spolupráce při využití výzbroje, vojenské technologie a munice;

- snížení dluhu MPR Ruské federaci o 100 mil. dolarů;

- dodávky ruského plynu do Podněsterska za výhodnějších podmínek než do Moldavska.

Soud dále poznamenává, že jak před 5. 5. 1998, tak po tomto dni v bezpečnostní zóně kontrolované ruskými silami režim MPR pokračoval v ilegálním nasazení svých jednotek a výrobě a prodeji zbraní v rozporu s dohodou z 21. 7. 1992. Vše toto dokazuje, že MPR vytvořená v letech 1991 - 1992 s podporou Ruské federace zůstává pod správou, nebo alespoň pod rozhodujícím vlivem Ruské federace a přežívá na základě vojenské, ekonomické, finanční a politické podpory ze strany ruských úřadů.

Soud konstatuje, že existuje trvající a nepřerušená odpovědnost za osud stěžovatelů na straně Ruské federace, neboť politika podpory režimu a spolupráce s ním pokračuje i po 5. 5. 1998 a po tomto datu Ruská federace neučinila žádné pokusy vyřešit situaci stěžovatelů a nejednala, aby zabránila porušením spáchaným po 5. 5. 1998.

Stěžovatelé proto spadají podle čl. 1 Úmluvy pod jurisdikci Ruské federace a ta má odpovědnost za namítané činy.

Jurisdikce Soudu ratione temporis

Ve svém vyjádření z 24. 10. 2000 moldavská vláda uvedla, že porušení namítaná stěžovateli ve své podstatě přetrvávají, a Soud má tedy jurisdikci se jimi zabývat.

Ruská vláda namítá, že k těmto činům došlo před vstupem Úmluvy v platnost pro Rusko dne 5. 5. 1998, a tedy nespadají do jurisdikce Soudu ratione temporis.

Stěžovatelé tvrdí, že namítaná porušení ve své podstatě přetrvávají a Soud má jurisdikci se jimi zabývat.

Soud konstatuje, že Úmluva vstoupila pro Moldavsko v platnost dne 12. 9. 1997 a pro Rusko dne 5. 5. 1998. Zdůrazňuje, že pro každou smluvní stranu se Úmluva aplikuje, jen pokud jde o události následující po vstupu Úmluvy v platnost pro tuto smluvní stranu.

A. Stížnost podle čl. 6 Úmluvy

Soud poznamenává tvrzení stěžovatelů, že neměli spravedlivý soudní proces u Nejvyššího soudu MPR.

Řízení u tohoto soudu však skončilo rozsudkem z 9. 12. 1993 před tím, než byla Úmluva ratifikována Moldavskem a Ruskou federací a soudní řízení není trvající situace.

Soud tedy nemá jurisdikci ratione temporis přezkoumat stížnost podle čl. 6.

B. Stížnosti podle čl. 3, 5 a 8 Úmluvy

Stěžovatelé uvedli, že jejich uvěznění nebylo zákonné, neboť rozsudek, kterým byli uvězněni a ve třech případech stále ještě uvězněni jsou, nevynesl kompetentní soud. Když byli ve věznici v Tiraspolu, nemohli svobodně korespondovat nebo být navštěvováni. Rovněž si stěžovali na podmínky věznění.

Soud poznamenává, že tvrzená porušení se týkají událostí, které začaly jejich uvězněním v roce 1992 a stále trvají.

Soud má tedy jurisdikci ratione temporis přezkoumat stížnosti týkající se událostí po 12. 9. 1997, pokud jde o Moldavsko, a po 5. 5. 1998, pokud jde o Ruskou federaci.

C. Stížnost podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě

Stěžovatelé tvrdí, že byli zbaveni svého majetku v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1, protože rozsudek, kterým se tak stalo, byl nezákonný. Považují se za oběti trvající situace.

Soud poznamenává, že stěžovatelé nepředložili žádné informace o vykonání konfiskačního rozhodnutí, které by umožnily určit, zda tvrzené porušení trvá. S ohledem na svůj závěr níže nepovažuje Soud za nutné rozhodnout, zda má jurisdikci ratione temporis, pokud jde o tuto stížnost.

D. Stížnost pana Ilasca podle čl. 2 Úmluvy

Pan Ilascu si s odkazem na čl. 2 Úmluvy stěžuje na trest smrti, ke kterému byl odsouzen. Tvrdí, že trest nebyl úřady zrušen a mohl by být kdykoli vykonán, kdyby se vrátil do Podněsterska.

Soud konstatuje, že dne 9. 12. 1993 byl stěžovatel odsouzen k trestu smrti soudem zřízeným separatistickými úřady v Podněstersku, které není uznáno mezinárodním společenstvím. V době, kdy byla Úmluva ratifikována žalovanými státy, nebyl trest úřady, které ho vynesly, zrušen, a stále tedy platí.

Soud má tedy jurisdikci ratione temporis přezkoumat tuto stížnost.

K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy:

Pan Ilascu tvrdí, že byl odsouzen k smrti nezákonným soudem a hrozí mu, že trest bude kdykoli vykonán. První odstavec čl. 2 Úmluvy stanoví:

"Právo na život každého je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest."

Stěžovatel uvedl, že nařízení o milosti podepsané prezidentem MPR dne 5. 5. 2001 byl podvod spáchaný s cílem oklamat Soud a že ve skutečnosti rozsudek odsuzující ho k trestu smrti dále platí. Tvrdí v této souvislosti, že dne 22. 6. 2001 po jeho propuštění moldavské úřady prohlásily, že nemají žádný dokument prokazující jeho omilostnění. Teprve 16. 11. 2001 v odpovědi na dodatečné otázky Soudu vláda předložila Soudu kopii milosti. Stěžovatel uvedl, že 5. 5. 2001 byl předán moldavským úřadům na základě předávacího dokumentu předanému řediteli moldavské tajné služby panu Ševcovovi ministrem bezpečnosti MPR. Tento dokument viděl stěžovatel na vlastní oči. Kromě toho pan Ševcov řekl, že trest zůstává v platnosti a bude vykonán, kdyby se stěžovatel vrátil do Podněsterska.

Ruské úřady se k meritu stížnosti nevyjádřily.

Moldavská vláda nepopřela, že došlo k porušení tohoto článku.

Rumunská vláda uvedla, že stěžovateli hrozí poprava, pokud by se vrátil do Podněsterska.

Soud poznamenává, že Moldavsko ratifikovalo Protokol č. 6 k Úmluvě, rušící trest smrti v době míru dne 1. 10. 1997, a že podepsala Protokol č. 13 k Úmluvě týkající se zrušení trestu smrti za všech okolností dne 3. 5. 2002. Ruská federace neratifikovala ani Protokol č. 6, ani Protokol č. 13, ale vyhlásila moratorium na výkon trestu smrti.

Trest smrti uložený panu Ilascovi dne 9. 12. 1993 Nejvyšším soudem MPR byl zrušen Nejvyšším soudem Moldavské republiky dne 3. 2. 1994, ale doposud toto rozhodnutí není účinné.

Teprve v listopadu 2001 moldavská vláda předložila Soudu kopii nařízení prezidenta MPR z 5. 5. 2001 omilostňující stěžovatele. Při téže příležitosti moldavská vláda informovala Soud o pověstech, že pan Smirnov rozhodl o přeměně trestu smrti pana Ilasca na doživotní vězení. Soud poznamenává, že pravost milosti poskytnuté panem Smirnovem byla zpochybněna stěžovatelem, který tvrdil, že byl jednoduše předán moldavským úřadům s tím, že trest zůstává v platnosti, a kdyby se vrátil do Podněsterska, bude popraven.

Vzhledem k předloženým důkazům nemůže Soud posoudit buď přesné okolnosti propuštění pana Ilasca, nebo zda byl jeho trest smrti změněn na doživotní vězení.

Protože byl stěžovatel propuštěn a nyní žije s rodinou v Rumunsku, jehož má státní příslušnost a kde je členem Senátu, je Soud toho názoru, že riziko vykonání trestu smrti, který mu byl uložen 9. 12. 1993, je spíše hypotetické než reálné.

Na druhé straně je nesporné, že po ratifikaci Úmluvy jak Moldavskem, tak Ruskou federací musel pan Ilascu trpět následkem uloženého trestu smrti i podmínkami věznění a hrozbou popravy.

Soud konstatuje, že skutečnosti namítané panem Ilascem nevyžadují oddělené přezkoumání podle čl. 2 Úmluvy, ale bude vhodnější je přezkoumat podle čl. 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy:

Stěžovatelé namítají podmínky věznění a zacházení, kterému byly vystaveni. Pan Ilascu si stěžuje ještě na podmínky věznění pod hrozbou popravy. Uvádějí porušení čl. 3, který stanoví:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Stěžovatelé tvrdí, že tvrdé zacházení ve vězení, kterému byli vystaveni, je ponižovalo a mělo katastrofální následky na jejich fyzické a duševní zdraví. V případě pana Ilasca je třeba vzít rovněž v úvahu nejistotu, se kterou musel žít, pokud jde o možnost, že jeho trest smrti bude vykonán.

Ruská vláda tvrdí, že tvrzení stěžovatelů nemají nic společného s Ruskou federací a jsou beztak neopodstatněná.

Moldavská vláda uvádí, že tvrzení stěžovatelů jsou věrohodná.

Ve svém stanovisku třetí strany rumunská vláda uvádí, že zacházení, jemuž byli stěžovatelé podrobeni, lze kvalifikovat jako mučení ve smyslu čl. 3.

Soud opakuje, že čl. 3 Úmluvy zakotvuje jedny z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. I za nejtěžších okolností, jako je boj proti terorismu a organizované kriminalitě, Úmluva zakazuje, a to absolutně, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trest. Na rozdíl od ostatních ustanovení Úmluvy a Protokolů č. 1 a 4, čl. 3 neumožňuje žádné výjimky pro odstoupení od závazků ve smyslu čl. 15 odst. 2 Úmluvy i v případě veřejného nebezpečí ohrožujícího stát (viz. mj. Selmouni proti Francii, 1999 ⁵⁾, Labita proti Itálii, 2000).

Soud v minulosti dospěl k závěru, že určité zacházení bylo "nelidské", protože bylo mj. promyšlené, bylo aplikováno po dobu mnoha hodin bez přerušení a přivodilo buď skutečné ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení. Za "ponižující" (degrading) označil takové zacházení, které v obětech mohlo vyvolat pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, způsobilé je pokořit (humiliate) a ponížit (debase) (viz např. Kudla proti Polsku, 2000).

Dále připomíná, že podle jeho judikatury musí špatné zacházení (ill-treatment) dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, má-li spadat do působnosti čl. 3. Posouzení této minimální úrovně je relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je trvání tohoto zacházení, jeho fyzické a psychické účinky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz, mezi jinými, Irsko proti Spojenému království, 1978).

Při posuzování, zda je určité zacházení "ponižující" ve smyslu čl. 3, Soud přihlíží k tomu, zda je jeho cílem dotčenou osobu pokořit a ponížit a zda, pokud jde o důsledky, postihlo jeho osobnost způsobem neslučitelným s čl. 3 (viz např. Raninen proti Finsku, 1997). Ani absence takového cíle však nemůže s konečnou platností konstatování porušení čl. 3 vyloučit (viz např. Peers proti Řecku, 2001).

Utrpení a pokoření musí v každém případě přesáhnout míru, která je nevyhnutelným prvkem utrpení a pokoření spojených s danou formou legitimního zacházení nebo trestu.

Aplikace těchto principů v projednávaném případě

a) Pan Ilascu

Stěžovatel byl odsouzen k trestu smrti dne 9. 12. 1993 a byl vězněn do svého propuštění dne 5. 5. 2001.

Soud znovu opakuje, že Úmluva nezavazuje smluvní státy, pokud jde o události, které se staly před jejím vstupem v platnost pro daný stát, v tomto případě je to 12. 9. 1997 pro Moldavsko a 5. 5. 1998 pro Ruskou federaci. Při posouzení účinků podmínek věznění na stěžovatele, které zůstaly po celou dobu strávenou ve vězení víceméně stejné, může Soud vzít v úvahu celé období, včetně části předcházející vstupu Úmluvy v platnost, pro každý žalovaný stát.

Během velmi dlouhého období, a to i po vstupu Úmluvy v platnost, které stěžovatel strávil v cele smrti, žil ve stálé obavě, že bude popraven.

Soud zejména poznamenává, že po zaslání dopisu moldavskému parlamentu v březnu 1999 byl pan Ilascu surově zbit dozorci ve věznici v Tiraspolu, kteří mu hrozili zabitím. Po této události mu nebyla dána dva dny strava a tři dny strávil v naprosté tmě. Pokud jde o simulované popravy, ke kterým docházelo před vstupem Úmluvy v platnost, není pochyb o tom, že účelem těchto barbarských metod bylo zvýšit strach stěžovatele ze skutečného vykonání popravy.

Muka a utrpení, které pan Ilascu pociťoval, byla zhoršována ještě tím, že trest neměl žádnou legitimitu a právní podklad. Nejvyšší soud MPR, který ho vynesl, byl ustanoven subjektem, který byl podle mezinárodního práva nelegální a nebyl uznán mezinárodním společenstvím. Tento soud patří k systému, o kterém lze těžko říci, že funguje na ústavním a právním základě. To dokazují okolnosti odsouzení a jeho svévolná povaha.

Rozsudek Nejvyššího soudu Moldavské republiky rušící odsouzení stěžovatele potvrzuje nezákonnost a svévolnost rozsudku z 9. 12. 1993.

Pokud jde o podmínky věznění v cele smrti, Soud poznamenává, že pan Ilascu byl vězněn osm let, od roku 1993 do svého propuštění v květnu 2001, ve velmi přísné izolaci: neměl kontakt s ostatními vězni, neměl žádné zprávy mimo věznici, protože nemohl posílat a dostávat poštu, být navštěvován rodinou a setkat se s právníkem. Jeho cely nebyly vytápěné, a to ani za krutých zimních podmínek, a neměly přístup denního světla a větrání. Důkazy svědčí o tom, že za trest nedostával jídlo, a to, které dostával, se často nedalo jíst. Mohl se sprchovat jen velmi zřídka, obvykle s prodlevou několika měsíců. Zde Soud odkazuje na závěry zprávy Výboru po jeho návštěvě v Podněstersku v roce 2000, ve kterém označil izolaci po dobu několika let jako neospravedlnitelnou.

Podmínky věznění měly zhoubné následky na jeho zdravotní stav, který se za mnoho let strávených ve vězení zhoršil, protože neměl řádnou stravu ani lékařskou péči. Kromě toho mu kvůli omezením přijímat balíčky nemohly být zaslány léky ani jídlo.

Soud se znepokojením bere na vědomí existenci pravidel umožňujících vězeňským strážím a ostatním úřadům podle volného uvážení regulovat korespondenci a návštěvy. Zdůrazňuje, že taková pravidla jsou svévolná a neslučitelná s účinnými zárukami proti zneužití, které musí mít každý vězeňský systém v demokratické společnosti.

Soud konstatuje, že trest smrti uložený stěžovateli spolu s podmínkami a zacházením ve vězení po ratifikaci Úmluvy spolu s dlouhým obdobím před ratifikací byly skutečnosti závažné a kruté a je třeba je považovat za mučení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Požadavkům čl. 3 nebylo tedy vyhověno.

Protože pan Ilascu byl vězněn v době, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Ruskou federaci (dne 5. 5. 1998), je Ruská federace odpovědná, z důvodů uvedených výše, za podmínky věznění, zacházení se stěžovatelem a utrpení ve vězení mu způsobené.

Pan Ilascu byl propuštěn v květnu 2001 a teprve od tohoto data vzniká odpovědnost Moldavska za to, že nevyhovělo svým pozitivním povinnostem (viz výše). Moldavsko tedy neporušilo čl. 3 ve vztahu k panu Ilascovi.

Porušení čl. 3 Úmluvy ve vztahu k panu Ilascovi se přisuzuje pouze Ruské federaci.

b) Ostatní tři stěžovatelé: podmínky a zacházení v průběhu věznění

i) Pan Ivantoc

Soud na úvod poznamenává, že v žádné fázi řízení žádná z žalovaných vlád nepopřela, že k namítaným událostem došlo. Dále konstatuje, že popis událostí předložený panem Ivantocem je dostatečně přesný a je podepřen stejnými tvrzeními, která opakovaně sdělil své ženě a důkazy poskytnutými ostatními svědky delegátům Soudu.

Ve světle všech informací, které má k dispozici, považuje Soud za zjištěné, že během věznění stěžovatele, včetně období po vstupu Úmluvy v platnost pro žalované státy, byl stěžovatel často bit a bylo s ním i jinak špatně zacházeno, byla mu odepírána strava a veškerá lékařská péče i přes jeho špatný zdravotní stav, k jehož zhoršení v důsledku toho došlo. Soud upozorňuje zejména na stíhání a špatné zacházení, kterému byl pan Ivantoc vystaven v květnu 1999 poté, co podal stížnost Soudu, v roce 2001, v listopadu 2002 a únoru 2003.

Kromě toho je pan Ivantoc od svého odsouzení v roce 1993 uvězněn na samotce, bez kontaktu s ostatními vězni a bez přístupu k dennímu tisku. Nemůže se vidět se svým právníkem, jeho jediným kontaktem s vnějším světem jsou návštěvy a balíčky jeho ženy, pokud to vězeňské úřady povolí.

Všechna tato omezení, která nemají žádný právní podklad a záleží na uvážení úřadů, jsou neslučitelná s vězeňským režimem v demokratické společnosti.

Stěžovatel je umístěn v nevytápěné, špatné větratelné cele bez přístupu denního světla a nemá péči, kterou vyžaduje jeho zdravotní stav. Zde Soud odkazuje na závěry ve zprávě Výboru po jeho návštěvě v Podněstersku v roce 2000.

Podle názoru Soudu takové zacházení způsobilo bolest a utrpení jak tělesné, tak duševní. Naprostá izolace pachatele měla za cíl vzbudit v něm pocity strachu, úzkosti a zranitelnosti, ponížit a pokořit ho a zlomit jeho odpor a vůli.

Soud se domnívá, že takto bylo zacházeno s panem Ivantocem úřady MPR úmyslně. Měl tak být potrestán za činy, které údajně spáchal.

Vzhledem k závažnosti, opakovanosti a účelu způsobilo toto zacházení panu Ivantocovi vážné strádání a utrpení a bylo zvláště závažné a kruté. Je ho třeba považovat za mučení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Protože pan Ivantoc byl vězněn v době, kdy Úmluva vstoupila platnost pro Ruskou federaci, je ta odpovědná, z důvodů uvedených výše, za podmínky věznění, zacházení se stěžovatelem a utrpení mu způsobené.

Vzhledem k závěrům Soudu, pokud jde o otázku odpovědnosti Moldavska za namítané činy na základě nesplnění svých pozitivních povinností po květnu 2001, je Moldavsko od tohoto data odpovědné za porušení čl. 3 Úmluvy, pokud jde o pana Ivantoca.

Co se týče pana Ivantoca, došlo k porušení čl. 3 Úmluvy Ruskou federací od okamžiku ratifikace Úmluvy dne 5. 5. 1998 a Moldavskem od května 2001.

ii) Pan Lesco a pan Petrov-Popa

Soud na úvod poznamenává, že v žádné fázi řízení žádná z žalovaných vlád nepopřela, že k namítaným událostem došlo.

Konstatuje dále, že vylíčení událostí vyslechnutými svědky, včetně stěžovatelů a jejich manželek, jsou dostatečně přesná a jsou podepřena dalšími důkazy.

Soud tedy považuje za zjištěné, že během svého uvěznění, včetně období po vstupu Úmluvy v platnost pro žalované státy, zažili pan Lesco a pan Petrov-Popa ve vězení velmi kruté podmínky:

- možnost návštěv a zasílání balíčků jejich rodinami záleželo na úvaze vězeňských orgánů;

- byla jim odepírána strava, nebo nebyla vhodná ke konzumaci, většinu času neměli přístup k jakékoli lékařské péči, i když to jejich zdravotní stav oslabený podmínkami věznění vyžadoval;

- nebyla jim podávána dieteticky vhodná strava předepsaná jejich lékaři.

Soud zdůrazňuje, že se tyto podmínky od roku 2001 zhoršily. Kromě toho byl pan Petrov-Popa umístěn na samotce od roku 1993, kde neměl žádný kontakt s ostatními vězni nebo přístup k novinám ve svém jazyce.

Jak pan Lesco, tak pan Petrov-Popa neměli přístup ke svým obhájcům do června 2003.

Podle názoru Soudu takové zacházení způsobilo bolest a utrpení jak tělesné, tak duševní. Posuzováno celkově a s ohledem na svoji závažnost, lze zacházení, kterému byli oba vystaveni, kvalifikovat jako nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Protože pan Lesco i pan Petrov-Popa byli vězněni v době, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Ruskou federaci, je ta odpovědná, z důvodů uvedených výše, za podmínky věznění, zacházení se stěžovateli a utrpení jim způsobené.

Vzhledem k závěrům Soudu, pokud jde o otázku odpovědnosti Moldavska za namítané činy na základě nesplnění svých pozitivních povinností po květnu 2001, je Moldavsko od tohoto data odpovědné za porušení čl. 3 Úmluvy, pokud jde pana Lesca a pana Petrov-Popa.

V případě pana Lesca a pana Petrov-Popa došlo k porušení čl. 3 Úmluvy Ruskou federací od okamžiku ratifikace Úmluvy dne 5. 5. 1998 a Moldavskem od května 2001.

K tvrzenému porušení čl. 5 Úmluvy:

Stěžovatelé tvrdí, že jejich věznění nebylo zákonné, a že soud, který je odsoudil, nebyl příslušný. Namítají porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem (...)";

Ruská vláda tvrdí, že tvrzení stěžovatelů nemají nic společného s Ruskou federací a jsou beztak neopodstatněná.

Ve svém stanovisku z 24. 10. 2000 moldavská vláda zdůraznila, že stěžovatelé byli uvězněni bez příkazu k zatčení a byli drženi dva měsíce v celách velitelství 14. armády. Na jednání konaném 6. 6. 2001 uvedla, že chce změnit stanovisko, které dříve zaujala, ale nevyjádřila názor na tvrzená porušení.

Rumunská vláda uvedla, že uvěznění stěžovatelů nemělo právní podklad, protože byli odsouzeni nezákonně ustaveným soudem a řízení před Nejvyšším soudem MPR nebylo spravedlivé.

Soud nemá jurisdikci ratione temporis rozhodnout, zda řízení, v jehož průběhu byli stěžovatelé odsouzeni Nejvyšším soudem MPR, porušilo čl. 6 Úmluvy. Pokud jde však o období po ratikaci Úmluvy žalovanými státy, má Soud jurisdikci rozhodnout, zda poté byl každý ze stěžovatelů uvězněn "zákonně", "v souladu s řízením stanovém zákonem" a "po odsouzení příslušným soudem" ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.

Jak vyplývá z judikatury Soudu, slovo "tribunál" používaný ve francouzském textu čl. 5 (soud) a dalších článcích Úmluvy, zejména čl. 6, se vztahuje především k orgánu "zřízenému zákonem", vyhovujícímu množství podmínek, které zahrnují nezávislost zejména ve vztahu k výkonné moci, nestrannost, délku trvání funkčního období jeho členů a záruky soudního řízení (viz De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1970).

Za určitých podmínek může být soud náležející k soudnímu systému neuznanému podle mezinárodního práva považovaný za soud "zřízený zákonem" za předpokladu, že je součástí soudního systému fungujícím na "ústavním a právním základě", odráží soudní tradici slučitelnou s Úmluvou a umožňuje jednotlivcům požívat záruky Úmluvy (viz, mutatis mutandis výše cit. Kypr proti Turecku).

Požadavek zákonnosti stanovený čl. 5 odst. 1 písm. a) není splněn pouhým souladem s vnitrostátním právem, to musí být samo v souladu s Úmluvou. Protože je účelem čl. 5 chránit jednotlivce před svévolností (viz mj. Stafford proti Spojenému království, 2002), nemůže být odsouzení výsledkem flagrantního porušení spravedlnosti (viz, mutatis mutandis, Drozd a Janousek proti Španělsku a Francii, 1992).

Soud rovněž odkazuje na své závěry pod čl. 3 Úmluvy, pokud jde o charakter řízení před Nejvyšším soudem MPR.

Soud konstatuje, že žádný ze stěžovatelů nebyl odsouzen "soudem", a že trest vynesený soudním orgánem, jako je Nejvyšší soud MPR, a v řízení jako v projednávaném případě nelze považovat za "zákonné uvěznění" v "souladu s řízením stanoveným zákonem".

Zbavení svobody stěžovatelů v období, které spadá do jurisdikce Soudu ratione temporis pro žalované státy (pokud jde o pana Ilasca od 12. 9. 1997 do 5. 5. 2001 pro Moldavsko a od 5. 5. 1998 do 5. 5. 2001 pro Rusko a pokud jde o další stěžovatele od data ratifikace každým ze žalovaných států do současnosti) nesplňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a) čl. 5 Úmluvy.

V případě pana Ilasca došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy do května 2001 a pokud jde o ostatní stěžovatele stále uvězněné byl a stále je porušován tento článek Úmluvy.

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé byli uvězněni v době vstupu Úmluvy v platnost pro Ruskou federaci, a berouce v úvahu výše uvedené závěry, Soud uzavírá, že za jednání vůči všem stěžovatelům porušující čl. 5 je odpovědná Ruská federace.

Vzhledem k závěrům Soudu, pokud jde o otázku odpovědnosti Moldavska za namítané činy na základě nesplnění svých pozitivních povinností po květnu 2001, Soud konstatuje, že Moldavsko neporušilo čl. 5, pokud jde o pana Ilasca, ale porušila toto ustanovení, pokud jde o ostatní tři stěžovatele.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelé namítají, že nemohli volně korespondovat se svými rodinami a se Soudem. Zejména tvrdí, že se nemohli na Soud volně obrátit a museli se v této věci spolehnout na své manželky. Dále namítají, že je jejich rodiny nemohly navštěvovat, kromě návštěv s předchozím souhlasem prezidenta MPR. Uvádějí porušení čl. 8, který zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Ruská vláda tvrdí, že tvrzení stěžovatelů nemají nic společného s Ruskou federací a jsou beztak neopodstatněná.

Ve svém stanovisku z 24. 10. 2000 moldavská vláda uvedla, že stěžovatelé neměli přístup k právníkům, že je představitelé mezinárodních organizací nemohli navštívit a že nemohli volně korespondovat z vězení. Na jednání konaném 6. 6. 2001 uvedla, že chce změnit stanovisko, které dříve zaujala, ale nevyjádřila názor na tvrzená porušení.

Rumunská vláda uvedla, že zasahování do práv stěžovatelů, pokud jde o právo na respektování korespondence a rodinného života, nebylo v souladu se zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2.

Soud je toho názoru, že tato stížnost se omezuje na skutečnost, že stěžovatelé nemohli volně korespondovat s rodinami a Soudem z vězení a na obtíže spojené s návštěvami svých blízkých. Pokud jde o nemožnost obrátit se na Soud z vězení, to spadá spíše pod čl. 34, kterým se Soud zabývá odděleně. Vzhledem k tomu, že tato tvrzení vzal Soud v úvahu v kontextu čl. 3, konstatuje, že není nutné se jimi zabývat odděleně z pohledu čl. 8.

K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:

Stěžovatelé namítají podle tohoto článku konfiskaci svého majetku v soudním řízení, které porušilo čl. 6 Úmluvy.

Ruská vláda uvedla shodné stanovisko jako k ostatním namítaným porušením, moldavská a rumunská vláda se nevyjádřily.

I za předpokladu, že by Soud měl jurisdikci ratione temporis o této stížnosti rozhodnout, poznamenává, že její faktický základ je nedostatečný. Protože nebyla odůvodněna, Soud konstatuje, že čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nebyl porušen.

K tvrzenému porušení čl. 34 Úmluvy:

Stěžovatelé namítají zasahování do výkonu svého práva na podání individuální stížnosti Soudu podle čl. 34 Úmluvy, který zní:

"Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou nebo Protokoly k ní jednou z vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva."

Stěžovatelé tvrdí, že se nemohli na Soud z vězení obrátit sami, a že tak museli učinit jejich manželky jejich jménem. Uvádějí rovněž pronásledování ve vězení po pokusech obrátit se na Soud. Prohlášení prezidenta Moldavska pana Voronina, že odmítnutí pana Ilasca stáhnout svoji stížnost bylo příčinou trvajícího věznění ostatních stěžovatelů, je jasným zasahováním do práva na individuální stížnost.

Moldavská vláda potvrdila prohlášení pana Voronina, ale uvedla, že bylo vyvoláno výrokem pana Ilasca v diskuzi s panem Voroninem, že je připraven stáhnout část své stížnosti proti Moldavsku, když to svými činy prokáže připravenost propustit ostatní tři stěžovatele. Za těchto okolností je obvinění proti panu Voroninovi namířené spíše na poskvrnění dobrého jména Moldavska než stížností na zasahování do práva na individuální stížnost.

Soud znovu opakuje, že pro fungování systému individuální stížnosti je nanejvýš důležité, aby mohli stěžovatelé komunikovat se Soudem volně, bez jakéhokoli tlaku ze strany úřadů stáhnout či změnit své stížnosti (viz Akdivar a další proti Turecku, 1996).

V projednávaném případě stěžovatelé tvrdí, že se z vězení nemohli obrátit na Soud a že jejich stížnosti byly podány jediným právníkem, který je zastupoval na začátku řízení, a byly podepsány jejich manželkami.

Soud je toho názoru, že hrozby proti stěžovatelům a zhoršení podmínek věznění po podání stížností je nepřijatelnou formou nátlaku, který bránil výkonu jejich práva na podání individuální stížnosti.

Kromě toho Soud se znepokojením poznamenává obsah diplomatické nóty z 19. 4. 2001 zaslané Ruskou federací moldavským úřadům, v níž žádají Moldavskou republiku o stažení svého stanoviska předloženého Soudu dne 24. 10. 2000, pokud jde o odpovědnost za tvrzená porušení na straně Ruské federace. Následně na jednání Soudu dne 6. 6. 2001 tak moldavská vláda skutečně učinila.

Soud se domnívá, že takové jednání ze strany vlády Ruské federace je popřením zásad uvedených v preambuli Úmluvy a vážně ohrožuje přezkoumání individuální stížnosti Soudem, čímž zasahuje do práva zaručeného čl. 34 Úmluvy.

Ruská federace porušila čl. 34 Úmluvy.

Soud dále poznamenává, že po svém propuštění pan Ilascu mluvil s moldavskými úřady o možnosti propuštění dalších stěžovatelů a že v této souvislosti ho pan Voronin veřejně obvinil, že je příčinou trvajícího věznění svých přátel, protože odmítl stáhnout svoji stížnost proti Ruské federaci a Moldavsku.

Podle názoru Soudu jsou taková vyjádření nejvyššího představitele smluvního státu, která činí zlepšení situace stěžovatelů závislou na stažení podané stížnosti přímým nátlakem s cílem zabránit výkonu práva na individuální stížnost.

Vyjádření pana Voronina jsou zasahováním Moldavské republiky do práv stěžovatelů na podání individuální stížnosti podle čl. 34.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požádali o spravedlivé zadostiučinění v listopadu 2001. V roce 2004 došlo k úpravě jeho výše. Stěžovatelé požadovali za materiální a morální újmu následující částky: pan Ilascu 7 396 861 EUR, pan Ivantoc 7 851 560 EUR, pan Petrov-Popa 7 462 510 a pan Lesco 7 830 000 EUR. Kromě pana Lesca všichni stěžovatelé uvedli, že budou spokojeni, když jim moldavská vláda vyplatí každému 1 000 EUR a Ruská federace zbytek. Ta uvedla, že není za tvrzená porušení odpovědná a že nespadají do jurisdikce Soudu ratione temporis. Berouce v úvahu mimořádnou závažnost porušení Úmluvy, jejichž obětí se stěžovatelé stali, Soud jim přiznává následující částky:

a) každému stěžovateli částku 180 000 EUR za materiální a morální újmu vznikající z porušení čl. 3 a čl. 5 Úmluvy;

b) každému stěžovateli částku 10 000 EUR za morální újmu vznikající z porušení čl. 34 Úmluvy Ruskou federací a Moldavskem.

Soud dále konstatuje, že jakékoli trvání nezákonného a svévolného věznění tří stěžovatelů by bylo vážným pokračováním porušení čl. 5, které Soud shledal, a porušením povinnosti žalovaných států podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy řídit se konečným rozsudkem Soudu. Žalované státy musí učinit všechna opatření k ukončení trvajícího a svévolného věznění tří stěžovatelů a zajistit jejich okamžité propuštění.

Pokud jde o náklady řízení, Soud přiznává stěžovatelům celkovou částku 21 000 EUR, od které je třeba odečíst částku 3 964 EUR již vyplacenou v rámci právní pomoci Rady Evropy.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jedenácti hlasy proti šesti, že stěžovatelé spadají pod jurisdikci Moldavské republiky ve smyslu čl. 1 Úmluvy, pokud jde o její pozitivní povinnosti;

2. šestnácti hlasy proti jednomu, že stěžovatelé spadají pod jurisdikci Ruské federace ve smyslu čl. 1 Úmluvy;

3. jednomyslně, že Soud nemá jurisdikci ratione temporis zabývat se stížností podle čl. 6 Úmluvy;

4. šestnácti hlasy proti jednomu, že Soud má jurisdikci ratione temporis zabývat se stížnostmi podle čl. 2, 3, 5 a 8 Úmluvy, pokud se týkají událostí po 12. 9. 1997 v případě Moldavské republiky a 5. 5. 1998 v případě Ruské federace;

5. patnácti hlasy proti dvěma, že Soud nemusí rozhodnout, zda má jurisdikci ratione temporis zabývat se stížností podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě;

6. jednomyslně, že stížnost na porušení čl. 2 Úmluvy, protože byl pan Ilascu odsouzen k trestu smrti Nejvyšším soudem MPR, nevyžaduje zvláštní přezkoumání;

7. jedenácti hlasy proti šesti, že Moldavsko neporušilo čl. 3 Úmluvy za špatné zacházení s panem Ilascem a podmínky, v nichž byl pod hrozbou trestu smrti vězněn;

8. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace porušila čl. 3 Úmluvy za špatné zacházení s panem Ilascem a podmínky, v nichž byl pod hrozbou trestu smrti vězněn, a že to musí být označeno za mučení ve smyslu tohoto ustanovení;

9. jedenácti hlasy proti šesti, že Moldavsko porušilo čl. 3 Úmluvy od května 2001 za špatné zacházení s panem Ivantocem a podmínky, v nichž byl vězněn, a že to musí být označeno za mučení ve smyslu tohoto ustanovení;

10. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace porušila čl. 3 Úmluvy za špatné zacházení s panem Ivantocem a podmínky, v nichž byl vězněn, a že to musí být označeno za mučení ve smyslu tohoto ustanovení;

11. jedenácti hlasy proti šesti, že Moldavsko porušilo čl. 3 Úmluvy od května 2001 za špatné zacházení s panem Lescem a panem Petrov-Popa a podmínky, v nichž byli vězněni, a že to musí být označeno za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu tohoto ustanovení;

12. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace porušila čl. 3 Úmluvy za špatné zacházení s panem Lescem a panem Petrov-Popa a podmínky, v nichž byli vězněni, a že to musí být označeno za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu tohoto ustanovení;

13. jedenácti hlasy proti šesti, že Moldavsko neporušilo čl. 5 Úmluvy za věznění pana Ilasca;

14. jedenácti hlasy proti šesti, že Moldavsko porušilo a stále porušuje čl. 5 Úmluvy za věznění pana Ivantoca, pana Lesca a pana Petrov-Popa po květnu 2001;

15. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace porušila čl. 5 Úmluvy, pokud jde o pana Ilasca do května 2001, a že porušila a stále porušuje toto ustanovení, pokud jde o pana Ivantoca, pana Lesca a pana Petrov-Popa;

16. jednomyslně, že není nutné se odděleně zabývat stížností stěžovatelů podle čl. 8 Úmluvy;

17. patnácti hlasy proti dvěma, že nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě;

18. šestnácti hlasy proti jednomu, že Moldavsko nesplnilo své závazky podle čl. 34 Úmluvy;

19. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace nesplnila své závazky podle čl. 34 Úmluvy;

20. deseti hlasy proti sedmi, že Moldavsko musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným, vyplatit stěžovatelům: a) panu Ivantocovi, panu Lescovi a panu Petrov-Popa částku 60 000 EUR každému za materiální a morální újmu;

b) každému stěžovateli částku 3 000 EUR za morální újmu utrpěnou na základě porušení čl. 34;

c) stěžovatelům celkovou částku 7 000 EUR sníženou o částku 1 321,34 EUR již obdrženou v rámci právní pomoci za náklady řízení;

21. šestnácti hlasy proti jednomu, že Ruská federace musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným, vyplatit stěžovatelům:

a) panu Ilascu částku 180 000 EUR za materiální a morální újmu;

b) každému z dalších stěžovatelů částku 120 000 EUR za materiální a morální újmu;

c) každému ze stěžovatelů částku 7 000 EUR za morální újmu utrpěnou na základě porušení čl. 34;

d) stěžovatelům celkovou částku 14 000 EUR sníženou o částku 2 642,66 EUR již obdrženou v rámci právní pomoci za náklady řízení;

22. jednomyslně, že žalované státy musí učinit všechna nezbytná opatření k ukončení svévolného věznění dosud uvězněných stěžovatelů a zajistit jejich okamžité propuštění;

23. jednomyslně, že částky uvedené v bodě 20 a 21 budou převedeny na národní měnu země trvalého bydliště každého stěžovatele, v kurzu platném k datu vyplacení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky, zvýšený o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

24. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším jednomyslně zamítá.


K rozsudku byly připojeny následující stanoviska:

a) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Casadevalla, ke kterému se připojili soudci Ress, Birsan, soudkyně Tulkensová a E. Fura-Sandströmová (Švédsko);

b) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Resse;

c) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Bratzy, ke kterému se připojili soudci Rozakis, Hedigan, Pantiru a soudkyně Thomassenová;

d) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Loucaidese;

e) nesouhlasné stanovisko soudce Kovlera.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.