Pini a ostatní proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 78028/01 a 78030/01

Datum: 22. 6. 2004

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), A. B. Baka (Maďarsko), L. Loucaides (Kypr), C. Birsan (Rumunsko), K. Jungwiert (Česká republika), V. Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí).

Stěžovatelé, pan Carlo Pini (nar. 1957) a paní Annalisa Bertani (nar. 1952) - první stěžovatelé, pan Salvatore Manera (nar. 1951) a paní Rosalba Atripaldi (nar. 1953) - druzí stěžovatelé, jsou italskými státními příslušníky; první z nich žijí v Reggio Emilia a druzí v Mantově. V okamžiku podání stížnosti byli adoptivními rodiči Florentiny a Mariany, jež jsou občankami Rumunska (nar. 1991) a žijí ve výchovném ústavu "Poiana Soarelui" v Brasově (dále jen "CEPSB").

A. Řízení o adopci

1. Adopce Florentiny

Rozhodnutím ze dne 17. 6. 1994 soud v Iasi pravomocně konstatoval, že rodiče tehdy tříleté Florentiny se dítěte vzdali a jejich rodičovská práva byla převedena na výchovné zařízení L. Dne 6. 9. 1994 byla nezletilá umístěna do CEPSB.

Dne 15. 5. 2000 pověřila rumunská vláda soukromou asociaci C., aby našla rodinu či osobu, která by Florentinu adoptovala. Rumunský výbor pro adopce k tomu měl poskytnout svou podporu a vypracovat psychologicko-sociální zprávu o nezletilé.

Vzhledem k tomu, že první stěžovatelé projevili přání adoptovat dítě z Rumunska, asociace C. jim zaslala fotografii Florentiny. K jejich prvnímu vzájemnému setkání došlo dne 3. 8. 2000 v CEPSB. Prostřednictvím asociace byli stěžovatelé informováni o tom, že nezletilá si přeje přijet za nimi a že miluje hudbu. Na návrh C. pak Rumunský výbor pro adopce dal dne 30. 8. 2000 svůj souhlas k adopci Florentiny a spolu se žádostí stěžovatelů zaslal spis Okresnímu soudu v Brasově.

Dne 28. 9. 2000 vyhověl soud žádosti stěžovatelů a nařídil příslušné matrice, aby změnila Florentinin rodný list a vydala jí nový. Rumunský výbor pro adopce se proti tomuto rozhodnutí odvolal; odvolací soud v Brasově však toto odvolání dne 13. 12. 2000 zamítl jako opožděné. Dne 5. 2. 2001 Rumunský výbor osvědčil, že adopce Florentiny proběhla v souladu s vnitrostátním právem a s Haagskou úmluvou ze dne 29. 5. 1993 o ochraně dětí a o spolupráci v oblasti mezinárodních adopcí. Dne 14. 2. 2001 vydala Komise pro mezinárodní adopce povolení k tomu, aby nezletilá vstoupila a trvale žila na území Itálie.

Blíže neurčeného dne podal generální prokurátor podnět ke zrušení obou rozhodnutí vydaných soudy v Brasově. Dne 5. 6. 2001 byl tento opravný prostředek zamítnut Nejvyšším soudem.

2. Adopce Mariany

Na základě podobného řízení vyhověl Okresní soud v Brasově dne 28. 9. 2000 žádosti druhých stěžovatelů o adopci Mariany. Soud konstatoval, že biologičtí rodiče se dítěte vzdali v roce 1998 a že nezletilá pobývala v CEPSB, a nařídil vydání nového rodného listu.

Rumunský výbor pro adopce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale jeho odvolání bylo dne 13. 12. 2000 rovněž odmítnuto jako opožděné. Dne 28. 12. 2000 vydal tento výbor stěžovatelům potvrzení o tom, že adopce je v souladu s vnitrostátním právem a s Haagskou úmluvou z roku 1993.

B. Pokusy o výkon rozhodnutí o adopci

1. Rozhodnutí týkající se Florentiny

a) Neurčeného data podali první stěžovatelé u prvostupňového soudu v Brasově žádost o vydání předběžného opatření (action en référé), kterým by bylo nařízeno, že jim má CEPSB vydat nezletilou a odevzdat její rodný list. Dne 24. 10. 2000 soud jejich žádost akceptoval. CEPSB se však proti rozsudku odvolal a požádal o odklad výkonu rozhodnutí, s tím, že podmínky pro vydání předběžného opatření nebyly splněny, neboť rozhodnutí o adopci nebylo pravomocné a bylo vydáno v rozporu se zákonem.

Dne 7. 3. 2001 soud odvolání zamítl z toho důvodu, že zájem dítěte a skutečnost, že adoptivní rodiče žijí v zahraničí, si vyžadují rychlé projednání věci. Na základě spisu soud také konstatoval, že rozhodnutí o adopci je konečné a nabylo právní moci, a že tedy meritorní otázky nemohou být předmětem řízení o předběžném opatření. Opravný prostředek CEPSB byl definitivně odmítnut odvolacím soudem v Brasově dne 7. 6. 2001.

b) První stěžovatelé dále požádali exekutory při prvostupňovém soudu v Brasově o výkon rozhodnutí vydaných ve dnech 28. 9. 2000 a 7. 6. 2001. Dne 22. 2. 2001 byl CEPSB vyzván, aby stěžovatelům do 2. 3. 2001 nezletilou svěřil a vydal jim její rodný list. Předseda soudu později nařídil odklad tohoto výkonu po dobu řízení, které zahájil CEPSB (viz níže).

c) Dne 23. 2. 2001 podal CEPSB námitku proti výkonu rozhodnutí ze dne 28. 9. 2000, tvrdíce, že výrok rozsudku není jasný a že o adopci bylo rozhodnuto v rozporu s příslušnými právními ustanoveními. Dne 30. 3. 2001 soud tuto námitku odmítl s tím, že výrok rozhodnutí je vykonatelný a rozsudek již nabyl právní moci. Odvolání CEPSB bylo dne 2. 7. 2001 prohlášeno za neopodstatněné.

d) Dne 12. 6. 2001 požádali stěžovatelé o pokračování ve výkonu rozhodnutí, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mezitím zamítl opravný prostředek podaný generálním prokurátorem. V červnu a v červenci 2001 byl CEPSB soudními exekutory vyzván, aby se rozsudku o adopci do 8. 8. 2001 podrobil.

e) CEPSB podal novou námitku proti výkonu, namířenou proti stěžovatelům, s tvrzením, že výkon předběžného opatření by měl v tomto případě trvalé následky. Stěžovatelé se proti tomu ohradili a požadovali uložení pokuty.

Dne 8. 8. 2001 vyhověl soud žádosti o dočasné přerušení výkonu do konání jednání nařízeného na 22. 8. 2001. Toto přerušení pak bylo prodlouženo do dne 25. 9. 2001, kdy soud konstatoval, že námitka CEPSB se týká merita věci, o které již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem. Žádost o uložení pokuty byla zamítnuta s tím, že stěžovatelé neprokázali nedostatek dobré víry u CEPSB a nespecifikovali výši způsobené újmy.

f) Dne 5. 11. 2001 soudní exekutoři opětovně a pod pohrůžkou nuceného výkonu vyzvali CEPSB, aby Florentinu předali jejím adoptivním rodičům.

g) Blíže neurčeného dne podal CEPSB další urgentní námitku proti výkonu a požádal o jeho odklad. Upozornil na to, že u Okresního soudu v Brasově probíhá řízení o zrušení adopce a že byla podána žádost o revizi rozsudku o adopci, jakož i trestní oznámení. Dne 14. 12. 2001 soud tuto námitku odmítl a připomněl, že rozsudek o adopci i rozhodnutí o předběžném opatření jsou (bez ohledu na probíhající řízení o jejich zrušení) konečná a vykonatelná.

h) Další žádost CEPSB o odklad výkonu rozhodnutí byla soudem zamítnuta dne 25. 1. 2002.

i) Dne 30. 1. 2002 ve 14.00 hod. se soudní exekutoři v doprovodu pořádkových sil dostavili do sídla CEPSB. Vrátný je však odmítl vpustit dovnitř a vchod uzamkl. O půl hodiny později ředitel CEPSB exekutory informoval, že nezletilá není v ústavu přítomna, neboť odjela na výlet mimo město. Florentina skutečně nebyla v zařízení nalezena.

Dne 3. 9. 2002 v 10.45 hod. se soudní exekutor spolu se stěžovateli a jejich advokátem znovu dostavil do CEPSB. V protokolu sepsaném při této příležitosti exekutor uvedl, že vrátní je všechny zadrželi uvnitř ústavu; při telefonátu na policii bylo exekutorovi sděleno, že se měl na policii obrátit ještě před pokusem o výkon. K výkonu tedy nedošlo a zúčastněné osoby ústav ve 13.00 hod. opustily.

j) CEPSB podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl výkon rozhodnutí přerušen; tato žádost byla dne 8. 4. 2002 zamítnuta jako neopodstatněná.

k) CEPSB podal novou námitku proti exekuci, s tím, že u odvolacího soudu v Brasově probíhá řízení o zrušení adopce. Soud nebyl informován o výsledku tohoto řízení.

l) CEPSB znovu požádal o přijetí předběžného opatření, kterým by byl přerušen výkon rozhodnutí; dne 4. 9. 2002 soud jeho žádosti vyhověl a výkon rozhodnutí dočasně odložil, a to do 3. 4. 2003. Nový odklad exekuce byl nařízen od 23. 8. do 12. 9. 2003.

2. Rozhodnutí týkající se Mariany

a) Neurčeného data požádali druzí stěžovatelé prvoinstanční soud v Brasově, aby předběžným opatřením nařídil CEPSB vydat jim Marianu a odevzdat jim její rodný list. Soud jejich žádosti dne 24. 10. 2000 vyhověl. Tento rozsudek byl dne 22. 8. 2001 potvrzen konečným rozhodnutím Okresního soudu v Brasově.

b) Dne 1. 2. 2001 podal CEPSB první námitku proti výkonu rozhodnutí ze dne 28. 9. 2000, s tvrzením, že výrok tohoto rozsudku je nejasný a že o adopci bylo rozhodnuto v rozporu s právními předpisy. Soud odložil výkon rozhodnutí do 30. 3. 2001, kdy rozhodl, že výrok dotčeného rozhodnutí je jasný a vykonatelný a že vzhledem k právní moci tohoto rozhodnutí nelze o věci znovu meritorně rozhodnout v rámci řízení o podané námitce. Tento rozsudek byl na základě odvolání CEPSB potvrzen rozhodnutím Okresního soudu v Brasově ze dne 2. 7. 2001.

c) Druzí stěžovatelé poté požádali exekutory při prvostupňovém soudu v Brasově o výkon rozhodnutí vydaných ve dnech 28. 9. 2000 a 24. 10. 2000. Exekutoři pak CEPSB třikrát (ve dnech 22. 2., 13. 6. a 19. 7. 2001) vyzvali, aby svěřil Marianu stěžovatelům a odevzdal jim její rodný list.

d) Dne 15. 6. 2001 adresoval CEPSB soudu druhou námitku proti výkonu, namířenou proti stěžovatelům. Několikrát požádal také o odklad exekuce a zdůrazňoval, že výkon předběžného opatření by měl v daném případě trvalé následky. Stěžovatelé s tím nesouhlasili a požadovali, aby byla CEPSB uložena pokuta.

Soud odložil výkon rozhodnutí od 15. 6. do 11. 7. 2001, od 8. 8. do 11. 9. 2001 a od 14. 9. do 25. 9. 2001; v posledně uvedeném termínu zamítl námitku CEPSB, neboť se týkala merita věci pravomocně rozhodnuté, a odmítl také návrh adoptivních rodičů na uložení pokuty.

e) Dne 5. 11. a 5. 12. 2001 vyzvali exekutoři CEPSB ke splnění povinností vyplývajících z rozhodnutí o adopci, a to pod pohrůžkou nuceného výkonu.

f) Neurčeného data podal CEPSB další urgentní námitku proti výkonu rozhodnutí a odvolával se přitom na probíhající řízení o zrušení adopce a na podanou žádost o revizi sporného rozsudku. Dne 14. 12. 2001 soud žádost o odklad výkonu zamítl a připomněl, že rozhodnutí o adopci a o přijetí předběžného opatření nabyla právní moci.

g) Dne 25. 3. 2002 byl CEPSB opětovně vyzván, aby se podrobil soudním rozhodnutím a vydal Marianu stěžovatelům. Ve dnech 30. 1. a 9. 4. 2002 se exekutor v doprovodu stěžovatelů a policie dostavil do CEPSB, aby zjistil, že Mariana není v ústavu přítomna.

h) CEPSB zformuloval další námitku proti exekuci, a to z důvodu probíhajícího řízení o zrušení adopce. Soud nebyl o výsledku tohoto řízení informován.

i) CEPSB dále požádal soud o vydání předběžného opatření, kterým by byl výkon rozhodnutí o adopci přerušen. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2002 soud této žádosti vyhověl a nařídil dočasný odklad exekuce do 3. 4. 2003. Tato lhůta byla později prodloužena na dobu od 23. 8. do 12. 9. 2003.

C. Žaloby na zrušení adopce Florentiny a Mariany podané CEPSB

Blíže neurčeného dne podal CEPSB u Okresního soudu v Brasově dvě žaloby na zrušení adopce nezletilých dívek a tvrdil, že tyto adopce jsou bez jeho předběžného souhlasu nezákonné. Dne 14. 2. 2002 soud žaloby zamítl s odůvodněním, že k adopci byl nutný pouze souhlas brasovské Komise pro ochranu dítěte, která byla pověřena výkonem rodičovské zodpovědnosti nad nezletilými, a že tento souhlas byl dán.

CEPSB se proti rozsudku odvolal. Při jednání u odvolacího soudu prohlásil Rumunský výbor pro adopce, že žalobce svými žádostmi zneužívá právo, přičemž tím nesleduje vyšší zájem dítěte, ale snaží se o zkomplikování procesu adopce a o prodloužení doby, kterou nezletilé dítě stráví v ústavu. CEPSB požádal o předložení věci Ústavnímu soudu, který by se vyslovil k ústavnosti právního předpisu týkajícího se souhlasu k adopci. Ústavní soud tento návrh dne 10. 12. 2002 zamítl s tím, že se ústavností zmíněných právních ustanovení z podnětu CEPSB zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002.

Konečným rozsudkem ze dne 11. 2. 2004 odvolací soud v Ploiesti z formálních důvodů odmítl odvolání CEPSB proti rozsudku ze dne 14. 2. 2002, neboť konstatoval, že CEPSB své odvolání v zákonné lhůtě řádně neodůvodnil.

D. Trestní oznámení týkající se zbavení svobody nezletilých dívek

Blíže neurčeného data podali stěžovatelé trestní oznámení na ředitele CEPSB, ve kterém tvrdili, že nezletilé zbavil svobody. Dne 6. 8. 2001 je prokuratura informovala o svém rozhodnutí nezahájit ve věci trestní stíhání.

Dne 18. 2. 2002 podali stěžovatelé nové trestní oznámení na vedení CEPSB, které podle nich nezákonně zadržovalo jejich adoptivní dcery. Na základě tohoto trestního oznámení bylo zahájeno trestní stíhání, v jehož rámci policisté navštívili CEPSB a přistoupili k výslechu (tehdy desetileté) Florentiny a ředitele zařízení. Podle úředního záznamu ze dne 15. 7. 2002 projevila Florentina přání zůstat v ústavu a odmítla se odstěhovat ke svým adoptivním rodičům, které neznala. Dne 28. 11. 2002 bylo trestní stíhání ředitele CEPSB zastaveno.

E. Žaloby na zrušení adopce podané nezletilými

Dne 4. 11. 2002 podala Florentina, zastoupená advokátem a ředitelem CEPSB, u Okresního soudu v Brasově žalobu na zrušení adopce, příp. na odškodnění za morální újmu; žaloba směřovala proti stěžovatelům, Rumunskému výboru pro adopce a Komisi pro ochranu dětí. Nezletilá tvrdila, že své adoptivní rodiče neviděla ani před, ani po přijetí rozhodnutí o adopci, a to kromě dne 3. 9. 2002, kdy se ji proti její vůli pokusili odvést z CEPSB.

Rozsudkem ze dne 9. 6. 2003 byla žádost Florentiny zamítnuta jako neopodstatněná. Na základě písemných důkazů předložených stranami došel soud k závěru, že je v zájmu navrhovatelky, aby rozhodnutí o adopci nebylo zrušeno, a zdůraznil, že její adoptivní rodiče se všemožně snažili, aby za nimi mohla přijet do Itálie. Soud také konstatoval, že adopce proběhla v souladu se zákonem a že Komise pro ochranu dětí, která byla v okamžiku podání žaloby pověřena výkonem rodičovské zodpovědnosti nad nezletilou, s adopcí souhlasila. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem v Ploiesti při veřejném jednání konaném dne 22. 9. 2003; Florentinin další opravný prostředek byl odmítnut tímtéž soudem dne 16. 12. 2003.

Dne 4. 9. 2002 podala stejnou žalobu také Mariana. Na jednání dne 31. 10. 2003 v přítomnosti svého opatrovníka prohlásila, že své adoptivní rodiče nezná a nepřeje si žít v cizí zemi, neboť je v CEPSB spokojená a má se tam dobře.

Roszudkem ze dne 31. 10. 2003 soud žalobě vyhověl, přičemž vyšel především z výpovědí Marianiny "tety" a "matky", které potvrdily, že nezletilá žije v CEPSB od roku 1994 či 1995 a že se jí dostává dobrého vzdělání; soud rovněž konstatoval, že po rozhodnutí o adopci přijatém dne 28. 9. 2000 nedošlo mezi druhými stěžovateli a nezletilou k navázání citových vztahů. Odpůrci nevyužili svého práva podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek.

F. Další kroky, stížnosti a žádosti stěžovatelů, směřující k výkonu rozhodnutí o adopci

Dne 27. 2. 2001 asociace C. požádala Komisi pro ochranu dítěte, aby zrušila své rozhodnutí o umístění nezletilých dívek do CEPSB; Komise tuto žádost odmítla jako bezpředmětnou, vzhledem k rozhodnutím o adopci přijatým dne 28. 9. 2000.

Dne 16. 7. 2001 byli stěžovatelé informováni, že Ředitelství pro ochranu dítěte a pro adopci není kompetentní zajistit, aby jim byly jejich adoptované dcery vydány, neboť jeho pravomoc skončila vydáním osvědčení o souladu adopce s normami vnitrostátního a mezinárodního práva.

V následujících měsících se stěžovatelé obrátili na senátní komisi pro vyšetřování zneužití pravomoci orgány veřejné moci, na italské velvyslanectví v Bukurešti, na Komisi pro mezinárodní adopce, jakož i na rumunského prezidenta a předsedu vlády. Několikrát si stěžovali také na ministerstvu spravedlnosti.

Ve dnech 27. 10. 2000, 19. 2., 5. 6. a 15. 4. 2001 přijeli stěžovatelé do Rumunska, ale jejich naděje na setkání s nezletilými se ukázaly být marnými. Dále dívkám neustále posílali dárky a dopisy psané rumunsky, svědčící o jejich citech a přání žít s nimi.

G. Zařízení CEPSB a situace, ve které se nezletilé v současnosti nacházejí

Ze stanovisek stran vyplývá, že CEPSB je soukromé zařízení, schválené Ředitelstvím pro ochranu dítěte v Brasově, jehož úlohou je výchova a péče o sirotky a opuštěné děti. Podle zpráv vnitrostátních orgánů pověřených dohledem nad sociálními zařízeními disponuje CEPSB dobrými materiálními a hygienickými podmínkami, zajišťuje dětem stálou lékařskou péči, vzdělávací programy a zájmové aktivity odpovídající jejich schopnostem a nadání; na skupiny o 7-8 dětech dohlížejí tzv. "náhradní rodiče" a v zařízení je zaměstnán též psycholog. V roce 2000 a 2002 byl jeden zaměstnanec CEPSB pracující v pekárně odsouzen k trestu odnětí svobody za pohlavní zneužívání několika nezletilých dětí umístěných v ústavu (nikoliv však Florentiny či Mariany).

Články uveřejněné v místních novinách poté, co poslankyně Evropského parlamentu, baronka Nicholson de Winterbourne, dne 9. 1. 2001 navštívila CEPSB, citují její názor, podle něhož by děti umístěné v tomto zařízení neměly odcházet do adoptivních rodin v zahraničí, neboť CEPSB funguje jako skutečná rodina, ve které je o děti dobře postaráno. Zakladatel ústavu, pan Ioan Tiriac, měl při té příležitosti prohlásit, že žádné z dětí jeho zařízení neopustí, protože všechny se staly členy jedné rodiny, a že je na čase skončit s "vývozem" rumunských dětí.

Podle informací poskytnutých stranami chodí Florentina a Mariana pravidelně do školy, navštěvují příbuzné, věnují se svým koníčkům a účastní se zahraničních zájezdů organizovaných CEPSB (z fotokopie Florentinina pasu vyplývá, že nezletilá byla v červenci 2003 v Maďarsku a v Rakousku).

Videozáznam předložený vládou a pořízený za asistence psychologa svědčí o tom, že dívky neobdržely konkrétní a přesné informace o probíhajícím adopčním řízení a o jejich adoptivních rodičích. Nezdá se, že by byly připraveny na případný odchod z CEPSB do rodin stěžovatelů. Není jisté, že dívky obdržely dopisy, které jim stěžovatelé po několik let zasílali. Ze záznamu vyplývá, že v současnosti si Florentina a Mariana nepřejí odjet za stěžovateli do Itálie a chtějí raději zůstat v CEPSB, kde si vytvořily citové vazby k ostatním dětem a k náhradním "matkám" a "tetám".

Stěžovatelé se na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud") obrátili ve dnech 10. 3. a 20. 4. 2001. Ve svých stížnostech namítali, že jejich právo na respektování rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") bylo porušeno, neboť rozhodnutí o adopci rumunských nezletilých dětí nebyla vykonána, a oni tak byli zbaveni jakéhokoliv kontaktu s nimi. Tvrdili také, že rumunské úřady orgány brání jejich adoptivním dcerám opustit Rumunsko, a porušují tak čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4.

Věc byla původně přidělena 1. sekci Soudu; po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) byla přidělena jeho 2. sekci. Dne 25. 6. 2002 senát této sekce rozhodl o přednostním projednání těchto stížností a dne 16. 9. 2003 došlo k jejich spojení. V říjnu 2002 a 2003 dal předseda senátu souhlas k tomu, aby se řízení zúčastnily třetí osoby, tj. výchovný komplex CEPSB, jeho zakládající člen pan I. Tiriac, právní zástupce nezletilých dívek pan V. Arhire a baronka Nicholson de Winterbourne jako zpravodajka Evropského parlamentu. Veřejné jednání se uskutečnilo dne 25. 11. 2003 v Paláci lidských práv ve Štrasburku. Rozhodnutím senátu ze dne 25. 11. 2003 byly stížnosti prohlášeny za částečně přijatelné k meritornímu rozhodnutí, přičemž otázka aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy byla připojena k meritu věci a senát ex officio rozhodl, že bude otázku absence výkonu rozhodnutí o adopci zkoumat pod úhlem čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obě strany pak předložily Soudu svá stanoviska týkající se opodstatněnosti stížnosti.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

Stěžovatelé tvrdí, že v důsledku toho, že nedošlo k výkonu pravomocných rozhodnutí o adopci přijatých vnitrostátními soudy, bylo porušeno jejich právo na respektování rodinného života, které jim zaručuje čl. 8 Úmluvy v následujícím znění:

"1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

A. Argumenty stran

1. Stěžovatelé

Stěžovatelé se domnívají, že vztah mezi nimi a jejich adoptovanými dcerami zakládá rodinné pouto, chráněné čl. 8 Úmluvy, který je tedy v tomto případě aplikovatelný. Odvolávají se přitom na rozsudky Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království (1985), Eriksson proti Švédsku (1989), Marckx proti Belgii (1979) a Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku (2000).

Tvrdí, že Soud již uvedl, že pojem "rodina" zahrnuje i vztahy mezi osobami, které se považovaly za oddané a upřímně si přály žít společně a vést normální rodinný život, neboť jejich vztah byl dostatečně úzký, aby se čl. 8 mohl aplikovat (viz výše cit. Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království). Stěžovatelé, opírající se o pravomocná rozhodnutí o adopci, jsou toho názoru, že vztah mezi nimi a jejich adoptovanými děti tak a fortiori vytváří rodinné pouto. Zdůrazňují rovněž, že se s nezletilými dívkami setkali a že další návštěvy jim byly CEPSB odepřeny; i přesto však na děti neustále mysleli a své city jim projevovali alespoň dopisy a dárky; videozáznam pořízený při jejich setkání podle nich svědčí o tom, že dívky byly s návštěvou spokojené a přály si přijet za nimi do Itálie. Stěžovatelé připouštějí, že v rámci CEPSB mohly nezletilé navázat citové vztahy k jiným dětem či k "náhradním matkám", ale zdůrazňují také, že nezletilé děti potřebují oporu a pomoc, mají-li opustit prostředí, které po dlouhá léta považovaly za svůj skutečný život, a takové podpory se v tomto případě dívkám nedostalo.

Stěžovatelé kladou důraz na to, že všechny mezinárodní úmluvy o právech dítěte jednoznačně prohlašují, že rodina je nejlepším prostředím pro rozvoj osobnosti dítěte. S odkazem na zprávu Evropského parlamentu, předloženou dne 24. 7. 2001 baronkou Nicholson de Winterbourne, připomínají, že jednou z priorit rumunské vlády v rámci přistoupení k Evropské unii je otázka dětí umístěných v ústavech. I přes kvalitní zázemí poskytované CEPSB mají stěžovatelé za to, že toto zařízení ani jeho "smluvní náhradní rodiče" nemohou dětem v žádném případě nahradit skutečnou rodinu. Navíc úkolem takového zařízení není klást překážky adopci či poskytovat neověřené informace o adoptivních rodičích a nazývat je "obchodníky s dětmi", s cílem zdiskreditovat za každou cenu cizí státní příslušníky, kteří si přejí adoptovat rumunské děti. Pokud se nezletilé dívky seznámily s rozhodnutími o adopci až dne 3. 9. 2002 a k tomu "náhodou", jak tvrdí, znamená to podle stěžovatelů, že CEPSB nedostál své povinnosti je náležitě informovat. Co se týká absence souhlasu CEPSB s adopcí, stěžovatelé tvrdí, že adopční řízení proběhla v souladu s rumunskou legislativou a s příslušnými mezinárodními úmluvami, neboť šlo v tomto případě o opuštěné děti a výkonem rodičovských práv byla pověřena brasovská Komise pro ochranu dítěte, která s adopcí souhlasila a svoje stanovisko zopakovala i před soudem.

2. Vláda

Vláda se v prvé řadě domnívá, že čl. 8 Úmluvy nelze aplikovat na situaci stěžovatelů, kteří se nemohou dovolávat "rodinného života", jenž má být tímto ustanovením chráněn. Přestože byli stěžovatelé pravomocnými soudními rozhodnutími prohlášeni za adoptivní rodiče Florentiny a Mariany, nelze tuto skutečnost považovat za dostatečnou pro aplikaci čl. 8, neboť v daném případě neexistoval žádný konkrétní rodinný život. V této souvislosti vláda zdůrazňuje, že stěžovatelé se s dívkami nikdy nesetkali jako jejich rodiče a nikdy s nimi neudržovali skutečné rodinné vztahy. Jejich návštěvu v CEPSB dne 3. 8. 2000 nelze ani v nejmenším považovat za počátek vztahu dostatečně hlubokého na to, aby vedl k rodinnému životu. K adopci došlo prostřednictvím asociace C. a děti se stěžovateli nikdy nežily, ani je nepovažovaly za své rodiče.

Vláda má za to, že stěžovatelé ve skutečnosti neprojevili opravdový zájem děti poznat, neboť v rámci řízení o adopci přijeli první stěžovatelé do Rumunska pouze pětkrát a druzí stěžovatelé třikrát, z toho jen jednou před přijetím rozhodnutí ze dne 28. 9. 2000. Stěžovatelé se tak nadále nacházejí v postavení "potencionálních" rodičů a s dětmi je nespojuje žádný pokrevní svazek ani rodinný život. Formální příbuzenský vztah založený soudním rozhodnutím by tak podle vlády neměl požívat ochrany čl. 8 Úmluvy, neboť orgány Úmluvy dávaly vždy přednost přístupu založenému na konkrétních okolnostech. S ohledem na rozsudky Fretté proti Francii (2002) a Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku (1999) se vláda domnívá, že na adoptivního rodiče, který se snaží navázat citový vztah s adoptovaným dítětem, nelze z pohledu čl. 8 nahlížet stejně jako na osobu, která se dovolává existence rodinných vztahů na základě biologického příbuzenství či na základě již existujícího citového pouta. Je toho názoru, že v prvním případě se budoucí rodič snaží domoci se tohoto práva, zatímco biologický rodič se pokouší jej uchovat.

Vláda tedy dochází k závěru, že o rodinném životě ve smyslu cit. čl. 8 nelze uvažovat v rámci vztahu založeného adopcí, který jako rodinu jednostranně pojímají pouze adoptivní rodiče, zatímco dítě rodinné soužití s nimi odmítá.

Subsidiárně se vláda domnívá, že zvláštnosti skutkového stavu projednávaných věcí mají za následek změnu rozsahu pozitivních povinností, které pro stát vyplývají z pojmu "respektování rodinného života". V prvé řadě zdůrazňuje, že rodinný svazek mezi nezletilými dívkami a zaměstnanci CEPB není pouhým vztahem mezi sociální pracovnicí a jejími klienty, ale má stejnou hloubku jako klasické pouto mezi rodičem a dítětem. City, které Mariana a Florentina chovají ke svým "matkám" a "tetám", stejně jako k ostatním dětem z ústavu, jsou vřelé a upřímné, přičemž úmyslné a brutální přerušení těchto vztahů by mohlo mít pro jejich psychiku zničující následky.

Vláda také zdůrazňuje, že odpovědné osoby z CEPSB se snaží najít biologické rodiče nezletilých a že možnost, že by se dívky setkaly se svými rodiči či blízkými osobami z CEPSB, je v případě mezinárodní adopce spojené s odjezdem do Itálie velmi malá. Negativní důsledky takového odloučení by se v cizím prostředí s kulturními a náboženskými odlišnostmi ještě prohloubily. Vláda poznamenává, že k dětem umístěným v CEPSB není přistupováno institucionalizovaným či "aritmetickým" způsobem, nýbrž žijí tam jako v rodině s vědomím, že v zařízení najdou oporu až do okamžiku, kdy budou schopny vést samostatný život. Obě nezletilé dívky tam samozřejmě mají možnost rozvíjet své vzdělání a nadání.

Všechny tyto skutečnosti, ke kterým se přidává neměnný postoj dívek k jejich adopci, nelze podle vlády opomenout při rozhodování, jaká opatření jsou vhodná k tomu, aby bylo stěžovatelům zajištěno jejich právo na respektování rodinného života. V této souvislosti je třeba připomenout, že Florentina i Mariana vždy odmítaly odjet do Itálie, což vyplývá zejména z jejich žádostí o zrušení adopce.

Vzhledem k výše uvedenému se tedy vláda domnívá, že v projednávaných případech nedošlo k porušení čl. 8, neboť toto ustanovení nelze vykládat tak, že ukládá státům povinnost přistoupit k radikálním opatřením za účelem výkonu - manu militaru - rozhodnutí o adopci, či podporovat prostřednictvím psychologické přípravy vytváření příbuzenského vztahu v situaci, kdy otázka zájmu dítěte je ještě předmětem zkoumání v rámci soudního řízení.

B. Argumenty třetích stran

Všichni účastníci se shodují na tom, že čl. 8 Úmluvy nelze na daný případ aplikovat, neboť mezi stěžovateli a nezletilými dívkami neexistuje skutečný rodinný život. Vyzdvihují rovněž, že rovnováha zájmů, které jsou ve hře, musí zohledňovat zájmy dětí, protože ty musejí akceptovat rodinu, která je adoptuje, nikoliv naopak. Jediná rodina, kterou však dívky v tomto případě přijímají, je CEPSB. Florentina a Mariana připomínají, že o existenci pravomocného rozhodnutí o adopci, na základě kterého je jejich adoptivní rodiče chtěli přinutit k odjezdu ze země a z CEPSB, se dozvěděly pouze náhodou a až dne 3. 9. 2002. Zdůrazňují, že se stěžovateli nejsou spřízněny ani po krvi, ani rodinným životem de facto a že setkání, ke kterému došlo na půdě CEPSB dne 3. 8. 2000 a na které si navíc již nevzpomínají, nemohlo založit dostatečně hluboký vztah, kterým by započal jejich nový rodinný život.

Třetí strany dále tvrdí, že CEPSB je organizován způsobem, který dětem zajišťuje podobné podmínky jako tradiční rodina. Aniž by k tomu byly nuceny, Florentina a Mariana tam žijí se svými rodinami, které se skládají z "náhradní matky a tety" a osmi dalších dětí. Účastníci také prohlašují, že Florentina byla dne 3. 9. 2002 fyzicky napadena svými adoptivními rodiči, jejich advokátem a pořádkovými silami, které ji měly z ústavu odvést, což pro ni byl velmi traumatizující zážitek. Dále vyjadřují své pochybnosti o zákonnosti adopcí, neboť v okamžiku rozhodnutí o adopci byly již dívky integrovány v příslušných rodinách v CEPSB, a bylo o ně tedy řádně postaráno v zemi jejich původu. V důsledku nesouhlasu nezletilých a CEPSB pak podle nich projednávané adopce odporují čl. 5 odst. 1 písm. a) Mezinárodní úmluvy o adopci; zmíněná rozhodnutí navíc nerespektují názory dotčených dětí, což je v rozporu s Haagskou úmluvou o ochraně dětí z roku 1993. Florentina a Mariana zdůrazňují, že mají v úmyslu žít v Rumunsku, konkrétně v CEPSB, kde se věnují svým koníčkům a kde mají své přátele. Považují to za nejlepší řešení a kategoricky nesouhlasí s nuceným výkonem rozhodnutí o jejich adopci.

C. Posouzení Soudem

1. Aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy

Vzhledem k tomu, že tato otázka je mezi stranami sporná, je na Soudu, aby posoudil, zda skutečnosti tohoto případu spadají do pole působnosti čl. 8 Úmluvy.

Soud připomíná, že aplikace Úmluvy musí být v souladu se zásadami mezinárodního práva, zejména těmi, které se vztahují k mezinárodní ochraně lidských práv (viz Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, 2001; Al-Adsani proti Spojenému království, 2001).

Závazky v oblasti adopce, které pro stát vyplývají z čl. 8, stejně jako důsledky adopce pak musejí být interpretovány ve světle Haagské úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci v oblasti mezinárodní adopce (1993), Úmluvy OSN o právech dítěte (1989) a Evropské úmluvy v oblasti adopce dětí (1967). V této souvislosti Soud připomíná svou starší judikaturu, podle které právo na adopci sice nefiguruje mezi právy zaručenými Úmluvou, avšak vztahy mezi adoptujícím a adoptovaným jsou v zásadě stejné povahy jako rodinné vztahy chráněné čl. 8 Úmluvy (viz rozh. Komise X. proti Francii, 1982; rozh. Komise X. proti Belgii, 1975).

V projednávaném případě Soud poznamenává, že stěžovatelé se opírají o konečná a neodvolatelná rozhodnutí vnitrostátních soudů, jimiž bylo vyhověno jejich žádostem o adopci a v nichž byli uznáni adoptivními rodiči Florentiny a Mariany. Je třeba konstatovat, že adopce poskytla stěžovatelům ve vztahu k adoptovaným dívkám stejná práva, jakých požívají otec či matka vůči svému legitimnímu dítěti, a zároveň zrušila veškerá práva a závazky existující mezi adoptovanými dětmi a jejich biologickými rodiči či jinými osobami a institucemi.

Je samozřejmé, že zaručuje-li čl. 8 právo na respektování rodinného života, předpokládá tím existenci rodiny (viz Marckx proti Belgii, 1979; Johnson proti Spojenému království, 1997); v projednávaném případě se zdá, že tato podmínka není splněna, neboť stěžovatelé a jimi adoptované děti nežijí společně a před ani po rozhodnutí o adopci mezi nimi neexistovaly dostatečně úzké vztahy de facto. Podle názoru Soudu z toho však nevyplývá, že každý plánovaný rodinný život se zcela vymyká rámci čl. 8. V tomto smyslu již Soud prohlásil, že zmíněné ustanovení se může vztahovat i na potencionální vztah, který se mohl vyvinout např. mezi biologickým otcem a dítětem narozeným mimo manželství (viz rozh. Nylund proti Finsku, 1999), nebo na vztah založený nefiktivním manželstvím, přestože rodinný život ještě nebylo možné plně realizovat (viz výše cit. Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království).

V projednávaném případě není pochybností o souladu adopce s vnitrostátním právním řádem a s příslušnými mezinárodními úmluvami. Je pravda, že soudy, které vyhověly žádostem stěžovatelů o adopci, neměly k dispozici souhlas nezletilých dětí. Podle Soudu však nejde o opomenutí, neboť v rozhodné době bylo dívkám devět a půl roku, přičemž národní legislativa podmiňuje platnost adopce souhlasem adoptovaných pouze v případě, že dotčeným je alespoň deset let. Taková věková hranice se nezdá být nepřiměřenou.

Soud dále podotýká, že skutečnost, že v projednávaném případě se rodinný život ještě plně nerealizoval, nemůže být přičítána stěžovatelům, kteří se pouze řídili postupem, jenž stanovil žalovaný stát, tzn. že si dívky vybrali pouze na základě fotografie, aniž by tomu předcházely skutečné kontakty, které by děti na adopci připravily. Ze spisu navíc vyplývá, že stěžovatelé se vždy považovali za rodiče nezletilých dívek a tak i vystupovali, přestože se jim k tomu nabízel jen jeden způsob, a to dopisy, psané rumunsky.

Vzhledem k výše uvedenému se Soud domnívá, že takový vztah, který je založen zákonnou a nefiktivní adopcí, lze považovat za dostatečný k tomu, aby mohl požívat respektu ve smyslu čl. 8; toto ustanovení se tedy na projednávaný případ aplikuje.

2. Respektování čl. 8 Úmluvy

Soud připomíná, že i když čl. 8 Úmluvy směřuje především k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, vyvolává navíc i pozitivní povinnosti inherentní účinnému "respektování" rodinného života. V obou případech je třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku; stejně tak stát v obou případech požívá jisté míry uvážení (viz Keenan proti Irsku, 1994).

Pokud jde o povinnost státu přistoupit k pozitivním opatřením, Soud nepřestává opakovat, že čl. 8 zahrnuje právo rodiče na taková opatření, která mu umožní stýkat se s jeho dítětem, a povinnost vnitrostátních orgánů je přijmout (viz výše cit. Eriksson proti Švédsku; Margaret a Roger Anderssonovi proti Švédsku, 1992; Olsson proti Švédsku, 1992; Hokkanen proti Finsku, 1994). Povinnost státu však v tomto směru není absolutní, a to ani v případě rodinných vztahů založených na pokrevním příbuzenství, zejména pokud se dotčené osoby ještě neznají (viz Nuutinen proti Finsku, 2000). Povaha a rozsah těchto opatření závisí na konkrétních okolnostech každého případu, přičemž porozumění a spolupráce všech zainteresovaných osob je významným faktorem. Ač je úkolem vnitrostátních orgánů usnadnit takovou spolupráci, jejich povinnost použít v dané oblasti donucení je omezená, neboť musejí zohlednit zájmy, práva a svobody jednotlivých osob a zejména nadřazené zájmy dítěte, jakož i práva, která mu přiznává čl. 8 Úmluvy. Pokud by kontakty s rodiči mohly ohrozit zájmy dítěte anebo zasáhnout do jeho práv, náleží národním orgánům povinnost dohlížet na spravedlivou rovnováhu (viz výše cit. Hokkanen proti Finsku; Nuutinen proti Finsku; Scozzari a Giunta proti Itálii, 2000).

Rozhodující bod v daném případě spočívá v zodpovězení otázky, zda vnitrostátní orgány přijaly opatření nutná k tomu, aby mohli stěžovatelé, kteří byli uznáni za adoptivní rodiče Florentiny a Mariany, realizovat své rodinné vztahy s nezletilými. Jak zdůrazňuje vláda, jsou zde ve hře konkurující si zájmy stěžovatelů a adoptovaných dětí. Nelze popřít, že z pohledu posledně jmenovaných neexistuje žádný důvod k tomu, aby byly proti jejich vůli vytvářeny citové vztahy k osobám, se kterými nejsou biologicky spjaty a které považují za cizince. Ze spisu jasně vyplývá, že obě nezletilé dívky chtějí zůstat v prostředí, ve kterém vyrostly a do kterého podle svého názoru patří. Jejich adoptivní rodiče měli naopak zájem navázat s nimi kontakt a vytvořit nový rodinný vztah.

Přestože je toto přání stěžovatelů legitimní, nemůže podle Soudu požívat absolutní ochrany poskytované čl. 8, neboť naráží na odmítání nezletilých, které nechtějí být adoptovány cizí rodinou. Soud vždy zastával názor, že nejlepšímu zájmu dítěte je třeba přiznat zvláštní význam, posuzuje-li se otázka opatření, která bylo možné rozumně očekávat od vnitrostátních orgánů s cílem zajistit setkání rodiče s dítětem. V tomto ohledu dospěl Soud zejména k závěru, že zájem dítěte může, v závislosti na charakteru a závažnosti, převážit nad zájmem rodiče (viz E. P. proti Itálii, 1999; Johansen proti Norsku, 1996)

Soud se domnívá, že význam upřednostnění zájmů dítěte před zájmy rodičů ještě narůstá v případech, kdy jde o vztah založený adopcí, neboť, jak již ve své judikatuře uvedl, adopce znamená "dát rodinu dítěti, a nikoliv dítě rodině" (viz Fretté proti Francii, 2002). V tomto případě je však třeba konstatovat, že nezletilé dívky odmítly odjet za svými adoptivními rodiči do Itálie, a to ihned, jakmile dosáhly takového věku, kdy již byla jejich osobnost dostatečně strukturovaná a kdy již byly natolik zralé, aby se mohly vyjádřit k tomu, v jakém prostředí si přejí žít. To, že zájmy dětí byly zcela jistě předmětem zkoumání v rámci řízení o jejich adopci, podle Soudu nevylučuje nové přezkoumání všech podstatných skutečností v pozdějším stadiu, pokud si to specifické okolnosti žádají a pokud je ve hře nejlepší zájem dítěte (viz Sylvester proti Rakousku, 2003).

V této souvislosti Soud poznamenává, že po 28. 9. 2000 sice stěžovatelům svědčilo čistě formální uznání jejich příbuzenského vztahu k nezletilým, žádné efektivní pouto mezi nimi ale neexistovalo, neboť se vlastně neznali a děti s nimi nikdy předtím nebydlely, ani je nepovažovaly za své rodiče. Je třeba také připomenout, že nezletilé s adopcí nesouhlasily a podaly dokonce vlastní žádosti o její zrušení; z tohoto pohledu není bez významu, že Marianině žalobě bylo vyhověno a že její adopce byla zrušena pravomocným rozhodnutím s účinky ex nunc. Dále Soud nepovažuje za nerozumné, pokud státní orgány vyčkávaly ukončení dalších řízení týkajících se neplatnosti adopcí, jejichž výsledek nebylo možné předvídat, než aby ihned přistoupily k nezvratným opatřením směřujících k realizaci nového rodinného života stěžovatelů; bylo totiž na vnitrostátních orgánech, aby se ujistily o tom, že jakákoliv nejistota týkající se nezákonností adopcí byla odstraněna.

Soud nepovažuje za příliš šťastný způsob, jakým proběhla řízení o adopci, zejména absenci předchozích konkrétních a efektivních kontaktů mezi zúčastněnými, kterou umožnily mezery v příslušné vnitrostátní legislativě, přičemž je politováníhodné, že nezletilým nebyla poskytnuta psychologická pomoc, která by je připravila na odchod z CEPSB. Taková opatření by byla pravděpodobně mohla přispět k tomu, aby se zájmy stěžovatelů a nezletilých dětí sblížily.

Faktem zůstává, že za daných okolností byl zájem stěžovatelů, kteří byli bez jakékoliv předchozí vazby uznáni adoptivními rodiči téměř desetiletých dívek, slabší a nestačí k tomu, aby byla rumunským státním orgánům uložena absolutní povinnost zajistit odjezd nezletilých do Itálie, a to proti jejich vůli a za situace, kdy probíhala soudní řízení týkající se zákonnosti a opodstatněnosti původních rozhodnutí o adopci. Zájem dětí si navíc žádal, aby byl brán ohled na jejich názory, jakmile dosáhly dostatečné zralosti, aby se mohly vyjádřit. Jejich konstantní odmítavý postoj má tedy jistou váhu, neboť vědomý nesouhlas s adopcí by pravděpodobně vedl k tomu, že by se nemohly náležitě začlenit do nové adoptivní rodiny.

Ve světle výše uvedeného má Soud za to, že vnitrostátní orgány se mohly legitimně a rozumně domnívat, že právo stěžovatelů navázat vztahy s nezletilými adoptovanými dívkami bylo omezeno zájmem dětí, navzdory legitimním aspiracím stěžovatelů a jejich vůli založit rodinu.

K porušení čl. 8 Úmluvy tedy nedošlo.

K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Vzhledem k okolnostem případu považoval Soud za nutné přezkoumat námitku stěžovatelů týkající se toho, že nedošlo k výkonu konečných rozhodnutí o adopci Florentiny a Mariany, pod úhlem čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní takto:

,,Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

A. Argumenty stran

Stěžovatelé zdůrazňují, že rumunský stát po několik let nesplnil svou povinnost přikročit k výkonu konečných a nezrušitelných rozsudků. Odkazují zejména na zprávu soudního vykonavatele ze dne 3. 9. 2000, podle které pokus o výkon rozsudků vyústil v jejich nezákonné zadržení.

Žalovaná vláda klade důraz na citlivost otázek, kterými se zmíněná rozhodnutí zabývala, a tvrdí, že v daném případě nemohlo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 - toto ustanovení totiž podle ní nelze vykládat tak, že ukládá státu, aby přijal radikální opatření k výkonu manu militaru rozhodnutí, která by mohla narušit rovnováhu dětí. Vláda sice připouští, že právo na soudní výkon je judikaturou Soudu zaručeno jako součást práva na přístup k soudu, ale odkazuje také na nesouhlasná stanoviska soudkyně Thomassenové a soudce Maruste připojených k rozsudkům Ruianu proti Rumunsku (2003) a Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku (2000) a tvrdí, že se mohou vyskytnout výjimečné situace, které opravňují orgány k tomu, aby od výkonu rozhodnutí upustily, např. z důvodu změněného skutkového stavu (viz výše cit. Sylvester proti Rakousku). Taková situace existovala podle vlády i v projednávaných případech, kdy právo dětí zůstat v CEPSB muselo nutně převážit nad procesním právem adoptivních rodičů na výkon rozhodnutí, které by mohlo značně poznamenat budoucnost a rovnováhu nezletilých. V každém případě nelze stát činit odpovědným za to, že CEPSB jako soukromé zařízení odmítlo svěřit dívky stěžovatelům. Vláda také tvrdí, že při zkoumání dané otázky je třeba zohlednit snahy vlády a rumunské společnosti vůbec v oblasti ochrany dětí a mezinárodních adopcí. Vláda podotýká, že na žádost Evropské komise bylo v Rumunsku vyhlášeno moratorium na mezinárodní adopce, a to až do doby, dokud nebude rumunská legislativa způsobilá poskytnout právům dětí plnou ochranu.

B. Posouzení Soudem

Soud poznamenává, že rozhodnutí okresního soudu v Brasově ze dne 28. 9. 2000, stejně jako pozdější rozhodnutí téhož soudu ukládající CEPSB svěřit nezletilé stěžovatelům, zůstala nevykonána. Připomíná, že k výkonu takového typu rozhodnutí má dojít co nejrychleji, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztah mezi dítětem a tím z rodičů, který s ním nežije (viz Maire proti Portugalsku, 2003).

Soud považuje za důležité zopakovat, že podle judikatury chrání čl. 6 také realizaci konečných a závazných soudních rozhodnutí, která nemohou být v právním státě zbavena účinků na úkor jedné ze stran. Výkon soudního rozhodnutí tedy nemůže být zbytečně odkládán či zneplatňován (viz Hornsby proti Řecku, 1997; Burdov proti Rusku, 2002; Jasiuniene proti Litvě, 2003; Ruianu proti Rumunsku, 2003).

Soud podotýká, že v projednávaném případě běží exekuční řízení týkající se rozhodnutí vydaných ve prospěch stěžovatelů již od září 2000. Tuto situaci nelze v žádném případě přičítat stěžovatelům, kteří učinili náležité kroky k tomu, aby řízení bylo ukončeno a aby jim byly nezletilé dívky vydány. Soud souhlasí s vládou v tom, že soudní vykonavatelé nezůstali nečinní, nýbrž neustále vyzývali CEPSB, aby se podrobil vykonatelným soudním rozhodnutím. Je ovšem třeba konstatovat, že pokusy soudních vykonavatelů o nucenou exekuci rozhodnutí o adopci narazily na zjevný odpor soukromého zařízení CEPSB a zůstaly bez výsledku.

Zdálo by se tedy, že neúspěšný výkon zmíněných rozhodnutí byl zapříčiněn výhradně jednáním zaměstnanců CEPSB a jeho zakládajících členů, kteří podávali mnohé námitky proti exekuci a mařili pokusy soudních vykonavatelů. Namítá-li vláda, že jí nelze přičítat úkony soukromého zařízení, je třeba zkoumat, zda lze stát činit objektivně odpovědným za popsanou situaci.

Soud v této souvislosti vyzdvihuje, že přes veškeré snahy soudních vykonavatelů zůstaly jejich pokusy o výkon soudních rozhodnutí bez účinku; incident ze dne 3. 9. 2002 je toho názorným příkladem. Jednání CEPSB vůči soudním vykonavatelům, kteří jednali v zájmu dobrého výkonu spravedlnosti, bylo podle Soudu naprosto neslučitelné s jejich postavením nositelů veřejné moci a je třeba z něj vyvodit důsledky. V takové situaci je namístě, aby stát přijal nezbytná opatření k tomu, aby mohli vykonavatelé úspěšně plnit svou roli, a zajistil jim spolupráci dalších orgánů spojenou příp. i s donucením; v opačném případě totiž záruky, které účastník řízení požíval ve fázi soudního řízení, ztrácejí význam (viz, mutatis mutandis, výše cit. Hornsby proti Řecku).

Soud konstatuje, že nepříjemná situace, ve které se dne 3. 9. 2002 ocitl soudní vykonavatel pověřený exekucí rozhodnutí vydaných ve prospěch stěžovatelů, byla přímým důsledkem nedostatku spolupráce policejních orgánů. I přes mnohá legislativní opatření, ke kterým rumunský stát v této oblasti přistoupil, je třeba poznamenat, že v projednávaném případě nebyla nedostatečná spolupráce CEPSB s orgány veřejné moci nijak sankcionována.

Soud připouští, že použití síly k výkonu rozhodnutí by v tomto případě bylo velmi problematické. Faktem však zůstává, že pravomocná rozhodnutí o adopci, k jejichž výkonu nedošlo, tak byla zbavena jakékoliv závaznosti a zůstala pouhými doporučeními. Taková situace je však zásahem do právního státu, který je založen na svrchovanosti práva a na právní jistotě, i když existují jisté důvody, které by tuto situaci mohly ospravedlnit.

Tím, že vnitrostátní orgány po dobu tří let nepřijaly účinná opatření nezbytná ke splnění povinností vyplývajících z konečných a vykonatelných soudních rozhodnutí, byla ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zbavena jakéhokoliv účinku. Tento závěr je odůvodněn i nenapravitelnými důsledky, které mělo plynutí času na potencionální vztah mezi stěžovateli a jejich adoptivními dcerami. V tomto bodě Soud s politováním konstatuje, že šance na rozvinutí těchto vztahů se dnes zdají být minimální, zejména s ohledem na negativní postoj nezletilých, kterým je dnes již třináct let.

V projednávaných případech tedy došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě

Stěžovatelé si dále stěžují na to, že rumunské státní orgány odmítly umožnit jejich adoptivním dcerám opustit Rumunsko. Dovolávají se přitom čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4, jenž má následující znění:

" (...) Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní."

Vláda se domnívá, že toto tvrzení je třeba zkoumat výhradně pod úhlem výše uvedeného čl. 8. Dále pak popírá, že by stěžovatelé měli v tomto ohledu postavení poškozených, vzhledem k tomu, že právo zaručené uvedeným ustanovením je osobní a nepřenosné. Navíc nebyla svobodě pohybu nezletilých dívek kladena žádná překážka, neboť tyto mohou volně cestovat v rámci Rumunska i v zahraničí.

Stěžovatelé mají za to, že jsou přímo a osobně dotčeni zásahem do práva, které jejich adoptivním dcerám zaručuje čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4.

Třetí strany zdůrazňují, že Florentině ani Marianě nebylo nikdy bráněno opustit zemi a že zůstávají v CEPSB dobrovolně, přičemž kategoricky odmítají odjet do Itálie. V takovém případě pak nelze ani rumunský stát, ani CEPSB nutit k výkonu rozhodnutí o adopci.

Soud poznamenává, že stěžovatelé ve skutečnosti namítají porušení jejich vlastního práva na svobodu pohybu; pokud se jich ale uvedené porušení nepřímo dotýká, neuvedli žádné důvody, pro které se cítí osobně dotčeni tvrzenými omezeními.

V každém případě, i za předpokladu, že se stěžovatelé mohou považovat za "poškozené" ve smyslu čl. 34 Úmluvy, nezakládají uvedené skutečnosti žádné zdání porušení citovaného ustanovení. Z dokumentů předložených stranami naopak vyplývá, že Mariana i Florentina mohou volně a podle své vůle cestovat jak uvnitř země, tak za hranicemi, že pravidelně jezdí do školy, navštěvují své příbuzné, účastní se soudních jednání a podnikají v rámci CEPSB cesty do zahraničí. Ony samy pak popírají, že by jejich právo na svobodu pohybu bylo jakkoliv porušováno.

Soud se tedy domnívá, že v daném případě nelze dospět k závěru, že ustanovení čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 bylo porušeno.

Spravedlivé zadostiučinění

Z titulu materiální škody požadují stěžovatelé částku 5 708 EUR (první stěžovatelé) a 2 348,48 EUR (druzí stěžovatelé), kterou vyplatili za své cesty do Rumunska první stěžovatelé; dále uplatňují nárok na náhradu ušlého zisku za dobu strávenou v Rumunsku ve výši 2 360 EUR. Kromě toho se domáhají odškodnění morální újmy, kterou utrpěli oni sami i jejich adoptivní dcery, tvrdíce, že vývoj událostí pro ně byl velmi frustrující a poznamenal jejich původní pohnutky a přání založit rodinu prostřednictvím adopce. Výši částky ponechávají na uvážení Soudu, domnívají se však, že by neměla být nižší než 750 000 EUR pro každý pár.

Vláda se domnívá, že částky uplatněné z titulu materiální škody nikterak nesouvisejí s tvrzenými porušeními Úmluvy, neboť ke zmíněným cestám do Rumunska došlo ještě před rozhodnutími o adopci. Výši morální újmy vyčíslenou stěžovateli považuje za přehnanou a domnívá se, že takové požadavky se značně odchylují od účelu řízení před Soudem. Tvrdí také, že nelze vzít v potaz újmu, kterou údajně utrpěly nezletilé dívky, neboť ty nemají v dané věci postavení stěžovatelek.

Pokud jde o materiální škodu, Soud podotýká, že pouze část zmíněných finančních částek je v přímé příčinné souvislosti s porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které bylo konstatováno výše. Co se týká nemateriální škody, lze se podle něj domnívat, že stěžovatelé utrpěli jistou morální újmu, zejména z důvodu frustrace vyvolané tím, že konečná a pro ně příznivá soudní rozhodnutí nebyla po dlouhá léta vykonána, což vedlo k nezvratným následkům, přičemž tuto újmu nelze napravit pouhým konstatováním porušení. Částky, které stěžovatelé požadují, jsou však příliš vysoké.

Za těchto okolností, s ohledem na informace, které má k dispozici, a na zásady ekvity, přiznává Soud prvním stěžovatelům 12 000 EUR a druhým stěžovatelům 10 000 EUR, a to dohromady za veškerou újmu.

Z titulu nákladů řízení přiznává Soud prvním stěžovatelům částku 7 000 EUR a druhým stěžovatelům 6 000 EUR.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. pěti hlasy proti dvěma, že mezi stěžovateli a adoptovanými dívkami existuje pouto, které zakládá "rodinný život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy, který se tedy na tento případ aplikuje;

2. šesti hlasy proti jednomu, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

3. čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

4. jednomyslně, že čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě nebyl porušen;

5. pěti hlasy proti dvěma, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit prvním stěžovatelům 12 000 EUR za materiální a morální újmu a 7 000 EUR za náklady řízení a druhým stěžovatelům 10 000 EUR za materiální a morální újmu a 6 000 za náklady řízení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

6. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Costy, částečně nesouhlasné stanovisko soudců Loucaidese a Birsana a nesouhlasné stanovisko soudkyně Thomassenové, ke kterému se připojil soudce Jungwiert.







© Wolters Kluwer ČR, a. s.