Haase proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 11057/02

Dne 8. dubna 2004 vyhlásil předseda senátu 3. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Haase proti Německu.

Soud rozhodoval v senátu (2. sekce) složeném z následujících soudců: I. Cabral Barreto, předseda senátu (Portugalsko), G. Ress (Německo), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), P. Kuris (Litva), B. Zupančič (Slovinsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), K. Traja (Albánie).

Stěžovatelé, paní Cornelia Haase (nar. 1968, dále jen "paní H.") a pan Josef Haase (nar. 1967, dále jen "pan H."), žijí v Altenbergu (Německo).

Paní H. je matkou dvanácti dětí. Z manželství s panem M. se jí narodilo sedm dětí: Alexander (nar. 1988), Ramona (1987), Sascha (1986), Matthias (1985), Timo (1990) a dvojčata Lisa-Marie a Nico (nar. 1992). S druhým manželem, panem H., má pět dětí: Annu-Karinu (1995), Sandru-Kristin (1998), Maurice-Pascala (nar. 2000) a Lauru-Michelle (nar. 11. 12. 2001). V prosinci 2003 porodila své poslední dítě.

V roce 1993 se vztah mezi paní H. a panem M. zhoršil. V dubnu 1993 pan M. zahájil rozvodové řízení a požádal o svěření dětí do své péče. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 1993 Okresní soud v Münsteru (dále jen "Okresní soud") svěřil tři mladší děti, Tima, Lisu-Marii a Nica, do péče paní H. a čtyři starší děti jejímu prvnímu manželovi. Úřad pro děti, mládež a rodinu (Amt für Kinder, Jugendliche und Familien, dále jen "úřad") v Münsteru se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale v září 1994 odvolání stáhl. V prosinci 1993 se paní H. s třemi dětmi nastěhovala k současnému manželovi. Okresní soud rozvedl dne 18. 11. 1994 manželství paní H. a pana M. Stěžovatelé jsou manželi od prosince 1994.

Řízení odnětí rodičovské odpovědnosti stěžovatelů

V únoru 2001 paní H. požádala úřad o pomoc rodině. Aby ji mohli obdržet, souhlasili stěžovatelé s tím, že rodinná situace bude posouzena psychologem. V květnu 2001 městský sociální úřad pověřil znalce G. vypracováním zprávy. Znalec se setkal s paní H. a třemi jejími dětmi ve dnech 26. 9. a 11., 15., 17. a 22. 10. 2001 u ní doma.

Protože stěžovatelka byla toho názoru, že otázky kladené dětem nebyly podstatné pro účely poskytnutí pomoci, a vzhledem k námitkám znalce k účasti paní H. na jeho setkání s učiteli dětí, odmítli stěžovatelé dále spolupracovat.

Znalec předložil svoji zprávu úřadu dne 17. 12. 2001. Podle ní nedostatky v péči o děti a podmínky v domácnosti vážně ohrožovaly vývoj dětí. Stěžovatelka byla opakovaně na děti nepřiměřeně přísná a bila je. Děti potřebovaly být dlouhodobě v bezpečném prostředí a jejich další kontakt s matkou měl být znemožněn.

Ten samý den úřad požádal Okresní soud o předběžné nařízení (einstweilige Anordnung) k odnětí rodičovských práv matky k sedmi dětem. Stejný den Okresní soud, bez výslechu rodičů nebo jejich dětí, požadované nařízení vydal. Stěžovatelé byli vyzváni k urychlenému předání dětí úřadu. Příslušný úředník měl oprávnění k převzetí dětí i za použití síly. Soud vycházel zejména z psychologické zprávy, když shledal, že rodiče nejsou schopni dětem poskytnout uspokojivou péči a vzdělání a zneužívání rodičovské autority ohrožuje fyzický, mentální a psychický vývoj dětí do takové míry, že pouze jejich oddělení od rodičů se jeví jako jediné možné řešení k jejich ochraně. Okresní soud odkázal na relevantní ustanovení Občanského zákoníku.

Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2001 Okresní soud doplnil své rozhodnutí z předchozího dne, když zakázal veškerý kontakt mezi stěžovateli a jejich dětmi a dětmi z prvního manželství paní H., tedy s Timem, Nicem a Lisou-Marií. Kde se děti zdržují, nebylo rodičům oznámeno. Došlo dále k zákazu styku čtyř dětí z prvního manželství s paní H. Ta se nesměla přiblížit na vzdálenost kratší než 500 metrů k místu pobytu a škole čtyř dalších dětí. Soud byl toho názoru, že zpráva byla dostatečným důkazem proto, že oddělení dětí bylo nezbytné pro jejich ochranu. Bylo dále prokázáno, že rodiče se všemi prostředky pokusí na děti vyvíjet nátlak. Proto za účelem zabránění stresu dětí byla tato opatření v jejich nejlepším zájmu. Rodiče byli vyzváni, aby přijatá opatření akceptovali a přispěli k uklidnění situace. Přístup úřadu částečně vyhověl projevenému přání dětí. Soud uzavřel, že provedená opatření jsou přiměřená naléhavým potřebám a objektivním zájmům všech dětí.

Děti byly odvezeny v tento den okolo poledne ze tří škol, školky a domu a byly umístěny do třech pěstounských domů. Nejmladší dcera Laura-Michelle, sedm dní stará, byla odvezena z nemocnice a dána do pěstounské rodiny.

V dopise z 18. 12. 2001 si MUDr. W., gynekolog a primář nemocnice v Münsteru, stěžoval Okresnímu soudu na jednání úřadů. Uvedl, že podle telefonního rozhovoru ze dne 17. 12. 2001 mělo být šest dětí paní H. a novorozeně v nemocnici odňato matce bez jejího vědomí. Pacientce to mělo být oznámeno poté, co bylo novorozeně odvezeno. Personál měl dítě přinést ke vchodu a předat je taxi službě. On i jeho personál byli překvapeni a šokováni rychlostí, jakou mělo být vše provedeno, a toto jednání považuje za urážku jak paní H., tak lékařského personálu. Paní H. byla v péči nemocnice od roku 1992 a vždy vzbuzovala dojem velmi odpovědné osoby. Během těhotenství chodila pravidelně na kontroly, a když ji doprovázely děti, chovaly se slušně, byly přátelské a dobře vychované. Nejevily žádné známky, že byly nějak zanedbávané nebo týrané.

Úřad informoval stěžovatele, že dětem poskytl finanční pomoc 4 000 EUR měsíčně a že rodiče mají k těmto prostředkům přispět podle svých finančních možností.

Stěžovatelé se dne 19. 12. 2001 odvolali proti rozhodnutí ze 17. 12. 2001. Uvedli, že je nepochopitelné, že v souvislosti s pomocí rodině byla vypracována zpráva o schopnosti rodičů vychovávat děti a že o této zprávě nebyli informováni. Napadené rozhodnutí bylo neočekávané a bylo vydáno v okamžiku, když paní H. byla v kritickém zdravotním stavu po porodu dítěte. Navrhli svědky, kteří by potvrdili, že děti nebyly týrané, ale byly vychovávané s láskou a porozuměním.

Jednání Okresního soudu se konalo dne 7. 1. 2002 v přítomnosti stěžovatelů a jejich právníka, prvního manžela paní H., zástupců úřadu, mateřské školy a znalce G. Čtyři svědci stěžovatelů nebyli vyslechnuti a museli opustit soudní místnost.

Soud pověřil znalce G. pokračováním posuzování stavu zbývajících dětí a dokončením zprávy. Ustanovil dále nového znalce H., aby posoudil schopnost rodičů vychovávat své děti. V následujících rozhovorech požádali stěžovatelé znalce o nahrávání rozhovorů na magnetofonovou kazetu. Když to odmítl, nechtěli s ním dále spolupracovat.

Odvolací soud (Oberlandesgericht) v Hammu odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí z 17. 12. 2001 zamítl dne 1. 3. 2002. Poznamenal, že provedená opatření jsou oprávněná. Znalec uvedl, že základní potřeby dětí nebyly uspokojovány a že násilí a permanentní nedostatek ve všech oblastech byly součástí každodenního života dětí. Bylo proto nutné ukončit ohrožení řádného vývoje dětí. Nová zpráva se očekávala v polovině dubna 2002. Odvolací soud proto shledal, že odvolání je možné zamítnout bez nařízení jednání. Bylo proti zájmům dětí vzít je z jejich nového prostředí a vrátit zpět do bývalé rodiny, když by krátce nato mohly být rodičům znovu odňaty.

Stěžovatelé dne 8. 3. 2002 podali námitku podjatosti proti soudci Okresního soudu.

Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) dne 4. 4. 2002, v senátu složeném ze tří soudců, zamítl žádost stěžovatelů o vydání předběžného nařízení. Shledal, že ústavní stížnost nebyla ani nepřijatelná, ani zjevně neopodstatněná. Existovaly pochybnosti, zejména pokud jde o to, zda soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivé řízení a jejich právo na respektování jejich rodinného života. Kdyby však bylo požadované nařízení vydáno a později by byla podaná ústavní stížnost zamítnuta, musely by být děti opět rodičům odňaty a umístěny jinam. Vzhledem k tomu, že zpráva měla být dokončena v polovině srpna 2002, měli stěžovatelé spíše počkat na výsledek řízení, než se pokoušet děti odejmout z jejich současného prostředí. Dalo se předpokládat, že příslušné soudy provedou řízení vzhledem k projednávané záležitosti urychleně.

Okresní soud dne 10. 4. 2002 zamítl námitku podjatosti proti soudci a následující den proti znalci G. Dne 19. 4. 2002 ustanovil dětem v řízení opatrovníka. Vyzval znalce, aby předložili výsledky svých zkoumání. Ustanovil nového znalce, profesorku K., za účelem zjištění, zda oddělení dětí od rodiny bylo jedinou možností, jak se vyhnout ohrožení jejich vývoje.

Profesorka K. uskutečnila šestihodinový rozhovor se stěžovateli u nich doma.

Spolkový ústavní soud dne 21. 6. 2002, v senátu složeném ze tří soudců, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2002 a Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001 a vrátil případ zpět Okresnímu soudu. Stížnosti stěžovatelů na rozhodnutí Okresního soudu z 18. 12. 2001 a 7. 1. 2002 prohlásil za nepřijatelné, protože se proti nim stěžovatelé neodvolali. Pokud byla ústavní stížnost přijatelná, Ústavní soud uvedl, že v souladu se zásadami své judikatury rozhodnutí Okresního soudu a odvolacího soudu porušila rodinná práva stěžovatelů, jak jsou zaručena čl. 6 odst. 2 první větou Ústavy posuzováno ve spojení s čl. 6 odst. 3. Existovaly vážné pochybnosti, zda soudy při vydání rozhodnutí respektovaly význam rodičovských práv a zda dostatečně vzaly v úvahu zásadu proporcionality. Nebyla přiměřeně posuzována otázka, zda důkazy prokázaly, že existovalo riziko újmy dětí. Oba soudy pouze odkázaly na zprávu úřadu a zprávu znalce. Z jejich rozhodnutí nevyplývá, zda závěry expertů vycházely z řádných zjištění. Rovněž nebyly vyslechnuty děti a ostatní účastníci řízení. Nařízená opatření vedla k drastické změně života všech dotčených osob a byla zvláště značným zasahováním do rodičovských práv. Před přijetím rozhodnutí nebylo provedeno žádné šetření. Soud neměl informace o možném dopadu svého rozhodnutí, neboť úřad ani znalec se k této otázce nevyjádřili. Při zkoumání výhod a nevýhod bylo ale nutné zvážit, že oddělení dětí od jejich rodičů mohlo ohrozit jejich vývoj, zejména první roky života.

Soudy dále neobjasnily rozpor mezi závěry zprávy, podle níž stěžovatelé nebyli připraveni spolupracovat, a skutečností, že paní H. sama požádala o výchovnou pomoc. Nebylo jasné, zda a do jaké míry stěžovatelé odmítli kontakt nebo pomoc nabízenou úřadem, která "konkrétní opatření pomoci" byla provedena v minulosti a proč nebyla úspěšná. Okresní soud měl nejprve objasnit vzniklé otázky a mezitím přijmout alternativní dočasná opatření, když existovaly vážné obavy, že blaho dětí je ohroženo.

Podle Spolkového ústavního soudu nelze vyloučit, že před skončením řízení o meritu věci vydá Okresní soud další rozhodnutí. Pokud ano, měl by se zaměřit na pečlivé zkoumání, zda ve světle důkazů získaných v mezidobí je trvající oddělení dětí od rodičů stále odůvodněné a zda opakovaná změna jejich místa pobytu je v jejich nejlepším zájmu. Kdyby shledal, že současnou situaci je třeba zachovat, měl by zvážit, zda poskytnout stěžovatelům právo na styk s dětmi a zda při zachování zásady proporcionality by účinky takového rozhodnutí měly být časově omezeny.

Děti z prvního manželství, Timo, Nico, Anna-Karina a Lisa byly vyslechnuty soudcem Okresního soudu ve dnech 13. a 14. 6. 2002. Podle záznamu se Timo chtěl vrátit k rodičům. Věděl, že pro umístění jeho a jeho sourozenců do jiného prostředí existovaly určité důvody, a potvrdil, že měl doma hodně práce a panovalo zde stálé napětí. Poslal svým bratrům a sestrám pozdravy.

Nico, Anna-Karina a Lisa byli vyslechnuti na jiném místě. Nico uvedl, že chce vědět, zda jsou jeho rodiče a jeho "oblíbený" otec (Lieblingsvater) v pořádku. Ptal se, proč nemůže být se svým "oblíbeným" otcem a jestli by se někdo, jeho rodiče, jeho otec nebo Maurice, na něj nemohli přijít podívat. Lisa a Anna zůstaly s ním a podle nich byli v pořádku. Lisa se také chtěla vrátit domů. Nico nadiktoval následující vzkaz na diktafon: "Milý Sašo (jeho oblíbený bratr), milé sestry Liso a Ramono, milý Alexi, je škoda, že se nemůžeme vidět..." Saša, Matthias, Ramona, Alex, jeho oblíbený otec a jeho rodiče by ho měli přijít navštívit.

Následující vzkaz byl nahrán pro matku: "Milá mami, je škoda, že tady nejsi, hodně pozdravů od Maurice a Sandry a Tima a Lisy. Lisa a Anna jsou v pořádku. Snad by ses na nás mohla přijít podívat? Nebo to není možné?"

Anna-Karina uvedla, že je v pořádku. Byla ve společnosti Lisy a Nica. Každý říkal, že má říci rodičům, že je vše v pořádku. Pak uvedla, že se jí tam nelíbí.

Lisa-Marie litovala, že "chudák Sandra" byla sama, bez žádného dalšího člena rodiny. Sama by to nikdy nesnesla. Musela chránit Nica a Annu. To byla její povinnost jako starší sestry. Nico tam byl velmi často bit. Neznala důvod. Na otázku uvedla, že dělala své domácí úkoly pečlivě a že jí to ve škole šlo. Doma málem při psaní domácích úkolů usnula. Na otázku, jestli má soudce něco vyřídit, odpověděla, že se jí místo nelíbí a že se chce vrátit domů. Vychovatelé jí však nevěřili. Neměla je ráda. Nechtěla jít do jiného zařízení. Chtěla se vrátit domů. Kdyby se domů nemohla vrátit, chtěla alespoň vidět své bratry a sestry, rodiče a nevlastního otce. Chybělo jí, že nemůže Maurice občas ukládat ke spánku. Když jí bylo řečeno, že se Nico chce vrátit ke svému "oblíbenému" otci, Lisa-Marie odpověděla, že na rozdíl od Nica má ráda jak svého, otce tak nevlastního otce.

Následkem rozhodnutí Spolkového ústavního soudu nařídil Okresní soud dne 24. 6. 2002 jednání na 1. 7. 2002 o žádosti úřadu o dočasném zrušení rodičovských práv stěžovatelů k dětem.

Dne 1. 7. 2002 se u Okresního soudu konalo jednání, kterého se zúčastnili mj. stěžovatelé zastoupení advokátem, první manžel paní H., opatrovník, právník a zástupci úřadu, znalci G. a profesorka K. a pediatr dětí MUDr. J. Profesorka K. uvedla podrobnosti návštěvy domu stěžovatelů dne 11. 1. 2002 a shrnula obsah rozhovorů. Poté, co profesorka K. prostudovala rozsáhlý spis týkající se stěžovatelů a zprávu znalce G., nemohla potvrdit, že by závěry ve zprávě byly mylné. Vyjádřila názor, že by se děti neměly ke stěžovatelům vrátit.

Pediatr MUDr. J. uvedl, že ošetřoval od narození všechny děti, kromě dcery narozené v prosinci 2001. Ačkoli o problémech dětí věděl, zejména problémech s Nicem, stěžovatelé na něj udělali dobrý dojem. Byla to velká rodina s mnoha dětmi, ale stěžovatelé byli milujícími rodiči, kteří se o děti skvěle starali. Nic nenasvědčovalo tomu, že by děti byly bity nebo jinak zneužívány.

Opatrovník dětí byl proti kontaktům mezi stěžovateli a dětmi.

Ten samý den Okresní soud předběžným opatřením dočasně převedl péči o děti na úřad a potvrdil své rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001. Znalkyně byla vyzvána, aby svoji zprávu dokončila, zejména se měla vyjádřit k otázce, zda je v nejlepším zájmu dětí ponechat zákaz styku s rodiči, jestli umožnit styk dětí se staršími dětmi z prvního manželství, Matthiasem, Sašou, Ramonou a Alexandrem, a pokud ano, jak takové kontakty zařídit, aby bylo uchováno v tajnosti místo pobytu dětí. Soud vycházel zejména ze závěrů znalce G., že separace rodičů a dětí má být zachována. Stěžovatelé nebyli schopni děti vychovávat kvůli svým vlastním základním a nenapravitelným výchovným nedostatkům a zneužívání své výchovné autority. Děti vykazovaly nezvyklé znaky chování. Byly bity a zamykány. Čtyři starší děti z prvního manželství schvalovaly separaci mladších dětí od své matky a odmítly s ní jakýkoli kontakt. Jediným důvodem, proč se paní H. snažila vzbuzovat pozitivní dojem, bylo to, že chtěla získat podporu ostatních. Soud poznamenal, že profesorka K. ještě svoji zprávu nedokončila. Potvrdila však závěry znalce G. a uvedla, že pro separaci dětí od rodičů neexistuje alternativa. Podle ní paní H. uspokojovala výlučně své potřeby a odmítala přijmout výchovnou pomoc, aby zmenšila své vlastní nedostatky. V roce 1994 se rozhodla nepodstoupit terapii. Profesorka K. shledala, že zprávě znalce G. nelze odporovat. Soud uvedl, že četné písemné svědecké výpovědi předložené stěžovateli potvrzující, že děti nebyly bity a týrány, nejsou dostatečným důkazem v jejich prospěch. Újma, jako je slovní krutost, může být psychologické povahy. Výpověď Lisy-Marie, že si přeje vrátit se ke stěžovatelům, neodráží její skutečný úmysl, ale je ovlivněna loajalitou. Jak potvrdila profesorka K. po rozhovoru se stěžovateli, citové vztahy k dětem se u paní H. ochlazovaly s každým dalším těhotenstvím.

Stěžovatelé se dne 16. 7. 2002 proti tomuto rozhodnutí odvolali k odvolacímu soudu v Hammu.

Dne 20. 8. 2002 namítali podjatost profesorky K. Uvedli, že záměrně protahuje vypracování své zprávy, aby byly děti od rodičů déle odděleny. Nedalo se předpokládat, že jedná v nejlepším zájmu dětí. Aniž by je viděla, navrhla, aby byly od rodičů odděleny. Její nepřátelské chování ve vztahu k nim, když s nimi vedla rozhovor u nich doma dne 11. 6. 2002, a odkaz na rozvodové problémy paní H. v roce 1993 potvrzují názor, že není nestranná.

Stěžovatelé podali dne 18. 9. 2002 námitku podjatosti proti soudci Okresního soudu. Odkázali na předchozí rozhodnutí tohoto soudce ve prospěch úřadu, které, jak tvrdili, bylo v rozporu s doporučeními znalců.

Dne 23. 9. 2002 to soudce odmítl.

Okresní soud 7. 10. 2002 námitku jako neopodstatněnou zamítl.

Odvolací soud zamítl 10. 12. 2002 odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního soudu ze dne 7. 10. 2002.

Dne 19. 12. 2002 Okresní soud zamítl námitku podjatosti proti profesorce K.

Ta předložila svoji zprávu 13. 1. 2003 a potvrdila své předchozí závěry.

Spolkový ústavní soud, v senátu složeném ze tří soudců, se dne 19. 2. 2003 odmítl zabývat ústavními stížnostmi stěžovatelů proti rozhodnutím ze 7. 10. 2002 a 10. 12. 2002.

Dne 18. 2. 2003 se u Okresního soudu konalo jednání. Stěžovatelé, opatrovník dětí a znalci G. a K. byli přítomni. Opatrovník uvedl, že děti se změně podmínek přizpůsobily a jsou s novou situací spokojeny.

Tři děti, Matthias, Saša a Alexander, žijící se svým otcem, byly Okresním soudem dne 4. 3. 2003 jednotlivě vyslechnuty. Matku nechtěly vidět.

Rozhodnutím o meritu věci dne 6. 3. 2003 Okresní soud odňal stěžovatelům rodičovská práva k jejich čtyřem dětem a třem dětem z prvního manželství, které s nimi předtím žily, a zakázal jim s nimi styk až do června 2004. Dané rozhodnutí vycházelo z čl. 6 odst. 3 Ústavy a bylo nezbytné v demokratické společnosti pro ochranu zdraví a práv dětí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl, že situace v domácnosti byla obtížná a že děti byly v ohrožení. Stěžovatelé, zejména paní H., nebyli schopni chápat potřeby dětí a v přítomnosti paní H. nebylo možno provádět jakákoli výchovná opatření. Podmínky, v nichž děti vyrůstaly, byly naprosto nedostatečné. Děti dělaly v pěstounských rodinách pokroky, získaly důvěru a vykazovaly méně výchovných poruch.

Dalším rozhodnutím ze stejného dne zakázal Okresní soud paní H. styk s jejími čtyřmi nejstaršími dětmi, Matthiasem, Sašou, Ramonou a Alexandrem před koncem roku 2004 (resp., pokud jde o nejstaršího Matthiase, před tím, než dosáhne plnoletosti).

Stěžovatelé se proti těmto rozhodnutím odvolali.

Stěžovatelé se dne 6. 3. 2002 obrátili na Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud"). Tvrdili, že odnětí rodičovských práv k jejich čtyřem dětem a třem dětem paní H. z prvního manželství a zákaz styku s dětmi je porušením čl. 8 Úmluvy. Namítali rovněž nespravedlnost soudního řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stížnost byla přidělena 3. sekci Soudu. Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2003 prohlásil Soud stížnost za přijatelnou.

A. Nové materiály předložené stranami

Vláda tvrdí, že se Soud ve svém rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti zabýval množstvím rozhodnutí předložených po rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 6. 2002, aniž by vládu vyzval k předložení jejího stanoviska.

Jak již Soud konstatoval (viz Sahin proti Německu, 2003, K. a T. proti Finsku, 2001), nic mu nebrání vzít v úvahu další informace a argumenty při posuzování merita stížnosti, pokud je považuje za významné (viz např. mutatis mutandis , Ollson proti Švédsku, 1988, McMichael proti Spojenému království, 1995).

Na druhé straně Soud zdůrazňuje, že projednávaný případ se netýká rozhodnutí o meritu vydanému Okresním soudem dne 6. 3. 2003. Toto rozhodnutí není součástí stížnosti, která byla prohlášena za přijatelnou.

A. Předběžné námitky vlády

1. Nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků

Vláda vznesla předběžnou námitku nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků podle čl. 35 Úmluvy, jak ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu ze dne 18. 12. 2001, pokud jde o styk s dětmi, tak rozhodnutí tohoto soudu o meritu, proti němuž stále probíhalo odvolací řízení. Odkázala na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 6. 2002, kterým byla stížnost stěžovatelů, směřující proti rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, prohlášena za nepřijatelnou, protože se proti ní stěžovatelé v souladu s § 19 relevantního zákona neodvolali.

Stěžovatelé uznávají, že se proti rozhodnutí Okresního soudu ze dne 18. 12. 2001 neodvolali. Podle jejich názoru bylo toto opomenutí bezvýznamné, protože se odvolali proti rozhodnutí, kterým byla zrušena jejich rodičovská práva. Rodičovská práva zahrnovala právo na styk s dětmi. Stěžovatelé se rovněž hájili finančními problémy.

Soud připomíná, že ve svém rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti spojil otázku nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků s meritem věci. To však neznamená, že Soud nemůže znovu zkoumat otázky týkající se přijatelnosti (viz čl. 35 odst. 4 Úmluvy , který umožňuje Soudu "odmítnout každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou... v jakékoli fázi řízení").

Soud poznamenává, že vláda vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků ve fázi úvodního zkoumání přijatelnosti. Může jí tedy znovu namítat.

Soud opakuje, že pravidlo vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků obsažené v čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby stěžovatelé pro nápravu tvrzených porušení využili nejprve opravné prostředky, které jsou ve vnitrostátním právním systému dostupné a dostatečné. Čl. 35 odst. 1 rovněž vyžaduje, aby stížnosti, které mají být následně postoupeny Soudu, byly nejprve předloženy příslušnému vnitrostátnímu orgánu v souladu s formálními požadavky stanovenými vnitrostátním právem (viz Cardot proti Francii, 1991, Akdivar a další proti Turecku, 1996, Aksoy proti Turecku, 1996, Sarli proti Turecku, 2001).

Soud poznamenává, že v projednávaném případě Spolkový ústavní soud prohlásil ústavní stížnost stěžovatelů, pokud směřovala proti rozhodnutí Okresního soudu ze dne 18. 12. 2001, za nepřijatelnou, protože se stěžovatelé předtím neodvolali k odvolacímu soudu v Hammu. Stěžovatelé tedy nevyhověli formálním požadavkům stanoveným německým právem a neposkytli Spolkovému ústavnímu soudu možnost zabránit nebo napravit tvrzená porušení (viz mj. Remli proti Francii, 1996). Z projednávaného případu nevyplývají zvláštní okolnosti, které by stěžovatele podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva zbavily povinnosti vyčerpat vnitrostátní opravné prostředky, které byly k dispozici.

Stěžovatelé tedy nevyhověli podmínce vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu ze dne 18. 12. 2001 o zákazu styku mezi stěžovateli a jejich dětmi a třemi dětmi z prvního manželství, Timem, Nicem a Lisou-Marií.

Co s týká rozhodnutí Okresního soudu ze dne 6. 3. 2003, Soud připomíná, že toto rozhodnutí není součástí předložené stížnosti.

Na straně druhé vyčerpali stěžovatelé vnitrostátní opravné prostředky, pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001 a rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 6. 2002.

1. Ztráta postavení "poškozeného"

Vláda tvrdí, že Spolkový ústavní soud zrušil rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001 a odvolacího soudu v Hammu ze dne 1. 3. 2002, a že z tohoto důvodu zasahování do práv stěžovatelů přestalo existovat. Uvedla dále, že se stěžovatelů již také netýká předběžné nařízení Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001, neboť bylo nahrazeno rozhodnutím Okresního soudu o meritu ze dne 6. 3. 2003. Podle vlády se to samé odůvodnění musí aplikovat na rozhodnutí Okresního soudu ze dne 1. 7. 2002, kterým bylo nařízeno dočasné opatření.

Stěžovatelé tvrdí, že ačkoli rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001, kterým byla zrušena rodičovská práva, bylo Spolkovým ústavním soudem zrušeno, ke svým dětem nemají přístup.

I za předpokladu, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 6. 2002 by bylo možné považovat za uznání tvrzeného porušení čl. 8 Úmluvy, je Soud toho názoru, že rozhodnutí nemělo de facto žádný odkladný nebo opravný účinek ve vztahu k opatřením přijatým na základě rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001.

K rozhodnutí o meritu věci vydanému dne 6. 3. 2003 Soud poznamenává, že uváděné důvody jsou v podstatě stejné jako ty v předběžném nařízení. Dodatečným důvodem pro předběžné nařízení byla naléhavost situace vyplývající z náhlého odnětí dětí stěžovatelům a jeho následků pro rodinný život stěžovatelů.

Soud konstatuje, že stěžovatelé mohou tvrdit, že jsou "poškozenými" ve smyslu čl. 34 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelé tvrdí, že jim byla odňata rodičovská práva a děti byly vzaty do veřejné péče. Namítají rovněž způsob, jakým byla daná rozhodnutí provedena. Uvádějí, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví (...) nebo ochrany práv a svobod jiných."

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelé

Stěžovatelé zdůraznili, že jakmile znalec G. předložil dne 17. 12. 2001 svoji zprávu úřadu, požádal Okresní soud o předběžné opatření, kterým ten samý den odejmul stěžovatelům rodičovská práva a nařídil odebrání dětí, jak požadoval úřad. Zpochybňují, zda taková úzká spolupráce obou orgánů byla v souladu se zásadami právního státu a principem účinné soudní kontroly.

Tvrdí, že vzetí dětí do veřejné péče a jejich odebrání z domova bylo extrémně krutým opatřením. Nebylo patřičné odkazovat na vyšetřování konané v roce 1992 a 1993 a nařídit daná opatření, aniž by stěžovatelé byli, stejně jako další svědci, vyslechnuti. Zejména odnětí Laury-Michelle krátce po jejím narození je závažným porušením čl. 8 Úmluvy a je ho třeba posuzovat jako nelidské zacházení jak ve vztahu k matce, tak dítěti. Odnětí novorozence neumožnilo paní H. kojit, což jí způsobilo zdravotní problémy. Toto dítě nebylo ani zmíněno ve zprávě znalce, ani součástí žádosti úřadu k Okresnímu soudu. Odvoz Laury-Michelle z nemocnice byl proto nezákonný. I přes rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 22. 6. 2002 byli stále dotčeni rozhodnutím Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001, protože byli odděleni od dětí, přičemž některé z dětí byly odděleny od sebe navzájem.

Prohlášení pediatra MUDr. J., který znal děti kromě( Laury-Michelle) od narození, nebylo dostatečně Okresním soudem vzato v úvahu. Napadajíce závěry znalců G. a profesorky K. stěžovatelé uvedli, že neexistovaly dostatečné důkazy prokazující, že nebyli schopni své děti vychovávat. Profesorka K. vycházela z písemné zprávy sociální pracovnice ze dne 17. 5. 1993, která byla vyhotovena v kritické době, když paní H. bylo 25 let a rozváděla se se svým prvním manželem. Okresní soud postavil své rozhodnutí z března 2003 do značné míry na této zprávě. Profesorka K. odkázala ve své zprávě na spisy, které jí dal k dispozici úřad, a zprávu znalce G., místo aby vycházela ze svých vlastních poznatků. Užívání léků jedním dítětem, jak zmiňuje zpráva profesorky K., byla jen jednorázová událost, když se čtyřletá dcera dostala nešťastnou náhodou k lékům. Po dobu čtyř let nebyly ze strany pediatra MUDr. J. A. a gynekologa MUDr. W. zjištěny žádné nedostatky v péči a výchově dětí. Nikdy nebylo oznámeno, že jejich děti byly oběťmi násilí nebo zanedbání výchovy. Na problémy s jedním synem upozornila paní H. sama. Úřad toto považoval za nedostatek výchovných schopností. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na zprávy dvou soukromých znalců, které konzultovali v červnu a červenci 2002.

2. Vláda

Vláda uvádí, že odnětím rodičovských práv stěžovatelům a převzetím péče o děti nedošlo k žádnému porušení čl. 8 Úmluvy. Zásah do jejich práva na respektování rodinného života byl v souladu se zákonem a daná rozhodnutí měla chránit nejlepší zájmy dětí, a byla tudíž "nezbytná v demokratické společnosti".

Rozhodnutí odejmout stěžovatelům rodičovská práva k jejich dětem a dětem paní H. z prvního manželství, které s nimi žily, vycházelo z § 1666 a 1666a Občanského zákoníku. Fyzický a psychický stav dětí by byl následkem zneužívání rodičovské autority a zanedbání výchovy vážně ohrožen, kdyby se musely k rodičům vrátit. Žádné jiné opatření by nebylo přiměřené. Okresní soud vycházel ze všech dostupných informací, které měl v dané době k dispozici: zpráv znalce G. ze 17. a 18. 12. 2001, výpovědi profesorky K. na jednání ze dne 1. 7. 2002, výslechu stěžovatelů a dětí Anny-Kariny, Lisy-Marie, Nica, Tima také ustanovil dětem opatrovníka a požádal ho o jeho posouzení situace.

Závěry znalce G., že oddělení dětí od stěžovatelů bylo jediným řešením, jak vyloučit všechna nebezpečí pro děti, byly potvrzeny druhým znalcem, profesorkou K.

Podle ní by blaho dětí bylo ohroženo, kdyby byl rodičům umožněn k dětem přístup, protože matka naprosto nechápala nutnost pro oddělení dětí a nebyla připravena dodržet pravidla kontaktu. To samé platí pro pana H. Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu ze dne 6. 3. 2003, vláda uvádí, že napadené opatření bylo zaměřeno na ochranu zájmů dětí, bylo přiměřené tomuto, účelu a bylo tudíž nezbytné v demokratické společnosti, jak vyžaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

B. Posouzení Soudem

1. Zda došlo k zásahu do práva stěžovatelů na respektování jejich rodinného života

Judikatura Soudu stanoví, že spolužití rodiče a dítěte je základním prvkem rodinného života a vnitrostátní opatření bránící jeho výkonu jsou zásahem do práva chráněného čl. 8 Úmluvy (viz mj. Johansen proti Norsku, 1996). Napadená opatření jsou zjevným zásahem do práva stěžovatelů na respektování jejich práva na rodinný život, jak stanoví čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

2. Zda byl zásah oprávněný

Zásah do práva na respektování rodinného života je porušením čl. 8, pokud není "v souladu se zákonem", nemá legitimní cíl či cíle podle čl. 8 odst. 2 a "není nezbytné v demokratické společnosti" pro výše uvedený cíl či cíle.

Ačkoli základním cílem čl. 8 je ochrana jednotlivce proti svévolným akcím veřejných orgánů, může kromě toho existovat pozitivní povinnost obsažená v účinném "respektování" rodinného života. Tudíž, když byla zjištěna existence rodinného vztahu, musí stát zásadně jednat způsobem umožňujícím rozvoj těchto vztahů a přijmout opatření, umožňující rodičům a dětem jejich spolužití (viz mj. Eriksson proti Švédsku, 1989, Gnahoré proti Francii, 2000).

Hranice mezi pozitivními a negativními povinnostmi státu podle tohoto ustanovení není přesně definována. Pozornost musí být věnována spravedlivé rovnováze mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku a v obou případech má stát určitou míru uvážení (viz mj. W., B. a R. Proti Spojenému království, 1987, a výše cit. Gnahoré).

a) "v souladu se zákonem"

Základem pro namítané zasahování byla relevantní ustanovení § 1666 a § 1666a Občanského zákoníku.

b) legitimní cíl

Podle názoru Soudu byla soudní rozhodnutí, která stěžovatelé namítají, zaměřená na ochranu "zdraví a morálky" a "práv a svobod" dětí. Sledovala tedy legitimní cíle ve smyslu druhého odstavce čl. 8.

c) "nezbytné v demokratické společnosti"

(i) Obecné principy

Při posuzování, zda napadená opatření byla "nezbytná v demokratické společnosti", musí Soud uvážit, zda ve světle případu jako celku byly důvody k zasahování významné a dostatečné pro účely druhého odstavce čl. 8 Úmluvy. Pojem nezbytnost znamená, že zasahování odpovídá naléhavé společenské potřebě a zejména, že je přiměřené sledovanému legitimnímu cíli (viz mj. výše cit. Gnahoré).

Co je v nejlepším zájmu dítěte, má v každém případě tohoto druhu zásadní význam. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní orgány těží z přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami, není úlohou Soudu nahrazovat tyto orgány při zkoumání jejich odpovědnosti za úpravu veřejné péče o dítě a práv rodičů, jejichž, děti byly do péče vzaty, ale zejména přezkoumat podle Úmluvy rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich pravomoci (viz Hokkanen proti Finsku, 1994, Kutzner proti Německu, 2002, Sommerfeld proti Německu, 2003). Soud je v projednávaném případě spokojen s tím, že existovaly okolnosti ospravedlňující odnětí dítěte, a je na daném státu zjistit, zda bylo provedeno řádné posouzení dopadu daného opatření na rodiče a dítě, a jestli byly zkoumány možné alternativy ke vzetí dítěte do veřejné péče (viz výše cit. K. a T. proti Finsku, Kutzner, P., C. a S. proti Spojenému království, 2002).

Vzetí novorozence do veřejné péče v okamžiku jeho narození je výjimečně tvrdým opatřením. Musí existovat mimořádně závažné důvody, než je dítě fyzicky odebráno matce proti její vůli ihned po narození v důsledku řízení, jehož se neúčastnila ani matka, ani její partner (viz výše cit. K. a T. proti Finsku).

Vzetí dítěte do péče by normálně mělo být považováno za dočasné opatření, které skončí, jakmile to okolnosti dovolí, a takovéto opatření má být v souladu s cílem umožnit spolužití rodiče s dítětem (viz E. P. proti Itálii, 1999). Musí být dosažena spravedlivá rovnováha mezi zájmy dítěte a rodiče. Při jejím posuzování bude Soud přihlížet zejména k potřebám dítěte, které v závislosti na jejich povaze a závažnosti mohou převážit nad zájmy rodiče (viz výše cit. Johansen). Rodič není zejména oprávněn podle čl. 8 učinit taková opatření, která by poškodila zdraví dítěte a jeho vývoj (viz výše cit. Elsholz a Sahin).

Soud musí zejména posoudit, zda s ohledem na skutečnosti případu byli stěžovatelé součástí rozhodovacího procesu jako celku do té míry, která jim umožnila řádnou ochranu jejich zájmů (viz W. proti Spojenému království, 1987, T. P. a K. M. proti Spojenému království, 2001).

Soud uznává, že ne vždy je možné, s ohledem na naléhavost situace a v zájmu ochrany dítěte, zahrnout do rozhodovacího procesu ty, kteří mají dítě v péči. Soud přijímá, že vnitrostátní úřady byly oprávněny rozhodnout, že existují okolnosti ospravedlňující odejmutí dítě z péče jeho rodičů bez předchozího kontaktu nebo konzultace s nimi. Skutečnost, že dítě bylo umístěno do příhodnějšího výchovného prostředí, sama o sobě neospravedlňuje jeho odnětí z péče biologických rodičů. Musí existovat další skutečnosti ukazující na "nezbytnost" pro takový zásah do práv rodičů na rodinný život s jejich dítětem podle čl. 8 (viz K. A. proti Finsku, 2003).

(ii) Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

Soud poznamenává, že znalec G. se setkal s paní H. a třemi dětmi v září a říjnu 2001 v domě stěžovatelů. Dne 17. 12. 2001 předložil svoji zprávu úřadu, který požádal o předběžné nařízení a ten samý den Okresní soud, aniž by rodiče vyslechl, vydal požadované předběžné nařízení. Následující den byly děti z rodiny odňaty, částečně odděleny od sebe a umístěny do nových domovů. Novorozeně bylo odvezeno z porodnice. Dne 1. 3. 2001 odvolací soud bez nařízení jednání odvolání stěžovatelů zamítl.

Spolkový ústavní soud dne 21. 6. 2002 zrušil tato rozhodnutí, když shledal, že rodičovská práva stěžovatelů byla porušena. Podle Ústavního soudu nebyla dostatečně posouzena otázka, zda existovalo riziko poškození dětí. Poznamenal zejména, že chybí posouzení tvrzení stěžovatelů a možnosti nařídit alternativní opatření, které by nevyžadovalo totální odnětí rodičovských práv stěžovatelům. Okresní ani odvolací soud děti nevyslechly. Nebyla rovněž odůvodněna naléhavost záležitosti. Při zkoumání výhod a nevýhod daných opatření bylo ale významné zvážit, že oddělení dětí od rodičů může ohrozit vývoj dětí, zejména v jejich prvních letech života.

Soud je toho názoru, že závěry Spolkového ústavního soudu dokazují, že dočasné odnětí rodičovských práv a odnětí dětí nebyla dostatečně zdůvodněna, a stěžovatelé nebyli součástí rozhodovacího procesu do té míry, aby jejich zájmy byly řádně chráněny. Soud konstatuje, že je-li možno vyslechnout rodiče dítěte a prodiskutovat s nimi nezbytnost daného opatření, nemělo by k naléhavé akci dojít, zejména když, jako v projednávaném případě, nebezpečí existovalo již po dlouhou dobu. Neexistovala proto naléhavost, která by ospravedlnila předběžné nařízení vydané Okresním soudem.

Soud se rovněž zabýval posouzením způsobu použitého při provádění rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001. Náhlé odnětí šesti dětí z jejich školy, mateřské školky a domova a umístění do cizího prostředí a zákaz všech styků se stěžovateli šly nad rámec naléhavosti situace a nelze je považovat za přiměřené.

Zejména odnětí novorozeněte z porodnice bylo nesmírně tvrdým opatřením. Byl to krok, který traumatizoval matku a zbavil novorozeně blízkého kontaktu s jeho matkou a, jak zdůrazňují stěžovatelé, výhod kojení. Stejně tak otec nebyl po narození dceři nablízku. Není úkolem Soudu vstupovat do role německých úřadů a zamýšlet se nad nejlepšími výchovnými opatřeními ve prospěch dětí. Soud si je vědom problémů, kterým čelí úřady v situacích, kdy musí být přijata naléhavá opatření. Když se nic nepodnikne, existuje skutečné riziko, že dojde k újmě dítěte a že úřady budou zodpovědné za to, že nezasáhly. Na druhou stranu, pokud jsou přijata ochranná opatření, jsou úřady často viněny z nepřijatelného zasahování do práva na respektování rodinného života. Jde-li však o takové drastické opatření pro matku, jako je odebrání jejího novorozeněte ihned po narození, mají vnitrostátní úřady zvážit, zda v tak důležitém období v životě rodičů a dítěte není možné opatření méně zasahující do rodinného života.

Jak je uvedeno výše, musí existovat mimořádně závažné důvody pro odnětí novorozence z péče matky proti její vůli bezprostředně po porodu v důsledku řízení, kterého nejsou matka ani otec účastníky.

Soud se nedomnívá, že bylo prokázáno, že takové důvody existovaly ve vztahu k dceři narozené v porodnici. Ačkoli namítané rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001 bylo Spolkovým ústavním soudem zrušeno, bylo základem trvajícího oddělení rodičů a dětí od 18. 12. 2001. Zkušenosti dokazují, že když děti zůstanou v péči úřadů pro mládež po delší dobu, dochází k procesu nezvratného odloučení od rodiny. Možnosti opětovného spojení rodiny se postupně snižují, až jsou nakonec nemožné, když se biologičtí rodiče a děti nemohou vůbec stýkat. Odnětí dcery stěžovatelů krátce po narození od její matky může, podle názoru Soudu, vést pouze k odcizení od jejích rodičů a sourozenců a hrozí, že rodinné vztahy mezi rodiči a malým dítětem budou vážně narušeny. Přijatá opatření, vzhledem k jejich bezprostřednímu dopadu a jejich následkům, je proto obtížné napravit.

Ve světle uvedeného Soud konstatuje, že rozhodnutí Okresního soudu ze dne 17. 12. 2001, neumožnění stěžovatelům účastnit se rozhodovacího procesu vedoucího k tomuto rozhodnutí, způsob provedení tohoto rozhodnutí, zejména odnětí dcery od matky krátce po jejím narození, a nezvratnost těchto opatření, nebyly podloženy relevantními a dostatečnými důvody a nelze je považovat za "nezbytné" v demokratické společnosti.

Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatelé rovněž uvádějí, že soudní řízení nebylo spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem ..."

Stěžovatelé zejména uvedli, že je Okresní soud nevyslechl před tím, než vydal nařízení, kterým došlo k odnětí jejich dětí.

Soud konstatuje, že stížnosti stěžovatelů podle čl. 6 jsou z velké části shodné se stížnostmi podle čl. 8. Soud neshledává nutnost zkoumat tyto skutečnosti rovněž podle čl. 6 Úmluvy.

Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požádali o částku 35 000 EUR za materiální újmu a 25 000 EUR za morální újmu pro paní H. a 10 000 EUR pro pana H. Soud přiznává stěžovatelům společně částku 10 000 EUR za materiální újmu a částku 35 000 za morální újmu. Stěžovatelé rovněž požadovali částku 3 091,64 EUR za náklady řízení před německými soudy a 5 000 EUR za náklady řízení před Soudem. Soud přiznává částku 8 000 EUR, od které je třeba odečíst částku 1 355 EUR již poskytnutou v rámci právní pomoci Rady Evropy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy nemá pravomoc se zabývat meritem věci ve vztahu k rozhodnutím Okresního soudu v Münsteru ze dne 18. 12. 2001

2. stěžovatelé jsou "poškozenými" ve smyslu čl. 34 Úmluvy

3. byl porušen čl. 8 Úmluvy

4. nevzniká žádná další otázka podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy

5. žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelům vyplatit 10 000 EUR za materiální újmu, 35 000 EUR za morální újmu a 6 645 EUR za náklady řízení tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.