PEREZ proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 47287/99

Dne 12. února 2004 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Perez proti Francii. 13)

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), G. Bonello (Malta), P. Kuris (Litva), R. Türmen (Turecko), F. Tulkensová (Belgie), C. Birsan (Rumunsko), P. Lorenzen (Dánsko), K. Jungwiert (Česká republika), B. Zupancic (Slovinsko), N. Vajicová (Chorvatsko), K. Traja (Albánie), A. Kovler (Rusko), J. Borrego Borrego (Španělsko).

Stěžovatelka, paní Paule Perezová (nar. 1933), je francouzskou státní příslušnicí, žijící na ostrově La Réunion.

Dne 31. 7. 1995 se stěžovatelka dostavila na četnickou stanici v Plaine des Cafres, aby podala na své dvě děti trestní oznámení pro úmyslné násilí (faits de violence volontaires). Uvedla, že ji děti navštívily kvůli problému neplacení výživného, které stěžovatelce náleželo vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Zatímco stěžovatelka seděla na předním sedadle auta, které řídila její dcera, syn ji zezadu chytil a injekční stříkačkou jí do těla vpravil neznámou látku. Stěžovatelka vypověděla, že ihned poté opustila vozidlo a vyhledala nemocniční péči.

Na stěžovatelčině těle byly nejprve objeveny stopy po vpichu. Na základě dalšího svědectví se četníkům podařilo najít injekční stříkačku, jejímž rozborem byla zjištěna přítomnost Diazepamu a kyseliny benzoové (jde o látky, které jsou rovněž obsaženy ve valiu).

Poté bylo zahájeno trestní stíhání proti neznámému pachateli, a to za ozbrojené násilí, jehož důsledkem byla úplná pracovní neschopnost přesahující osm dnů (později došlo ke zkrácení této doby).

V průběhu vyšetřování se stěžovatelka prohlásila za stranu poškozenou (partie civile).

Dne 14. 3. 1997 rozhodl vyšetřující soudce v Saint-Pierre o zastavení trestního stíhání, neboť neexistovaly dostatečné důkazy o spáchání trestného činu. Soudce měl za to, že stěžovatelčin syn (jako předpokládaný pachatel činu) již z příslušného departmentu odjel do Gabonu, že své matce vpravil do těla látku, která byla v dané dávce "lékařsky" neškodná, a že veškerá snaha o výslech syna, jehož přesné bydliště nebylo známo, se zdála být iluzorní, vzhledem ke způsobu výkonu případného dožádání v Gabonu. Toto rozhodnutí bylo téhož dne stěžovatelce odesláno doporučeně s potvrzením přijetí.

Dne 7. 4. 1997 se stěžovatelka dostavila do kanceláře vyšetřujícího soudce a tvrdila, že výše zmíněné rozhodnutí neobdržela, odmítla proto podepsat prohlášení o odvolání sepsané soudním úředníkem. Před Soudem tvrdí, že ještě v tentýž den osobně u soudu podala své vlastní odvolání. V něm požádala zejména o odvolání vyšetřujícího soudce, znovuzahájení trestního stíhání její odvolání směřovalo rovněž k tomu, aby byly její děti donuceny dostavit se k výslechu.

Ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 1997 konstatoval odvolací soud v Saint-Denis, že stěžovatelka podala odvolání formou dopisu, který byl dne 7. 4. 1997 doručen kanceláři vyšetřujícího soudce, a že se téhož dne do jeho kanceláře dostavila osobně, přičemž odmítla podepsat prohlášení o odvolání. Soud proto stěžovatelčino odvolání prohlásil za nepřijatelné pro nedodržení zákonné lhůty, jakož i proto, že stěžovatelka nepodepsala prohlášení o odvolání.

Dne 11. 7. 1997 podala stěžovatelka dovolání. Dne 21. 7. 1997 předložila své vlastní podání, ve kterém uvedla, že odvolací soud ve svém rozsudku porušil některá ustanovení trestního řádu. Tvrdila, že rozsudek byl vydán soudci, kteří se nezúčastnili všech jednání ve věci, a že odůvodnění týkající se podmínek doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bylo nedostatečné.

Rozsudkem ze dne 21. 4. 1998 bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto trestním senátem Kasačního soudu, který potvrdil závěr odvolacího soudu týkající se pozdního podání odvolání.

Paní Perezová se na Evropskou komisi pro lidská práva (dále "Komise") obrátila dne 5. 10. 1998. Ve své stížnosti tvrdila zejména, že řízení před Kasačním soudem, v němž stěžovatelka vystupovala jako strana poškozená, nebylo spravedlivé ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").

Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), převzal projednávání stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla přidělena 3. sekci Soudu, jejíž senát ji dne 12. 12. 2000 prohlásil za částečně přijatelnou k meritornímu posouzení. Po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) pokračovala v řízení o stížnosti 1. sekce Soudu, jejíž senát (ve složení C. L. Rozakis, J.-P. Costa, F. Tulkensová, P. Lorenzen, N. Vajicová, E. Levits, a V. Zagrebelsky) ji dne 30. 1. 2003 prohlásil za přijatelnou.

Dne 5. 6. 2003 rozhodl senát zmíněné sekce (ve složení C. L. Rozakis, J.-P. Costa, F. Tulkensová, P. Lorenzen, E. Levits, A. Kovler a V. Zagrebelsky) o postoupení stížnosti velkému senátu (čl. 30 Úmluvy, čl. 72 Jednacího řádu). Velký senát rozhodl, že není nutné konat ve věci veřejné jednání; obě strany tedy předložily Soudu svá písemná stanoviska týkající se aplikovatelnosti čl. 6 na daný případ a merita věci.

K čl. 6 Úmluvy

Stěžovatelka, která v průběhu vyšetřování vystupovala jako strana poškozená, si stěžuje na nespravedlivost řízení před Kasačním soudem a jeho rozsudku. Dovolává se přitom čl. 6, jehož příslušná část zní takto:

,,Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

Soud musí rozhodnout otázku (spojenou s meritem věci), zda se toto ustanovení aplikuje na projednávaný případ. Stěžovatelka tvrdí, že ano vláda zastává opačné stanovisko.

A. K předběžné námitce vlády

1. Argumenty stran

Vláda tvrdí, že pokud se dotčená osoba prohlásí za stranu poškozenou, může tím sledovat přiznání náhrady škody, ale také odsouzení pachatele či možnost požívat práv přiznaných stranám trestního řízení (přístup do spisu, žádosti o provedení úkonů.) a právo navrhovat důkazy. Dle vlády má odlišení poškozené strany, jejímž cílem je stíhání pachatele, od té, která chce získat náhradu škody, důležité právní následky.

Co se týká aplikovatelnosti čl. 6 obecně, vláda se domnívá, že je zde ve hře pouze občanskoprávní složka čl. 6 odst. 1, neboť poškozený není osobou obviněnou. Je proto třeba určit, zda je úkolem soudů v řízení, jehož se účastní poškozená strana, rozhodnout spor o "občanských právech nebo závazcích".

Vláda je toho názoru, že právo požadovat odškodnění, založené na civilní odpovědnosti pachatele, je občanským právem, které spadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Upřesňuje však, že oběť trestného činu nemusí vždy tohoto práva využít, neboť jejím cílem může být pouze zahájení trestního stíhání nebo připojení se řízení. V těchto dvou posledních případech se však oběť nemůže dovolávat žádného občanského práva (viz Hamerová proti Francii, 1996). Proto se vláda domnívá, že řízení zahrnující poškozenou stranu nespadá a priori do pole působnosti čl. 6, neboť pouhá stížnost poškozeného k tomu není dostačující. Takové rozšíření by vedlo k zahrnutí práv, která byla dosud z působnosti čl. 6 vyloučena, jako je právo na zahájení trestního stíhání, právo připojit se k němu či právo chránit svou čest prostřednictvím žádosti o nápravu pouhé morální újmy.

Podle vlády je tedy rozhodujícím kritériem existence "žádosti o odškodnění", pod podmínkou, že toto kritérium a jeho právní následky budou jasně definovány. Oběť trestného činu, která se prohlásila za stranu poškozenou, tak uplatňuje své občanské právo jen tehdy, žádá-li o kompenzaci škody způsobené trestným činem. Svůj úmysl získat zmíněné odškodnění musí dát tato osoba jasně najevo, čímž dojde ke vzniku "sporu", a potažmo k aplikovatelnosti čl. 6. Toto kritérium lze aplikovat jak na skončená řízení, tak na řízení, která ještě probíhají, neboť stačí zjistit, zda oběť trestného činu podala takovou jednoznačnou žádost.

Ve světle výše zmíněných argumentů má vláda za to, že čl. 6 odst. 1 se na projednávaný případ neaplikuje, neboť stěžovatelka v průběhu řízení nepožádala o odškodnění újmy, která jí byla způsobena přímo trestným činem.

Stěžovatelka upozorňuje na mnohé překážky, které prý mají oběť trestného činu odradit od podání trestního oznámení, jako je např. předběžné určení zálohy na náklady znalce, odmítnutí přístupu k informacím, průběh policejního vyšetřování atd. Domnívá se, že čl. 6 musí být nutně aplikovatelný již od okamžiku, kdy se dotčená osoba prohlásí za stranu poškozenou, bez ohledu na to, zda řízení již skončilo anebo ještě trvá.

Pokud jde o aplikovatelnost čl. 6 na daný případ, stěžovatelka připomíná, že se v červenci 1995 dostavila na četnickou stanici, aby tam podala trestní oznámení. To vedlo nejdříve k zahájení předběžného vyšetřování a poté k rozhodnutí státního zástupce zahájit trestní stíhání. Stěžovatelka se tedy před vyšetřujícím soudcem prohlásila za stranu poškozenou, zatímco veřejná žaloba (action publique) již byla podána. Má proto za to, že tímto postupem dala jasně najevo svůj úmysl dosáhnout odškodnění za specifickou újmu, která byla způsobena jednáním, jež bylo předmětem trestního oznámení a následného vyšetřování.

Stěžovatelka se domnívá, s odvoláním na případ Moreira de Azevedo proti Portugalsku (1990), že tím, že se rozhodla vystupovat jako strana poškozená, projevila zájem nejen na odsouzení pachatelů trestného činu, ale i na finančním odškodnění utrpěné újmy proto jí nelze vyčítat, že nepodala formální žádost o náhradu škody. Cituje rovněž případ Tomasi proti Francii (1992), kde vyšetřování skončilo rozhodnutím o zastavení trestního stíhání.

2. Posouzení Soudem

a) Dosavadní judikatura

Soud se projednávanou otázkou zabýval již v několika rozsudcích. Ve výše zmíněné věci Tomasi proti Francii uvedl následující:

"Článek 85 trestního řádu upravuje podání stížnosti stranou poškozenou (...). Vyšetřující soudce posoudí prohlášení se za stranu poškozenou za přijatelné tehdy, lze-li vzhledem k uváděným okolnostem předpokládat existenci tvrzené újmy a její přímou souvislost s trestným činem.

Právo na odškodnění, jehož se pan Tomasi domáhal, záviselo tedy na výsledku jeho stížnosti, tj. na odsouzení pachatelů inkriminovaného jednání. Toto právo mělo občanskoprávní povahu, bez ohledu na to, že ve věci byly příslušné trestní soudy (viz, mutatis mutandis , Moreira Azevedo proti Portugalsku, 1990) (...)."

Soud tak vyvodil aplikovatelnost čl. 6 z kombinace vnitrostátního práva s přijatelností prohlášení se za stranu poškozenou na národní úrovni. S výjimkou rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti tedy vnitrostátní právo ipso facto vyvolávalo aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy. Naproti tomu ve věci Acquaviva proti Francii (1995) Soud považoval za nutné posoudit, zda se dotčené řízení týkalo sporu o "občanských právech a závazcích" stěžovatelů. V dalších rozsudcích (Zander proti Švédsku, 1993, Kerojärvi proti Finsku, 1995) Soud zkoumal existenci "sporu" o "právo", o kterém lze hájitelným způsobem tvrdit, že je uznáno vnitrostátním právem. Tento (skutečný a závažný) spor se mohl týkat jak samotné existence nějakého práva, tak jeho rozsahu a způsobu výkonu. Soud měl rovněž za to, že výsledek řízení musel být pro takové právo přímo určující (viz výše cit. Acquaviva proti Švýcarsku). Ve výše cit. věci Hamerová proti Francii, která na rozdíl od případů Tomasi a Acquaviva neskončila zastavením trestního stíhání, ale soudním rozhodnutím o meritu věci, Soud vyzdvihl, že paní Hamerová nepodala v průběhu vyšetřování ani před porotním soudem žádost o odškodnění a že se mohla později obrátit na civilní soudy dané řízení nebylo tedy podle Soudu určující pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato judikatura byla potvrzena rozsudkem Ait-Mouhoub proti Francii (1998), ve kterém Soud dospěl k závěru, že stížnost se týkala občanského práva, neboť dotčená osoba v ní uvedla finanční škodu způsobenou údajnou trestnou činností. O podobnou argumentaci se Soud opřel ve věci Maini proti Francii (1999).

b) Limity této judikatury

Soud se domnívá, že tato judikatura může představovat jisté nevýhody, zejména z pohledu právní jistoty stran, a to v tom, že je nutné (na základě rozsudku Tomasi proti Francii) posoudit jednak existenci "sporu" o "občanském právu", o kterém lze hájitelným způsobem tvrdit, že jej vnitrostátní právo uznává, a jednak skutečnost, zda je výsledek řízení pro takové právo přímo určující.

Současná judikatura a zmíněná kritéria tak činí zkoumání aplikovatelnosti čl. 6 na projednávanou situaci dosti komplexním, přičemž k problémům může dojít zejména tehdy, pokud řízení před vnitrostátními soudy stále trvá, či pokud se jedná o záležitost ukončenou na trestněprávní úrovni. Soud totiž nemůže nahrazovat národní soudy při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem na podporu jeho trestního oznámení, ani spekulovat o tom, jakou šanci na úspěch by měly další opravné prostředky.

Soud si proto přeje skoncovat s nejistotou, která panuje v otázce aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na stížnosti (trestní oznámení) zahrnující prohlášení se za stranu poškozenou, tím spíše, že podobný systém existuje v některých dalších smluvních státech Úmluvy.

c) Nový přístup

Je nutné připomenout, že pokud Soud považuje pojem "občanských práv a závazků" za autonomní, má též za to, že legislativa dotčeného státu zde hraje určitou roli (viz König proti Německu, 1978). Občanskoprávní charakter práva ve smyslu Úmluvy je totiž třeba zkoumat nejen z pohledu jeho právní kvalifikace, ale také z hlediska jeho materiálního obsahu a důsledků, které mu vnitrostátní právo přiznává. Při výkonu kontrolní pravomoci dále náleží Soudu zohlednit rovněž předmět a účel Úmluvy.

Pokud jde o prohlášení se za stranu poškozenou před francouzskými trestními soudy, považuje Soud za nezbytné zabývat se vnitrostátní právní úpravou v této oblasti.

Podle francouzského trestního řádu může oběť trestného činu podat občanskoprávní žalobu před civilními soudy a zároveň využít veřejnoprávní žaloby před trestními soudy. Má tedy procesní volbu mezi civilní a trestní cestou. Soud zajímá v projednávaném případě zmíněný trestněprávní postup, který je zahájen prohlášením se za stranu poškozenou, jež je podrobeno určitým podmínkám a vyvolává jisté následky. Občanskoprávní žaloba do procesu zasáhne buď v okamžiku, kdy je již veřejnoprávní žaloba v běhu, a to prohlášením se za stranu poškozenou před vyšetřujícím soudcem nebo před soudem, který má vynést rozsudek, anebo prostřednictvím trestního oznámení spojeného s prohlášením se za stranu poškozenou či přímo s předvoláním před soudce. Je-li oběť trestného činu, která se prohlásila za stranu poškozenou, podrobena jistým omezením, neboť již nemůže vystupovat ve věci jako svědek a vystavuje se nebezpečí sankce v případě neúspěchu či zneužití, má naproti tomu postavení strany v trestním řízení, je obeznámena s jeho průběhem, může podávat opravné prostředky a návrhy na provedení různých úkonů a může zejména od trestního soudu obdržet náhradu újmy.

Vzhledem k výše uvedenému tedy není pochyb o tom, že trestní oznámení spojené s prohlášením se za stranu poškozenou je ve francouzském právu občanskoprávní žalobou směřující k odškodnění újmy způsobené trestným činem. Soud proto a priori neshledává důvod k tomu, aby bylo na věc pohlíženo jinak než z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Je pravdou, že vláda trvá na odlišení prohlášení se za stranu poškozenou (zásah do řízení) a občanskoprávní žalobou (žádost o odškodnění). Dle názoru Soudu však tato odlišnost nepopírá aplikovatelnost čl. 6, spíše naopak, neboť každá osoba se statutem poškozeného se účastní řízení s cílem hájit své zájmy a je oprávněna požádat kdykoliv v průběhu řízení o odškodnění. Skutečnost, že poškozená strana může v jistém okamžiku řízení nepožádat o odškodnění, nezpochybňuje ani občanskoprávní charakter její žaloby, ani její právo formulovat takovou žádost později, takže případná absence této žádosti je zřejmá až na konci řízení. "Prohlášení se za stranu poškozenou" je tedy ve francouzském právu pouze jednou z modalit "občanskoprávní žaloby".

Vláda se dále domnívá, že je nezbytné označit za začátek sporu okamžik, kdy je formulována žádost o odškodnění. V této souvislosti Soud připomíná, že právo na spravedlivé řízení zaujímá v demokratické společnosti natolik výlučné místo, že nelze přistoupit k restriktivnímu výkladu čl. 6 odst. 1 : v duchu Úmluvy totiž nelze přikládat pojmu "spor" příliš technický význam a definovat jej příliš formálně. Navíc v situaci, kdy se prohlášení se za stranu poškozenou rovná podání žádosti o odškodnění dle občanského práva, není důležité, zda oběť trestného činu takovou žádost skutečně podala, neboť již tím, že získala postavení strany poškozené, projevila svůj zájem nejen na odsouzení pachatele trestného činu, ale i na finanční náhradě způsobené újmy.

V každém případě je aplikovatelnost čl. 6 dána i bez žádosti o finanční odškodnění stačí, aby výsledek řízení byl určující pro dotčené "občanské právo" (viz výše cit. Moreira Azevedo proti Portugalsku, Helmers proti Švédsku).

S ohledem na to, co bylo řečeno výše, je nesporné, že řízení dle francouzského práva, ve kterém o sobě jistá osoba tvrdí, že je obětí trestného činu, je určující pro její "občanská práva" již od okamžiku, kdy se prohlásila za stranu poškozenou. V důsledku toho se čl. 6 aplikuje na řízení o trestním oznámení spojeném s prohlášením se za stranu poškozenou, a to i během fáze vyšetřování (viz výše cit. Tomasi proti Francii, Acquaviva a Maini proti Francii, rozh. Zuili proti Francii, 2002) či v případě běžícího nebo potencionálního řízení před civilními soudy.

Soud dále připomíná, že i když se řízení před trestními soudy týká pouze oprávněnosti trestního obvinění, pro aplikovatelnost čl. 6 je rozhodující, zda od prohlášení se za stranu poškozenou až do konce řízení zůstala občanskoprávní složka úzce spojena s průběhem trestního řízení (viz Calvelli a Cigliová proti Itálii, 2002), jinak řečeno zda toto řízení podmiňuje občanskoprávní složku. Čl. 6 se a fortiori musí aplikovat na řízení, která se týkají jak oprávněnosti trestního obvinění, tak občanskoprávního aspektu věci.

V souvislosti s řízeními, ve kterých se rozhoduje výlučně o oprávněnosti trestního obvinění, si Soud musí položit otázku týkající se úzkého spojení mezi prohlášením se za stranu poškozenou a veřejnoprávní žalobou ve francouzském právu. Podání občanskoprávní žaloby totiž automaticky dává do pohybu žalobu veřejnoprávní, ale vezme-li oběť trestného činu své trestní oznámení zpět, řízení o veřejnoprávní žalobě tím nekončí.

V takových případech dosahuje podle Soudu aplikovatelnost čl. 6 svých hranic. Soud připomíná, že Úmluva nezaručuje ani právo na "soukromou pomstu", jehož se stěžovatelka dovolává, ani actio popularis. Právo na stíhání či odsouzení třetí osoby nelze tedy připustit samo o sobě, takové právo musí být nutně doprovázeno tím, že oběť trestného činu využije svého práva podat žalobu občanskoprávního charakteru, i kdyby jejím cílem bylo dosažení pouze symbolické reparace či ochrana nějakého občanského práva, jako je kupř. právo na "dobrou pověst" (viz Golder proti Spojenému království, 1975, výše cit. Helmer proti Švédsku, Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, 1995). Zřeknutí se takového práva musí být v každém případě jednoznačně prokázáno (viz, mutatis mutandis , Collozza a Rubinat proti Itálii, 1985, Meftah a další proti Francii, 2002).

Závěr Soudu je tedy takový, že trestní oznámení s prohlášením se za stranu poškozenou spadá do pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, s výjimkou případů zmíněných v předcházejícím odstavci. Takový přístup odpovídá nutnosti zachovat práva oběti trestného činu a jejich postavení v trestním řízení.

d) Aplikace výše zmíněného kritéria na projednávaný případ

Soud se domnívá, že je vhodné aplikovat tento nový přístup a uchýlit se tak, v souladu s předmětem a cílem Úmluvy, k restriktivnímu výkladu omezení záruk, které stanoví čl. 6 odst. 1 (viz Pellegrin proti Francii, 1999).

V projednávaném případě Soud konstatuje, že stěžovatelka se prohlásila za stranu poškozenou v průběhu trestního vyšetřování, že využila svého práva požádat o odškodnění újmy, která jí byla způsobena trestným činem, a že se tohoto práva nezřekla.

Řízení tedy spadá do pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a je proto třeba odmítnout námitku neslučitelnosti ratione materiae, kterou vznesla vláda.

B. K tvrzenému porušení čl. 6

1. Argumenty stran

Stěžovatelka tvrdí, že kromě toho, že rozhodnutí o zastavení řízení bylo sporné, nebylo jí ani řádně doručeno. Přestože odmítla podepsat prohlášení o odvolání sepsané soudním úředníkem, podala ve lhůtě své vlastní odvolání. Kasační soud pak svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil a nerespektoval příslušná ustanovení trestního řádu, přičemž nezrušil rozsudek odvolacího soudu ani z důvodu složení senátu, který tento rozsudek přijal.

Vláda se domnívá, že stěžovatelčina záležitost byla projednána spravedlivě, a zdůrazňuje, že Kasační soud již odpověděl na námitku týkající se toho, že vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byl přítomen soudce, který se nezúčastnil pojednávání. Pokud jde o nedostatečné odůvodnění, vláda má za to, že trestní senát své rozhodnutí odůvodnil, přičemž jeho závěry byly potvrzeny Kasačním soudem povinnost uvést důvody, které k rozhodnutí vedly, přitom nevyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.

2. Posouzení Soudem

Soud připomíná, že právo na spravedlivé řízení zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje také právo účastníků řízení předkládat svá stanoviska, která považují za významná pro posouzení věci. Vzhledem k tomu, že Úmluva má chránit konkrétní a efektivní práva, nikoliv práva teoretická či iluzorní (viz Artico proti Itálii, 1980), zmíněné právo lze považovat za efektivní pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků opravdu předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy čl. 6 klade na soud zejména povinnost efektivně zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami (Van de Hurk proti Nizozemí, 1994). Je-li povinností soudů zdůvodnit svá rozhodnutí, nelze tento požadavek chápat jako nutnost podrobně odpovědět na každý argument (viz výše cit. Van de Hurk proti Nizozemí, Ruiz Torija proti Španělsku, 1994, rozh. Jahnk a Lenoble proti Francii, 2000).

Soud rovněž opakuje, že mu nepřísluší zabývat se údajnými skutkovými a právními omyly, jichž se měly dopustit vnitrostátní soudy, s výjimkou těch, které by mohly porušit práva a svobody zaručené Úmluvou (viz García Ruiz proti Španělsku, 1999).

Výklad vnitrostátní právní úpravy je v každém případě úkolem národních orgánů, zejména soudů (viz Coeme a další proti Belgii, 2000).

Ve světle okolností projednávaného případu se Soud domnívá, že nedošlo k porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze totiž Kasačnímu soudu čistě formálně vytýkat, že necitoval veškerá ustanovení vnitrostátního práva, jichž se stěžovatelka dovolávala; navíc se zdá, že některá z těchto ustanovení pro daný případ zjevně neplatila. Soud má dále za to, že Kasační soud vzal v úvahu stěžovatelčiny námitky a řádně se k nim vyjádřil. Stěžovatelka proto nemůže tvrdit, že rozsudek Kasačního soudu nebyl dostatečně odůvodněný.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nebyl porušen.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. předběžná námitka vlády se zamítá

2. nebyl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.