Haas proti Nizozemsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 36983/97

Datum: 13. 1. 2004

Složení senátu: J. P. Costa, předseda senátu (Francie), L. Loucaides (Kypr), K. Jungwiert (Česká republika), C. Birsan (Rumunsko), V. Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí), A. Mularoni (San Marino).

Stěžovatelem je pan Pieter Jelle Haas (nar. 1964), nizozemský státní příslušník.

Stěžovatel uvádí, že se narodil ze vztahu mezi jeho matkou a panem P., notářem. Ačkoli se jeho matka chtěla vdát, pan P. se s ní oženit nechtěl. Rovněž spolu nikdy nežili. Pan P. stěžovatele neuznal, ale pravidelně na jeho péči a výchovu platil, dával mu dárky k narozeninám, navštěvoval ho a spolu s jeho matkou jezdili na společné výlety. Stěžovatel ho nazýval "tatínkem".

Pan P. zemřel dne 19. 8. 1992 bez zanechání závěti. Jeho tělo bylo zpopelněno. Synovec, pan K., se stal jeho jediným dědicem.

Stěžovatel podal proti panu K. žalobu, ve které žádal, aby mu pan K. dědictví předal. Uváděl, že měl s panem P. "rodinný život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a že nizozemská zákonná ustanovení týkající se postavení "nelegitimních" a neuznaných dětí jsou v rozporu s čl. 14 Úmluvy.

Krajský soud v Arnhemu (dále "Krajský soud") zamítl jeho žalobu dne 23. 12. 1993. Shledal, že rozdíl mezi děděním dětí z právně uznaných rodinných vztahů a dětí narozených mimo ně, obsažený v nizozemské legislativě, není neoprávněným zasahováním do "rodinného života" "nelegitimního" neuznaného dítěte. S ohledem na práva a zájmy třetích stran při dědění, princip právní jistoty vyžaduje, že pouze osoby s doloženými rodinnými vazbami se zemřelým mohou dědit.

Jakékoli "zasahování" do "rodinného života", který mohl stěžovatel s panem P. mít, bylo tudíž v "souladu se zákonem" a "nezbytné v demokratické společnosti". Ve světle těchto úvah neshledal Krajský soud nezbytné zkoumat, zda pan P. byl biologickým otcem stěžovatele či nikoli.

Stěžovatel se odvolal k odvolacímu soudu v Arnhemu (dále "odvolací soud"), když namítal interpretaci čl. 8 a 14 Úmluvy stejně jako to, že se Krajský soud odmítl zabývat otázkou otcovství.

Odvolací soud vyslechl čtyři svědky: stěžovatele, jeho matku, přítele jeho matky a osobu, která byla spoluopatrovníkem stěžovatele. Poslední dva uvedli, že jsou přesvědčeni, že pan P. byl biologickým otcem stěžovatele, nikdy se tímto před nimi netajil a uváděl, že o stěžovatele bude dobře postaráno. Matka stěžovatele uvedla, že až do devíti let věku svého syna nepoznala jiného muže než pana P. a že na veřejnosti mluvil o stěžovateli jako o "svém synovi" nebo "svém chlapci". Pan K. tvrdil, že si nebyl vědom existence stěžovatele. K tomu stěžovatel uvedl, že matka pana K., která byla sestrou pana P., si jeho existence vědoma byla a setkala se s ním.

V řízení před odvolacím soudem předložil stěžovatel několik fotografií ukazujících ho ve společnosti pana P. a své matky.

Odvolací soud dne 20. 6. 1995 rozsudkem odvolání zamítl. Uvedl, že se nemůže odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, který v předchozím případě rozhodl, že by bylo nad rámec úkolů soudnictví zabývat se důsledky možného nesouladu nizozemského práva s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo zamítnuto dne 17. 1. 1997. Nejvyšší soud rozhodl, že i když nemožnost dědit postavená výlučně na důvodu nelegitimnosti by byla v rozporu s čl. 8 ve spojení s čl. 14, mohou existovat objektivní a řádné důvody k ospravedlnění jiných druhů omezení zákonného dědění "nelegitimních" dětí. Připoměl, že v roce 1982 nabyl účinnosti zákon, který měl sjednotit postavení "nelegitimních" uznaných dětí s požadavky formulovanými Soudem ve věci Marckx proti Belgii, 1979. Při debatě v Parlamentu tehdejší ministr spravedlnosti prohlásil, že otázka vztahu "nelegitimních" neuznaných dětí k jejich biologickým otcům je závažná, ale že se jí plánovaná reforma dědického práva nebude zabývat.

Od té doby bylo uskutečněno ještě několik pokusů tuto reformu provést a v době, kdy se projednávaným případem zabýval Nejvyšší soud, byl návrh zákona v Parlamentu. Nejvyšší soud shledal, že absence ustanovení, které by umožnilo "nelegitimním" neuznaným dětem dědit po svém biologickém otci, nesouvisí jen s nelegitimitou, ale s legislativními těžkostmi reformy dědického práva. Konstatoval rovněž, že není možné rozsudkem předvídat legislativní vývoj.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Dne 20. 12. 1995 se pan Haas obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva se stížností, ve které si na základě čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy stěžoval na to, že jako neuznané "nelegitimní" dítě nemohl po svém otci dědit. Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), převzal projednávání stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla původně přidělena 1. sekci Soudu. Po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) pokračovala v řízení o stížnosti 2. sekce Soudu, jejíž senát dne 18. 6. 2002 prohlásil stížnost za přijatelnou k meritornímu posouzení.

K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

Stěžovatel tvrdí, že na rozdíl od "legitimního" nebo uznaného "nelegitimního" dítěte nemohl po svém otci dědit.

Relevantní části čl. 8 Úmluvy mají následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti (...) nebo ochrany práv a svobod jiných."

Relevantní části čl. 14 Úmluvy mají následující znění:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je (...) rod nebo jiné postavení."

Vláda tvrdí, že k žádnému porušení těchto ustanovení nedošlo.

Poté, co byla stížnost prohlášena za přijatelnou, nepředložil stěžovatel žádný argument. Ve svém vyjádření ve fázi rozhodování o přijatelnosti stížnosti tvrdil, že je nepochybně synem pana P. Odkázal dále na novou legislativu umožňující určení otcovství bez ohledu na vůli biologického otce, s následným dopadem na dědické případy. Posuzováno společně se skutečným vztahem mezi panem P. na straně jedné a stěžovatelem a jeho matkou na straně druhé, "rodinný život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy mezi panem P. a stěžovatelem existoval. Stěžovatel tvrdí, že je obětí rozdílného zacházení mezi "nelegitimními" potomky uznanými svými otci, kteří mají se svými otci uznané rodiné vazby, které jim umožňují dědit ze zákona, a "nelegitimními" potomky, kteří takto uznáni nejsou, a takové vazby tedy nemají. Toto není podle něho ospravedlnitelné. Uvedl, že o dědictví nebojuje s manželkou nebo "legitimními" nebo uznanými "nelegitimními" sourozenci, ale se synovcem pana P. - osobou, jejíž vztah s panem P. nebyl bližší než jeho.

Vláda nesouhlasí, že by mezi stěžovatelem a panem P. byl vztah, který bylo možno označit za "rodinný život". Vláda nemůže potvrdit, že byl pan P. biologickým otcem stěžovatele, neboť touto otázkou se vnitrostátní soudy nezabývaly a zůstává předmětem sporu. K určení otcovství by posloužil test DNA, ale tělo pana P. bylo spáleno, potomky nezanechal a jediným, s kým by mohlo být DNA srovnáno, je pan K., který je však příbuzným příliš vzdáleným (jestli vůbec příbuzným byl) pro přesvědčivý výsledek takového testu. Podle vlády ani ostatní skutečnosti nevykazují známky "rodinného života". Pan P. se stěžovatelem a jeho matkou nikdy nežil, ani si s nimi nepřál vést "rodinný život". To potvrzuje odmítnutí pana P. až do své smrti, dvacet osm let po stěžovatelově narození, uznat stěžovatele za svého syna, ať už pro to měl jakékoli důvody. Zde existuje rozdíl mezi projednávaným případem a věcí Camp a Bourimi proti Nizozemí, 2000.

Existence "rodinného života" mezi panem P. a stěžovatelem, dostatečná k posuzování případu v rámci čl. 8, nebyla proto zjištěna.

I za předpokladu, že by případ spadal do rámce čl. 8 a následně by se čl. 14 mohl aplikovat, existovalo pro rozdílné zacházení "objektivní a rozumné ospravedlnění". Byl rozdíl mezi potomky, kteří neměli se svým otcem zákonné rodinné vazby a těmi, kteří měli. Zabraňovalo to vzniku zákonných rodinných vazeb tam, kde tomu jedna ze stran nechtěla a sloužilo principu právní jistoty v dědických záležitostech. To je možné považovat za "nezbytné v demokratické společnosti" pro sledování "legitimního cíle" ochrany práv jiných. Podle vlády přijetí legislativy, umožňující zjištění otcovství neuznaného "nelegitimního" dítěte proti vůli otce na situaci nic nemění.

Soud se bude případem zabývat jako věcí Camp a Bourimi, podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

Soud připomíná, že tento článek doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů. Nemá nezávislou existenci, protože se vztahuje pouze na užívání práv a svobod v nich zaručených. Je pravda, že čl. 14 může být použitelný, aniž by byly jejich požadavky porušeny, a v této míře má autonomní dosah, avšak nemůže být aplikován, pokud skutkové okolnosti sporu nespadají do působnosti alespoň jednoho z těchto ustanovení (viz, mezi jinými, výše cit. Camp a Bourimi, Van Raalte proti Nizozemí, 1997).

Soud na úvod poznamenává, že ve věci Camp a Bourimi nebylo sporu o tom, že stěžovatel byl dítětem pana Bourimiho. Bylo dále zjištěno, že pan Bourimi chtěl uznat stěžovatele za své dítě. Rovněž byly zjištěny rodinné vazby mezi dítětem a zemřelým prostřednictvím prohlášení za legitimního. V projednávaném případě Soud nejprve konstatuje, že stěžovatel uvedl, že s panem P. nikdy nežil. Jakékoli sporadické kontakty, které prý se zemřelým měl, a údajné projevy otcovství ze strany pana P. k němu nelze chápat jako "rodinný život".

Skutkové okolnosti případu nelze podle názoru Soudu pojmout do rámce čl. 8 Úmluvy, ať již ve smyslu "rodinný život" nebo "soukromý život". Stěžovatel si v podstatě stěžuje na odmítnutí soudů zkoumat a uznat jeho nárok na majetek pana P. Stěžovatel podal proti panu K. žalobu a snažil se přesvědčit soudy o tom, že je neuznaný nelegitimní syn zemřelého otce. Ve skutečnosti se soudy nezabývaly otázkou "rodinný život" ve smyslu čl. 8 ani otázkou "soukromý život" ve smyslu osobní identity, ale otázkou důkazů týkajících se toho, zda rodinné vazby mezi stěžovatelem a zemřelým mají být uznány. Skutečnost, že soudy nerozhodly tak, jak stěžovatel požadoval, nelze za daných okolností považovat za otázku, která spadá pod čl. 8.

Stěžovatel nemůže z čl. 8 odvozovat právo být uznán za dědice po zemřelém pro účely dědění. Jak Soud konstatoval ve věci Marckx proti Belgii, 1979, záležitosti dědění ze zákona mezi blízkými příbuznými jsou důvěrně spjaty s rodinným životem. Rozhodnutí, že předmět sporu spadá do rozsahu pojmu rodinný život, by však v projednávaném případě bylo jeho přílišným rozšiřováním.

Soud na závěr poznamenává, že se stěžovatel může domáhat soudního prohlášení otcovství.

Ve světle výše uvedených úvah Soud konstatuje, že je čl. 8 v projednávaném případě neaplikovatelný. Nelze se tedy domáhat ani čl. 14.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy

Soud z vlastní iniciativy požádal strany, aby vznesly sporné otázky vyvolané v projednávaném případě podle čl. 13 Úmluvy, který stanoví:

,,Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. "

Stěžovatel je toho názoru, že vnitrostátní soudy mu odepřely právo na účinný prostředek nápravy. Ani dostatečně nezjistily fakta. Vláda uvádí, že k žádnému porušení tohoto ustanovení nedošlo, neboť stěžovateli nic nebránilo v předložení svých stížností vnitrostátním soudům.

S ohledem na výše uvedené závěry ke stížnostem podle čl. 8 a 14 Úmluvy Soud shledává, že čl. 13 Úmluvy je v projednávaném případě rovněž neaplikovatelný.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že čl. 8, 14 a 13 Úmluvy se v projednávaném případě neaplikují.

K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudce Loucaidese.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.