ORION-BŘECLAV, S. R. O. proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Soudu ze dne 13. ledna 2004 ve věci č. 43783/98 – ORION-BŘECLAV, s. r. o., proti České republice

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost stěžovatelky na porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka od roku 1994 provozovala na území České republiky větší množství výherních hracích přístrojů. Dne 1. ledna 1998 nabyla účinnosti novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, která zavedla nový místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj ve výši od 5 tis. do 20 tis. Kč za čtvrtletí. Současně došlo k nárůstu správního poplatku za povolení k provozování těchto přístrojů z 25 tis. na 30 tis. Kč. Na základě novely přijalo mimo jiné 19 obcí na Moravě vyhlášky, v nichž uložily stěžovatelce povinnost zaplatit tento nový místní poplatek ve výši od 6 tis. do 20 tis. Kč. Dne 10. března 1998 odmítl Ústavní soud návrhy stěžovatelky na zrušení vyhlášek a příslušných ustanovení zákona s tím, že stěžovatelka nepodala současně ústavní stížnost, a nebyla proto oprávněna požadovat zrušení právních předpisů.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její právo na pokojné užívání majetku v důsledku právní úpravy účinné od 1. ledna 1998, která zvýšila o 300 % sazbu poplatků, jimž podléhají provozo­vatelé hracích přístrojů. Tím mělo být stěžovatelce uloženo nepřiměřené břemeno vedoucí k ukončení její podni­katelské činnosti a znemožněno pokojné užívání majetku.

Soud konstatoval, že daňová povinnost, jejíž součástí je placení místních poplatků, je v principu zásahem do práva zaručeného v odstavci 1 článku 1 Protokolu č. 1, ale tento zásah je odůvodněn v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, který stanoví výslovně výjimku, pokud jde o placení daní a poplatků. S ohledem na širokou míru uvážení státu v této oblasti byl předmětný zásah v souladu s vnitrostátním právem a sledoval též požadavek obecného zájmu.

Pokud jde o zachování proporcionality mezi zásahem do práva stěžovatelky a sledovaným obecným zájmem, podle Soudu nevybočilo uplatnění příslušné právní úpravy z mezí prostoru pro uvážení, které je státu přiznáno zejména v oblasti uskutečňování hospodářské politiky. Dále Soud uvedl, že stěžovatelka mohla svůj majetek užívat a zejména pokračovat v jeho využívání k podnikání v jiných obcích. Uznal též argument vlády, že splatnost poplatku mohla být odlože­na, a konstatoval, že stěžovatelka nevyvrátila argument vlády, že předmětná podnikatelská činnost byla zisková i po zvýšení poplatků.

Za této situace a s ohledem na prostor pro uvážení, jímž v této oblasti smluvní státy disponují, Soud dospěl k závěru, že placení daných poplatků neznamenalo takový zásah do finanční situace stěžova­telky, který by mohl být považován za nepřiměřené opatření nebo za zneužití práva vybírat daně a jiné poplatky.

Stížnost proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.