M. C. proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 39272/98

Datum: 4. 12. 2003

Složení senátu: L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), N. Vajicová (Chorvatsko), F. Tulkensová (Belgie), E. Levits (Lotyšsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), V. Zagrebelsky (Itálie).

Stěžovatelka, která je bulharskou státní příslušnicí (nar. 1980), tvrdí, že byla znásilněna dvěma muži dne 31. 7. a 1. 8. 1995, když jí bylo 14 let a 10 měsíců. Následné vyšetřování bylo ukončeno se závěrem, že neexistují dostatečné důkazy, že by stěžovatelka byla k pohlavnímu styku donucena.

A. Události noci z 31. 7. na 1. 8. 1995

1. Večer 31. 7. 1995

Dne 31. 7. 1995 stěžovatelka a její kamarádka čekaly před vchodem do diskotéky ve městě K., když přijeli tři muži, P. (tehdy 21letý), A. (tehdy 20letý) a V. A. (nespecifikovaného věku) autem patřícím P. Stěžovatelka znala A. a P., kterého na této diskotéce již dříve potkala a jednou s ním tančila. A. byl starší bratr její spolužačky. A. pozval stěžovatelku, aby s ním a jeho kamarády jela na diskotéku do malého města vzdáleného 17 km. Stěžovatelka uvádí, že souhlasila pod podmínkou, že bude zpět doma před 23. hod. V baru měli jeden nebo dva ze skupiny něco k pití. Stěžovatelka potkala několik známých, se kterými krátce mluvila. Uvádí, že opakovaně vyzývala ostatní k návratu, protože bylo již pozdě. Někdy v noci skupina odjela směrem k městu K. Po cestě byli krátce kontrolováni dopravní policií. Potom A. navrhl zastavit u nedalekého jezera a vykoupat se. Stěžovatelka uvádí, že tam jeli i přes její námitky a že neměla o záměrech mužů tušení.

2. Události u jezera

Po příjezdu k jezeru zůstala stěžovatelka v autě na předním sedadle pro spolujezdce se slovy, že se nechce koupat. Tři muži odešli k vodě, ale krátce poté se P. vrátil zpět a sedl si vedle stěžovatelky.

Ve své výpovědi vyšetřovatelům stěžovatelka uvedla, že P. si ji k sobě přitiskl, navrhl, aby se "stali přáteli" a začal ji líbat. Stěžovatelka jeho návrhy odmítala a řekla mu, ať toho nechá. P. pokračoval v líbání a stěžovatelka se ho pokoušela odtlačit. Odsunul sedadlo dozadu do horizontální polohy, chytil ji ruce a zatlačil jí je pod tělo. Stěžovatelka byla vyděšená a zároveň neměla sílu se bránit nebo křičet. P. ji částečně svlékl a donutil k pohlavnímu styku.

Ve své výpovědi stěžovatelka uvedla: "Bylo to poprvé a velmi to bolelo. Bylo mi špatně a chtělo se mi zvracet. Začala jsem brečet."

P. uvedl, že měl v autě pohlavní styk se stěžovatelkou s jejím plným souhlasem. Začal ji líbat a ona se nebránila. Neúspěšně jí zkoušel rozepnout kalhoty a pásek, načež to udělala sama a sundala si je.

P. po styku odešel z auta a potkal A. a V. A. Jak uvedl A. ve své výpovědi policii, P. jim řekl, že souložil se stěžovatelkou. Krátce poté se všichni tři vrátili k autu a odjeli.

Stěžovatelka uvedla vyšetřovateli, že později pojala podezření, že s ní muži plánovali sex, a proto se jeli vykoupat k jezeru, které se nachází v opuštěné oblasti. Nevzpomíná si, že by viděla A. a V. A. mokré, když se vrátili zpět k autu.

3. Tvrzené druhé znásilnění

Stěžovatelka později vypověděla, že po prvním znásilnění byla velmi rozrušená a většinu času brečela. Podle verze uváděné P. a A. byla stěžovatelka ve skvělé náladě, hladila A., což se nelíbilo P., který navrhl jít do baru nebo restaurace. Skupina navštívila restauraci, kde stěžovatelka krátce mluvila se slečnou T., tamní zpěvačkou, která seděla u stolu s panem M.

Slečna T. uvedla, že dne 1. 8. 1995 byla v restauraci s panem M. Krátce po půlnoci potkala stěžovatelku, kterou trochu znala a která se jí ptala, jestli její hudební skupina bude v příštích dnech vystupovat. Dále slečna T. uvedla, že ve dveřích viděla čekajícího muže a stěžovatelka se jí zdála veselá a v jejím chování nebylo nic neobvyklého. Když slečna T. odpověděla, stěžovatelka odešla.

Pan M. byl rovněž vyslýchán policií. Uvedl, že znal stěžovatelku velmi dobře a že si nevzpomíná, že by jí tu noc viděl.

Stěžovatelka zpochybnila výpověď P., A., V. A., a T., když tvrdila, že v restauraci nebyli, a že slečnu T. nezná. Stěžovatelka a její matka později obvinily slečnu T. z křivé výpovědi.

Místo návratu do města K. okolo 3.00 hod. ráno jela skupina do sousedního města, kde měli příbuzní V. A. dům. A., V. A. a stěžovatelka vystoupili z auta a P., majitel auta, odjel.

Tři muži a pekař S., povolaný jako jejich svědek, později uvedli, že mezitím měli krátkou zastávku v pekárně. S. u výslechu uvedl, že okolo 2.00 hod. dal klíče od domu V. A. a viděl stěžovatelku v dobré náladě, jak čeká v autě, odkud se ozývala hlasitá hudba. Stěžovatelka tvrdila, že v pekárně žádná zastávka nebyla, a obvinila pekaře z křivé přísahy. P., A. a V. A. uvedli, že se rozhodli jít do domu, když jim stěžovatelka řekla, že se pohádala s matkou a nechce zpět domů.

Stěžovatelka uvedla policii, že se cítila bezmocná a potřebovala ochranu, kterou očekávala od A., jenž byl bratrem její spolužačky. Následovala jeho a V. A. do přízemí domu.

V místnosti stála jedna postel a stěžovatelka si na ni sedla. Oba muži kouřili a chvilku se spolu bavili. V. A. pak odešel.

Stěžovatelka tvrdí, že v té chvíli si A. vedle ní sedl, donutil ji lehnout si, svlékl ji a přinutil k pohlavnímu styku. Stěžovatelka neměla sílu k odporu. Jen ho prosila, aby přestal. Ve své výpovědi později uvedla:

"Začala jsem brečet a prosila ho, aby přestal... Hladil mi prsa a líbal mě na krku... Pak mi nohou sundal kalhoty a spodní prádlo, roztáhl mi nohy a vnikl do mě. Poté, co skončil, jsem brečela až do rána, kdy jsem usnula... [V. A] mě vzbudil s tím, že [A.] šel pro auto, aby mě odvezl zpět do města K. Sedla jsem si na postel a začala brečet."

A. policii uvedl, že s ní měl pohlavní styk s jejím plným souhlasem.

4. Ráno dne 1. 8. 1995

Ráno okolo 7.00 hod. našla stěžovatelku její matka v domě příbuzných V. A. Uvedla, že poté, co se od sousedů dozvěděla, že dcera byla viděna minulou noc s A., šla do domu A. a cestou potkala V. A. Ten se jí to údajně snažil vymluvit, aby získal čas varovat A. Ona však pokračovala.

Stěžovatelka stejně jako její matka v průběhu vyšetřování tvrdili, že stěžovatelka řekla matce přímo, že byla znásilněná. A. byl rovněž přítomen. Řekl matce, že řidič nákladního vozu měl v noci s její dcerou pohlavní styk.

Podle verze A. se stěžovatelka s matkou pohádala, odmítala s ní odejít a posílala ji pryč. Soused zřejmě povolaný A. nebo V. A. jako jejich svědek uvedl, že slyšel hádku, zejména odmítnutí stěžovatelky odejít s matkou a její slova, že se jí nic nestalo. Stěžovatelka obvinila svědka z křivé přísahy.

Stěžovatelka šla hned s matkou do místní nemocnice, kde byla okolo 16.00 hod. vyšetřena.

Lékař shledal, že panenská blána byla čerstvě perforována, a našel na krku stěžovatelky oděrky na ploše 35 x 4 mm a čtyři malé modřiny oválného tvaru. V lékařské zprávě se uvádí, že stěžovatelka uvedla pouze jedno znásilnění, které se mělo stát mezi 22.30 - 23.00 hod. minulé noci u jezera.

B. Události mezi 1. - 11. 8. 1995

Stěžovatelka uvedla, že v následujících dnech odmítala o události s matkou mluvit. Nesdělila žádné podrobnosti a druhé znásilnění vůbec nezmínila. Byla si vědoma toho, že žila v konzervativním prostředí maloměsta, kde je panenství považováno za vklad do manželství. Cítila se zahanbena tím, že se jí "panenství nepodařilo uchránit a co si o tom řeknou lidé".

První večer po události dne 1. 8. 1995 navštívil P. rodinu stěžovatelky. Stěžovatelka a její matka uvádějí, že prosil za odpuštění a tvrdil, že se se stěžovatelkou ožení, jakmile dosáhne plnoletosti. Matka stěžovatelky se domnívala, že tato nabídka by byla za daných okolností rozumná. To ovlivnilo původní chování stěžovatelky, která přijala názor matky, že je nutné minimalizovat újmu.

Jeden z následujících večerů šla stěžovatelka ven s P. a dalšími jeho kamarády. P. a V. A., který tvrdil, že byl s P. večer dne 1. 8. 1995 na návštěvě, uvedli, že jim matka stěžovatelky řekla, že "za každé potěšení se musí platit" a pokoušela se je finančně vydírat.

Babička P. rovněž vypovídala na policii. Tvrdila, že v blíže neurčený den je navštívila matka stěžovatelky a žádala peníze.

S ohledem na tuto návštěvu a další události paní D., sousedka a přítelkyně matky stěžovatelky, uvedla, že matka stěžovatelky byla velmi rozzlobená a dovolila dceři jít ven s P. jen proto, že tvrdil, že dceru miluje. Nicméně se rozhodla promluvit s rodiči P. Paní D. a další sousedka spolu s matkou stěžovatelky přišli k P. domů, ale jeho babička jim řekla, aby odešli, protože stěžovatelka nespala jen s P., ale i s A. Protože A. v ten okamžik přijel, paní D. se ho zeptala, zda to je pravda. Potvrdil, že tomu tak bylo. Do té doby matka stěžovatelky o druhém znásilnění nevěděla.

Stěžovatelka uvádí, že návštěva otce A. dne 8. 8. 1995 ji rozzlobila a teprve poté se svěřila matce s druhým znásilněním. Dne 10. 8. 1995 se otec stěžovatelky po několikadenní nepřítomnosti vrátil domů. O události diskutovali a rozhodli se podat trestní oznámení. Matka stěžovatelky tak učinila dne 11. 8. 1995.

C. Vyšetřování

Stěžovatelka podala dne 11. 8. 1995 písemnou výpověď k událostem ve dnech 31. 7. - 1. 8. 1995. V ten samý den byli P. a A. zadrženi a rovněž podali své písemné výpovědi. Tvrdili, že s nimi stěžovatelka měla pohlavní styk naprosto dobrovolně. Poté byli propuštěni. Písemné stanovisko bylo získáno rovněž od V. A. a osoby, která žila vedle domu, kde došlo k tvrzenému druhému znásilnění. Dne 25. 8. 1995 policejní úředník sepsal zprávu a spis předal příslušnému prokurátorovi.

Okresní prokurátor zahájil dne 14. 11. 1995 trestní řízení a postoupil věc vyšetřovateli. V období od listopadu 1995 do listopadu 1996 nedošlo k žádnému vývoji ve věci.

P. a A. podali dne 24. 8. 1995 stížnost Okresnímu prokurátorovi, kde uvedli, že je stěžovatelka a její matka obtěžují falešnými veřejnými obviněními. Na jejím základě Okresní prokurátor nařídil policejní vyšetřování. Zpráva policejního úředníka ze dne 25. 10. 1995 uvádí tvrzení P. a A. a zpochybňuje verzi událostí tak, jak byla tvrzena stěžovatelkou a její matkou.

Ve dnech 2. 11. - 9. 12. 1996 vyslechl vyšetřovatel stěžovatelku, její matku a ostatní svědky, včetně P. a A.

Při výslechu stěžovatelka podrobně popsala událost a zopakovala, že P. překonal její odpor, když jí zkroutil ruce, následkem čehož byla v šoku a neschopna se bránit.

P. ve své výpovědi tvrdil, že stěžovatelka aktivně vyhověla jeho návrhům. Uváděl rovněž, že stěžovatelka mluvila s panem M. v restauraci, kterou navštívili poté, co měli pohlavní styk. Jak A., tak P. uvedli mj., že krátce po pohlavním styku stěžovatelky s P. u jezera začala stěžovatelka v autě hladit A.

Vyšetřovatel uzavřel vyšetřování dne 18. 12. 1996 s tím, že nejsou důkazy, že by P. a A. použili hrozbu násilím nebo násilí, a navrhl prokurátorovi trestní řízení zastavit.

Okresní prokurátor však nařídil dne 7. 1. 1997 dodatečné vyšetřování z důvodu, že předchozí vyšetřování nebylo objektivní a úplné.

Vyšetřovatel, kterému byl případ postoupen, ustanovil dne 16. 1. 1997 psychiatra a psychologa, aby zodpověděli některé otázky, zejména zda je možné, aby stěžovatelka mluvila klidně a uvolněně se slečnou T., zpěvačkou v restauraci, a pak poslouchala hudbu v autě, kdyby byla krátce předtím znásilněna. A dále zda je pravděpodobné, že několik dnů po tvrzeném znásilnění by stěžovatelka šla ven s mužem, který ji znásilnil.

Znalci ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatelka si vzhledem ke své důvěřivé povaze a nezkušenosti zřejmě neuvědomila možnost, že může být sexuálně napadena. Nebylo zjištěno, že byla ohrožována či zraněna nebo že byla během události v šoku. Podle znalců během aktu u ní došlo k vnitřnímu konfliktu mezi přirozeným sexuálním zájmem a tím, že se jedná o něco pro ni ještě nedovoleného, což snížilo její schopnost se bránit a odmítat. Znalci shledali, že byla schopna rozpoznat, co se děje.

Pokud jde o setkání stěžovatelky se slečnou T., které je mezi stranami sporné, znalci uvedli, že bylo možné, aby s ní krátce mluvila poté, co byla znásilněna. Její setkávání se s P. několik dní po události pak lze vysvětlit snahou její rodiny událost společensky znormalizovat.

Vyšetřovatel dne 28. 2. 1997 navrhl zastavení trestního řízení, protože byl toho názoru, že znalecké posudky nemají vliv na jeho dřívější závěr, že neexistují důkazy prokazující použití násilí či hrozeb.

Okresní prokurátor vydal dne 17. 3. 1997 usnesení, kterým trestní řízení zastavil. Shledal mj., že nebylo prokázáno použití násilí či hrozeb, zejména nebyl zjištěn žádný odpor ze strany stěžovatelky ani pokusy přivolat pomoc.

Stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému a Generálnímu prokurátorovi. K jejich zamítnutí došlo dne 13. 5., resp. 24. 6. 1997.

Prokurátoři vycházeli mj. z výpovědi údajných pachatelů a V. A., že stěžovatelka neprojevovala žádné známky rozrušení po pohlavním styku s P. u jezera, výpovědí těchto tří mužů a slečny T., že se se stěžovatelkou setkala a mluvila s ní inkriminovanou noc. Pokud jde o námitky stěžovatelky, že tyto výpovědi mají být odmítnuty jako nepravdivé, rozhodnutí z 13. 5. 1997 uvádí, že "rozhodnutí prokurátora nemohou být založena na domněnkách a výpovědi svědků nelze odmítnout jen na základě pochybností, bez dalších důkazů..."

V rozhodnutí se dále uvádí:

"Je pravdou a posudky znalců to rovněž potvrzují, že nízký věk stěžovatelky a nedostatek životních zkušeností jí nedovolovaly jasně projevit nesouhlas s pohlavním stykem. Nejedná se o trestný čin podle § 152 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, pokud nebyla stěžovatelka donucena k pohlavnímu styku násilím či pohrůžkou násilím (...) P. a A. by byli trestně odpovědní, pokud by byli srozuměni s tím, že s pohlavním stykem stěžovatelka nesouhlasí, a kdyby použili násilí nebo pohrůžky násilím za účelem mít se stěžovatelkou pohlavní styk proti její vůli. Chybí důkazy pro to, že stěžovatelka projevovala neochotu mít s A. a P. pohlavní styk a že ti použili násilí či pohrůžku násilím."

Rozhodnutí ze dne 24. 6. 1997 zopakovalo tyto závěry jen s tím rozdílem, že výpověď slečny T., zpěvačky v restauraci, nebyla rozhodná. Uvádělo rovněž:

"V projednávaném případě je rozhodující, že nebylo jednoznačně prokázáno použití fyzického či psychického násilí, a že k pohlavnímu styku došlo proti vůli stěžovatelky a přes její odpor. Chybí stopy použití fyzického násilí, jako jsou modřiny, roztrhané oblečení apod...

Je pravda, že je neobvyklé, aby nezletilá dívka, která je panna, měla dva pohlavní styky v krátkém časovém rozmezí s dvěma různými muži, ale tato skutečnost sama o sobě neznamená, že došlo k trestnému činu, když chybí důkazy..."

Stěžovatelka a její matka podaly v červnu nebo červenci 1997 žádost o zahájení trestního řízení proti slečně T. a dalším svědkům, včetně V. A., pro trestný čin křivé přísahy.

Její žádost zamítl dne 14. 7. 1997 týž prokurátor z Okresní prokuratury, který nařídil zastavení vyšetřování znásilnění, přičemž uvedl, že jejich žádost je neopodstatněná a že všechny skutkové okolnosti byly objasněny v předchozím řízení. Následné odvolání bylo zamítnuto dne 6. 2. 1998 Krajským prokurátorem.

V červnu 2001 předložila stěžovatelka písemné stanovisko dvou bulharských expertů, psychiatra Dr. Světlozara Vasilijeva a psychologa Valerije Ivanova, kteří byli právníkem stěžovatelky požádáni o názor na případ.

S odkazem na odborné publikace z různých zemí znalci uvedli, že jsou známy dvě reakce obětí znásilnění k útočníkovi: fyzický odpor s použitím násilí a "úlek, který vede k nečinnosti" (označovaný rovněž jako traumatický psychický infantilní syndrom - traumatic psychological infantilism syndrome). Spočívá v tom, že jakýkoli model chování založený na zkušenosti je neadekvátní, pokud oběť čelí nevyhnutelnosti znásilnění. Následkem je, že oběť často přijme pasivní model chování charakteristický pro dětství, nebo se chce od události psychicky distancovat tak, jako by se to nedělo jí.

Experti uvedli, že všechny vědecké publikace, které studovali, naznačují, že převažoval druhý model chování. Za účelem písemného stanoviska k projednávanému případu provedli vlastní výzkum. Analyzovali všechny případy mladých dívek ve věku mezi 14 a 20 lety, které se zúčastnily speciálních programů pro oběti znásilnění v Bulharsku v letech 1996 - 2001. Případy značně odlišné od stěžovatelčina byly vyloučeny. Výsledkem bylo 25 případů, z nichž ve 24 případech se oběť nebránila za použití násilí, ale reagovala pasivně.

Stěžovatelka se dne 23. 12. 1997 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva. Ve své stížnosti tvrdila, že došlo k porušení jejích práv podle čl. 3, 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), neboť vnitrostátní zákony a praxe v případech znásilnění, kterého se stala obětí, nezajišťují dodržování pozitivní povinnosti státu poskytnout účinnou právní ochranu proti znásilnění a sexuálnímu zneužívání. Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), převzal projednávání stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla přidělena 4. sekci Soudu. Po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) pokračovala v řízení o stížnosti 1. sekce Soudu. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2002 byla stížnost prohlášena za přijatelnou. Předseda senátu povolil třetí straně, kterou je Interights - nevládní organizace se sídlem v Londýně, podat písemné stanovisko (§ 36 odst. 2 Úmluvy).

K tvrzenému porušení čl. 3, 8 a 13 Úmluvy

Stěžovatelka tvrdí, že bulharské právo a právní praxe neposkytuje účinnou ochranu proti znásilnění a sexuálnímu zneužívání, neboť jsou stíhány jen případy, kde se oběť aktivně brání, a že úřady řádně nevyšetřily události z 31. 7. a 1. 8. 1995. Podle jejího názoru došlo k porušení pozitivní povinnosti státu chránit tělesnou integritu a soukromý život jednotlivce a zajistit účinné právní prostředky nápravy. Namítá, že byly porušeny čl. 3, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, které zní:

Čl. 3:

,,Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Čl. 8 odst. 1:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého (...) života."

Čl. 13:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Stěžovatelka se domnívá, že vnitrostátní právo a právní praxe v případech znásilnění by měly posuzovat existenci nebo chybějící nesouhlas s pohlavním stykem na základě všech rozhodných skutečností. Úprava, která vyžaduje důkaz fyzického odporu a obrany oběti a ponechávající bez potrestání některá znásilnění, není vyhovující. V této souvislosti odkazuje na písemné odborné stanovisko, které předložila (zdůrazňující, že u většiny dětí nebo ostatních mladých obětí znásilnění je přítomna panická psychická reakce, viz výše).

Pokud jde o právo a právní praxi týkající se znásilnění a pohlavního zneužívání, uvedla stěžovatelka následující:

- podle praxe bulharských vyšetřovacích orgánů, je stíhání znásilnění možné jen tehdy, když existuje důkaz použití fyzické síly k odporu. Jestliže se toto neprokáže, vychází se z toho, že pohlavní styk byl dobrovolný,

- toto tvrzení není možné přímo doložit studií, neboť rozhodnutí vyšetřovacích orgánů a orgánů prokuratury nejsou veřejná. Lze je najít pouze v konkrétních spisech a existující praxe nevychází z písemných instrukcí, ale z institucionální tradice a kultury,

- nejčastější násilí při znásilnění je např. vytažení osoby z auta a zamknutí v domě, roztrhání oděvu a fackování, bití do hlavy s krvácením a kopání, dušení oběti apod. V několika případech bylo obětem vyhrožováno násilím nebo dalšími následky. Ve třech případech oběti spáchaly nebo se pokusily spáchat sebevraždu.

Stěžovatelka předložila kopii dopisu bulharské psychoterapeutky pracující s oběťmi sexuálního násilí, která uvedla, že podle její zkušenosti vyšetřovací orgány zahájily řízení jen v případech, když byl útočník pro oběť cizí osobou, když došlo k závažným zraněním, nebo když existovali svědci. To potvrzuje názor stěžovatelky, že v praxi převládá tendence z nedostatečných důkazů o fyzickém odporu vyvodit souhlas oběti.

Uvádí dále, že stanovením věku 14 let pro souhlasný pohlavní styk a současně omezením zahájení stíhání znásilnění na případy násilného odporu oběti ponechaly úřady děti nedostatečně chráněné proti znásilnění. Tvrdí, že v jejím případě prokurátor nepřiměřeně zdůraznil absenci fyzického odporu a nevzal v úvahu skutečnost, že ve věku 14 let nikdy sama nečinila důležitá rozhodnutí, zejména v časové tísni. Prokurátoři nevzali v úvahu nepravděpodobnost, že 14letá dívka, která nikdy předtím neměla pohlavní styk, bude souhlasit s pohlavním stykem s dvěma muži po sobě. Vyšetřování nebylo řádné a kompletní. Zejména nebyla vyšetřována klíčová otázka týkající se návštěvy restaurace po události u jezera, která by prokázala, že k žádné návštěvě nedošlo. Policejní hlídka, která zastavila skupinu na cestě k jezeru, nebyla identifikována. Vyšetřovatel věřil více výpovědím údajných pachatelů a jejich svědků, a buď nevěřil, nebo ignoroval výpovědi stěžovatelky a dalších svědků a její popis událostí. Podle jejího názoru, nahlíženo v kontextu všech relevantních skutečností, měla její prosba k P., aby přestal, a jeho odtlačování, až jí zkroutil ruce, vést k usvědčení pachatelů, kdyby byla aplikována správná interpretace znásilnění odpovídající pozitivní povinnosti státu podle čl. 3, 8 a 13 Úmluvy.

Vláda uvádí, že vyšetřování bylo řádné a účinné. Byly podniknuty všechny možné kroky: výslech sedmnácti osob, některých opakovaně stanovení znalců z oboru psychologie a psychiatrie, přičemž všechny aspekty případu byly pečlivě zkoumány. Závěr vnitrostátních úřadů, že P. a A. museli jednat s vědomím souhlasu stěžovatelky, je opodstatněný. Úřady vycházely zejména z chování stěžovatelky v době událostí. Stěžovatelka chodila po událostech dále ven s P. a existují svědecké výpovědi, že se její matka pokoušela finančně vydírat P. a A. za to, že stáhne tvrzení o znásilnění její dcery. Skutkové okolnosti případu se tedy netýkaly otázky ochrany osobní integrity nebo špatného zacházení. Nevzniká žádná pozitivní povinnost státu podle čl. 3 a 8 Úmluvy.

Ve fázi rozhodování o přijatelnosti stížnosti vláda uvedla, že důkaz fyzického odporu je v případech znásilnění vyžadován a nadto v souladu s "mezinárodní praxí včetně Francie" je znásilnění možné pouze mezi cizími osobami, zatímco stěžovatelka údajné pachatele znala.

Ve svém stanovisku k meritu věci vláda upravila své původní stanovisko a uvedla, že chybějící souhlas je podstatným prvkem znásilnění v bulharském právu, a předložila kopie několika rozsudků Nejvyššího soudu.

V projednávaném případě vláda tvrdí, že po řádném a nestranném vyšetřování neshledaly úřady za prokázané, že došlo ke znásilnění. Naopak stěžovatelka mohla podat civilní žalobu na náhradu škody proti údajným pachatelům a konečně měla k dispozici i účinné trestní a civilní opravné prostředky jak vyžaduje čl. 13 Úmluvy.

Stanovisko třetí strany - Interights

Interights uvádí, že výzkumy za posledních dvacet let prokazují, že ženy a zejména mladiství se často fyzicky nebrání znásilnění, protože tak nejsou, ohromeni strachem, schopni fyzicky učinit. Rovněž se nečinností brání proti zesílenému použití agresivity a násilí.

Mezinárodní soudní tribunály pro Rwandu a bývalou Jugoslávii definují znásilnění jako soulož za okolností, které jsou donucovací nebo spáchané donucením, násilím či pohrůžkou násilí.

Interights předložil úpravy některých evropských a mimoevropských zemí zpracovaných svými spolupracovníky. Lze je shrnout následovně:

Belgie

V současnosti musí obžaloba prokázat, že došlo k souloži, a doložit nesouhlas oběti. V úvahu se bere vše, co může prokazovat nesouhlas, ale obžaloba se většinou snaží prokázat existenci alespoň jednoho faktoru svědčícího o nesouhlasu, tj. násilí, donucení, lsti apod. Nesouhlas je prokázán, když existuje důkaz o fyzickém odporu. I když fyzický odpor chybí, je dostatečným důkazem donucení. Zda donucení existovalo či nikoli je otázka, která musí být posouzena s ohledem na oběť (její věk, aktuální stav v době události).

Dánsko

Donucení je v současnosti chápáno široce a není omezeno na výhrůžku násilím.

Důkaz o nesouhlasu je důležitý zejména v případech, když se oběť s útočníkem znají. Vyslovení "ne" má být považováno za jasný projev nesouhlasu, ale prokázání, že bylo řečeno a porozuměno jako vážně míněné, je často obtížné.

V případu z roku 1982 byl muž obžalovaný ze znásilnění 16leté dívky osvobozen proto, že se nedomníval, že pohlavní styk byl nedobrovolný. Vezl tuto dívku ve svém automobilu. Podle jeho tvrzení si dívka přála, aby ji odvezl domů. Podle dívky cestou mluvil o svých sexuálních problémech a potřebách. Obžalovaný považoval dívčino zapojení do diskuse jako souhlas s tím, že se situace vyvíjí směrem k intimnímu styku. Dívka se bála, že by muž mohl být agresivní, kdyby ho nenechala mluvit. Pak muž zastavil auto a v zadní části vozu měl s dívkou pohlavní styk. Ptal se dívky několikrát, jestli souhlasí či ne. Dívka uvedla, že měla psychický blok a bála se. Městský soud shledal muže vinným, když konstatoval, že dívka nesouhlasila, protože by měl jedině důvod ptát se oběti, kdyby pochyboval, že s pohlavním stykem souhlasí. Odvolací soud však shledal, že nelze nepřihlédnout k tomu, že muž vnímal dívčinu pasivitu jako souhlas, a osvobodil ho.

Spojené království

Podle zákona platného v současnosti musí obžaloba prokázat, že oběť nesouhlasila. Absence souhlasu je klíčovým prvkem actus reus, jehož prokázání je na obžalobě. Neexistuje žádná zákonná definice souhlasu nebo nesouhlasu. Pojem "nesouhlasit" je otázka, která přísluší k posouzení porotě. Ve věci Olugboja (1982) byly dvě nezletilé dívky svezeny domů obžalovaným a jeho kamarádem. Byly však odvezeny do domu, kde kamarád obžalovaného znásilnil jednu z dívek, které bylo 16 let. Pak s ní měl pohlavní styk i obžalovaný. Řekl jí, ať si sundá kalhoty, a ona tak učinila, neboť se bála a v místnosti byla tma. Řekla mu, proč ji nenechá na pokoji, nato ji zatlačil na postel a měl s ní pohlavní styk. Dívka nekřičela ani se nebránila. Muž byl odsouzen za znásilnění. Soudce uvedl:

"Porota by se měla zaměřit na rozdíl mezi souhlasem a podvolením se každý souhlas zahrnuje podvolení se, ale to v žádném případě neznamená, že pouhé podvolení se je zároveň souhlasem. Porota by se rovněž měla zaměřit na duševní stav oběti bezprostředně před pohlavním stykem s ohledem na všechny relevantní okolnosti a zejména události vedoucí k aktu a její reakce na ně, které ovlivnily její postoj."

Obžaloba musí rovněž prokázat mens rea znásilnění, což je buď vědomí pachatele, že oběť nesouhlasí nebo nedbalost pokud, jde o to, zda souhlasí či nikoli. To je v případě, že na to buď vůbec nemyslí, nebo si je vědom, že druhá osoba nemusí souhlasit, ale pokračuje v útoku.

Spojené státy americké

Právní úprava znásilnění je v USA rozdílná podle jednotlivých států, všechny se však shodují, pokud jde o otázku nesouhlasu. Základní zásadou je, že oběť se nemusí útočníkovi fyzicky postavit na odpor, aby se prokázalo, že nesouhlasí s pohlavním stykem. Postačí ústní vyjádření nesouhlasu. Ve věci Commonwealth proti Berkowitz (1994) měl obžalovaný pohlavní styk se svojí známou v pokoji na studentské koleji, ačkoli během aktu říkala, že nechce. Pensylvánské soudy konstatovaly, že oběť opakovaně říkala slovo "ne", což je dostatečné k prokázání jejího nesouhlasu.

V současnosti pouze dva státy vyžadují, aby se oběť sexuálního útoku vážně bránila (Alabama a Západní Virgínie). Ale ani v takovém případě se nemusí bránit, když se domnívá, že odpor by byl zbytečný nebo by mohl skončit vážným poraněním (Richards proti státu, 1985). Např. v roce 1992 Nejvyšší soud New Jersey odmítl, aby byl odpor nezbytným předpokladem pro odsouzení za sexuální útok, a konstatoval, že v mnoha případech není obrana nejlepším řešením situace a některé ženy jsou v okamžiku sexuálního útoku tak vyděšené, že se nemohou bránit.

Interights předložil analýzy příslušných zákonů v Austrálii, Kanadě a Jižní Africe, podle kterých je definujícím prvkem znásilnění a pohlavního zneužívání absence souhlasu, a důkaz použití fyzického násilí pachatelem nebo fyzický odpor oběti se nevyžaduje.

1. Existence pozitivní povinnosti trestat znásilnění a vyšetřovat takové případy

S ohledem na povahu a obsah stížností stěžovatelky v projednávaném případě. Soud shledává, že spadají zejména pod čl. 3 a 8 Úmluvy.

Soud opakuje, že povinnost smluvních stran podle čl. 1 Úmluvy přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci práva a svobody uvedené v Úmluvě ve spojení s čl. 3, vyžaduje, aby státy zajistily, že jednotlivci spadající pod jejich jurisdikci nebudou vystaveni špatnému zacházení (ill-treatment), včetně špatného zacházení ze strany ostatních jednotlivců (viz A. proti Spojenému království, 1998, Z. a další proti Spojenému království, 2001, a E. a další proti Spojenému království, 2002).

Pozitivní povinnosti státu jsou obsaženy v právu na respektování soukromého života podle čl. 8. Tyto povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření i ve sféře vztahů mezi jednotlivci navzájem. Zatímco volba prostředků k zajištění souladu s čl. 8 ve sféře ochrany proti aktům jednotlivců patří v zásadě do míry uvážení konkrétního státu, účinný postup proti vážným trestným činům jako je znásilnění, kde jsou ve hře základní hodnoty a prvky soukromého života, vyžaduje účinná ustanovení trestního práva. Zejména děti a ostatní zranitelní jednotlivci musí být účinně chráněni (viz X a Y proti Nizozemí, 1985, August proti Spojenému království, 2003).

V řadě případů zakládá čl. 3 Úmluvy pozitivní povinnost státu provést řádné vyšetřování (viz Assenov a další proti Bulharsku, 1998).

Tuto povinnost nelze omezit jen na případy špatného zacházení ze strany zaměstnanců státu (viz, mutatis mutandis, Calvelli a Ciglio proti Itálii, 2002).

Soud rovněž nevyloučil možnosti, že se pozitivní povinnost státu podle čl. 8 zajistit tělesnou integritu jednotlivce může rozšířit na otázky vztahující se k účinnosti vyšetřování (viz Osman proti Spojenému království, 1998).

Z toho vyplývá, že státy mají pozitivní povinnost obsaženou v čl. 3 a 8 Úmluvy přijmout ustanovení trestního práva, která účinně trestají znásilnění, a účinným vyšetřováním a stíháním je v praxi uplatňovat.

2. Současná koncepce znásilnění a její dopad na pozitivní povinnost členských států poskytnout odpovídající ochranu

S ohledem na prostředky k zajištění adekvátní ochrany proti znásilnění požívají státy nepochybně širokou míru uvážení. Je třeba brát v úvahu zejména kulturní rozdílnosti, místní okolnosti a tradiční přístupy.

Omezení míry uvážení vnitrostátních úřadů jsou nicméně stanovena ustanoveními Úmluvy. Při jejich interpretaci musí Soud brát v úvahu měnící se podmínky ve smluvních státech (viz Christine Goodwin proti Spojenému království, 2002).

Soud konstatuje, že historicky byl v případech znásilnění v mnoha státech vyžadován důkaz o fyzickém násilí a odporu. V posledních desetiletích se však projevuje jasný trend jak v Evropě, tak v ostatních částech světa k opuštění tohoto formalistického a zužujícího výkladu práva v této oblasti.

Ve většině evropských zemí ovlivněných kontinentální právní tradicí definice znásilnění obsahuje odkazy na užití násilí nebo pohrůžku násilím pachatelem. Je však významné, že v judikatuře a právní teorii je nesouhlas, nikoli násilí nahlížen jako nezbytný prvek trestného činu znásilnění.

Belgické právo stanoví, že soulož je znásilněním, když je spáchána na osobě bez jejího souhlasu. Násilí a/nebo fyzický odpor nejsou prvky znásilnění v belgickém právu.

Bez ohledu na konkrétní znění legislativy je v mnoha zemích stíhání nesouhlasných pohlavních styku prováděno v praxi prostřednictvím výkladu relevantních právních termínů, jako jsou např. donucení, násilí, nátlak, lest, překvapení atd. a prostřednictvím citlivého posuzování důkazů.

Soud rovněž dodává, že členské státy Rady Evropy, prostřednictvím Výboru ministrů, souhlasily, že trestání nesouhlasných pohlavních styků, "[včetně] případů, kdy oběť neprojevuje známky odporu", je nezbytné pro účinnou ochranu žen proti násilí.

V mezinárodním trestním právu je soulož bez souhlasu oběti znásilněním, přičemž souhlas musí být dán dobrovolně jako následek svobodné vůle dotyčné osoby posuzované v kontextu všech okolností.

Jak uvádí třetí strana, oběti sexuálního zneužití - zejména nezletilé dívky, často neprojevují fyzický odpor kvůli množství psychologických faktorů nebo protože se obávají násilí ze strany pachatele.

Ve světle uvedeného je Soud přesvědčen, že jakýkoli rigidní přístup ke stíhání sexuálních trestných činů, jako je vyžadování důkazu o fyzickém odporu za všech okolností, znamená riziko nepotrestání určitých typů znásilnění, a tudíž ohrožení řádné ochrany sexuální autonomie jednotlivce. V souladu se současnými trendy v této oblasti musí být pozitivní povinnost států podle čl. 3 a 8 Úmluvy nahlížena tak, že se vyžaduje trestání a účinné stíhání nesouhlasných pohlavních styků včetně těch, ve kterých chybí prvek fyzického odporu oběti.

3. Úloha Soudu v projednávaném případě

Úlohou Soudu je zkoumat, zda v projednávaném případě měla konkrétní legislativa a právní praxe a jejich aplikace spolu s tvrzenými nedostatky ve vyšetřování za následek porušení pozitivní povinnosti státu podle čl. 3 a 8 Úmluvy.

Soud se nebude zabývat tvrzeními o údajných omylech a opomenutích ve vyšetřování, protože nemůže nahradit vnitrostátní úřady při posuzování skutkových okolností případu ani nemůže rozhodnout o tvrzené trestní odpovědnosti pachatelů.

Stěžovatelka tvrdí, že přístup úřadů v jejím případu má původ v chybné legislativě a odráží převládající praxi stíhání pachatelů jen za předpokladu, že jsou k dispozici důkazy významného fyzického odporu.

Soud poznamenává, že § 152 odst. 1 trestního zákona nezmiňuje požadavek fyzického odporu oběti a definuje znásilnění způsobem nelišícím se výrazně od ustanovení v ostatních členských státech.

Co je však rozhodné, je význam daný slovům, jako je "násilí" nebo "výhrůžka" nebo ostatní termínům užívaných právními definicemi. Například v některých zemích je "násilí" při znásilnění považováno za zjištěné pouhou skutečností, že pachatel vykonal pohlavní styk bez souhlasu oběti, anebo proto, že měl vládu nad jejím tělem a manipuloval s ním, aby mohl uskutečnit pohlavní styk bez souhlasu.

V projednávaném případě, při absenci judikatury výslovně se zabývající otázkou, zda každý pohlavní styk provedený bez souhlasu oběti je podle bulharského práva trestný, je obtížné zaujmout závěr na podkladě rozsudku Nejvyššího soudu a právních publikací. Vždy záleží na posouzení skutkových okolností soudem, zda bude shledáno či nikoli, že pohlavní styk zahrnoval donucení.

Stojí za zmínku, že vláda nebyla schopna poskytnout kopie rozsudků nebo právní komentáře, které by jasně vyvrátily tvrzení o omezujícím přístupu při stíhání znásilnění. Vyjádření vlády k úpravě znásilnění v Bulharsku bylo rozporné a nejasné. Konečně skutečnost, že naprostá většina rozsudků Nejvyššího soudu se týkala znásilnění spáchaných užitím jasného násilí (kromě těch, kde byly oběti tělesně nebo duševně postižené), lze nahlížet jako známku toho, že většina případů, kde bylo malé nebo žádné fyzické násilí nebo odpor nebyla vyšetřována.

Při zkoumání konkrétních okolností projednávaného případu Soud konstatuje, že v průběhu vyšetřování bylo vyslechnuto množství svědků a nařízeno vypracování psychologického a psychiatrického posudku. Soud uznává, že bulharské úřady čelily obtížnému úkolu, neboť byly konfrontovány s dvěma protikladnými verzemi událostí a malým množstvím přímých důkazů. Soud nepodceňuje úsilí vyšetřovatele a prokurátorů v případu.

Konstatuje však, že existence protikladných verzí událostí vyžadovala citlivější posuzování důvěryhodnosti učiněných výpovědí a ověření okolností. Mnoho nebylo učiněno, pokud jde ověření důvěryhodnosti verze, kterou předložily P. a A. a jejich svědci. Nebyli zejména konfrontováni svědci slečna T. a pan M., jejichž výpovědi byly rozporné. Rovněž nebylo učiněno nic, co by blíže specifikovalo časový sled událostí. Stěžovatelka a její právní zástupce neměli možnost klást otázky svědkům, které obvinily z křivé přísahy. Prokurátoři nevěnovali žádnou pozornost otázce, zda verze předložená P. a A. byla důvěryhodná, když některé jejich výpovědi vyžadovaly pozornost, jako např. jejich tvrzení, že stěžovatelka, tehdy 14letá začala hladit A. krátce poté, co měla poprvé ve svém životě pohlavní styk s jiným mužem.

Soud je tedy toho názoru, že úřady nevyužily všechny možnosti ke zjištění skutkových okolností a nedostatečně posoudily důvěryhodnost odporujících si výpovědí.

Je významné, že důvodem pro to byl patrně názor vyšetřovatele a prokurátora, že to, co se událo, bylo "znásilnění při schůzce", když chyběly přímé důkazy znásilnění, jako jsou násilí a odpor nebo volání o pomoc. Tento přístup vyplývá z rozhodnutí vyšetřovatele a zejména Krajského prokurátora ze dne 13. 5. 1997 a Nejvyššího prokurátora ze dne 24. 6. 1997.

Dále se zdá, že prokurátoři nevyloučili možnost, že stěžovatelka nemusela souhlasit, ale přijali názor, že při absenci důkazu o odporu není možno konstatovat, že pachatelé byli srozuměni s tím, že stěžovatelka nesouhlasí.

Soud je toho názoru, že v praxi může být někdy obtížné prokázat nesouhlas při absenci "přímého" důkazu znásilnění, jako jsou stopy násilí nebo přímí svědci. Úřady musí nicméně zkoumat všechny skutečnosti a rozhodnout na základě posouzení všech okolností. Vyšetřování a jeho závěry se musí soustředit na otázku nesouhlasu. To v projednávaném případě nebylo učiněno. Soud shledává, že přístup úřadů byl restriktivní. Lze je rovněž kritizovat za to, že se málo zabývaly skutečnou zranitelností mladých lidí a zvláštními psychologickými faktory, které případy znásilnění nezletilých zahrnují. Dále došlo ve vyšetřování ke značným průtahům.

Lze shrnout, že Soud, aniž by se vyjadřoval k otázce viny P. a A., shledává, že účinnost vyšetřování a zejména přístup vyšetřovatele a prokurátorů k případu nesplňuje požadavky obsažené v pozitivní povinnosti státu - nahlíženo ve světle moderních postupů v mezinárodním právu - tj. zavést a účinně aplikovat systém trestního práva trestající všechny formy znásilnění a sexuálního zneužívání.

Pokud jde o argument vlády, že vnitrostátní právní systém umožňoval stěžovatelce podat proti pachatelům žalobu na náhradu škody, Soud shledává, že toto tvrzení nebylo odůvodněno. V každém případě, jak je uvedeno výše, účinná ochrana proti znásilnění a sexuálnímu zneužívání vyžaduje opatření trestně právní povahy.

Soud tedy shledává, že v projednávaném případě došlo k porušení pozitivní povinnosti státu podle čl. 3 a 8 Úmluvy. Konstatuje rovněž, že nevzniká žádná další otázka podle čl. 13 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy

Srovnávaje znění § 157 odst. 2 a 152 trestního zákona, které se týkají věku pro souhlas s pohlavním stykem, stěžovatelka namítá, že zákon poskytuje lepší ochranu proti znásilnění homosexuálním dětem než heterosexuálním. Tvrdí, že byl porušen čl. 14 Úmluvy, který zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Ve světle výše uvedených závěrů Soud konstatuje, že není nutné zkoumat stížnost podle čl. 14 Úmluvy.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka požádala na základě čl. 41 Úmluvy o spravedlivé zadostiučinění ve výši 20 000 EUR za morální újmu, kterou utrpěla. Uvádí, že i dlouho poté, co byla znásilněna, trpí psychickým traumatem. Soud považuje za přiměřené přiznání částky 8 000 EUR. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, požaduje stěžovatelka 4 740 EUR. Soud přiznává částku 4 110 EUR mimo částku 630 EUR, kterou stěžovatelka obdržela v rámci právní pomoci Rady Evropy.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. došlo k porušení pozitivní povinnosti státu jak podle čl. 3, tak čl. 8 Úmluvy,

2. nevzniká žádná další otázka podle čl. 13 Úmluvy,

3. není nutné se zabývat stížností podle čl. 14 Úmluvy,

4. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovatelce 8 000 EUR za morální újmu a 4 110 EUR za náklady řízení převedené na národní měnu v kurzu k datu vyplacení tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení,

5. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudkyně Tulkensové.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.