Rakevičová proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 58973/00

Datum: 28. 10. 2003

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), A. B. Baka, (Maďarsko), K. Jungwiert (Česká republika), V. Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí), M. Ugrekhelidze (Gruzie), A. Kovler (Rusko).

Stěžovatelkou je paní Tamara Nikolajevna Rakevich (nar. 1961), žijící v Jekatěrinburku.

A. Umístění stěžovatelky do psychiatrického ústavu

Stěžovatelka dne 25. 9. 1999 navštívila pana M. Uvádí, že zde zůstala přes noc, studovali Bibli a sdíleli své náboženské názory.

Dne 26. 9. 1999 pan M. dotčen jejími názory zavolal záchrannou službu, aby ji odvezla na psychiatrickou kliniku. Stěžovatelka zmatená příjezdem sanitky žádala pana M. o vysvětlení, ale lékařský personál ji odvezl.

Vláda uvádí, že stěžovatelka potkala pana M. na ulici den předtím a ten, překvapen jejím neobvyklým chováním ji vzal domů, aby se o ní postaral. Stěžovatelka celou noc nespala, plakala, křičela, volala svoji matku (žijící v Kazachstánu) a měla halucinace, a pan M. proto zavolal sanitku.

Stěžovatelka byla odvezena do psychiatrického ústavu v Jekatěrinburgu (dále ústav). Lékař konající službu konstatoval, že trpí vážnou duševní poruchou s příznaky strachu, úzkosti a dezorientace a že je nebezpečná sama sobě. Stěžovatelka plakala a s lékařem nespolupracovala.

Ústav požádal dne 26. 9. 1999 soud o souhlas s hospitalizací stěžovatelky. O dva dny později, dne 28. 9. 1999, lékařská komise diagnostikovala stěžovatelce paranoidní schizofrenii a potvrdila, že má být ponechána v ústavu. Podle lékařů byla stěžovatelka nedůvěřivá a podezřívavá, neprojevovala emoce ani nevysvětlila chování, které vedlo k její hospitalizaci. Obvinila lékařský personál z krádeže svých věcí. Trvala na tom, že v její hospitalizaci hrál roli pan M., který byl členem náboženské sekty a chtěl ji tam vlákat. Protože neměla v lékaře žádnou důvěru, odmítala jakoukoli léčbu. Byla neupravená, nosila oblečené tři svetry a do postele se nesvlékala. Odmítala se rovněž mýt z obavy z nachlazení a psala stížnosti, které měla schované ve spodním prádle. Po celou dobu zůstávala emocionálně chladná a afektovaná.

B. Soudní přezkum zbavení svobody

Okresní soud v Jekatěrinburgu (dále Okresní soud) dne 5. 11. 1999 potvrdil, že zbavení svobody bylo nezbytné, neboť stěžovatelka utrpěla akutní záchvat paranoidní schizofrenie. Soud se opíral o tvrzení lékařů, že stěžovatelčin duševní stav ohrožuje její život. Lékaři rovněž uvedli, že stěžovatelka byla přivezena do ústavu v pomateném stavu mysli a že celou noc nespala, studovala Bibli a naříkala. Kolega stěžovatelky ze zaměstnání uvedl, že stěžovatelka nespolupracovala a často podávala na své kolegy podjaté stížnosti.

Zástupce stěžovatelky neměl údajně přístup ke zprávě lékařské komise jak před jednáním, tak po jednání soudu i přesto, že o to žádal.

Stěžovatelka podala dne 11. 11. 1999 proti rozhodnutí z 5. 11. 1999 odvolání. Uvádí, že nemohla uvést detailně jednotlivé body, neboť jí v té době nebylo rozhodnutí soudu doručeno.

Krajský soud ve Sverdlovsku (dále Krajský soud) odvolání dne 24. 12. 1999 zamítl a potvrdil, že zbavení svobody stěžovatelky bylo nezbytné. Konstatoval však, že stěžovatelka již nepotřebuje stálou hospitalizaci, neboť má zaměstnání, je matkou samoživitelkou školou povinného syna a v ústavu strávila již značnou dobu.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se dne 8. 6. 2000 obrátila na Evropský Soud pro lidská práva (dále Soud). Ve své stížnosti namítala, že její umístění na psychiatrické klinice je neslučitelné s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. K 1. 11. 2001 se změnilo složení sekcí Soudu a stížnost byla ponechána 2. sekci v novém složení. Dne 5. 3. 2002 prohlásil Soud stížnost za přijatelnou. Veřejné jednání v Paláci lidských práv ve Štrasburku se konalo dne 17. 6. 2003.

K čl. 5 odst. 1 (e) Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že její umístění v psychiatrickém ústavu porušilo čl. 5 odst. 1 (e) Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění:

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(e) zákonné držení osob.duševně nemocných."

Stěžovatelka tvrdí, že žádným objektivním lékařským vyšetřením nebylo spolehlivě prokázáno, že byla v okamžiku zbavení svobody "duševně nemocnou". Nemá ve své anamnéze žádné psychiatrické potíže, nemluvě o diagnostikované poruše. Ve svém volném čase se zabývá horolezectvím, má k tomu potřebnou kvalifikaci a výcvik, což by nebylo možné, kdyby byla duševně nemocná. Uvádí, že její chování nebylo násilné a neohrožovala bezpečnost svoji ani druhých. Dále tvrdí, že její zbavení svobody nebylo z mnoha důvodů zákonné. Zákon o psychiatrické péči (dále zákon) ani žádný jiný zákon nedefinuje, co znamená "být nebezpečný sám sobě", což byl hlavní důvod pro její hospitalizaci. Zákon neodpovídá požadavkům Úmluvy, pokud jde o právní jistotu a předvídatelnost, a neposkytuje dostatečné záruky proti svévolnému zbavení svobody, neboť nevyžaduje nezávislý lékařský posudek pacienta. V neposlední řadě trvalo na rozdíl od zákonem stanovených 5 dní Okresnímu soudu 39 dní, než případ projednal.

Vláda trvá na tom, že stěžovatelka byla lékařsky shledána duševně nemocnou, než byla hospitalizována. Jak lékař při výjezdu, tak lékař v ústavu uvedli, že trpí akutní psychózou doprovázenou zmateným jednáním, strachem a psychomotorickým podrážděním. Vláda uvádí, že její stav při hospitalizaci lze popsat jako "naléhavý psychiatrický případ" a podle lékařské zprávy, na kterou se odvolává, byl stav takový, že pouze okamžitá hospitalizace mohla odvrátit nebezpečí hrozící jak stěžovatelce, tak i druhým osobám.

Vláda uznává, že lhůta k soudnímu přezkumu nebyla dodržena. Nic však nenasvědčuje tomu, že to způsobilo nějakou újmu na zdraví stěžovatelky.

1. Zda byla stěžovatelka osobou duševně nemocnou

Soud připomíná, že pojem "duševně nemocná osoba" není sám o sobě přesnou definicí, neboť se psychiatrie jako obor vyvíjí jak odborně, tak ve společenských postojích. Nelze připustit, aby byl někdo zbaven svobody jen proto, že jeho chování či názory se odlišují od stanovených norem (viz Winterwerp proti Nizozemí, 1979).

Proto, aby bylo umístění v psychiatrickém zařízení "zákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 1 (e), musí být splněny tři základní požadavky. Za prvé musí být objektivním lékařským nálezem spolehlivě prokázáno, že dotyčná osoba trpí "opravdovou duševní poruchou". Za druhé, tato porucha musí být takového druhu nebo intenzity, že ospravedlňuje nucenou hospitalizaci. Za třetí, porucha musí trvat po dobu hospitalizace (výše cit. Winterwerp).

V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatelka neměla před svou hospitalizací dne 26. 9. 1996 dokumentovánu žádnou duševní poruchu. Prvním psychiatrem, se kterým se setkala, byl lékař sanitky. I když lékařský nález duševní poruchy musí být získán před hospitalizací, může být tento požadavek v naléhavých případech opuštěn. Soud musí tedy určit, zda události z 26. 9. 1996 byly takovým naléhavým případem.

Podle rozsudku Okresního soudu byla stěžovatelka po celonočním studiu Bible v den hospitalizace duševně vyšinutá. Tato skutečnost podle názoru Soudu neznamená, že osoba musí být okamžitě umístěna v psychiatrickém zařízení. Konstatování Okresního soudu je však podpořeno lékařským nálezem. Ten uvádí, že dne 26. 9. 1999 byla stěžovatelka v akutním a rychle postupujícím stavu, který se projevoval především dezorientací. Soud nevidí důvod zpochybňovat přesnost a správnost tohoto nálezu a konstatuje, že stav stěžovatelky byl naléhavým případem.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že její stav nevyžadoval psychiatrickou hospitalizaci, Soud opakuje, že při rozhodování, jestli má být jednotlivec hospitalizován jako "osoba duševně nemocná", mají vnitrostátní orgány určitou míru uvážení, neboť to jsou především ony, kdo hodnotí důkazy v konkrétním případě (výše cit. Winterwerp). Soud neshledává, že by zbavení svobody stěžovatelky bylo svévolné, neboť rozhodnutí úřadů bylo odůvodněno psychiatrickým nálezem, že je duševně nemocná.

2. Zda bylo zbavení svobody "zákonné"

Soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že zákon, zejména jeho ustanovení týkající se důvodů pro nucenou hospitalizaci, je příliš vágní a nepřesný na to, aby vyhověl požadavkům Úmluvy, pokud jde o princip právní jistoty.

Podle tohoto principu musí být zákon dostatečně určitý, aby umožnil jednotlivci přizpůsobit své jednání, ale nevyžaduje absolutní určitost (viz The Sunday Times proti Spojenému království, 1979).

Nucenou hospitalizaci umožňuje § 29 zákona, když je mj. "duševní porucha natolik vážná, aby byla přímým nebezpečím jak pro samotnou osobu, tak ostatní". Podle názoru Soudu není nutné, aby zákonodárce vyčerpávajícím způsobem interpretoval pojem "nebezpečí", neboť je fakticky nemožné v zákoně tento pojem plně obsáhnout.

Zákon dále vyžaduje, aby soudy přezkoumaly všechny případy nucené hospitalizace na základě lékařských nálezů, a to je podstatná záruka proti svévolnosti.

Soud dále připomíná, že úřady musí rovněž vyhovět požadavkům vnitrostátního práva v řízení týkajícím se zbavení svobody (viz Van der Leer proti Nizozemí, 1990, Wassink proti Nizozemí, 1990, Erkalo proti Nizozemí, 1998).

Je na vnitrostátních orgánech, především soudech, vykládat a aplikovat vnitrostátní právo.

Soud konstatuje, že podle § 34 zákona má soudce buď vydat, či odmítnout souhlas k hospitalizaci do pěti dnů od žádosti psychiatrického zařízení. V projednávaném případě ústav žádal o souhlas dne 26. 9. 1999, ale až o 39 dnů později, dne 5. 11. 1999, byla žádost posuzována Okresním soudem. Proto hospitalizace stěžovatelky nebyla v souladu s postupem stanoveným zákonem.

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

K čl. 5 odst. 4 Úmluvy:

Stěžovatelka dále tvrdí, že soudní přezkum byl nedostatečný, pokud jde o rozsah, spravedlnost a rychlost. Uvádí dále, že podle zákona hospitalizovaná osoba nemá právo iniciovat soudní přezkum své hospitalizace. Namítá porušení čl. 5 odst. 4, který má následující znění:

"Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."

Stěžovatelka uvádí, že 39 dnů od své hospitalizace neměla přístup k soudu. Tato doba je v rozporu se zákonem a v jejím průběhu vnitrostátní soudy nic nepodnikly. Řízení před Okresním soudem mělo mnoho procesních vad, stěžovatelka ani její obhájci neměli před, během či po jeho skončení přístup k lékařským zprávám. Soud nepředvolal pana M., který byl korunní svědek. Konečně zákon neumožňuje nedobrovolným pacientům iniciovat soudní kontrolu jejich hospitalizace. Ačkoli je automatický soudní přezkum důležitou zárukou proti svévoli, nemělo by být vyloučeno právo hospitalizovaného zahájit řízení.

Vláda tvrdí, že stěžovatelka nikdy nežádala o přístup k lékařským spisům a když tak učinil její obhájce, bylo jeho žádosti ihned vyhověno. Nebylo nutné vyslechnout pana M., protože nebyl psychiatrem a jeho svědectví by nic nepřineslo. Povolení nahlédnout do lékařských zpráv by ničemu neposloužilo, neboť by tato informace mohla zhoršit její stav a její nemoc jí neumožňovala je správně interpretovat. V souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že nemohla zahájit soudní přezkum své hospitalizace, vláda uvádí, že takový prostředek existuje. Odkázala přitom na § 47 a 48 zákona, který umožňuje takovým osobám podat stížnost soudu na jakoukoli akci lékařského personálu. Dodala, že zákon obsahuje účinnou záruku proti svévoli, neboť nucená hospitalizace je možná jen na základě rozhodnutí soudu podloženém lékařskou zprávou.

Soud poznamenává, že základní zárukou čl. 5 odst. 4 je, že osoba zbavená svobody musí mít právo na přezkum svého zbavení svobody (viz Musial proti Polsku, 1999). Vedení ústavu požádalo podle § 33 odst. 2 zákona o soudní přezkum hospitalizace stěžovatelky.

Zákon neumožňuje, aby tak učinila ona sama. Naopak, tato iniciativa je výlučně v rukách lékařského personálu.

Čl. 5 odst. 4 vyžaduje v první řadě, aby se ten, kdo byl zbaven svobody, mohl objevit před soudcem, který rozhodne o zákonnosti jeho zbavení svobody. Přístup osoby zbavené svobody k soudci nemá záležet na dobré vůli orgánu, který osobu zadržuje. Zatímco mechanismus obsažený v § 33 - 35 zákona zaručující, že psychiatrický pacient je předveden před soudce automaticky, je důležitou zárukou proti svévolnosti, bylo by stále nedostatečné, kdyby neobsahoval základní záruky čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Nezdá se, že by zákon poskytoval stěžovatelce právo na odvolání za účelem propuštění. Ustanovení § 47 a § 48 zákona, na které se vláda odvolává, uznávají právo hospitalizované osoby stěžovat si na nezákonný postup lékařského personálu obecně, ale čl. 5 odst. 4 vyžaduje specifický opravný prostředek za účelem ochrany svobody hospitalizované osoby.

Soud tedy shledává, že stěžovatelka nemohla zahájit řízení před soudem za účelem ověření zákonnosti své hospitalizace, jak vyžaduje čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Toto ustanovení bylo tedy porušeno.

Vzhledem k tomu, že řízení nesplňovalo základní požadavky čl. 5 odst. 4, a s ohledem na shledání porušení čl. 5 odst. 1 pro nepřiměřenou délku řízení, není nutné posuzovat způsob, jak řízení probíhalo, zejména jestli bylo "urychlené".

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka požádala na základě čl. 41 Úmluvy o spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou morální újmu ve výši 10 000 EUR. Soud přiznává částku 3 000 EUR. Požadovala rovněž částku 3 300 EUR za náklady řízení. Uvedla, že 100 EUR jí stál nezávislý psychiatrický posudek, 200 EUR lékařská péče k obnovení zdraví, a 3 000 EUR právní zastoupení před Soudem. Soud konstatuje, že z předložených materiálů nevyplývá, že by jí tvrzené náklady skutečně vznikly. Kromě toho stěžovatelka obdržela právní pomoc od Rady Evropy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy;

2. byl porušen čl. 5 odst. 4 Úmluvy;

3. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovatelce 3 000 EUR za morální újmu, tato částka bude převedena na národní měnu v kurzu platném k datu vyplacení;

4. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.