Vasileva proti Dánsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 52792/99

Datum: 25. 9. 2003

Složení senátu: Ch. Rozakis, předseda senátu (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkensová (Belgie), N. Vajicová (Chorvatsko), E. Levits (Lotyšsko), A. Kovler (Rusko), V. Zagrebelsky (Itálie).

Stěžovatelka, paní Sofijka Vasileva (nar. 1928), je bulharskou státní příslušnicí.

Dne 11. 8. 1995 byla stěžovatelka přistižena revizorem v autobuse městské hromadné dopravy města Arhus bez platného cestovního lístku. Když jí chtěl revizor udělit pokutu, odmítla uvést svojí totožnost, a proto zavolal policii. Policisté požadovali, aby jim stěžovatelka sdělila své jméno a adresu, a protože to odmítla, byla v souladu s § 755 odst. 1 zákona o výkonu spravedlnosti (dále zákon) ve 21.30 hod. zadržena a přivezena na policejní stanici.

Ze zpráv policie vyplývá, že se policie domnívala, že jí mohlo být přibližně 60 let. Zbavena svých osobních věcí, byla posazena do čekárny a ve 23.00 hod byla přemístěna do cely. Svoji totožnost prozradila následující den v 10.45 hod a v 11.00 hod. byla propuštěna.

Ihned po propuštění stěžovatelka zkolabovala a byla hospitalizována s vysokým krevním tlakem po dobu tří dnů. Po obvinění z trestného činu odmítnutí uvést totožnost nenásledovalo podání obžaloby. Výsledek sporu stěžovatelky s autobusovou společností není znám.

Stěžovatelka si dne 16. 8. 1995 stěžovala na své zadržení veliteli policie v Arhusu (dále velitel). V dopise ze dne 14. 9. 1995 jí velitel poskytl své vyjádření k události, když mj. uvedl, že stěžovatelka neměla žádné dokumenty prokazující její totožnost, že jednala hystericky a odmítla uvést svojí totožnost. Z bezpečnostních důvodů byla tedy umístěna do cely. Velitel dále uvedl, že stěžovatelka v průběhu svého zadržení reagovala na každý pokus se s ní domluvit křikem a opakovaným odmítáním prozradit svojí totožnost.

Stěžovatelka dne 14. 6. 1996 požadovala za své zadržení odškodnění. Velitel rozhodl ve věci dne 18. 7. 1996 a v jeho dopise stěžovatelce z tohoto dne bylo uvedeno následující:

"V souvislosti s Vaší předchozí stížností... jste obdržela dopis ze dne 14. 9. 1995 od vrchního náčelníka HJH. Moje odpověď na Vaší stížnost... se od obsahu jeho dopisu nebude v podstatě lišit.

S ohledem na Váš relativně pokročilý věk a pobyt v cele s politováním konstatuji, že jste nebyla v cele navštívena lékařem, jak bylo přislíbeno. Celkově však shledávám, že Vaše přivezení na policejní stanici, umístění v cele a 12 hodinová doba pobytu zde do Vašeho propuštění byly zapříčiněny hlavně Vaším chováním a neochotou zodpovědět otázky, které potřebovala policie zjistit.

Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat k Ministerstvu spravedlnosti...

Rozhodnutí o požadovaném odškodnění za zbavení svobody přísluší Krajskému prokurátorovi, který obdržel kopii tohoto dopisu."

Stěžovatelka se k Ministerstvu spravedlnosti neodvolala, ale dne 31. 7. 1996 podala stížnost proti rozhodnutí ke Krajskému prokurátorovi ve Viborgu, který dne 6. 2. 1997 její žádost o odškodnění zamítl.

Stěžovatelka se ve dnech 5. 3 a 12. 3. 1997 odvolala ke Generálnímu prokurátorovi, který rozhodnutí dne 25. 11. 1997 potvrdil.

Poté stěžovatelka podala žalobu na náhradu škody k Městskému soudu v Arhusu (dále "Městský soud"). Soudní jednání se konalo dne 26. 6. 1998, kde stěžovatelka zastoupená advokátem tvrdila mj., že odmítla sdělit revizorovi svojí totožnost jednak proto, že byla rozzlobená, jednak proto, že ji již znal. Tvrdila, že policie ji v průběhu zadržení ani nevyslýchala, ani se jí na nic neptala.

Uvedla rovněž, že při odevzdání soukromých věcí předala rovněž několik dopisů od úřadů, které nesly její jméno. Jako svědci byli dne 17. 9. 1998 vyslechnuti čtyři policisté. Dva z nich provádějící zatčení uvedli, že stěžovatelka dvakrát odmítla jejich žádost o sdělení totožnosti a adresy, jednou poté, co jí pohrozili zadržením, jestli tak neučiní.

Bylo obtížné s ní navázat kontakt, neboť se chovala hystericky a křičela. Na policejní stanici byla přivedena před službu konajícího policistu a opět odmítla uvést svojí totožnost. Neměla u sebe nic, podle čeho by mohla být identifikována. Tento policista uvedl, že to po opakovaných pokusech o identifikaci stěžovatelky vzdal a posadil jí do čekárny, kam se ještě alespoň jednou vrátil, aby se znovu pokusil zjistit její totožnost před skončením své služby ve 23. 00 hod. Policista, který měl službu dne 12. 8. 1995 od 6.30 hod. uvedl mj., že poslal svého kolegu několikrát v průběhu rána, aby potřebné údaje zjistil, ale podařilo se to až v 9.45 hod. a pak byla stěžovatelka propuštěna.

Policejním velitelem v Arhusu byl předložen záznam, z kterého vyplývá, že případ stěžovatelky byl s kolegy tehdy konajícími službu pečlivě analyzován. Diskutovalo se zejména o tom, že stěžovatelku nenavštívil lékař v souvislosti s jejím umístěním do cely, že byla zadržena po dobu několika hodin a neexistuje dokumentace, která by prokázala, jaké kroky byly během večera, noci a rána za účelem identifikace podniknuty.

V rozsudku ze dne 25. 9. 1998 Městský soud uvedl následující:

"Protože [stěžovatelka] odmítla prokázat svoji totožnost dvěma policistům [kteří se legitimovali], porušila § 750 zákona, který umožňuje uložit peněžitou pokutu. Podle § 755 odst. 1 zákona mohla být tedy zadržena.

Rovněž po svém následném převezení na policejní stanici odmítla uvést své jméno a adresu a byla posazena do čekárny. Není známo, jaké kroky byly podniknuty ke zjištění její totožnosti v době mezi 23.00 hod. a 6.30 hod, během které byla 67letá stěžovatelka umístěna v cele a během níž jí podle dostupných informací nebyla poskytnuta lékařská péče. Vzhledem k tomu, že byla zadržena za porušení § 750 zákona, byli službu konající policisté povinni se pokoušet zjistit její totožnost a zajistit, aby délka zadržení nepřesáhla dobu přiměřenou důvodu zadržení, tj. principy uvedené v § 760 odst. 1 a § 755 odst. 4 zákona. Za těchto okolností soud shledává, že nebyl důvod prodlužovat zadržení až do 11.00 hod. následujícího dne. Stěžovatelka má tedy podle § 1018a odst. 1 zákona nárok na náhradu škody v částce 2 200 DKK (dánských korun)."

Policie se odvolala k Vrchnímu soudu západního Dánska (dále Vrchní soud), u kterého stěžovatelka částečně změnila své stanovisko uvedené u Městského soudu, když připustila, že ji policisté před a po zadržení žádali o uvedení totožnosti, ale že odmítla, protože byla rozzlobená. Dva z policistů vyslechnutých před Městským soudem zopakovali své výpovědi.

Vrchní soud dne 11. 2. 1999 vynesl rozsudek v neprospěch stěžovatelky, když uvedl následující:

"Porušením § 750 zákona mohla být stěžovatelka zadržena podle § 755 odst. 1 zákona.

Během zadržení a následného zbavení svobody byla stále žádána o sdělení totožnosti, což odmítala. Nepředložila ani žádné jiné dokumenty, které by policii umožnily zjistit jméno a adresu. Nakonec byla propuštěna, jakmile své osobní údaje sdělila.

Za těchto okolností není podklad pro přiznání náhrady škody podle § 1018a odst. 1.

Protože nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by umožňovaly přiznání náhrady škody podle § 1018a odst. 2 (soud vyhovuje odvolateli)".

Žádost stěžovatelky ze dne 24. 2. 1999 o dovolání k Nejvyššímu soudu byla zamítnuta dne 25. 5. 1999.

Stěžovatelka se dne 10. 8. 1999 obrátila na Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Případ se týká jejího zadržení od 21.30 hod. dne 11. 8. 1995 do 11.00 hod. dne 12. 8. 1995. Stěžovatelka namítá porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. K 1. 11. 2001 se změnilo složení sekcí Soudu a věc byla přidělena 1. sekci. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2002 prohlásil Soud stížnost za částečně přijatelnou.

K čl. 5 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že její zadržení od 21.30 hod. dne 11. 8. 1995 do 11.00 hod. dne 12. 8. 1995 je v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, který zní:

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem

b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání

d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný soudní orgán

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání".

Stěžovatelka tvrdí, že její zadržení nebylo zákonné, neboť § 755 odst. 1 a 4 zákona umožňují pouze krátkodobé zadržení za účelem identifikace zadržené osoby. Kromě toho uvádí, že nebyla vyslechnuta ani nebyl sepsán záznam, jak stanoví § 758 zákona. Je toho názoru, že zadržení nebylo nezbytné a bylo nepřiměřeně dlouhé.

Pokud jde o požadavek proporcionality, zdůraznila, že ačkoli je podle dánského práva krátkodobé zadržení možné, když jde o přestupky, zadržení při odmítnutí sdělit jméno, příjmení a datum narození nemá trvat více než několik hodin. Jeho délka by měla být stanovena legislativně. Protože tomu tak není, aplikuje se pouze princip proporcionality.

Zadržení 67leté ženy s podlomeným zdravím v trvání 13 hodin požadavku proporcionality neodpovídá. Konečně uvádí, že zadržení není vhodný prostředek k přinucení osoby prozradit svojí totožnost. Policie, i když disponovala jejími osobními věcmi, nezahájila nezávislé vyšetřování za účelem zjištění její totožnosti.

Vláda uvádí, že zadržení stěžovatelky bylo v souladu s řízením stanoveným zákonem konkrétně § 755 odst. 1 zákona, neboť stěžovatelka odmítla sdělit svojí totožnost, což je určitá a konkrétní povinnost, a že je tedy kryto čl. 5 odst. 1 písm. b).

Zásadní otázkou je, zda zadržení bylo delší, než bylo nutné, nebo jinými slovy, zda bylo v souladu s požadavkem proporcionality vyplývajícím jak ze zákona, tak z Úmluvy.

Stěžovatelka odmítla policii uvést svoji totožnost a, jak rovněž konstatoval Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 2. 1999, neměla žádný dokument, který by její totožnost prokázal.

Protože policie neměla jinou možnost, jak takové informace získat, bylo zadržení jediným vhodným prostředkem k vynucení povinnosti prozradit její totožnost. Kdyby policie nemohla v takových situacích osobu zadržet, mohl by se každý odmítáním prozradit svojí totožnost bránit zákonnému řízení. Zjišťování totožnosti občanů je proto základní podmínka, aby policie mohla plnit své úkoly.

Je ale zřejmé, že se policie musí dostatečně snažit, aby identitu zadrženého zjistila. Podle názoru vlády tak policie jistě činila od 21.30 do 23.00 hod. dne 11. 8. 1995 a od 6.30 do 10.45 hod. dne 12. 8. 1995. Zásadní otázkou tedy zůstává, zda je možno policii vinit za to, že se, jak se zdá, nedotazovala stěžovatelky na její totožnost v době od 23. 00 do 6.30 hod. Vláda tvrdí, že ne, neboť policie nechala stěžovatelku během noci spát. Rovněž je třeba připomenout, že na stejnou otázku ráno stěžovatelka opět nereagovala. Teprve v 10.45 hod. změnila názor a krátce poté byla ihned propuštěna.

Podle názoru vlády byl princip proporcionality dodržen.

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby zbavení svobody bylo "zákonné", což zahrnuje podmínku souladu s řízením stanoveným zákonem. Účelem čl. 5 je ochrana jednotlivců před svévolností. Doba zbavení svobody je zákonná, pokud je v souladu s rozhodnutím soudu (viz Benham proti Spojenému království, 1996).

Seznam výjimek z práva na svobodu zaručených čl. 5 odst. 1 Úmluvy je úplný a pouze jejich omezený výklad je v souladu s cílem tohoto ustanovení, tj. zaručit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven své svobody (viz mezi jinými Giulia Manzoni proti Itálii, 1997).

Není sporu o tom, že stěžovatelka byla "zbavena svobody" ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz Witold Litwa proti Polsku, 2000), že k zadržení došlo na základě § 755 odst. 1 zákona, protože stěžovatelka odmítla na žádost policie uvést své jméno, adresu a datum narození, a že její zadržení bylo v souladu s řízením stanoveným dánskými zákony.

Vláda tvrdí, že zatčení stěžovatelky by mělo být posuzováno podle čl. 5 odst. 1 písm. b), protože se stěžovatelka odmítla podrobit konkrétní povinnosti stanovené zákonem, a to uvést své osobní údaje, jak ukládá § 750 zákona.

Nezdá se, že by stěžovatelka s tímto nesouhlasila, a rovněž Soud nevidí důvod pro jiné posuzování.

Soud připomíná, že zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 (b) je možné jen proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem. Musí tedy přinejmenším existovat nesplněná povinnost, kterou má dotyčná osoba, a zadržení a zbavení svobody musí být za účelem zajištění jejího splnění, a ne mít charakter trestu. Jakmile byla stanovená povinnost splněna, důvod pro zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 (b) přestává existovat.

Konečně musí být v demokratické společnosti dosažena rovnováha mezi významem okamžitého zajištění splnění povinnosti a právem na svobodu (viz mezi jinými Nowicka proti Polsku, 2002, rozhodnutí Komise ve věcech B. proti Francii, 1987 a Reyntjens proti Belgii, 1992). Trvání zbavení svobody je rovněž významný faktor při posuzování této rovnováhy (viz rozhodnutí Komise ve věcech McVeigh a další proti Spojenému království, 1981 a Johansen proti Norsku, 1985).

V projednávaném případě Soud připomíná, že stěžovatelka byla zatčena v 21.30 hod. dne 11. 8. 1995, protože odmítla splnit svoji povinnost sdělit svoji totožnost policii, jak je stanoveno v § 750 zákona. Zadržení pokračovalo až do 10.45 hod dne 12. 8. 1995 a byla propuštěna ihned poté, jakmile svojí totožnost prozradila.

Stěžovatelka byla tedy zbavena svobody za účelem zajištění splnění povinnosti, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1 (b) Úmluvy, a byla propuštěna, jakmile byla tato povinnost splněna. Zbývá tedy určit, zda byla v projednávaném případě dosažena spravedlivá rovnováha mezi významem zajištění splnění povinnosti všeobecně a právem na svobodu.

Soud považuje za významné následující body: podstatu povinnosti vyplývající z relevantní legislativy, její předmět a účel osobu zbavenou svobody a konkrétní okolnosti vedoucí ke zbavení svobody a konečně délku zbavení svobody.

Soud opakuje, že spor stěžovatelky s revizorem, pokud jde o to, zda cestovala s platným cestovním lístkem či nikoli, neměl přímý vztah ke konkrétní povinnosti. Byla zadržena výlučně proto, že odmítla uvést své osobní údaje policii, čímž porušila povinnost stanovenou v § 750 zákona. Soud souhlasí s tím, že zjišťování totožnosti občanů je základní podmínkou pro to, aby policie mohla provádět své úkoly, a tudíž zajistit dodržování práva.

Soud připomíná výše cit. věc Reyntjens, pokud jde o rutinní kontrolu osob za účelem zjištění jejich totožnosti, která nezávisí na podezření, zda byl spáchán trestný čin, a že nevyhovění této povinnosti jako v projednávaném případě, může vést k udělení pokuty.

Soud dále zkoumal osobu zbavenou svobody a konkrétní okolnosti k tomu vedoucí. Připomíná, že ve výše cit. věci Nowicka byla stěžovatelka narozená v roce 1940 zbavena svobody, aby se podrobila psychiatrickému vyšetření. Ve výše cit. věci McVeigh a další stěžovatelé, tři muži ve věku mezi 31 a 58 lety, byli podrobeni bezpečnostní prohlídce při vstupu do Velké Británie, opatření, které bylo zavedeno k prevenci terorismu. Komise přistupovala k danému případu tak, že přijala jak to tvrzení stěžovatelů, že byli nevinní turisté, tak argument, že jejich zadržení spočívalo v informaci, kterou měl příslušný úředník, že je třeba je prověřit detailněji, než bylo v přístavu, kam z Irska přijeli, obvyklé.

Ve výše cit. věci Johansen byl stěžovatelem muž narozený v roce 1956, který odmítal jak vojenskou, tak civilní službu. Ve věci B. bylo stěžovateli okolo 40 let, když byl zadržen. Ve věci Reyntjes byl stěžovatelem 35letý muž, který principiálně odmítal nosit svůj identifikační průkaz.

V projednávaném případě stěžovatelka odmítla prokázat svojí totožnost revizorovi, se kterým se přela o to, jestli cestovala bez platného cestovního lístku. Stěžovatelka odmítla uvést své jméno a bydliště i zasahujícím policistům.

Soud je toho názoru, že přepravní společnosti by byly bezmocné, kdyby jim policie neposkytovala účinnou asistenci při kontrole cestujících bez platného cestovního lístku a odmítajících uvést svojí totožnost.

Soud opakuje, že stěžovatelce bylo 67 let, když byla zadržena. Podle protokolu o zadržení se policie domnívala, že jí bylo okolo 60 let. Soud poznamenává, že nebylo zjištěno, že by si policie byla vědoma, že stěžovatelka trpí vysokým krevním tlakem. Soud rovněž konstatuje, že v řízení před Vrchním soudem stěžovatelka uvedla, že policii odmítla uvést svojí totožnost, protože byla rozzlobená a to trvalo až do 10.45 hod. dne 12. 8. 1995. Za daných okolností Soud konstatuje, že bylo v souladu se zákonem a čl. 5 odst. 1 (b) Úmluvy stěžovatelku zbavit svobody za účelem zjištění její totožnosti.

Pokud jde o délku zbavení svobody, Soud opakuje, že ve výše cit. věci Nowicka Soud shledal, že zbavení svobody na dobu 83 dnů bylo v rozporu s čl. 5 Úmluvy.

Ve věci McVeigh a další Soud konstatoval, že za daných okolností případu existovaly dostatečné důvody pro zadržení a zbavení svobody stěžovatelů na dobu 45 hodin.

Ve věci B. stanovila legislativa v rozhodné době následující: "úředníci kriminální policie mohou pro účely soudního vyšetřování nebo k zabránění porušování veřejného pořádku požádat kohokoli prokázat svojí totožnost a když je to nutné, odvézt ho za tím účelem na policejní stanici. Nikdo tu však nesmí být držen déle než šest hodin". Komise konstatovala, že s ohledem na krátkost doby pobytu na policejní stanici (jedna, resp. čtyři hodiny) byla dosažena spravedlivá rovnováha mezi zajištěním splnění povinnosti a právem na svobodu.

Tento závěr byl přijat i ve věci Reyntjens, kde byl stěžovatel zbaven svobody na dobu dvě a půl hodiny.

V projednávaném případě byla stěžovatelka zbavena svobody na dobu 13,5 hod. Soud poznamenává, že policie několikrát marně žádala stěžovatelku o uvedení její totožnosti v době od 21.30 do 23.00 hod. dne 11. 8. 1995 a od 6.30 do 10.45 hod. dne 12. 8. 1995. Bera v úvahu zjištění vnitrostátních soudů Soud přijímá, že stěžovatelka neměla žádné dokumenty, které by její totožnost mohly prozradit.

Policie se nedotazovala stěžovatelky na její totožnost v době od 23. 00 do 6.30 hod. Vláda tvrdí, že důvodem bylo přesvědčení policie, že stěžovatelka bude v noci spát.

Podle názoru Soudu jsou takové úvahy za určitých okolností významné, ale nebylo zjištěno, že tomu tak bylo v projednávaném případě. Soud neakceptuje, že takové úvaze by mohla být dána přednost před povinností zaručit, aby zbavení svobody nepřekročilo dobu přiměřenou důvodu zbavení svobody.

S ohledem na konstatování velitele policie v Arhusu ze dne 18. 7. 1996, že lituje, že stěžovatelka nebyla navštívena lékařem, jak bylo přislíbeno, je Soud toho názoru, že návštěva lékaře mohla vyvést komunikaci mezi stěžovatelkou a policií ze slepé uličky.

Rovněž vzhledem k výše uvedenému konstatování týkajícímu se okolností vedoucích ke zbavení svobody a skutečnosti, že stěžovatelčino nevyhovění povinnosti stanovené v § 750 zákona bylo přestupkem, za který bylo možno uložit jen pokutu, je Soud toho názoru, že ke zbavení svobody stěžovatelky nemělo dojít na delší dobu. Shledává dále, že zbavení svobody na dobu 13,5 hod. překročilo dobu přiměřenou důvodu zbavení svobody.

Úřady tedy prodloužením zbavení svobody stěžovatelky na dobu 13,5 hod. porušily spravedlivou rovnováhu mezi zajištěním splnění povinnosti a právem na svobodu. Čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o částku 10 000 dánských korun (DKK) (1 346 EUR) za morální újmu. Soud přiznává částku 500 EUR. Požádala rovněž o částku 1 000 DKK (135 EUR) za náklady řízení před Vrchním soudem a nárokovala také úhradu nákladů za řízení před Soudem. K první části žádosti nemá vláda námitek, ale k druhé části uvádí, že stěžovatelce byla poskytnuta předběžná náhrada nákladů řízení před Soudem v částce 40 000 DKK (5 384 EUR). Soud konstatuje, že stěžovatelka obdržela náhradu podle vnitrostátního práva a neshledává důvod k přiznání další náhrady nákladů řízení.



Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy

2. žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelce vyplatit 500 EUR za morální újmu a 135 EUR za náklady řízení před Vrchním soudem tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení

3. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.


K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudkyně Tulkensové a soudce Zagrebelského.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.