I.ÚS 699/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartoše, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2810/2024-179 ze dne 28. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Šárky Bartošové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem rozhodoval Nejvyšší soud ve věci vypořádání zaniklého společného jmění manželů o dovolání vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 253/2023-157 ze dne 29. 2. 2024, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech č. j. 10 C 107/2022-122 ze dne 16. 5. 2023. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu teprve poté, co je řízení v dané věci již pravomocně skončeno, a to jako celek, a stěžovateli již skutečně nezbývá jiný prostředek k ochraně jeho práv, než je právě ústavní stížnost (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1887/24 ze dne 3. 10. 2024). Taková situace však v nyní posuzované věci zatím nenastala.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a kterým Nejvyšší soud věc vrátil krajskému soudu jako soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí. Občanské soudní řízení tedy vzhledem ke zrušujícímu výroku napadeného rozhodnutí pokračuje a stěžovatel má právo využít všechny možnosti soudní ochrany, a to včetně podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí odvolacího soudu a případného vznesení ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí. Ústavní stížnost proti zrušujícímu výroku napadeného rozhodnutí je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, tj. předčasná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1696/21 ze dne 20. 7. 2021 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1358/22 ze dne 1. 6. 2022). Ústavní soud současně neshledal důvody pro aplikaci § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel ostatně ani žádné netvrdil.

6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2025


Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka