Odievre proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 42326/98

Datum: 13. 02. 2003

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), G. Bonello (Malta), L. Loucaides (Kypr), P. Kuris (Litva), I. Cabral Barreto (Portugalsko), F. Tulkensová (Belgie), K. Jungwiert (Česká republika), M. Pellonpää (Finsko), H. S. Greveová (Norsko), S. Botoucharova (Bulharsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), S. Pavlovschi (Moldávie), L. Garlicki (Polsko).

Stěžovatelkou je francouzská státní příslušnice, paní Pascale Odievre.

Stěžovatelka se narodila 23. 3. 1965 v Paříži. Její matka požádala, aby bylo narození dítěte utajeno, a okamžitě se jej zřekla. Stěžovatelka byla svěřena do péče úřadu sociální pomoci, v roce 1965 zapsána do seznamu státních poručenců a v roce 1969 byla nezrušitelně osvojena panem a paní Odievre, jejichž jméno dnes nese.

V prosinci 1990 se stěžovatelka seznámila se svým spisem státního poručence a z nemocniční karty (z níž bylo vymazáno datum) se jí podařilo získat následující neidentifikující údaje týkající se její původní rodiny:

"Rodiče se stýkají po dobu sedmi let. Z jejich svazku se narodily dvě děti, starší, dnes ve věku 21 měsíců, a Pascale, jíž se matka tohoto dne zřekla. Společně bydlí dva roky, ale osobě, u které jsou ubytováni, hrozí vystěhování. Otec je španělské národnosti, povoláním malíř fasád, jeho měsíční výdělek činí asi 1 200 francouzských franků. Je ženatý, z manželství má dceru, kterou vychovává její matka. Podle tvrzení rodičky nechce její přítel o Pascale vůbec slyšet a prohlašuje, že není schopen unést další závazek. Zdá se, že paní Berthe chybí vůle a že se bez problémů podřizuje přání svého přítele. Nikdy svou dceru na klinice nenavštívila, říká, že se k ní nechtěla citově připoutat. Viděla ji až dnes a odloučení probíhá s naprostým nezájmem. Paní Berthe nepracuje, pečuje o svého syna a hlídá dítě své bytné.

Žádá, aby bylo narození utajeno.

Popis matky: výška 1 m 63 cm, obličej s pravidelnými rysy, světlá pleť, hnědé silně nalíčené oči, dlouhé a husté kaštanové vlasy, dobrý zdravotní stav, pochybný charakter, omezené intelektuální schopnosti.

Popis otce: střední postavy, blond vlasy, hnědé oči, dobrý zdravotní stav, zdrženlivý.

Pascale se narodila v sedmém měsíci, vážila 1 770 gramů. Dnešního dne váží 3 100 gramů. Nezdá se, že by trpěla neurologickou vadou anebo vadou vnitřních orgánů."

Dne 27. 1. 1998 požádala stěžovatelka soud první instance (tribunal de grande instance) v Paříži, aby bylo utajení jejího narození zrušeno a aby jí bylo umožněno seznámit se všemi osobními dokumenty a rodnými listy. Ve své žádosti uvedla, že se dozvěděla o tom, že se jejím biologickým rodičům narodil v roce 1963 chlapec a po roce 1965 další dva chlapci, a že jí úřad sociální pomoci odmítl sdělit osobní údaje o jejích sourozencích s tím, že tímto postupem by bylo porušeno utajení narození.

Dne 2. 2. 1998 vrátil soudní tajemník spis stěžovatelčině právnímu zástupci s tímto sdělením:

"Po prostudování spisu místopředsedkyní prvního senátu paní B. je zjevné, že stěžovatelka se musí případně obrátit na správní soud, aby přiměla příslušné správní orgány ke zrušení utajení, což by v každém případě bylo v rozporu se zákonem z 8. 1. 1993."

A. Historie anonymních porodů ve Francii

Zásada Mater semper certa est nebyla francouzským právem převzata. Ve Francii existuje dlouhá tradice odkládání novorozeňat pod dohledem, sahající do doby svatého Vincence z Pauly. Ten zavedl kolem roku 1638 užívání otáčivého zařízení umístěného ve zdi hospice. Matka tam mohla dítě uložit a pak zazvonila na zvonec. Na tuto výzvu osoba na druhé straně zdi uvedla zařízení do pohybu a kojence se ujala. Cílem svatého Vincence bylo zabránit vraždám novorozeňat a potratům.

Utajený porod se za Francouzské revoluce stal předmětem právní úpravy přijaté Konventem v roce 1793. Bylo stanoveno, že o matku bude při a po porodu pečováno na náklady státu a že bude zachováváno neporušitelné tajemství o všem, co se jí týká. Systém otáčivého zařízení byl zrušen zákonem z roku 1904, který zavedl tzv. "otevřenou místnost" - tam měly ženy ve dne i v noci možnost tajně odložit své dítě, aniž by musely uvést svou totožnost, byly ovšem zároveň poučeny o následcích opuštění dítěte a byla jim nabídnuta pomoc. Tradice pomoci těmto matkám vedla vládu ve Vichy v roce 1941 k přijetí dekretu o ochraně narození, jenž umožňoval anonymní porody a poskytování bezplatné péče matkám měsíc před porodem a měsíc po porodu, a to ve veřejných zdravotnických zařízeních.

Po několika změnách byl obsah tohoto dekretu v roce 1986 vtělen do článku 47 zákoníku o rodině a sociální pomoci a v současnosti je součástí článku L. 222 zákoníku o sociální činnosti a rodině. Ten mj. stanoví, že příslušné oddělení sociální pomoci dětem nese náklady ubytování a porodu žen, které při přijetí do veřejného či soukromého zdravotnického zařízení požádaly, aby jejich totožnost byla utajena; na jejich žádost nebo s jejich souhlasem je těmto ženám poskytována psychologická a sociální pomoc. Novela zákona z roku 1993 dala anonymním porodům nový rozměr tím, že umožnila zastavení řízení týkajícího se stanovení původu - v těchto případech tedy neexistuje matka v právním slova smyslu. Kromě toho mají rodiče možnost svěřit své dítě mladší jednoho roku oddělení sociální pomoci, aniž by uvedli svoji totožnost. Příbuzenský vztah uvedený v rodném listě je tímto zrušen a dítě obdrží fiktivní neboli provizorní rodný list.

Od roku 1993 se otázka anonymních porodů stala předmětem mnoha zpráv a posudků zaměřených na reformu systému. Tento proces vyvrcholil v roce 2002 přijetím zákona č. 93 o přístupu osvojených osob a státních poručenců k informacím o jejich osobním původu. Tento zákon nijak nezpochybňuje anonymní porody, ale umožňuje odhalit totožnost, která byla předmětem utajení, ovšem pouze s výslovným souhlasem matky a dítěte. K registraci takových žádostí a prohlášení byla zřízena Národní rada pro přístup k informacím o osobním původu (Conseil national pour lacces aux origines personnelles), která zprostředkovává komunikaci mezi zainteresovanými osobami.

B. Srovnávací právo

Koncept utajených porodů není evropským právním systémům příliš známý, neboť pouze v Itálii a v Lucembursku nemají biologičtí rodiče zákonnou povinnost zaregistrovat své nově narozené dítě a uvést při tom svoji totožnost. Naproti tomu v mnoha zemích jsou matka i otec povinni uvést své jméno; tak je tomu v Norsku, Nizozemí, Německu, Španělsku (kde v roce 1999 nejvyšší soudní instance prohlásila za protiústavní zákon, který umožňoval, aby v rodném listu figuroval údaj "matka neznámá"), Dánsku, Spojeném království, Portugalsku, Slovinsku nebo ve Švýcarsku.

V posledních letech se v některých zemích objevuje tendence k akceptování anonymních porodů či tzv. porodů diskrétních, tzn. porodů, které nemají za následek definitivní nemožnost zjistit původ takto narozené osoby. Lze zmínit např. Belgii, kde se na toto téma diskutuje zejména s ohledem na velký počet žen, které využívají možnosti anonymně porodit za hranicemi, tj. ve Francii. Existují názory, že anonymní porod je naprosto legitimní, neboť chrání nejdůležitější hodnotu, kterou je život a osobní rozvoj dítěte. Stejně tak je tomu v Německu, kde se před dvěma lety v Hamburku, vzhledem k vysokému počtu opuštěných novorozeňat, objevila první "Babyklappe", tj. místo, kde matka odloží své dítě, zazvoní a odejde bez udání své totožnosti. Text příslušného zákona je zatím předmětem projednávání. Jiným příkladem může být Maďarsko, kde má matka možnost zůstat v anonymitě tak, že opustí své novorozené dítě ve speciálním nehlídaném nemocničním sále.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen "Komise") dne 12. 3. 1998. Namítala, že utajení jejího narození a z toho vyplývající nemožnost zjistit její původ porušuje její práva zaručená čl. 8 Úmluvy a zakládá diskriminaci, která je v rozporu s čl. 14 Úmluvy.

Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování věci převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Stížnost byla přidělena jeho 3. sekci, jejíž senát ji dne 16. 11. 2001 po konání veřejného jednání prohlásil za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2002 se tato sekce vzdala pravomoci ve prospěch velkého senátu (čl. 30 Úmluvy). Veřejné jednání před velkým senátem se konalo dne 9. 10. 2002.

K předběžné námitce vlády:

Vláda žádá velký senát, aby změnil rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti přijaté senátem. Tvrdí, že stěžovatelka se měla obrátit na správní soudy, pokud jí komise pověřená přístupem ke správním dokumentům odmítla sdělit informace umožňující identifikaci její matky. Měla-li stěžovatelka na základě příslušných právních ustanovení za to, že takový postup nemá šanci na úspěch, mohla před soudem namítat nesoulad vnitrostátního práva s Úmluvou, která je ve francouzském právním systému přímo aplikovatelná.

Soud připomíná, že není vyloučeno, aby se velký senát případně vyslovil k otázkám týkajícím se přijatelnosti stížnosti, a to ve smyslu čl. 35 odst. 4 Úmluvy, dle kterého může Soud v kterémkoli stadiu řízení zamítnout každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou. I ve stadiu meritorního přezkoumání (s výhradou čl. 55 jednacího řádu) může tedy změnit rozhodnutí, kterým byla stížnost prohlášena za přijatelnou, usoudí-li, že měla být považována za nepřijatelnou pro některý z důvodů uvedených v odst. 1 až 3 čl. 35 Úmluvy (viz Pisano proti Itálii, 2002).

V daném případě je však Soud toho názoru, že nelze stěžovatelce vyčítat, že nepodala opravný prostředek v rámci správního soudnictví, neboť sama vláda přiznává, že takový prostředek by vzhledem k existující legislativě neměl naději na úspěch. Vláda si je vědoma, že stěžovatelka je rozhodnuta zjistit totožnost své biologické matky, a nemůže jí proto vyčítat (pod rouškou velmi extenzivního výkladu principu subsidiarity), že nenamítala porušení svých práv zaručených čl. 8 Úmluvy, když tato práva ani nebyla uznána národním právem a jsou uznána s jistými podmínkami až v zákoně přijatém v roce 2002, tj. téměř čtyři roky po podání stížnosti. Za těchto okolností Soud nenachází důvod ke změně rozhodnutí senátu o odmítnutí předběžné námitky vznesené vládou.

K namítanému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelka si stěžuje na to, že nemůže získat informace, které by jí umožnily identifikaci její biologické rodiny, a že tedy nemá možnost poznat svůj osobní příběh. Namítá porušení čl. 8 Úmluvy, který zní takto:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

A. K aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy

1. Argumenty stran

Stěžovatelka tvrdí, že žádost o získání informací týkajících se osobních aspektů jejího životního příběhu a jejího dětství spadá do pole působnosti čl. 8 Úmluvy. Hledání identity je podle ní neoddělitelnou součástí "soukromého života" a rovněž "života rodinného", tzn. života biologické rodiny, se kterou by stěžovatelka mohla navázat citové vztahy, kdyby jí v tom nebránila francouzská legislativa.

Vláda tuto posledně uvedenou domněnku vylučuje a připomíná, že jestliže čl. 8 zaručuje právo na respektování rodinného života, předpokládá tím existenci rodiny (viz Marckx proti Belgii, 1979). Přestože judikatura nevyžaduje, aby spolu členové rodiny bydleli, je nutné, aby mezi nimi existovaly úzké osobní vztahy. Pro orgány Úmluvy je rozhodující existence vztahů, které svědčí o citové vazbě mezi dvěma jedinci a o jejich vůli tuto vazbu zachovat; pouhá biologická vazba tedy nestačí, pokud dotčené osoby mezi sebou nejsou vázány úzkými osobními vztahy, které zakládají rodinný život ve smyslu čl. 8. V tomto smyslu Komise rozhodla, že darování spermatu za účelem umělého oplodnění nedává dárci právo na respektování rodinného života dítěte, které se narodilo z takového oplodnění (viz rozhodnutí Komise č. 16944/90, 1993). V daném případě vláda tvrdí, že mezi stěžovatelkou a její matkou neexistuje rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy, neboť stěžovatelka svou matku nikdy neviděla, protože tato si nepřála ji poznat a považovat ji za své dítě. Projevila naopak vůli se jí vzdát a souhlasila s adopcí dítěte jinými osobami. Do působnosti čl. 8 by tak mohl spadat pouze rodinný život stěžovatelky s jejími adoptivními rodiči.

Vláda nepopírá, že pojem soukromý život, který je rovněž předmětem ochrany čl. 8 Úmluvy, může zahrnovat prvky fyzické a sociální identifikace jedince. Připomíná, že ve věci Gaskin si stěžovatel, který byl jako dítě svěřen orgánům sociální pomoci, přál seznámit se s obsahem důvěrného spisu vedeného místními úřady, přičemž tento spis obsahoval zprávy všech osob, které se účastnily na jeho svěření do péče; neměl ovšem přístup k veškerým údajům obsaženým v tomto spisu, neboť některé osoby odmítly sdělit mu informace, které poskytly pod slibem utajení (viz Gaskin proti Spojenému království, 1989). V nyní projednávaném případě francouzský stát neodmítl poskytnout stěžovatelce informace, ale zohlednil vůli matky, která od počátku odmítala uvést svoji totožnost. Stejně jako ve věci Gaskin se i v tomto případě vyskytují dva protichůdné zájmy: žádost o přístup k informacím o svém původu a respektování soukromého života ženy, která nikdy nechtěla být považována za matku stěžovatelky. Žádost stěžovatelky nicméně nesměřovala k získání údajů o "výsostně osobních aspektech jejího dětství, vývoje a předků", neboť stěžovatelka se snaží vstoupit do kontaktu se svými bratry, o jejichž existenci se dozvěděla až v dospělosti a které nikdy nepoznala. Vláda tedy uzavírá, že stížnost se netýká "osobního života" ve smyslu čl. 8 Úmluvy, nýbrž informací vztahujících se k biologické rodině, od níž byla stěžovatelka od narození odloučena na základě rozhodnutí její matky se jí vzdát.

2. Posouzení Soudem

Soud v daném případě vyzdvihuje, že cílem stěžovatelky není zpochybnit existenci jejího adoptivního svazku, ale poznat okolnosti jejího narození a odložení, které zahrnují totožnost jejích biologických rodičů a bratrů. Proto Soud nepovažuje za nutné zabývat se věcí pod úhlem rodinného života a bude ji zkoumat v rámci práva na respektování života soukromého. Ve skutečnosti se totiž stěžovatelka ve jménu biologické pravdy domáhá poznání svého osobního příběhu.

Soud v této souvislosti připomíná, že "čl. 8 chrání právo na identitu a na osobní rozvoj, jakož i právo navazovat a udržovat vztahy s dalšími lidskými bytostmi a vnějším světem. (…) Zachování psychické stability je nevyhnutelným předpokladem efektivního požívání práva na soukromý život" (viz Bensaid proti Spojenému království, 2001). Osobní rozvoj přitom zahrnuje znalost podrobností o své identitě lidské bytosti a životní zájem, chráněný Úmluvou, na získání informací nutných k odhalení pravdy týkající se důležitého aspektu své osobní identity, jako je např. totožnost svých předků (viz Mikulic proti Chorvatsku, 2002). Narození a zejména jeho okolnosti spadají do soukromého života dítěte a posléze dospělého, tj. života, který je chráněn čl. 8 Úmluvy. Ten je tedy aplikovatelný na daný případ.

B. K dodržování čl. 8

1. Argumenty stran

a) Stěžovatelka

Stěžovatelka brání práva dětí. Tvrdí, že ve Francii lze předstírat, jakoby matka neexistovala, zatímco ve většině zemí světa narození automaticky zakládá příbuzenský vztah mezi matkou a dítětem, které přivedla na svět. Díky právní fikci a proto, že výslovně požádala o utajení, je na její matku hleděno, jako by nikdy neporodila. Stěžovatelka popisuje své obtíže vyvolané tím, že musí žít v neznalosti své prvotní identity, a namítá, že systém utajení a nečinnost úřadů, které odmítly zrušit toto utajení přesto, že požadované údaje jsou obsaženy ve spise, představují svévolný zásah do jejího občanského života.

Stěžovatelka je toho názoru, že anonymní porod není právem ženy, ale znamením neúspěchu. Tvrdí, že situace žen, které žádají o utajení svého porodu a totožnosti, vypovídá zejména o nedostatku autonomie, o problémech spojených s dospíváním a s přechodem do profesního života, o odloučení a materiálních obtížích neúplných rodin a rovněž o násilí v manželství. Anonymní porody jsou tak podle ní zbytečné; ohledy na zdraví matky a dítěte nevyžadují právo na utajení, které dítěti znemožňuje poznat jeho původ. Pomoci matkám, které nemohou pečovat o své dítě, znamená poskytnout jim potřebnou péči a umožnit jim dát dítě k adopci, aniž by se jim slibovala anonymita. Mnoho žen, které takto odložily své děti, se v současnosti sdružují v asociacích a jejich výpovědi svědčí o tom, že jejich život je touto událostí navždy poznamenán. Podle stěžovatelky již neplatí a nepřesvědčí argument, dle kterého je třeba zabránit vraždám novorozeňat, což vyplývá ze znalosti situace v zemích, které anonymní porody nepřipouštějí.

Přijetí dítěte za státního poručence a možnost jeho rychlé adopce nesouvisejí podle stěžovatelky s utajením, protože tyto skutečnosti nastávají při odložení dítěte i tehdy, pokud utajení není požadováno. Jde zde o nepodložené obavy adoptivních rodin, neboť dítě bez minulosti je snáze osvojitelné; přitom by stačilo ujistit adoptivní rodiče, že v právním smyslu je příbuzenský vztah vyplývající z nezrušitelného osvojení neodvolatelný. Co se týče citové vazby, ta se může jen upevnit, pochopí-li adoptivní rodiče přání dítěte poznat své biologické rodiče.

Hledání kompromisu mezi neusmiřitelnými náhledy na věc vede dnes k návrhům zaměnit anonymní porod za porod tajný umožňující zvrátit toto utajení. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě nebyly učiněny žádné kroky k tomu, aby byla její matka nalezena, a k ověření, zda trvá na svém odmítavém postoji. Zákon z roku 2002 takový postup upravuje, nemůže ovšem zmírnit újmu, která již vznikla. Ještě závažnější je podle stěžovatelky to, že tento zákon podporuje existenci utajených porodů a slavnostně potvrzuje právo matky na utajení. Zákonodárce se sice pokusil nalézt řešení pro žádosti dětí narozených v anonymitě, ale zvolil k tomu postup, který nejvíc odporuje hledanému cíli. Zákon tak zaručuje jediné právo, a to právo hledat svou matku, přičemž toto hledání je podřízeno národní radě pro přístup k informacím o osobním původu. Úkolem této rady je zjistit, zda matka, jejíž totožnost rada uchovává, souhlasí, aby tato byla odhalena jejímu dítěti. Systém zavedený zákonem z roku 2002 tedy dál slepě upřednostňuje to, co je nazýváno zájmy matky, a zcela zřejmě pomíjí práva dítěte; rada se totiž nemůže zabývat důvody matčina odmítnutí a hodnotit jejich oprávněnost a zejména nemůže tyto důvody pominout, jsou-li neoprávněné. Nelze tedy přijmout žádné konečné rozhodnutí o zrušení utajení s ohledem na konkrétní zájem ve věci, pokud matka trvá na svém odmítavém postoji. Přínos nového zákona je tak dál v rozporu s ustanoveními Úmluvy, neboť právo na utajení svědčící matce je zachováno, aniž by odpovídalo zásadě přiměřenosti.

Stěžovatelka má za to, že respektování jejího soukromého života ji dává právo na přístup k jejímu spisu. Tvrdí, že oprávněnost její žádosti je potvrzována výše zmíněnou judikaturou Mikulic, která dává přednost zájmu dítěte před konkurenčním zájmem jednoho z rodičů a odsuzuje nečinnost chorvatských soudů, které udržovaly stav nejistoty ohledně osobní identity dítěte.

Stěžovatelka poukazuje rovněž na izolovaný postoj Francie a tvrdí, že při existenci vyššího zájmu dítěte nelze státu přiznat možnost uvážení, pokud se tento stát rozhodl vyčlenit se ze společenství názorů, které v dané věci existuje mezi členskými státy Rady Evropy.

b) Vláda

Vláda poukazuje na to, že článek 341-1 občanského zákoníku umožňuje ženě požádat o utajení porodu i totožnosti, jedná se tedy o zásah stanovený zákonem, který sleduje legitimní cíl: pomoci některým matkám nacházejícím se v těžké životní situaci, kdy nejsou schopny pečovat o své dítě. Stát chce tímto způsobem přimět ženy, aby přivedly své dítě na svět v dobrých podmínkách. Vláda připomíná, že ročně jde asi o 600 anonymních porodů a že v 60. letech, kdy se biologická matka stěžovatelky rozhodla požádat o utajení své identity, nebyla ve Francii legalizována ani antikoncepce, ani umělé přerušení těhotenství. V současné době lze ženy, které se rozhodnou porodit v anonymitě, rozdělit do tří hlavních kategorií: jedná se o mladé matky žijící u rodičů a náležející k muslimským rodinám pocházejícím ze severní či subsaharské Afriky, kde je mimomanželské těhotenství považováno za velké provinění; dále o osamocené ženy, které nejsou materiálně zajištěné (přičemž nejmladší z nich jsou často svobodnými matkami); a nakonec o starší ženy (některé z nich starší 35 let), které žijí samy po rozvodu či odloučení a jsou často poznamenány manželským násilím, přičemž pečují o několik dětí. Tyto ženy často nechtějí uvést pravé důvody, které je vedou k žádosti o zachování anonymity a jimiž může být např. incest či znásilnění.

Podle vlády tedy daný systém zohledňuje jak zdraví matky, tak zdraví dítěte, a sleduje účel veřejného zdraví, neboť chrání soukromý život matky a tím i práva a svobody jiných. Umožňuje ženám, aby porodily ve vyhovujících hygienických podmínkách, kde se dítěti dostane náležité péče. Následné přijetí dítěte za státního poručence umožňuje jeho rychlou adopci.

Co se týká přiměřenosti zásahu, vláda zdůrazňuje, že případná žádost dítěte o přístup k informacím o vlastní identitě se může střetnout se svobodnou vůlí matky, jež má právo odmítnout svůj status matky a péči o dítě. Francouzské právo považuje mateřství za jeden z aspektů soukromého života a chrání je zákonem (čl. 9 občanského zákoníku). Na základě tohoto ustanovení došel Kasační soud k závěru, že zveřejnění těhotenství bez souhlasu dotčené ženy je zásahem do jejího soukromého života, i když mohlo být veřejnosti zřejmé. Vláda připomíná, že ve věci Gaskin Soud rozhodl, že v případě střetu dvou soukromých zájmů disponuje stát širokou mírou uvážení, která je utvrzována skutečností, že v otázce přístupu dítěte k informacím o jeho původu neexistuje v evropském měřítku žádný konsensus. Tvrdí, že spolu s Francií pouze Itálie a Lucembursko tradičně umožňují ženám utajení jejich totožnosti v okamžiku porodu. Kromě toho probíhá v posledních letech v některých zemích, jejichž legislativa vylučuje anonymní porody, debata o možné změně tohoto systému. Tak je tomu např. v Belgii, Německu a Rakousku, kde se v současnosti projednávají novely příslušných zákonů.

Vláda poznamenává, že francouzská legislativa usilovala i před přijetím zákona z roku 2002 o usmíření všech přítomných zájmů, a to tím, že se snažila přimět ženy k tomu, aby akceptovaly narození dítěte, umožňovala dětem přístup k určitým údajům a stanovila možnost zrušení utajení požadovaného matkou. Tímto způsobem byla tedy ve vnitrostátním právu zaručena rovnováha mezi zájmem ženy na utajení narození a zájmem dítěte na znalosti jeho původu.

Vláda je toho názoru, že zákon z roku 2002 významně posiluje prostředky, kterými lze zrušit utajení. Stěžovatelka má tedy možnost obrátit se na základě tohoto zákona na národní radu pro přistup k informacím o původu. Tento zákonný systém zároveň odpovídá zásadě přiměřenosti ve smyslu judikatury Soudu. Matka je tak při porodu vyzvána, aby ve zvláštním důvěrném dokumentu uvedla svoji totožnost a dále jiné neidentifikující údaje, ke kterým bude mít její dítě přístup, bude-li si to přát. Dále se klade důraz na nalezení matky, která je dotazována na to, zda si přeje odhalit dítěti svoji totožnost. Osobám pátrajícím po svém původu a po svých biologických rodičích má být poskytnuta veškerá možná součinnost. Tímto způsobem lze podle vlády dospět ke spravedlivé rovnováze mezi dotčenými zájmy.

2. Posouzení Soudem

Soud připomíná, že i když je hlavním účelem čl. 8 chránit jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, neomezuje se toto ustanovení na pouhý příkaz státu vyvarovat se takových zásahů: k tomuto spíše negativnímu závazku se mohou přidat pozitivní povinnosti spojené s efektivním respektováním soukromého života. Ty mohou zahrnovat přijetí opatření týkajících se respektování soukromého života až po vztahy jednotlivců mezi sebou (viz X a Y proti Nizozemí, 1985). Hranici mezi pozitivními a negativními povinnostmi státu podle čl. 8 nelze přesně definovat; aplikovatelné principy jsou nicméně podobné. Zejména je v obou případech nutné brát zřetel na spravedlivou rovnováhu, která má být zajištěna mezi konkurujícími si zájmy. Stejně tak je třeba v obou kontextech přiznat státu jistou míru uvážení (viz výše cit. Mikulic).

Stěžovatelka vyčítá žalovanému státu, že jeho právní systém nezabezpečuje respektování jejího soukromého života proto, že klade nepřekonatelnou překážku žádosti směřující k odhalení biologické matky, pokud tato požádala o utajení, a neumožňuje sdělení příslušných identifikujících údajů.

Soud je toho názoru, že jedinci mají zásadní zájem, chráněný Úmluvou, na získání informací nutných k pochopení jejich dětství a formování jejich osobnosti. Soud zde rovněž připomíná svá rozhodnutí ve věcech Gaskin a Mikulic s tím, že situace těchto stěžovatelů se liší od situace, ve které se nachází stěžovatelka. Otázka přístupu k informacím o svém původu a znalost totožnosti svých rodičů není stejné povahy jako otázka přístupu k osobnímu spisu vedenému o dítěti svěřeném do péče či hledání důkazů o tvrzeném otcovství. V daném případě jde totiž o osobu s adoptivní rodinou, která pátrá po své biologické matce, jež ji při narození opustila a výslovně požádala o utajení této události.

Pojem "každý" v čl. 8 Úmluvy se vztahuje jak na matku, tak na dítě. Na jedné straně tu figuruje právo na znalost svého původu, které vychází z extenzivního výkladu pojmu soukromý život. Životní zájem dítěte na jeho osobním rozvoji je taktéž široce uznáván v rámci Úmluvy (viz mezi mnoha jinými Johansen proti Norsku, 1996, výše cit. Mikulic nebo Kutzner proti Německu, 2002). Na druhé straně nelze popřít zájem ženy na zachování anonymity a na ochraně jejího zdraví tím, že má možnost porodit ve vhodných hygienických podmínkách. V projednávaném případě matka stěžovatelky nikdy své dítě na klinice nenavštívila a zdá se, že se od něj odloučila s naprostým nezájmem. Není tvrzeno, že by později vyjádřila přání poznat svou dceru, přičemž úkolem Soudu není tento postoj hodnotit, ale pouze konstatovat. Soud je tak konfrontován se dvěma soukromými zájmy, které jsou obtížně usmiřitelné a týkají se nikoliv dospělé osoby a dítěte, nýbrž dvou dospělých osob požívajících autonomie vůle.

Kromě tohoto konfliktu zájmů vyvolává problematika anonymních porodů otázky týkající se ochrany třetích osob, zejména adoptivních rodičů a otce či ostatních členů biologické rodiny. Soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatelce je dnes téměř 38 let, že byla adoptována ve věku 4 let a že zrušení utajení jejího narození by mohlo znamenat nezanedbatelné riziko nejen pro matku samotnou, ale i pro adoptivní rodinu, která stěžovatelku vychovala, a pro jejího biologického otce a bratry, neboť ti všichni mají rovněž právo na respektování svého soukromého a rodinného života.

Nelze vyloučit ani veřejný zájem, vzhledem k tomu, že dlouhodobým účelem příslušné francouzské legislativy je ochrana zdraví matky a dítěte během těhotenství a porodu a snaha zabránit potratům a neřízenému odkládání novorozeňat. Francouzský systém tak zohledňuje právo na respektování života, které je nejvyšší hodnotou Úmluvy.

Otázka, kterou má Soud zodpovědět - tj. nese s sebou právo znát i povinnost zveřejnit -, nabývá za těchto okolností veškerý svůj rozsah při zkoumání zákona z roku 2002, zejména z pohledu míry uvážení státu. Soud připomíná, že výběr prostředků, kterými má stát zajistit respektování čl. 8 Úmluvy ve vztazích mezi jedinci, spadá v zásadě do rámce jeho míry uvážení. Existují nicméně různé způsoby, jak zajistit "respektování soukromého života" a "povaha povinnosti státu závisí na dotčeném aspektu soukromého života" (viz výše cit. X a Y proti Nizozemí).

Soud poznamenává, že ve většině smluvních států neexistuje legislativa srovnatelná s francouzskou, alespoň co se týče definitivní nemožnosti zjistit příbuzenský vztah k biologické matce, pokud tato trvá na utajení své identity ve vztahu k dítěti, které přivedla na svět. Vyzdvihuje však, že v některých zemích není stanovena povinnost uvést při porodu jméno biologických rodičů a že možnost odložit své dítě se objevila i v dalších zemích, vyvolávajíc diskuse o anonymních porodech. Soud z toho vyvozuje, že v situaci, kdy existují různé právní systémy a tradice a rozdílné formy odložení dítěte, musí státy požívat určité míry uvážení k tomu, aby přijaly opatření vhodná k zajištění práv zaručených Úmluvou všem osobám nacházejícím se pod jejich jurisdikcí.

V projednávaném případě Soud poznamenává, že stěžovatelka měla přístup k neidentifikujícím údajům o své matce a o své biologické rodině, které jí umožňují dobrat se kořenů jejího osobního příběhu a současně chrání zájmy třetích osob. Systém zavedený ve Francii zákonem z roku 2002 sice zachovává princip anonymních porodů, ale zároveň posiluje možnost zrušit utajení identity. Nový zákon tak díky vytvoření národní rady pro přístup k informacím o osobním původu umožní hledání biologického původu; díky němu může stěžovatelka ihned požádat o zrušení utajení totožnosti své matky, bude-li tato souhlasit. Tímto způsobem je dosaženo kompromisu mezi ochranou matky a oprávněnou žádostí stěžovatelky a není vyloučeno, že stěžovatelka bude ve svém úsilí úspěšná.

Francouzská právní úprava se tedy snaží o dosažení rovnováhy a dostatečné přiměřenosti mezi konkrétními zájmy. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že státy musejí mít možnost výběru prostředků, které považují za nejvhodnější k takovému usmíření zájmů. Celkově má tedy Soud za to, že Francie nepřekročila míru uvážení, která jí přísluší z důvodu komplexnosti problému, který zahrnuje utajení původu a právo každého na svůj osobní příběh, rozhodnutí biologických rodičů, existující rodinné svazky a adoptivní rodiče.

Z toho plyne, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že francouzský systém utajení zakládá diskriminaci z důvodu narození, která je neslučitelná s čl. 14 Úmluvy znějícím takto:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Stěžovatelka se cítí být poškozena tím, že její možnost obdržet majetek po biologické matce je omezena, bez ohledu na kompenzaci vyplývající z jejího osvojení. Dovolává se rozsudku Marckx proti Belgii (1979), který prohlásil absolutní vyloučení z dědění na základě příbuzenského vztahu za diskriminační.

Podle vlády neexistuje v daném případě žádná odlišnost zacházení. Dítě, které jeho matka opustila, se nenachází ve stejné situaci jako jiné děti, o které jejich rodiče pečují. Naopak všechny děti, jejichž matky požádaly o utajení porodu, podléhají stejným pravidlům přístupu k informacím o svém původu. Pokud by Soud usoudil, že důsledky utajení na přístup dítěte k informacím o jeho původu staví toto dítě do odlišné situace z důvodu narození, má vláda za to, že tato nerovnost zacházení sleduje legitimní cíl a zachovává rozumný vztah přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky.

Soud připomíná, že dle ustálené judikatury orgánů Úmluvy čl. 14 pouze doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů; nemá nezávislou existenci, neboť se vztahuje pouze na "požívání práv a svobod", které tato ustanovení zaručují. Může se sice uplatnit, aniž by došlo k porušení jejich požadavků, a v této míře má autonomní dosah, avšak lze jej aplikovat pouze tehdy, když skutkové okolnosti sporu spadají do pole působnosti přinejmenším jednoho z uvedených ustanovení. Soud poznamenává, že skutková stránka daného případu spadá pod čl. 8 Úmluvy, čl. 14 se tedy aplikuje.

Soud rovněž připomíná, že čl. 8 zakazuje, v rámci požívání práv a svobod uznaných Úmluvou, aby bylo odlišně zacházeno s osobami, které se nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud tato odlišnost v zacházení postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění (viz Salgueiro Da Silva Mouta proti Portugalsku, 1999).

Soud konstatuje, že podstatou námitky vznesené stěžovatelkou na poli čl. 14 Úmluvy je nemožnost poznat svůj původ, nikoliv určení příbuzenského vztahu, který by stěžovatelce umožnil uplatnit dědické nároky. Za těchto okolností má Soud za to, že námitka týkající se diskriminace vyplývající pro stěžovatelku z anonymity její matky se ve skutečnosti shoduje s námitkou, která byla předmětem zkoumání pod úhlem čl. 8 Úmluvy. V každém případě se Soud domnívá, že stěžovatelka není diskriminována, neboť je na jedné straně příbuzensky vázána ke svým adoptivním rodičům, a to se všemi majetkovými a dědickými důsledky, a na druhé straně nemůže tvrdit, že se ve vztahu ke své biologické matce nachází ve srovnatelné situaci jako děti, jejichž příbuzenský vztah k jejich biologické matce je jasně určen.

Na základě těchto důvodů dospěl Soud k závěru, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy v kombinaci s článkem 8.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že předběžná námitka vlády se zamítá;

2. deseti hlasy proti sedmi, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

3. deseti hlasy proti sedmi, že čl. 14 Úmluvy v kombinaci s čl. 8 nebyl porušen.

K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Rozakise, usouhlasné stanovisko soudce Resse, ke kterému se připojil soudce Kris, souhlasné stanovisko soudkyně Greveové a nesouhlasné stanovisko společné soudcům Wildhaberovi, Siru Nicolasi Bratzovi, soudcům Bonellovi, Loucaidesovi, Cabral Barretovi, soudkyni Tulkensové a soudci Pellonpää.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.