DES FOURS WALDERODE proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 4. března 2003 ve věci č. 40057/98 – Des Fours Walderode proti České republice

Senát druhé sekce Soudu rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti podané stěžovatelem (po jehož smrti v roce 2000 pokračovala v řízení jeho manželka paní Johanna Kammerlander), který před Soudem namítal porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na pokojné užívání majetku (článek 1 Protokolu č. 1) a porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) ve spojení s předchozími dvěma články.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel se podáním ze dne 14. července 1992 domáhal u Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou vydání majetku, který původně tvořil velkostatek Smržovka (Josefův Důl). Pozemkový úřad zjistil, že tento majetek byl z větší části konfiskován dekrety č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. Zbylá část majetku byla prodána již před začátkem 2. světové války a nemohla tudíž být v žádném případě předmětem restituce. Posledními vlastníky zkon­fis­ko­vaného majetku byli nevlastní bratři stěžovatele Max a Louis a nevlastní matka Gabrielle. Podle zjištění pozemkového úřadu nesplňovaly tyto osoby ani podmínku znovunabytí stát­ního občanství, ani podmínku neprovinění se proti československému státu. Správní orgán proto dne 6. února 1995 rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Podle jeho názoru neměl být dekret č. 12/1945 Sb. na majetek nevlastních bratrů vůbec aplikován, neboť tito byli v té době již mrtvi. Jejich majetek proto údajně přešel na stěžovatelovu nevlastní matku, která se jej následně vzdala ve prospěch stěžovatele. Jelikož dědictví po nevlastních bratrech nebylo v době kon­fiskace ještě vyřízeno, šlo podle stěžovatele o ležící pozůstalost (hereditas iacens). Protože ne­vlastní bratři byli německými občany, měl být tento majetek v souladu s německým občan­ským zákoníkem z roku 1896 považován za vlastnictví dědiců, a to již od smrti zůstavitele.

Městský soud v Praze rozhodnutí správního orgánu dne 16. dubna 1996 potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jak nevlastní mat­ka, tak oba nevlastní bratři v době své smrti nebyli českými občany. Dále uvedl, že v souladu s dekretem č. 11/1944 Sb. a zákonem č. 195/1946 Sb. se úprava ležící pozůstalosti v dané době řídila nikoli německým občanským zákoníkem, ale českým občanským zákoníkem z roku 1811. Podle této právní úpravy přechází vlastnictví na dědice až převedením v právní držbu rozhodnutím soudu. Ačkoli oba bratři v době konfiskace již nežili, byli stále z právního hlediska považováni za vlastníky sporného majetku. Dekret č. 12/1945 Sb. byl tedy aplikován správně. Soud proto potvrdil, že stěžo­vatel není oprávněnou osobou ve smyslu § 2 zákona č. 243/1992 Sb.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou a rozsudku Městského soudu v Praze byla dne 5. června 1997 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud se ztotožnil jak se závěry, tak s odůvodněním uvedených rozhodnutí a konstatoval, že k porušení článků 1, 3, 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že v restitučním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Vnitrostátní soudy podle jeho názoru zejména nedostatečně a nespráv­ně hodnotily provedené důkazy, k některým důkazům vůbec nepřihlédly a navíc byla jeho věc projednána před soudem pouze na jednom stupni.

Soud konstatoval, že vnitrostátní řízení splňovalo všechny požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stížnost na porušení práva na spravedlivý proces je tudíž zjevně neopodstatněná.

b) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1

Soud dále s odvoláním na rozhodnutí velkého senátu o přijatelnosti stížnosti Poláček a Poláčková proti České republice (č. 38645/97, rozhodnutí ze dne 10. července 2002) uvedl, že stěžovatel nesplňoval podmínky uvedené v restitučním zákoně, nebyl tudíž vlastníkem majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, ani neměl legitimní očekávání, že by se vlastníkem mohl stát. Stížnost na porušení práva na pokojné užívání majetku tudíž prohlásil za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.

c) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy

Stěžovatel se také dovolával článku 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s právem na spravedlivý proces a právem na pokojné užívání majetku. K porušení tohoto ustanovení podle jeho názoru došlo jednak tím, že jako německy mluvící člověk a emigrant byl v řízení před vnitrostátními soudy diskriminován, a též tím, že zamítnutí restituce majetku z důvodu nesplnění podmínky státního občanství nespravedlivě diskriminuje ty žadatele o restituci, kteří nejsou českými státními občany.

Soud v prvním případě konstatoval, že tvrzení stěžovatele jsou zjevně nepodložená. Ve dru­hém případě Soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stížnost na porušení článku 1 Protokolu č. 1 je neslučitelná ratione materiae s Úmlu­vou, je třeba ze stejného důvodu zamítnout také stížnost na porušení článku 14 Úmluvy.