Christine Goodwin proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu podle čl. 30 Úmluvy

Číslo stížnosti: 28957/95

Datum: 11. 2. 2002

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), J.-P. Costa (Francie), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), E. Palmová (Švédsko), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), R. Türmen (Turecko), F. Tulkensová (Belgie), K. Jungwiert (Česká republika), M. Fischbach (Lucembursko), V. Butkevyč (Ukrajina), N. Vajičová (Chorvatsko), J. Hedigan (Irsko), H. S. Greveová (Norsko), A. B. Baka (Maďarsko), K. Traja (Albánie), M. Ugrekhelidze (Gruzie), A. Mularoni (San Marino).

Stěžovatelkou je britská státní příslušnice, paní Christine Goodwinová, narozená v roce 1937. Je transsexuální osobou, které bylo operativně změněno pohlaví z mužského na ženské. Od útlého dětství měla stěžovatelka sklon oblékat se jako děvče a v letech 1963-1964 podstoupila averzní terapii. V polovině 60. let lékaři dospěli k závěru, že je transsexuální osobou. To ji nezabránilo, aby uzavřela manželství se ženou a měla s ní čtyři děti, nicméně jejím přesvědčením bylo, že její "mozkové pohlaví" neodpovídá jejímu fyzickému vzhledu. Poté se až do roku 1984 oblékala jako muž ve svém profesionálním životě a jako žena ve volném čase. V roce 1985 podstoupila skutečnou léčbu: každé tři měsíce docházela ke konzultacím na lékařské oddělení specializované na problémy sexuální identity, kde pravidelně vedla rozmluvy s psychiatrem a někdy s psychologem. Byla jí předepsána hormonální terapie; také začala navštěvovat kurzy určené k úpravě vlastního vzhledu a hlasu. Od té doby žije zcela jako žena. V říjnu 1986 podstoupila chirurgický zákrok, kterým jí byly zkráceny hlasivky. V srpnu 1987 byla zapsána na seznam čekatelů na operativní změnu pohlaví. V říjnu 1990 tuto operaci podstoupila v jedné z nemocnic Národní zdravotní služby (National Health Service). Její léčba i chirurgický zákrok byly hrazeny touto institucí.

Stěžovatelka se k blíže neupřesněnému datu rozvedla se svou bývalou manželkou. Její děti jí však nadále projevují lásku a podporu.

Stěžovatelka tvrdí, že mezi léty 1990 a 1992 byla obětí sexuálního obtěžování ze strany svých kolegů na pracovišti. V této věci se obrátila na soud pro pracovní spory (Industrial Tribunal), uvádí však, že řízení bylo neúspěšné proto, že byla po právní stránce považována za muže. Proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání. Později byla propuštěna ze zaměstnání ze zdravotních důvodů, přičemž uvádí, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byla její transsexualita.

V roce 1996 stěžovatelka začala pracovat pro nového zaměstnavatele, který ji vyzval, aby sdělila číslo své sociální pojistky. Dotyčná v obavách, že by o ní zaměstnavatel tímto způsobem mohl zjistit některé osobní údaje (jakmile by znal příslušné číslo, mohl by zjistit, kdo byli její předchozí zaměstnavatelé a požádat je o informace), podala Ministerstvu sociálních věcí žádost - neúspěšnou - o přidělení nového čísla. Nakonec sdělila zaměstnavateli to, které již měla. Tvrdí, že zaměstnavatel nyní zná její totožnost, neboť v práci začala mít problémy. Její kolegové se s ní přestali bavit a doneslo se jí, že si o ní všichni potají povídají.

Příslušné oddělení Ministerstva sociálních věcí stěžovatelku informovalo, že nebude mít nárok na starobní důchod ve svých šedesáti letech, jak je tomu ve Spojeném království v případě žen. V dubnu 1997 ji stejné oddělení upozornilo, že musí platit pojištění až do dne svých pětašedesátých narozenin, kdy mohou odejít do důchodu muži, tj. do dubna 2002. Stěžovatelka se proto Ministerstvu zavázala, že příspěvky, které by za normálních okolností byly sraženy z příjmu jejím zaměstnavatelem tak jako u všech zaměstnanců mužského pohlaví, bude platit přímo.

Spis Ministerstva sociálních věcí týkající se stěžovatelky byl označen jako "důvěrný", aby k němu měli přístup pouze úředníci určité kategorie. Konkrétně to znamenalo, že stěžovatelka si vždy musela domlouvat schůzku, a to i v nejbanálnějších záležitostech, a nemohla se přímo obrátit na místní úřad sociálního zabezpečení nebo záležitosti vyřídit telefonicky. Ve spisu je stále uvedeno, že je mužského pohlaví; navzdory "zvláštním procedurám" také od Ministerstva obdržela dopisy, na nichž bylo uvedeno mužské křestní jméno, které jí bylo dáno při narození.

Stěžovatelka tvrdí, že si při vícero příležitostech musela zvolit mezi předložením svého rodného listu a zřeknutím se určitých výhod, jež tomu jsou podřízeny. Konkrétně si raději nevzala půjčku, u níž by musela uzavřít pojištění pro případ smrti, odmítla nabídku doplňkového hypotéčního úvěru a vzdala se příspěvku na topení v zimním období. Stejně tak nadále musí platit vyšší havarijní pojištění, aplikovatelné na muže. Také se cítila neschopnou oznámit policii krádež dvou set liber v obavách, že by při vyšetřování musela odhalit svou totožnost.

Paní Goodwinová se dne 5. 6. 1995 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále "Komise"). Ve své stížnosti tvrdila, že byly porušeny články 8, 12, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a to z důvodu právní situace transsexuálů ve Spojeném království a obzvláště způsobu, jakým je s nimi zacházeno v záležitostech zaměstnání, sociálního zabezpečení a důchodů. Komise dne 1. 12. 1997 stížnost prohlásila za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla přidělena 3. sekci Soudu, jejíž senát se dne 11. 9. 2001 vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu Soudu podle čl. 30 Úmluvy. Veřejné zasedání velkého senátu se konalo dne 20. 3. 2002.

Relevantní části čl. 8 Úmluvy mají následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého (...) života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

1. Úvodní poznámky

Projednávaný případ nastoluje otázku, zda žalovaný stát porušil svou pozitivní povinnost zaručit stěžovatelce, operované transsexuální osobě, právo na respektování soukromého života, zejména tím, že právně neuznal změnu jejího pohlaví.

Soud znovu potvrzuje, že pojem "respektování" ve smyslu článku 8 postrádá jasnost, především pokud jde o pozitivní povinnosti, jež z tohoto pojmu vyplývají; jeho požadavky se dosti mění případ od případu s ohledem na různost praxí a podmínek panujících ve smluvních státech, přičemž míra uvážení ponechaná státním orgánům může být v této oblasti širší než u jiných otázek týkajících se Úmluvy. Pro rozhodnutí, zda existuje pozitivní povinnost, je třeba přihlédnout - a na tom spočívá celá Úmluva - ke spravedlivé rovnováze, jež musí být zachována mezi obecným zájmem a zájmy jednotlivce (viz Cossey proti Spojenému království, 1990).

Soud připomíná, že se v minulosti již zabýval stížnostmi vztahujícími se k situaci transsexuálů ve Spojeném království (viz výše cit. Cossey a dále Rees proti Spojenému království, 1986, X, Y a Z proti Spojenému království, 1997), a Sheffieldová a Horshamová proti Spojenému království, 1998). V těchto věcech dospěl k závěru, že odmítnutí britské vlády upravit registr narození nebo z něj poskytnout výpisy, jež mají jinou podstatu a povahu, než jsou původní údaje týkající se deklarovaného pohlaví jednotlivce, nemůže být pokládáno za zasahování do výkonu práva na respektování soukromého života (viz výše cit. Cossey a Rees). Také rozhodl, že na žalovaném státu nespočívá pozitivní povinnost změnit svůj systém registrace narození vytvořením nového systému nebo druhu dokladů, jež by byly způsobilé doložit současný občanský stav jednotlivce. Uvedl rovněž, že stát není ani povinen povolit zanesení vysvětlivek do registru narození, ani nucen zabránit ve zpřístupnění takových vysvětlivek třetím osobám (viz Rees a Cossey). Soud v těchto věcech konstatoval, že státní orgány přijaly opatření k minimalizaci rizika, že budou transsexuálním osobám kladeny nepříjemné otázky (např. při vyřizování žádostí o řidičský průkaz, cestovní pas nebo jiné dokumenty vystavené s uvedením jejich nových křestních jmen a změněného pohlaví). Kromě toho Soud v daných věcech dospěl k názoru, že osobní situace stěžovatelů nenasvědčovala tomu, že by jim všeobecné neuznání změny jejich pohlaví v právní rovině přivodilo natolik závažné nevýhody, aby bylo možno mít za to, že stát překročil svou míru uvážení (viz výše cit. Sheffieldová a Horshamová).

Aniž by byl Soud formálně vázán svými předchozími rozsudky, je v zájmu právní jistoty, předvídatelnosti a rovnosti před zákonem, aby se od těchto precedentů neodchyloval bez pádného důvodu (viz např. Chapmanová proti Spojenému království, 2001).

Nicméně s ohledem na to, že Úmluva je především mechanismem ochrany lidských práv, Soud musí brát v úvahu vývoj situace v žalovaném státu a obecně ve všech smluvních státech a reagovat například na konsenzus, k němuž jednoho dne může dojít, pokud jde o normy, jichž má být dosaženo (viz, mezi jinými, výše cit. Cossey a dále Stafford proti Spojenému království, 2002). Je nesmírně důležité, aby Úmluva byla vykládána a aplikována způsobem, jenž její záruky činí konkrétními a účinnými, a nikoli teoretickými a iluzorními. Kdyby se Soudu nepodařilo udržet dynamický a evolutivní přístup k Úmluvě, neslo by to s sebou riziko překážek jakékoli reformě či zlepšení (viz Stafford). Soud v daném kontextu od roku 1986 několikrát zopakoval, že si je vědom závažnosti problémů, s jakými se setkávají transsexuální osoby, a zdůraznil význam neustálého přezkoumávání nezbytnosti vhodných právních opatření v této oblasti (viz Rees, Cossey a Sheffieldová a Horshamová).

Soud má proto v úmyslu přezkoumat situaci v žalovaném smluvním státě i mimo něj, aby zhodnotil "ve světle současným podmínek", jaký je výklad a aplikace Úmluvy, jež se jeví nezbytnými dnes (viz Tyrer proti Spojenému království, 1978, a pozdější judikatura ).

2. Situace stěžovatelky jakožto transsexuální osoby

Soud konstatuje, že stěžovatelka, prohlášená při narození za muže, podstoupila operativní změnu pohlaví a od té doby žije společenským životem ženy. Nehledě na to však po právní stránce zůstává mužem. Tato situace měla a stále má dopady na její život v situacích, kdy je pohlaví právně relevantním údajem a kdy jsou činěny rozdíly mezi muži a ženami, například u věkové hranice odchodu do důchodu. Stěžovatelka tak proto, že je právně považována za muže, musí nadále platit příspěvky na sociální zabezpečení až do svých pětašedesáti let. Nicméně s ohledem na to, že je zaměstnána jako osoba ženského pohlaví, dosáhla výjimky, která jí umožňuje platit příspěvky místo svého zaměstnavatele. Přestože vláda zdůrazňuje, že toto opatření bere na obtížnou situaci stěžovatelky náležitý ohled, Soud konstatuje, že dotyčná kvůli tomu musí podnikat zvláštní kroky, které samy o sobě mohou upoutat pozornost k její osobě.

Rovněž je třeba uznat, že může dojít k závažnému zásahu do soukromého života, jestliže je vnitrostátní právo neslučitelné s některým z významných aspektů osobní identity (viz, mutatis mutandis, Dudgeon proti Spojenému království, 1981). Stres a odcizení, jaké vyvolává nesoulad mezi rolí, jakou operovaná transsexuální osoba přijímá ve společnosti, a postavením, jaké jí přisuzuje právo, jež odmítá uznat změnu pohlaví, nemohou být podle Soudu považovány za pouhou drobnou nevýhodu vyplývající z určité formality. Jde zde o konflikt mezi společenskou realitou a právem, které transsexuální osobu staví do abnormální situace, jež v ní vzbuzuje pocity viny, ponížení a úzkosti.

V projednávaném případě, tak jako v mnoha jiných, byla změna stěžovatelčina pohlaví hrazena Národní zdravotní službou, která uznává stav sexuální dysforie a mj. zajišťuje přeměnu pohlaví chirurgickým zákrokem s cílem dosáhnout toho, aby transsexuální osoba byla co nejblíže pohlaví, k němuž se skutečně cítí patřit. Soud je ohromen faktem, že konverze pohlaví, která je prováděna zcela zákonně, nemá za následek plné právní uznání, jež by mohlo být považováno za konečnou etapu transformačního procesu, který je pro dotčenou osobu dlouhý a obtížný. Pro účely posouzení prováděného z hlediska článku 8 Úmluvy je na místě přisoudit význam koherentnosti administrativní a právní praxe ve vnitrostátním právním řádu. Pokud stát povoluje léčbu a chirurgický zákrok, jež umožňují úlevu v osobní situaci transsexuální osoby, financuje všechny nebo část operací a zachází tak daleko, že vydává souhlas s umělým oplodněním ženy žijící s transsexuálem (viz výše cit. X, Y a Z), pak se zdá nelogickým, když odmítá uznat právní implikace výsledku, k němuž tato léčba vede.

Soud poznamenává, že neuspokojivý charakter situace a současných potíží transsexuálů ve Spojeném království byl uznán vnitrostátními soudy (věc Bellinger v. Bellinger projednávaná anglickým Odvolacím soudem) a pracovní skupinou zřízenou společně několika ministerstvy, která posuzovala situaci ve Spojeném království a dospěla k závěru, že nehledě na opatření přijatá v praxi čelí transsexuálové problémům, s nimiž se většina populace nemusí potýkat.

Soud poté posoudil protichůdné argumenty související s obecným zájmem, jichž se dovolávala britská vláda, aby ospravedlnila zachování současné situace. Soud konstatuje, že v předcházejících britských věcech přisoudil význam lékařským a vědeckým aspektům problému, dále otázce, do jaké míry lze hovořit o společném náhledu na evropské a mezinárodní úrovni, a konečně důsledkům, jaké by mohly přinést úpravy systému registrů narození.

3. Lékařské a vědecké aspekty

I nadále zůstává skutečností, že nedošlo k žádnému rozhodujícímu objevu, pokud jde o příčiny transsexuality (obzvláště pak, co se týče otázky, zda je její původ zcela psychologický či souvisí s fyzickou diferenciací mozku). Ve výše zmíněné vnitrostátní věci Bellinger v. Bellinger byly znalecké posudky interpretovány tak, že ukazují na sílící tendenci připustit existenci diferenciace mužského a ženského mozku před narozením, ačkoli důkazy na podporu této teorie zdaleka nebyly úplné. Soud nicméně pokládá za důležitější ten fakt, že je na mezinárodní úrovni široce uznáváno, že transsexualita je zdravotním stavem odůvodňujícím léčbu, jejímž účelem je dotčeným osobám pomoci (například čtvrté vydání Diagnostické a statistické příručky duševních poruch nahradilo diagnózu transsexuality diagnózou "poruchy sexuální identity"; viz též Mezinárodní klasifikace nemocí, desáté vydání). Zdravotnické orgány Spojeného království, jakož i většiny ostatních smluvních států, uznávají existenci tohoto zdravotního stavu a zajišťují nebo povolují jeho léčbu, včetně nevratných chirurgických zákroků. Lékařské a chirurgické úkony, které v daném případě umožnily změnu pohlaví stěžovatelky, byly uskutečněny pod kontrolou národních zdravotnických orgánů. Navíc s ohledem na četné a nepříjemné zákroky, jaké s sebou podobná chirurgie nese, a na míru rozhodnosti a přesvědčení vyžadované pro změnu sexuální úlohy ve společnosti, nelze věřit, že na rozhodnutí určité osoby podstoupit změnu pohlaví je cokoli svévolného či neuváženého. Proto skutečnost, že jsou ve vědecké a lékařské komunitě o přesných příčinách transsexuality stále vedeny diskuse, již nemá tak velký význam jako dříve.

I když je také stále pravda, že transsexuální osoba nemůže získat všechny biologické znaky nového pohlaví (viz Sheffieldová a Horshamová), Soud konstatuje, že se zdokonalováním chirurgických zákroků a různých typů hormonální léčby je hlavním biologickým aspektem sexuální identity, který zůstává nezměněn, aspekt chromozomální. Je ovšem známo, že k chromozomálním anomáliím může dojít přirozenou cestou (například u intersexuality, kdy biologická kritéria nejsou při narození ve vzájemném souladu) a že některé osoby, které jsou jimi postiženy, musí podstoupit konverzi na jedno či druhé pohlaví. Podle Soudu není zřejmé, že by měl chromozomální aspekt představovat - při vyloučení jakéhokoli jiného aspektu - rozhodující kritérium pro účely právního přisouzení sexuální identity transsexuálů.

Soud proto není přesvědčen, že stav lékařských či vědeckých znalostí poskytuje rozhodující argument, pokud jde o právní uznání transsexuálů.

4. Míra, v níž lze hovořit o společném náhledu na evropské a mezinárodní úrovni

Již v době projednávání věci Sheffieldová a Horshamová se rýsoval konsensus mezi smluvními státy Rady Evropy, pokud jde o právní uznání změny pohlaví. Poslední studie předložená organizací Liberty, která se řízení před Soudem účastní v postavení amicus curiae, ukazuje, že tato tendence se potvrzuje i na mezinárodní úrovni. Ukazuje se například, že v Austrálii a na Novém Zélandu soudy opouštějí kritérium biologického pohlaví z doby narození a v kontextu sňatku transsexuální osoby zastávají názor, že pohlaví závisí na řadě faktorů, jež je třeba vzít v úvahu.

Soud v roce 1986 ve věci Rees poznamenal, že mezi jednotlivými státy prakticky neexistuje společný náhled, přičemž některé povolují změnu pohlaví, zatímco jiné nikoli, a celkově se zdá, že právo v dané oblasti prochází přechodnou fází. Ve věci Sheffieldová a Horshamová, o níž rozhodoval později, zdůraznil absenci společného evropského přístupu, co se týče způsobu, jak se vyrovnat s dopady, jež může mít právní uznání změny pohlaví na jiné oblasti práva, jako je manželství, příbuzenství nebo ochrana soukromého života či osobních údajů. I když se zdá, že tato situace přetrvává, absence takového společného přístupu 43 smluvních států není příliš překvapivá s ohledem na diverzitu právních systémů a tradic. V souladu s principem subsidiarity je především na smluvních státech, aby rozhodly o opatřeních nezbytných k zajištění uznání práv zaručených Úmluvou každému, kdo podléhá jejich jurisdikci; k tomu, aby v rámci svého právního pořádku vyřešily konkrétní problémy, jež vyvstávají v souvislosti s právním uznáním sexuální identity operovaných transsexuálů, musí požívat široké míry uvážení. Soud přisuzuje menší význam absenci údajů svědčících o evropském konsensu ve vztahu ke způsobu, jak řešit právní a praktické problémy, než existenci jasných a nepopiratelných údajů svědčících o setrvalé mezinárodní tendenci nejen ke zvýšenému společenskému přijímání transsexuálů, ale též k právnímu uznání nové sexuální identity operovaných transsexuálů.

5. Dopady na systém zaznamenávání narození

Ve věci Rees Soud připustil, že britská vláda je oprávněna přikládat velký význam historické povaze systému zaznamenávání narození. V jeho posouzení měl značnou váhu argument, podle něhož by povolení výjimek škodilo účelnosti systému.

Lze nicméně konstatovat, že historický charakter systému zaznamenávání narození již doznal několika výjimek: například v případě legitimace nebo adopce dítěte je možné vystavit rodný list, který odráží změnu, jež nastala. Podle názoru Soudu by učinění další výjimky v případě transsexuálů (jejichž počet se ve Spojeném království odhaduje na 2 000 až 5 000) celý systém neohrozilo. Britská vláda se v minulosti dovolávala nevýhod, jaké by to přineslo třetím osobám, které by tím mohly být připraveny o možnost přístupu k původním záznamům, jakož i komplikací, jaké by díky tomu vznikly v oblasti rodinného a dědického práva (viz Rees). Jednalo se ovšem o obecná tvrzení a Soud s ohledem na údaje, které má k dispozici v současnosti, konstatuje, že nebylo identifikováno žádné reálné riziko újmy, jež by mohla vyplynout ze změny současného systému.

Soud kromě toho poznamenává, že vláda nedávno připravila návrh reformy, která by učinila možnou trvalou modifikaci údajů týkajících se občanského stavu. Není proto přesvědčen, že nutnost zachovat integritu historické dimenze systému zaznamenávání narození má dnes stejný význam jako v roce 1986.

6. Hledání rovnováhy v projednávaném případě

Soud výše poukázal na potíže a anomálnost situace stěžovatelky jakožto operované transsexuální osoby. Uznává, že v daném případě nebylo dosaženo takové míry zasahování každodenního života, jaké byla vystavena stěžovatelka ve věci B. proti Francii (1992), a že praxe přijatá státními orgány v některých bodech umožňuje vyhnout se potížím a nepříjemnostem, jakým paní Goodwinová čelí, nebo je alespoň minimalizovat.

Je však třeba říci, že podstatou Úmluvy je lidská důstojnost a svoboda. Především z hlediska článku 8 Úmluvy, kde pojem osobní autonomie odráží významný princip, na němž spočívá interpretace záruk tohoto ustanovení, je chráněna osobní sféra každého jednotlivce, včetně práva každého stanovit podrobnosti své identity lidské bytosti (viz zejm. Prettyová proti Spojenému království, 2002), a Mikulič proti Chorvatsku, 2002). Ve 21. století nemůže být možnost transsexuálních osob plně užívat, tak jako jejich spoluobčané, práva na osobní rozvoj a na fyzickou a psychickou integritu považována za kontroverzní otázku vyžadující čas k tomu, aby bylo možno se lépe postavit k problémům, jež s ní souvisejí. Stručně řečeno, neuspokojivá situace operovaných transsexuálů, kteří žijí mezi dvěma světy, jelikož skutečně nenáležejí ani k jednomu ani k druhému pohlaví, nemůže nadále trvat. Toto hodnocení je potvrzováno na národní úrovni ve zprávě meziministerské pracovní skupiny a v rozsudku Odvolacího soudu ve věci Bellinger v. Bellinger.

Soud nepodceňuje potíže, jaké s sebou nese podstatná změna systému, ani významné dopady, jaké podobné opatření bude nevyhnutelně mít nejen za zaznamenávání narození, ale též na takové záležitosti, jako je přístup k registrům, rodinné právo, příbuzenství, dědictví, trestní právo, zaměstnání, sociální zabezpečení a pojištění. Nicméně ze zprávy meziministerské pracovní skupiny jasně vyplývá, že tyto problémy nejsou ani zdaleka nepřekonatelné. Všechny potíže, jež by mohly vyvstat v důsledku změny, především pak v rodinném právu, jsou zvládnutelné a přijatelné, omezí-li se změna na operované transsexuály, kteří plně uskutečnili svou konverzi. Soud také není přesvědčen argumentem vlády, podle něhož by uplatnění specifických ustanovení pro ženy na stěžovatelku - což by mj. změnilo datum, od něhož by měla nárok na státní starobní důchod - bylo nespravedlivé vůči ostatním osobám, které přispívají na sociální pojištění a režim státních důchodů. Vskutku nebylo prokázáno, že by změna postavení transsexuálů mohla přivodit konkrétní či citelné potíže nebo poškodit veřejný zájem. Pokud jde o další eventuální důsledky, Soud je toho názoru, že od společnosti lze důvodně požadovat, aby přijala jisté nevýhody, a umožnila tak jednotlivcům žít v důstojnosti a úctě, ve shodě se sexuální identitou, jakou si zvolí za cenu značného utrpení.

Soud v britských věcech, které posuzoval od roku 1986, vždy zdůrazňoval význam neustálého přezkoumávání nezbytnosti vhodných právních opatření, s přihlédnutím k vývoji vědy a společnosti. V posledním z těchto případů, Sheffieldová a Horshamová, o němž rozhodl v roce 1998, poznamenal, že žalovaný stát nepřijal žádné opatření navzdory lepšímu společenskému přijímání transsexuality a rostoucímu uznávání problémů, jimž musí čelit operovaní transsexuálové. I když ve zmíněné věci nekonstatoval žádné porušení Úmluvy, znovu explicitně potvrdil, že tato otázka musí být předmětem stálého zkoumání. Následně - v dubnu 2000 -meziministerská pracovní skupina zveřejnila zprávu, v níž se zabývá současnou situací transsexuálů, zejména v oblasti trestního, rodinného a pracovního práva, a nabízí různé reformy. Nebylo však učiněno nic, aby tyto návrhy byly uvedeny do praxe, a Odvolací soud v červenci 2001 konstatoval, že v tomto směru neexistuje žádný projekt. Je možno konstatovat, že jediná významná legislativní reforma, která byla přijata a která na transsexuály aplikuje některá nediskriminační opatření, byla provedena v důsledku rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství ze dne 30. 4. 1996, jež přirovnalo diskriminaci založenou na změně pohlaví k diskriminaci založené na pohlaví.

S ohledem na výše uvedené je Soud toho názoru, že žalovaný stát se již nadále nemůže v dané věci dovolávat své míry uvážení, s výjimkou prostředků, jaké je třeba zvolit k zajištění toho, že bude uznáno právo chráněné Úmluvou. Jelikož v projednávaném případě nekonkuruje zájmu stěžovatelky na právním uznání změny jejího pohlaví žádný významný faktor veřejného zájmu, Soud dospívá k závěru, že pojem spravedlivé rovnováhy, který je Úmluvě vlastní, v současnosti rozhodným způsobem naklání misky vah ve prospěch stěžovatelky. Bylo tak nedostatečně respektováno její právo na soukromý život, čímž byl porušen čl. 8 Úmluvy.

Paní Goodwinová dále tvrdí, že byl porušen čl. 12 Úmluvy, který zní:

"Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva."

Ve věcech Rees, Cossey a Sheffieldová a Horshamová nebyla skutečnost, že transsexuální stěžovatelé nemohou uzavřít manželství s osobou pohlaví opačného k jejich novému pohlaví, Soudem shledána za jsoucí v rozporu s čl. 12 Úmluvy. Tento závěr vyplynul z úvahy, podle níž se právo uzavřít manželství vztahuje na tradiční manželství mezi dvěma osobami rozdílného biologického pohlaví (rozsudek Rees), z myšlenky, že lpění na biologických kritériích k určení pohlaví osoby pro účely manželství je v pravomoci přiznané smluvním státům, pokud jde o zákonnou úpravu výkonu práva na uzavření manželství, a z konstatování, že o zákonech žalovaného státu v dané oblasti nelze říci, že omezují právo transsexuální osoby uzavřít manželství takovým způsobem nebo v takové míře, aby bylo zasaženo v samé své podstatě (rozsudky Cossey a Sheffieldová a Horshamová). Soud se rovněž opíral o znění čl. 12, který interpretoval tak, že chrání manželství jakožto základ rodiny (viz Rees).

Přezkoumávaje situaci v roce 2002, Soud poznamenává, že článkem 12 je chráněno základní právo muže a ženy uzavřít manželství a založit rodinu. Nicméně druhý aspekt není podmínkou prvního a nezpůsobilost manželského páru počít nebo vychovat dítě nemůže sama o sobě znamenat, že je zbaven práva uvedeného v první části tohoto ustanovení.

Výkon práva uzavřít manželství má společenské, osobní a právní důsledky. Podléhá zákonům smluvních států, avšak z nich vyplývající restrikce nemohou toto právo omezit takovým způsobem nebo v takové míře, jež by zasáhly jeho samotnou podstatu (viz Rees a dále F. proti Švýcarsku, 1987).

První věta čl. 12 výslovně mluví o právu muže a ženy uzavřít manželství. Soud není přesvědčen o tom, že by dnes bylo nadále možné připouštět, že tato slova implikují nutnost určit pohlaví podle čistě biologických kritérií. Od doby přijetí Úmluvy byla instituce manželství značně otřesena vývojem společnosti a pokrok v lékařství a vědě přinesl radikální změny v oblasti transsexuality. Soud výše konstatoval, z hlediska čl. 8 Úmluvy, že nesoulad biologických faktorů u operovaného transsexuála nadále nemůže být dostatečným důvodem k ospravedlnění odmítnutí právně uznat změnu jeho pohlaví. V úvahu musí být vzaty i další faktory: uznání zdravotního stavu poruchy sexuální identity lékařskou komunitou a zdravotnickými orgány smluvních států, nabídka léčby, včetně chirurgických zákroků, jež mají dotčené osobě umožnit, aby se co nejvíce přiblížila pohlaví, s nímž cítí sounáležitost, a přijetí nové společenské role touto osobou. Soud rovněž konstatuje, že znění čl. 9 Charty základních práv Evropské unie, jež byla nedávno přijata, se odchyluje - a musí to být úmyslné - od znění čl. 12 Úmluvy v tom, že neobsahuje odkaz na muže a ženu.

Právo na respektování soukromého života zaručené článkem 8 nicméně nezahrnuje všechny otázky, jež vyvstávají z hlediska čl. 12, který výslovně odkazuje na podmínky stanovené vnitrostátními zákony. Soud proto posoudil, zda skutečnost, že vnitrostátní právo pro účely uzavření manželství bere v úvahu pohlaví zaznamenané při narození, je v projednávaném případě omezením, které zasahuje samu podstatu práva na uzavření manželství. V tomto ohledu pokládá za umělé tvrdit, že osoby, které podstoupily operativní změnu pohlaví, nejsou zbaveny práva uzavřít manželství, jelikož podle zákona mají možnost tak učinit s osobou pohlaví opačného, než je jejich původní pohlaví. Stěžovatelka vede život ženy, udržuje vztah s mužem a přeje si uzavřít manželství výhradně s mužem. Tuto možnost ovšem nemá. Podle Soudu si tak může stěžovat na zasažení samotné podstaty práva na uzavření manželství.

Soud nenalézá žádný důvod, který by mu bránil dospět k tomuto závěru. Britská vláda tvrdí, že v této citlivé oblasti musí kontrola dodržování podmínek vyžadovaných národním právem pro uzavření manželství zůstat v pravomoci vnitrostátních soudů, v rámci míry uvážení státu, a v této souvislosti se dovolává možných dopadů na již uzavřená manželství, v nichž je jeden z partnerů transsexuálem. Nicméně z většinového názoru vyjádřeného soudci Odvolacího soudu ve věci Bellinger v. Bellinger plyne, že vnitrostátní soudy jsou nakloněny myšlence, že by bylo žádoucí, aby daná otázka byla upravena zákonodárnou mocí; vláda však v současnosti nemá v úmyslu předložit návrh nové legislativy.

Údaje poskytnuté organizací Liberty umožňují konstatovat, že i když je manželství transsexuálních osob široce přijímáno, počet zemí, které povolují manželství transsexuálů pod jejich novou sexuální identitou, je nižší než počet států, které uznávají samotnou změnu pohlaví. Soud však není přesvědčen o tom, že by tato skutečnost mohla podpořit tezi vlády, podle níž smluvní státy mají mít pravomoc danou otázku plně urovnat v rámci své míry uvážení. Znamenalo by to totiž závěr, že paleta možností, jakou má smluvní stát, umožňuje v praxi zajít až k zákazu výkonu práva na uzavření manželství. I když smluvnímu státu přísluší, aby stanovil zejména podmínky, jaké musí transsexuální osoba, která se domáhá právního uznání své nové sexuální identity, splňovat k prokázání, že konverze jejího pohlaví byla vskutku provedena, dále podmínky, za nichž přestává být platné předchozí manželství, a konečně formality požadované u budoucího manželství (například informace, jež musí být poskytnuty budoucím manželům), Soud nenalézá žádný důvod, jenž by ospravedlňoval, aby transsexuálové byli práva uzavřít manželství za všech okolností zbaveni. Dospívá proto k závěru, že čl. 12 Úmluvy byl v projednávaném případě porušen.

Stěžovatelka uvádí, že neměla k dispozici žádný účinný prostředek nápravy ve vztahu k výše uvedeným bodům stížnosti. Dovolává se čl. 13 Úmluvy, který má následující znění:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Soud znovu potvrzuje, že čl. 13 zaručuje dostupnost - ve vnitrostátním právu - prostředku nápravy, kterým lze vymáhat podstatu práv a svobod přiznaných Úmluvou, ať jsou ve vnitrostátním právním řádu zajištěny jakýmkoli způsobem. Jeho důsledkem tedy je, že vyžaduje poskytnutí vnitrostátního prostředku, kterým lze žádat vnitrostátní orgán, aby projednal podstatu "hájitelné stížnosti" ("arguable complaint/grief défendable") založené na Úmluvě a nabídl přiměřenou nápravu (viz, mezi jinými, Aksoy proti Turecku, 1996).

Jelikož Soud výše dospěl k závěru, že byly porušeny čl. 8 a 12 Úmluvy, je nepochybné, že body stížnosti založené na těchto ustanoveních jsou pro účely čl. 13 hájitelné. Nicméně podle judikatury orgánů Úmluvy nemůže být čl. 13 vykládán tak, že vyžaduje existenci prostředku nápravy proti stavu vnitrostátního práva, neboť v opačném případě by Soud smluvním státům vnutil, aby do svého práva inkorporovaly Úmluvu (viz James a další proti Spojenému království, 1986). V důsledku toho narážejí tvrzení stěžovatelky na tento princip v rozsahu, v jakém si stěžuje na neexistenci jakéhokoli prostředku nápravy před 2. 10. 2000, datem, kdy nabyl účinnosti zákon z roku 1998, o lidských právech (Human Rights Act). Po tomto datu se dotyčná mohla obrátit na vnitrostátní soudy, které měly řadu možností, jak situaci napravit. Soud proto nekonstatuje jakékoli porušení čl. 13.

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o spravedlivé zadostiučinění ve výši 38 200 GBP za materiální újmu (z toho 31 200 GBP za starobní důchod a 7 000 GBP odpovídajících odpuštění předplatného městské hromadné dopravy pro důchodce, na něž neměla nárok po dosažení věku šedesáti let) a 40 000 GBP za morální újmu způsobenou vytrpěnou úzkostí a ponížením.

Soud připomíná, že mezi tvrzenou materiální újmou a porušením Úmluvy musí existovat zjevná příčinná souvislost a že spravedlivé zadostiučinění v takovém případě může zahrnovat odškodnění za ztrátu příjmů ze zaměstnání nebo z jiných zdrojů (viz Barberá, Messegué a Jabardo proti Španělsku [článek 50], 1994, a Cakici proti Turecku, 1999).

Soud konstatuje, že stěžovatelka nemohla požívat státního starobního důchodu po dosažení věku šedesáti let jako ostatní zaměstnanci ženského pohlaví, ani požádat o bezplatné předplatné městské hromadné dopravy. Nelze nicméně přesně určit rozsah finanční újmy, která z toho mohla vyplynout, neboť paní Goodwinová nadále pracovala - i když možná ne z vlastní volby - a dostávala mzdu.

Soud výše poukázal na potíže a stres, jaké stěžovatelce přineslo postavení operované transsexuální osoby. Konstatuje nicméně, že až do roku 1998 platilo, že analogické otázky spadající do míry uvážení Spojeného království a nezakládaly žádné porušení Úmluvy.

Dnes je Soud toho názoru, že situace tak, jak se vyvinula, již nadále do míry uvážení Spojeného království nespadá. Bude na britské vládě, aby včas uvedla do praxe opatření, která bude považovat za vhodná k tomu, aby v souladu s tímto rozsudkem splnila povinnosti, jaké na ní spočívají v souvislosti se zajištěním práv stěžovatelky a ostatních transsexuálních osob na respektování soukromého života a na uzavření manželství. Je nepochybné, že stěžovatelka v minulosti zakusila úzkost a tíseň, avšak jádrem tvrzení formulovaných v projednávané věci je právní neuznání změny pohlaví operovaných transsexuálů. Podle data jde o poslední věc ze série stížností vyvolávajících tytéž otázky. Soud proto nepokládá za vhodné přiznat stěžovatelce odškodnění. Konstatování porušení Úmluvy může být spolu s důsledky, jaké z něj plynou pro budoucnost, za daných okolností pokládáno za spravedlivé zadostiučinění.

Stěžovatelka také požádala o proplacení nákladů řízení ve výši 44 372 GBP. Soud s ohledem na částky přiznané v jiných britských věcech a na právní pomoc poskytnutou Radou Evropy pokládá za přiměřené stěžovatelce přiznat 39 000 EUR. Odškodnění je vyjádřeno v měně euro a bude převedeno na britské libry k datu vyplacení; Soud pokládá za vhodné od nynějška v zásadě přijmout euro jako referenční měnu pro všechna odškodnění přiznaná na základě čl. 41 Úmluvy.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že byl porušen čl. 8 Úmluvy;

2. jednomyslně, že byl porušen čl. 12 Úmluvy;

3. jednomyslně, že žádná odlišná otázka nevzniká z hlediska článku 14 Úmluvy;

4. jednomyslně, že nebyl porušen čl. 13 Úmluvy

5. jednomyslně, že konstatování porušení Úmluvy samo o sobě představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu;

6. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovatelce vyplatit 39 000 EUR za náklady řízení;

7. patnácti hlasy proti dvěma, že tato částka bude navýšena o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

8. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko (k bodu 7 výroku rozsudku) soudce Fischbacha a částečně nesouhlasná stanoviska (s bodem 7 výroku) soudců Türmena a Greveové.