Pretty proti Spojenému království

Dne 29. dubna 2002 vyhlásil předseda senátu 4. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Pretty proti Spojenému království.

Soud rozhodoval v senátu (4. sekce).

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelkou je státní příslušnice Spojeného království, paní Diane Pretty. Je jí 43 let již 25 let je provdána a žije se svým manželem, dcerou a vnučkou. Je postižena nemocí motorických neuronů (motor neuron disease, MND). Jde o progresivní neuro-degenerativní onemocnění motorických buněk v centrálním nervovém systému, které je spojeno s postupným ochabováním svalů ovládaných vůlí. Žádná léčba není schopna rozvoji onemocnění zabránit. Jeho výsledkem je značná slabost horních a dolních končetin a svalů uplatňujících se při kontrole dýchání. Ke smrti obvykle dochází v důsledku slabosti dýchacích svalů a svalů kontrolujících mluvení a polykání, jež vede k nedostatečnosti dýchání a pneumonii.

Stav stěžovatelky se od diagnostikování MND v listopadu 1999 rychle zhoršil a onemocnění je nyní již v pokročilém stadiu. Stěžovatelka je v podstatě ochrnuta od krku dolů, nemůže prakticky vůbec srozumitelně mluvit a je vyživována hadičkou. Odhad délky jejího života je velmi nízký a počítá se pouze v týdnech či měsících, avšak její intelekt a schopnost přijímat rozhodnutí jsou nedotčeny. Konečné fáze nemoci jsou krajně vyčerpávající a doprovázené ztrátou důstojnosti. Jelikož stěžovatelka pociťuje strach a úzkost z utrpení a nedůstojnosti, jaké zakusí, bude-li nemoc postupovat svým průběhem, naléhavě si přeje mít možnost kontrolovat, jak a kdy zemře, a tak být utrpení a nedůstojnosti ušetřena.

Ačkoli podle anglického práva není spáchání sebevraždy trestným činem, stěžovatelce nemoc brání, aby takový krok učinila bez cizí pomoci. Avšak pomoci jinému ve spáchání sebevraždy je trestným činem podle sekce 2(1) zákona o sebevraždě (Suicide Act 1961).

Aby stěžovatelka mohla sebevraždu spáchat s pomocí svého manžela, její advokát - v dopise napsaném jejím jménem a datovaném 27. 7. 2001 - požádal Ředitele pro veřejné trestní stíhání (Director of Public Prosecutions, dále "DPP") o záruku, že manžela stěžovatelky nebude stíhat, pokud jí bude nápomocen při spáchání sebevraždy v souladu s jejím přáním. DPP v dopise z 8. 8. 2001 záruku odmítl dát.

Stěžovatelka 20. 8. 2001 požádala o soudní přezkoumání rozhodnutí DPP a vydání: a) příkazu rušícího rozhodnutí DPP; b) prohlášení, že rozhodnutí bylo nezákonné, nebo že DPP by nejednal nezákonně, kdyby dal požadovanou záruku; c) závazného příkazu nařizujícího DPP, aby dal požadovanou záruku, nebo prohlášení, že sekce 2 zákona o sebevraždě je neslučitelná s čl. 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Dne 17. 10. 2001 Divisional Court žádost zamítl s tím, že DPP nemá pravomoc záruku dát a že sekce 2(1) zákona o sebevraždě není v rozporu s Úmluvou. Stěžovatelka podala odvolání Sněmovně lordů. Ta je dne 29. 11. 2001 zamítla (odůvodnění viz str. 3-20 originálu rozsudku).

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se 21. 12. 2001 obrátila na Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Ve své stížnosti tvrdila, že odmítnutí DPP poskytnout imunitu jejímu manželovi v případě, že by ji napomohl se sebevraždou, jakož i zákaz asistované sebevraždy vnitrostátním právem, porušují její práva přiznaná články 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy. Věc byla přidělena 4. sekci Soudu. Veřejné jednání Soudu se konalo dne 19. 3. 2002.

K přijatelnosti stížnosti:

Vláda Spojeného království navrhla, aby byla stížnost zamítnuta jako zjevně nepodložená, a to buď proto, že tvrzení stěžovatelky se nedotýkají žádného z uvedených práv, nebo proto, že zasahování do těchto práv bylo ospravedlněno v rámci výjimek připouštěných ustanoveními Úmluvy.

Soud je toho názoru, že stížnost jako celek vyvolává právní otázky, které jsou natolik závažné, že o nich může být rozhodnuto až po meritorním posouzení. Žádný další důvod pro její nepřijatelnost nebyl shledán. Stížnost proto musí být prohlášena za přijatelnou. V souladu s čl. 29 odst. 3 Úmluvy Soud nyní přistoupí k meritornímu posouzení stěžovatelčiných tvrzení.

K čl. 2 Úmluvy:

Čl. 2 Úmluvy zní:

"1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:

a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;

b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;

c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury."

Stěžovatelka tvrdí, že dovolit, aby jí bylo asistováno při spáchání sebevraždy, by nebylo v rozporu s čl. 2. Dále se domnívá, že čl. 2 chrání nejen právo na život, ale též právo zvolit si, zda chce člověk žít i nadále.

Judikatura Soudu přiznává článku 2 výsadní postavení jakožto jednomu z nejzákladnějších ustanovení Úmluvy (viz McCann a další proti Spojenému království, 1995). Čl. 2 chrání právo na život, bez něhož by užívání kteréhokoli z jiných práv a svobod zaručených Úmluvou bylo iluzorní. Definuje omezené okolnosti, za nichž může být zbavení života ospravedlněno, a Soud v minulosti prováděl přísnou kontrolu pokaždé, když se těchto výjimek dovolávaly žalované vlády (viz Mc Cann a další).

Text čl. 2 výslovně upravuje promyšlené nebo úmyslné použití smrtící síly příslušníky ozbrojených sil státu (State agents). V minulosti byl však interpretován tak, že se vztahuje nejen na úmyslné zabití, ale i na situace, v nichž je dovoleno "použít síly", jež může vyústit ve zbavení života jakožto v neúmyslný následek (viz Mc Cann a další). Soud také uvedl, že první věta čl. 2 odst. 1 přikazuje státu nejen, aby se zdržel úmyslného a nezákonného usmrcení, ale také aby přijal vhodná opatření k ochraně života těch, kdo podléhají jeho jurisdikci (viz L. C. B. proti Spojenému království, 1998). Tato povinnost jde nad rámec primárního úkolu zajistit právo na život přijetím účinných trestně právních ustanovení, odstrašujících od páchání trestných činů proti osobám a opírajících se o prováděcí mechanismus prevence, potírání a trestání porušení těchto ustanovení; také může za určitých přesně definovaných podmínek zahrnovat pozitivní povinnost státních orgánů přijmout preventivní operativní opatření k ochraně jednotlivce, jehož život je ohrožen trestnou činností jiného jednotlivce (viz Osman proti Spojenému království, 1998), Kýlý+ proti Turecku, 2000). V nedávné době Soud ve věci Keenan proti Spojenému království (2001) dospěl k závěru, že čl. 2 je aplikovatelný na situaci mentálně postiženého vězně, který jevil známky toho, že by mohl spáchat sebevraždu.

Soud ve všech věcech, jimiž se zabýval, konsistentně zdůrazňoval povinnost státu chránit život. Není přesvědčen o tom, že "právo na život" zaručené v čl. 2 může být interpretováno tak, že zahrnuje i negativní aspekt. Zatímco například v kontextu čl. 11 Úmluvy bylo shledáno, že svoboda sdružování zahrnuje nejen právo vstupovat do sdružení, ale také korespondující právo nebýt nucen do nich vstupovat, Soud poznamenává, že pojem svobody implikuje jistou míru volby, pokud jde o její výkon (viz Young, James a Webster proti Spojenému království, 1981, a Sigurdur A. Sigurjónsson proti Islandu, 1993). Čl. 2 Úmluvy je formulován jiným způsobem. Nemá žádný vztah k otázkám týkajícím se kvality života nebo toho, jak se člověk rozhodne naložit se svým životem. V míře, v jaké jsou tyto aspekty uznány za natolik podstatné pro lidský úděl, že mohou vyžadovat ochranu proti zasahování státu, mohou být reflektovány v právech zaručených jinými články Úmluvy nebo v jiných mezinárodních instrumentech ochrany lidských práv. Čl. 2 nemůže být, aniž by bylo překrouceno jeho znění, interpretován tak, že uděluje diametrálně opačné právo, totiž právo zemřít, ani nemůže vytvořit právo na sebeurčení v tom smyslu, že by jednotlivci uděloval právo zvolit si smrt spíše než život.

Soud se proto domnívá, že z čl. 2 nelze dovodit právo na smrt, ať z rukou třetí osoby, nebo s asistencí veřejného orgánu. Ve svém názoru je utvrzen nedávným Doporučením č. 1418 (1999) Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

Stěžovatelka uvádí, že pokud by Úmluva neměla přiznávat právo na smrt, znamenalo by to, že země, které umožňují asistovanou sebevraždu, Úmluvu porušují. Úkolem Soudu v tomto případě není, aby se pokusil rozhodnout, zda stav práva v některé jiné zemi porušuje povinnost chránit právo na život. Jak připustil ve věci Keenan, opatření, která mohou být rozumně přijata k ochraně vězně před sebeublížením, podléhají omezením uloženým jinými ustanoveními Úmluvy, jako jsou její čl. 5 a 8, jakož i obecnějšími principy osobní autonomie. Podobně rozsah, v němž stát dovoluje nebo se snaží předpisy upravit možnost pro sebeublížení u jednotlivců nacházejících se na svobodě, ať vlastní rukou či rukou jiné osoby, může vyvolat otázky stavící do konfliktu osobní svobodu a veřejný zájem, jež mohou být rozhodnuty pouze po posouzení konkrétních okolností případu (viz Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království, 1997). Avšak i kdyby bylo shledáno, že okolnosti panující v konkrétní zemi, která dovoluje asistovanou sebevraždu, čl. 2 Úmluvy neporušují, stěžovatelce by to nepomohlo v její věci, v níž nebylo prokázáno velmi odlišné tvrzení - že Spojené království porušuje své povinnosti vyplývající z čl. 2, pokud nepovoluje asistovanou sebevraždu.

Soud dospěl k závěru, že čl. 2 Úmluvy nebyl porušen.

K čl. 3 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že utrpení, kterému čelí, je nelidským a ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy, který zní:

,, Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Soud na úvod poznamenává, že čl. 3 musí být společně s čl. 2 Úmluvy nazírán jako jedno z hlavních ustanovení Úmluvy a jako zakotvující jednu ze základních hodnot demokratických společností, jež tvoří Radu Evropy (viz Soering proti Spojenému království, 1989). Na rozdíl od jiných ustanovení Úmluvy je formulován absolutně, bez výjimek či podmínek, nebo možnosti odstoupení podle čl. 15 Úmluvy.

Nahlédnutí do judikatury Soudu ukazuje, že čl. 3 byl nejčastěji aplikován v takových souvislostech, kdy riziko, že bude jednotlivec podroben některé ze zakázaných forem zacházení, pramenilo z úmyslně provedených aktů příslušníků ozbrojených sil státu nebo veřejných orgánů (viz, mezi jinými, Irsko proti Spojenému království, 1978). Běžnými slovy může být popsán tak, že státům ukládá primárně negativní povinnost, aby se zdržely způsobení závažných ublížení osobám podléhajícím jejich jurisdikci. Avšak s ohledem na prvořadý význam čl. 3 si Soud vyhradil dostatečnou flexibilitu, aby mohl tento článek aplikovat v jiných situacích, jež mohou vzniknout (viz D. proti Spojenému království, 1997).

Soud zvláště uvedl, že závazek Vysokých smluvních stran podle čl. 1 Úmluvy - přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Úmluvě - ve spojení s čl. 3 vyžaduje, aby státy přijaly opatření určená k zajištění toho, že jednotlivci podléhající jejich jurisdikci nebudou podrobováni mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, včetně případů, kdy je takové zacházení aktem fyzických osob (viz A. Proti Spojenému království, 1998). Existence pozitivní povinnosti státu poskytnout ochranu proti nelidskému či ponižujícímu zacházení byla shledána v určitém počtu případů: viz např. výše citovaný rozsudek A. proti Spojenému království, kde dítě-stěžovatel bylo bito rákoskou nevlastním otcem, a rozsudek Z a další proti Spojenému království (2001), kde čtyři děti-stěžovatelé byly závažně zneužívány a zanedbávány svými rodiči. Čl. 3 také klade na státní orgány požadavek, aby chránily zdraví osob zbavených svobody (viz výše cit. věc Keenan, která se týkala nedostatečné lékařské péče o mentálně postiženého vězně, který spáchal sebevraždu; viz též Kudla proti Polsku, 2001).

Pokud jde o typy "zacházení", které spadají do působnosti čl. 3 Úmluvy, judikatura Soudu mluví o "špatném zacházení (ill-treatment/mauvais traitements)", které dosahuje určitého minima závažnosti a zahrnuje skutečné ublížení na těle nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení (viz výše cit. Irsko proti Spojenému království, a V. proti Spojenému království, 1999). Zacházení může být považováno za ponižující, a tak spadat do působnosti zákazu čl. 3, tam, kde pokořuje nebo potupuje jednotlivce, a tím ukazuje na nedostatek úcty k němu nebo snižuje jeho lidskou důstojnost či vyvolává pocity strachu, úzkosti anebo méněcennosti způsobilé zlomit jeho psychickou a fyzickou odolnost (mezi nedávnými případy viz Price proti Spojenému království, 2001, a Valašinas proti Litvě, 2001). Utrpení, jež je způsobeno přirozeně vzniklou nemocí, ať fyzickou či psychickou, může spadat do působnosti čl. 3 tam, kde je - nebo kde existuje riziko, že bude - zvýšeno určitým zacházením, ať vyplývá z podmínek vazby, vyhoštění nebo jiných opatření, za něž mohou být činěny odpovědnými státní orgány (viz výše cit. rozsudky Keenan a D. a také Bensaid proti Spojenému království, 2000).

V projednávaném případě je nade všechnu pochybnost, že žalovaná vláda sama o sobě stěžovatelku nepodrobila jakémukoli špatnému zacházení. Také není jakékoli stížnosti na to, že by se stěžovatelce nedostávalo adekvátní péče od státních lékařských zařízení. Situace stěžovatelky tudíž není srovnatelná s případem D. proti Spojenému království, v němž jednotlivci trpícímu AIDS hrozilo nebezpečí, že bude odsunut ze Spojeného království na ostrov Saint Kitts, kde pro jeho nemoc nebyla dostupná žádná účinná lékařská nebo bolest zmírňující péče a kde by byl vystaven riziku umírání za nejnuznějších okolností. Stát by byl v takovém případně odpovědným svým aktem ("zacházením") spočívajícím v odsunutí dotyčného za těchto okolností. V nyní projednávaném případě neexistuje ze strany Spojeného království žádný srovnatelný akt či "zacházení".

Stěžovatelka spíše tvrdí, že odmítnutí DPP dát záruku, že nebude stíhat jejího manžela, pokud ji napomůže se spácháním sebevraždy, jakož i zákaz asistované sebevraždy zakotvený v trestním právu, jsou nelidským a ponižujícím zacházením, za něž je stát odpovědný, jelikož tak neplní svou povinnost chránit ji proti utrpení, které ji očekává, jelikož se její nemoc dostává do závěrečných fází. Toto tvrzení však s sebou nese novou a rozšířenou interpretaci pojmu zacházení, která, jak shledala Sněmovna lordů, přesahuje běžný význam tohoto slova. I když Soud musí přijmout dynamický a flexibilní přístup k výkladu Úmluvy, která je živým nástrojem, jakýkoli výklad musí být zároveň ve shodě se základními cíli Úmluvy a její koherencí jakožto systému ochrany lidských práv. Čl. 3 musí být interpretován v harmonii s čl. 2, který s ním byl až dosud vždy spojován jakožto reflektující základní hodnoty ctěné demokratickými společnostmi. Jak bylo shledáno výše, čl. 2 Úmluvy je za prvé a především zákazem použití smrtící síly nebo jiného chování, které by mohlo vést ke smrti lidské bytosti, a nedává jednotlivci jakýkoli nárok na to, aby od státu požadoval povolení nebo usnadnění jeho smrti.

Soud nemůže než soucítit s obavami stěžovatelky, že bez možnosti ukončení svého života čelí výhledu na velmi nepříjemnou smrt. Je pravda, že nemůže spáchat sebevraždu sama s ohledem na fyzickou neschopnost a že právní stav je takový, že se její manžel vystavuje riziku trestního stíhání, pokud jí poskytne pomoc. Nicméně splnění pozitivní povinnosti státu, jíž se stěžovatelka dovolává, by nezahrnovalo odstranění nebo zmírnění újmy tím, že by například bylo zabráněno veřejným orgánům či jednotlivcům v jakémkoli špatném zacházení, nebo poskytnutím zlepšených podmínek péče. Vyžadovalo by, aby stát schválil akty směřující k ukončení života, což je povinnost, jež nemůže být z čl. 3 vyvozena.

Soud proto dospěl k závěru, že z hlediska čl. 3 nevzniká žádná pozitivní povinnost, jež by od žalovaného státu vyžadovala, aby dal záruku, že nebude stíhat manžela stěžovatelky, pokud jí napomůže se spácháním sebevraždy, nebo aby poskytl zákonnou možnost pro jakoukoli jinou formu asistované sebevraždy. Toto ustanovení tudíž nebylo porušeno.

K čl. 8 Úmluvy:

Relevantní pasáže čl. 8 Úmluvy mají následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (.)

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Stěžovatelka tvrdí, že právo na sebeurčení, kterým je prostoupena Úmluva jako celek, je nejexplicitněji vyjádřeno a zaručeno právě článkem 8. Je podle ní zřejmé, že součástí práva na sebeurčení je právo přijímat rozhodnutí o vlastním těle a o tom, co se s ním stane. Uvádí, že to zahrnuje právo zvolit si, kdy a jak zemřít, a že nic nemůže být intimněji spojeno se způsobem, jakým člověk vede svůj život, než způsob a načasování vlastní smrti.

Vláda tvrdí, že práva uvedená v čl. 8 nebyla dotčena, jelikož právo na soukromý život nezahrnuje právo zemřít. V případě, že by Soud rozhodl opačně, je přesvědčena, že jakékoli zasahování do práv zaručených článkem 8 bylo ospravedlněno.

1. Aplikovatelnost čl. 8

Jak měl Soud již dříve příležitost poznamenat, koncept "soukromého života" je širokým pojmem, který nelze definovat vyčerpávajícím způsobem. Pokrývá fyzickou a psychickou integritu osoby (viz X. a Y. proti Nizozemí, 1985). Někdy může zahrnovat aspekty fyzické a sociální identity jednotlivce (Mikulič proti Chorvatsku, 2002). Údaje jako například identifikace pohlaví, jméno, sexuální orientace a sexuální život spadají do osobní sféry chráněné článkem 8 (viz např. B. proti Francii, 1992, Burghartz proti Švýcarsku, 1994, Dudgeon proti Spojenému království, 1991, Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království, 1997 ). Čl. 8 také chrání právo na osobní rozvoj a právo navazovat a rozvíjet vztahy s dalšími lidskými bytostmi a vnějším světem (viz např. zprávy Evropské komise pro lidská práva ve výše citované věci Burghartz a ve věci Friedl proti Rakousku). Ačkoli v žádné z dříve projednávaných věcí nebylo konstatováno, že by čl. 8 obsahoval jakékoli právo na sebeurčení jako takové, Soud se domnívá, že pojem osobní autonomie je významným principem, na němž spočívá výklad záruk článku 8.

Vláda tvrdí, že právo na soukromý život nemůže zahrnovat právo zemřít za asistence, které by bylo negací ochrany, jejíž poskytnutí je účelem Úmluvy. Soud poznamenává, že právo každého vést svůj život tak, jak si zvolí, může rovněž zahrnovat možnost oddávat se činnostem, na něž je nahlíženo tak, že jsou pro něj fyzicky či psychicky škodlivé nebo nebezpečné. Rozsah, v jakém stát může použít donucovacích pravomocí nebo trestního práva k ochraně lidí proti důsledkům jimi zvoleného životního stylu, je již dlouho předmětem diskuse jak v mravouce, tak judikatuře, přičemž skutečnost, že zasahování státu je často vnímáno jako vměšování do soukromé a osobní sféry, dodává diskusi na síle. Avšak i tam, kde příslušné chování představuje nebezpečí pro zdraví, nebo tam, kde se lze rozumně domnívat, že svou povahou ohrožuje život, judikatura orgánů Úmluvy považuje použití donucovacích nebo trestních opatření za zasahující do soukromého života stěžovatele ve smyslu čl. 8 odst. 1 a vyžadující ospravedlnění podle odst. 2. (viz např. výše cit. věc Laskey, Jaggard a Brown, v níž šlo o účast na dobrovolných sado-masochistických aktivitách, jež byly pokládány za ublížení na zdraví, a zpráva Komise o stížnosti č. 10435/83, která se týkala odmítnutí lékařské péče).

I když je možno podotknout, že ve výše uvedených případech nebyla zamýšleným důsledkem chování stěžovatelů smrt, Soud se nedomnívá, že to je rozhodující faktor. V oblasti lékařské péče může odmítnutí přijmout specifickou léčbu nevyhnutelně vést k fatálnímu výsledku, avšak uložení léčby bez souhlasu duševně způsobilého dospělého pacienta by bylo zásahem do jeho fyzické integrity způsobem, jenž by se mohl dotknout jeho práv chráněných čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Jak připouští anglická judikatura, jednotlivec se může dožadovat práva zvolit si smrt tím, že odmítne dát souhlas s léčbou, která by mohla mít za důsledek prodloužení jeho života.

V projednávaném případě, ačkoli v něm nejde o lékařskou péči, stěžovatelka trpí devastujícími účinky degenerativní choroby, která způsobí další zhoršení jejího zdravotního stavu a zvýší její fyzické a duševní utrpení. Toto utrpení si přeje zmírnit volbou ukončení svého života za asistence manžela. Jak v rozsudku Sněmovny lordů uvedl Lord Hope, způsob, jaký si volí pro průběh závěrečných okamžiků svého života, je součástí aktu žití, a dotyčná tak má právo žádat, aby i to bylo respektováno.

Podstatou Úmluvy je úcta k lidské důstojnosti a lidské svobodě. Aniž by Soud jakkoli negoval princip posvátného charakteru života chráněný Úmluvou, domnívá se, že je to právě z hlediska čl. 8, kde nabývá na významu pojem kvality života. V éře rostoucí lékařské sofistikace a zvyšující se průměrné délky života se mnoho lidí obává, aby nebyli nuceni se udržovat při životě do velmi vysokého věku nebo ve stavech pokročilé fyzické či psychické sešlosti, které jsou pravým opakem pevně zakořeněných představ, jaké mají o sobě a o osobní identitě.

Ve věci "Rodriguez v. the Attorney General of Canada (1994)", která se týkala situace ne nepodobné té, která je nyní projednávána, bylo většinovým názorem Nejvyššího soudu Kanady, že stěžovatelce uložený zákaz přijmout pomoc při sebevraždě, přispěl k její úzkosti a zabránil jí, aby řídila svou smrt. To jí zbavilo autonomie a vyžadovalo ospravedlnění podle principů základní spravedlnosti. Ačkoli Nejvyšší soud Kanady situaci posuzoval z hlediska ustanovení Kanadské charty formulovaného jiným způsobem než čl. 8 Úmluvy, vyvstaly podobné otázky vztahující se k principu osobní autonomie ve smyslu práva činit volby týkající se vlastního těla.

V nyní projednávaném případě je stěžovatelce zákonem bráněno ve výkonu volby, kterou by se vyhnula tomu, o čem se domnívá, že bude nedůstojné a velmi nepříjemné pro její život. Soud nemůže vyloučit, že to představuje zasahování do jejího práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Níže se zabývá tím, zda je toto zasahování v souladu s požadavky druhého odstavce čl. 8.

2. Dodržování čl. 8

Zasahování do výkonu práva chráněného článkem 8 je slučitelné s odst. 2 čl. 8 pouze tehdy, pokud je "v souladu se zákonem", sleduje jeden nebo několik cílů, které jsou podle tohoto odstavce legitimní, a je "nezbytné v demokratické společnosti" pro jejich dosažení (viz výše cit. Dudgeon).

Jedinou otázkou vyplývající z argumentace účastníků řízení je nezbytnost zasahování; nikdo nezpochybňuje, že zákaz asistované sebevraždy byl v tomto případě stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl zachování života, a tedy ochrany práv jiných.

Podle ustálené judikatury Soudu pojem nezbytnosti implikuje, že zasahování musí odpovídat na naléhavou společenskou potřebu, a především být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli; při rozhodování, zda zasahování bylo "nezbytné v demokratické společnosti" Soud přihlíží k tomu, že je ponechána určitá míra uvážení vnitrostátním orgánům, jejichž rozhodnutí podléhají kontrole Soudu, pokud jde o slučitelnost s požadavky Úmluvy. Míra uvážení přiznaná příslušným vnitrostátním orgánům závisí na povaze otázek a významu zájmů, jež jsou v sázce.

Soud připomíná, že tuto míru uvážení v minulosti shledal úzkou, pokud jde o zasahování do intimní oblasti sexuálního života jednotlivce (viz výše cit. Dudgeon a A. D. T. proti Spojenému království, 2000). I když stěžovatelka argumentovala, že právě proto musí existovat obzvláště pádné důvody pro zasahování v jejím případě, Soud se nedomnívá, že by nyní posuzovaná záležitost mohla být nazírána jako jsoucí téže povahy nebo volající po stejné úvaze.

Argumenty účastníků řízení se soustřeďují na přiměřenost zasahování. Stěžovatelka napadá především všeobecnost zákazu asistované sebevraždy, protože neumožňuje přihlédnout k její situaci duševně způsobilé dospělé osoby, která ví, co chce, nepodléhá žádnému tlaku a učinila při plné informovanosti svobodné rozhodnutí, a tudíž nemůže být pokládána za bezbrannou a vyžadující ochranu. Tato neflexibilita podle ní znamená, že bude přinucena zakusit důsledky nevyléčitelné a velmi nepříjemné nemoci, což je pro ni velmi vysoká osobní cena.

Soud poznamenává, že ačkoli vláda tvrdí, že stěžovatelka jakožto osoba, která jednak zamýšlí sebevraždu a jednak je závažně tělesně postižena, musí být považována za bezbrannou, toto tvrzení není podporováno důkazy předloženými před vnitrostátními soudy nebo rozsudkem Sněmovnu lordů, který, zatímco zdůrazňuje, že zákon je ve Spojeném království proto, aby chránil bezbranného, neshledal, že stěžovatelka spadá do této kategorie.

Nicméně Soud má za to, v souladu se Sněmovnou lordů a většinou Nejvyššího soudu Kanady v případě "Rodriguez", že státy mají právo regulovat prostřednictvím obecné trestní legislativy činnosti, které jsou škodlivé pro život a bezpečnost jiných osob (viz též výše cit. Laskey, Jaggard a Brown). Čím závažnější je způsobená újma, tím větší váhu budou mít úvahy o veřejném zdraví a bezpečnosti v porovnání s protikladným principem osobní autonomie. Ustanovení, jež je předmětem sporu v projednávaném případě, tj. sekce 2 zákona z roku 1961, bylo zamýšleno k zachování života prostřednictvím ochrany slabých a bezbranných, a obzvláště těch, kteří nejsou ve stavu přijímat informovaná rozhodnutí proti aktům, jejichž záměrem je ukončení života nebo pomoc při ukončení života. Je nepochybné, že stav osob v poslední fázi jejich nemoci se liší případ od případu. Avšak mnoho z nich bude bezbranných a je to bezbrannost této kategorie osob, co tvoří ratio legis příslušného ustanovení. Je v první řadě na státech, aby posoudily riziko a pravděpodobnost zneužití, kdyby byl všeobecný zákaz asistované sebevraždy zmírněn, nebo kdyby byly stanoveny výjimky. Zřejmé riziko zneužití existuje navzdory argumentům o možnostech záruk a ochranných procedur.

Právní zástupce stěžovatelky se pokusil Soud přesvědčit, že kdyby v projednávaném případě konstatoval porušení Úmluvy, nevznikl by tím obecný precedent či jakékoli riziko pro jiné. Je pravda, že úlohou Soudu podle čl. 34 není, aby vydával abstraktní stanoviska, nýbrž aby Úmluvu aplikoval na konkrétní skutkové okolnosti jednotlivého případu. Avšak rozsudky vynesené v jednotlivých případech přesto v menší či větší míře vytvářejí precedenty a rozhodnutí vydané v nynější věci by nemohlo ani teoreticky ani v praxi být formulováno tak, aby se zabránilo jeho použití v pozdějších případech.

Soud se proto nedomnívá, že všeobecný charakter zákazu asistované sebevraždy je nepřiměřený. Vláda uvedla, že flexibilita je v individuálních případech zajišťována skutečností, že je třeba souhlasu DPP k zahájení trestního stíhání, a tím, že je stanoven pouze maximální trest, což umožňuje uložení nižších trestů tam, kde je to přiměřené. Zpráva jednoho z výborů Sněmovny lordů uvádí, že mezi léty 1981 a 1992 vyvstala otázka "vraždy ze soucitu" ve 22 případech, přičemž došlo pouze k jednomu odsouzení za vraždu, a to na doživotí, přičemž v ostatních případech byla činům dána méně závažná kvalifikace a vyneseny podmíněné tresty. Soudu se nezdá svévolným, když zákon reflektuje význam práva na život tím, že zakazuje asistovanou sebevraždu, přičemž zřizuje prováděcí systém a systém soudního rozhodování, který umožňuje, aby bylo v každém konkrétním případě přihlédnuto k veřejnému zájmu zahájit trestní stíhání, jakož i ke správným a adekvátním požadavkům trestu a odstrašení.

Také za daných okolností není nic nepřiměřeného na odmítnutí DPP dát předem záruku, že by proti manželovi stěžovatelky nebylo zahájeno trestní stíhání. Pádné argumenty založené na právním státu by mohly být vyřčeny proti jakémukoli nároku exekutivy zprostit jednotlivce nebo skupiny jednotlivců působnosti zákona. V každém případě závažnost aktu, pro nějž byla nárokována imunita, byla taková, že odmítnutí DPP dát požadovanou záruku nemůže být považováno za svévolné nebo nerozumné.

Soud dospěl k závěru, že zasahování, k němuž došlo v projednávaném případě, může být ospravedlněno jakožto "nezbytné v demokratické společnosti" k ochraně práv jiných, a tudíž, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.

K čl. 9 Úmluvy:

Stěžovatelka se dále domnívá, že byl porušen čl. 9 Úmluvy, který má následující znění:

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Soud nepochybuje o pevnosti přesvědčení stěžovatelky týkajícím se asistované sebevraždy, ale poznamenává, že ne všechny názory nebo přesvědčení (convictions) jsou přesvědčeními (beliefs) ve smyslu chráněném článkem 9 odst. 1 Úmluvy. Stížnosti stěžovatelky se nevztahují k nějaké formě projevování náboženského vyznání nebo přesvědčení bohoslužbou, vyučováním, nebo zachováváním obřadů, jak stojí v druhé větě prvního odstavce tohoto článku. Jak uvedla Evropská komise pro lidská práva, výraz "provádění náboženských úkonů" (fr./ang.: les pratiques / practice), který je použit v čl. 9 odst. 1, nepokrývá každý akt, jenž je motivován nebo ovlivněn náboženským vyznáním nebo přesvědčením (Arrowsmith proti Spojenému království, 1978). V míře, v jaké názory stěžovatelky reflektují její oddanost principu osobní autonomie, je její tvrzení reformulací tvrzení předloženého na základě čl. 8 Úmluvy. Soud dospěl k závěru, že čl. 9 Úmluvy nebyl porušen.
K čl. 14 Úmluvy:

Čl. 14 Úmluvy zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Soud výše konstatoval, že byla v sázce práva stěžovatelky zaručená článkem 8 Úmluvy. Musí proto posoudit její tvrzení, že byla diskriminována v užívání těchto práv tím, že vnitrostátní právo dovoluje tělesně nepostiženým osobám, aby spáchaly sebevraždu, avšak tělesně neschopné osobě brání, aby při spáchání sebevraždy přijala pomoc.

Pro účely čl. 14 je odlišnost v zacházení mezi osobami jsoucími v analogických nebo srovnatelných situacích diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Navíc smluvní státy požívají jisté míry uvážení při posouzení, do jaké míry rozdíly v jinak podobných situacích ospravedlňují odlišné zacházení (viz Camp a Bourimi proti Nizozemí, 2000). Diskriminace může nastat také tam, kde státy bez objektivního a rozumného ospravedlnění nezacházejí odlišně s osobami, jejichž situace jsou značně odlišné (Thlimmenos proti Řecku, 2000).

Avšak i kdyby byl princip vyvozený ve věci Thlimennos aplikován na případ stěžovatelky, existuje podle mínění Soudu objektivní a rozumné ospravedlnění pro to, aby zákon nerozlišoval mezi těmi, kteří jsou a nejsou fyzicky schopni spáchat sebevraždu. Z hlediska čl. 8 Úmluvy Soud shledal, že existují pádné důvody pro to, aby do zákona nebyly zaváděny výjimky, které by se měly vztahovat na osoby, o nichž se má za to, že nejsou bezbranné. Také z hlediska čl. 14 existují podobné přesvědčivé důvody, proč by nemělo být usilováno o rozlišování mezi těmi, kdo jsou a nejsou schopni spáchat sebevraždu bez pomoci. Hranice mezi oběma kategoriemi je často velmi jemná a snažit se zabudovat do zákona výjimku pro ty, kteří jsou pokládáni za nezpůsobilé spáchat sebevraždu, by závažně podkopalo ochranu života, kterou měl zákon z roku 1961 zajistit, a značně by zvýšilo riziko zneužití. Čl. 14 Úmluvy tudíž nebyl porušen.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná k meritornímu rozhodnutí;

2. čl. 2 Úmluvy nebyl porušen;

3. čl. 3 Úmluvy nebyl porušen;

4. čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

5. čl. 9 Úmluvy nebyl porušen;

6. čl. 14 Úmluvy nebyl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.