Calvelli a Ciglio proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 32967/96

Dne 17. ledna 2002 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii. Soud rozhodoval ve velkém senátu.

Stěžovatelé, pan Pietro Calvelli a paní Sonia Cigliová, jsou italští státní příslušníci.

A. Průběh vyšetřování a trestního řízení

V únoru 1987 byl novorozenec stěžovatelů bezprostředně po svém narození na soukromé klinice v Cosenze přemístěn na jednotku reanimace v nemocnici téhož města, a to v důsledku závažného respiračního a neurologického syndromu vyvolaného asfyxií způsobenou polohou, v jaké zůstal zablokován při porodu. Po dvou dnech dítě zemřelo.

Stěžovatelé ihned poté podali trestní oznámení, na jehož základě bylo okamžitě zahájeno vyšetřování. V červnu 1989 byli stěžovatelé informováni, že vyšetřující soudce na žádost státního zastupitelství sdělil obvinění E. C., lékaři – porodníkovi, který byl rovněž spolumajitelem kliniky. V červenci 1989 se stěžovatelé připojili k trestnímu řízení jako civilní účastníci. V říjnu 1990 bylo nařízeno doplnění vyšetřování. V červnu 1991 byl E. C. postaven před trestní soud v Cosenze pro zabití z nedbalosti. Zahájení hlavního líčení bylo stanoveno na počátek července 1992. Rozsudkem z února 1994 soud uznal obžalovaného vinným a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na jeden rok, náhradě nákladů řízení, které nesli stěžovatelé, jakož i k zaplacení odškodnění, jež mělo být stanoveno později.

Trestní soud konstatoval, že obžalovaný věděl, že porod stěžovatelky musí být pokládán za vysoce rizikový s ohledem na to, že trpěla cukrovkou, jakož i s ohledem na její předchozí porody, které byly rovněž obtížné z důvodu velikosti plodu. Rizika porodu za těchto podmínek, podle znalců jmenovaných soudem snadno předvídatelná, vyžadovala preventivní opatření a přítomnost lékaře, který za porod odpovídal. Avšak soud zjistil, že E. C., který měl stěžovatelku na starost po dobu těhotenství, nikterak nepočítal s preventivními opatřeními, jako je externí vyšetření umožňující odhalit nadměrný vývin plodu, a především byl nepřítomen v době porodu. Od okamžiku, kdy nastaly komplikace, uběhlo šest až sedm minut, než ošetřující personál nalezl E. C., který odešel na vizity do jiné části nemocnice. Zpoždění, s jakým E. C. mohl provést zákrok nezbytný k uvolnění plodu, značnou měrou snížilo šanci novorozence na přežití.

E. C. se v březnu 1994 odvolal k odvolacímu soudu v Catanzaru. Ten rozhodnutím ze srpna 1994, vyneseným na základě řízení v nepřítomnosti, odvolání prohlásil za nepřípustné pro nedodržení procesních podmínek. E. C. v říjnu 1994 podal kasační stížnost. Nejvyšší soud rozsudkem z prosince 1995 napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že odvolací soud mylně považoval E. C. za souzeného v nepřítomnosti, přestože byl zahájení líčení přítomen, a mělo tak na něj být nahlíženo jako na obžalovaného, který se přestal účastnit řízení, a nikoli který je souzen v nepřítomnosti.

Usnesením z července 1995 odvolací soud konstatoval, že trestný čin byl promlčen, a to již v srpnu 1994, tedy před rozsudkem Nejvyššího soudu.

B. Průběh občanskoprávního řízení

Po rozsudku trestního soudu v Cosenze z února 1994, kterým byl E. C. odsouzen v první instanci, stěžovatelé na dotyčného podali také žalobu u občanskoprávního soudu v tomtéž městě. V dubnu 1995 však uzavřeli s pojistiteli lékaře a kliniky dohodu, na jejímž základě měli obdržet 95 milionů italských lir za újmu, kterou utrpěli. Ani jedna ze stran se pak již k jednání občanskoprávního soudu nedostavila, a ten proto v listopadu 1995 žalobu vyškrtl ze seznamu projednávaných případů. Trestní řízení skončilo jen krátce předtím, když výše uvedené usnesení odvolacího soudu z července 1995 nabylo v říjnu téhož roku právní moci.

Pan Calvelli a paní Cigliová se 29. 12. 1995 obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdili, že došlo k porušení čl. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), a to z důvodu délky řízení, která způsobila promlčení trestného činu, z něhož byl obviněn E. C. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. Její senát 6. 4. 2000 prohlásil stížnost za přijatelnou k meritornímu posouzení. Dne 10. 7. 2001 se vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu (čl. 30 Úmluvy).

K předběžné námitce vlády:

Italská vláda namítá nepřípustnost stížnosti s tím, že stěžovatelé nejsou v postavení "poškozených" (čl. 34 Úmluvy). Jejich stížnost se podle ní v podstatě netýká zpoždění ve vynesení rozhodnutí o občanskoprávním aspektu případu, nýbrž výlučně nepotrestání lékaře zodpovědného za smrt jejich novorozence. Proto podle názoru vlády postavení "poškozených" neexistuje především ve vztahu k čl. 2, jelikož Úmluva nepřiznává právo na zahájení trestního stíhání proti třetím osobám, ale ani ve vztahu k bodu stížnosti založeném na čl. 6, protože dotyční si nestěžují na délku občanskoprávní části řízení, což je jediná část, u níž by se tohoto ustanovení mohli dovolávat.

Pokud jde o čl. 2, Soud se domnívá, že otázka, zda toto ustanovení vyžaduje trestně sankcionovat smrt způsobenou domnělou chybou lékaře a zda je dodrženo, když dojde k promlčení veřejné žaloby, souvisí s interpretací čl. 2, a předběžnou námitku proto spojí s projednáním merita stížnosti. Pokud jde o čl. 6, Soud je toho názoru, že otázka, zda se stížnost týká celé fáze řízení následující poté, co se stěžovatelé připojili jako civilní účastníci, nebo jen trestního aspektu tohoto řízení, rovněž souvisí s meritorním posouzením věci.

Relevantní část čl. 2 Úmluvy zní:

"Právo každého na život je chráněno zákonem."

A. Argumenty účastníků řízení

Stěžovatelé tvrdí, že promlčení trestného činu, jimž byl poškozen život, z důvodů spojených se špatným chodem a prodleními soudního systému, nemůže být považováno za slučitelné s čl. 2. Kdyby řízení netrvalo sedm let, a to jen v první instanci (z toho čtyři roky vyšetřování), trestný čin by promlčen nebyl. Za těchto podmínek je podle jejich mínění stát odpovědný tím, že se vzdává stíhání osoby odpovědné za závažný trestný čin. Obecně se domnívají, že promlčení trestného činu poškozujícího život, je samo o sobě v rozporu s požadavky čl. 2. Proto odškodnění, kterého dosáhli v občanskoprávní rovině, není způsobilé kompenzovat skutečnost, že trestní část řízení skončila promlčením.

Vláda poukazuje na to, že promlčení trestného činu nezabránilo odsouzení E. C. k vyplacení náhrady škody ve prospěch stěžovatelů. V každém případě pak podle vlády nelze mít za to, že čl. 2 ukládá státům povinnost potrestat zabití z nedbalosti trestní sankcí, když příslušné vnitrostátní právo předvídá i občanskoprávní nebo administrativní postih.

B. K aplikovatelnosti čl. 2

Soud připomíná, že první věta čl. 2 , který patří k prvořadým článkům Úmluvy tím, že zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností tvořících Radu Evropy (viz např. McCann a další proti Spojenému království, 1995), ukládá státu povinnost nejen se zdržet "úmyslného" usmrcení, nýbrž i přijmout opatření nezbytná k ochraně života osob podléhajících jeho jurisdikci (L. C. B. proti Spojenému království, 1998).

Tyto principy platí také v oblasti veřejného zdraví. Pozitivní povinnosti zmíněné výše tedy implikují vytvoření právního rámce ze strany státu, kterým bude nemocnicím, ať jsou soukromé či veřejné, uloženo přijímat opatření způsobilá zajistit ochranu života jejich pacientů. Implikují rovněž povinnost zřídit účinný a nezávislý soudní systém umožňující zjistit příčiny smrti jednotlivce, za něhož byli zodpovědní profesionálové pracující ve zdravotnictví, jak v rámci veřejného sektoru, tak soukromých struktur, a je-li to na místě, donutit je, aby se zodpovídali ze svých činů (viz rozhodnutí Komise ve věcech Eriksson proti Itálii, 1999, a Powell proti Spojenému království, 2000). Soud se proto domnívá, že čl. 2 je na projednávaný případ aplikovatelný. Zbývá rozhodnout, jaký typ soudní reakce je vyžadován ve specifickém kontextu projednávaného případu.

C. K dodržování čl. 2

Ačkoli Úmluva nezaručuje právo na zahájení trestního stíhání proti třetím osobám jako takové, Soud v minulosti mnohokrát uvedl, že účinný soudní systém vyžadovaný článkem 2 může, a za určitých okolností i musí, zahrnovat mechanismus trestní represe (viz např. Kili proti Turecku, 2000, a Mahmut Kaya proti Turecku, 2000). V důsledku toho musí být předběžná námitka vlády, kterou Soud spojil s meritorním posouzením, zamítnuta. Nicméně není-li zásah do práva na život či fyzickou integritu úmyslný, pozitivní povinnost vyplývající z čl. 2 - zřídit účinný soudní systém - nevyžaduje nutně ve všech případech prostředek trestní povahy. Ve specifickém kontextu lékařských nedbalostí může být taková povinnost splněna například také tehdy, když příslušný právní systém dotčeným osobám nabízí prostředek před občanskoprávními soudy, samostatně nebo společně s prostředkem před trestními soudy, pro účely zjištění odpovědnosti příslušných lékařů, a případně dosažení toho, že budou aplikovány všechny přiměřené občanskoprávní sankce, jako je vyplacení náhrady škody a zveřejnění rozsudku. Také lze uvažovat o disciplinárních sankcích.

V projednávaném případě nikdo nepopírá existenci právních předpisů způsobilých chránit život pacientů, včetně ochrany prostřednictvím opatření trestního rázu. Stížnost se týká hlavně té skutečnosti, že lékař, který byl uznán odpovědným za smrt novorozence stěžovatelů v první trestní instanci, nebyl trestně sankcionován, neboť došlo k promlčení veřejné žaloby. Kromě toho stěžovatelé nikterak nenaznačují, že by jejich dítě bylo příslušným lékařem zabito úmyslně.

Soud konstatuje, že pro případ úmrtí způsobeného lékařskou nedbalostí italský právní systém předpokládá na jedné straně obligatorní stíhání trestní povahy a na druhé straně možnost pro poškozenou stranu podat žalobu u příslušného občanskoprávního soudu. Vláda se rovněž dovolávala možnosti uložení disciplinární sankce v případě, že by byla konstatována občanskoprávní odpovědnost lékaře, což stěžovatelé nezpochybnili. Italský systém tedy jednotlivcům nabízí prostředky, které v teoretické rovině splňují požadavky čl. 2. Nicméně toto ustanovení vyžaduje nejen, aby mechanismy ochrany, předvídané vnitrostátním právem, existovaly teoreticky, ale též, a to především, aby účinně fungovaly v praxi ve lhůtách umožňujících uzavřít meritorní posouzení konkrétních případů.

K projednávané věci Soud poznamenává, že trestní stíhání zahájené proti lékaři skončilo promlčením způsobeným procesními dysfunkcemi, jež zpozdily zejména fázi vyšetřování. Avšak stěžovatelé měli k dispozici také možnost obrátit se na občanskoprávní soud; to ostatně učinili. Je pravda, že lékařova odpovědnost nikdy nebyla občanskoprávním soudem uznána. Ze spisu nicméně vyplývá, že v rámci občanskoprávního řízení stěžovatelé souhlasili s uzavřením transakce s pojistiteli lékaře a jeho kliniky a dobrovolně odstoupili od pokračování řízení před občanskoprávním soudem. Toto řízení mohlo vést k odsouzení lékaře k náhradě škody a případně ke zveřejnění rozsudku v tisku. Takový výsledek mohl rovněž vést k zahájení disciplinárního řízení.

Soud se proto domnívá, že stěžovatelé si uzavřeli přístup k cestě, která byla v daném případě nejvhodnější pro objasnění rozsahu odpovědnosti lékaře za smrt jejich novorozence, cestě, která byla za specifických okolností projednávané věci způsobilá splnit pozitivní povinnosti vyplývající z čl. 2 Úmluvy. V tomto ohledu Soud připomíná, mutatis mutandis , že "když příbuzný zemřelé osoby přijme odškodnění, jehož účelem je smírně urovnat občanskoprávní žalobu pro chybu lékaře, v zásadě se již nemůže považovat za poškozeného" (viz výše cit. Powell). Tento závěr také zprošťuje Soud nutnosti se zabývat - ve specifickém kontextu projednávaného případu - otázkou slučitelnosti promlčení veřejné žaloby s čl. 2.

Soud tedy dospěl k závěru, že žádné porušení čl. 2 nebylo v projednávaném případě prokázáno.

Stěžovatelé také kritizují nadměrnou délku řízení jako takovou a dovolávají se čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."

Vláda zpochybňuje, že bod stížnosti, který stěžovatelé opírají o čl. 6 odst. 1, se týká rozhodnutí soudů o jejich občanských právech a závazcích, s tím, že ačkoli se připojili k trestnímu řízení jako civilní účastníci, tento bod stížnosti se vztahuje především ke skutečnosti, že z důvodu údajně nadměrné délky trestní řízení skončilo konstatováním promlčení. Jelikož k rozhodnutí o občanskoprávní odpovědnosti lékaře došlo v rámci odlišného řízení, stěžovatelé se podle vlády nemohou dovolávat čl. 6 odst. 1 v kontextu trestního řízení. V případě, že by se Soud navzdory tomu domníval, že čl. 6 je aplikovatelný, vláda zdůrazňuje, že období, jež by bylo předmětem posouzení, začalo okamžikem, kdy se stěžovatelé připojili k trestnímu řízení jako civilní účastníci. Avšak s ohledem na složitost případu a pracovní zatížení soudu v Cozenze, jakož i na skutečnost, že některá odročení jednání nelze přičíst státním orgánům, příslušná délka řízení (tři roky a tři měsíce na čtyřech soudních stupních) nemůže být podle vlády považována za přehnanou.

A. K aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1

Soud úvodem připomíná, že s meritorním posouzením spojil předběžnou námitku vlády ve vztahu k tvrzené neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 na okolnosti případu. Poznamenává, že není zpochybňováno, že stěžovatelé se připojili k trestnímu řízení jako civilní účastníci, a že v důsledku toho řízení před trestními soudy, i když se týkalo jen oprávněnosti trestního obvinění proti lékaři, bylo způsobilé mít dopad na občanskoprávní nároky, vznesené stěžovateli v rámci jejich připojení se v postavení civilních účastníků. Podle Soudu je pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 rozhodující, že od okamžiku, kdy se stěžovatelé k řízení připojili jako civilní účastníci, až do ukončení řízení konečným konstatováním o promlčení, zůstal občanskoprávní aspekt úzce spjat s průběhem trestního řízení. V tomto ohledu se stěžovatelé tedy skutečně mohli dovolávat čl. 6 odst. 1 v souladu s ustálenou judikaturou Soudu (viz, mezi jinými, Torri proti Itálii, 1997). Z toho plyne, že předběžná námitka vlády musí být zamítnuta.

B. K dodržování čl. 6 odst. 1

1. Posuzované období

Posuzované období začalo 7. 7. 1989, kdy se stěžovatelé připojili k trestnímu řízení jako civilní účastníci, a skončilo 17. 10. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu z července 1995. Jeho délka tedy byla přibližně šest let a tři měsíce.

2. Přiměřenost délky řízení

Soud připomíná, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, zejména složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů (viz např. výše cit. Torri).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že inkriminované řízení vykazovalo nepopiratelnou složitost. Dále konstatuje, že i když poté, co se stěžovatelé připojili jako civilní účastníci, průběh řízení v první instanci ovlivnila zpoždění, jež jsou zajisté politováníhodná (zejména mezi postavením E. C. před soud v červnu 1991 a prvním jednáním, které se konalo v červenci 1992), v další fázi nemůže být státním orgánům vytýkáno žádné význačné období nečinnosti. Za těchto okolností se Soud domnívá, že délka řízení - šest let a tři měsíce na čtyřech soudních stupních - nemůže být považována za nepřiměřenou. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nebyl porušen.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že předběžné námitky vlády projedná společně s meritem věci;

2. čtrnácti hlasy proti třem, že čl. 2 Úmluvy je aplikovatelný a nebyl porušen;

3. šestnácti hlasy proti jednomu, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný a nebyl porušen.

K rozsudku bylo připojeno: doplňující souhlasné stanovisko soudce Zupančiče; částečně nesouhlasné stanovisko (s bodem 2 výroku) soudce Rozakise, k němuž se připojili soudci Bonello a Strážnická částečně nesouhlasné stanovisko (s bodem 3) soudce Costy.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.