Papon (č. 1) proti Francii

Typ rozhodnutí: rozhodnutí senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 64666/01

Dne 7. června 2001 přijal Evropský soud pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti podané Mauricem Paponem proti Francii.

Složení senátu: W. Fuhrmann, předseda senátu (Rakousko), J.-P. Costa (Francie), L. Loucaides (Kypr), P. Kuris (Litva), F. Tulkensová (Belgie), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), M. Ugrekhelidze (Gruzie).

Stěžovatel, pan Maurice Papon, je francouzský státní příslušník, narozený roku 1910. V dubnu 1998 ho porotní soud (cour d assises) departementu Gironde uznal vinným z účastenství na zločinech proti lidskosti (complicité de crimes contre l humanité) a odsoudil k trestu odnětí svobody na deset let. Kasační soud (Cour de cassation) rozsudkem z října 1999 prohlásil jeho kasační stížnost za propadlou s odůvodněním, že se nedostavil k nástupu výkonu trestu (toto řízení je předmětem stížnosti č. 54210/00).

Mezi 22. 10. a 13. 11. 1999 byl stěžovatel nejprve vězněn ve vězeňské nemocnici ve Fresnes, poté v normálním vězení v cele oddělení separace (quartier d isolement). Dne 13. 11 1999 na žádost jeho obhájce, který považoval podmínky věznění (zejména velmi nízkou teplotu v cele) za nepřijatelné, vězeňská správa rozhodla o převozu stěžovatele do věznice la Santé v Paříži s tím, že tam bude mít vhodnější podmínky. Od té doby stěžovatel odpykává trest v této věznici.

a) Zdravotní stav stěžovatele a lékařský dohled

Stěžovatel, jemuž je 90 let, podstoupil v roce 1996 operaci, při níž mu bylo provedeno trojité přemostění věnčitých tepen. V rámci řízení o první žádosti o milost ze zdravotních důvodů (viz níže), byl pro státního zástupce při pařížském odvolacím soudu v lednu 2000 vypracován předběžný posudek, který poukazoval na zhoršení srdečního stavu stěžovatele a doporučoval jeho naléhavý převoz na specializované kardiologické oddělení pro projednání okamžitého voperování kardiostimulátoru. K tomu došlo v lednu 2000.

V dubnu 2001 Dr. Sicard, vedoucí oddělení interního lékařství Cochinovy nemocnice vystavil na žádost stěžovatele lékařské potvrzení následujícího znění:

"Současná situace je taková, že angina pectoris ho činí stále nemohoucnějším. Poslední tři měsíce má nesnáze s vystoupáním schodů (dvě patra) nezbytných k tomu, aby se dostal do hovorny. Tato potíž se stoupáním do pater, která je na hranici neschopnosti, přivodila konec všem vycházkám, zatímco v klidu se u něj projevují epizodické bolesti v hrudníku.

Klinické vyšetření

Celkový stav je dobrý, vědomí a jasné myšlení perfektní. Rytmus srdce jsou pravidelný, tlak je 140/80. Na dolních končetinách se vyskytuje několik otoků, pravděpodobně souvisejících se snížením absorpce diuretik, které špatně snáší po urologické a hydratační stránce. Jakmile je dehydratován, zmocňuje se ho intenzivní únava. Kardiostimulátor funguje dobře, za několik dní bude muset podstoupit kontrolu.

Biologická stránka

Všechna vyšetření jsou v normálu, a to po stránce ledvinové, hematologické, iontové, jakož i po stránce indikátorů zánětů. Antikoagulační léčba je vyvážená.

Snímkování

Plicní rentgen je v normálu. Srdeční echografie ukazuje na dobrou funkci levé komory bez hypertenze plicních tepen. Srdeční scintigrafie v základním stavu a po vstřiku thalia po 24 hodinách ukazuje, že obě hypofixační oblasti v přední a zadní části vykazují myokardickou životaschopnost, což znamená, že utrpení srdečního svalu zůstává částečně vratné. Vzhledem k rizikům nebylo uvažováno o zátěžových zkouškách, a to ani mírných, ani o koronarografii.

Celkově

Je pravděpodobné, že kmeny věnčitých tepen, které byly předmětem trojitého přemostění, mají omezenou propustnost, což vysvětluje recidivu bolestivé anginy pectoris.

Ačkoli nedochází k srdeční nedostatečnosti, díky progresivní chorobě věnčitých tepen riziko fatální srdeční příhody nadále vyvolává obavy a nelze vyloučit možnost náhlého konce života ve vězení, i když je zcela možné, že jeho srdeční funkce, sama o sobě relativně dobře zachovalá, je slučitelná s dlouhodobým přežitím.

Zdá se nám nicméně zjevné, že další věznění tohoto 90-ti letého muže svou povahou nesnižuje riziko náhlého konce života".

Podle informací poskytnutých francouzskou vládou, je lékařský dohled nad stěžovatelem zajišťován jednak lékaři a ošetřovateli jednotky ambulantních konzultací a péče (unité de consultations et de soins ambulatoires), zřízené na základě zákona z 18. 1. 1994, a to ve vězeňském zařízení (všeobecné lékařské konzultace, obdenní ošetřovatelská asistence, týdenní biologický a elektrokardiografický dozor), jednak specialisty v nemocničním rámci (kardiologické konzultace v Cochinově nemocnici, hospitalizace kvůli kardiovaskulární bilanci a voperování kardiostimulátoru v nemocnici Jeana Rostanda, kontroly kardiostimulátoru v téže nemocnici).

b) Podmínky stěžovatelova věznění

Stěžovatel je vězněn v individuální cele tzv. oddělení "zvláštních osob" věznice. Jeho cela o rozměru 12 m² je vybavena lůžkem, dvěma stoly, dvěma skříněmi, dvěma židlemi, televizorem, a – na žádost lékařů – speciálním lékařským křeslem a automatickým zvlhčovačem vzduchu. U hlavy stěžovatelovy postele je umístěn poplašný zvonek, spojený se stanovištěm permanentního dozoru. Toalety sestávají z toaletní mísy a umyvadla sprcha je umístěna v blízkosti a vzhledem k absenci držadla byla vybavena židlí. Stěžovatel si udržuje celu sám, případně jednou týdně s pomocí jiného vězně. S ohledem na schody, po nichž je nutno vyjít, má stěžovatel potíže s odchodem na vycházku bylo mu povoleno, aby se dvakrát denně procházel po spojovací chodbě. Pravidelně ho navštěvuje rodina a jeho advokáti.

c) Žádosti o milost ze zdravotních důvodů

V prosinci 1999 jeden z advokátů stěžovatele podal prezidentovi republiky žádost o udělení milosti ze zdravotních důvodů. Ta byla po lékařské expertize v březnu 2000 zamítnuta. V červnu 2000 advokát podal novou žádost o udělení milosti ze zdravotních a humanitárních důvodů, která byla v říjnu 2000 zamítnuta po lékařském vyšetření provedeném dvěma znalci. Ani jeden z obou lékařských posudků nebyl stěžovateli doručen.

d) Dopisy stěžovatele řediteli věznice

V březnu, dubnu a červenci 2000 stěžovatel zaslal řediteli věznice dopisy, v nichž si stěžoval na zapínání osvětlení několikrát za noc kolem 4 nebo 5 hodiny ranní (dopisy z března a dubna) a na odmítnutí dozorce umožnit mu procházku po chodbě (dopis z července).

M. Papon se 10. 1. 2001 obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Ve své stížnosti uvedl, s odkazem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), že věznění člověka staršího 90-ti let je samo o sobě v rozporu s tímto článkem a že podmínky věznění ve věznici la Santé nejsou slučitelné s jeho extrémním stářím.

K čl. 3 Úmluvy:

Čl. 3 Úmluvy zní:

,,Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

a) Stěžovatel kritizuje podmínky svého věznění v cele separace ve Fresnes mezi 5. a 13. 11. 1999.

Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se Soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí. Pokud nějaký stěžovatel kritizuje kontinuální situaci, uvedená šestiměsíční lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy tato situace skončila (viz zejména Agrotexim Hellas a další proti Řecku, 1992 [rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva]).

Jelikož stížnost byla podána 10. 1. 2001, tato její část je promlčena a musí být zamítnuta podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.

b) Stěžovatel ve své replice na podání vlády zmiňuje několik incidentů: údajně byl udeřen jedním dozorcem a několik dopisů, zejména od jeho švýcarského advokáta, bylo údajně otevřeno vězeňskými orgány.

Soud konstatuje, že za předpokladu, že k těmto skutkům došlo, stěžovatel se o nich nijak nezmínil ve svých dopisech adresovaných řediteli věznice a každopádně neinicioval před příslušnými soudy žádné řízení. V tomto bodě tedy nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy a tento aspekt stížnosti je nepřijatelný podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.

c) Stěžovatel se domnívá, že kombinace jeho pokročilého věku a zdravotního stavu činí jeho věznění neslučitelným s čl. 3 Úmluvy.

Vláda je toho názoru, že podmínky stěžovatelova věznění odpovídají souboru kritérií stanovených judikaturou Soudu ve vztahu k čl. 3, a odkazuje zejména na rozsudky Raninen proti Finsku (1997) a Kudla proti Polsku (2000). Podle vlády je stěžovatel pod stálým lékařským dohledem v rámci systému péče způsobilém reagovat na jakoukoli naléhavou situaci. Domnívá se, že stěžovatel nezpochybňuje kvalitu lékařského dohledu a nenamítá nezpůsobilost vykonat trest ze zdravotních důvodů, nýbrž se snaží zpochybnit samotný princip svého uvěznění. Avšak jeho podmínky věznění jsou obzvláště příznivé a berou zeširoka ohled na jeho situaci. Pouhý odkaz na jeho vysoký věk podle vlády nemůže být sám o sobě důvodem k tomu, aby nemohl být nadále vězněn. Vláda dále zdůrazňuje, že problémy zmíněné stěžovatelem v jeho dopisech řediteli věznice byly postupně napraveny.

Vláda poznamenává, že věznění určité osoby nemá nikdy za cíl zlepšení jejího zdravotního stavu, a tvrdí, že lékařské potvrzení od Dr. Sicarda ukazuje na dobrý celkový stav stěžovatele a nevede k závěru o neslučitelnosti jeho zdravotního stavu s dalším vězněním. Vláda uzavírá, že jeho věznění nepřesahuje "nevyhnutelnou míru strádání, jež je vlastní zbavení sbobody", a že jeho ponechání ve věznici la Santé nepředstavuje nelidské nebo ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Stěžovatel má za to, že věznění člověka staršího 90-ti let, ať je jakékoli, představuje samo o sobě a svou podstatou porušení čl. 3. Cituje nedávné parlamentní zprávy o francouzských vězeňských zařízeních, které se zabývají tématem stáří ve vězení a kladou otázku věznění nemocných nebo starých osob. Také poukazuje na stanovisko bývalého ministra spravedlnosti Roberta Badintera, který se vyslovil ve prospěch jeho propuštění na svobodu, jakož i na stanoviska hlavních francouzských sdružení na ochranu lidských práv. Stěžovatel dále zdůrazňuje skutečnost, že podal prezidentu republiky dvě žádosti o milost z humanitárních důvodů, že byl v rámci řízení o nich dvakrát vyšetřen znalci a že mu příslušné posudky nebyly doručeny, ačkoli předběžný posudek z ledna 2000 v závěru zmiňoval existenci "nebezpečí, které pro životní prognózu pacienta znamená jeho další věznění v cele". Podle stěžovatele se samotná skutečnost věznění osoby starší 90-ti let v podmínkách, které panují ve francouzských vězeňských zařízeních, rovná zastírané, ale skutečné aplikaci trestu smrti tím, že je urychlen její příchod.

Stěžovatel dále kritizuje některé aspekty svých podmínek věznění (dusivá pára produkovaná zvlhčovačem vzduchu, příliš krátká šňůra od okenní vyhlídky, což ho nutí k tomu, aby pro její otevření stoupal na židli, absence držadla ve sprše, noční zapínání osvětlení, nemožnost chodit na vycházku kvůli příliš příkrým schodům) a podrobně uvádí své nemoci (srdce, plíce, nohy, riziko kýly) zhoršené permanentním stresem z uvěznění. Také si stěžuje na několik incidentů nebo ponižujících praktik (tělesná prohlídka, doprovod policistů při cestě do nemocnice, napadení dozorcem, který ho udeřil, otevírání pošty od několika korespondentů, zejména jednoho duchovního, jakož i jeho švýcarského advokáta). Zpochybňuje rovněž kvalitu lékařského dohledu. Shrnuto, stěžovatel se domnívá, že spojení jeho vysokého věku s jeho patologickým stavem činí režim věznění nelidským a ponižujícím. Soud úvodem konstatuje, že stěžovatel v současné době vykonává desetiletý trest odnětí svobody, k němuž byl odsouzen porotním soudem v dubnu 1998, kdy mu bylo 88 let. Úkolem Soudu není posoudit, zda tento trest je či není oprávněný, nýbrž ujistit se, že jeho výkon neodporuje ustanovením čl. 3 Úmluvy.

Aby určité zacházení spadalo pod čl. 3, musí dosáhnout jistého minima závažnosti. Posouzení tohoto minima je svou podstatou relativní: závisí na všech okolnostech případu, a zejména na povaze a kontextu zacházení, podmínkách jeho výkonu, jeho trvání, fyzických a mentálních účincích, a někdy také na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (viz Assenov a další proti Bulharsku, 1998), a výše cit. Kudla).

Pokud jde o osoby zbavené svobody, čl. 3 Úmluvy ukládá státu, aby se ujistil, že každý vězeň je vězněn za podmínek, které jsou slučitelné s úctou k lidské důstojnosti, že podmínky výkonu opatření nevystavují dotyčného tísni nebo pocitům utrpení takové intenzity, která převyšuje nevyhnutelnou úroveň strádání, jež je vlastní zbavení svobody, a že s ohledem na praktické požadavky věznění budou zdraví a blaho vězně zajištěny adekvátním způsobem, zejména poskytováním náležité lékařské péče (viz Kudla).

V projednávaném případě stěžovatel argumentuje především svým vysokým věkem ve spojení se svým zdravotním stavem. Soud poznamenává, že v žádné členské zemi Rady Evropy vysoký věk není sám o sobě překážkou pro zbavení svobody, ať na základě vazby nebo výkonu rozsudku. Nicméně věk ve spojení s dalšími faktory, jako je zdravotní stav, může být vzat v úvahu, a to buď v okamžiku uložení trestu nebo v průběhu jeho výkonu (například přerušení výkonu trestu nebo jeho přeměna na domácí vězení).

Ačkoli žádné ustanovení Úmluvy nezakazuje zbavení svobody nad určitým věkem jako takové, Soud již měl možnost uvést, že za určitých podmínek by jeho pokračování po dlouhé období u osoby pokročilého věku mohlo být z hlediska čl. 3 Úmluvy problematické. Avšak vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem (viz rozhodnutí Soudu o přijatelnosti stížností ve věcech Priebke proti Itálii, 2001, a Sawoniuk proti Spojenému království, 2001 viz též V. proti Spojenému království, 1999).

Soud se seznámil se všemi dokumenty předloženými účastníky řízení. Vyplývá z nich, že i když je stěžovatel starší 90-ti let a má zdravotní problémy, které omezují jeho volnost pohybu (zejména problémy se srdcem), jeho celkový stav je Dr. Sicardem charakterizován jako "dobrý" s "perfektním vědomím a jasným myšlením"; nejeví žádné známky závislosti. I když stěžovatel v některých bodech zpochybňuje lékařský dohled, Soud konstatuje, že je pravidelně sledován a dostává se mu lékařské péče buď ze strany lékařského a pomocného lékařského personálu vězeňského zařízení, nebo v rámci konzultací či hospitalizací v nemocničním rámci.

Soud rovněž přezkoumal podmínky stěžovatelova věznění. Ačkoli je jisté, že dotyčný se netěší takové kvalitě života, jakou by měl na svobodě, Soud konstatuje, že vnitrostátní orgány vzaly v rámci možného v úvahu jeho zdravotní stav a věk. Soud obzvláště poznamenává, že pro některé problémy, na něž stěžovatel upozornil (chybějící držadlo ve sprše, krátká šňůrka od okenní vyhlídky, příliš prudké schody), byla nalezena řešení (židle umístěná do sprchy, prodloužení šňůrky, povolení procházet se po spojovací chodbě). Další nesnáze, na něž poukázal (noční zapínání svítidla dozorcem pro účely kontroly), jsou součástí omezení, jež jsou uvalena na všechny vězněné z důvodů kontroly a bezpečnosti. Ze spisu také vyplývá, že stěžovatel udržuje společenský život a pravidelně přijímá návštěvy rodiny, přátel a svých advokátů.

Po posouzení všech faktů se Soud domnívá, že situace stěžovatele v současné době nedosahuje stupně závažnosti postačujícího pro působnost čl. 3 Úmluvy (viz výše cit. Kudla a Priebke).

Nicméně pro případ, že by se zdravotní problémy stěžovatele, jež se přidávají k jeho věku, zhoršily, Soud připomíná, že francouzské právo nabízí vnitrostátním orgánům prostředky, jak zasáhnout. Na jedné straně podle čl. 729 trestního řádu, změněného zákonem z 15. 6. 2000, odsouzení mohou být podmíněně propuštěni na svobodu, zejména když to odůvodňuje "nezbytnost podstoupit léčbu". Na druhé straně pokud nějaká zvlášť závažné situace volá po humanitárních opatřeních, prezident republiky může v kteroukoli chvíli užít práva na udělení milosti, za podmínek stanovených v čl. 17 a 19 Ústavy.

Z výše uvedeného vyplývá, že stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.