J. B. proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 31827/96

Datum: 3. 5. 2001

Stěžovatelem je švýcarský státní příslušník J. B. (nar. 1914).

A. Správní řízení zahájené proti stěžovateli

V roce 1987 Švýcarská správa daní (Eidgenössische Steuerverwaltung) přezkoumávala spis P., finančního ředitele. Zjistila, že stěžovatel v letech 1979 až 1985 u P. a jeho společností investoval. Příslušné částky však nebyly uvedeny v jeho přiznáních za zdaňovací období 1981/1982 a 1987/1988. S ohledem na tyto skutečnosti daňová komise okresu X. (Bezirkssteuerkommission) v prosinci 1987 zahájila řízení pro krácení daně (Steuerhinterziehungsverfahren) ve vztahu k federálním daním stěžovatele. Ten byl vyzván, aby předložil dokumenty týkající se uvedených společností. Stěžovatel uznal, že "vskutku v letech 1979 až 1985 investoval u P. a jeho společností a z těchto investic řádně nepřiznal příjmy ve svém osobním daňovém přiznání". Požadované dokumenty však nepředložil. V červnu 1988 byl znovu vyzván, aby uvedl zdroj svých investic u P., dosahujících výše 238 000 švýcarských franků (CHF). Na výzvu nereagoval.

V září 1988 okresní daňová komise rozhodla provést doměření daně (Nachsteuer) týkající se úroků ze zmíněných investic stěžovatele. V říjnu 1988 byl dotyčný informován o stanovení daně (Steuerveranlagung) a dlužných nedoplatcích. Po intervenci inspektora federálních daní předseda daňové komise své rozhodnutí o doměření daně odvolal a zároveň stěžovatele znovu vyzval, aby objasnil zdroj investovaných příjmů. Stěžovatel na tuto výzvu ani na její opakování neodpověděl. Kantonální správa pro přímou federální daň (dále jen Kantonální správa) mu proto v únoru 1989 na základě čl. 131 odst. 1 nařízení Federální rady o vybírání přímé federální daně uložila pořádkovou pokutu 1 000 CHF. V dubnu 1989, a poté v červnu, červenci a srpnu 1990, okresní daňová komise stěžovateli zaslala další upomínky, neboť požadované informace dosud neposkytl.

V srpnu a září 1990 stěžovatel odpověděl, že rozhodnutí o doměření daně podle něj nabylo právní moci, a proto není povinen podat další informace, načež mu Kantonální správa v říjnu 1990 uložila druhou pořádkovou pokutu ve výši 2 000 CHF, týkající se federálních daní. V prosinci 1990 a lednu 1991 mu uložila třetí pořádkovou pokutu ve výši 2000 CHF, týkající se kantonálních daní. Stížnost, kterou dotyčný podal proti druhé pokutě, byla v prosinci 1992 zamítnuta komisí pro daňové stížnosti (Steuerrekurskommission) kantonu Valais. Tato komise dospěla k závěru, že stěžovatel záměrně odmítl vyhovět žádosti daňových orgánů o informace; avšak podle čl. 131 odst. 1 nařízení Federální rady je každý, na koho se vztahuje daňová povinnost, povinen spolupracovat s daňovou správou, a obzvláště předložit knihy, listiny a další doklady, které má v držení a které mohou mít význam pro stanovení daně; kromě toho rozhodnutí o doměření daně nenabylo právní moci, neboť ho předseda okresní komise vzal zpět.

B. Řízení před Federálním soudem

Stěžovatel se poté obrátil na Federální soud se správní stížností, v níž zejména tvrdil, že podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) nemůže být nucen se jako obžalovaný sám obviňovat. Federální soud v červenci 1995 stížnost zamítl.

C. Pozdější události

V červnu 1996 kantonální orgány uložily stěžovateli čtvrtou pokutu ve výši 5 000 CHF, ta však nikdy nenabyla právní moci.

Po rozsudku Federálního soudu uzavřeli stěžovatel a Kantonální správa v listopadu 1996 smírné urovnání, kterým byla ukončena všechna daňová a trestní daňová řízení. Urovnání na jedné straně stanovilo celkovou částku, kterou měl stěžovatel uhradit, 81 879 CHF, z nichž pokuta, snížená o třetinu, činila 21 626 CHF.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

J. B. se 6. 6. 1996 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdil, řízení, jež proti němu bylo vedeno, porušilo čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Věc byla přidělena 2. sekci Soudu, jejíž senát 6. 4. 2000 stížnost prohlásil za přijatelnou k meritornímu posouzení.

K čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

J. B. tvrdí, že řízení nebylo spravedlivé, jelikož byl nucen předložit dokumenty, které by mohly přispět k jeho trestnímu obvinění.

Relevantní části čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají následující znění:

,,Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (.) projednána (.) soudem (.), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (.)"

Švýcarská vláda stěžovatelovo tvrzení odmítá, přičemž se v první řadě domnívá, že čl. 6 odst. 1 není na inkriminované daňové řízení aplikovatelný; pro případ, že by Soud rozhodl opačně, uvádí, že záruky čl. 6 odst. 1 byly respektovány.

A. K aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1

Soud znovu potvrzuje autonomii pojmu "trestní obvinění" tak, jak ji chápe čl. 6. V jeho ustálené judikatuře se uvádí, že pro rozhodnutí, zda je nějaká osoba "obviněna z trestného činu" ve smyslu čl. 6, je třeba přihlédnout ke třem kritériím: za prvé ke kvalifikaci činu z hlediska vnitrostátního práva, za druhé k povaze činu a za třetí k povaze a stupni závažnosti sankce, která dotyčné osobě hrozila (viz, mezi jinými, Öztürk proti Německu, 1984). Ve svém rozsudku A. P., M. P. a T. P. proti Švýcarsku (1997) Soud kromě toho uvedl, že řízení, které vyústí v pokutu za daňový podvod, v zásadě vyžaduje posouzení z hlediska čl. 6 Úmluvy.

Vláda však tvrdí, že v projednávaném případě mělo řízení charakter sui generis a unikalo působnosti čl. 6. Naproti tomu Federální soud ve svém rozsudku z července 1995 uznal, že čl. 6 je na příslušné řízení aplikovatelný.

Soud konstatuje, že předmětem řízení bylo zejména stanovit daně dlužné stěžovatelem, a případně provést doměření daně a uložit dotyčnému pokutu za krácení daně. Není však výslovně kvalifikováno jako řízení o doměření daně nebo o krácení daně. Soud se dále domnívá, a strany to nezpochybňují, že od počátku a v průběhu celého řízení mohly daňové orgány stěžovateli uložit pokutu za krácení daně. Podle smírného urovnání z listopadu 1996 měl stěžovatel vskutku zaplatit pokutu 21 626 CHF. Tato sankce ovšem neměla být finanční nápravou újmy, nýbrž měla především kárný a odstrašující charakter. Navíc pokuta nebyla zanedbatelná. Nelze pochybovat o tom, že byla "trestní" povahy (viz výše cit. A. P., M. P. a T. P.). Podle mínění Soudu mělo příslušné řízení, nezávisle na dalších cílech, z hlediska jeho judikatury za účel rozhodnout o obvinění v trestní záležitosti, jelikož umožňovalo uložit stěžovateli takovou pokutu. Čl. 6 Úmluvy je proto aplikovatelný ve své trestní větvi.

B. K dodržování čl. 6 odst. 1

Soud na úvod připomíná, že u věci, jež má svůj původ v individuální stížnosti, je třeba se v maximální možné míře omezit na posouzení konkrétního případu, jenž je mu předložen (Minelli proti Švýcarsku, 1983). V projednávané věci tudíž nejde o posouzení spravedlivosti řízení, jež bylo zahájeno proti stěžovateli, jako takového. Soud se spíše musí zabývat tím, zda skutečnost, že stěžovateli byla uložena pokuta za odmítnutí poskytnout jisté informace, byla či nebyla v souladu s požadavky Úmluvy. Z toho plyne, že Soud v projednávané věci nerozhoduje o otázce, zda stát může nutit daňového poplatníka, aby podal informace pro výlučný účel zajištění správného stanovení daně.

I když to čl. 6 Úmluvy výslovně nezmiňuje, právo zachovat mlčenlivost a právo nepřispívat k vlastnímu obvinění jsou všeobecně uznávané mezinárodní normy, které jsou jádrem pojmu spravedlivého procesu zakotveného v čl. 6 odst. 1. Konkrétně, právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že státní orgány se snaží svou argumentaci podložit, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem, proti vůli "obviněného". Tím, že tyto imunity dotyčného chrání před bezprávným donucováním ze strany státních orgánů, přispívají k zabránění justičním omylům a k zajištění výsledku požadovaného článkem 6 (viz Funke proti Francii, 1993, John Murray proti Spojenému království, 1996, Saunders proti Spojenému království, 1996, a Servčs proti Francii, 1997).

V projednávaném případě je zřejmé, že se příslušné daňové orgány pokusily přinutit stěžovatele, aby předložil dokumenty, které by poskytly informace o jeho příjmu za účelem jeho zdanění. Podle rozsudku Federálního soudu bylo pro příslušné orgány vskutku velmi důležité, aby zjistily, zda měl stěžovatel příjmy, jež nebyly zdaněny. Ačkoli Soudu nepřísluší, aby spekuloval o povaze těchto informací, konstatuje, že stěžovatel nemohl vyloučit, že veškerý dodatečný příjem z nezdaněných zdrojů, které by tyto dokumenty odhalily, by představoval trestný čin krácení daně.

Je pravda, že stěžovatel a příslušné orgány v listopadu 1996 uzavřeli smírné urovnání sporu, kterým byla ukončena různá daňová a trestní daňová řízení, včetně řízení týkajícího se pořádkových pokut. Avšak smírné urovnání výslovně vylučovalo tuto stížnost předloženou Soudu, která je namířena proti rozsudku Federálního soudu, týkajícímu se pořádkové pokuty.

Soud konstatuje, že Federální soud ve svém rozsudku odkazuje na různé trestně právní povinnosti, jež jednotlivce nutí, aby jednal určitým způsobem pro účely svého odsouzení, například prostřednictvím tachografů instalovaných v nákladních vozidlech nebo na základě povinnosti podrobit se analýze krve nebo moči. Nicméně podle názoru Soudu se informace, o něž jde v projednávaném případě, odlišují od údajů existujících nezávisle na vůli dotčené osoby, jako jsou ty, jež Soud zmínil ve výše citované věci Saunders; nebylo je proto možné získat bez použití donucovacích pravomocí, proti vůli dotyčného.

Vláda také tvrdila, že stěžovatel nebyl nucen k tomu, aby se obviňoval, jelikož příslušné orgány již ve skutečnosti požadované informace měly a dotyčný přiznal částky, o něž šlo. Soud je vůči tomuto argumentu skeptický s ohledem na vytrvalost, s jakou se daňové orgány pokoušely dosáhnout svého cíle. Mezi léty 1987 a 1990 pokládaly za nezbytné požádat stěžovatele o zmíněné informace osmkrát a po jeho odmítnutí mu postupně uložily čtyři pořádkové pokuty.

Konečně, vláda tvrdí, že oddělení řízení - běžného řízení o stanovení daně na straně jedné a trestního řízení pro krácení daně na straně druhé - by v praxi přivodilo potíže. Soud však připomíná, že jeho úlohou je, aby se zabýval tím, zda smluvní státy dosáhly výsledku požadovaného Úmluvou, ale nikoli, aby jim ukazoval prostředky, jichž mají použít, aby mohly splnit své povinnosti z hlediska Úmluvy (Cubber proti Belgii, 1984).

Soud se s ohledem na výše uvedené domnívá, že došlo k porušení práva neobviňovat se, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o částku 4 000 CHF odpovídající dvěma pořádkovým pokutám ve výši 2 000 CHF. Soud mu přiznává částku 2 000 CHF odpovídající první pokutě, ale nikoli druhé, která souvisela s kantonálními daněmi, jelikož pouze první pokuta byla napadena před Federálním soudem.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení v celkové výši 33 910 CHF. Soud mu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře přiznává částku 10 410 CHF.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. čl. 6 Úmluvy je aplikovatelný a jeho první odstavec byl porušen;

2. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 2 000 CHF za materiální újmu a 10 410 CHF za náklady řízení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 5 % p. a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.