MAAOUIA proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 39652/98

Datum: 5. 10. 2000

Dne 5. října 2000 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Maaouia proti Francii.

Stěžovatelem je tuniský státní příslušník, pan Nouri Maaouia. Narodil se v roce 1958 v Tunisku a v roce 1980, ve věku 22 let, přicestoval do Francie. V září 1992 se oženil s francouzskou občankou, se kterou žil od roku 1983.

Rozsudkem z prosince 1988 porotní soud (cour d'assises) departmentu Alpes - Maritimes stěžovatele odsoudil k šestiletému odnětí svobody za ozbrojenou loupež (vol avec arme) a úmyslné násilí s použitím zbraně (violences volontaires avec arme), jichž se dopustil v roce 1985. V dubnu 1990 byl propuštěn na svobodu.

V srpnu 1991 ministr vnitra vydal nařízení o vyhoštění (arreté d'expulsion) stěžovatele. Dotyčnému, který o jeho existenci nevěděl, bylo sděleno v říjnu 1992, když se dostavil k vyřízení formalit do správního střediska v Nice. Poté, co odmítl odcestovat do Tuniska, byl předmětem trestního stíhání pro vyhýbání se výkonu nařízení o vyhoštění. Rozsudkem z listopadu 1992 ho trestní soud (tribunal correctionnel) v Nice odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok a desetiletému zákazu pobytu na francouzském území (interdiction du territoire). Rozsudek byl v červnu 1993 potvrzen odvolacím soudem v Aix-en-Provence. Kasační soud (Cour de cassation) v červnu 1994 zamítl kasační stížnost stěžovatele s odůvodněním, že před nižšími soudy nevznesl námitku nezákonnosti nařízení o vyhoštění.

1. Řízení před správními soudy o zrušení nařízení o vyhoštění

V prosinci 1992 stěžovatel podal žádost o zrušení nařízení o vyhoštění. Rozsudkem z února 1994 správní soud (tribunal administratif) v Nice nařízení zrušil s odůvodněním, že stěžovatel nikdy neobdržel předvolání před vyhošťovací komisí (commission d'expulsion).

2. Řízení o odvolání zákazu pobytu na francouzském území

V srpnu 1994 stěžovatel podal státnímu zástupci při odvolacím soudu v Aix-en-Provence žádost o odvolání desetiletého zákazu pobytu na francouzském území. Poukázal na to, že žije v manželství s francouzskou občankou a je držitelem povolení k dočasnému pobytu. Dopisem z července 1995 státnímu zástupci znění své žádosti připomněl. Vzhledem k času, který uplynul od jejího předložení, žádal státního zástupce o projednání věci. Státní zástupce při odvolacím soudu v červenci 1995 požádal státního zástupce při soudu prvního stupně (tribunal de grande instance) v Nice o jeho stanovisko a o předání jakékoli informace, která by odvolacímu soudu dovolila žádost posoudit. V září 1995 centrální komisařství v Nice zaslalo státnímu zástupci při soudu prvního stupně výsledky šetření uskutečněného ve věci stěžovatele. V listopadu 1997 státní zástupce při odvolacím soudu stěžovateli sdělil, že jeho žádost bude projednána 26. 1. 1998. V tento den odvolací soud žádosti stěžovatele vyhověl s odůvodněním, že správní soud zrušil nařízení o vyhoštění.

3. Žádosti stěžovatele související se statutem přistěhovalce

Stěžovatel mezitím požádal o vyřízení administrativních formalit souvisejících se statutem přistěhovalce, přičemž nejprve obdržel potvrzení o povolení k dočasnému pobytu, ale nikoli k práci, platné vždy tři měsíce. V září 1995 obdržel tříměsíční povolení k dočasnému pobytu a hledání zaměstnání. Poté požádal prefekta departmentu o povolení ve Francii dlouhodobě žít a pracovat, a to vzhledem k jeho manželství s francouzskou občankou. V dubnu 1996 mu bylo doručeno zamítavé rozhodnutí, proti kterému podal stížnost správnímu soudu v Nice. Ten ji v září 1996 zamítl. V prosinci 1996 se stěžovatel proti jeho rozsudku odvolal k odvolacímu správnímu soudu v Lyonu. Jeho předseda v srpnu 1997 předal spis odvolacímu správnímu soudu v Marseille, který je ve věci příslušný. Řízení před ním dosud probíhá. V červenci 1998 stěžovatel obdržel dočasné povolení k pobytu na jeden rok a v nedávné době povolení k pobytu a práci platné deset let.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pan Maaouia se 30. 12. 1997 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva se stížností, v níž tvrdil, že délka řízení o odvolání zákazu pobytu na francouzském území, které inicioval 12. 8. 1994 a které skončilo rozsudkem odvolacího soudu z 26. 1. 1998, přesáhla přiměřenou lhůtu zaručenou čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) v souladu s ustanovením jeho čl. 5 odst. 2 posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Předseda Soudu přidělil její projednání 3. sekci Soudu, jejíž senát se 1. 2. 2000 vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu podle čl. 30 Úmluvy. Velký senát 22. 3. 2000 prohlásil stížnost za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí, přičemž odložil otázku aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Veřejné zasedání se konalo 5. 7. 2000.

Relevantní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy má následující znění:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)"

K aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Soud se nejprve musí zabývat otázkou, zda je tento článek aplikovatelný na projednávaný spor.

Vláda popírá aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení zahájené stěžovatelem s cílem dosáhnout odvolání dočasného zákazu pobytu na francouzském území. Na prvním místě je toho názoru, že řízení o odvolání zákazu pobytu na území státu není sporem týkajícím se občanských práv a závazků. Nezpochybňuje existenci sporu, ale domnívá se, že v sázce nebylo žádné občanské právo. Opatření zákazu pobytu přijaté proti stěžovateli totiž bylo vysloveno pro odmítnutí podrobit se opatření vyhoštění, a v sázce tak bylo hlavně jeho právo na pobyt na francouzském území. Toto opatření tak bylo založeno na důvodech souvisejících s veřejným pořádkem, které jsou cizí občanskoprávním věcem. Vláda připomíná, že Evropská komise pro lidská práva (dále Komise) v minulosti ustáleně rozhodovala, že opatření týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců se vymykají z pole působnosti tohoto článku, pokud jde o jeho část vztahující se na spory o občanských právech a závazcích. Důvodem k tomu je, že právní úkony napadené v takových řízeních jsou úkony, jež se řídí veřejným právem a jsou projevem výkonu výsad veřejné moci. Skutečnost, že opatření vyhoštění má obecně dopad na majetek nebo rodinu dotyčného, nepostačuje k tomu, aby spadalo pod občanskoprávní část čl. 6 odst. 1, neboť důsledkem by pak bylo, že všechna opatření týkající se kontroly přistěhovalectví by spadala do pole působnosti tohoto ustanovení, jelikož mají pro dotčené osoby podobné následky. Vláda shrnuje, že spory týkající se opatření zákazu pobytu na území státu, stejně jako žádné jiné spory týkající se kontroly přistěhovalectví, nemohou být řazeny mezi občanskoprávní spory, o nichž se mluví v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vláda dále připomíná, že podle ustálené judikatury Komise se opatření vyhoštění nebo zákazu pobytu na území státu netýká oprávněnosti trestního obvinění ani nepředstavuje trest ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vláda souhlasí s touto analýzou, která spočívá na prostém konstatování, že opatření zákazu pobytu není sankcí, nýbrž administrativním opatřením, i když zákonodárce neobvyklým způsobem svěřil pravomoc vydávat tato nařízení trestním soudům. Svědčí o tom ostatně skutečnost, že podobné nařízení může být podle práva většiny států vydáno také správními orgány. Jeho cílem není potrestat konkrétní chování, ale odradit cizího státního příslušníka od toho, aby znovu porušil legislativu týkající se vstupu a pobytu na území státu. Má tedy hlavně preventivní účel. Právě na této zvláštní povaze je založena možnost požádat o odvolání zákazu, která nemá ekvivalent u trestních sankcí stricto sensu. Vládě se s poukazem na kritéria stanovená v judikatuře Soudu zdá, že je zjevně vyloučeno pokládat opatření zákazu pobytu na území státu za sankci, a navíc pak trestní povahy ve smyslu Úmluvy. Podle vlády se jedná o konkrétní opatření kontroly přistěhovalectví, jež leží zcela mimo běžný kontext trestního řízení.

Vláda poznamenává, že v každém případě, ať je právní kvalifikace opatření zákazu pobytu na území jakákoli, i kdyby to měla být trestní sankce, je nepochybné, že řízení o odvolání tohoto zákazu nevede soudce k "rozhodnutí" o "oprávněnosti" trestního obvinění proti stěžovateli. Příslušný soud se vůbec nevyslovuje k vině stěžovatele, pokud jde o delikt, pro nějž byl vysloven zákaz pobytu na území státu. Argumentace, která je všeobecně předkládána na podporu žádosti o odvolání zákazu ukazuje, že jednání se týká údajů o osobní situaci stěžovatele, které svou povahou nesouvisejí s oprávněností dřívějšího odsouzení. Soud, který o žádosti rozhoduje, se omezuje na rozhodnutí, zda by ještě zákaz měl zůstat v platnosti. Je tomu tak tím spíše, že stěžovatel již v době podání žádosti o odvolání zákazu není v postavení "obviněného", neboť o odvolání zákazu může požádat právě až tehdy, kdy se odsouzení stalo konečným. Žádost o odvolání zákazu pobytu na území státu se tedy netýká sankce samotné, nýbrž jejího výkonu. Toto konstatování ostatně vedlo Komisi k vyjádření názoru, že čl. 6 odst. 1 není ve své trestní části aplikovatelný na spory týkající se žádostí o odvolání takového zákazu.

Pokud jde o stěžovatele, ten připomíná skutkové okolnosti případu a zejména četná řízení, která musel absolvovat před vnitrostátními soudy, aby mu bylo přiznáno právo žít ve Francii. Domnívá se, že především vzhledem k dopadům inkriminovaného řízení na jeho rodinný život by čl. 6 odst. 1 Úmluvy měl být aplikovatelný.

Soud nejprve konstatuje, že vláda nepopírá existenci sporu, avšak domnívá se, že tento spor se netýká občanských práv stěžovatele nebo oprávněnosti jeho trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud připomíná, že podle judikatury pojmy "občanská práva a závazky" a "oprávněnost trestního obvinění" nemohou být vykládány pouze odkazem na vnitrostátní právo žalovaného státu. Soud v minulosti několikrát vyslovil princip "autonomie" těchto pojmů ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz mj. König proti Německu, 1978, Baraona proti Portugalsku, 1987, Malige proti Francii, 1998). V nyní projednávaném případě Soud tuto judikaturu potvrzuje. Domnívá se totiž, že jakékoli jiné řešení by mohlo vést k výsledkům neslučitelným s předmětem a cílem Úmluvy (viz též Engel a další proti Nizozemí, 1976, a výše cit. König).

Soud samotný se zatím nikdy nevyslovil k otázce aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 na řízení o vyhoštění cizinců. Pokud jde o Komisi, ta vždy zastávala názor, že rozhodnutí povolit či nepovolit cizinci zůstat v zemi, jejímž není občanem, nezahrnuje žádné rozhodnutí o jeho občanských právech a závazcích ani o oprávněnosti trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. zprávy Komise o stížnostech č. 8244/78, 9990/82, 31113/96 a 32025/96).

Soud připomíná, že ustanovení Úmluvy je nutno vykládat s ohledem na celý systém Úmluvy, včetně ustanovení jejích Protokolů. V tomto ohledu Soud poznamenává, že čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který byl přijat 22. 11. 1984 a Francií ratifikován, obsahuje procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců. Soud dále konstatuje, že preambule tohoto právního instrumentu odkazuje na nutnost "podniknout další opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv a svobod prostřednictvím Úmluvy (...)". Z kombinace těchto ustanovení vyplývá, že státy si byly vědomy, že čl. 6 odst. 1 se nevztahuje na řízení o vyhoštění cizinců, a že chtěly přijmout specifická opatření pro tuto oblast. Tato interpretace je podepřena doprovodnou zprávou k Protokolu č. 7, jež se týká čl. 1 a jejíž relevantní části mají následující znění:

"6. V duchu všeobecné poznámky učiněné v úvodu (...) je vhodné zdůraznit, že cizinec nacházející se na území členského státu Rady Evropy již požívá, je-li předmětem vyhošťovacího opatření, některých záruk. Jedná se především o ty, které poskytují čl. 3 (zákaz nelidského a ponižujícího zacházení) a 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) ve spojení s čl. 13 (právo na účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy) Úmluvy (...), tak jak jsou interpretovány Evropským soudem a Evropskou Komisí pro lidská práva (...).

7. S ohledem na práva, která jsou tak cizincům přiznána, byl nynější článek přidán k Úmluvě (...), aby těmto osobám dal minimální záruky v případě vyhoštění z území jedné ze Smluvních stran. To umožňuje zajistit jim ochranu v případech, které nejsou pokryty jinými mezinárodními instrumenty, a zavést tuto ochranu do kontrolního systému předpokládaného Úmluvou (...).

16. Evropská komise pro lidská práva v souvislosti se stížností č. 7729/76 prohlásila, že rozhodnutí vyhostit jednotlivce "nezahrnuje žádné rozhodnutí o občanských právech a závazcích ani o oprávněnosti trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nynější článek neovlivňuje tuto interpretaci čl. 6."

Soud se proto domnívá, že přijetím čl. 1 Protokolu č. 7, který obsahuje specifické záruky týkající se řízení o vyhoštění cizinců, daly státy jasně najevo svou vůli nezahrnovat tato řízení do pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému je Soud toho názoru, že řízení o odvolání zákazu pobytu na francouzském území, které je předmětem projednávaného sporu, se netýká "občanských práv" ve smyslu čl. 6 odst. 1. Skutečnost, že opatření zákazu mohlo přivodit jako vedlejší produkt závažné důsledky pro soukromý a rodinný život stěžovatele nebo pro jeho vyhlídky na nalezení zaměstnání, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby příslušné řízení přenesla do oblasti občanských práv chráněných čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz též Neigel proti Francii, 1997, Maillard proti Francii, 1998).

Soud se dále domnívá, že opatření zákazu pobytu na francouzském území se netýká ani oprávněnosti trestního obvinění. V tomto ohledu konstatuje, že kvalifikace takového opatření ve vnitrostátním právním řádu může mít různé výklady. V každém případě kvalifikace určité sankce ve vnitrostátním právním řádu nemůže být sama o sobě rozhodující pro vyvození závěru o jejím trestním charakteru. Je totiž nutno brát v úvahu i další údaje a zejména povahu uložené sankce. Avšak k tomuto bodu Soud konstatuje, že zákaz pobytu na území státu nemá v členských státech Rady Evropy obecně trestní charakter. Toto opatření, které ve většině států může být rovněž přijato správním orgánem, je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví a netýká se oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1. Skutečnost, že je přijato v rámci trestního řízení nemůže změnit jeho preventivní podstatu. Z toho vyplývá, že řízení o odvolání tohoto opatření také nemůže spadat do trestní oblasti (viz též rozhodnutí Komise o stížnosti č. 32809/96).

Soud uzavírá, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky stěžovatele ani v nich nejde o oprávněnost trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že:

čl. 6 odst. 1 Úmluvy není aplikovatelný.

K rozsudku bylo připojeno: doplňující souhlasné stanovisko soudce Rozakise; doplňující souhlasné stanovisko soudce Costy, k němuž se připojili soudci Hedigan a Pantiru; doplňující souhlasné stanovisko soudce Bratzy; nesouhlasné stanovisko soudce Loucaidese, k němuž se připojil soudce Traja.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.