Scozzari a Giunta proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 39221/98 a 41963/98

Dne 13. července 2000 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii.

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), J.-P. Costa (Francie), L. Ferrari Bravo (San Marino), Gaukur Jörundsson (Island), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), I. Cabral Barreto (Portugalsko), W. Fuhrmann (Rakousko), K. Jungwiert (Česká republika), M. Fischbach (Lucembursko), B. Zupančič (Slovinsko), N. Vajicová (Chorvatsko), J. Hedigan (Irsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), R. Pantiru (Moldávie), E. Levits (Lotyšsko), K. Traja (Albánie), C. Russo (Itálie), soudce ad hoc .

První stěžovatelkou je Dolorata Scozzari, belgická a italská státní příslušnice narozená v roce 1960 s bydlištěm ve Figline Valdarno (Itálie). Stěžovatelka jedná také jménem svých dvou synů, a sice G. (13 let), který je italským a belgickým státním příslušníkem, a M. (6 let), který je italským státním příslušníkem. Druhou stěžovatelkou je Carmela Giunta, italská státní příslušnice narozená v roce 1939, s bydlištěm v Bruselu a od roku 1998 také v Itálii. Druhá stěžovatelka je matkou první stěžovatelky.

A. Okolnosti, které vedly státní orgány k zásahu do rodinného života první stěžovatelky

První stěžovatelka poznala svého manžela v době, kdy byl uvězněn a odsouzen k nuceným pracím, mimo jiné též za trestný čin znásilnění dítěte. Původní rozsudek na doživotí byl posléze změněn na trest v trvání 27 let. V době, kdy byl manžel ještě ve vězení, se narodil první syn. Druhý syn se narodil v roce 1994 a i přes tuto skutečnost se rodinná situace začala prudce zhoršovat. Hádky mezi rodiči se stupňovaly a vedly i k násilí vůči první stěžovatelce. S rodinou mezitím navázal přátelské vztahy pan M. L., vychovatel pracující pro orgány sociální péče pro oblast Florencie, a začal se v průběhu víkendů starat o staršího syna stěžovatelky. Poté se však starší syn zmínil rodinnému příteli o "podivných hrách", které s M. L. provádí; zjistilo se, že M. L., bývalý toxikoman, je součástí sítě pedofilů, který kromě jiného obchoduje s fotografiemi pořízenými v průběhu jeho sexuálních styků s chlapci, M. L. byl později za svoje činy odsouzen.

Orgány sociální péče, které se začaly zajímat o rodinnou situaci první stěžovatelky, konstatují vážnou konfliktní situaci a neschopnost rodičů spolupracovat. Dne 25. února 1997 soud pro nezletilé ve Florencii nařídil umístění dětí i matky do domova, který vybraly orgány sociální péče. V rozsudku se soud opíral zejména o stížnost týkající se sexuálních zneužití vůči staršímu synovi první stěžovatelky. Domov, do kterého byli všichni tři umístěni, však po určité době nemohl poskytovat přístřeší první stěžovatelce, neboť tato údajně nebyla schopna účastnit se příslušného programu péče o děti, bylo lze pochybovat o její schopnosti se o děti postarat a navíc se pravidelně scházela s jistým mužem, a to jak mimo domov, tak v domově. Ze zprávy neuropsychiatra z 9. června 1997 vyplývá, že první stěžovatelka trpí poruchami osobnosti, není schopna rozeznávat mezi dobrem a zlem, není schopna zvládnout extrémně náročnou rodinnou situaci, tím méně pak vytvořit pozitivní prostředí pro výchovu staršího syna.

Dne 8. září 1997 rozhodly orgány sociální péče, že je nezbytné odloučit děti od jejich biologické rodiny a umístit je do domova "Il Forteto". Dne 9. září 1997 rozhodl soud pro nezletilé ve Florencii o umístění dětí do domova "Il Forteto", pozastavil výkon rodičovských práv otce a matky a povolil rodičům navštěvovat pouze mladšího syna, a to pouze v domově a za přítomnosti personálu.
B. Skutečnosti týkající se domova "Il Forteto"

V roce 1985 byli dva ze tří zakladatelů domova "Il Forteto" L. G. a L. R. F. pravomocně odsouzeni za trestné činy špatného zacházení a sexuální zneužívání osob umístěných v domově. V rozsudku soud též konstatoval, že oba muži dávali podněty k přerušení vztahů mezi svěřenými dětmi a jejich biologickými rodiči a provozovali homosexuální styky. Oba byli odsouzeni za špatné zacházení s handicapovanou dívkou, kterou byli, ponižovali a zesměšňovali, L. R. F. byl též odsouzen za sexuální zneužívání dvou mentálně handicapovaných chlapců, z nichž jednoho mladšího 13 let. Oba tito muži jsou i nadále členy personálu domova "Il Forteto". Soudu byla předložena četná svědectví o podivných praktikách v domově, jakož i o odmítavém a nevybíravém chování obou mužů vůči osobám, které měly v úmyslu domov navštívit.

C. Přerušení styků mezi první stěžovatelkou a jejími dětmi

Dne 18. listopadu 1997 soud konstatuje, že k setkání rodičů se starším synem dosud nedošlo. První stěžovatelka se dne 25. listopadu obrací na soudce se žádostí o výkon rozhodnutí ve věci setkání se starším synem. Veškeré pokusy stěžovatelky o setkání se synem přímo v "Il Forteto" jsou neúspěšné a vztahy mezi ní a personálem se zhoršují. V prosinci 1997 první stěžovatelka žádá soud pro nezletilé, aby změnil rozhodnutí z 9. září 1997 s tím, že došlo ke změně okolností. Dne 6. března 1998 vydává soud pro nezletilé usnesení o tom, že setkání matky se synem musí předcházet příprava dítěte v péči orgánů sociální péče i matky v péči psychologa s tím, že setkání mohou započít po ukončení uvedené přípravy, pokud bude dítě připraveno obnovit kontakt s matkou. Na zasedání orgánů sociální péče z 6. června 1998 je stanoveno datum prvních dvou setkání první stěžovatelky se starším synem na 8. a 14. července vždy po jedné hodině, a to za přítomnosti sociální asistentky. První stěžovatelka však 22. června 1998 prohlašuje, že se nechce setkat pouze se starším synem, neboť mladší syn by jistě trpěl vědomím, že se s matkou může setkat pouze jeho bratr. V července 1998, po obdržení podnětu ze strany L. R. F., informuje zástupce státního prokurátora o tom, že vůči první stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi zahájil vyšetřování ve věci zneužívání jejich dětí. Na základě informace, že by plánovaná setkání dětí s matkou mohla ohrozit vyšetřování, soud pro nezletilé dne 6. července 1998 rozhoduje o dočasném posunutí již naplánovaných červencových setkání.


D. Rozhodnutí soudu pro nezletilé ze dne 22. prosince 1998 a průběh setkání první stěžovatelky s dětmi

Dne 22. prosince 1998 rozhodl soud pro nezletilé ve Florencii, že je nutné okamžitě započít program přípravy setkání mezi oběma stěžovatelkami a dětmi s tím, že setkání musí započít nejpozději 15. března 1999. Potvrdil však pozastavení výkonu rodičovských práv. Dne 2. března starší syn zaslal dopis předsedovi soudu, v němž uvedl, že matku neviděl již čtyři roky a že nerozumí tomu, proč jej matka nechce vidět. Uvedl však, že se s ní již nechce setkat.

První setkání s matkou se nicméně uskutečnilo dne 29. dubna 1999. Podle zprávy orgánů sociální péče toto setkání prokázalo těžkosti ve vztahu mezi matkou a dětmi. Po přezkoumání videozáznamu z tohoto setkání však Soud konstatoval, že obsah zprávy neodpovídá realitě, neboť setkání probíhalo v přátelské a uvolněné atmosféře. Neustále byli přítomni dva asistenti, takže matka neměla s dětmi ani chvilku o samotě. Setkání bylo navíc zcela nečekaně přerušeno. I přes tuto skutečnost zaslal starší syn dne 6. května 1999 orgánům sociální péče dopis, v němž vyjádřil své zklamání nad průběhem setkání. Druhé setkání se uskutečnilo dne 9. září 1999. Ve zprávě orgány sociální péče opět zdůraznily neschopnost matky naslouchat svým synům. Ani zde však analýza zvukového záznamu setkání, kterou Soud provedl, nepotvrdila obsah zprávy, neboť setkání se uskutečnilo za podobných okolností jako setkání první. Od té doby se neuskutečnilo žádné další setkání mezi matkou a dětmi.

E. Opravné prostředky iniciované první stěžovatelkou

Dne 21. ledna 1999 se první stěžovatelka odvolala proti rozhodnutí soudu pro nezletilé z 22. prosince 1998 a požadovala obnovení výkonu rodičovských práv a okamžité obnovení vztahů s dětmi. Dne 31. března odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu pro nezletilé. První stěžovatelka podala kasační stížnost, ale výsledek řízení před kasačním soudem dosud není známý. Dne 25. října 1999 první stěžovatelka požádala opatrovnického soudce o to, aby byla další jednání naplánována v kratších časových intervalech. Dne 3. listopadu 1999 tento soudce vyhověl zejména žádostem o účasti psychologa při přípravě a při setkáních a k zaznamenávání průběhu setkání. Toto rozhodnutí zrušil dne 12. ledna 2000 soud pro nezletilé, proti čemuž se první stěžovatelka odvolala. Rozhodnutím ze dne 17. března 2000 soud pro nezletilé dovolil, aby první stěžovatelce byly vydány zvukové a obrazové záznamy, které byly později předloženy Soudu.

F. Situace druhé stěžovatelky

Druhá stěžovatelka požádala o to, aby děti byly umístěny do její péče. Posléze požádala, aby se s nimi mohla setkávat alespoň jednou týdně. Ačkoliv soud pro nezletilé dne 12. června 1998 pověřil orgány sociální péče, aby za tímto účelem připravily jak babičku, tak vnuky, druhá stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala s tím, že požaduje zejména možnost se s dětmi stýkat a že se s ohledem na svůj pobyt v Itálii nemůže přípravy účastnit. Dne 6. července 1998 soud odvolání zamítl. Ačkoliv byla od listopadu 1999 předvolávána k účasti na přípravě, nebyla k zastižení a svoji nepřítomnost vysvětlovala tím, že musela náhle nutně odjet do Belgie z důvodu, že jí byly odebrány nemocenské dávky, které pobírala pro svého handicapovaného syna, a to z důvodu jejího pobytu v Itálii. Podle dostupných informací byla v únoru 2000 také hospitalizována pro srdeční obtíže.

První stěžovatelka se dne 9. prosince 1997 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen Komise) s tím, že byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Dne 16. června 1998 podaly společně první a druhá stěžovatelka druhou stížnost, v níž tvrdily porušení článků 8, 6 odst. 1 a 14 Úmluvy, a dále čl. 3 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 1. Komise prohlásila dne 10. března 1998 první stížnost za nepřípustnou a druhou stížnost za přípustnou. Dne 3. února 1999 rozhodlo kolegium velkého senátu, že bude věc projednána velkým senátem.

Porušení čl. 8 Úmluvy

První stěžovatelka tvrdí svým jménem i jménem svých dětí, že v důsledku pozastavení výkonu rodičovských práv a odloučení od dětí, prodlení úřadů při povolování setkání s dětmi, jakož i nedostatečného počtu setkání, k nimž doposud došlo, a rozhodnutí úřadů o umístění dětí do domova "Il Forteto", došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

Článek 8 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných".

I. K předběžné výhradě vláda ohledně práva stěžovatelky jednat jménem svých dětí, a tím i o možnosti belgické vlády být účastníkem řízení

Italská vláda napadá právo stěžovatelky jednat jménem svých dětí s tím, že výkon rodičovských práv byl první stěžovatelce pozastaven dne 9. září 1997. Proto je tato vůči svým dětem v konfliktu zájmů, navíc je vůči ní v souvislosti s péčí o děti vedeno trestní vyšetřování. Vzhledem k tomu, že belgická vláda odvozuje svoje právo účastnit se řízení pouze z národnosti mladšího dítěte, zpochybňuje italská vláda i toto oprávnění belgické vlády.

Soud připomíná, že každá osoba, která podle národního práva nemá právo zastupovat jinou osobu, může v zásadě za určitých okolností jménem takové osoby před Soudem jednat (viz např. Nielsen proti Dánsku, 1988). Nezletilí se mohou na Soud obrátit i sami, tím spíše, jsou-li zastoupeni matkou, která je ve sporu s orgány státu, jejichž rozhodnutí a chování kritizuje ve světle práv zaručených Úmluvou. Proto i tehdy, nemá-li matka rodičovská práva, postačuje skutečnost, že je biologickou matkou, k tomu, aby před Soudem jednala i jménem svých dětí a chránila jejich zájmy. Jelikož má první stěžovatelka právo jménem svých dětí jednat, má i belgická vláda právo být účastníkem řízení. Předběžnou výhradu vlády je tedy nutné odmítnout.

II. K tomu, zda byly zásahy ve smyslu čl. 8 Úmluvy "stanovené zákonem" a sledovaly legitimní cíl

Není sporu o tom, že předmětné zásahy státu byly stanoveny zákonem ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a sice občanským zákoníkem a zákonem č. 184 z roku 1983. Ačkoliv stěžovatelky tvrdí, že určitá ustanovení zákona č. 184 nebyla správně aplikována, tato skutečnost se netýká samotného právního podkladu těchto zásahů, nýbrž má význam pouze pro zodpovězení otázky, zda byly příslušné předpisy uplatněny v souladu se zásadami vyplývajícími z Úmluvy. Také není sporu o tom, že předmětné zásahy sledovaly ve smyslu čl. 8 Úmluvy legitimní cíl, a sice "ochranu zdraví nebo morálky" a "ochranu práv a svobod jiných", jelikož měly za cíl chránit blaho dětí první stěžovatelky.

III. K tomu, zda se ve smyslu čl. 8 Úmluvy jednalo o zásahy "nezbytné v demokratické společnosti" 1. Pozastavení výkonu rodičovských práv první stěžovatelky a odloučení od dětí

Soud připomíná, že "rozdělení rodiny je velmi vážným zásahem. Proto se takové opatření musí opírat o řádné úvahy inspirované zájmem dítěte" (Olsson proti Švédsku č. 1, 1988). Je tedy nutné přihlížet k tomu, aby "zájmy jednotlivce a společnosti byly ve svém souhrnu v rozumné rovnováze; (...) státu požívá též určité míry uvážení" (Hokkanen proti Finsku, 1994). V tomto směru se Soud "neomezuje pouze na zkoumání, zda žalovaný stát použil svoje uvážení v dobré víře, s péčí a rozumným způsobem (...). Při výkonu své kontroly se Soud nesmí spokojit s přezkoumáním jednotlivých napadaných rozhodnutí; tato rozhodnutí je nutné posoudit ve světle celého případu a určit, zda motivy uváděné na podporu zásahů jsou "případné a dostatečné" ..." (Olsson).

Soud konstatuje, že rodinná situace první stěžovatelky se od roku 1994 vážným způsobem zhoršila, k čemuž v rozhodující míře přispěl i její bývalý manžel. Je však nutné zdůraznit, že i po odchodu bývalého manžela měla první stěžovatelka problémy s péčí o své děti. Soud zde přikládá význam zprávě neuropsychiatra z června 1997, která u první stěžovatelky konstatuje poruchy osobnosti a považuje ji za neschopnou zvládnout složitou rodinnou situaci. K tomu je nutné přičíst i vážné trauma, které utrpělo starší dítě v důsledku pedofilního jednání vychovatele, jenž s rodinou první stěžovatelky udržoval přátelské styky.

S ohledem na okolnosti případu má Soud za to, že zásah státních orgánů ve formě pozastavení výkonu rodičovských práv první stěžovatelky a dočasného odloučení dětí od matky opírá o rozumné a dostatečné důvody a je opodstatněn ochranou zájmů dětí. V tomto směru tedy k porušení čl. 8 Úmluvy nedošlo.

2. Styky mezi první stěžovatelkou a jejími dětmi

Soud nejprve připomíná, že "pro rodiče a jeho dítě je možnost být spolu zásadním prvkem rodinného života. Pokud státní orgány vezmou dítě do své péče, neznamená to konec přirozených rodinných vztahů (...) (Eriksson proti Švédsku, 1989). Jak již měl Soud příležitost prohlásit, "vzetí dítěte do péče je za normálních okolností nutné považovat za dočasné opatření, které je nutné zrušit, jakmile je to vhodné (...), přičemž veškerá jednání je nutné podřídit konečnému cíli: novému sblížení biologického rodiče a dítěte (...). V tomto směru je nutné najít správnou rovnováhu mezi zájmem dítěte na tom, aby bylo umístěno mimo rodinu, a zájmem rodiče žít se svým dítětem (...). Při svém zkoumání Soud přiznává zvláštní důležitost vyššímu zájmu dítěte, který může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmem rodiče (...)" (Johansen proti Norsku, 1996).

Soud má v prvé řadě za to, že rozhodnutí z 9. září 1997 o zákazu veškerých kontaktů mezi první stěžovatelkou a jejím starším synem se zřejmě nezakládá na dostatečně vážných důvodech. Je sice pravda, že tento syn prošel velmi traumatizujícími zážitky. Opatření tak radikální, jako je absolutní přerušení veškerých kontaktů, však lze odůvodnit pouze ve zcela výjimečných případech (B. proti Spojenému království, 1987). Jestliže dočasné odloučení první stěžovatelky a jejích dětí odůvodňují složité rodinné podmínky, vážná situace v rodině podle Soudu sama o sobě neodůvodňuje absolutní přerušení kontaktů s dětmi. Soud dále zdůrazňuje, že ačkoliv rozhodnutí z 9. září 1997 předpokládalo, že dojde k setkáním se starším synem, k ničemu nedošlo až do 6. března 1998, kdy soud pro nezletilé ve Florencii konečně rozhodl, že k setkání může dojít ještě před dokončením programu přípravy matky. Ani to však k ničemu nevedlo, neboť pouhé dva dny před prvním plánovaným setkáním soud pro nezletilé rozhodl o odložení již naplánovaných setkání, a to na žádost zástupce prokurátora, který právě zahájil vyšetřování ohledně dětí. Pro Soud je obtížné pochopit, z jakých důvodů soud pro nezletilé přijal tak přísné rozhodnutí s tak těžkými psychickými důsledky pro zúčastněné, pokud zástupce prokurátora odůvodnil svoji žádost pouhou domněnkou, že by se vyšetřování mohlo týkat i matky dětí. Je tedy nutné konstatovat, že zástupce prokurátora i soud pro nezletilé jednal s nedbalostí.

Soud pro nezletilé povolil setkání první stěžovatelky s oběma dětmi teprve za dalších pět měsíců, a sice 22. prosince 1998. I přesto, že toto rozhodnutí stanovilo uskutečnění prvního setkání nejpozději do 15. března 1999, k tomuto setkání došlo teprve 29. dubna 1999. I když je toto zpoždění možné přičítat administrativním obtížím, je nutné připomenout, že "v oblasti natolik důležité jako je respektování rodinného života, mohou tyto úvahy hrát pouze druhotnou roli" (Olsson). Toto zpoždění je tím nepřijatelnější, že v dané době již odloučení první stěžovatelky od dětí trvalo rok a půl.

Ani toto první setkání však nepředznamenalo počátek pravidelných a častých kontaktů, které by matce a dětem pomohly obnovit jejich vztahy. Podle Soudu je jasné, že stav odloučení nepřispívá k obnovení vztahů, které již podstoupily mnohé dramatické zkoušky. Soud připomíná, že "vztahy mezi členy rodiny a šance na úspěšné sjednocení jsou nutně oslabeny, pokud je bráněno jednoduchým a pravidelným setkáním mezi dotčenými osobami" (Olsson). Jediné setkání nemůže postačit k tomu, aby dětem poskytlo příležitost obnovit vztahy s matkou. Soud tedy nechápe, proč po prvním setkání rychle nenásledovalo setkání další. Soud pozorně přezkoumal obrazový záznam z prvního setkání a konstatoval, že proběhlo mnohem lépe, než jak vyplývá ze zprávy orgánů sociální péče. Přesto však tyto orgány svévolně jednaly tak, že druhé setkání naplánovaly až za čtyři měsíce. Je nutné si uvědomit, že dlouhodobé přerušení kontaktů mezi rodičem a jeho dítětem či velké intervaly mezi jednotlivými setkáními snižují veškeré naděje na to, že dotčeným osobám pomohou překonat těžkosti v rodinném životě a znovu je spojí (tím spíše, že mladší dítě bylo v dané době ještě velmi malé).

Za daných okolností tedy Soud považuje za nepřípustné, aby orgány sociální péče měly možnost tak, jak se tomu stalo v tomto případě, v praxi změnit dosah soudních rozhodnutí, která předvídala setkání matky s dětmi. Setkání, k nimž doposud došlo a která byla s ohledem na jejich počet a odstup v čase pouze epizodická (dvě setkání za téměř tři roky), tak s ohledem na zásahy stanovené v čl. 8 Úmluvy v podstatě postrádala smysl. Ze spisu vyplývá, že orgány sociální péče již od prvního setkání sehrály ve výkonu rozhodnutí soudu pro nezletilé přehnaně autonomní úlohu a vůči první stěžovatelce zaujaly otevřeně negativní postoj. Ve skutečnosti to byl právě způsob, kterým tyto orgány případ vedly, který přispěl k prohloubení separace první stěžovatelky a jejich dětí s rizikem nenapravitelných následků.

Článek 8 vyžaduje, aby výkon rozhodnutí soudů, která by měla v zásadě upřednostňovat setkání mezi rodičem a dětmi, probíhal účinným a koherentním způsobem. Nebylo by logické upravovat možnost setkání, pokud by se následný postup ve věci projevil de facto jako definitivní odloučení dítěte od jeho biologického rodiče. Příslušné orgány mají tedy povinnost neustálého dohledu, a to zejména nad činností orgánů sociální péče tak, aby chování těchto orgánů neznemožňovalo splnění příslušných rozhodnutí.

Soud má tedy za to, že příslušné orgány neudržely v potřebné rovnováze zájmy dětí první stěžovatelky a její práva, která vyplývají z čl. 8 Úmluvy. K porušení tohoto článku tedy v tomto ohledu došlo.

3. Umístění dětí v domově "Il Forteto"

Soud považuje za nutné připomenout nejprve zásady, které zakotvuje jeho předchozí judikatura a které mohou přispět k vymezení rámce pro zodpovězení závažných otázek, jež vyplývají z této části stížnosti. Soud se vyjádřil zejména v rozsudku Johansen proti Norsku (viz výše): "... Soud bere v úvahu, že vnímání vhodnosti zásahu veřejné moci do péče o dítě se liší podle státu v závislosti na různých aspektech, mezi něž patří např. tradice, které se pojí k roli rodiny a k zásahům státu do rodinných záležitostí (...). Zásadní význam je nicméně nutné přičítat zkoumání toho, co nejlépe svědčí zájmům dítěte. Je také nutné přihlížet k tomu, že národní orgány mají výhodu přímých kontaktů s účastníky (...). Z toho plyne, že Soud nemá za úkol nahradit národní orgány a zakotvit právní úpravu otázek převzetí dítěte do péče ze strany státních orgánů a práv rodičů těchto dětí, ale má pravomoc posuzovat ve světle Úmluvy rozhodnutí vydaná těmito orgány při výkonu správního uvážení (...). Míra uvážení, které tyto orgány požívají, však závisí na povaze otázek daného sporu a na závažnosti zájmů, o něž se jedná (...). Soud tedy uznává, že státní orgány požívají široké míry uvážení při posouzení, zda je nutné převzít péči o dítě, ale že je nutné podrobit přísné kontrole jak doplňková omezení, jako je např. omezení práv návštěvy, a záruky, které mají zajistit účinnou ochranu práva rodičů a jejich dětí na respektování rodinného života. Tato doplňková omezení v sobě nesou riziku přerušení rodinných vztahů mezi rodiči a malým dítětem."

Soud dále konstatuje, že dva vedoucí a spoluzakladatelé domova "Il Forteto" byli v roce 1985 pravomocně odsouzeni za špatné zacházení a sexuální zneužívání třech handicapovaných osob umístěných v domově. Není úlohou soudu, aby se obecně vyjadřoval k domovu "Il Forteto" jako o takém či obecně k úrovni jeho péče o svěřené osoby. Je nicméně nutné považovat za závažnou skutečnost, že dva členové, kteří byli v roce 1985 pravomocně odsouzeni, dosud v domově zastávají zodpovědné funkce. Tato skutečnost vyžaduje podrobný rozbor konkrétní situace dětí první stěžovatelky. Soud konstatuje, že obsah spisu prokazuje, že oba výše uvedení zástupci domova hráli ve vztahu první stěžovatelky k jejím dětem velmi aktivní roli, zejména se účastnili zasedání orgánů sociální péče, výslechů dětí, či písemně žádali o odklad setkání mezi matkou a dětmi. Skutečnost, že osoby, kterým byly děti svěřeny do péče a které byly odsouzeny, byť před dvaceti lety, za špatné zacházení a zneužívání osob jim svěřených, je pouze další přitěžující okolností. Jinou závažnou okolností je skutečnost, že soud pro nezletilé o odsouzení obou zástupců domova v minulosti věděl. Ke všem těmto skutečnostem je nutné připočíst i sexuální zneužívání, k němuž v minulosti docházelo ve vztahu ke staršímu synovi. Spojení obou těchto prvků - dřívějšího zneužívání staršího dítěte a minulosti obou zástupců domova - zcela vysvětluje obavy, které první stěžovatelka zažívala v důsledku umístění svých dětí do "Il Forteto".

Státní orgány přitom první stěžovatelce nikdy nevysvětlily, z jakého důvodu považují umístění dětí do "Il Forteto" za bezproblémové, a to i přes předchozí odsouzení jeho zástupců. Podle názoru Soudu je absence takové informace v rozporu s povinností spravedlivého přístupu a poskytování informací, které má stát ve chvíli, kdy vážně zasahuje do oblasti natolik vážné a citlivé, jako je rodinný život. Není možné, aby rodič jednoduše přihlížel umístění svého dítěte do domova, jehož zástupci byli v minulosti shledáni vinnými ze špatného zacházení a sexuálního zneužívání, aniž by se mu dostalo vyčerpávajícího a účelného vysvětlení ze strany státních orgánů. Tuto situaci navíc zhoršuje fakt, že určité odpovědné osoby "Il Forteto" podstatným způsobem přispěly k oddálení či zabraňování výkonu rozhodnutí soudu pro nezletilé ve věci kontaktů mezi matkou a jejími dětmi, a dále rostoucí vliv zástupců "Il Forteto" na děti první stěžovatelky ve smyslu jejich dalšího oddálení od ní.

Tato situace, jakož i trestní minulost uvedených osob, měly vést soud pro nezletilé ke zvýšenému dohledu nad dětmi v "Il Forteto". To se však nestalo. Soud také konstatuje, že vláda dostatečně neprokázala, že se v souladu se zákonem č. 184 v "Il Forteto" konaly pravidelné pololetní soudní inspekce. Soud také neshledal žádný důvod pro to, aby umístění dětí první stěžovatelky do domova nebylo časově omezeno, což je také v rozporu se zákonem č. 184.

Soud má tedy za to, že státní orgány neprokázaly opatrnost a obezřetnost, které jsou v natolik citlivé a delikátní situaci nezbytné, a to na úkor práv první stěžovatelky i vyšších zájmů jejích dětí. Za výše uvedených okolností se umístění dětí do domova "Il Forteto" neslučuje s požadavky dle čl. 8 Úmluvy.

4. Situace druhé stěžovatelky

Soud nejprve konstatuje, že není sporu o tom, že vztahy mezi druhou stěžovatelkou a jejími vnuky spadají od působnosti čl. 8 Úmluvy.

Pokud se týče žádosti druhé stěžovatelky o to, aby jí byly děti svěřeny do výchovy, Soud připomíná obsah zákona č. 184, podle nějž je nutné dát přednost blízkým členům rodiny, jejichž bydliště je známo. Soud však přesto konstatuje, že podle obsahu spisu měla druhá stěžovatelka závažné problémy, které jí znemožňovaly se o děti starat. Soud tedy konstatuje, že rozhodnutí státních orgánů, že druhé stěžovatelce děti nebudou svěřeny do výchovy, se opírá o dostatečné důvody, a to i pro období, kdy se tato usadila v Itálii.

Pokud se týče setkání dětí s druhou stěžovatelkou, i zde Soud konstatuje, že přístup babičky byl přinejmenším rozporuplný. Zejména je obtížně pochopitelné, proč odmítla účast v přípravném programu. Navzdory rozhodnutí soudu pro nezletilé z 22. prosince 1988, kterým se stanovil počátek setkání mezi druhou stěžovatelkou a dětmi po absolvování přípravného programu, se již druhá stěžovatelka neobjevila a pouze vyčkávala, až bude předvolána ze strany orgánů sociální péče. Navíc ani nepovažovala za nutné příslušným orgánům oznámit své odjezdy do Belgie.

Ačkoliv se Soud neztotožnil s názorem vlády, je toho názoru, že druhá stěžovatelka dostatečným způsobem neosvědčila svůj zájem o věc. Její chování tedy v očích Soudu vyvažuje prodlení, jehož se dopustily státní orgány. K porušení čl. 8 Úmluvy tedy v tomto směru nedošlo.

IV. K použitelnosti článků 6 odst. 1 a 14 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 1

Pokud se týče stížnosti podle čl. 6 odst. 1 a 14 Úmluvy ohledně tvrzeného prodlení s šetřením před národními soudy a diskriminujícího zacházení, Soud konstatoval, že stěžovatelky před ním znovu tyto stížnosti neuplatnily. Nicméně s ohledem na výše uvedené závěry má Soud za to, že uvedená ustanovení Úmluvy nenacházejí uplatnění, neboť stěžovatelky ani netvrdily, že by došlo ke konkrétnímu diskriminujícímu jednání.

Soud dále konstatoval, že spis neobsahuje žádný materiál, který by naznačoval, že děti byly v domově "Il Forteto" podrobeny zacházení, které je v rozporu s čl. 3 Úmluvy, tedy mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. K porušení čl. 3 Úmluvy tedy nedošlo. Pokud se týče tvrzení stěžovatelek, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy také z důvodu útrap a zmatků, kterým byly vystaveny, Soud uvádí, že tyto otázky nejsou zahrnuty v těch částech stížností, které Komise prohlásila za přípustné. Došlo tedy k promlčení.

Ke stížnosti první stěžovatelky, že se dětem v domově "Il Forteto" nedostalo školní docházky v rozporu s čl. 2 Protokolu č. 1, podle nějž má každý právo na vzdělání, Soud konstatuje, že ze spisu vyplývá, že starší syn začal navštěvovat školu krátce po příchodu do "Il Forteto". Mladší syn, který právě dosáhl školního věku, je umístěn v mateřské školce. K porušení čl. 2 Protokolu č. 1 tedy nedošlo.

První stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o spravedlivé zadostiučinění ve výši 100 000 000 italských lir (ITL) za morální újmu a dále 700 000 000 ITL za morální újmu, kterou utrpěly její děti. Také žádala o 300 000 000 ITL pro případ, že Soud shledá umístění dětí v domově nepřiměřeným. Stěžovatelka dále žádala náhradu materiální újmy ve výši 15 000 000 ITL za ztrátu původního zaměstnání, kterou přičítá těžkostem vyplývajícím z probíhajících sporů. První stěžovatelka dále požaduje náhradu nákladů řízení a odměn za zpracování znaleckých posudků před národními soudy ve výši 11 550 000 ITL a dalších 121 463 603 ITL jako náhradu nákladů řízení vynaložených před orgány Úmluvy.

Vláda se omezila na konstatování chybějících důkazů prokazujících výše uvedené částky. Zdůraznila však složitost a citlivost otázek, které by mohly vyvstat v případě, že by Soud vydal rozsudek, kterým by konstatoval porušení Úmluvy, a to zejména při přijímání individuálních opatření před Výborem ministrů. Soud v této souvislosti zdůraznil, že ve smyslu čl. 46 Úmluvy se Vysoké smluvní strany zavazují podrobit se konečnému rozsudku Soudu, přičemž Výbor ministrů má za úkol dohlížet nad jejich výkonem. Z toho zejména vyplývá, že žalovaný stát, který byl uznán vinným z porušení Úmluvy nebo jejích Protokolů, je povinen nejen zaplatit dotčeným osobám přiznané spravedlivé zadostiučinění, ale také zvolit pod dohledem Výboru ministrů obecná a/nebo individuální opatření, která je nutné přijmout v národním právu tak, aby již nedocházelo k porušením, které Soud svým rozsudkem konstatoval, a aby byly v co nejvyšší možné míře odstraněny jeho následky (viz Papamichalopoulos a další proti Řecku, 1995). Jediným posláním spravedlivého zadostiučinění je tedy náhrada újmy, kterou dotčené osoby utrpěly v případě, že tuto újmu nelze zcela napravit.

Pokud se týče náhrady materiální újmy, Soud má za to, že první stěžovatelka nepodložila dostatečně svá tvrzení. Pokud se týče újmy morální, Soud je toho názoru, že první stěžovatelka utrpěla újmu v důsledku nedostatečného počtu setkání s dětmi, k nimž doposud došlo, v důsledku nedostatku vysvětlení ohledně výběru domova "Il Forteto", a kromě jiného také v důsledku překážek, které byly kladeny obnovení vztahů s dětmi ze strany zástupců "Il Forteto". Soud zdůrazňuje, že od okamžiku, kdy došlo k odloučení od dětí, se stěžovatelka se svými dětmi setkala pouze dvakrát, přičemž od 9. srpna 1999 se s nimi stěžovatelka již neviděla. Je tedy možné rozumně předpokládat, že tyto okolnosti ve svém souhrnu vyvolaly ve stěžovatelce závažné stavy obav a útrap, které se časem stupňovaly.

Soud dále uzavřel, že i děti utrpěly morální újmu, neboť stupňující se riziko nevratného přerušení vztahů s jejich matkou, jakož i nebezpečí, že jim další setrvání v "Il Forteto" znemožní obnovení rodinného života mimo domov, se neslučují s cílem, který státní orgány údajně sledovaly, tedy s ochranou zájmů dětí.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. odmítá předběžnou námitku vlády;

2. nebyl porušen čl. 8 Úmluvy z důvodu pozastavení výkonu rodičovských práv první stěžovatelky a jejího odloučení od dětí;

3. byl porušen čl. 8 Úmluvy z důvodu prodlení, s nímž se konala setkání mezi první stěžovatelkou a jejími dětmi, a v otázce jejich nedostatečného počtu;

4. byl porušen čl. 8 Úmluvy z důvodu umístění dětí první stěžovatelky do domova "Il Forteto";

5. nebyl porušen čl. 8 Úmluvy ve vztahu ke druhé stěžovatelce;

6. není třeba stížnost samostatně zkoumat podle čl. 6 odst. 1 a 14 Úmluvy;

7. nebyl porušen čl. 3 Úmluvy z důvodu zacházení, kterému byly děti první stěžovatelky podrobeny v domově "Il Forteto";

8. došlo k promlčení ve vztahu ke stížnosti stěžovatelek ve smyslu čl. 3 Úmluvy z důvodu jejich utrpení spojeného s danou situací;

9. nebyl porušen čl. 2 Protokolu č. 1;

10. žalovaný stát musí do tří měsíců vyplatit: a) první stěžovatelce 100 000 000 ITL za morální újmu; b) každému dítěti první stěžovatelky 50 000 000 ITL za morální újmu; c) advokátce první stěžovatelky 17 685 000 ITL jako náhradu nákladů řízení, které zaplatila advokátce; výše uvedené částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 2,5 % od vypršení výše uvedené tříměsíční lhůty do zaplacení;

11. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.