Labita proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 26772/95

Datum: 6. dubna 2000

Dne 6. dubna 2000 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Labita proti Itálii.

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), E. Palmová (Švédsko), A. Pastor Ridruejo (Španělsko), L. Ferrari Bravo (San Marino), G. Bonello (Malta), J. Makarczyk (Polsko), P. Kuris (Litva), J.- P. Costa (Francie), F. Tulkensová (Belgie), V. Strážnická (Slovensko), V. Butkevyč (Ukrajina), J. Casadevall (Andorra), B. Zupančič (Slovinsko), H. S. Greveová (Norsko), A. B. Baka (Maďarsko), R. Maruste (Estonsko), S. Botoucharova (Bulharsko).

Stěžovatelem je italský státní příslušník pan Benedetto Labita. Dne 21. 4. 1992 byl zatčen v rámci vyšetřování týkajícího se čtyřiceti šesti osob. Dotyčný byl podezřelý z příslušnosti k mafiánské organizaci v Alcamu a z toho, že řídí finanční společnost pro svého švagra, předpokládaného vůdce hlavní místní mafiánské skupiny (§ 416 bis trestního zákona, trestný čin spolčení mafiánského typu). Obvinění vznesená vůči stěžovateli se opírala o nepřímé výpovědi B. F., který byl sám obviněn ze spolčení mafiánského typu, ale rozhodl se spolupracovat s justicí (tzv. pentito, kajícník). B. F. se o skutečnostech týkajících se stěžovatele dozvěděl od G. D., zavražděného mafií v říjnu 1989, přičemž G. D. se tyto skutečnosti dozvěděl od F. M., rovněž zavražděného mafií.

Stěžovatel byl vzat do vazby. Jeho první žádost o propuštění na svobodu byla zamítnuta soudem v Trapani v květnu 1992. K blíže neurčenému datu stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, která byla zamítnuta v říjnu 1992. V prosinci soudce pro předběžné vyšetřování zamítl jeho další žádost o propuštění na svobodu. Rozhodnutí v únoru 1993 potvrdil soud v Trapani. V dubnu 1993 soudce pro předběžné vyšetřování na základě žádosti státního zastupitelství prodloužil maximální vazební lhůtu podle § 305 odst. 2 trestního řádu. Mezitím další "kajícníci" vypověděli, že stěžovatele neznají. Dotyčný proti nařízení z dubna 1993 podal odvolání, které v červnu 1993 soud v Trapani zamítl. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta v říjnu 1993.

Dne 2. 10. 1993 byl stěžovatel obžalován ze spolčení mafiánského typu. Státní zástupce pro něj požadoval trest odnětí svobody v trvání tří let. Rozsudkem z 12. 11. 1994 soud v Trapani stěžovatele zprostil viny a nařídil jeho propuštění za předpokladu, že není vazebně stíhán v jiné věci. Soud zdůraznil, že obvinění se opírala výlučně o skutečnosti vypovězené B. F., který se je dozvěděl od G. D, a ten od F. M., přičemž obě dvě osoby, které byly zdrojem informací, byly mrtvé a výpovědi B. F. se nepodařilo potvrdit někým jiným. Jedinou prokázanou okolností bylo, že stěžovatel pracoval v příslušné finanční společnosti; naproti tomu prokázáno nebylo, že by ji spravoval nebo byl jejím pokladníkem.

Rozsudek byl vyhlášen ve 22 hodin. Stěžovatel, který byl vyhlášení přítomen, byl odvezen zpět do věznice Termini Imerese, aniž by mu byla sejmuta pouta (příjezd v 0 h 25). Vzhledem k nepřítomnosti zaměstnance vězeňského rejstříku, jehož úkony byly nezbytné v případě osoby držené ve speciálním vazebním režimu, byl stěžovatel propuštěn na svobodu až v 8 h 30.

Státní zástupce se proti rozsudku odvolal. Rozsudkem ze 14. 12. 1995 odvolací soud v Palermu potvrdil jeho zproštění viny s tím, že výpovědi B. F. nebyly podepřeny jinými důkazy a byly v rozporu s výsledky vyšetřování.

B. Špatné zacházení, kterému byl stěžovatel podle svých tvrzení vystaven ve věznici na Pianose

Stěžovatel byl držen ve vazbě v Termini Imerese až do 20. 7. 1992, kdy byl převezen s dalšími čtyřiceti pěti domnělými mafiány do věznice na ostrově Pianosa v důsledku přijetí naléhavých vládních opatření proti mafii po atentátu, který spáchala na dva vysoce postavené soudce. Osoby podléhající ve vazbě přísnému bezpečnostnímu režimu byly umístěny v sekci "Agrippa". Do věznice bylo povoláno též několik desítek příslušníků vězeňské stráže z jiných vězeňských zařízení. Stěžovatel zde zůstal bez přerušení až do 29. 1. 1993, poté byl často krátkodobě převážen, aby se mohl zúčastnit různých fází procesu.

Stěžovatel tvrdí, že s ním bylo ve věznici na Pianose špatně zacházeno, především mezi červencem a zářím 1992. Poté se situace zlepšila. Příslušné zacházení je uvedeno níže:

- Dotyčný byl údajně fackován a zraněn na palci pravé ruky. Byla mu mačkána varlata, což podle jeho slov bylo běžnou praxí, jíž byly vystaveni všichni zadržovaní;

- Při jedné příležitosti, kdy byl mlácen, mu bylo roztrženo triko. Stěžovatel protestoval. O dvě hodiny později mu jeden z příslušníků stráže přikázal, aby mlčel, urážel ho, a poté bil, přičemž poškodil jeho zubní protézu a brýle.

- Bylo s ním špatně zacházeno i při jiných příležitostech. Zadržovaným bylo dovoleno odkládat hygienické prostředky na chodbách; někdy příslušníci vězeňské stráže tyto prostředky vylili na zem a přidali do nich vodu, což učinilo zemi kluzkou. Zadržovaní pak byli nuceni po chodbách běhat mezi dvěma řadami příslušníků stráže, přičemž docházelo k pádům; ti, kteří upadli, stráž bila obušky.

- Rovněž u něj byly často prováděny tělesné prohlídky v době, kdy se sprchoval.

- Když žádal o návštěvu lékaře, musel velmi dlouho čekat, a při návštěvě zůstával s pouty.

- Příslušníci stráže zadržovaným přikazovali nemluvit o zacházení, jakému byli vystaveni, ani mezi sebou ani s obhájci, a to pod hrozbou represálií.

- V přítomnosti stráží museli zadržovaní stát v pozoru se sklopenou hlavou a očima, chovat se uctivě, a nemluvit.

- Také převozy z věznice k soudům se podle stěžovatele odehrávaly za nelidských podmínek, a to v podpalubí lodí, bez větrání, světla, potravy a při velmi špatných hygienických podmínkách.

Stěžovatel v říjnu 1993 při výslechu před soudcem pro předběžné vyšetřování tvrdil, stejně jako další obžalovaný, že byl ve věznici vystaven "mučení, ponižování a týrání". Soudce informoval státní zastupitelství v Livornu, které zahájilo vyšetřování. V lednu 1994 byl dotyčný vyslechnut karabiniéry z Portoferraia. Dne 9. 3. 1995 byl předvolán karabiniéry v Trapani, kteří mu ukázali fotokopie 262 příslušníků vězeňské stráže pracujících v minulosti na Pianose. Stěžovatel prohlásil, že nepoznává osoby zodpovědné za špatné zacházení, přičemž poznamenal, že fotografie jsou z doby předcházející událostem, a navíc se jedná pouze o fotokopie. Dodal, že by bez problému poznal hledaného příslušníka stráže, kdyby ho osobně spatřil. Dne 18. 3. 1995 státní zastupitelství požádalo o zastavení vyšetřování s tím, že pachatelé nebyli identifikováni.

Ještě předtím, v září 1992, livornský soudce pro dohled nad výkonem trestů zaslal ministru spravedlnosti a dalším příslušným vězeňským a správním orgánům zprávu o podmínkách vazby na Pianose. Tato zpráva zmiňovala opakovaná porušování práv zadržovaných a případy špatného zacházení, např.: hygienické podmínky byly žalostné; korespondence zadržovaných, i když byla pod podmínkou cenzury povolena, byla zcela zablokována a telegramy jim byly předávány se značným zpožděním; zadržovaní byli povinni běhat na vycházkovém nádvoří, přičemž byli biti obušky do dolních končetin. Rovněž inspekce vězeňské zprávy v červenci 1992 informovala odbor vězeňské zprávy Ministerstva spravedlnosti, že podle informací pocházejících z důvěryhodných zdrojů došlo na Pianose k vážným incidentům, při nichž bylo se zadržovanými špatně zacházeno.

Na základě výše uvedené zprávy soudce pro dohled nad výkonem trestů bylo zahájeno vyšetřování, v jehož rámci byli identifikováni dva příslušníci stráže podezřelí ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví a zneužívání pravomoci na vězněných osobách a osobách držených ve vazbě. Stíhání pro první z uvedených činů bylo později zastaveno pro absenci stížnosti a promlčení, ve věci druhého dosud probíhá vyšetřování.

V nótě z prosince 1996, připojené k připomínkám italské vlády při řízení před Evropskou komisí pro lidská práva (viz níže), uvedl předseda soudu pro dohled nad výkonem trestů ve Florencii, že události, které se odehrály ve věznici na Pianose, byly schvalované nebo tolerované tehdejší vládou. Dále vyslovil názor, že tvrzení stěžovatele týkající se podmínek převozů jsou zcela pravděpodobná, že převozy osob držených ve vazbě na Pianose byly uskutečňovány při použití diskutabilních a neodůvodněných metod s cílem zadržované zastrašit. Zdůraznil též, že sekce věznice s přísnými bezpečnostními opatřeními byla zřízena při povolání posil příslušníků vězeňské stráže, kteří přišli z jiných věznic, nebyli podrobeni žádnému výběru a dostali "volnou ruku"; z tohoto důvodu byla správa příslušné sekce v počátečním období poznamenána zneužíváním pravomoci a nezákonnostmi.

C. Kontrola stěžovatelovy korespondence

1. Aplikace § 41 bis zákona o správě věznic

Dne 20. 7. 1992 ministr spravedlnosti vydal nařízení, kterým byl stěžovateli až do 20. 7. 1993 uložen speciální vazební režim stanovený § 41 bis zákona č. 354 z roku 1975. Ministr dospěl k názoru, že toto opatření je nutné z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti, a to vzhledem ke stále agresivnějším a bezcitným akcím mafie. Situace učinila nezbytným odříznout kontakty některých osob držených ve vazbě s jejich prostředím. Na stěžovatele bylo toto opatření uvaleno vzhledem k jeho osobnosti a nebezpečnosti, které podle ministra dovolovaly předpokládat, že si uchoval kontakty s kriminálním prostředím.

Toto nařízení, výjimka ze zákona o správě věznic, ukládalo mj. následující omezení: zákaz používat telefon; zákaz jakýchkoli rozhovorů nebo korespondence s dalšími zadržovanými; kontrolu veškeré odeslané i přijaté korespondence; zákaz setkání s třetími osobami; omezení setkání se členy rodiny (maximálně jednou za měsíc po dobu jedné hodiny). Platnost těchto opatření byla následně prodlužována každých šest měsíců až do 31. 1. 1995.

Počínaje 21. 4. 1992 korespondence stěžovatele podléhala cenzuře na základě rozhodnutí soudu v Trapani. K její kontrole nicméně nedocházelo, dokud se stěžovatel nacházel ve věznici Termini Imerese. Poté byla kontrola nařízena výše zmíněným nařízením ministra spravedlnosti. Na jeho základě byly mezi říjnem 1992 a květnem 1993 kontrolovány dopisy mezi stěžovatelem a jeho manželkou, rodinou a obhájcem. Nařízením z 15. 9. 1993, kterým byl aplikován nález Ústavního soudu z 28. 7. 1993, ministr spravedlnosti odvolal opatření ke kontrole korespondence stanovené jeho prováděcími dekrety k § 41 bis. Korespondence stěžovatele byla nicméně i nadále kontrolována na základě rozhodnutí soudu z Trapani z 21. 4. 1992. Dne 21. 2. 1994 soud v Trapani nařídil zastavení kontroly, ta však byla nadále prováděna. Dne 10. 6. 1994 byl stěžovatel převeden do normálního vazebního režimu, což automaticky znamenalo zrušení cenzury. Přinejmenším jeden dopis zaslaný stěžovatelem manželce, datovaný 28. 7. 1994, byl přesto podroben cenzuře. Dne 13. 8. 1994 na žádost ředitelství věznice na Pianose předseda trestního senátu soudu v Trapani znovu nařídil kontrolu stěžovatelovy korespondence: mezi srpnem a říjnem 1994 byla kontrolována stěžovatelova korespondence s jeho obhájcem, manželkou, rodinou, dětmi a vnučkou.

D. Preventivní opatření aplikovaná vůči stěžovateli

Na žádost státního zástupce při soudu v Trapani ze září 1992 tento soud rozhodnutím z května 1993 na stěžovatele uvalil preventivní opatření speciálního policejního dohledu, jakož i povinnost zdržovat se po dobu tří let v Alcamu. Podle tohoto rozhodnutí byla nebezpečnost dotyčného prokázána konkrétními indiciemi: byl totiž stíhán pro velmi závažný trestný čin a byl vzat do vazby; navíc měl spolu s dalšími domnělými mafiány spoluúčast v podniku spravujícím diskotéku, v níž se mafiáni setkávali. Stěžovatel byl především povinen: nevzdalovat se ze svého bydliště bez upozornění orgánu pověřeného jeho dohledem; žít čestně, nezavdávat příčiny k podezření; nestýkat se s osobami, které byly odsouzeny nebo se na ně vztahovala preventivní či bezpečnostní opatření; nevracet se domů po 20 hodině a nevycházet před 6 hodinou, kromě nezbytných a řádně doložených případů a ne bez včasného upozornění příslušných orgánů; stále u sebe nosit kartu uvádějící specifické povinnosti vyplývající z uvalených preventivních opatření, jakož i kopii rozhodnutí soudu; dostavit se každou neděli mezi 9 a 12 hodinou do příslušné policejní kanceláře.

Stěžovatel proti rozhodnutí podal odvolání, které však bylo v prosinci 1993 zamítnuto. Odvolací soud na prvním místě připomněl, že je předpokládána - ve smyslu zákona č. 575 z roku 1965 - nebezpečnost jednotlivce příslušejícího k mafii a že pro účely aplikace preventivních opatření může být tato příslušnost prokázána na základě indicií, přičemž skutečné důkazy jsou vyžadovány pouze pro odsouzení. V projednávaném případě podle odvolacího soudu existovaly proti stěžovateli indicie, jako rozhodnutí vzít ho do vazby a obžalovat ho. Navíc B. F. jasně uvedl, že stěžovatel patřil k organizaci mafiánského typu, jejímž byl pokladníkem. K tomu se pojily další údaje, jako obchodní zprávy mezi stěžovatelem a dalšími mafiány. Kontakty mezi stěžovatelem a mafií byly kromě toho potvrzeny okolností, že stěžovatel uznal za vhodné se oženit se sestrou mafiánského vůdce, a stát se členem takové rodiny, což ho nepochybně vystavovalo žádostem o spolupráci se zločineckou organizací.

Stěžovatel proti rozhodnutí podal kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem z 3. 10. 1994. Mezitím, v květnu 1993, prefekt v Trapani nařídil odebrat stěžovateli cestovní pas a jeho občanský průkaz označit nápisem "neplatný pro opuštění země". V červnu 1993 prefekt nařídil odebrat stěžovateli řidičský průkaz.

Účinnost preventivních opatření byla pozastavena až do skončení procesu. Aplikace začala 19. 11. 1994, kdy byl stěžovatel zproštěn viny rozsudkem soudu v Trapani. V únoru 1996 bylo stěžovateli odmítnuto povolení opustit Alcamo pro účely doprovodu manželky a jednoho ze synů do nemocnice v Palermu. Mezitím, v lednu 1996, stěžovatel požádal soud v Trapani, aby preventivní opatření odvolal, s poukazem na to, že byl s konečnou platností zproštěn viny, a stěžoval si na nemožnost znovu najít zaměstnání. Soud v Trapani v červnu 1996 žádost zamítl, přičemž připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž skutečnosti, prokázané v průběhu procesu, přestože jsou nedostatečné pro odsouzení, mohou eventuálně v kombinaci s dalšími údaji, představovat významné indicie způsobilé prokázat nebezpečnost osvobozeného. Podle soudu to byl právě případ stěžovatele, neboť z výpovědí B. F. vyplynulo, že stěžovatel byl spřízněn s mafiánským klanem v Alcamu, jak o tom svědčila skutečnost že jeho zesnulý švagr byl hlavním vůdcem klanu. V říjnu 1997 soud v Trapani zamítl podobnou žádost stěžovatele, přičemž poznamenal, že řízení o preventivních opatřeních je zcela odlišné od trestního řízení, takže zproštění viny nemá automatický důsledek pro již přijatá preventivní opatření. Stěžovatel podle soudu v každém případě neprokázal, že skutečně změnil způsob života, ani že se skutečně kál. Aplikace preventivních opatření vůči stěžovateli skončila 18. 11. 1997.

E. Vyškrtnutí z volebních seznamů

V důsledku aplikace opatření speciálního dohledu vůči stěžovateli rozhodla v lednu 1995 městská volební komise v Alcamu vyškrtnout dotyčného z volebních seznamů pro ztrátu občanských práv, a to na základě čl. 32 dekretu prezidenta republiky č. 223 z roku 1967. Stěžovatel podal proti rozhodnutí stížnost volební komisi příslušného obvodu s tím, že neobsahuje odůvodnění a že o aplikaci preventivních opatření vůči němu bylo rozhodnuto před tím, než byl zproštěn viny. Stížnost byla v únoru 1995 zamítnuta s odůvodněním, že jeho vyškrtnutí z volebních seznamů je automatickým důsledkem ztráty občanských práv vyplývající z aplikace speciálního dohledu, a nikoli rozhodnutím volební komise. V prosinci 1997, po skončení aplikace preventivních opatření, byl stěžovatel na svou žádost do volebních seznamů znovu zapsán.

F. Náhrada za "nespravedlivou" vazbu

V únoru 1997 stěžovatel podal odvolacímu soudu v Palermu s odkazem na § 314 a 315 trestního řádu žádost o náhradu za vazbu v období mezi 21. 4. 1992 a 12. 11. 1994, jejíž "nespravedlivý" charakter vyplýval ze zproštění viny rozsudkem z 14. 12. 1995. Odvolací soud žádosti vyhověl. Dotyčnému přiznal částku 64 000 000 italských lir s přihlédnutím k trvání vazby a obzvláště přísným podmínkám, stejně jako k osobní újmě a újmě utrpěné rodinou.

Pan Labita se 10. 4. 1994 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdil, že byly porušeny čl. 3, 5, 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě (Dodatkový protokol). Komise 20. 10. 1997 stížnost prohlásila za částečně přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Ve své zprávě z 29. 10. 1998 vyslovila názor, že byly porušeny čl. 3 Úmluvy (jednomyslně), čl. 5 odst. 3 Úmluvy (jednomyslně), čl. 5 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 Úmluvy, přičemž žádná odlišná otázka nevzniká z hlediska čl. 6 odst. 3 Úmluvy (jednomyslně), čl. 2 Protokolu č. 4 (dvacet jedna hlasů proti sedmi) a čl. 3 Protokolu č. 1 (dvacet tři hlasů proti pěti). Dne 8. 3. 1999 stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Stížnost 31. 3. 1999 předložila Soudu k projednání rovněž italská vláda.

Pětičlenné kolegium velkého senátu 31. 3. 1999 rozhodlo, že věc bude projednána velkým senátem (čl. 100 odst. 1 Jednacího řádu).

A. K tvrzení o špatném zacházení ve věznici na Pianose

Stěžovatel tvrdí, že byl během prvních měsíců vazby ve věznici na Pianose vystaven zacházení (viz část B. oddílu "Ke skutkovému stavu") neslučitelnému s čl. 3 Úmluvy , který zní:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Vláda uznává, že situace, která panovala ve věznici na Pianose během léta a podzimu 1992, byla velmi obtížná, především z důvodu extrémně napjaté atmosféry. Domnívá se však, že vzhledem k neexistenci přesvědčivých lékařských důkazů nelze říci, že práh závažnosti vyžadovaný pro aplikaci čl. 3 Úmluvy byl v projednávaném případě dosažen.

Jak Soud uvedl mnohokrát, čl. 3 Úmluvy zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností. I za nejtěžších okolností, jako je boj proti terorismu nebo organizovanému zločinu, Úmluva absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo tresty. Čl. 3 nepodléhá omezením, v čemž kontrastuje s většinou normativních ustanovení Úmluvy a jejich Protokolů č. 1 a 4, a podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy nepřipouští žádnou výjimku, a to ani v případě veřejného ohrožení státní existence [viz. Selmouni proti Francii, 1999, Assenov a další proti Bulharsku, 1998). Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení a trestů je absolutní, ať je jednání příslušné osoby jakékoli (viz Chahal proti Spojenému království, 1996). Povaha trestného činu, z něhož je stěžovatel obviněn, je tak pro posouzení z hlediska čl. 3 bez relevance.

Soud připomíná, že špatné zacházení musí dosáhnout jistého minima závažnosti, aby spadalo pod čl. 3. Posouzení tohoto minima je svou povahou relativní: závisí na všech okolnostech případu, zejména na trvání tohoto zacházení, jeho fyzických a mentálních účincích, a někdy také na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti. Vůči osobě zbavené svobody je použití fyzické síly, které není striktně nezbytné vzhledem k jejímu chování, zásahem do lidské důstojnosti a v zásadě představuje porušení práva zaručeného čl. 3 (viz Tekin proti Turecku, 1998, a výše cit. Assenov).

Soud v minulosti označil některá zacházení zároveň za "nelidská", zejména protože byla prováděna úmyslně po dobu mnoha hodin a způsobila, ne-li skutečná poškození zdraví, pak alespoň fyzické a morální utrpení, a za "ponižující", protože svou povahou mohla vyvolat u obětí pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, způsobilé je ponížit a potupit. Aby nějaký trest nebo zacházení s ním spojené byly "nelidské" nebo "ponižující", utrpení nebo ponížení musejí v každém případě přesáhnout ta, která s sebou nevyhnutelně nese daná forma legitimního zacházení nebo trestu. Otázka, zda cílem zacházení bylo ponížit nebo potupit oběť je dalším prvkem, který je nutno vzít v úvahu (viz např. V. proti Spojenému království, 1999, Raninen proti Finsku, 1997). Absence takového cíle nicméně nemůže s konečnou platností vyloučit konstatování porušení čl. 3.

Tvrzení o špatném zacházení musejí být před Soudem podepřena přiměřenými důkazy (viz také Klaas proti Německu, 1993). Pro účely prokázání skutečností Soud používá kritérium důkazu "nade všechnu rozumnou pochybnost (au-dela de tout doute raisonnable/beyond any reasonable doubt)". Takový důkaz nicméně může vyplývat ze souboru indicií nebo nevyvrácených, dostatečně závažných, přesných a stejným směrem ukazujících domněnek (viz Irsko proti Spojenému království, 1978).

V projednávaném případě byly špatným zacházením, uváděným stěžovatelem, facky, údery, mačkání varlat, rány obuškem, urážky, zbytečné tělesné prohlídky, ponižování, zastrašování a vyhrožování.

Soud konstatuje, že - jak zdůrazňuje vláda - stěžovatel na podporu svých tvrzení nepředložil přesvědčivé důkazy, ani neposkytl podrobná vysvětlení k týrání, jakému ho podle jeho slov příslušníci vězeňské stráže vystavovali. Omezil se na popis údajně zevšeobecnělé situace na Pianose v daném období a odkázal na nótu předsedy soudu pro dohled nad výkonem trestů z prosince 1996. Jediné materiální důkazy, které v této souvislosti předkládá - obsah lékařského rejstříku věznice, lékařská zpráva z března 1995, výsledek vyšetření kolen z dubna 1996 a potvrzení a vyšetření psychického stavu z března 1996 - nepostačují k vyplnění této mezery. Z lékařského rejstříku vůbec nevyplývá, že problémy se zubní protézou byly důsledkem úderů. Pokud jde o problémy s kolenem, ani zde neexistuje důkaz, že souvisely se špatným zacházením, a to tím spíše, že první žádost o lékařské vyšetření v tomto směru stěžovatel podal v srpnu 1993, zatímco tvrdí, že špatné zacházení se značně zmírnilo, ba dokonce přestalo, po měsíci září 1992. Potvrzení zmiňující psychologické poruchy pochází z doby, kdy od inkriminovaných událostí uplynulo více než tři a půl roku a neprokazuje žádnou příčinnou souvislost.

Soud samozřejmě uznává, že pro jednotlivce drženého ve vazbě může být obtížné získat důkazy o špatném zacházení; v tomto ohledu bere na vědomí, že podle stěžovatele stráže vyvíjely na zadržované osoby nátlak, aby je neoznámily, a to pod trestem odvetných opatření. Soud však také poznamenává, že stěžovatel netvrdí, že by mu někdy bylo odmítnuto povolení navštívit lékaře. Navíc se několikrát obrátil prostřednictvím svých obhájců na soudní orgány, aby žádal o propuštění na svobodu, a to nedlouho po měsíci září 1992, tedy nedlouho poté, co se špatné zacházení zmírnilo či ustalo; na toto zacházení však upozornil až při předběžném líčení v říjnu 1993. Pro toto značné zpoždění neposkytl žádné vysvětlení.

Soud prostudoval nótu předsedy soudu pro dohled nad výkonem trestů z prosince 1996. Aniž by podceňoval závažnost zde obsažené kritiky, nemůže nevzít v úvahu, že se jedná o celkové hodnocení, které se neopírá o konkrétní a ověřitelná fakta: nemůže mu tudíž připsat povahu rozhodujícího důkazu.

Za těchto okolností se Soud domnívá, že údaje, které má k dispozici, pokud jde o tvrzení stěžovatele, že byl na Pianose vystaven špatnému fyzickému a psychickému zacházení, neposkytují takové indicie, které by tento závěr podpořily. Toto konstatování není zpochybněno ani všeobecnými podmínkami života ve věznici na Pianose, tak jak byly vylíčeny soudcem pro dohled nad výkonem trestů ve zprávě ze září 1992, jelikož ta neobsahuje žádný údaj, týkající se konkrétní situace stěžovatele, a jelikož závažnost a rozsah zde popsaného zneužívání pravomoci byly redukovány do méně alarmujících proporcí po vyšetřováních vedených příslušnými vězeňskými orgány.

Závěrem: jelikož údaje, které má Soud k dispozici, nedovolují prokázat nade všechnu rozumnou pochybnost, že stěžovatel byl vystaven natolik špatnému zacházení, aby spadalo do sféry působnosti čl. 3 Úmluvy, nemůže Soud konstatovat porušení tohoto ustanovení.

B. K povaze vedených vyšetřování

Soud poznamenává, že prohlášení učiněná stěžovatelem v říjnu 1993 před soudcem pro předběžná vyšetřování v Trapani a jeho výpověď před karabiniéry z ledna 1994 ve svém celku zavdávaly důvodné podezření, že stěžovatel byl ve vazbě vystaven špatnému zacházení, Nelze také zapomínat, že vazební podmínky na Pianose byly v příslušné době v centru zájmu médií a že i jiné zadržované osoby si stěžovaly na podobná zacházení, o nichž mluvil stěžovatel, což posilovalo důvěryhodnost jeho tvrzení.

Soud má za to, že jestliže nějaká osoba hájitelným způsobem tvrdí, že byla ze strany policie nebo jiných srovnatelných státních orgánů vystavena zacházení, které je v rozporu s čl. 3 Úmluvy, pak toto ustanovení ve spojení s všeobecnou povinností, již smluvním státům ukládá čl. 1 Úmluvy - "přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v (...) Úmluv[ě]" - implikuje požadavek vést účinné oficiální vyšetřování. Toto vyšetřování, stejně jako to, jež vyplývá z čl. 2 Úmluvy, musí být způsobilé vést k identifikaci a potrestání zodpovědných osob (v souvislosti s čl. 2 viz McCann a další proti Spojenému království, 1995, Kaya proti Turecku, 1998, Yasa proti Turecku, 1998. Kdyby tomu tak nebylo, zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu by byl, nehledě na svůj zásadní význam, v praxi neúčinný a v některých případech by bylo možné, aby příslušníci státních orgánů téměř beztrestně pošlapávali práva těch, kteří podléhají jejich kontrole (viz výše cit. Assenov).

Soud poznamenává, že poté, co soudce pro předběžné vyšetřování informoval státní zastupitelství o tvrzeních pana Labity, státní orgány vedly v této věci jistá vyšetřování. Není však přesvědčen, že byla dostatečně důkladná a účinná na to, aby vyhověla výše zmíněným požadavkům čl. 3.

Soud poznamenává, že vyšetřování vedené státním zastupitelstvím v Livornu bylo velmi dlouhé: poté, co byl stěžovatel v lednu 1994 vyslechnut karabiniéry, uplynulo čtrnáct měsíců, než byl znovu předvolán k identifikaci zodpovědných osob, přičemž jediná činnost, která byla v tomto intervalu provedena, bylo získání ne fotografií, ale fotokopií fotografií příslušníků vězeňské stráže. Soud zdůrazňuje, že během tohoto období se stěžovatel stále nacházel na Pianose ve vazbě.

Soud považuje za konsternující, že i když stěžovatel ve výpovědi z března 1995 prohlásil, že by byl schopen poznat zodpovědné osoby, kdyby je osobně viděl, nebylo v tomto směru provedeno žádné opatření a jen o devět dnů později státní zastupitelství požádalo o zastavení vyšetřování z důvodu neúspěšné identifikace viníků, a nikoli pro neopodstatněnost.

Nečinnost italských státních orgánů je o to politováníhodnější, vezme-li se v úvahu, že stížnost pana Labity nebyla jedinou: na existenci diskutabilních způsobů jednání příslušníků vězeňské stráže na Pianose bylo veřejně a energicky upozorněno samotnými státními orgány.

Za těchto okolností, vzhledem k neexistenci důkladného a účinného vyšetřování ve věci hájitelného tvrzení stěžovatele, podle nějž s ním příslušníci stráže ve vazbě špatně zacházeli, se Soud domnívá, že byl porušen čl. 3 Úmluvy.

C. K údajně nelidskému a ponižujícímu zacházení při převozech z Pianosy

Soud poznamenává, že stěžovatel neposkytl podrobné údaje k počtu, datům a přesným podmínkám převozů z Pianosy. Také tyto podmínky nenapadl před příslušnými vnitrostátními orgány. Soud se proto domnívá, že tyto skutečnosti nejsou natolik prokázány, aby v tomto ohledu mohl konstatovat porušení čl. 3 Úmluvy.

Stěžovatel poukazuje na dlouhé trvání vazby a tvrdí, že byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy , který zní:

"Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno záminkou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."

A. Ke ztrátě postavení poškozeného

Podle vlády tím, že odvolací soud v Palermu přiznal stěžovateli finanční odškodnění jako náhradu za držení ve vazbě, žalovaný stát uznal, přinejmenším pokud jde o podstatu, a napravil případné porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Stěžovatel se tak podle vlády nemůže nadále považovat za poškozeného tímto porušením.

Soud ve svých rozsudcích Amur proti Francii (1996) a Dalban proti Rumunsku (1999) znovu potvrdil, že "rozhodnutí nebo opatření příznivé stěžovateli v zásadě stačí na to, aby stěžovatel ztratil postavení poškozeného, pouze tehdy, jestliže vnitrostátní orgány uznaly - explicitně nebo pokud jde o podstatu - a pak napravily porušení Úmluvy."

Ačkoli odvolací soud v Palermu rozhodnutím z 20. 1. 1998 vyhověl žádosti stěžovatele o odškodnění za nespravedlivou vazbu, opíral se o § 314 odst. 1 trestního řádu, který přiznává právo na odškodnění "každému, kdo byl zproštěn viny neodvolatelným rozsudkem". Avšak "nespravedlivý" ráz vazby je důsledkem zproštění viny a není rovnocenný konstatování, že vazba nebyla v souladu s požadavky čl. 5 Úmluvy. I když je pravda, že délka trvání stěžovatelovy vazby byla vzata v úvahu pro výpočet odškodnění, není ve zmíněném rozhodnutí obsaženo žádné uznání, ať implicitní nebo explicitní, její přemrštěnosti.

Závěrem: Soud se domnívá, že navzdory vyplacení odškodnění se stěžovatel stále může pokládat za "poškozeného" - ve smyslu čl. 34 Úmluvy - porušením čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

B. K meritu stížnosti

1. Období, které musí být posouzeno

Účastníci řízení se shodují v tom, že období, které musí být posouzeno, začalo 21. 4. 1992, kdy byl pan Labita vzat do vazby. Pokud jde o konec tohoto období, stěžovatel a Komise za něj považují datum, kdy byl dotyčný propuštěn na svobodu, tedy 13. 11. 1994; vláda se naproti tomu domnívá, že toto období skončilo 12. 11. 1994, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu první instance.

Soud připomíná, že konečným okamžikem období, jehož se týká čl. 5 odst. 3, je "den, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti obžaloby, i když je to jen v první instanci" (viz Wemhoff proti Německu, 1968). Vazba pana Labity ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy tak skončila 12. 11. 1994. Období, které musí být posouzeno, tedy trvalo zhruba dva roky a sedm měsíců.

2. Přiměřenost trvání vazby

Vláda připouští, že délka vazby byla dlouhá, namítá však, že byla odůvodněna zejména závažným podezřením. Poukazuje obzvláště na to, že když se jedná, tak jako v projednávaném případě, o trestné činy související s mafií, příslušné státní orgány nevyhnutelně musejí vést nesnadná a důkladná vyšetřování v rámci "maxi-procesu", který s sebou nevyhnutelně nese zvlášť dlouhá a komplexní šetření a jednání.

i. Zásady vyplývající z judikatury Soudu

Podle judikatury Soudu nelze přiměřenost lhůty držení obviněného ve vazbě posuzovat abstraktně, nýbrž podle zvláštností každého případu. Pokračování věznění je ospravedlněno pouze tehdy, jestliže konkrétní indicie ukazují na skutečný požadavek veřejného zájmu převažujícího, nehledě na presumpci neviny, nad pravidlem respektování osobní svobody (viz mj. W. proti Švýcarsku, 1993). Na prvním místě přísluší vnitrostátním soudním orgánům, aby bděly nad tím, že trvání vazby obviněného nepřesáhne mez přiměřeného. Pro tento účel musejí přezkoumat všechny okolnosti, které svou povahou mohou potvrdit nebo vyvrátit existenci skutečného požadavku veřejného zájmu ospravedlňujícího, s přihlédnutím k presumpci neviny, výjimku z pravidla respektování osobní svobody, a uvést je v rozhodnutích zamítajících žádosti o propuštění na svobodu. Především na základě odůvodnění těchto rozhodnutí, a rovněž na základě nesporných skutečností uvedených stěžovatelem v jeho opravných prostředcích, musí Soud rozhodnout, zda byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

Trvání důvodného podezření, že zatčená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non regulérnosti držení ve vazbě. Avšak ta po určité době nepostačuje. Soud pak musí zjistit, zda ostatní důvody, na něž se vnitrostátní orgány odvolaly, i nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud se ukáží "relevantními" a "dostatečnými", zabývá se dále tím, zda příslušné vnitrostátní orgány postupovaly v řízení se "zvláštní naléhavostí" (viz Contrada proti Itálii, 1998, I. A. proti Francii, 1998.

ii. Aplikace na projednávaný případ

Soud konstatuje, že příslušné státní orgány přezkoumaly otázku držení stěžovatele ve vazbě třikrát, v květnu a prosinci 1992 a v únoru 1993. Navíc v červnu 1993 posoudily otázku prodloužení maximální vazební lhůty. Odmítnutí propustit pana Labitu na svobodu se opírala souběžně o existenci vážného podezření, že je stěžovatel vinen, a o nebezpečí působení na svědky a zahlazení důkazů; rovněž se opírala o domněnku zakotvenou v § 275 odst. 3 trestního řádu. Rozhodnutí o prodloužení vazby odkazovalo na nebezpečí zahlazení důkazů a nebezpečnost obviněných a dále na složitost případu a nezbytné úkony vyšetřování, zejména nutnost provést komplexní bankovní šetření.

a) Trvání důvodného podezření vůči stěžovateli

Pokud jde o "důvodné podezření (raisons plausibles de soupconner/reasonable suspicion)", o němž se mluví v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, Soud připomíná, že absence obvinění a obžaloby nutně neimplikuje, že zbavení svobody nesleduje cíl slučitelný s čl. 5 odst. 1 písm. c). Na existenci takového cíle musí být pohlíženo nezávisle na jeho uskutečnění a ustanovení písm. c) odst. 1 čl. 5 nepředpokládá, že policie shromáždila dostatečné důkazy pro vznesení obvinění buď v okamžiku zatčení nebo během zadržení (viz Erdagöz proti Turecku, 1997, Brogan a další proti Spojenému království, 1988). K tomu, aby podezření bylo důvodné, musí existovat skutečnosti nebo informace způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, že daná osoba mohla spáchat trestný čin (viz Erdagöz a dále Fox, Campbell a Hartley proti Spojenému království, 1990).

V projednávaném případě tvrzení proti stěžovateli pocházela od jediného zdroje, "kajícníka", který v roce 1992 uvedl, že se dozvěděl z nepřímého zdroje, že stěžovatel je pokladníkem mafiánské organizace. Podle příslušných státních orgánu tyto výpovědi představovaly v květnu 1992 dostatečné důkazy pro odůvodnění pokračování stěžovatelovy vazby, a to vzhledem ke všeobecné důvěryhodnosti a spolehlivosti zmíněného "kajícníka".

Soud si je vědom toho, že spolupráce "kajícníků" představuje velmi důležitý nástroj v boji, který italské státní orgány vedou proti mafii. Používání jejich výpovědí však přináší určitý počet delikátních problému, neboť takové výpovědi mohou být vzhledem ke své povaze výsledkem manipulací, sledovat výlučně cíl získat výhody, jaké italské právo "kajícníkům" přiznává, nebo také souviset s osobní mstou. Někdy dvojznačná povaha těchto výpovědí a riziko, že by nějaká osoba mohla být obviněna a zatčena na základě nekontrolovaných a ne nutně nezištných tvrzení, tak nesmějí být podceňovány (viz zpráva Komise k výše cit. rozsudku Contrada).

Z těchto důvodů, jak přiznávají i vnitrostátní soudní orgány, musejí být výpovědi "kajícníků podepřeny jinými údaji; kromě toho nepřímá svědectví musejí být potvrzena objektivními údaji. To je podle názoru Soudu pravda tím spíše, když se jedná o prodloužení vazby: i když výpovědi "kajícníků" mohou na počátku přijatelně odůvodnit vazbu dotyčného, v průběhu času nevyhnutelně ztrácejí na relevanci, obzvláště pokud postup ve vyšetřování nedovoluje odhalit žádný další důkaz.

V projednávaném případě, jak ve svých rozhodnutích o zproštění viny potvrdily i soud v Trapani a odvolací soud v Palermu, Soud konstatuje, že žádný údaj nepodporuje nepřímé výpovědi B. F.; naopak, osoba, která byla hlavním, i když nepřímým zdrojem B. F., zemřela v roce 1989 a osoba, která byla zdrojem informací předchozí osoby, též nepřímým, byla také zavražděna dříve, než mohla být vyslechnuta; navíc výpovědi B. F. již v průběhu vyšetřování vyvraceli jiní "kajícníci", kteří uvedli, že stěžovatele neznají.

Za těchto okolností by dlouhá vazba stěžovatele k tomu, aby byla ospravedlněna z hlediska čl. 5 odst. 3 Úmluvy, musela spočívat na přesvědčivějších odůvodněních.

b) Ostatní důvody pokračování vazby

Vnitrostátní soudy poukázaly na nebezpečí působení na svědky a zahlazení důkazů, nebezpečnost obviněných, složitost případu a nezbytné úkony vyšetřování. Opíraly se přitom o domněnku zakotvenou v § 275 odst. 3 trestního řádu.

Soud poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí byla přinejmenším zpočátku přijatelná, ale též zcela obecná; odkazovala globálně na všechny zadržované a omezovala se na abstraktní zmínění povahy příslušného trestného činu. Nebyl v nich uveden žádný důvod způsobilý podložit existenci zmíněných rizik ve vztahu ke stěžovateli, který nikdy předtím nebyl trestně stíhán a nyní byl obviněn z méně závažné role v rámci mafiánského spolčení (státní zástupce pro něj požadoval tříletý trest). Rozhodnutí nebrala v úvahu, že obvinění proti stěžovateli spočívala na údajích, jejichž síla v průběhu času slábla. Soud se proto domnívá, že důvody uvedené v inkriminovaných rozhodnutích nebyly dostatečné na to, aby ospravedlnily držení stěžovatele ve vazbě po dobu dvou let a sedmi měsíců. Vazba proto porušila čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;

b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;

d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný soudní orgán;

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání."

Pan Labita tvrdí, že byl nezákonně zadržován po dobu dvanácti hodin následujících po jeho zproštění viny. Uvádí, že měl být propuštěn okamžitě; kontrola případných jiných důvodů vazby podle něj mohla být provedena před jednáním soudu, protože zproštění viny se dalo předvídat. Další administrativní formality mohly být provedeny až po jeho propuštění.

Vláda poznamenává, že i když je po vyhlášení zproštění viny zadržovaná osoba považována za "svobodnou", její propuštění vyžaduje určité administrativní formality, zejména ověření eventuálních dalších důvodů vazby. Jelikož toto ověření provádí na příkaz státního zastupitelství vězeňský personál, je nutné před propuštěním na svobodu zadržovaného přivést zpět do věznice. Pana Labitu bylo nutné přivést z Trapani, kde se odehrával proces, do Termini Imerese, které je vzdáleno asi 120 km. Pokud jde o zpoždění způsobené nepřítomností zaměstnance vězeňského rejstříku, ministr spravedlnosti ve své nótě adresované Komisi uznal, že bylo neodůvodněné.

Soud připomíná, že seznam výjimek z práva na svobodu, obsažený v čl. 5 odst. 1 Úmluvy, má vyčerpávající charakter, a že pouze úzká interpretace je slučitelná s cílem tohoto ustanovení: zajistit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven svobody (viz zejména Giulia Manzoni proti Itálii, 1997, Quinn proti Francii, 1995).

I když je pravda, že vazba odůvodněná ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) končí "dnem, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti obžaloby" (viz výše: K čl. 5 odst. 3 , oddíl B.1), a že tak zadržování osoby poté, co byla zproštěna viny, již nemůže být pokryto tímto ustanovením, Soud přijímá, že "určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu je často nevyhnutelná, třebaže musí být zkrácena na minimum" (viz Giulia Manzoni).

Soud však konstatuje, že v projednávaném případě byla prodleva v propuštění stěžovatele pouze částečně vyvolána nezbytností provést administrativní formality. Zadržování stěžovatele mezi 0 h 25 a ránem 13. 11. 1994 totiž bylo způsobeno nepřítomností zaměstnance vězeňského rejstříku. Až po jeho návratu bylo možno ověřit, zda stěžovatel nemá být ponechán ve vazbě z jiných důvodů, a začít s dalšími administrativními formalitami.

Za těchto okolností zadržování pana Labity po jeho návratu do věznice v Termini Imerese nepředstavovalo začátek výkonu příkazu k propuštění na svobodu, a nevztahovalo se tak na něj ani písm. c) odst. 1 čl. 5 Úmluvy ani žádné jiné z jeho písmen. Čl. 5 odst. 1 byl tudíž porušen.

Pan Labita si stěžuje na kontrolu své korespondence s rodinou a obhájcem, prováděnou vězeňskými orgány.

Čl. 8 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na respektování své korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Komise jednomyslně vyjádřila názor, že čl. 8 byl porušen s tím, že zasahování do práva stěžovatele na respektování korespondence nebylo "v souladu se zákonem", jelikož aplikovatelná legislativa, tj. § 18 zákona č. 354 z roku 1975, který neupravuje ani dobu trvání opatření kontroly korespondence osob ve vazbě ani důvody, které ho mohou ospravedlnit, neuvádí dostatečně jasně rozsah a podmínky výkonu posuzovací pravomoci příslušných orgánů. Komise se přitom opírala o rozsudky Soudu ve věcech Calogero Diana proti Itálii (1996) a Domenichini proti Itálii (1996). Vláda rozhodnutí Komise nezpochybňuje.

Soud je toho názoru, že "státní orgán zasahoval" do výkonu práva na respektování korespondence zaručeného odst. 1 čl. 8. Takové zasahování je zneuznáním tohoto ustanovení s výjimkou případů, kdy je "v souladu se zákonem", sleduje jeden nebo více cílů legitimních z hlediska odst. 2 čl. 8 a navíc je "nezbytné v demokratické společnosti" k jejich dosažení [Silver a další proti Spojenému království, 1983, Campbell proti Spojenému království, 1992, Petra proti Rumunsku, 1998, a výše cit. rozsudky Calogero Diana a Domenichini].

V obdobích od 21. 4. do 20. 7. 1992, od 15. 9. 1993 do 21. 2. 1994 a od 13. 8. do 13. 11. 1994 se kontrola stěžovatelovy korespondence, nařízená rozhodnutími soudu v Trapani, opírala o § 18 zákona č. 354 z roku 1975. Soud nicméně nevidí žádný důvod nesdílet názor Komise: i když tato kontrola měla podklad ve zmíněném ustanovení, nebyla v souladu s čl. 8 Úmluvy.

V období od 20. 7. 1992 do 15. 9. 1993 se kontrola opírala o nařízení ministra spravedlnosti, přijatého na základě § 41 bis zákona č. 354 z roku 1975. Soud konstatuje, že italský Ústavní soud s odkazem na čl. 15 Ústavy rozhodl, že ministr spravedlnosti nemá pravomoc přijímat opatření, týkající se korespondence osob držených ve vazbě, a překročil tak své pravomoci. Kontrola stěžovatelovy korespondence v tomto období tedy nebyla v souladu s vnitrostátním právem, a nebyla tak "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

V období od 21. 2. do 10. 6. 1994 neměla kontrola stěžovatelovy korespondence žádný zákonný podklad.

Závěrem: kontrola stěžovatelovy korespondence v žádném období nebyla "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 Úmluvy, který tak byl porušen. Vzhledem k tomuto závěru Soud nepokládá za nutné ověřovat respektování dalších požadavků odst. 2 čl. 8.

Stěžovatel se domnívá, že jeho umístění pod speciální policejní dohled navzdory tomu, že byl zproštěn viny, porušilo čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě, podle nějž:

"1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.

2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi i svou vlastní.

3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti."

Vláda zdůrazňuje význam trestní prevence ve vztahu k osobám podezřelým z příslušnosti k mafii. Dále uvádí, že okolnost, že stěžovatel byl zproštěn viny, nezpochybňuje legitimnost aplikovaných preventivních opatření. Podle italského právního řádu se totiž trestní sankce a preventivní opatření podstatně liší: první je reakcí na čin, který porušil zákon a měl následky; druhé je prostředkem k zabránění tomu, aby se takový čin stal. I když byl stěžovatel zproštěn viny (vláda v tomto ohledu zdůrazňuje, že formulace "pro nedostatek důkazů" (fr.: "au bénéfice du doute", tj. "vzhledem k pochybnostem"), existovaly závažné indicie ukazující na jeho vinu, které odůvodnily podání obžaloby a které v průběhu procesu nebyly vyvráceny.

Soud konstatuje, že stěžovatel byl po dobu tří let (od 19. 11. 1994 do 18. 11. 1997) podroben závažným omezením svobody pohybu, která nepochybně představovala zasahování do jeho práv zaručených čl. 2 Protokolu č. 4 (viz Guzzardi proti Itálii, 1980, Raimondo proti Itálii, 1994). Tato opatření byla založena na zákonech č. 1423/56, 575/65, 327/88 a 55/90, a tudíž je "stanovil zákon" ve smyslu odst. 3 čl. 2 Protokolu č. 4. Evidentně sledovala legitimní cíle, "udržení veřejného pořádku" a "předcházení zločinnosti". Zbývá tedy posoudit, zda byla pro dosažení těchto legitimních cílů "nezbytná v demokratické společnosti".

Soud v tomto ohledu pokládá za legitimní, že preventivní opatření, a zejména speciální dohled, jsou vůči jednotlivcům podezřelým z příslušnosti k mafii aplikována i před jejich odsouzením, neboť jejich cílem je zabránit spáchání trestných činů. Dále, eventuální zproštění viny tato opatření nutně nezbavuje všech důvodů existence: konkrétní údaje shromážděné během procesu totiž mohou, i když jsou nedostatečné pro odsouzení, odůvodnit rozumné obavy, že by dotyčná osoba v budoucnosti mohla páchat trestnou činnost.

Avšak v projednávaném případě bylo o speciálním dohledu rozhodnuto v květnu 1993, kdy skutečně existovaly indicie o příslušnosti stěžovatele k mafii, zatímco provádění dohledu začalo až 19. 11. 1994, tj. poté, co soud v Trapani obžalovaného zprostil viny.

Soud přezkoumal důvody uvedené příslušnými soudními orgány pro odmítnutí toto opatření odvolat, totiž okolnost, že podle B. F. byl stěžovatel spřízněn s mafiánským klanem v Alcamu, jak měla prokazovat skutečnost, že jeho zemřelý švagr byl hlavním šéfem klanu (rozhodnutí soudu v Trapani z června 1996), a že "stěžovatel neprokázal, že by skutečně změnil způsob života ani že se skutečně kál" (rozhodnutí soudu v Trapani z října 1997). Avšak Soud nemůže pochopit, jak pouhá skutečnost, že manželka stěžovatele byla sestrou mafiánského vůdce, který mezitím zemřel, mohla ospravedlnit tak přísná opatření vůči stěžovateli při absenci jakýchkoli konkrétních údajů svědčících o skutečném riziku, že bude páchat trestnou činnost. Pokud jde o změnu způsobu života a pokání, Soud nemůže přehlédnout, že stěžovatel, který nikdy nebyl trestně stíhán, byl zproštěn obžaloby z příslušnosti k mafii s odůvodněním, že žádný konkrétní údaj naznačující tuto příslušnost nebyl v průběhu předběžného vyšetřování a procesu prokázán.

Soud, aniž by podceňoval hrozbu představovanou mafií, dospěl k závěru, že omezení svobody pohybu pana Labity nemohou být považována za "nezbytná v demokratické společnosti". Čl. 2 Protokolu č. 4 byl tedy porušen.

Stěžovatel se domnívá, že jeho vyškrtnutí z volebních seznamů navzdory tomu, že byl zproštěn viny, porušilo čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zní:

"Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru."

Vláda tvrdí, že účelem tohoto opatření je zabránit mafii, aby vykonávala svůj vliv na zastupitelské sbory; s ohledem na reálné nebezpečí, že osoby podezřelé z příslušnosti k mafii budou vykonávat své volební právo ve prospěch jiných příslušníků mafie, nebylo dočasné vyškrtnutí pana Labity z volebních seznamů vůbec nepřiměřené.

Soud připomíná, že čl. 3 Protokolu č. 1, který ukládá povinnost konat "svobodné" volby "v rozumných intervalech", "s tajným hlasováním" a "za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu", implikuje subjektivní práva volit a být volen. Ačkoli jsou tato práva významná, nejsou přesto absolutní. Protože je čl. 3 přiznává, aniž by vyslovoval jejich přesné znění a ještě méně je definoval, existuje prostor pro "implicitní omezení" (viz Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, 1987). Smluvní státy ve svých právních řádech doplňují práva volit a být volen podmínkami, jimž čl. 3 v zásadě neklade překážky. Mají v této oblasti široký prostor k posouzení, Soudu ovšem přísluší v poslední instanci rozhodnout o dodržování požadavků Protokolu č. 1; Soud se musí ujistit, že tyto podmínky neomezují příslušná práva v takové míře, aby byla zasažena v samotné podstatě a zbavena účinnosti, že sledují legitimní cíl a že použité prostředky nejsou nepřiměřené [viz Gitonas a další proti Řecku, 1997, Matthews proti Spojenému království, 1999.

Pokud jde o projednávaný případ, Soud konstatuje, že vyškrtnutí z volebních seznamů pro ztrátu občanských práv je automatickým důsledkem aplikace speciálního policejního dohledu, tedy důsledkem buď "společensky nebezpečného" charakteru jednotlivce nebo, jako v případě stěžovatele, "podezření z příslušnosti k mafii".

Soud nemůže pochybovat o tom, že dočasné pozastavení hlasovacího práva osoby, u níž existují indicie příslušnosti k mafii, sleduje legitimní cíl. Poznamenává však, že v projednávaném případě opatření speciálního policejního dohledu, ačkoli o něm bylo rozhodnuto v průběhu procesu, bylo aplikováno až po jeho skončení, kdy byl stěžovatel zproštěn viny "pro nespáchání činů"; Soud nemůže sdílet názor vlády, podle nějž závažné indicie o vině stěžovatele nebyly v průběhu procesu vyvráceny: toto tvrzení je totiž zcela v protikladu ke znění rozsudků soudu v Trapani a odvolacího soudu v Palermu. V okamžiku vyškrtnutí z volebních seznamů neexistoval žádný konkrétní údaj dovolující "podezírat" stěžovatele z příslušnosti k mafii. Za těchto okolností Soud nemůže inkriminované opatření pokládat za přiměřené. Čl. 3 Protokolu č. 1 byl porušen.

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 miliard italských lir (ITL) za tělesnou a duševní újmu a 1 miliardy ITL za materiální újmu utrpěnou z důvodu zabavení některých nemovitostí, přerušení činnosti jeho diskotéky po dobu procesu a obstavení jeho podílu v jednom podniku. Dále požádal o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy.

Pokud jde o zabavení majetku a obstavení podílu v podniku, Soud poznamenává, že neexistuje příčinná souvislost mezi požadovanými částkami a konstatovanými porušeními Úmluvy a Protokolů. Rovněž musí vzít v úvahu, že stěžovatel již od vnitrostátních soudů obdržel náhradu za veškerou újmu způsobenou vazbou. Soud se nicméně domnívá, že vzhledem k závažnosti a počtu konstatovaných porušení musí být panu Labitovi přiznáno odškodnění za morální újmu. Rozhodujíc spravedlivě, jak požaduje čl. 41 Úmluvy, Soud přiznává částku 75 000 000 ITL. Pokud jde o náklady řízení, Soud s ohledem na to, že pan Labita, který obdržel právní pomoc před Komisí, neuvádí žádnou částku a nepředložil žádné vyúčtování nákladů, považuje za přiměřené mu přiznat pouze 6 000 000 ITL za výlohy spojené s jeho účastí při jednání Soudu.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. devíti hlasy proti osmi, že čl. 3 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o tvrzení stěžovatele o špatném zacházení ve věznici na Pianose;

2. jednomyslně, že čl. 3 Úmluvy byl porušen z důvodu neexistence účinného vyšetřování ve věci těchto tvrzení;

3. jednomyslně, že čl. 3 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o podmínky převozů z věznice na Pianose;

4. jednomyslně, že stěžovatel se může pokládat za "poškozeného" ve smyslu čl. 34 Úmluvy, pokud jde o trvání vazby;

5. jednomyslně, že čl. 5 odst. 3 Úmluvy byl porušen, pokud jde o trvání vazby;

6. jednomyslně, že čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen, pokud jde o zadržování od 0 h 25 dne 13. 11. 1994;

7. jednomyslně, že čl. 8 Úmluvy byl porušen, pokud jde o kontrolu korespondence;

8. jednomyslně, že není nutné se zabývat otázkou kontroly korespondence stěžovatele s obhájci z hlediska čl. 6 odst. 3 Úmluvy;

9. jednomyslně, že čl. 2 Protokolu č. 4 byl porušen, pokud jde o uvalení preventivních opatření;

10. jednomyslně, že čl. 3 Protokolu č. 1 byl porušen, pokud jde o vyškrtnutí z volebních seznamů;

11. jednomyslně, že žalovaný stát musí stěžovateli do tří měsíců vyplatit 75 000 000 ITL za morální újmu a 6 000 000 ITL za výlohy na účast při jednání Soudu; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 2,5 % p. a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

12. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Pastora Ridrueja, Bonella, Makarczyka, Tulkensové, Strážnické, Butkevyče, Casadevalla a Zupančiče.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.