Amann proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 27798/95

Datum: 16. 2. 2000

Stěžovatelem je švýcarský státní příslušník, pan H. Amann, podnikatel. Na počátku 80. let do Švýcarska dovážel depilační přístroje a uveřejňoval na ně reklamy v časopisech. V říjnu 1981 mu zatelefonovala jedna žena ze sovětské ambasády v Bernu, aby si objednala depilační přístroj "Perma Tweez". Telefonický hovor byl zachycen státním zastupitelstvím Švýcarské konfederace (Bundesanwaltschaft), které požádalo zpravodajskou službu policie curyšského kantonu o provedení šetření, jehož předmětem byl stěžovatel a jím distribuované zboží. Zpráva vypracovaná curyšskou policií v prosinci 1981 uváděla, že stěžovatel, zapsaný v obchodním rejstříku od roku 1973, obchodoval s aerosoly; upřesňovala, že Perma Tweez je depilační přístroj na baterie; ke zprávě byl jako příloha připojen prospekt k tomuto přístroji.

Dne 24. 12. 1981 státní zastupitelství na základě údajů curyšské policie vypracovalo pro svůj registr určený k zajištění ochrany státu záznam o stěžovateli. V roce 1990 se o existenci registru dozvěděla veřejnost a mnoho osob, mezi nimi i stěžovatel, požádalo o nahlédnutí do záznamů o nich vedených. Následně byly vyhlášeny zákony související s přístupem k dokumentům Konfederace a zacházením s nimi.

V září 1990 zvláštní referent pro dokumenty Konfederace vypracované pro zajištění ochrany státu (dále "zvláštní referent") stěžovateli na jeho žádost předal fotokopii jeho záznamu. Záznam, který měl číslo (1153:0) 614 a v němž byla začerněna dvě místa, obsahoval následující informace:

"od zpravodajské služby v Curychu: A. identifikován jako kontakt ruské ambasády podle --- A. provozuje různé obchody se společností Air-spray-Systém. Přílohy: výpis z obchodního rejstříku a prospekt. ----"

Po obdržení záznamu stěžovatel vyzval mediátora při státním zastupitelství, aby mu sdělil obsah začerněných pasáží. Mediátor mu v říjnu 1990 odpověděl, že cenzurovaná pasáž na konci záznamu oprávněně zakrývala iniciály jmen důstojníků federální policie, kteří byli obeznámeni s informacemi na záznamu. Druhá vyjmutá pasáž se týkala sledovacího opatření technického rázu přijatého vůči třetí osobě; v tomto ohledu mediátor uvedl, že zvláštnímu referentovi navrhne, aby tuto informaci sdělil, jelikož zájem stěžovatele převažuje nad veřejným zájmem na zachování tajemství. V dubnu 1991 zvláštní referent na základě čl. 5 odst. 1 nařízení z 5. 3. 1990, o zacházení s dokumenty Konfederace vypracovanými pro zajištění ochrany státu, rozhodl, že iniciály z konce záznamu nemohou být sděleny a že druhá začerněná pasáž obsahuje kontrašpionážní informace, které nelze odhalit podle čl. 5 odst. 3 zmíněného nařízení. S ohledem na tyto závěry byl záznam sdělený stěžovateli rozšířen o slovo "zprávy" za slovem "podle".

Stěžovatel se v říjnu 1991 obrátil na Federální ministerstvo financí se žádostí o odškodnění, která byla v lednu 1992 zamítnuta. V březnu 1992 stěžovatel podal Federálnímu soudu správní žalobu, v níž na Konfederaci požadoval odškodnění ve výši 5 000 švýcarských franků za to, že o něm byl nezákonně veden záznam u státního zastupitelství. Rovněž žádal, aby jeho spis a jeho záznam byly okamžitě předány federálnímu archivu, jemuž by mělo být zakázáno zhotovit kopii, a aby federálnímu archivu bylo nařízeno zablokovat informace o něm a žádnou z nich nesdělovat bez jeho souhlasu.

Konfederace, vyzvaná k předložení písemných připomínek, uvedla, že podle informací poskytnutých státním zastupitelstvím a zvláštním referentem, se protokol o sledování již nenachází mezi spisy federální policie. V tomto směru zdůraznila, že dokumenty, které již nebyly nezbytné, musely být podle § 66 odst. 1 ter federálního trestního řádu zničeny.

V říjnu 1993 a září 1994 se před Federálním soudem konala dvě jednání. Zástupce stěžovatele zdůraznil, že spisové číslo záznamu, (1153:0) 614, je kód, který znamená: "země s komunistickým režimem" (1), "Sovětský svaz" (153), "zjištěná špionáž" (0) a "různé kontakty s Východním blokem" (614). Zástupkyně Konfederace uvedla, že "někdo" z tehdejšího sovětského velvyslanectví byl sledován, a proto byly při každém telefonickém hovoru identifikovány obě komunikující osoby a byl o nich vypracován záznam. Kromě toho byla sepsána zpráva o odposlechu. V tomto ohledu upřesnila, že většina těchto zpráv byla zničena a ty, které nebyly, jsou uskladněny v pytlích, přičemž jsou rovněž určené ke zničení, avšak poté, co byl ustaven zvláštní referent, muselo být vše zachováno v existujícím stavu. Dále prohlásila, že neví, zda zpráva o odposlechu týkajícím se stěžovatele byla zničena či nikoli. Podle informací, které jí byly sděleny zvláštním referentem, nebyly zprávy roztříděné a bylo by třeba zhruba pěti lidí a jednoho roku práce, aby byl zjištěn obsah všech dosud existujících pytlů.

Federální soud rozsudkem ze 14. 9. 1994 všechny návrhy stěžovatele zamítl. Pokud jde o otázku zákonného podkladu, nejprve odkázal na čl. 17 odst. 3 vládního nařízení z 29. 4. 1958, o Policejní službě federálního státního zastupitelství. Dospěl však k závěru, že je zbytečné se zabývat tím, zda tato ustanovení mohou ospravedlnit stěžovatelem tvrzené zasahování do jeho osobnosti, neboť jedna z podmínek umožňujících poskytnout odškodnění nebyla splněna. Dále s odkazem na § 66 a následující federálního trestního řádu, především § 72, týkající se sledování telekomunikačního provozu a poštovní korespondence, a rovněž na § 265 a následující trestního zákona připomněl, že je přípustné před zahájením trestního stíhání shromažďovat informace pro předcházení trestným činům proti státu nebo národní obraně, pokud některé poznatky vedou k domněnce, že probíhají přípravy na takový trestný čin. V této souvislosti Federální soud konstatoval:

"(...) o navrhovateli byl pořízen záznam v rámci sledování, kterému v té době byly podrobeny telekomunikace se sovětskou ambasádou z kontrašpionážních důvodů. Jelikož měl kontakty se zaměstnancem nebo zaměstnankyní sovětské ambasády a jelikož nebyla ihned zjištěna skutečnost, že "Perma Tweez Apparatus ", který prodával, je depilačním přístrojem nepředstavujícím nebezpečí, bylo oprávněné, že státní orgány provedly vyšetření ve věci totožnosti dotyčného, jeho postavení a zmíněného "Perma Tweez Apparatus " a zaznamenaly jeho výsledek."

Federální soud naproti tomu dospěl k závěru, že není nutné se vyslovovat k otázce, zda tato ustanovení, a zejména § 66 odst. 1 ter trestního řádu, dovolovala uchovávat takto získané informace poté, co se ukázalo, že žádný trestný čin nebyl připravován, a to s odůvodněním, že stěžovatel neutrpěl vážnou osobní újmu. Byl také toho názoru, že správní žaloba, kterou mu stěžovatel podal, představovala "účinný prostředek nápravy" ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V roce 1996 byl záznam o stěžovateli vyjmut z ústředního registru a předán federálnímu archivu, kde se s ním nikdo nebude moci seznámit po dobu padesáti let.

Řízení před Evropskou komisí

Pan Amann se 27. 6. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). S odkazem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod si stěžoval na odposlech telefonického hovoru, vytvoření záznamu o jeho osobě státním zastupitelstvím a jeho uchování v registru Konfederace; s odkazem na čl. 13 Úmluvy si též stěžoval na neexistenci vnitrostátního prostředku nápravy. Komise 3. 9. 1997 stížnost prohlásila za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. Ve své zprávě z 20. 5. 1998 dospěla k závěru, že čl. 8 byl porušen (devět hlasů proti osmi) a čl. 13 nebyl porušen (jednomyslně). Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud).

Řízení před Evropským soudem

V souladu s čl. 5 odst. 4 Protokolu č. 11 k Úmluvě byla věc svěřena k projednání velkému senátu Soudu.

K čl. 8 Úmluvy ve vztahu k odposlechu telefonického hovoru:

Čl. 8 Úmluvy má následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

A. Aplikovatelnost čl. 8

Soud připomíná, že telefonické hovory přijaté v soukromých nebo zaměstnaneckých prostorech spadají pod pojmy "soukromého života" a "korespondence" použité v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz Halfordová proti Spojenému království, 1997). Tento bod ostatně není předmětem sporu.

B. Dodržování čl. 8

Soud konstatuje, že není zpochybňováno, že státní zastupitelství zachytilo a zaznamenalo telefonický hovor přijatý stěžovatelem 12. 10. 1981 od jedné osoby ze sovětské ambasády v Bernu. "Státní orgán" tedy "zasahoval" - ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy - do výkonu práva zaručeného stěžovateli odstavcem 1 tohoto ustanovení (viz Kopp proti Švýcarsku, 1998). Takové zasahování je porušením čl. 8 s výjimkou případů, kdy je "v souladu se zákonem", sleduje jeden nebo několik cílů legitimních cílů z hlediska odst. 2 čl. 8 a navíc je "nezbytné v demokratické společnosti" pro jejich dosažení.

Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž slova "v souladu se zákonem" znamenají nejen, že inkriminované opatření musí mít podklad ve vnitrostátním právu, ale týkají se rovněž kvality příslušného zákona: ten musí být dostupný (fr./ang.: accessible) dotyčné osobě a předvídatelný (fr./ang.: prévisible/foreseeable) (viz Kopp).

i) Existence zákonného podkladu ve švýcarském právu

Otázka, zda byla tato podmínka splněna, je předmětem sporu: vláda tvrdí, že § 17 odst. 3 a § 72 trestního řádu, stejně jako čl. 1 vládního nařízení z 29. 4. 1958, o Policejní službě federálního státního zastupitelství, představují dostatečný zákonný podklad, což stěžovatel popírá.

Soud připomíná, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz Kruslin proti Francii, 1990, a cit. rozs. Kopp). V tomto ohledu poznamenává, že Federální soud ve svém rozsudku dospěl k názoru, že není nutné se zabývat tím, zda § 17 odst. 3 tr. ř. a čl. 1 vládního nařízení z 29. 4.1 958 mohou ospravedlnit stěžovatelem tvrzené zasahování do osobnosti. Kromě toho se tento soudní orgán vyjádřil jen velmi všeobecně k § 72 tr. ř.

Je pravda, že Soud se již v minulosti vyslovil k otázce, zda švýcarský federální trestní řád představuje ve švýcarském právu dostatečný zákonný podklad ve věci odposlechu telekomunikací (viz Kopp). Avšak na rozdíl od nyní projednávaného případu orgán, na něhož se tehdy pan Kopp obrátil (Federální rada), podrobně přezkoumal otázku zákonnosti sledování a nejednalo se o § 72 tr. ř.

V nyní projednávaném případě Soud nepovažuje za nutné se zabývat otázkou, zda se odposlech telefonického hovoru z října 1981 opíral o zákonný podklad. I kdyby tomu tak totiž bylo, nebyl splněn jeden z požadavků vyplývajících z výrazu "v souladu se zákonem", a to předvídatelnost (fr./ang.: prévisibilité/foreseeability).

ii) Kvalita zákona

Soud připomíná, že slova "v souladu se zákonem" implikují podmínky, které přesahují existenci zákonného podkladu ve vnitrostátním právu a vyžadují, aby byl tento zákon "dostupný" a "předvídatelný".

Podle ustálené judikatury Soudu je určitá norma "předvídatelná" tehdy, je-li formulována dostatečně přesně na to, aby umožnila každé osobě - v případě potřeby za pomoci znalých poradců - přizpůsobit chování (viz Malone proti Spojenému království, 1984). V souvislosti s tajným sledováním Soud zdůraznil význam tohoto konceptu následujícími slovy (viz Malone):

"Soud připomíná, že v jeho očích se výraz "v souladu se zákonem" neomezuje na odkaz na vnitrostátní právo, ale týká se také kvality "zákona"; požaduje, aby byl slučitelný s výsadním postavením práva, zmíněným v preambuli Úmluvy (...). Implikuje také, a to vyplývá z předmětu a cíle čl. 8, že vnitrostátní právo musí poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům státních orgánů do práv zaručených odstavcem 1 (...). Avšak nebezpečí svévolnosti vyvstává obzvlášť jasně tam, kde je nějaká pravomoc výkonné moci vykonávána tajně (...).

(...) Jelikož použití opatření tajného sledování komunikací uniká kontrole dotčených osob, stejně jako veřejnosti, "zákon" by směřoval proti výsadnímu postavení práva, kdyby posuzovací pravomoc poskytnutá výkonné moci neznala mezí. Proto musí zákon definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci dostatečně jasně, s ohledem na sledovaný legitimní cíl, aby jednotlivci poskytl adekvátní ochranu proti svévoli."

Soud také upřesnil (viz Kopp), že "odposlech a jiné formy zachycení telefonických hovorů představují vážné zasahování do práva na respektování soukromého života a korespondence. Musí se proto opírat o obzvlášť přesný "zákon". Existence jasných a podrobných pravidel v této oblasti se jeví jako nezbytná, a to tím spíše, že technické postupy se nepřestávají zdokonalovat".

Je tedy třeba přezkoumat "kvalitu" právních norem, na něž bylo v projednávaném případě odkázáno. Nejprve Soud poznamenává, že čl. 1 vládního nařízení z 29. 4. 1958, podle jehož znění federální policie "zajišťuje vyšetřovací a informační službu v zájmu vnitřní a vnější bezpečnosti Konfederace" zejména "sledovacími" opatřeními, neobsahuje žádné zmínky o osobách, které mohou být předmětem takových opatření, o okolnostech, za nichž mohou být nařízena, o prostředcích, jež mají být použity a o postupu, který má být dodržen. Tato norma proto nemůže být považována za dostatečně jasnou a podrobnou na to, aby zajistila přiměřenou ochranu proti zasahování státních orgánů do stěžovatelova práva na respektování soukromého života a korespondence.

Soud se domnívá, že je tomu tak i v případě § 17 odst. 3 federálního trestního řádu, který je formulován podobně. Pokud jde o ostatní ustanovení trestního řádu, poznamenává, že § 66 definuje kategorie osob, které mohou být podrobeny soudnímu odposlechu, stejně jako okolnosti, za nichž může být takové sledování nařízeno. V § 66 bis a následujících je stanoven postup, který musí být dodržen: provádění opatření je omezeno v čase a podléhá kontrole nezávislého soudce, v daném případě předsedy obžalovacího senátu Federálního soudu.

Soud v žádném případě nezlehčuje hodnotu těchto záruk. Nicméně zdůrazňuje, že vláda nebyla schopna prokázat, že podmínky provádění § 66 tr. ř. byly respektovány a že ochranné mechanismy předvídané v § 66 a následujících byly dodrženy. Dále poznamenává, že podle slov vlády nebyl stěžovatel předmětem inkriminovaného opatření, a to ani jako podezřelý nebo obviněný ani jako třetí osoba, o níž se předpokládalo, že přijímá nebo předává informace podezřelému nebo obviněnému, nýbrž se "náhodou" účastnil jednoho telefonického rozhovoru v rámci sledování namířeného proti konkrétnímu spolupracovníkovi sovětské ambasády. Avšak federální trestní řád upravuje především sledování osob podezřelých nebo obviněných z trestného činu ( § 66 odst. 1 tr. ř.), jakož i třetích osob, o nichž se předpokládá, že od nich přijímají nebo jim předávají informace ( § 66 odst. 1 bis tr. ř.), ale neupravuje podrobně případy osob odposlechnutých "náhodou" jako "nezbytné účastníky" telefonického rozhovoru zaznamenaného státními orgány podle těchto ustanovení. Obzvláště zákon neupřesňuje záruky, jaké vůči nim mají být uplatněny.

Soud uzavírá, že příslušné zasahování nemůže být považováno za jsoucí "v souladu se zákonem", jelikož švýcarské právo dostatečně jasně neuvádí rozsah a podmínky výkonu posuzovací pravomoci státních orgánů v dané oblasti. Z toho vyplývá, že čl. 8 Úmluvy byl porušen, pokud jde o zaznamenání telefonického hovoru přijatého stěžovatelem. Vzhledem k tomuto závěru Soud nepokládá za nezbytné se zabývat dodržením dalších požadavků odst. 2 čl. 8.

K čl. 8 Úmluvy ve vztahu k vytvoření záznamu a jeho uchování v registru:

A. Aplikovatelnost čl. 8

Soud připomíná, že uchovávání údajů týkajících se "soukromého života" jednotlivce spadá do pole působnosti čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz Leander proti Švédsku, 1987). V tomto ohledu zdůrazňuje, že výraz "soukromý život" nesmí být interpretován restriktivně. Především, respektování soukromého života zahrnuje právo jednotlivce navázat a rozvíjet vztahy se svými bližními; navíc žádný zásadní důvod neumožňuje vyloučit z pojmu "soukromého života" profesionální nebo obchodní aktivity (viz Niemetz proti Německu, 1992, a výše cit. rozs. Halfordová).

Tato extenzivní interpretace je ve shodě s Úmluvou o ochraně osob v souvislosti s automatizovaným zpracováním osobních údajů - vypracovanou Radou Evropy k 28. 1. 1981 a v platnosti od 1. 10. 1985 - jejímž cílem je "zaručit na území každé smluvní strany každé fyzické osobě (...) respektování jejích práv a základních svobod, a zejména jejího práva na soukromý život, v souvislosti s automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí týkají" (čl. 1), přičemž ty jsou definovány jako "jakákoli informace týkající se identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby" (čl. 2).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že byl vypracován záznam týkající se stěžovatele, na kterém bylo uvedeno, že stěžovatel je "kontaktem ruské ambasády" a provozuje "různé obchody se společností Air-spray-Systém". Podle Soudu se nepopiratelně jedná o údaje týkající se "soukromého života" stěžovatele a čl. 8 Úmluvy je proto aplikovatelný rovněž na tuto část stížnosti.

B. Dodržování čl. 8

Podle vlády je otázkou, zda došlo k "zasahování" ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jelikož "záznam neobsahoval žádný citlivý údaj ve vztahu ke stěžovatelově soukromému životu", stěžovatel "nenesl v důsledku vytvoření a uchování záznamu žádné nepříjemné následky", a "do záznamu velmi pravděpodobně nikdy nenahlédly třetí osoby".

Soud připomíná, že uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce státními orgány představuje zasahování ve smyslu čl. 8. Pozdější použití uchovaných informací je málo důležité (viz Leander a Kopp).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že státní zastupitelství vypracovalo záznam obsahující údaje týkající se soukromého života stěžovatele, a poté ho uchovalo v registru Konfederace. V tomto směru Soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby spekuloval o tom, zda údaje byly či nebyly citlivého charakteru, ani o případných nepříjemných následcích pro stěžovatele. Stačí konstatovat, že údaje týkající se soukromého života jednotlivce byly uchovány státním orgánem, aby bylo možno dovodit, že vytvoření a uchování inkriminovaného záznamu představovalo zasahování - ve smyslu čl. 8 Úmluvy - do práva na respektování soukromého života stěžovatele. Takové zasahování je porušením čl. 8 s výjimkou případů, kdy je "v souladu se zákonem", sleduje jeden nebo několik cílů legitimních z hlediska odst. 2 čl. 8 a navíc je "nezbytné v demokratické společnosti" pro jejich dosažení.

i) Vytvoření záznamu

Soud konstatuje, že v prosinci 1981, kdy byl záznam vypracován, byly v platnosti federální trestní řád, vládní nařízení z 29. 4. 1958, o Policejní službě federálního státního zastupitelství, a vládní směrnice z 16. 3. 1981, týkající se zacházení s osobními daty ve státní správě. Nicméně, jelikož žádný z těchto textů výslovně nezmiňoval existenci registru státního zastupitelství, mohla by vzniknout otázka, zda se vypracování inkriminovaného záznamu opíralo o "zákonný podklad ve švýcarském právu" a, v kladném případě, zda byl tento podklad "dostupný" (viz Leander). V tomto ohledu Soud poznamenává, že vládní směrnice z 16. 3. 1981 byly určeny především pro zaměstnance státní správy. Avšak v projednávaném případě Soud nepovažuje za nezbytné se k tomuto tématu vyslovit, protože i za předpokladu, že by se vypracování záznamu z prosince 1981 opíralo o dostupný zákonný podklad, tento podklad nebyl "předvídatelný".

Soud výše dospěl k závěru, že § 17 odst. 3 tr. ř. a čl. 1 vládního nařízení z 29. 4. 1958 byly formulovány příliš všeobecně na to, aby vyhověly požadavku předvídatelnosti ve věci odposlechu telekomunikací. Z již uvedených důvodů Soud dochází ke stejnému závěru v případě vytvoření záznamu. Pokud jde o vládní směrnice z 16. 3. 1981, vyslovují několik všeobecných zásad, například že "zacházení s osobními údaji se musí opírat o zákonný podklad" nebo že "s osobními údaji je možno zacházet jenom pro přesně určené účely", avšak neobsahují žádnou přiměřenou zmínku o rozsahu a podmínkách výkonu pravomoci svěřené státnímu zastupitelství ve věci získávání, zaznamenávání a uchovávání informací; neupřesňují tak podmínky vytváření záznamů, postupy, jež mají být dodrženy, informace, jež mohou být uchovány a údaje, jež jsou případně zakázány. Ani tyto směrnice tak nemohou být považovány za dostatečně jasné a podrobné na to, aby zajistily adekvátní ochranu proti zasahování státních orgánů do stěžovatelova práva na respektování soukromého života.

Vytvoření záznamu o stěžovateli tak nebylo "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

ii) Uchování záznamu

Soud na úvod vyjadřuje pochybnost, zda uchování záznamu, jehož vytvoření nebylo "v souladu se zákonem", může tomuto požadavku vyhovět. Dále konstatuje, že švýcarské právo, a to jak před rokem 1990, tak po něm, výslovně předpokládá zničení údajů, které se již nejeví "nezbytné" nebo se staly "zbytečné" ( § 66 odst. 1 ter tr. ř., bod 414 vládních směrnic z 16. 3. 1981 a čl. 7 vládního nařízení z 9. 10. 1992, o nahlédnutí do dokumentů státního zastupitelství Konfederace). Avšak v projednávaném případě státní orgány nezničily uchované údaje, když se ukázalo, že žádný trestný čin nebyl připravován, jak zdůraznil Federální soud ve svém rozsudku z 14. 9. 1994. Z těchto důvodů uchování záznamu o stěžovateli nebylo "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

Vzhledem k závěru, že vytvoření a uchování záznamu o stěžovateli nebylo "v souladu se zákonem", Soud nepokládá za nezbytné se zabývat dodržením dalších požadavků odst. 2 čl. 8 Úmluvy.

K čl. 13 Úmluvy:

Čl. 13 Úmluvy zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

A. K předběžné námitce vlády

Vláda konstatuje, že stěžovatel ve svém podání z 11. 5. 1999 neopakoval své tvrzení o porušení čl. 13 Úmluvy. Domnívá se proto, že není na místě se jím zabývat.

Soud poznamenává, že stěžovatel se dovolával čl. 13 Úmluvy před Komisí, která tento bod stížnosti posoudila ve své zprávě z 20. 5. 1998, a že stěžovatel poté, co byl Soudem vyzván k předložení návrhů týkajících se otázek posouzených Komisí, předložil své připomínky k čl. 13 ve svém podání z 14. 6. 1999. Soud se proto domnívá, že stěžovatel neprojevil úmysl vzdát se tvrzení o porušení čl. 13, které předložil Komisi. Předběžná námitka proto nemůže být přijata.

B. K meritu stížnosti

Stěžovatel uvádí, že neměl k dispozici "účinný prostředek nápravy", protože před Federálním soudem neměl možnost vznést otázku zákonného charakteru odposlechu telekomunikací, vytvoření záznamu v registru a jeho uchování.

Soud nejprve připomíná, že ve věcech projednávaných na základě individuální stížnosti není jeho úlohou abstraktně kontrolovat zpochybněnou legislativu nebo praxi, ale musí se co možná nejvíce omezit, aniž by zapomínal na obecný kontext, na posouzení otázek vyvolaných konkrétním případem, který je mu předložen (viz Svaté kláštery proti Řecku, 1994).

Dále připomíná, že čl. 13 ukládá státům povinnost poskytnout každému jednotlivci, který se pokládá za poškozeného opatřením, jež je podle něj v rozporu s Úmluvou, prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, aby rozhodl o jeho stížnosti a případně mu přiznal odškodnění (viz Leander). Toto ustanovení nicméně nevyžaduje jistotu příznivého výsledku (viz D. proti Spojenému království, 1997).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že stěžovatel měl možnost nahlédnout do záznamu ihned poté, co o to požádal, v roce 1990, kdy se veřejnost dozvěděla o existenci registru státního zastupitelství. Zdůrazňuje dále, že stěžovatel podal správní žalobu Federálnímu soudu a že při této příležitosti měl možnost si stěžovat na jedné straně na to, že odposlech telefonu a vytvoření záznamu v registru se neopíraly o zákonný podklad, a na druhé straně na absenci "účinného prostředku nápravy" proti těmto opatřením. Poznamenává, že Federální soud měl pravomoc se k těmto stížnostem vyslovit a přistoupit k jejich přezkoumání; v tomto ohledu Soud připomíná, že pouhá skutečnost, že byly zamítnuty všechny stěžovatelovy návrhy, sama o sobě není dostačující pro rozhodnutí, že příslušná správní žaloba nebyla "účinná".

Soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl ve švýcarském právu k dispozici účinný prostředek nápravy pro tvrzení o porušení Úmluvy, na něž poukazoval. Čl. 13 Úmluvy tudíž nebyl porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o odškodnění za morální újmu ve výši 1 000 švýcarských franků (CHF). Dále požádal o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy ve výši 7 082 CHF.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. čl. 8 Úmluvy byl porušen, pokud jde o odposlech telefonického hovoru;

2. čl. 8 Úmluvy byl porušen, pokud jde o vytvoření a uchování záznamu v registru;

3. předběžná námitka vlády ve vztahu k čl. 13 Úmluvy se zamítá;

4. čl. 13 Úmluvy nebyl porušen;

5. tento rozsudek sám o sobě představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou morální újmu;

6. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 7 082 CHF za soudní výlohy; tato částka bude navýšena o prostý úrok ve výši 5% p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

7. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.