Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku

Typ rozhodnutí: rozsudek

Číslo stížnosti: 33290/96

Dne 21. prosince 1999 vyhlásil předseda senátu 4. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku.

Stěžovatelem je portugalský státní příslušník, pan Joao Manuel Salgueiro da Silva Mouta. V roce 1987 se oženil s C. D. S. a v listopadu 1987 se jim narodila dcera, M. Od dubna 1990 stěžovatel nežije s manželkou, ale s dospělou osobou mužského pohlaví, L. G. C. V září 1993 soud pro rodinné záležitosti (Tribunal de Família) v Lisabonu na návrh C. D. S. manžele rozvedl. V únoru 1991 stěžovatel v rámci rozvodového řízení uzavřel s C. D. S. dohodu o svěření rodičovské pravomoci (poder paternal) posledně jmenované, přičemž získal návštěvní právo. Toho však nemohl užívat, neboť stěžovatelka dohodu nedodržovala.

V březnu 1992 stěžovatel podal žádost, aby rodičovská pravomoc byla svěřena jemu, jelikož stěžovatelka nedodržuje dohodu a dítě je dáno na starost svým prarodičům z matčiny strany. Stěžovatel tvrdil, že je schopen se o dítě postarat lépe. C. D. S. ve svém podání obvinila L. C. G., že dítě pohlavně zneužíval. Soud pro rodinné záležitosti vynesl rozsudek 14. 7. 1994, po období, během něhož byli stěžovatel, M., C. D. S., L. C. G. a prarodiče dítěte z matčiny strany sledováni soudními znalci z oboru psychologie. Soud rodičovskou pravomoc svěřil stěžovateli, přičemž na základě zpráv znalců označil tvrzení C.D.S. o tom, že L.C.G. pohlavně zneužíval M., za nepodložené.

M. bydlela s otcem mezi 18. 4. a 3. 11. 1995, kdy byla údajně unesena C. D. S. Z podnětu stěžovatele v současné době probíhá v této věci trestní řízení.

C. D. S. proti rozsudku soudu pro rodinné záležitosti podala odvolání. Odvolací soud (Tribunal da Relacao) v lednu 1996 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a svěřil rodičovskou pravomoc C. D. S., přičemž stěžovateli poskytl návštěvní právo. Proti tomuto rozhodnutí neexistoval žádný opravný prostředek. Návštěvní právo stěžovatele nebylo nikdy respektováno. Stěžovatel proto podal soudu pro rodinné záležitosti žádost o nucený výkon rozhodnutí odvolacího soudu. Toto řízení stále probíhá.

Stěžovatel se 12. 2. 1996 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise) se stížností na porušení čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) v souladu s ustanovením jeho čl. 5 odst. 2 posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Předseda Soudu přidělil její projednání 4. sekci Soudu. Její senát 1. 12. 1998 prohlásil stížnost za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí.

K čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy:

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že přiřkl rodičovskou pravomoc jeho bývalé manželce, a nikoli jemu, přičemž se opíral výlučně o jeho sexuální orientaci. Spatřuje v tom porušení čl. 8 Úmluvy, a to jak samotného, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

Čl. 8 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Je na místě ihned poznamenat, že rozsudek odvolacího soudu v míře, v jaké zrušil rozsudek soudu pro rodinné záležitosti, kterým byla svěřena rodičovská pravomoc stěžovateli, představuje zasahování do práva stěžovatele na respektování rodinného života, a inkriminovaná situace tak spadá pod čl. 8 Úmluvy. Z judikatury Soudu totiž vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje na rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů po rozvodu nebo začnou-li rodiče žít odděleně (viz Hoffmann proti Rakousku, 1993).

Toto konstatování nemůže být otřeseno ani argumentem vlády, podle nějž rozsudek odvolacího soudu nakonec nezměnil to, co bylo smírně ujednáno v dohodě uzavřené mezi rodiči v únoru 1991, takže k žádnému zasahování do práv pana Salgueira nedošlo. Soud v tomto ohledu poznamenává, že žádost úspěšně stěžovatelem podaná soudu pro rodinné záležitosti, byla založena mj. na skutečnosti, že jeho bývalá manželka nedodržovala znění dohody.

S ohledem na povahu věci a tvrzení stěžovatele Soud pokládá za vhodné stížnost nejprve posoudit z hlediska čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy, který zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Pan Salgueiro zdůrazňuje, že nikdy nepopíral, že je nutno jednat v zájmu dítěte, jehož jedním z hlavních prvků je setkávat se s otcem a moci s ním žít. Tvrdí nicméně, že rozsudek odvolacího soudu svěřením rodičovské pravomoci matce pouze na základě sexuální orientace otce představuje zasahování do práva na respektování rodinného života, které není opodstatněné. Poznamenává, že zmíněné rozhodnutí se uchyluje ke starým přeludům, cizím realitě života a zdravého rozumu. Tím podle něj přivodilo diskriminaci zakázanou čl. 14 Úmluvy. Stěžovatel připomíná, že dosáhl rozhodnutí ve svůj prospěch u soudu pro rodinné záležitosti, který byl jako jediný přímo obeznámen se skutečnostmi případu, zatímco odvolací soud rozhodoval výlučně na základě spisu.

Portugalská vláda připouští, že čl. 8 Úmluvy by na situaci, která je předmětem sporu, mohl být aplikovatelný, avšak výlučně pokud jde o užívání práva na respektování rodinného života stěžovatele s jeho dítětem. Naproti tomu zdůrazňuje, že státními orgány nebyl učiněn žádný úkon, který by mohl porušit právo stěžovatele na svobodný vývoj a rozvoj jeho osobnosti nebo na způsob, kterým vede svůj život, obzvláště sexuální. Pokud ovšem jde o rodinný život, vláda poukazuje na to, že smluvní státy mají ve věcech týkajících se rodičovské pravomoci široký posuzovací prostor při sledování legitimních cílů uvedených v odst. 2 čl. 8. Dodává, že v těchto věcech, kde musí mít přednost zájem dítěte, jsou vnitrostátní orgány přirozeně v lepším postavení než mezinárodní soudce. Podle vlády by tak Soud neměl nahradit svým viděním věcí pohled vnitrostátních soudních orgánů, kromě případů, kdy se inkriminovaná opatření jeví jako zjevně nepodložená přiměřenými důvody nebo svévolná. Avšak v projednávaném případě odvolací soud v souladu s portugalskou legislativou vzal v úvahu jedině zájem dítěte. Zásah odvolacího soudu byl stanoven zákonem (§ 1905 odst. 2 občanského zákoníku a § 178 a 180 zákona o organizaci ochrany nezletilých). Kromě toho sledoval legitimní cíl, totiž ochranu práv nezletilého, a byl nezbytný v demokratické společnosti. Vláda uzavírá, že odvolací soud se při přijetí rozhodnutí opíral o svrchovaný zájem dítěte, a nikoli o sexuální orientaci stěžovatele; ta nebyla předmětem žádné diskriminace.

Soud připomíná, že při užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou čl. 14 zakazuje zacházet odlišným způsobem s osobami nacházejícími se ve srovnatelných situacích, kromě případů, kdy existuje objektivní a rozumné ospravedlnění (viz Hoffmann). Je třeba rozhodnout, zda si stěžovatel může na takovou odlišnost zacházení stěžovat a, v kladném případě, zda je ospravedlněná.

1. K existenci odlišnosti v zacházení

Vláda popírá, že by v projednávaném případě existovala odlišnost v zacházení se stěžovatelem a matkou M. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu se opíralo především o skutečnost, že za daných okolností byl zájem dítěte lépe zajištěn svěřením rodičovské pravomoci matce.

Soud nezpochybňuje, že odvolací soud v Lisabonu vzal v úvahu hlavně zájem dítěte, přičemž přezkoumal některé skutkové a právní okolnosti, které by mohly vychýlit váhy ve prospěch jednoho z rodičů. Poznamenává však, že při zrušení rozhodnutí soudu pro rodinné záležitosti odvolací soud přihlédl k novému prvku, totiž skutečnosti, že stěžovatel je homosexuální a žije s jiným mužem. Soud tak nemůže nedospět k závěru, že existovala odlišnost v zacházení se stěžovatelem a matkou M., která byla založena na sexuální orientaci stěžovatele, což je nepochybně pojem, který je pokryt čl. 14 Úmluvy. Soud v tomto ohledu připomíná, že výčet, který toto ustanovení obsahuje, je informativní, a nikoli limitativní, o čemž svědčí příslovce "jako" (fr./ang.: "notamment/any ground such as") (viz Engel a další proti Nizozemí, 1976).


2. K ospravedlnění odlišnosti v zacházení

Podle judikatury Soudu je odlišnost v zacházení diskriminační ve smyslu čl. 14, jestliže jí schází objektivní a rozumné ospravedlnění (justification objective et raisonnable), tj. jestliže nesleduje legitimní cíl nebo neexistuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (rapport raisonnable de proportionnalité entre les moyens employés et le but visé) (viz Karlheinz Schmidt proti Německu, 1994).

Je nepopiratelné, že rozhodnutí odvolacího soudu sledovalo legitimní cíl: chránit zdraví a práva dítěte. Zbývá rozhodnout, zda je splněna také druhá podmínka.

Podle stěžovatele znění odvolacího rozsudku zjevně ukazuje, že rozhodnutí přidělit rodičovskou pravomoc matce se opíralo především o jeho sexuální orientaci, což nevyhnutelně vedlo k diskriminujícímu zacházení.

Podle vlády naopak inkriminované rozhodnutí bylo založeno na homosexualitě stěžovatele jen okrajově. Pokud jsou úvahy odvolacího soudu, na které stěžovatel odkazuje, čteny v kontextu, jde jen o pouhá sociologická, ba dokonce statistická konstatování. I když se lze domnívat, že některé pasáže rozsudku by mohly být formulovány jinak, neobratné nebo nešťastné formulace samy o sobě podle vlády nepředstavují porušení Úmluvy.

Soud připomíná své konstatování, že odvolací soud vzal při přezkoumání odvolání v úvahu nový prvek, homosexualitu stěžovatele. Pro posouzení, zda rozhodnutí, které bylo nakonec přijato, bylo diskriminačním zacházením bez rozumného podkladu, je nutno se zabývat otázkou, zda, jak tvrdí vláda, tento nový prvek byl pouhým obiter dictum bez přímého dopadu na řešení sporu, nebo měl naopak rozhodující charakter.

Soud konstatuje, že soud pro rodinné záležitosti vynesl své rozhodnutí po období, během nějž byli stěžovatel, jeho bývalá manželka, jejich dcera, L. C. G. a prarodiče dítěte z matčiny strany sledováni znalci v oboru psychologie. Soud pro rodinné záležitosti posoudil skutky a přijal rozhodnutí opírající se především o zprávy znalců. Odvolací soud, který rozhodoval pouze na základě spisu, posoudil skutky jinak než soud prvního stupně a přidělil rodičovskou pravomoc matce. Dospěl zejména k názoru, že "dítě nízkého věku musí být všeobecně svěřeno do výchovy matce, kromě případů, kdy existují pádné důvody tak neučinit". Odvolací soud se dále domníval, že neexistovaly dostatečné důvody pro odebrání rodičovské pravomoci matce, jíž byla přidělena na základě dohody mezi rodiči. Nicméně, po tomto konstatování odvolací soud připojil: "(...) i kdyby tomu tak nebylo, myslíme si, že dítě musí být svěřeno své matce". Odvolací soud pak vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel je homosexuální a žije s jiným mužem, a poznamenal k tomu, že "dítě musí žít v (...) tradiční portugalské rodině" a že "zde není na místě se zabývat otázkou, zda homosexualita je či není nemocí, nebo zda je sexuální orientací vůči osobám stejného pohlaví. V obou případech se jedná o abnormalitu a dítě nesmí vyrůstat ve stínu abnormálních situací".

V očích Soudu tyto pasáže rozsudku zdaleka nepředstavují jen pouhé neobratné nebo nešťastné formulace, jak tvrdí vláda, čí pouhá obiter dicta, nýbrž evokují zcela opačnou myšlenku, že homosexualita stěžovatele rozhodujícím způsobem ovlivnila konečné rozhodnutí. Tento závěr je posílen skutečností, že odvolací soud při rozhodování o návštěvním právu nabádal stěžovatele, aby se vyhnul chování, které by dítěti při návštěvách dovolilo pochopit, že jeho otec žije s jiným mužem "za podobných podmínek jako manželé".

Vzhledem k výše uvedenému je tedy nutno konstatovat, že odvolací soud provedl rozlišení diktované úvahami úzce souvisejícími se sexuální orientací stěžovatele, což je rozlišení, které nelze podle Úmluvy tolerovat (viz také Hoffmann). Soud tak nemůže dospět k závěru, že poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem byl přiměřený: byl tudíž porušen čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Vzhledem k tomuto závěru, Soud pokládá za zbytečné rozhodovat o údajném porušení čl. 8 posuzovaného samostatně: předložené argumenty se v tomto bodě v podstatě shodují s těmi, které již posoudil v kontextu čl. 8 ve spojení s čl. 14.

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění, aniž by však svou žádost vyčíslil. Za těchto podmínek se Soud domnívá, že konstatování o porušení Úmluvy představuje samo o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění. Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení ve výši 3 103 217 portugalských escudos (PTE). Soud není přesvědčen o nezbytnosti a přiměřenosti těchto výdajů. Rozhodujíc spravedlivě, přiznává stěžovateli částku 2 150 000 PTE.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy;

2. není nutno se stížností zabývat z hlediska čl. 8 Úmluvy posuzovaného samostatně;

3. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným v souladu s čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 2 150 000 PTE za náklady řízení; tato částka bude navýšena o prostý úrok ve výši 7% p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení.

4. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.