BRUMARESCU proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 28342/95

Datum: 28. října 1999

Dne 28. října 1999 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Brumarescu proti Rumunsku.

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelem je rumunský státní příslušník, pan Brumarescu. V roce 1950 rumunský stát s odkazem na dekret o znárodnění č. 92/1950, zbavil jeho rodiče vlastnictví domu, který postavili v roce 1930; v jednom z bytů domu je nechal bydlet jako nájemníky. V roce 1974 stát podle zákona č. 4 z roku 1974 prodal část domu Mirescuovým, kteří zde do té doby žili v postavení nájemníků.

Stěžovatel, jakožto dědic, podal v roce 1993 u soudu prvního stupně v Bukurešti žalobu o vydání domu s tím, že znárodnění bylo neplatné, jelikož podle dekretu č. 92/1950 nemohl být znárodněn majetek pracujících, jimiž jeho rodiče byli. Soud prvního stupně 9. 12. 1993 vynesl rozsudek, v němž konstatoval, že dům stěžovatelových rodičů byl znárodněn podle dekretu č. 92/1950 omylem, jelikož patřili do kategorie osob, které dekret vylučoval z aktů znárodnění. Uvedl dále, že zbavení majetku bylo státem provedeno násilně, a stát se tudíž nemůže dovolávat vlastnictví nabytého vydržením. Nařídil správním orgánům - bukurešťské radnici a státnímu podniku C., spravujícímu státní byty - aby dům vrátily stěžovateli. Vzhledem k neexistenci běžného opravného prostředku se rozsudek stal konečným a neodvolatelným. V březnu 1994 starosta Bukurešti nařídil vrácení domu, což podnik C. provedl v květnu 1994. Od té doby stěžovatel přestal platit nájemné za byt, který v domě obýval. Od dubna 1994 až do roku 1996 také platil daně z pozemku související s domem.

K blíže neupřesněnému datu rumunský generální prokurátor na základě žádosti pana Miresca podal Nejvyššímu soudu žádost o zrušení (recurs n anulare) rozsudku z 9. 12. 1993 s odůvodněním, že soudci překročili svou pravomoc, když posuzovali zákonnost aplikace dekretu č. 92/1950. Nejvyšší soud rozsudkem z 1. 3. 1995 napadený rozsudek zrušil a zamítl žalobu stěžovatele. Zdůraznil, že zákon je prostředkem k nabytí vlastnictví, konstatoval, že stát si dům přivlastnil v den vstupu v platnost znárodňovacího dekretu, a připomněl, že aplikace tohoto dekretu nemůže být kontrolována soudními orgány. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně mohl vynést rozsudek konstatující, že stěžovatel je pravým vlastníkem domu, jen díky tomu, že modifikoval zmíněný dekret, čímž překročil své pravomoci a zasáhl do kompetencí zákonodárné moci. Nejvyšší soud potvrdil právo bývalých vlastníků podat žaloby o vrácení majetku, ale v projednávaném případě shledal, že stěžovatel nepodal důkaz o svém vlastnickém právu, zatímco stát prokázal, že jeho nárok se opírá o znárodňovací dekret. Následně finanční úřad informoval stěžovatele, že od 2. 4. 1996 byl dům znovu začleněn do vlastnictví státu.

Stěžovatel k blíže neurčenému datu podal správní komisi pro aplikaci zákona č. 112/1995 žádost o restituci domu. Správní komise 24. 3. 1998 rozhodla, že stěžovateli navrátí byt, ve kterém bydlel jako nájemník, a poskytne mu odškodnění ve výši 147 497 099 lei za zbytek domu. V květnu 1998 stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost u soudu prvního stupně v Bukurešti, který ji v dubnu 1999 zamítl. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Odvolací řízení před okresním soudem v Bukurešti dosud neskončilo.

Řízení před Evropskou komisí

Pan Brumarescu se 9. 5. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Uvedl, že v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (Protokol č. 1) ho Nejvyšší soud zbavil přístupu k soudu, který mu mohl umožnit znovuzískání jeho domu. Komise 22. 5. 1997 stížnost přijala. Ve své zprávě z 15. 4. 1998 dospěla jednomyslně k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 byly porušeny. Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Stížnost předložil Soudu rovněž stěžovatel.

Řízení před Evropským soudem

Podle rumunské vlády nové skutečnosti, z pozdější doby než rozhodnutí Komise o přijatelnosti stížnosti ze dne 22. 5. 1997, mají pro stěžovatele za důsledek ztrátu postavení poškozeného ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Vláda uvádí, že řízení zahájené stěžovatelem podle zákona č. 112/1995 vyústilo v rozhodnutí z 24. 3. 1998, kterým byla stěžovateli restituována část domu a poskytnuto odškodnění za část nerestituovanou. Toto odškodnění je podle vlády dostatečné na to, aby se stěžovatel již nadále nemohl považovat za poškozeného v důsledku porušení jeho práva na pokojné užívání majetku.

Podle ustálené judikatury Soudu čl. 34 Úmluvy jako "poškozeného" označuje osobu přímo dotčenou inkriminovaným činem nebo opomenutím, přičemž existence nedodržení požadavků Úmluvy se chápe i při absenci újmy; ta je důležitá pouze z pohledu čl. 41 Úmluvy. Proto rozhodnutí nebo opatření příznivé stěžovateli stačí v zásadě na to, aby stěžovatel ztratil postavení poškozeného, pouze v případě, kdy vnitrostátní orgány uznaly - explicitně nebo pokud jde o podstatu - a pak napravily porušení Úmluvy (viz např. Lüdi proti Švýcarsku, 1992).

K projednávanému případu Soud poznamenává, že stěžovatel se nyní nachází ve stejné situaci jako 1. 3. 1995, jelikož žádné konečné rozhodnutí neuznalo, alespoň pokud jde o podstatu, a poté nenapravilo případné porušení Úmluvy vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu. Vskutku, restituční řízení, které následovalo po rozsudku Nejvyššího soudu, dosud nedospělo ke konečnému rozhodnutí, a ačkoli rozhodnutí, k nimž v jeho rámci již došlo, směřují ke zlepšení situace stěžovatele, zůstává faktem, že výchozím bodem tohoto řízení je přesně situace vytvořená napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, totiž přijetí skutečnosti, že příslušná nemovitost se znovu stala majetkem státu. Z tohoto důvodu zmíněné řízení nemůže v žádném případě zcela vymazat důsledky, jaké měl rozsudek Nejvyššího soudu na užívání vlastnického práva stěžovatelem; případná restituce domu by se opírala o jiný zákonný podklad, než je ten, který stál u zrodu sporu předloženého Soudu. Dále Soud konstatuje, že stížnost stěžovatele se neomezuje na kritiku zasahování do jeho vlastnického práva rozsudkem Nejvyššího soudu, ale týká se rovněž domnělého porušení čl. 6 odst. 1 tímtéž rozsudkem. Vzhledem k těmto okolnostem nelze popřít, že stěžovatel je stále dotčen inkriminovaným rozsudkem Nejvyššího soudu a je stále poškozeným v důsledku porušení Úmluvy, která podle něj z rozsudku vyplývají. Předběžná námitka vlády tedy musí být zamítnuta.

Ve druhé předběžné námitce vláda tvrdí, že stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. I když připouští, že v rumunském právu neexistuje žádný účinný prostředek nápravy proti rozsudku Nejvyššího soudu z 1. 3. 1995, poukazuje na to, že stěžovatel může podat novou žalobu o vrácení majetku. Ačkoli tento prostředek nápravy existoval již před rozhodnutím Komise o přijatelnosti stížnosti, stal se účinným teprve po vstupu v platnost zákona č. 112/1995, interpretovaného rozhodnutím vlády č. 11/1997, zákona č. 213/1998, o státním majetku, a po obratu v judikatuře Nejvyššího soudu ze září 1998.

Soud konstatuje, že stěžovatel před podáním stížnosti Komisi použil prostředek nápravy citovaný vládou. V té době, tak jako dnes, tento prostředek existoval a byl účinný. Soud se domnívá, že vláda, která je zodpovědná za zrušení konečného rozsudku vyneseného na základě žaloby o vrácení majetku, se nyní nemůže dovolávat nevyčerpání opravných prostředků způsobeného tím, že stěžovatel nepodal novou žalobu o odškodnění. I tuto předběžnou námitku vlády je tudíž nutno zamítnout.

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

Stěžovatel uvádí, že odmítnutí Nejvyššího soudu přiznat soudům pravomoc rozhodnout ve věci žaloby o vrácení majetku je v rozporu s právem na soud.

Vláda připouští, že stěžovateli bylo odmítnuto právo na soud, ale domnívá se, že toto odmítnutí bylo dočasné a v každém případě ospravedlněné potřebou zajistit respektování procesních norem a principu separace mocí.

Soud poznamenává, že právo na spravedlivý proces před soudem, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí být interpretováno ve světle preambule Úmluvy, která označuje právní stát za prvek společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních aspektů právního státu je princip jistoty právních vztahů, který mj. požaduje, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo zpochybňováno. K projednávanému případu Soud podotýká, že v době událostí rumunský generální prokurátor - který nebyl účastníkem řízení - měl podle čl. 330 občanského soudního řádu pravomoc napadnout konečný rozsudek prostřednictvím žádosti o zrušení. Soud konstatuje, že při výkonu své pravomoci nebyl generální prokurátor vázán žádnou lhůtou, takže rozsudky mohly být zpochybňovány věčně. Soud poznamenává, že přijetím žádosti o zrušení Nejvyšší soud vymazal celé soudní řízení, které vyústilo, podle vyjádření Nejvyššího soudu, v "neodvolatelné soudní rozhodnutí", jež tudíž nabylo právní moci, a navíc bylo vykonáno. Takovou aplikací výše citovaného čl. 330 Nejvyšší soud porušil princip jistoty právních vztahů. Tím bylo v projednávaném případně zneuznáno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Navíc, pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že byl zbaven práva na projednání své záležitosti soudem, Soud poznamenává, že v rozsudku z 1. 3. 1995 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žaloba dotyčného znamenala napadení legislativního aktu, znárodňovacího dekretu č. 92/1950. Proto podle něj věc unikala pravomoci soudů a pouze Parlament se mohl vyslovit k zákonnosti daného znárodnění. Nicméně, Nejvyšší soud ve svém rozsudku tvrdí, že stěžovatel není vlastníkem příslušného majetku.

Úlohou Soudu není ani se zabývat rozsudkem z 1. 3. 1995 ve světle vnitrostátního práva ani zkoumat, zda Nejvyšší soud mohl či nemohl sám rozhodnout v meritu věci, s přihlédnutím k pravomoci, kterou mu uděloval čl. 330 občanského soudního řádu. Soud poznamenává, že rozsudek z 1. 3. 1995 byl odůvodněn absolutní nepříslušností soudů rozhodnout občanskoprávní spory, jako byla žaloba o vrácení majetku v projednávaném případě. Domnívá se, že takové vyloučení je ve své podstatě v rozporu s právem na soud, zaručeným čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rovněž Vasilescu proti Rumunsku, 1998).

Pan Brumarescu si stěžuje, že rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 3. 1995 měl za následek zasahování do jeho práva na pokojné užívání majetku, tak jak je přiznáno čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zní:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

A. K existenci majetku:

Vláda připouští, že soudní uznání vlastnického práva stěžovatele z 9. 12. 1993, představovalo "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Nicméně při jednání před Soudem uvedla, že rozsudek z 9. 12. 1993 se netýkal přízemí domu, prodaného státem v roce 1973.

Soud se domnívá, že stěžovatel vlastnil "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Vskutku, rozsudek soudu prvního stupně uvádí, že příslušný dům byl znárodněn za porušení znárodňovacího dekretu č. 92/1950, a konstatuje s retroaktivním účinkem, že stěžovatel byl legitimním vlastníkem jakožto dědic svých rodičů. Soud také poznamenává, že takto uznané stěžovatelovo právo bylo neodvolatelné. Ostatně stěžovatel jej mohl pokojně užívat jako legitimní vlastník od 9. 12. 1993 až do 1. 3. 1995. Rovněž uhradil příslušné daně z pozemku a z nemovitosti.

B. K existenci zasahování:

Podle stěžovatele zrušení rozsudku z 9. 12. 1993 mělo za následek absolutní nemožnost domáhat se vlastnického práva, což představuje zasahování do jeho práva na pokojné užívání majetku.

Podle vlády rozsudek Nejvyššího soudu, ačkoli nerozhodl otázku vlastnického práva stěžovatele, vytvořil krátkodobou nejistotu, pokud jde o toto právo, a byl tak dočasným zasahováním do práva dotyčného na pokojné užívání majetku.

Soud připouští, že cílem Nejvyššího soudu nebylo rozhodnout otázku stěžovatelova vlastnického práva. Přesto se domnívá, že došlo k zasahování do vlastnického práva dotyčného - tak jak je zaručeno čl. 1 Protokolu č. 1 - tím, že rozsudek Nejvyššího soudu zrušil konečný rozsudek z 9. 12. 1993, kterým byl dům přiřčen panu Brumarescovi a který byl již vykonán.

C. K ospravedlnění zasahování:

Zbývá rozhodnout, zda zasahování porušilo čl. 1. K tomu je nutno se zabývat tím, zda, jak tvrdí vláda, zmíněné zasahování spadalo pod první větu prvního odstavce čl. 1, protože rozsudek Nejvyššího soudu nebyl ani formálním zbavením majetku stěžovatele ani úpravou jeho užívání, nebo zda, jak soudí Komise, se věc týká zbavení majetku podle druhé věty stejného odstavce.

Soud připomíná, že pro určení, zda došlo ke zbavení majetku ve smyslu druhé "normy", je třeba posoudit nejen, zda došlo k formálnímu zbavení nebo vyvlastnění, ale také nahlédnout za zdání, a analyzovat skutečnosti inkriminované situace. Jelikož účelem Úmluvy je chránit "konkrétní a účinná" práva, je důležité posoudit, zda byla příslušná situace rovnocenná vyvlastnění de facto (viz Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, 1982 a Vasilescu).

Soud poznamenává, že rozsudek soudu prvního stupně, který správním orgánům nařídil navrátit dům stěžovateli, se stal konečným a neodvolatelným, že starosta Bukurešti se mu podřídil a nařídil navrácení domu a že společnost C. v květnu 1994 nařízení vykonala. K tomuto datu navíc stěžovatel přestal platit nájemné za byt, v němž bydlel, a od dubna 1994 do dubna 1996 platil daně související s domem. Soud konstatuje, že rozsudek Nejvyššího soudu - podle nějž stát prokázal, že jeho vlastnické právo se opírá o znárodňovací dekret - měl za následek zbavení stěžovatele všech výsledků pro něj příznivého konečného rozsudku. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu byl stěžovatel informován, že počínaje dubnem 1996 bude dům znovu začleněn do vlastnictví státu. Důsledkem rozsudku Nejvyššího soudu tedy bylo zbavení stěžovatele vlastnického práva na dům, které mu konečný rozsudek přiznal. Dotyčný nadále neměl zejména možnost majetek prodat, odkázat, darovat nebo s ním jinak disponovat. Za těchto okolností Soud konstatuje, že rozsudek Nejvyššího soudu měl za následek zbavení stěžovatele jeho majetku ve smyslu druhé věty čl. 1 Protokolu č. 1.

Zbavení majetku podle této druhé normy může být ospravedlněno pouze tehdy, je-li prokázáno především, že k němu došlo z důvodu veřejného zájmu a za podmínek stanovených zákonem. Navíc každé zasahování do užívání vlastnictví musí odpovídat kritériu přiměřenosti. Soud nepřestává opakovat: musí být zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Starost o zajištění takové rovnováhy je vlastní Úmluvě jako celku. Soud také připomíná, že rovnováha, jež musí být zajištěna, bude zničena, jestliže dotčený jednotlivec ponese zvláštní a nadměrné břemeno.

Soud poznamenává, že nebylo předloženo žádné ospravedlnění pro situaci, která vyplynula z rozsudku Nejvyššího soudu. Především, ani tento soudní orgán ani vláda se nepokusily uvést vážné důvody ospravedlňující zbavení majetku "ve veřejném zájmu". Soud navíc podotýká, že stěžovatel je k dnešnímu dni zbaven majetku již více než čtyři roky, aniž by obdržel odškodnění odrážející jeho skutečnou hodnotu, a že úsilí, které až dosud vynaložil pro jeho získání, zatím zůstává marné.

Za těchto okolností, i za předpokladu, že by se dalo dokázat, že zbavení majetku sloužilo věci veřejného zájmu, se Soud domnívá, že spravedlivá rovnováha byla porušena a že stěžovatel nesl a stále nese zvláštní a přehnané břemeno. Proto byl a stále je porušován čl. 1 Protokolu č. 1.

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění: 3 681 milionů rumunských lei (ROL) za materiální újmu (současná hodnota domu), 75 000 amerických dolarů (USD) za morální újmu a 1 569 800 ROL plus 500 USD a 300 FRF za náklady řízení.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy vzhledem k absenci spravedlivého procesu;

2. byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy vzhledem k odmítnutí práva na přístup k soudu;

3. byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě;

4. otázka aplikace čl. 41 Úmluvy není dostatečně připravena k posouzení a její projednání se odkládá.

K rozsudku byla připojena doplňující souhlasná stanoviska soudců Rozakise a Bratzy, ke kterému se připojil soudce Zupančič.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.