Wille proti Lichtenštejnsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 28396/95

Datum: 28. 10. 1999

Dne 28. října 1999 vyhlásila místopředsedkyně Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Wille proti Lichtenštejnsku.

Stěžovatelem je lichtenštejnský státní příslušník, pan H. Wille.

V roce 1992 došlo k rozepři mezi Jeho Nejjasnější Výsostí, lichtenštejnským princem Hansem-Adamem II., a vládou Lichtenštejnska na téma politických pravomocí ve vztahu k plebiscitu o otázce připojení Lichtenštejnska k Evropskému hospodářskému prostoru. V té době byl stěžovatel členem vlády. Spor byl nakonec urovnán společným prohlášením prince, parlamentu a vlády. V listopadu 1993 byl pan Wille princem jmenován předsedou Správního soudu Lichtenštejnska na dobu určitou. Dne 16. 2. 1995 v rámci série přednášek o ústavních kompetencích a základních právech přednesl na půdě výzkumného ústavu Lichtenstein-Institut veřejnou přednášku na téma "Povaha a funkce Ústavního soudu Lichtenštejnska". Vyjádřil v ní názor, že Ústavní soud má pravomoc rozhodovat o "interpretaci Ústavy v případě neshody mezi princem (vládou) a parlamentem". Dne 17. 2. vyšel v novinách Liechtensteiner Volksblatt o této přednášce článek, který zmiňoval především pohled dotyčného na kompetence Ústavního soudu.

Dne 27. 2. 1995 princ zaslal panu Willemu dopis, v němž připomněl výše uvedený spor a jeho urovnání a vyjádřil překvapení nad výroky, které pan Wille vyslovil ve své přednášce. Dopis byl napsán na úředním papíru s erby, byl zaslán do místa bydliště pana Willeho a u jména adresáta uváděl jeho funkci předsedy Správního soudu. Závěrečná pasáž měla následující znění:

"Naneštěstí jsem po zveřejnění resumé v Liechtensteiner Volksblatt musel uznat fakta: stále se necítíte vázán Ústavou a hájíte názory, které zjevně porušují jak ducha, tak literu tohoto textu. Kdokoli si přečte jeho relevantní články, může konstatovat, že Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat, jako soudní orgán, který interpretuje zákon, v případě sporu mezi princem a lidem (parlamentem). Podle mého mínění Vás Váš postoj, pane Wille, činí nezpůsobilým vykonávat veřejnou funkci. Nemám v úmyslu se s Vámi pouštět do dlouhé veřejné či soukromé diskuse, ale záleželo mi na tom, abych Vás včas upozornil, že Vás odmítnu znovu jmenovat do veřejné funkce, pokud budete opět navržen parlamentem nebo jiným orgánem. Doufám jen, že jako předseda Správního soudu budete ve svých rozsudcích respektovat Ústavu a zákony až do skončení Vašeho mandátu."

Stěžovatel 9. 3. 1995 písemně informoval o dopisu předsedu parlamentu. Popřel, že by kdy prohlásil, že se necítí vázán Ústavou, a dále podal vysvětlení ke svému výzkumu na téma kompetencí Ústavního soudu. Uvedl, že vyjádření názoru, který princ nesdílí, nemůže být považováno za nerespektování Ústavy. Avšak vzhledem k závěrům, které vyvodil princ, byl jeho mandát předsedy Správního soudu zpochybněn. Předseda parlamentu následně panu Willemu sdělil, že parlament o věci diskutoval za zavřenými dveřmi a jednomyslně dospěl k závěru, že jeho mandát nebyl jeho právními názory vyjádřenými při přednášce zpochybněn.

Dne 20. 3. 1995 stěžovatel odpověděl na princův dopis. Vysvětlil především, že je jako právník přesvědčen, že to, co řekl při přednášce, je správné a není v rozporu s Ústavou. Na závěr uvedl, že vyřčeným rozhodnutím již ho nejmenovat do veřejné funkce princ porušil jeho práva na svobodu projevu a svobodu myšlení, která mu jsou zaručena Ústavou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Princ v písemné odpovědi ze 4. 4. 1995 zdůraznil, že pan Wille dal jeho dopisu z 27. 2. širokou publicitu. Uvedl, že pana Willeho o svém rozhodnutí informoval osobním dopisem s cílem vyhnout se veřejné diskusi. Podle jeho slov nemířila jeho kritika proti rozhodnutím Správního soudu, ale proti obecnému postoji pana Willeho k Ústavě. Princ připojil, že je jeho výsadním právem jmenovat kandidáta do veřejné funkce, a že není povinen v těchto věcech odůvodňovat svůj výběr. V případě pana Willeho však považoval za vhodné důvody uvést, neboť se jednalo o rozhodnutí nejmenovat dotčeného předsedou jednoho z nejvyšších soudních orgánů, přičemž pan Wille zcela prostě ignoroval ty části Ústavy, s nimiž nesouhlasil. Princ také podotkl, že relevantní ustanovení, totiž čl. 112 Ústavy, se týká pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o interpretaci Ústavy v případě sporu mezi vládou a parlamentem. Zaměňovat výrazy "vláda" a "parlament" za "princ" a "lid", jak to udělal pan Wille, by podle prince bylo zásahem do právního státu; princi tak příslušelo, aby jeho hlava státu chránil ústavní pořádek a demokratická práva lidu. Nedostál by svým povinnostem, kdyby jmenoval na jednu z nejvyšších právních funkcí osobu, jejíž prohlášení ho přiváděla k názoru, že nelpí na dodržování Ústavy.

Dne 2. 6. 1995 princ panu Willemu zaslal otevřený dopis, který byl otištěn v různých lichtenštejnských novinách. Princ v něm konstatoval, že vzhledem ke zveřejnění jeho dopisu z 27. 2. 1995 panem Willem je nezbytné, aby vyjádřil své stanovisko veřejně. Poznamenal, že v demokratickém právním státě se sluší rozlišovat mezi svobodou projevu a prostředky, které jednotlivec používá k prosazení svých názorů. V tomto směru musí jednotlivec respektovat Ústavu a ostatní zákonná ustanovení. Princ dále prohlásil, že i když má pan Wille právo, jako soudce, vyjádřit názor, že již není důvod k existenci monarchie, že čl. 7 Ústavy má být změněn, že princ má podléhat jurisdikci vnitrostátních soudů a že Ústavnímu soudu mají být přiznány další kompetence, nemůže se stavět nad platnou Ústavu ani podněcovat Ústavní soud, aby se dožadoval kompetencí, jimiž ho Ústava nevybavila. Podle prince pan Wille s ohledem na své vzdělání a profesionální zkušenost nemohl nevědět, že výrazy "lid" ("Volk"), "parlament" ("Landtag"), "vláda" ("Regierung") a "princ" ("Fürst"), stejně jako práva a povinnosti těchto orgánů, jsou Ústavou jasně definovány. Tvrzení dotyčného, podle nějž jsou tyto výrazy zaměnitelné by podle prince uvedlo do nebezpečí Ústavu a ústavní stát ve svém celku.

Na jaře 1997 vypršel mandát stěžovatele ve funkci předsedy Správního soudu. Parlament ho 14. 4. 1997 na tuto funkci navrhl znovu. Dopisem ze 17. 4. 1997, adresovaném předsedovi parlamentu, princ jeho jmenování odmítl s odůvodněním, že ho zkušenosti s panem Willem přesvědčily o tom, že dotyčný se necítí vázán Ústavou.

Pan Wille se 25. 8. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Stěžoval si, že mu lichtenštejnský panovník dopisem oznámil, že ho v budoucnu odmítá jmenovat do veřejné funkce. Spatřoval v tom porušení čl. 6 , 10 , 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Komise 27. 5. 1998 stížnost přijala. Ve své zprávě ze 17. 9. 1998 vyslovila názor, že: byl porušen čl. 10 (patnáct hlasů proti čtyřem); není nutno se zabývat tím, zda byl porušen čl. 6 (sedmnáct hlasů proti dvěma); byl porušen čl. 13 ve spojení s čl. 10 (šestnáct hlasů proti třem); žádná odlišná otázka nevzniká z pohledu čl. 14 ve spojení s čl. 10. Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). O projednání stížnosti Soud požádala rovněž vláda Lichtenštejnska.

K čl. 10 Úmluvy:

Čl. 10 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

A. Aplikovatelnost čl. 10 a existence zasahování státních orgánů:

Podle stěžovatele rozhodnutí prince, vyjádřené v jeho dopise z 27. 2. 1995, nemůže být považováno za nic jiného, než za sankci trestající vyjádření právního názoru. I když Úmluva nezaručuje právo na přístup k veřejné funkci, státní zaměstnanci kvůli tomu nepožívají menší ochrany čl. 10.

Vláda tvrdí, že projev stěžovatele a reakce vyjádřená princem v dopise z 27. 2. 1995 nemohou být posuzovány izolovaně, ale je nutno na ně pohlížet v kontextu politické diskuse o autoritě prince, která v Lichtenštejnsku probíhá. V roce 1992, kdy došlo ke sporu mezi princem a vládou, byl stěžovatel místopředsedou vlády, v níž byl pověřený řízením spravedlnosti. V rámci tohoto sporu vyjádřil názor, že Ústavní soud má podle čl. 112 Ústavy pravomoc rozhodovat v případě sporu mezi princem a parlamentem. Ve stejné době se parlament zabýval návrhem na novelizaci zákona o Ústavním soudu, přičemž stěžovatel vyjádřil v doprovodné zprávě totéž stanovisko. V obou případech dal princ najevo svůj jasný nesouhlas s panem Willem. Přesto ho v prosinci 1993 jmenoval předsedou Správního soudu. Inkriminovaný dopis byl tedy pro prince především prostředkem, jak vyjádřit své zklamání a překvapení nad skutečností, že navzdory dosaženému kompromisu v otázce kompetencí Ústavního soudu stěžovatel na toto téma přednesl veřejnou přednášku, i když věděl, že princ nemůže jeho názory sdílet. Vláda dále poukazuje na skutečnost, že dopis byl zaslán na soukromou adresu stěžovatele a nebyl určen širší veřejnosti. Nejednalo se o státnický akt, ale spíše o prohlášení vyjadřující záměr přijmout v pozdější době určité rozhodnutí. Dopis neměl přímý dopad na právní situaci stěžovatele. Pan Wille nebyl zbaven své funkce a jeho činnosti v postavení předsedy Správního soudu nebyly kladeny žádné překážky. I za předpokladu, že by dopis prince mohl být považován za státnický akt, nebyla by podle vlády Úmluva na daný případ aplikovatelná. Jelikož sankce spočívala v odmítnutí jmenovat stěžovatele do veřejné funkce, neporušila žádné ze stěžovatelových práv, jelikož ani vnitrostátní legislativa ani Úmluva nezakotvují právo být do takové funkce jmenován. Čl. 10 podle vlády není aplikovatelný, je-li hlavní otázkou případu přístup k veřejné funkci.

Soud se nejprve bude zabývat argumentem vlády, podle nějž se věc týká především přístupu k veřejné funkci, práva, které není zaručeno čl. 10 Úmluvy. V tomto ohledu Soud připomíná, že právo na přístup k veřejné funkci bylo v Úmluvě úmyslně vynecháno. Odmítnutí jmenovat někoho do veřejné funkce tedy samo o sobě nemůže být základem stížnosti opírající se o Úmluvu. Z toho však nevyplývá, že by osoba ustanovená do funkce nemohla napadnout své odvolání z funkce, pokud jím bylo porušeno některé z práv zaručených Úmluvou. Osoby ve veřejných funkcích se nevymykají působnosti tohoto nástroje. Úmluva ve svých článcích 1 a 14 upřesňuje, že "každému, kdo podléhá (...) jurisdikci" smluvních států, se přiznávají "bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu" práva a svobody uvedené v Hlavě I. Čl. 11 odst. 2 in fine, který státům umožňuje uvalit zvláštní omezení na výkon svobod shromažďování a sdružování "příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy", ostatně potvrzuje, že záruky Úmluvy se obecně vztahují na osoby ve veřejných funkcích (viz Glasenapp a Kosiek proti Německu, 1986, Vogt proti Německu, 1995). Z těchto důvodů statut osoby ve veřejné funkci, který stěžovatel získal svým jmenováním do funkce předsedy Správního soudu, stěžovatele nezbavoval ochrany čl. 10.

Pro posouzení, zda bylo toto ustanovení zneuznáno, je třeba se nejprve zabývat tím, zda inkriminované opatření bylo zasahováním - jako jsou "formality, podmínky, omezení nebo sankce" - do výkonu práva na svobodu projevu, nebo zda k němu došlo na poli práva na přístup k veřejné funkci, které Úmluvou zaručeno není. Pro nalezení odpovědi je třeba upřesnit dosah tohoto opatření s přihlédnutím ke kontextu skutků případu a relevantní legislativy (viz Glasenapp a Kosiek)

V rozsudku Glasenapp a Kosiek Soud analyzoval chování státních orgánů jako odmítnutí připustit dotčené osoby do veřejné funkce pro nesplnění požadované kvalifikace. Ve věci Vogt Soud po konstatování, že stěžovatel byl ve veřejné funkci od února 1979 a v roce 1986 byl odvolán, dospěl k závěru, že opravdu došlo k zasahování do výkonu práva chráněného čl. 10 Úmluvy. V nyní projednávaném případě je Soud rovněž toho názoru, že přístup k veřejné funkci není jádrem problému, který je mu předložen k posouzení. Princ sice vznesl otázku budoucí obnovy mandátu stěžovatele jakožto předsedy Správního soudu, avšak jeho dopisy dotyčnému vyjadřovaly především pokárání za názory, které vyslovil.

Soud dále připomíná, že stát může být z pohledu Úmluvy činěn odpovědným za činy všech svých orgánů, státních úředníků a státních zaměstnanců. Jak je tomu obecně v mezinárodním právu, výše jejich postavení zde není důležitá, jelikož činy osob jednajících v rámci svých oficiálních funkcí jsou v každém případě připisovány státu. Speciálně, závazky, které pro stát vyplývají z Úmluvy, mohou být porušeny každou osobou vykonávající oficiální funkci, která jí byla svěřena.

Soud poznamenává, že Lichtenštejnské knížectví je dědičnou konstituční monarchií, založenou na parlamentní demokracii; státní moc náleží princi a lidu a pochází jak z prvního, tak druhého; ti ji musejí vykonávat v souladu s Ústavou. Hlava II Ústavy definuje různé svrchované pravomoci prince, mezi nimi jmenování osob do veřejných funkcí. V této souvislosti Soud připomíná, že princ dopisem z 25. 2. 1995 stěžovatele informoval o svém záměru ho již nejmenovat do veřejné funkce, bude-li do ní navržen parlamentem nebo jiným orgánem. Své rozhodnutí potvrdil v dopisech ze 4. 4. a 2. 6. 1995, a poté v dopise parlamentu ze 17. 4. 1997, kterým zamítl jeho návrh na obnovení mandátu stěžovatele ve funkci předsedy Správního soudu. Soud proto nemůže přijmout argument, podle nějž by dopisy prince měly být považovány za soukromou korespondenci a nikoli za státnické akty.

Pokud jde o posouzení otázky, zda došlo k zasahování do práva stěžovatele na svobodu projevu, Soud se domnívá, že svou pozornost musí soustředit na princův dopis z 27. 2. 1995, který poprvé vyjádřil úmysly pisatele vůči stěžovateli. Tento akt však musí být zvážen ve světle pozdějších sdělení, kterými princ tyto úmysly potvrdil. Pokud jde o obsah inkriminovaného dopisu, Soud je toho názoru, že došlo k zasahování státního orgánu do výkonu stěžovatelova práva na svobodu projevu. Inkriminované opatření bylo přijato uprostřed funkčního období stěžovatele; nebylo svázáno s žádnou konkrétní procedurou, v níž by se posuzovala osobní kvalifikace kandidátů na funkci. Ze znění dopisu vyplývá, že princ rozhodl o svém budoucím chování vůči stěžovateli v rámci jedné ze svých suverénních pravomocí: pravomoci jmenovat osoby do státních funkcí. Navíc příslušný dopis, i když byl zaslán do místa stěžovatelova bydliště, výslovně uváděl jeho funkci předsedy Správního soudu. Inkriminované opatření tedy vycházelo od orgánu, který měl pravomoc jednat tak, jak jednal, a jehož činy z pohledu Úmluvy zavazují k zodpovědnosti Lichtenštejnsko jakožto stát. K zasahování do stěžovatelova práva na svobodu projevu došlo tím, že princ při kritice obsahu přednášky dotyčného dal najevo svůj úmysl ho potrestat za to, že svobodně vyjádřil svůj názor. Oznámení prince, že již stěžovatele nejmenuje do žádné veřejné funkce, bylo projevem pokárání za způsob, jímž dotyčný užil svého práva na svobodu projevu; toto oznámení mělo navíc inhibiční účinek na výkon tohoto práva, neboť svou povahou mohlo stěžovatele odradit od podobných prohlášení v budoucnosti. Plyne z toho, že došlo k zasahování do práva na svobodu projevu tak, jak je zaručeno v čl. 10 odst. 1 Úmluvy.

B. Odůvodněnost zasahování:

Takové zasahování představuje porušení čl. 10 kromě případů, kdy lze prokázat, že je "stanovil zákon", sledovalo jeden nebo několik legitimních cílů vyjmenovaných v odst. 2 čl. 10 a bylo "nezbytné v demokratické společnosti".

Podle vlády bylo zasahování ospravedlněno tím, že stěžovatel porušil pravidla chování soudců a přísahu, kterou složil podle lichtenštejnského práva a již zejména přísahal loajalitu princi a poslušnost Ústavě a zákonům. Navíc podle vlády mělo opatření za cíl udržení veřejného pořádku, posílení občanské stability a zachování nezávislosti a nestrannosti soudní moci.

Soud se domnívá, že zasahování - za předpokladu, že bylo stanoveno zákonem a sledovalo legitimní cíl, jak tvrdí vláda - nebylo pro níže uvedené důvody "nezbytné v demokratické společnosti".

Vláda tvrdí, že čl. 10 odst. 2 poskytuje státům široký prostor k rozhodnutí, zda je určité politické chování slučitelné s "důstojností soudcovské funkce". Domnívá se, že dosáhne-li člověk určité výše postavení ve veřejné funkci, vyjádření nesouhlasu s těmi, kteří mají pravomoc jmenovat a odvolávat z vysokých funkcí, včetně (vysoce postavených) soudců, s sebou nese jisté riziko, známé všem dotyčným a k dnešnímu dni nepovažované za porušení lidských práv. Podle vlády každá soudní funkce svou povahou zavazuje svého nositele k tomu, aby prokazoval velkou zdrženlivost v oblasti veřejných prohlášení s politickým podtextem. Vláda je toho názoru, že stěžovatel v přednášce vyslovil politické prohlášení, které je sporné a představuje subtilní, ale skutečnou provokaci, směřující proti jednomu z lichtenštejnských panovníků. Stěžovateli nebylo neznámo, že jeho prohlášení bylo v rozporu s názorem prince - jež je podepřen ústavou - podle něhož má princ absolutní soudní imunitu. Stěžovatel využil okolnosti, že byl jako soudce pozván k proslovení přednášky, k tomu, aby dal veřejně na vědomí své politické a právnické přesvědčení, čímž otřásl důvěrou veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci.

Soud připomíná, že ve výše citovaném rozsudku Vogt shrnul následující základní principy, které vyplývají z jeho judikatury ve vztahu k čl. 10.

a) Svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. S výhradou odst. 2 se tato svoboda vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky" příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není "demokratické společnosti". Svoboda projevu, v podobě, v jaké ji zakotvuje čl. 10, podléhá výjimkám, které ovšem musí být úzce interpretovány, přičemž potřeba ji omezit musí být prokázána přesvědčivým způsobem.

b) Přídavné jméno "nezbytné" ve smyslu čl. 10 odst. 2 implikuje "naléhavou společenskou potřebu". Smluvní státy mají určitou pravomoc pro posouzení existence takové potřeby, avšak tato pravomoc podléhá evropské kontrole, jež se vztahuje jak na zákony, tak na rozhodnutí, která je aplikují, a to i když byla vynesena nezávislým soudním orgánem. Evropský soud má pravomoc s konečnou platností rozhodnout, zda bylo "omezení" slučitelné se svobodou projevu, kterou chrání čl. 10.

c) Soud při výkonu své kontroly nemá za úkol nahradit příslušné vnitrostátní soudy, nýbrž ověřit z pohledu čl. 10 rozhodnutí, která vynesly v rámci své posuzovací pravomoci. Neznamená to, že se musí omezit na posouzení, zda žalovaný stát tuto pravomoc užil v dobré víře, pečlivě a přiměřeným způsobem: musí inkriminované zasahování posoudit ve světle věci jako celku, aby určil, zda bylo "přiměřené sledovanému legitimnímu cíli" a zda se důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, jeví jako "relevantní a dostatečné". Přitom se Soud musí přesvědčit, že vnitrostátní orgány aplikovaly normy slučitelné se zásadami zakotvenými v čl. 10, a navíc se opíraly o přijatelné posouzení relevantních skutečností.

Ve stejném rozsudku Soud prohlásil:

"Tyto principy se vztahují rovněž na státní úředníky: i když je legitimní, aby jim stát vzhledem k jejich statutu uložil povinnost diskrétnosti, jedná se přesto o jednotlivce, kteří jako takoví požívají ochrany čl. 10 Úmluvy. Soudu tedy přísluší, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu rozhodl, zda byla respektována spravedlivá rovnováha mezi základním právem jednotlivce na svobodu projevu a legitimním právem demokratického státu bdít nad tím, aby jeho zaměstnanci pracovali pro účely uvedené v čl. 10 odst. 2. Při výkonu této kontroly Soud musí vzít v úvahu, že když se jedná o právo na svobodu projevu státních zaměstnanců, "povinnosti a zodpovědnost" z čl. 10 odst. 2 nabývají zvláštního významu, který ospravedlňuje ponechání určitého posuzovacího prostoru žalovanému státu k určení, zda inkriminovaný zásah je přiměřený výše zmíněnému cíli." (viz také Ahmed a další proti Spojenému království, 1998).

Pro rozhodnutí, zda opatření přijaté princem v reakci na stěžovatelovo prohlášení při přednášce odpovídalo "naléhavé společenské potřebě" a bylo "přiměřené sledovanému legitimnímu cíli", musí Soud toto rozhodnutí posoudit ve světle celého případu. Zvláštní význam bude přisuzovat funkci zastávané stěžovatelem, jeho prohlášení, okolnostem, za nichž bylo učiněno, a reakci, jakou vyvolalo.

Jelikož stěžovatel v příslušné době zastával vysokou soudní funkci, Soud musí přihlédnout k tomu, že jedná-li se o svobodu projevu osob zastávajících takovou funkci, "povinnosti a odpovědnost" z čl. 10 odst. 2 nabývají zvláštního významu; vskutku lze oprávněně očekávat od osob v soudcovských funkcích, že budou svou svobodu projevu užívat se zdrženlivostí pokaždé, kdy by mohla být ohrožena autorita a nestrannost soudní moci. Přesto se Soud o nic méně nedomnívá, že jakýkoli zásah do svobody projevu soudce v postavení stěžovatele vyžaduje z jeho strany pečlivé posouzení.

Pokud jde o přednášku z 16. 2. 1995, Soud poznamenává, že se uskutečnila v rámci série univerzitních přednášek o otázkách ústavních kompetencí a základních práv, organizovaných v místnostech jednoho z významných ústavů Lichtenštejnska. Vystoupení stěžovatele obsahovalo prohlášení o pravomoci svěřené Ústavnímu soudu článkem 112 Ústavy Lichtenštejnska. Dotyčný byl toho názoru, že výraz "vláda" použitý v tomto ustanovení zahrnuje i prince, což bylo mínění zdající se v rozporu s principem, podle nějž se princ těší absolutní soudní imunitě vůči lichtenštejnským soudům. Podle stěžovatele bylo toto prohlášení pouhým komentářem univerzitního učitele k interpretaci čl. 112 Ústavy. Vláda se naopak domnívá, že i když bylo prohlášení proneseno v právní rovině jako dokonale neutrální poznámka, svou podstatou mělo velice politický ráz, napadalo existující ústavní pořádek a nebylo slučitelné s veřejnou funkcí, kterou stěžovatel v té době zastával.

Soud připouští, že jakmile se přednáška stěžovatele týkala některých bodů ústavního práva, a konkrétněji otázky, zda jeden z panovníků státu podléhá jurisdikci Ústavního soudu, měla nevyhnutelně politické implikace. Domnívá se, že otázky ústavního práva mají samou svou podstatou takové implikace. Je nicméně toho mínění, že tato skutečnost sama o sobě nemohla stěžovateli legitimně bránit v tom, aby na toto téma pronesl komentáře. Dále poznamenává, že v roce 1991 při předložení návrhu zákona, kterým měl být změněn zákon o Ústavním soudu, lichtenštejnská vláda ve svých doprovodných komentářích vyjádřila podobný názor, s nímž princ nesouhlasil, ale který byl schválen parlamentem, i když jen většinou. Názor stěžovatele nemůže být pokládán za nehájitelné stanovisko, jelikož byl v Lichtenštejnsku sdílen značným počtem osob. Kromě toho nic nedovoluje říci, že by stěžovatel během přednášky komentoval tehdy projednávané případy, ostře kritizoval osoby nebo státní instituce či urážel vysoké funkcionáře nebo prince.

Reakce prince byla založena na obecných závěrech vyvozených z chování stěžovatele v době, kdy byl členem vlády, zejména při příležitosti politického sporu z roku 1992, a na jeho krátkém prohlášení - o němž informoval tisk - o přesně vymezené, ale sporné ústavní otázce soudní pravomoci. S ohledem na okolnosti případu se soud domnívá, že i když důvody, na něž se odvolává vláda pro ospravedlnění zásahu do stěžovatelova práva na svobodu projevu, jsou relevantní, nejsou dostatečné k prokázání, že zasahování bylo "nezbytné v demokratické společnosti". I když se připustí, že stát má určitý posuzovací prostor, reakce prince nebyla přiměřená sledovanému cíli. Soud proto dospěl k závěru, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

K čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, ani soudní ani jiný, který by mu umožnil napadnout reakci prince. Dovolává se čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Vláda tvrdí, že existuje prostředek nápravy, který stěžovatel nepoužil. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu podle ní byla velká naděje, že by tento soudní orgán uznal, že státní orgány, jejichž rozhodnutí mohou být napadena podle čl. 23 zákona o Ústavním soudu, zahrnují nejen soudy a správní orgány, ale rovněž parlament. Stěžovatel měl tedy k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jelikož mohl a měl napadnout skutečnost, že parlament netrval na tom, aby byl jmenován předsedou Správního soudu.

Podle ustálené judikatury Soudu čl. 13 Úmluvy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy pouze pro stížnosti, které jsou "hájitelné" z pohledu Úmluvy (viz Boyle a Rice proti Spojenému království, 1988, Powell a Rayner proti Spojenému království, 1990). Čl. 13 zaručuje ve vnitrostátním právu existenci prostředku nápravy, kterým je možno se v příslušném státě domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Důsledkem tohoto ustanovení tedy je, že vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a rozhodl o vhodné nápravě, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Prostředek nápravy vyžadovaný čl. 13 musí být účinný jak v praxi, tak právně (viz Mantesová a další proti Turecku, 1997).

Vzhledem k závěru, k němuž Soud dospěl výše v souvislosti s čl. 10 Úmluvy, je podmínka "hájitelnosti" stížnosti splněna (viz Vereinigung Demokratischer Soldaten Österreichs a Gubi proti Rakousku, 1994). Pokud jde o argument vlády, podle nějž si stěžovatel mohl stěžovat Ústavnímu soudu, že parlament netrval na jeho kandidatuře, stačí konstatovat, že stížnost stěžovatele opírající se o čl. 10 se týkala činů prince a nikoli parlamentu. Avšak vláda neprokázala, že by v judikatuře Ústavního soudu od doby jeho vzniku v roce 1925 existovalo rozhodnutí o přípustnosti opravného prostředku namířeného proti princi. Nebylo tedy prokázáno, že by taková stížnost byla účinná. Proto byl stěžovatel rovněž obětí porušení čl. 13.

Spravedlivé zadostiučinění

Pan Wille na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 25 000 švýcarských franků (CHF) za materiální újmu (údajná finanční ztráta, kterou utrpěl v souvislosti s inkriminovaným opatřením) a 30 000 CHF za morální újmu. Rovněž požádal o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy ve výši 91 014 CHF.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. šestnácti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 10 Úmluvy ;

2. šestnácti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 13 Úmluvy ;

3. jednomyslně, že není nutné se zabývat tím, zda byl porušen čl. 6 a čl. 14 ve spojení s čl. 10 Úmluvy ;

4. jednomyslně, že žalovaný stát musí stěžovateli do tří měsíců vyplatit 10.000 CHF za morální újmu a 91 014 CHF za náklady řízení; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 5% p.a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

5. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



K rozsudku bylo připojeno společné doplňující souhlasné stanovisko soudců Caflische a Zupančiče a nesouhlasné stanovisko soudce Cabrala Barreta.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.