Texeira de Castro proti Portugalsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 25829/94

Dne 9. června 1998 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku.

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců: R. Bernhardt, předseda Soudu (Německo), A. Spielmann (Lucembursko), N. Valticos (Řecko), E. Palm (Švédsko), I. Foighel (Dánsko), A. N. Loizou (Kypr), M. A. Lopes Rocha (Portugalsko), B. Repík (Slovensko), V. Butkevyč (Ukrajina).

Stěžovatelem je portugalský státní příslušník, pan F. Teixeira de Castro.

Dne 30. 12. 1992 dva policisté z policejní stanice ve Famalicu, oblečení v civilu, požádali pana V. S., podezřelého z konzumace drog, o zprostředkování koupě dvaceti gramů heroinu. Jejich cílem bylo identifikovat překupníky. V. S. kontaktoval F. O., který se obrátil na pana Teixeiru de Castra. Ten prostřednictvím dvou dalších osob obstaral požadované množství drogy. Při jeho předání policisté odhalili svou totožnost a stěžovatele spolu s V. S. a F. O. zatkli. Pan Teixeira de Castro byl obviněn z obchodování s omamnými látkami a 6. 12. 1993 odsouzen soudem (Tribunal de circulo) v Santo Tirso k šestiletému odnětí svobody. Stížnost proti rozsudku, v níž se mj. dovolával práva na spravedlivý proces a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), Nejvyšší soud (Supremo Tribunal de Justica) 5. 5. 1994 zamítl.

Stěžovatel se 24. 10. 1994 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). S odvoláním na čl. 6 odst. 1 Úmluvy si stěžoval, že proces proti němu nebyl spravedlivý, jelikož jej policisté podněcovali ke spáchání trestného činu, z něhož byl později uznán vinným. Tím byly podle něj porušeny také čl. 3 a 8 Úmluvy.

Komise 24. 11. 1996 stížnost přijala. Ve své zprávě z 25. 2. 1997 dospěla k závěru, že byl porušen čl. 6 odst. 1 (třicet hlasů proti jednomu), ale nikoli čl. 3 (jednomyslně), a že není nutno dále zkoumat, zda byl porušen čl. 8 (třicet hlasů proti jednomu). Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Stížnost Soudu předložila rovněž portugalská vláda.

Relevantní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy má následující znění:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (...)"

Stěžovatel poukazuje na svůj čistý trestný rejstřík a tvrdí, že by trestný čin nikdy nespáchal bez zásahu "agentů – provokatérů". Ti navíc jednali z vlastní iniciativy, bez jakékoli soudní kontroly, a aniž by bylo zahájeno předběžné vyšetřování.

Podle portugalské vlády mnohé státy, mezi nimi i většina členů Rady Evropy, připustily používání zvláštních vyšetřovacích prostředků, zejména v oblasti boje proti obchodování s omamnými látkami. Společnost by měla nalézt mechanismy k potlačení tohoto typu trestné činnosti, která ničí základy demokratických společností. Čl. 52 portugalského zákonného nařízení č. 430-83, aplikovatelného na projednávané události – stejně jako Úmluva ONS proti nezákonnému obchodování s omamnými a psychotropními látkami z r. 1988 a Úmluva Rady Evropy z roku 1990 – podle vlády umožňují použití infiltrovaných agentů, jejichž úloha nemá nic společného s "agenty - provokatéry". Policisté, kteří v projednávaném případě zasáhli, nemohou podle názoru vlády být za "agenty – provokatéry" považováni. Mělo by se rozlišovat mezi případy, kdy činnost infiltrovaného agenta vyvolává do té doby neexistující kriminální záměr, a těmi, kdy dotyčná osoba již byla odhodlána ke spáchání trestného činu. V projednávané věci se policisté omezili na odhalení již latentně existujícího kriminálního záměru, když podle Teixeirovi dali příležitost jej realizovat.

Soud připomíná, že přípustnost důkazů je v první řadě dána vnitrostátním právem a v zásadě přísluší vnitrostátním soudním orgánům, aby nashromážděné důkazní prostředky posoudily. Úlohou Soudu je zjistit, zda řízení jako celek, včetně způsobu provedení důkazů, mělo spravedlivý charakter (viz mj. Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997).

Úmluva například nebrání, aby ve stadiu předběžného vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti může ospravedlnit, bylo spoléháno na zdroje, jakými jsou utajení informátoři, avšak jejich pozdější použití soudem pro ospravedlnění odsouzení je již jiným problémem (viz Kostovski proti Nizozemí, 1989).

Použití infiltrovaných agentů musí být omezené a provázené zárukami i v případě, kdy se jedná o potlačení obchodu s drogami. I když rozmach organizovaného zločinu nepochybně vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo (viz Delcourt proti Belgii, 1970), že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Všeobecné požadavky na spravedlnost, zakotvené v čl. 6, se vztahují na řízení týkající se všech typů trestné činnosti, od nejjednodušší k nejkomplexnější. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace.

V projednávané věci je třeba určit, zda činnost policistů překročila meze činnosti infiltrovaných agentů. Soud konstatuje, že vláda netvrdí, že by policisté jednali v rámci operace k potlačení obchodu s drogami, která by byla nařízena a kontrolována soudcem. Rovněž není zřejmé, že by příslušné orgány měly pádné důvody podezírat pana Teixeiru de Castra z účasti na obchodování s drogami; naopak, jeho trestní rejstřík byl čistý a nebylo proti němu nařízeno žádné předběžné vyšetřování. Ostatně policisté ho neznali a vstoupili s ním do kontaktu až prostřednictvím V. S. a F. O. Droga se navíc nenacházela u stěžovatele doma; musel ji obstarat u třetí osoby, která ji získala u dalšího jednotlivce. Žádný důkaz nepodporuje tvrzení vlády, podle nějž stěžovatel měl sklon k páchání trestné činnosti. Za těchto okolností je nutno vyvodit, že se policisté neomezili na čistě pasivní přezkoumání činnosti pana Teixeiry de Castra, ale působili na něj vlivem, který ho podnítil ke spáchání trestného činu. Soud konečně poznamenává, že vnitrostátní soudy založily odsouzení stěžovatele v podstatné míře na výpovědích obou policistů.

Na základě výše uvedených okolností Soud dospěl k závěru, že činnost policistů překročila meze činnosti infiltrovaných agentů, jelikož vyprovokovali trestný čin; nic nenasvědčuje, že by k jeho spáchání bez zásahu policistů došlo. Tento zásah a jeho použití v trestním řízení zbavilo stěžovatele ab initio a definitivně práva na spravedlivý proces. Čl. 6 odst. 1 tím byl porušen.

Ve věci čl. 3 Úmluvy (zákaz nelidského a ponižujícího zacházení) stěžovatel nepředložil Soudu žádné argumenty. Pokud jde o čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života), Soud vzhledem ke svému závěru ohledně čl. 6 odst. 1 nepokládá za nutné se touto částí stížnosti dále zabývat.

Stěžovatel na základě čl. 50 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 17 milionů escudos (PTE) za materiální újmu (ztráta výdělku v době věznění a po propuštění) a 5 milionů PTE za morální újmu. Dále požádal o proplacení soudních výloh ve výši 5 milionů PTE (řízení před vnitrostátními orgány) a 1,5 milionů PTE (řízení před orgány Úmluvy).


Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. osmi hlasy proti jednomu, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

2. jednomyslně, že není nutno se zabývat tím, zda byl porušen čl. 3 Úmluvy;

3. jednomyslně, že není nutno se věcí zabývat z pohledu čl. 8 Úmluvy;

4. osmi hlasy proti jednomu, že žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 10 000 000 PTE za materiální a morální újmu a 1 800 000 PTE za soudní výlohy (minus 19 802 FRF, které již získal v rámci právní pomoci Rady Evropy).


K rozsudku bylo připojeno nesouhlasné stanovisko soudce V. Butkevyče.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.