Schöpfer proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 25405/94

Datum: 20. 5. 1998

Složení senátu: Thór Vilhjálmsson, místopředseda Soudu (Island), J. De Meyer (Belgie), R. Pekkanen (Finsko), A. B. Baka (Maďarsko), M. A. Lopes Rocha (Portugalsko), L. Wildhaber (Švýcarsko), J. Makarczyk (Polsko, P. Jambrek (Slovinsko), M. Voicu (Rumunsko).

Stěžovatelem je švýcarský státní příslušník, pan. A. Schöpfer, právník a bývalý zástupce v kantonální radě. V době událostí byl advokátem a obhajoval pana S., který byl vzat do vyšetřovací vazby pro několik krádeží. Dne 6.11.1992 manželka pana S. informovala pana Schöpfera, že dva úředníci prefektury v Hochdorfu na ni naléhali, aby se obrátila na jiného obhájce, který by obhajoval jejího manžela, pokud chce být propuštěn.

Pan Schöpfer 9.11.1992 uspořádal ve své kanceláři v Lucernu tiskovou konferenci, během níž mj. prohlásil, že na prefektuře v Hochdorfu jsou jak zákony lucernského kantonu tak lidská práva po mnoho let porušována flagrantním způsobem. Poznamenal přitom, že se obrací na tisk, jelikož představuje jeho poslední prostředek. Druhý den otiskl deník Luzerner Neueste Nachrichten na straně 25 článek, v němž na základě tiskové konference mj. uvedl, že " klient pana Schöpfera byl zatčen bez vydání písemného příkazu: prefektura v Hochdorfu zamítla žádost p. Schöpfera, aby byl jmenován obhájcem ex-offo místo dosavadního, který s panem S. nevstoupil v kontakt ani šest týdnů po jeho zatčení (p. Schöpfer však mohl pana S. obhajovat soukromě); dva úředníci prefektury vysvětlili manželce zadrženého, že nebude osvobozen, dokud A. Schöpfer bude jeho obhájcem. Článek citoval následující výroky A. Schöpfera:

"Už ty pány nenechám, aby si ze mě dělali blázny (...) Mám toho dost, nechat ty pány z prefektury v Hochdorfu, aby si ze mě dělali blázny. Zbývá mi už jen cesta tisku (...) Když jsem se informoval na prefektuře v Hochdorfu ve věci příkazu k zatčení, odpověděli mi, že byl vydán ústně (...) Požaduji, aby prefekt a jeho úředníci podali okamžitou demisi a aby nestranná vyšetřovací komise, externí z pohledu kantonu, případ důkladně prozkoumala."

Státní zastupitelství kantonu Lucern 19.11.1992 vydalo prohlášení, v němž uvedlo, že obviněná osoba byla zatčena zákonným způsobem, a že pan Schöpfer se neodvolal proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o jmenování obhájcem ex-offo. Deník Luzernen Zeitung 13.11.1992 zveřejnil shrnutí tiskového komuniké, které stěžovatel rozšířil v odpovědi na prohlášení státního zastupitelství: podle p. Schöpfera porušilo zatčení pana S. Úmluvu (o ochraně základních lidských práv a svobod) a zároveň - "absolutně hrubým a nepřijatelným způsobem" - trestní řád kantonu.

Stěžovatel 13.11.1992 podal žádost o propuštění pana S. z vazby. Prefekt ji 16.11. zamítl, proti čemuž se pan Schöpfer odvolal k odvolacímu soudu (Obergericht) kantonu Lucern. Ten odvolání 30.11. zamítl, především proto, že prefekt mezitím zákonným způsobem vazbu prodloužil, avšak poznamenal, že po zatčení měl být pan S. předveden nikoli před úředníka prefektury, ale před samotného prefekta, který jako jediný může být pokládán za soudce nebo jinou zmocněnou osobu ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Odvolací soud také nařídil, aby jeho rozhodnutí bylo dáno na vědomí státnímu zastupitelství, které je pověřeno dohledem nad prefektem.

Dne 16.11.1992 prefekt v Hochdorfu požádal úřad pro dohled nad advokáty (Aufsichtsbehörde über die Rechtsanwälte), aby proti panu Schöpferovi zahájil disciplinární řízení, protože svými prohlášeními nejen pomluvil prefekta a dva jeho úředníky, ale rovněž vážně porušil pravidla profesionální etiky (Standesregeln) advokátů. Úřad 21.12.1992 disciplinární řízení zahájil a 15.3.1993 panu Schöpferovi na základě čl. 13 zákona o advokátech (Anwaltsgesetz) udělil pokutu 500 švýcarských franků (CHF) za porušení pravidel profesionální etiky. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel své stížnosti - které byly vážné - předem nevznesl u státního zastupitelství a odvolacího soudu, které jsou prefektuře nadřízeny, a tak nezachoval diskrétnost, kterou musí advokáti na veřejnosti zachovávat, pokud jde o probíhající řízení. Navíc se uchýlil ke skryté reklamě (versteckte Reklame) a hledání laciných efektů (Effekthascherei), čímž ukázal, že mu více záleží na vlastní slávě než na podstatě věci. V každém případě by prohlášení advokáta v tisku měla nejen být ve skutečném veřejném zájmu (reelles öffetliches Interesse), ale také být objektivní a užívat mírný tón (objektiv in der Darstellung und sachlich im Ton). Avšak několik pasáží z inkriminovaného prohlášení pana Schöpfera bylo neuspokojivých, pokud jde o tón: "Už ty pány nenechám, aby si ze mě dělali blázny (...)" nebo "Požaduji (...), aby nestranná vyšetřovací komise, externí z pohledu kantonu, případ důkladně přezkoumala" nebo "Zbývá mi už jen cesta tisku". Poslední věta byla navíc nepravdivá, neboť v dané době se pan Schöpfer neobrátil na orgány nadřízené prefektuře a nepokusil se podat běžné zákonné opravné prostředky. Podlomil tak důvěru nejen v prefekturu v Hochdorfu, ale ve všechny justiční orgány kantonu, což je neslučitelné s povinnostmi advokáta.

Pan Schöpfer podal proti rozhodnutí odvolání, které Federální soud v dubnu 1994 zamítl.

Řízení před Evropskou komisí

Pan Schöpfer se 11.8.1994 obrátil na Evropskou Komisi pro lidská práva (dále Komise) s tvrzením, že disciplinární sankce, která mu byla uložena, představuje porušení čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Komise 4.9.1996 stížnost přijala. Ve své zprávě z 9.4.1997 vyslovila názor, že čl. 10 porušen nebyl (devět hlasů proti šesti). Poté věc postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Projednání stížnosti předal Soudu rovněž stěžovatel.

Řízení před Evropským soudem

Čl. 10 Úmluvy má následující znění

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Inkriminovaná sankce byla bezesporu "zasahováním" do výkonu stěžovatelova práva na svobodu projevu. Účastníci řízení se shodují, že byla "stanovena zákonem" a sledovala legitimní cíl uvedený v čl. 10 odst. 2: "zachování autority a nestrannosti soudní moci". Z rozhodnutí z března 1993 vskutku vyplývá, že stěžovatel byl potrestán zejména za to, že podlomil důvěru v justiční orgány kantonu.

Soud v tomto bodě sdílí názor účastníků a musí se tedy zabývat otázkou, zda inkriminovaný zásah byl pro dosažení cíle "nezbytný v demokratické společnosti".

Soud poznamenává, že na tiskové konferenci z 9.11.1992 p. Schöpfer kritizoval především skutečnost, že jeho klient byl na prefektuře v Hochdorfu zatčen bez písemného příkazu, a poté předveden před úředníka, a že prefektura zamítla jeho žádost, aby byl jmenován novým obhájcem ex-offo. Úřad pro dohled nad advokáty při potrestání stěžovatele přisoudil velký význam okolnosti, že se dotyčný obrátil na tisk dříve, než použil zákonné opravné prostředky, které měl k dispozici.

Soud připomíná, že specifický statut staví advokáty do centrální pozice v chodu spravedlnosti, jakožto zprostředkovatele mezi veřejností a soudy, což vysvětluje normy chování, které jsou členům advokátní komory všeobecně uloženy (viz Casado Coca proti Španělsku, 1997). Soud také již v minulosti uvedl, že soudy, které jsou garanty spravedlnosti a jejichž poslání je v právním státě zásadní, potřebují důvěru veřejnosti (viz De Haes Gijsels proti Belgii, 1997). Vzhledem ke klíčové úloze advokátů v této oblasti od nich lze očekávat, že přispějí k řádnému chodu spravedlnosti, a tím k důvěře veřejnosti v ní.

Pan Schöpfer uspořádal 9.11.1992 tiskovou konferenci; 18.11. napadl před odvolacím soudem kantonu odmítnutí prefekta propustit jeho klienta na svobodu. Odvolací soud odvolání zamítl, protože se mezitím změnila situace, avšak upozornil na oprávněnost stížnosti, pokud jde o skutečnost, že pan S. byl předveden před úředníka prefektury. Proto nařídil, aby jeho rozhodnutí bylo dáno na vědomí státnímu zastupitelství.

Pan Schöpfer tedy nejprve veřejně napadl činnost justice v Hochdorfu, a teprve poté použil zákonný opravný prostředek, který se zčásti ukázal účinným. Navíc se opomenul obrátit na státní zastupitelství, orgán nadřízený prefektuře. Zachoval se tak způsobem těžko slučitelným s přispěním k důvěře veřejnosti v justici, které lze od advokátů oprávněně očekávat. Toto konstatování je posíleno závažností a všeobecností výtek, které dotyčný vznesl, stejně jako tónem pro tento účel zvoleným. Během tiskové konference mj. řekl, že se na novináře obrací, protože jsou jeho posledním prostředkem, a že na prefektuře v Hochdorfu jsou zákony kantonu a lidská práva po mnoho let porušována flagrantním způsobem. V tiskovém komuniké z 13.11.1992 prohlásil, že zatčení jeho klienta porušilo Úmluvu a - "absolutně hrubým a nepřijatelným způsobem" - trestní řád kantonu.

Je pravda, že kromě podstaty vyjádřených myšlenek a informací chrání čl. 10 Úmluvy rovněž způsob jejich vyjádření (viz De Haes a Gijsels). Není třeba zdůrazňovat, že svoboda projevu je zajištěna i advokátům, kteří samozřejmě mají právo se veřejně vyjádřit k činnosti justice, avšak jejich kritika nemůže překročit jisté meze. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu rovnováhu, která musí být nalezena mezi různými zájmy, mezi nimi právem veřejnosti na informace o otázkách týkajících se chodu soudní moci, požadavky na řádný chod spravedlnosti a důstojností povolání advokáta (viz Casado Coca a De Haes a Gijsels). Pro určení, kde se v dané době spravedlivá rovnováha nalézá, jsou vzhledem k přímému a trvalému kontaktu se svými členy vnitrostátní orgány advokátů a soudy v lepším postavení než mezinárodní soudce. Proto mají určitý prostor k posouzení nutnosti zásahů v podobných případech, ale tento prostor podléhá evropské kontrole, pokud jde o příslušné normy a rozhodnutí, která je aplikují (viz Casado Coca).

Soud konstatuje, že pan Schöpfer - advokát - vyjádřil na veřejnosti stížnosti ve věci trestního řízení, které právě probíhalo. Vzhledem k výše popsaným okolnostem a k mírné pokutě, která byla stěžovateli uložena, se Soud domnívá, že vnitrostátní orgány při jeho potrestání nepřekročily meze, které pro posouzení měly. Čl. 10 Úmluvy proto porušen nebyl.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl sedmi hlasy proti dvěma, že:

čl. 10 Úmluvy nebyl porušen.


K rozsudku byla připojena nesouhlasná stanoviska soudců J. De Meyera a P. Jambreka.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.