Petrovic proti Rakousku

Dne 27. 3. 1998 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Petrovic proti Rakousku.

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců: R. Bernhardt, předseda Soudu (Německo), F. Matscher (Rakousko), L. - E. Pettiti (Francie), B. Walsh (Irsko), A. Spielmann (Lucembursko), Sir John Freeland (Spojené království), M. A. Lopes Rocha (Portugalsko), B. Repík (Slovensko), J. Casadevall (Andorra).

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelem je rakouský státní příslušník, pan A. Petrovic. V únoru 1989 se jeho ženě narodilo dítě. Krátce po porodu nastoupila zpět do práce, zatímco její manžel si vzal rodičovskou dovolenou, aby se mohl o dítě starat. V dubnu 1989 požádal pracovní úřad o poskytnutí příspěvku na rodičovskou dovolenou (Karenzurlaubsgeld). Jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že podle zákona mají na tento příspěvek nárok pouze ženy.

V srpnu 1989 pan Petrovic podal proti tomuto rozhodnutí stížnost Ústavnímu soudu (Verfassungsgerichtshof) s tím, že je v rozporu s principem rovnosti a rovněž s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud 12. 12. 1991 rozhodl, že se stížností nebude zabývat, jelikož vzhledem k jeho judikatuře nemá dostatečnou naději na úspěch.

Řízení před Evropskou komisí

Pan Petrovic se 8. 8. 1992 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). S odvoláním na čl. 8 a čl. 14 v kombinaci s čl. 8 Úmluvy si stěžoval na neposkytnutí rodičovského příspěvku a diskriminační povahu tohoto rozhodnutí. Dále tvrdil, že byl porušen čl. 13 Úmluvy tím, že Ústavní soud se odmítl zabývat jeho ústavní stížností.

Komise 5. 7. 1995 stížnost přijala, pokud jde o údajně diskriminační povahu inkriminovaného rozhodnutí (čl. 14 v kombinaci s čl. 8 Úmluvy);v dalším ji označila za nepřípustnou. Ve své zprávě z 15. 10. 1996 dospěla k závěru (dvaceti pěti hlasy proti pěti), že čl. 14 byl v kombinaci s čl. 8 porušen. Poté stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud).

Řízení před Evropským soudem

Čl. 14 Úmluvy má následující znění:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Čl. 8 Úmluvy má následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Pan Petrovic tvrdí, že rozhodnutí rakouských úřadů neposkytnout mu příspěvek na rodičovskou dovolenou bylo diskriminací založenou na příslušnosti k mužskému pohlaví.

Aplikovatelnost čl. 14:

Soud na úvod připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž čl. 14 doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů. Jeho existence není nezávislá, jelikož má účinek pouze v souvislosti s "užíváním práv a svobod" přiznaných těmito dokumenty. Může být sice použit, aniž by příslušná ustanovení byla porušena - a do té míry je autonomní - avšak nelze ho aplikovat, pokud se na předmět sporu nevztahuje alespoň jedno z nich (viz např. Karlheinz Schmidt proti Německu, 1994; Van Raalte proti Nizozemí, 1997).

V projednávaném případě se Soud domnívá, že odmítnutí poskytnout panu Petrovicovi příspěvek na rodičovskou dovolenou nelze považovat za nerespektování rodinného života, neboť čl. 8 Úmluvy neukládá smluvním státům pozitivní povinnost takovou finanční pomoc poskytnout. Na druhou stranu smyslem příspěvku je podpora rodinného života a jeho poskytnutí či neposkytnutí má na organizaci rodinného života nevyhnutelně dopad, jelikož příspěvek spolu s rodičovskou dovolenou umožňuje jednomu z rodičů zůstat s dítětem doma a starat se o něj. Soud však v minulosti mnohokrát potvrdil, že čl. 14 je aplikovatelný, jestliže "předmětem znevýhodnění je některá z podmínek výkonu zaručeného práva" (viz Syndicat national de la police belge proti Belgii, 1975) nebo "kritizovaná opatření mají souvislost s výkonem zaručeného práva" (viz Schmidt a Dahlström proti Švédsku, 1976).

Vzhledem k tomu, že poskytnutí příspěvku na rodičovskou dovolenou umožňuje státu projevit svou úctu k rodinnému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy, je čl. 14 v kombinaci s tímto ustanovením aplikovatelný.

K údajnému porušení čl. 14 v kombinaci s čl. 8:

Podle judikatury Soudu je odlišné zacházení diskriminačním ve smyslu čl. 14 , pokud mu chybí objektivní a přiměřené opodstatnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo poměr mezi použitými prostředky a cílem není přiměřený (viz zejména výše cit. rozsudky Karlheinz Schmidt a Van Raalte).

Stěžovatel uvádí, že rozdílný přístup k otci a matce v případě příspěvku na rodičovskou dovolenou není nijak opodstatněný. Smyslem příspěvku podle něj není chránit matku, jelikož je poskytován až po osmitýdenním období od porodu a po zániku práva na dávky v mateřství, nýbrž pomoci rodičům, kteří si přejí odejít na rodičovskou dovolenou a pečovat o kojence.

Vláda naproti tomu tvrdí, že při absenci společné evropské normy v této věci rozhodnutí rakouského zákonodárce poskytnout příspěvek na rodičovskou dovolenou pouze matkám spadá do prostoru, který je smluvním státům ponechán k posouzení otázek souvisejících se sociální politikou. Navíc inkriminovaná ustanovení rakouského práva odrážela ducha společnosti v době, kdy byla primární role v péči o dítě v nízkém věku přisuzována matce.

Soud, aniž by přehlížel rozdíly, které mohou existovat mezi matkou a otcem ve vztahu ke kojenci, vychází z hypotézy, že oba rodiče se nacházejí v "analogické situaci", pokud jde o péči, kterou mohou dítěti během tohoto období poskytnout.

Je pravda, že posun k rovnosti pohlaví je dnes jedním z důležitých cílů členských států Rady Evropy a že pouze velmi vážné důvody mohou odlišnost v zacházení učinit slučitelnou s Úmluvou. Smluvní státy nicméně mají určitý posuzovací prostor k tomu, aby určily, zda a v jaké míře rozdíly mezi situacemi, které jsou v mnohých ohledech analogické, ospravedlňují odlišnosti v zacházení z pohledu práva; existence nebo neexistence společného jmenovatele právních systémů smluvních států může být v tomto ohledu relevantním faktorem (viz zejména Rasmussen proti Dánsku, 1984).

Je nutno konstatovat, že v době událostí, tedy na konci osmdesátých let, společný jmenovatel v dané oblasti neexistoval; ve většině smluvních států příspěvek na rodičovskou dovolenou otci poskytován nebyl. Myšlenka finanční pomoci poskytované státem kterémukoli z rodičů, aby mohl s dítětem zůstat v domácnosti, je relativně nová. Původně bylo účelem sociálních opatření, jako je zavedení rodičovské dovolené, především chránit matku a umožnit jí postarat se o kojence. K rozšíření jejich působnosti na otce docházelo postupně, tak jak se společnost vyvíjela směrem k rovnějšímu rozdělení úkolů mezi mužem a ženou ve výchově dětí.

Rakouské právo v tomto ohledu doznalo stejný vývoj, jelikož zákonodárce v roce 1989 zavedl rodičovskou dovolenou pro otce a od roku 1990 na ně rozšířil i poskytování příslušného příspěvku. Zdá se obtížné Rakousku vyčítat, že legislativu, která je na Evropu velmi pokroková, zavádělo postupně. Ještě dnes existují v dané věci velké rozdíly mezi právními systémy smluvních států. Ačkoli velká část z nich přijala opatření, která umožňují otcům nastoupit na rodičovskou dovolenou, není tomu tak s finančním příspěvkem, který otcům poskytuje jen několik zemí.

Odmítnutí rakouských úřadů poskytnout tento příspěvek stěžovateli podle Soudu nepřekročilo posuzovací pravomoc, která je státu ponechána. Odlišné zacházení v závislosti na pohlaví tudíž v daném případě nebylo diskriminační ve smyslu čl. 14 Úmluvy.




Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

sedmi hlasy proti dvěma, že čl. 14 v kombinaci s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.



K rozsudku bylo připojeno: doplňující souhlasné stanovisko soudce L. - E. Pettitiho; společné nesouhlasné stanovisko soudců R. Bernhardta a A. Spielmanna.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.