Kopp proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 23224/94

Dne 25. 3. 1998 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Kopp proti Švýcarsku.

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců: R. Bernhardt, předseda Soudu (Německo), Thór Vilhjálmsson (Island), L. - E. Pettiti (Francie), C. Russo (Itálie), A. Spielmann (Lucembursko), J. M. Morenilla (Španělsko), A. B. Baka (Maďarsko), L. Wildhaber (Švýcarsko), M. Voicu (Rumunsko).

Stěžovatelem je švýcarský státní příslušník, pak H. W. Kopp, advokát. Jeho žena, stojící v době událostí v čele Federálního ministerstva spravedlnosti a policie (Départment fédéral de justice et de police), se v roce 1988 stala podezřelou z porušení služebního tajemství, když se objevily neověřené informace o tom, že osoba X získala prostřednictvím advokátní kanceláře pana Koppa tajné informace ze zmíněného ministerstva. V rámci vyšetřování byly od 23. 11. do 11. 12. 1989 na základě nařízení generálního prokurátora a se souhlasem předsedy obžalovacího senátu Federálního soudu (chambre d'accusation du Tribunal fédéral) odposlouchávány soukromé i pracovní telefonní linky pana a paní Koppových. Nařízení výslovně uvádělo, že "hovory vedené v rámci advokátní činnosti nesmějí být brány v úvahu". Pan Kopp byl přitom odposloucháván jako osoba, která by mohla přispět k odhalení zdroje úniku informací, nikoli však jako podezřelý.

V březnu 1990 bylo vyšetřování zastaveno; podezření proti paní Koppové se nepotvrdilo. Státní zastupitelství následně stěžovatele informovalo, že v rámci vyšetřování byly jeho telefony odposlouchávány. Pan Kopp podal Ministerstvu spravedlnosti a policie stížnost na porušení zákonných ustanovení o telefonním dohledu a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ministerstvo ji v listopadu 1992 zamítlo. Stěžovatel se poté obrátil na Federální radu (Conseil fédéral) se správní stížností (recours administratif) proti rozhodnutí ministerstva a zároveň požádal Federální soud, aby konstatoval nezákonnost odposlechu a nařídil zahájení trestního stíhání proti příslušným osobám. Federální rada a Federální soud stížnosti zamítly 30. 6. 1993, resp. 8. 3. 1994.

Pan Kopp se 15. 12. 1993 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). S odvoláním na čl. 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod si stěžoval na telefonní odposlech a neexistenci účinného vnitrostátního prostředku nápravy.

Komise 12. 4. 1996 stížnost přijala. Ve své zprávě z 16. 10. 1996 dospěla jednomyslně k závěru, že byl porušen čl. 8, ale nikoli čl. 13 Úmluvy. Poté projednání stížnosti předala Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud). Věc předložila Soudu k projednání rovněž švýcarská vláda.

Čl. 8 Úmluvy má následující znění:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Soud na úvod připomíná svou judikaturu, z níž vyplývá, že telefonní hovory uskutečněné z pracoviště, což je i případ advokátní kanceláře, mohou být zahrnuty v pojmech "soukromý život" a "korespondence" dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz především Halfordová proti Spojenému království, 1997, a Niemietz proti Německu, 1992).

Švýcarská vláda namítá, že není zřejmé, zda došlo k "zasahování státních orgánů" do soukromého života a korespondence stěžovatele, jelikož žádný ze zaznamenaných telefonních hovorů nebyl poskytnut státnímu zastupitelství, všechny záznamy byly zničeny a nebyly nijak použity.

Soud konstatuje, že odposlech byl nařízen a prováděn. Zachycení telefonních hovorů podle judikatury Soudu je "zasahováním státních orgánů" ve smyslu čl. 8 odst. 2 do výkonu práv zaručených čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz Malone proti Spojenému království, 1984, a výše cit. rozsudek Halfordová).

Takový zásah je zneuznáním čl. 8 kromě případů, kdy je "v souladu se zákonem", sleduje některý z legitimních cílů zmíněných v odst. 2 čl. 8 a je k jejich dosažení "nezbytný v demokratické společnosti".

Slova "v souladu se zákonem" ve smyslu odst. 2 čl. 8 předně znamenají, že inkriminované opatření musí mít zákonný podklad ve vnitrostátním právu, ale nadto se týkají i "kvality" příslušného zákona: vyžadují, aby byl dotčené osobě přístupný, aby tato osoba navíc mohla pro sebe předvídat jeho důsledky, a aby byl slučitelný se zásadami právního státu.

Podle stěžovatele zákonný podklad pro daný případ ve švýcarském právu chybí, neboť čl. 66 a 77 federálního trestního řádu, které byly použity, výslovně zakazují odposlech telefonních linek advokáta, pokud je sledován jako třetí osoba a nikoli jako podezřelý či obviněný.

Vláda uvádí, že čl. 66 a 77 tr. ř., stejně jako k nim existující švýcarská judikatura, předpokládají, že profesionální tajemství advokáta (secret professionnel de l'avocat) pokrývá pouze činnost související s jeho profesí.

Soud připomíná, že "na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům", a zvláště pak "soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo" (viz např. výše cit. věc Malone a dále Kruslin proti Francii, 1990, a Huvig proti Francii, 1990). Soudu v zásadě nepřísluší vyjadřovat opačný názor na slučitelnost odposlechu pana Koppa s čl. 66 a 77 švýcarského tr. ř., než jaký zaujaly švýcarské Federální ministerstvo spravedlnosti a policie a Federální rada. Pokud jde o odkaz vlády na švýcarskou judikaturu, Soud připouští, že v oblasti odst. 2 čl. 8 a analogických ustanovení Úmluvy vždy pod pojmem "zákon" rozuměl jeho "materiální" a nikoli "formální" znaky; zejména pod něj zahrnul "nepsané právo" (viz výše cit. věci Kruslin a Huvig). Podle jeho názoru inkriminovaný zásah vzhledem k předchozímu ve švýcarském právu podklad měl.

Pokud jde o "kvalitu" příslušného zákona, podmínka jeho přístupnosti nečiní v projednávané věci problémy; jinak je tomu ale s předvídatelností smyslu a povahy použitelných opatření.

Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že čl. 8 odst. 2 Úmluvy vyžaduje, aby byl zákon "slučitelný se zásadami právního státu": v případě, že se jedná o tajná sledovací opatření nebo o odposlech komunikací státními orgány, absence veřejné kontroly a riziko zneužití moci implikují, že vnitrostátní právo musí jednotlivci poskytnout určitou ochranu proti svévolným zásahům do práv chráněných čl. 8 . Příslušný zákon musí být proto formulován dostatečně jasným způsobem, aby všem bylo zřejmé, za jakých okolností a podmínek je státní orgán k podobným tajným opatřením oprávněn přistoupit (viz výše cit. rozsudek Halfordová).

Text čl. 66 a 77 švýcarského tr. ř. se zdá na první pohled jasný: zakazuje sledování telefonních linek advokáta, pokud není podezřelým či obviněným. Jejich smyslem je ochrana profesionálních vztahů mezi advokátem a jeho klienty. Tato zásada byla ostatně zmíněna předsedou obžalovacího senátu Federálního soudu v nařízení o odposlechu. Přesto mezi 21. 11. a 11. 12.1989 byly sledovány všechny telefonní linky advokátní kanceláře pana Koppa.

Vláda se tento rozpor snaží vyřešit odkazem na judikaturu Federálního soudu, podle níž do profesionálního tajemství advokáta spadá pouze to, co souvisí s jeho profesí; pan Kopp, manžel podezřelé ministryně, nebyl odposloucháván jakožto advokát. Vláda dodává, že v souladu se švýcarskou praxí v oblasti telefonního odposlechu specializovaný úředník Pošt a telekomunikací poslouchal pásku se záznamem, aby na ní případně odhalil konverzaci relevantní pro tehdy probíhající vyšetřování. Žádný hovor však nebyl vybrán a předán státnímu zastupitelství.

Tyto argumenty Soud nepřesvědčují. Na jedné straně mu nepřísluší spekulovat o tom, zda byl pan Kopp odposloucháván jako advokát či nikoliv, jelikož byl advokátem a všechny jeho telefonní linky byly sledovány. Na straně druhé odposlech telefonních hovorů představuje vážný zásah do soukromého života a korespondence. Existence jasných a podrobných pravidel v této věci je nezbytná, a to tím spíše, že technické postupy se neustále zdokonalují.

Soud shledává rozpor mezi jasným zákonným textem, který chrání profesionální tajemství advokáta, pokud je sledován jako třetí osoba, a praxí v daném případě. I když švýcarská judikatura stanoví zásadu, ostatně všeobecně uznávanou, že profesionální tajemství advokáta pokrývá pouze vztah advokát- klient, zákon nevysvětluje jak, za jakých podmínek a kým má být provedeno rozlišení mezi tím, co se týká poslání advokáta, a tím, co patří k jiné činnosti.

Je přinejmenším udivující svěřit tento úkol úředníkovi právního odboru Pošt a telekomunikací, patřícímu ke státní správě, bez kontroly nezávislého soudce, a to tím spíše, že se jedná o delikátní situaci důvěrnosti vztahů mezi advokátem a klienty, které se bezprostředně dotýkají práv obhajoby.

Stručně shrnuto, švýcarské právo, ať psané či nepsané, nestanovuje dostatečně jasně rozsah a podmínky výkonu pravomocí státních orgánů v příslušné oblasti. Pan Kopp se v postavení advokáta netěšil minimálnímu stupni ochrany vyžadovaném zásadami právního státu. Čl. 8 Úmluvy tím byl porušen. Vzhledem k tomuto závěru Soud nepokládá za nutné kontrolovat respektování dalších požadavků čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Pokud jde o stížnost na porušení čl. 13 Úmluvy, stěžovatel od ní před Soudem ustoupil.

Pan Kopp na základě čl. 50 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 550 000 (CHF) švýcarských franků za materiální újmu (související s dopadem zveřejnění informací o jeho odposlechu v tisku na pověst jeho kanceláře) a 1 000 CHF za morální újmu. Rovněž požádal o proplacení soudních výloh ve výši 67 640 CHF (za vnitrostátní řízení) a 58 291 CHF (za řízení před orgány Úmluvy), jakož i výdajů ve výši 174 000 CHF za šetření uskutečněné jím samým.

Pokud jde o materiální újmu, Soud se domnívá, že pan Kopp neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi ní a telefonním odposlechem; morální újma je dostatečně kompenzována konstatováním, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. čl. 8 Úmluvy byl porušen,

2. tento rozsudek sám o sobě představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu,

3. žalovaný stát musí stěžovateli do tří měsíců vyplatit 15 000 CHF za soudní výlohy,

4. žádost o další spravedlivé zadostiučinění se zamítá.


K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudce L.- E. Pettitiho.