Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Drahomíry Švestkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 66/2025-172 ze dne 6. 3. 2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a SUOPELOS, s.r.o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice žalovala stěžovatelku o vydání bezdůvodného obohacení. V roce 2020 se totiž stala vlastnicí čtvrtinového podílu v nemovitosti, v němž žije stěžovatelka, která do roku 2022 vlastnila poloviční podíl. Po stěžovatelce se domáhala poměrné části nájemného.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 17 C 294/2022-120 ze dne 11. 11. 2024 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 4 442 Kč s příslušenstvím; žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 149 258 Kč s příslušenstvím, zamítl, a vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice napadeným rozhodnutím rozsudek potvrdil; vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit náklady odvolacího řízení. Soudy vyšly z toho, že stěžovatelka nemovitost užívala bezplatně na základě předchozí dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, a to až do doby zcizení svého podílu. Tato dohoda však zanikla v okamžiku, kdy stěžovatelka svůj podíl převedla na svou dceru (podstatná změna poměrů); proto stěžovatelka musí uhradit částku 4 442 Kč s příslušenstvím.
3. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, resp. proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu. Namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy řádně nezhodnotily skutkový stav a dopad věci do její soukromé sféry a současně nepřihlédly k základním kritériím dobrých mravů. Na straně stěžovatelky nedošlo k bezdůvodnému obohacení, žádným způsobem se totiž neobohatila. Majetková sféra vedlejší účastnice se současně nijak neztenčila, naopak se její majetek výrazně zhodnotil. Vedlejší účastnice vůči ní navíc jednala značně neurvale a nevybíravě; výkon jejích práv by neměl požívat ochrany z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, což obecné soudy dostatečně nezohlednily. Kromě čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se stěžovatelka proto dovolává též čl. 10 odst. 1 a 2, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. Napadeným rozsudkem městského soudu byl potvrzen výrok I. výše citovaného rozsudku obvodního soudu, kterým soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 4 442 Kč s příslušenstvím. Podle § 238 odst. 1 písm. c) platí, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
7. Ústavní stížnost tedy směřuje proti výroku o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za "bagatelní". Ústavní soud totiž vychází ze zákonné úpravy dovolání, která nastíněným způsobem omezuje jeho přípustnost. Bylo by přitom proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou opravné prostředky s ohledem na "bagatelnost" předmětu sporu přípustné, automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Ostatně obdobným způsobem k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by její stížnost svým významem přesahovala její vlastní zájmy, ani že by rozsudek zasáhl samotnou podstatu a smysl jejích ústavně zaručených základních práv (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 nebo IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 2. 2021).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svou odvolací argumentaci, polemizuje s výkladem pojmu bezdůvodného obohacení a domáhá se uplatnění korektivu dobrých mravů. Podrobněji však nevysvětluje ústavní rozměr své stížnosti. Tvrzené počínání vedlejší účastnice vůči ní lze hodnotit jako nevybíravé a také s ohledem na její věk neslušné. Ústavní soud však i s ohledem na předchozí odstavec není v pozici, aby v tomto směru závěry civilních soudů podrobněji přezkoumával, neboť z tvrzení stěžovatelky neplyne ani zasažení podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv, ani přesah jejích vlastních zájmů. Ústavní soud totiž není poslední dovolací instancí stojící v čele obecných soudů, ale speciálním orgánem ochrany ústavnosti.
9. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že vedlejší účastnice, jejíž žaloba o zaplacení částky 149 258 Kč s příslušenstvím byla obvodním soudem zamítnuta, podala proti potvrzujícímu rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud jej však usnesením sp. zn. 28 Cdo 1566/2025 ze dne 4. 8. 2025 odmítl.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu