I.ÚS 1621/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Státní pozemkový úřad, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, sídlem U Stanice 11/4, Praha 6 - Liboc, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2024 č. j. 18 Co 273/2023-2218 a výroku V. a VI. rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. července 2023 č. j. 4 C 236/2017-2156, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Andrewa Michaela Jirat-Wasiutynského, a Marie Évy Jirat-Wasiutynski, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") nahradil rozsudkem ze dne 24. 7. 2023 č. j. 4 C 236/2017-2156 projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy o převodu nemovitých věcí (výrok I.). Součástí rozsudku byly geometrické plány (výrok II., III.). Dále okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 42 849 Kč a vedlejší účastnici 128 547 Kč (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům 1 310 268 Kč (výrok V.) a státu, České republice, Okresnímu soudu v Domažlicích 12 975, 41 Kč (výrok VI.). Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil okresní soud tak, že vedlejší účastníci byli zcela úspěšní. Spor v dané věci nebyl sporem o to, zda pozemky, které vedlejší účastníci učinili předmětem možného smluvního ujednání, jsou pozemky vhodnými k uspokojení nevypořádaných restitučních nároků, ale zejména samotná výše tohoto nároku. Jejich nárok na vydání náhradních pozemků byl důvodný, a to bez ohledu na to, zda jim byly přisouzeny všechny požadované náhradní pozemky, nebo jim byla poskytnuta finanční náhrada. Spor vznikl z důvodu spočívajících na straně stěžovatelky (stěžovatelka se chovala svévolně a liknavě). Vedlejším účastníkům nelze klást k tíži, že řízení bylo v jeho průběhu v důsledku částečných zpětvzetí žalob částečně zastavováno. Při výpočtu náhrady nákladů za právní zastoupení vycházel okresní soud z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých částech sporu, ve kterých byli vedlejší účastníci úspěšní. Zároveň s ohledem na úspěch vedlejších účastníků uložil okresní soud stěžovatelce povinnost nahradit náklady státu.

3. Stěžovatelka se proti výrokům V. a VI. rozsudku okresního soudu odvolala. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v napadených výrocích napadeným usnesením potvrdil. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastníci měli vůči státu dlouhodobě nevypořádané restituční nároky. S ohledem na nevydatelnost původních pozemků jim vznikl nárok na vydání pozemků náhradních. Ani přes zjevnou aktivitu vedlejších účastníků v rámci veřejných nabídek se jim nepodařilo restituční nárok vymoci. Stěžovatelka se chovala vůči vedlejším účastníkům liknavě a svévolně. V řízení byla sporná výše restitučního nároku, který stěžovatelka chybně ocenila. Vedlejší účastníci se mohli domoci správného ocenění jen žalobou. Spor o to, zda pozemky, které učinili vedlejší účastníci předmětem možného smluvního ujednání, jsou vhodné k uspokojení jejich nevypořádaných restitučních nároků, nebyl stěžejní. Stěžovatelka uplatnila v řízení celou řadu námitek týkajících se vydatelnosti pozemků označený vedlejšími účastníky, a vedlejší účastníci proto vzali ohledně některých pozemků žalobu zpět. Vedlejší účastnici neměli možnost zjistit veškeré překážky jejich vydatelnosti. Naopak souhlasili s oceněním pozemků stěžovatelkou, ačkoliv měli k dispozici vlastní ocenění.

4. Stěžovatelka namítala, že se okresní soud nezabýval právním názorem krajského soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. 6. 2021 č. j. 14 Co 50/2021-1431 ohledně možné aplikace § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud k tomu uvedl, že o závazný právní názor nešlo. Okresní soud opětovně dospěl k závěru o aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. a z odůvodnění je jeho závěr o plném úspěchu žalobců zcela zřejmý. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejším účastníkům nelze přičítat zavinění na tom, že žaloba byla v části týkající se některých pozemků vzata zpět, a proto jim nelze krátit účelně vynaložené náklady řízení. Vedlejší účastníci věnovali výběru vhodných pozemků veškerou možnou péči. Podle krajského soudu okresní soud srozumitelně zdůvodnil, z jaké tarifní hodnoty vycházel při určení odměny advokáta za jednotlivé úkony právní služby a krajský soud se s tímto názorem ztotožnil. Stejně tak okresní soud velmi precizně specifikoval jednotlivé úkony, které považoval za účelně vynaložené. Není důvod pro snižování odměny za účelně vynaložené úkony advokáta žalobců. K určení odměny advokáta nelze přistupovat mechanicky. Restituční spory jsou spory skutkově i právně složité a tomu by měla odpovídat i výše přiznaných nákladů řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že soudy nezohlednily to, že předmětem sporu nebyla primárně výše restitučního nároku, ale posouzení převoditelnosti náhradních pozemků a jejich ocenění. Původní odvolací senát vyslovil závazný právní názor, aby se okresní soud zabýval aplikací § 142 odst. 2 o. s. ř., což však okresní soud neučinil a tuto vadu nezhojil ani krajský soud. Kromě řady zpětvzetí žaloby bylo vydání některých náhradních pozemků zamítnuto. Nelze akceptovat úvahu soudů, že vedlejší účastníci dělali při výběru pozemků maximum možného a že si nenárokovali náhradní pozemky, u kterých se prokázaly zákonné překážky. Soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, podle něhož se má soud povinnost zabývat procesním zaviněním ve vztahu k těmto zpětvzetím. Stěžovatelka upozorňovala na jiná rozhodnutí, která při posuzování míry úspěchu reflektovala to, že žaloba byla částečně zamítnuta, případně řízení bylo částečně zastaveno. Tyto úvahy se měly uplatnit i při rozhodování o nákladech státu (výrok VI. rozsudku okresního soudu). Závěru soudů o plném procesním úspěchu vedlejších účastníků není řádně odůvodněn.

6. Stěžovatelka považuje celkovou výši přiznané náhrady nákladů řízení za nepřiměřenou. Okresní soud stanovil nesprávně tarifní hodnotu z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých částech sporu, ve kterých byli vedlejší účastníci úspěšní. Dále upozorňuje na to, že ve výroku rozsudku okresního soudu je uvedeno, že na základě této smlouvy je uspokojen restituční nárok vedlejších účastníků v částce 613 898,38 Kč, ale v rámci náhrady nákladů řízení počítá k tíži stěžovatelky jako s tarifní hodnotou s nesprávnou částkou 648 177,55 Kč. Jde tedy o mechanické pochybení soudu.

7. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k hodnocení účelnosti úkonů právního zastoupení. Většinu neúčelných úkonů spatřuje stěžovatelka ve zpětvzetí žalob. Nebylo třeba vyvíjet náročnou úvahu o tom, zda žalobu vzít zpět. Soud nesprávně přiznal také úkonovou odměnu i za první poradu s klientem, ačkoli tato odměna je již součástí úkonu příprava a převzetí věci.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

10. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.

11. Stěžovatelka namítá, že soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepostupovaly v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vysloveným v rozsudku č. j. 14 Co 50/2021-1431. K tomu je však třeba zdůraznit, že krajský soud tímto rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení zrušil pouze proto, že navazovala na částečné zrušení rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí o nákladech řízení proto nijak závazně věcně nepřezkoumával. Jeho úvahy o možné aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. je tedy nutno hodnotit pouze jako naznačení možností, jak správně uvedl i krajský soud v napadeném rozsudku.

12. Ústavní soud ověřil, že soudy řádně odůvodnily, proč v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovaly § 142 odst. 1 o. s. ř. Nárok vedlejších účastníků byl důvodný bez ohledu na to, zda jim byly přisouzeny všechny jimi požadované náhradní pozemky nebo jim byla poskytnuta finanční náhrada. Zároveň zdůraznily, že předmětný spor nevznikl z příčiny na straně vedlejších účastníků, ale byl zapříčiněn shledanou svévolí a liknavostí na straně stěžovatelky. K tíži vedlejších účastníků proto nelze klást to, že řízení bylo v jeho průběhu částečně zastavováno. Tyto závěry soudů nepovažuje Ústavní soud i s ohledem na charakter sporu a zvláštní okolnosti případu za neústavní.

13. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky ohledně výše částky, která se měla uplatnit jako tarifní hodnota. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy jsou při rozhodování vázány nejen zákony, ale i podzákonnými právními předpisy, ledaže dospějí k jejich nezákonnosti nebo neústavnosti (nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24, bod 21 a násl.). Pokud Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že "[v] obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány" (např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 23), je třeba mu rozumět tak, že advokátní tarif jako podzákonný předpis není pro obecné soudy závazný bezpodmínečně. Pokud soud zvolí z více jeho možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jeho závěr zpochybňovat (usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23, bod 8.). Obecné soudy jsou oprávněny při stanovování odměny (náhrady nákladů řízení) posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby, přiměřenost výše sazby za jednotlivý úkon i přiměřenost celkové odměny (nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 13, či nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 27). Uvedené však neznamená, že by se obecné soudy mohly od advokátního tarifu odchylovat libovolně a bez řádného odůvodnění.

14. V těchto intencích posoudil Ústavní soud stěžovatelkou napadené rozhodnutí. Okresní soud zcela srozumitelně uvedl, z jaké tarifní hodnoty vycházel a proč. Tj. že vyšel z celkové hodnoty neuspokojených restitučních nároků v jednotlivých částech sporu, ve kterých byli žalobci úspěšní, a krajský soud se s tímto názorem ztotožnil. Takový postup je logický, v dané věci bylo rozhodováno o pozemcích, které jsou penězi ocenitelné a takto také byly oceněny znaleckými posudky. Výše nákladů řízení odpovídá složitosti řízení a jeho délce. Okresní soud navíc stanovil společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro všechny zastoupené (nikoliv tedy za každou osobu samostatně). Jde-li o výši restitučního nároku, resp. tarifní hodnotu ve výši 648 177, 55 Kč, tuto částku uvádí okresní soud v bodě 54 a 56. odůvodnění napadeného rozsudku a stěžovatelka ji v odvolání nijak nezpochybnila, naopak ji sama aprobovala, jak vyplývá z přiloženého odvolání.

15. K poslední námitce stěžovatelky Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. To je rolí obecných soudů. Ústavní soud je povolán posoudit pouze náležité odůvodnění závěrů obecných soudů, které nesmí vybočovat z ústavních mantinelů a projevovat prvky libovůle nebo svévole. Soudy považovaly provedený procesní úkon spočívající ve zpětvzetí žaloby za účelně vynaložený náklad i s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla žaloba částečně vzata zpět. V posuzovaném případě se nejedná o úkon jednoduchý, ale o složitý procesní krok vyžadující posouzení všech okolností případu. Odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 54 A 15/2019-45 (bod 17) tak není případný. Stejně tak soudy vysvětlily, proč přiznaly odměnu nejen za úkon převzetí zastoupení na základě plné moci, ale i za první poradu s klienty. Restituční spory jsou skutkově i právně složité, a tomu by měla odpovídat i výše přiznaných nákladů řízení úspěšných vedlejších účastníků, zejména odměna za zastoupení advokátem. Ústavní soud neshledává v úvahách obecných soudů jakýkoli projev libovůle a považuje je za dostatečně zdůvodněné, resp. přezkoumatelné.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2025


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu