IV.ÚS 2188/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Martinem Horákem, LL.M., advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 11 Tdo 204/2025-1450, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2024 č. j. 1 To 56/2024-1366 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2024 č. j. 30 T 1/2024-1245, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu shora uvedených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit jednáním blíže specifikovaným ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a byl mu uložen trest propadnutí části majetku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že krajský soud nesprávně vyhodnotil důkazy, pominul podstatné okolnosti ze spisového materiálu a neúplně zjistil skutkový stav. Odvolání stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.

4. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu stěžovatel mimo jiné namítal, že v podstatné části proti němu bylo vedeno trestní stíhání nezákonně jako řízení proti uprchlému, aniž by pro takový postup byly dány důvody. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. K výše uvedené námitce stěžovatele Nejvyšší soud konstatoval, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádnou nezákonnost, ani zásah do práva na spravedlivý proces, neboť podmínky řízení proti uprchlému v posuzovaném případě byly zjevně splněny.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že v jeho případě došlo k citelnému a nenapravitelnému zásahu do jeho práva na obhajobu tím, že proti němu bylo předčasně, nedůvodně a nezákonně vedeno řízení proti uprchlému, a v daném stádiu proto neměl možnost se obhajovat sám nebo prostřednictvím svého obhájce. V tomto ohledu stěžovatel zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno pouze dva dny po vyhlášení pátrání. V tomto časovém prostoru bylo extrémně nepravděpodobné, že by mohl být stěžovatel vypátrán. Pro postup podle § 302 trestního řádu musí být silné důvody, rozhodnutí o vedení takového stíhání musí vycházet z dostatku podkladů o důvodnosti tohoto postupu. Policejní orgán neprovedl dostatečné šetření místa jeho pobytu, nevyčkal alespoň prvotních výsledků a zjišťování místa pobytu věnoval extrémně málo času. Běžné kroky předpovídané zákonem provedl pouze formálně.

6. Nezákonné vedení trestního stíhání jako řízení proti uprchlému mělo podle stěžovatele zásadní dopad do jeho práva na volbu obhájce. Postupem podle § 302 trestního řádu mu byla odňata možnost volby obhájce a obhájce mu byl "vnucen", a to ve zcela zásadní fázi trestního řízení (přípravné řízení). Orgány činné v trestním řízení stěžovateli nedali možnost podat řádnou stížnost proti zahájení trestního stíhání poté, co si obhájce řádně zvolil. Celé trestní stíhání bylo vedeno na základě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, a veškeré procesní kroky jsou tak zatížené touto zásadní procesní chybou, kterou obecné soudy nenapravily.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. V obecné rovině lze dát stěžovateli za pravdu, že vedením řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu dochází k omezení práva na obhajobu, konkrétně práva hájit se sám nebo prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny). Při používání uvedených ustanovení trestního řádu proto musí být šetřeno podstaty a smyslu omezovaných základních práv [čl. 4 odst. 4 Listiny, srov. také nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387), usnesení ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2809/23].

10. Zvláštní povahu řízení proti uprchlému a nutnost ochrany obhajovacích práv obviněných reflektují zákonné předpisy. Vést řízení proti uprchlému je možné pouze za splnění zákonných podmínek. Podle § 302 trestního řádu jej lze "konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá". Řízení proti uprchlému je jedním z důvodů nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení (§ 306a odst. 1 trestního řádu) a obviněný si může zvolit obhájce podle svého uvážení.

11. Proti stěžovateli bylo zčásti vedeno přípravné řízení jako řízení proti uprchlému, což bylo podloženo dostatečně pádnými důvody, které obecné soudy podrobně vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud tyto důvody shrnul v bodech 34 a 35 napadeného usnesení. Podle něj stěžovatel ihned poté, co se dozvěděl, že původně spoluobvinění již vypovídali ve věci způsobem, z něhož orgány činné v trestním řízení mohly dovodit jeho účast na trestné činnosti, opustil byt, ukončil pracovní poměr, prodal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, zejména družstevní podíl, který krátce předtím zakoupil, a stal se nekontaktním pro svého zaměstnavatele i rodinné příslušníky. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižší instance, rovněž vzal v potaz, že orgány činné v trestním řízení navíc měly poznatky o tom, že stěžovatel v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání vycestoval do zahraničí.

12. Detailně vysvětlené důvody, vedoucí Nejvyšší soud k závěru o tom, že předpoklady řízení proti uprchlému byly naplněny, nemá Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybňovat. Samotná skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rychlém sledu po zahájení pátrání po stěžovateli, nutně nesvědčí o tom, že by orgány činné v trestním řízení neměly dostatečné podklady pro zjištění, zda se stěžovatel skutečně skrývá s cílem vyhýbat se trestnímu stíhání. Právě motiv, který obviněného vede ke skrývání či pobytu v cizině, je určující pro naplnění podmínek § 302 trestního řádu [srov. Sotolář, A. § 302 (Podmínky konání řízení proti uprchlému) in Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017. Str. 633.]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se orgány činné v trestním řízení všemi skutečnostmi podstatnými pro závěr o tom, že se stěžovatel svým skrýváním vyhýbal trestnímu stíhání, zabývaly a své úvahy dostatečně odůvodnily.

13. Z pohledu ochrany práva na obhajobu nutno doplnit, že stěžovatel měl soudem ustanoveného obhájce již od počátku trestního stíhání (ode dne 25. 5. 2023), zvolený obhájce byl ve věci činný ode dne 16. 8. 2023, kdy družka stěžovatele zmocnila jeho jménem advokáta k obhajování v uvedené trestní věci ve smyslu § 37 odst. 1 trestního řádu. Jelikož byl v průběhu přípravného řízení stěžovatel zadržen na základě evropského zatýkacího rozkazu ve Spolkové republice Německo a následně vydán do České republiky, celé hlavní líčení již proběhlo za jeho účasti a bez omezení jeho práva na volbu obhájce.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu