Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Sakaře, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 130/2025-132 ze dne 25. 6. 2025, a to v rozsahu části výroku I, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 24 C 160/2023-101 z 23. 10. 2024, a v rozsahu výroku III, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, 1) Ivana Pavlíčka, sídlem Jungmannova 1340/21A, Duchcov, a 2) Miloslava Partíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal zaplacení částky 25 581 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že jako podnikatel dodal materiál a provedl elektroinstalační práce v bytě, který je ve společném jmění druhého vedlejšího účastníka a jeho manželky. Práce provedl jako subdodavatel prvního vedlejšího účastníka, který byl zhotovitelem rekonstrukce bytu. Za odvedené práce stěžovatel vystavil dvě faktury, nicméně uhrazena mu byla pouze jedna z nich.
2. Okresní soud uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi, který byl zhotovitelem rekonstrukce, povinnost zaplatit stěžovateli částku 25 581 Kč s příslušenstvím (výrok I) společně s náhradou nákladů řízení ve výši 32 405,11 Kč (výrok II). Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi, vlastníku rekonstruovaného bytu, soud žalobu zamítl (výrok III). Současně stěžovateli uložil povinnost druhému vedlejšímu účastníkovi uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 26 571,60 Kč (výrok IV).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel a první vedlejší účastník. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 4 480,32 Kč (výrok II) a současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 6 267,80 Kč (výrok III).
4. Proti v záhlaví vymezeným výrokům rozsudku krajského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost. V ní namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že soud rozhodl nesprávně, když stěžovatel podle svého názoru byl povinen žalovat oba vedlejší účastníky. Tato povinnost podle jeho názoru vycházela ze zavedené praxe mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, který byl zhotovitel rekonstrukce. Spočívala v dohodě, že za elektroinstalace prováděné stěžovatelem platil přímo konečný zákazník, tedy v nyní řešené věci druhý vedlejší účastník.
5. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě měly soudy aplikovat § 150 občanského soudního řádu, který umožňuje výjimečné nepřiznání nákladů řízení. Má za to, že toto ustanovení mělo být aplikováno, jelikož slouží k řešení obecně nespravedlivých situací, na toho, kdo důvodně hájil svá práva, jako to bylo v jeho případě.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
7. Ústavní soud na úvod konstatuje, že ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení před obecnými soudy. Stěžovatel napadá výroky, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi jako náhradu nákladů řízení celkem 32 839,40 Kč (skládající se z částky 26 571,60 Kč, jakožto náklady řízení před soudem prvního stupně, a z částky 6 267,80 Kč, jakožto náklady odvolacího řízení).
8. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019, bod 19), tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 z 15. 10. 2012, bod 11). Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11, a judikatura tam citovaná).
9. Bylo proto především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 z 21. 5. 2014). Takové argumenty však stěžovatel nepředložil a omezil se na polemiku s obecnými soudy. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu