II.ÚS 2019/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené Mgr. Janou Carbolovou, advokátkou, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 270/2024-1382 ze dne 17. března 2025 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 42 P 303/2019-1101, 12 P a Nc 431/2023 ze dne 19. července 2024 ve znění opravného usnesení č. j. 42 P 303/2019-1116, 12 P a Nc 431/2023 ze dne 12. září 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a J. B. a nezletilých A. B. a D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva nezletilých vedlejších účastníků zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 odst. 2 Listiny.

2. Vedlejší účastník (otec) se domáhal nahrazení souhlasu stěžovatelky (matky) s docházkou nezletilých vedlejších účastníků (děti, nyní ve věku 4 a 7 let) do jím navržené mateřské školy ZŠ a MŠ V. Matka navrhovala nahrazení souhlasu otce s docházkou dětí do mateřské školy MŠ K. Současně probíhalo řízení o změnu péče o děti.

3. Rodiče měli od roku 2022 děti v asymetrické střídavé péči ve prospěch matky. Od března 2024 byl nad péčí o děti stanoven soudní dohled. Matce byly uloženy pokuty za neumožnění styku otce s dětmi. V červenci 2024 svěřil Okresní soud v Kladně děti do péče otce, matce určil styk a výroky o péči a styku stanovil předběžně vykonatelnými.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem nahradil souhlas matky s návštěvou dětí do ZŠ a MŠ V. od školního roku 2024/2025 (výroky I a II). Výroky I a II stanovil předběžně vykonatelnými (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Soud uzavřel, že je v zájmu dětí navštěvovat mateřskou školu v místě bydliště otce, a to jak proto, že znají učitelky i budoucí spolužáky, tak i proto, že soud svěřil děti do péče otce a výroky o péči stanovil předběžně vykonatelnými. Dodal, že matka rozhodnutí soudu o péči nerespektuje a svým jednáním děti stresuje.

5. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu s tím, že výroky I a II rozsudku okresního soudu jsou vykonatelné doručením (výrok I). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

6. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, jakož i skutkového stavu zjištěného v řízení o péči o děti vedeném pod sp. zn. 32 Co 269/2024. Zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný a dokazování o důkazy navrhované matkou nedoplňoval. Zopakoval, že mezi rodiči je špatná komunikace, rodiče mají odlišné názory na výkon osobní péče o děti, výchovu a zajišťování obvyklých potřeb dětí. Shrnul, že od poloviny září 2024 v návaznosti na svěření dětí do péče otce došlo ke stabilizaci předškolního vzdělávání dětí. Při volbě předškolního zařízení přihlédl k dosavadní problematické historii rodiny, kvalitě a přístupu každého z rodičů k péči a výchově dětí a celkové předvídatelnosti. K péči matky uvedl, že zanedbávala potřeby dcery včetně socializace a logopedické péče a u syna neřešila počínající výchovné problémy. Bezpečí, všestranný rozvoj a podmínky pro vzdělávání je schopen lépe a spolehlivěji zajistit otec, matka naopak není dostatečným garantem vzdělávání dětí. Ostatní námitky matky považoval soud za účelové nebo bez konkrétního opodstatnění.

7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy oficiálně nerozhodly o jejím návrhu na nahrazení souhlasu otce s docházkou dětí do MŠ K. - ani mu nevyhověly, ani jej nezamítly, rozhodly pouze o návrzích otce. Nesouhlasí s postupem obou soudů, že svázaly rozhodnutí o volbě školky s rozhodnutím v řízení o změnu péče, nezabývaly se zásadními kritérii stran vhodnosti navrhovaných škol, a ani neprovedly dokazování. Naopak předsudečně si vybraly, komu vyhoví, s ohledem na předchozí rozhodnutí o péči. Rozsudek okresního soudu má matka za nepřezkoumatelný, jelikož mu schází odůvodnění. Provedené důkazy sice soud shrnuje, ale podrobněji a logicky nevyhodnocuje, a není ani zřejmé, jak ke svým závěrům soud došel. Ani jeden z obecných soudů matce neumožnil reálnou obranu proti argumentům otce, nevyžádal-li si zprávu ze školky v K. o zkušenostech s rodiči. Argumentaci okresního soudu k předběžné vykonatelnosti výroků I a II považuje matka za naprosto nedostatečnou, která se navíc míjí s obsahem rozsudku - tedy o volbě školy, a ne o péči. Zásah do jejího práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že okresní soud neposuzoval situaci k datu vyhlášení rozsudku o péči, a matce vytkl, že nerespektuje předběžnou vykonatelnost rozsudku o péči. Soudní ochranu ji neposkytl ani krajský soud, který se s výše uvedenou argumentací matky neztotožnil, či vůbec nevypořádal. Rozsudek krajského soudu je rovněž nepřezkoumatelný vzhledem k rozporům v rozhodnutí týkajícím se vzdálenosti navrhovaných škol od bydliště obou rodičů (když otec v místě jím navrhované školky nežije). Matka konečně namítá, že soudy zanedbaly její právo na spolurozhodování o výchově dětí a na respektování jejího náhledu na směřování nezletilých. Umístění dětí do vzdálenější mateřské školy také negativně ovlivňuje možnost matky podílet se více na procesu vzdělávání dětí, na mimoškolních aktivitách dětí a spolupráci se školkou. Vzhledem ke změně školky nemohou děti své vztahy s přáteli a učitelkami z dosavadní školky dále rozvíjet, oba soudy tak porušily právo dětí na ochranu soukromí a rozhodly v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Názor dětí a preferenci konkrétní školky žádný ze soudů - ani prostřednictvím opatrovníka - nezjišťoval.

8. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny.

9. K matčině tvrzení o porušení základních práv obou dětí Ústavní soud dodává, že stěžovatelka podává stížnost jen svým jménem. Děti mají v řízení postavení jen vedlejších účastníků. S ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině Ústavní soud ale de facto rozhoduje o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 515/21 ze dne 30. března 2021, bod 9). Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech bude Ústavní soud zkoumat, co je v nejlepším zájmu dítěte.

10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování v rodinněprávních věcech. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Bere v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (N 165/58 SbNU 421].

11. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijatá opatření činily v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. července 2020 (N 157/101 SbNU 98)]. Při rozhodování o významné záležitosti dítěte, jakou je volba vzdělání dítěte, tak budou základními kritérii při nahrazování souhlasu jednoho rodiče jedinečné potřeby dítěte, jeho vlohy a vlastnosti, k jejichž uspokojování a rozvoji vzdělávací zařízení nabízí své možnosti a zdroje. Stejně tak hraje roli schopnost rodičů pomoci dítěti s domácí přípravou, míra zapojení rodiče do programu vzdělávání a dopad na stabilitu dítěte, sociální prostředí a zachování vztahů (uvnitř rodiny i vně) (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2234/24 ze dne 18. září 2024, bod 16).

12. Rozhodování o nahrazení souhlasu jednoho z rodičů ve významných záležitostech, které se dítěte týkají, je pojmově spojeno se zásahem do práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti. Jde však o zásah, který je stanoven zákonem a má legitimní cíl. Je tedy očekávatelné, že nahrazením souhlasu matky soud omezí její možnost rozhodovat o výchově a směřování dětí, nejsou-li schopni rodiče dospět sami k dohodě.

13. Lze přisvědčit matce, že odůvodnění rozsudku okresního soudu mohlo být zevrubnější a více zohlednit kritéria pro nahrazení souhlasu jednoho z rodičů s docházkou dětí do vybraného zařízení. Krajský soud však tyto nedostatky v napadeném rozsudku zhojil a klíčová kritéria vzal patřičně v potaz. Vycházel ze zpráv jednotlivých předškolních zařízení, jakož i ze zprávy pedagogicko-psychologické poradny (body 16 až 19 a 24 rozsudku). Závěry plynoucí z těchto zpráv a skutková zjištění ze souběžně probíhajícího řízení o péči promítl i do konečného závěru o výběru školky pro obě děti, zejména pak logopedické péče u dcery, zachování širších rodinných vazeb (rodina otce, především pak sestřenice a bratranec) a v neposlední řadě schopnosti rodičů poskytnout dětem podporu v procesu vzdělávání (body 27 a 28 rozsudku). Respektoval tudíž práva dětí tak, jak požaduje Úmluva o právech dítěte. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzený zásah do participačních práv dětí. Krajský soud dostatečně a ústavně souladně odůvodnil, proč nepřistoupil k přímému zjišťování názoru dětí, zejména sedmileté dcery (bod 23 rozsudku). Neobstojí ani argument o zásahu do práva dětí na soukromí. Stěží mohlo dojít k vytvoření sociálních vazeb, o jejichž rozvoj měly děti přijít, pakliže syn do školky v K. ani nedocházel a docházka dcery byla - alespoň v posledních měsících před rozhodnutím okresního soudu - velmi nízká.

14. Matka staví část své argumentace i na vzdálenosti školky od bydlišť obou rodičů a s tím spojenými dopady na míru její participace na vzdělání dětí. Vzdálenost však může být podpůrným argumentem k výše uvedeným kritériím a matka nijak neuvádí, co kromě vzdálenosti (pozn. jak matka uvedla v řízení před krajským soudem, čtrnáct minut autem) jí doposud bránilo či brání v podpoře dětí v předškolním vzdělávání, jakož i být se školkou (například i online) v kontaktu. Závěr krajského soudu tedy ani v tomto ohledu nevybočil z mezí ústavnosti.

15. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou matky, že soudy rozhodovaly kvůli předcházejícímu řízení o péči předsudečně. Jak Ústavní soud zmínil výše, právě obecné soudy mají k účastníkům řízení nejblíže, nelze mít tedy za neústavní, neposuzují-li věc izolovaně, nýbrž nahlížejí na celý komplex rodinných vztahů a rodinnou situaci. Zahrnutí výsledku řízení o změnu péče a tam učiněných skutkových zjištění (srov. bod 20 a následující rozsudku) do skutkových zjištění v souzené věci krajský soud náležitě odůvodnil a z nich vyvodil srozumitelné a logické právní závěry. Navíc věc změny péče a věc nahrazení souhlasu projednával odvolací senát téhož složení, který v obou věcech jednal a rozhodl týž den, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti (věc sp. zn. III. ÚS 2018/25) a plyne z části i aplikace infoSoud.

16. Neústavnost napadených rozhodnutí nezakládá ani námitka matky, že soud nerozhodl o jejím návrhu. Předmět řízení byl vymezen jako neshody rodičů. Návrh každého z rodičů krajský soud zvažoval (body 27 a 28 rozsudku) a předestřel důvody, proč vyhověl návrhu otce, a nikoli matky. Jestliže v rámci vymezeného předmětu řízení rozhodl o nahrazení souhlasu jednoho rodiče s jím navrhovanou školkou (jak formuloval i výrok), tedy výběru konkrétního vzdělávacího zařízení dítěte, implicitně nevyhověl výběru jiné školky, a tím tedy nahrazení souhlasu druhého rodiče.

17. V rozhodnutích obecných soudů tak Ústavní soud nespatřuje neústavní exces, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

18. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. září 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu