II.ÚS 724/25 #1 — Podání obviněného podepsané jinou osobou

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 24/2025 ze dne 30. ledna 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 87/2020-2060 ze dne 20. listopadu 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Úvod

1. Ústavní soud v tomto nálezu řeší situaci, kdy Městský soud v Praze zamítl stížnost proti prvostupňovému usnesení jako podanou neoprávněnou osobou. Městský soud rozhodl takto za situace, kdy stížnost za stěžovatele podepsala v zastoupení jeho manželka, a to z důvodu tvrzené neschopnosti stěžovatele se podepsat, vyplývající z jeho zdravotního omezení. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, kdo byl skutečným podatelem stížnosti. Dospěl k závěru, že jím byl sám stěžovatel, z toho pak dovodil, že stížnost nebyla podána neoprávněnou osobou, byla pouze neoprávněnou osobou podepsána a podpis oprávněné osoby chyběl.

2. Následně Ústavní soud řešil otázku, jak měl městský soud v nastalé situaci postupovat. Vycházel přitom z § 59 odst. 3 trestního řádu, jenž upravuje postup, kdy je učiněno podání, jež nesplňuje zákonné náležitosti. Jelikož městský soud tento postup nerespektoval a stížnost zamítl jako podanou neoprávněnou osobou, zasáhl tím do práva stěžovatele na soudní ochranu.


II.
Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí

3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 5, čl. 6, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, která mu (podle jeho tvrzení) měla být pod sp. zn. 52 T 87/2020 odeslána.

4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 31. května 2022 podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žádost o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu sp. zn. 52 T 87/2020 ze dne 23. června 2021, a to z důvodu špatného zdravotního stavu vyplývajícího z řady závažných onemocnění a jiných zdravotních problémů. Usnesením č. j. 52 T 87/2020-1748 ze dne 29. listopadu 2022 obvodní soud tuto žádost zamítl. Městský soud usnesením č. j. 9 To 7/2023-1826 ze dne 17. ledna 2023 však usnesení obvodního soudu zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

5. Napadeným usnesením obvodní soud žádost stěžovatele o upuštění od výkonu uloženého trestu odnětí svobody opětovně zamítl. Proti usnesení obvodního soudu byla podána stížnost, kterou se městský soud věcně nezabýval, neboť ji posoudil tak, že ji v zastoupení stěžovatele podává stěžovatelova manželka, aniž by však takové oprávnění měla, či vůbec mohla mít, proto stížnost napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jako podanou neoprávněnou osobou.


III.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje řízení, výše zmíněná rozhodnutí, jež předcházela vydání napadených rozhodnutí, a obsah svých stížností proti rozhodnutím obvodního soudu. Namítá, že stížnost proti napadenému usnesení obvodního soudu podal přímo on, když ji diktoval manželce, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen psaní, a to ani na počítači. Tvrdí, že mu zdravotní stav znemožňuje i podepsání, což je podle něj podloženo jeho zdravotní dokumentací.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že v posledním odstavci stížnosti byl soud informován, že stížnost je podepsána manželkou v zastoupení. Uvádí, že tento jeho přístup je akceptován ostatními soudy a institucemi, včetně obvodního soudu. Z toho dovozuje, že buď je chybné napadené usnesení městského soudu, anebo je řízení před obvodním soudem zatíženo závažnou procesní vadou a jeho rozhodnutí jsou zmatečná. Popírá argument městského soudu, podle kterého je stěžovatelovo tvrzení o neschopnosti se podepsat vyvráceno tím, že stěžovatel opakovaně podepisoval doručenky. Tvrdí, že v těchto případech se podepisoval za fyzické pomoci manželky, takže na doručenkách, na něž městský soud poukazoval, se vlastně nejedná o jeho podpis.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu je přípustná. Z důvodů uvedených níže je ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu nepřípustná.


V.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele

9. Ústavní soud si od obvodního soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. 52 T 87/2020, vyzval ho, stejně jako městský soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 a Městské státní zastupitelství v Praze, k vyjádření se k ústavní stížnosti.

10. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a sdělil, že k věcným námitkám stěžovatele se nemůže vyjádřit, neboť stížnost proti usnesení obvodního soudu byla zamítnuta z procesních důvodů a nebyla přezkoumávána v meritu věci. Uvedl, že stížnost napsanou na počítači a podepsanou pouze manželkou odsouzeného hodnotil jako stížnost podanou jeho manželkou, tedy osobou neoprávněnou, neboť vyjádření stěžovatele, proč není schopen se sám podepsat, je v rozporu s dalším obsahem trestního spisu i s provedenými důkazy. V návaznosti na to odkázal na stěžovatelovy podpisy na doručenkách, jakož i na to, že relevantní lékařské zprávy nepotvrzují, že by stěžovatel nebyl schopen se podepsat. Poukázal rovněž na znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že pro pohyb stěžovatele může být limitující (obtížně verifikovatelná) bolest dolní části zad a že jiné důvody pro omezení pohybu nejsou. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel disponuje motorovým vozidlem, které řídí, což má rovněž zpochybňovat jeho tvrzení o nemožnosti se podepsat. Připomněl, že podle § 35 trestního řádu může být obhájcem v trestním řízení pouze advokát a že se tedy odsouzený nemůže nechat zastupovat manželkou.

11. Obvodní soud sdělil, že v průběhu celého trestního řízení byla maximálně šetřena veškerá zákonná práva stěžovatele, který si na postup soudu v rámci rozhodování soudu prvního stupně ani sám nestěžoval. Dále odkázal na obsah svého usnesení.

12. Městské státní zastupitelství ani obvodní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřily, a v souladu s poučením, kterého se jim spolu s výzvou k vyjádření dostalo, se tak obě jmenovaná státní zastupitelství vzdala postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

13. Ústavní soud zaslal obdržená podání stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel práva repliky využil a podrobně na argumenty obou soudů nesouhlasně reagoval. Setrval na zpochybnění závěru městského soudu, že stížnost podala neoprávněná osoba, zopakoval své zdravotní obtíže ovlivňující způsobilost podepsat se a zdůraznil odlišný přístup, se kterým se jinak setkává. Zopakoval námitky proti věcné správnosti rozhodnutí obvodního soudu.


VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.

15. Jelikož stížnost městský soud odmítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podanou neoprávněnou osobou, musel se Ústavní soud zabývat nejprve námitkami stěžovatele zpochybňujícími toto rozhodnutí. Řešení otázky, zda se městský soud oprávněně odmítl věcně zabývat podanou stížností a přezkoumat usnesení obvodního soudu, má zásadní význam pro posouzení dodržení pravidel spravedlivého procesu, resp. na zachování práva na soudní ochranu.

16. V úvodu stížnosti ze dne 12. prosince 2024 podávané proti napadenému usnesení obvodního soudu se výslovně uvádí, že ji podává stěžovatel. V posledním odstavci stížnosti je pak uvedeno, že vzhledem k neschopnosti podpisu, jež je městskému soudu známa ze zdravotní dokumentace stěžovatele, je stížnost podepsána stěžovatelovou manželkou P. G., v jeho zastoupení. V samotném závěru (na místě podpisu) je uvedeno jméno stěžovatele, pod ním "v.z. P. G." a podpis, který podle tvrzení samotného stěžovatele patří jeho manželce. Stejným způsobem je pojato i doplnění stížnosti ze dne 31. prosince 2024.

17. Z uvedeného podle Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že podání stížnosti i její doplnění byly úkony, které činil sám stěžovatel, a že svou manželku "zmocnil" toliko k tomu, aby jej "zastupovala při podepsání stížnosti", čehož (podle svého tvrzení) nebyl schopen. Městský soud sice správně v bodě 8 napadeného usnesení uvedl, že manželka odsouzeného jej nemůže v trestním řízení zastupovat, neboť zastupovat jej může pouze obhájce, který je advokátem (srov. § 33 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního řádu), to však nemůže vést k závěru, že stížnost jako takovou podala právě stěžovatelova manželka, tedy neoprávněná osoba. Formulace použité v podané stížnosti dostatečně zřetelně vypovídaly o tom, že stížnost podává stěžovatel (v postavení odsouzeného, tj. oprávněné osoby) a jeho manželka jej (neoprávněně) "zastupuje" pouze při podpisu stížnosti. Pokud by i přesto měl městský soud pochybnosti o tom, kdo je podatelem stížnosti, měl si to ověřit dotazem na stěžovatele, což však neučinil.

18. Skutečnost, že se stěžovatel nechal neoprávněně při podpisu stížnosti zastupovat manželkou, nemůže mít jiný význam, než že je třeba na podanou stížnost pohlížet jako na nepodepsanou, tedy nesplňující jednu z obecných a obligatorních náležitostí podání vyžadovanou § 59 odst. 3 trestního řádu. Proto měl městský soud postupovat způsobem, který předpokládá stejné ustanovení, tj. měl stížnost vrátit stěžovateli k doplnění podpisu, a to s příslušným poučením a určením lhůty pro odstranění tohoto nedostatku. Jestliže byl městský soud přesvědčen, že stěžovatel je schopen se podepsat (což odůvodnil v bodě 7 napadeného usnesení), měl tedy stěžovatele jednoduše vyzvat k doplnění podpisu.


VII.
Závěr

19. Ústavní soud tak uzavírá, že pokud městský soud místo popsaného postupu přistoupil k zamítnutí stížnosti jako podané neoprávněnou osobou bez toho, že by stížnost věcně posoudil a přezkoumal usnesení obvodního soudu, porušil tím princip dvojinstančnosti a v důsledku toho též právo stěžovatele na soudní ochranu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 402/23 ze dne 6. prosince 2023, sp. zn. III. ÚS 1001/24 ze dne 15. května 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 631/24 ze dne 22. května 2024). Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

20. Jelikož městský soud věcně nepřezkoumal napadené usnesení obvodního soudu, musel Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou v té části, která směřuje právě proti usnesení obvodního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/23 ze dne 29. srpna 2023).

21. V navazujícím řízení bude úkolem městského soudu, aby postupoval podle § 59 odst. 3 trestního řádu a vyzval stěžovatele k odstranění vady své stížnosti spočívající v absenci stěžovatelova podpisu; stěžovatel tak může učinit i sám po seznámení se s odůvodněním tohoto nálezu. Ústavní soud k tomu poznamenává, že neměl v této věci z ústavního hlediska důvod zpochybňovat závěr městského soudu, že stěžovatel je způsobilý se - nějak - podepsat (také z toho důvodu akceptoval stěžovatelovu plnou moc). Jinak ale připomíná, že hmotné právo má pravidla pro právní jednání osob nezpůsobilých podpisu při právním jednání v písemné formě. Předpokládá, že taková osoba před dvěma svědky namísto podpisu připojí vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připojí jméno jednajícího (§ 563 odst. 1 občanského zákoníku). Současně právní řád pamatuje na situaci, kdy člověku jeho zdravotní stav působí obtíže při hájení práv. Soud mu v řízení ve věcech opatrovnictví člověka (§ 44 a následující zákona o zvláštních řízeních soudních) jmenuje (hmotněprávního) opatrovníka (§ 465 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Řešením je i elektronický podpis. Stěžovatel si toho je vědom, jak plyne z podané repliky.

22. Při novém rozhodnutí o podané stížnosti musí městský soud vycházet z toho, že stížnost podal stěžovatel, nikoli jeho manželka. Ústavní soud připomíná, že i vadné podání způsobuje právem předvídané účinky (např. z hlediska zachování lhůty k podání opravného prostředku), a nelze tedy k němu nepřihlížet (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 663 a 664).

23. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného odkladu o ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 1. dubna 2025


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu